Co přinesl rok maratonského tréninku. S pevnou vůlí běhám dál, už vím, kdy budu připravená

Andrea Zelená. Foto: Magdaléna Ondrášová

Je to už rok, co spolupracuji s trenérem Honzou. Dvanáct měsíců uteklo o dost rychlejším tempem, než teď běhám, jenže maraton není sprint. „Fakt, už je to rok?“ podivil se Honza v posilovně. I jemu to nepřišlo. I jemu?  Samozřejmě jsem zapochybovala – je to snad tím, že se s mými výkony neposunuji tak rychle, jak by očekával?

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Po jednom tréninku jsme si na chvíli sedli, abychom se na ten rok podívali společně, nejdřív ho Honza jako trenér zhodnotil, následně jsem řekla své představy a on mi odkryl tréninkové plány. I když oba v mém případě víme, že se těch plánů nejde držet pevně. Je potřeba reagovat na moji pracovní vytíženost, zdravotní stav a vzhledem k mé životní roztříštěnosti dost často i na aktuální stav mé duše.

Tréninkový rok pohledem trenéra Jana Kohuta

Dle Honzy se na začátku vše vyvíjelo dle plánu, začali jsme od nuly a při postupném navyšování běžeckou část ukončili dvacetikilometrovým během v kuse. I přes dlouhý výpadek v létě jsme se pak překvapivě rychle dostali zpět.

V prosinci dostal běžecký trénink stopku díky špatně uvázané botě. Snad aby se noha mohla dávat do pořádku, objevily se další zdravotní problémy a my stále, jak říká Honza „přešlapujeme na místě.“ Mysleli jsme si oba, že touto dobou budeme o kousek dál. Znovu začínáme na třiceti minutách běhu, čtrnáct dnů se zase rozklusáváme, snažíme se udržovat se tak, abychom nespadli na nulu, a to je opravdu těžké.

Asi si vzpomínáte, že díky mé těžké autonehodě bylo nutnější zařadit posilovnu ještě více, než tomu bývá obvykle. Tam vidí Honza velký posun: „Už se tolik nekymácíš,“ hodnotí stroze to, že se zlepšily mé výstupy, došlo ke srovnání dysbalancí, výraznému zpevnění, což je viditelné i na těle.  I když máme trénink v posilovně zařazený jednou týdně, je má silová připravenost dobrá.

Proč přišel výpadek a kdy že budu připravená na maraton

Po tomto zhodnocení jsem si oddychla. Není třeba o sobě pochybovat. Honza jako správný trenér nekončil negativně, nechválil a také nepoužíval slovíčko „ale“.  A to pro mě bylo velmi důležité. Není to taková hrůza, šlo to podle jeho očekávání. Jen s těmi mými zdravotními krkolomnostmi tolik nepočítal. A já také ne. Kromě zdravotní fyzické indispozice jsem si nedávno prožila záležitost velmi osobního rázu, která si žádala také mou veškerou psychickou energii. Tolik k vysvětlení, proč jste si nemohli přečíst článek v únoru, byť jinak píši každý měsíc.

„Tři měsíce rozsypané, nemá cenu nic vymýšlet. Naskočíme znovu, je třeba mít plán a cíl a tím je maraton. Třeba na jaře 2024,“ vypadlo nakonec z Honzy. A já se zhmotněného termínu tak trochu lekla. 

 S posilováním budeme samozřejmě i nadále pokračovat, je potřeba procvičit celé tělo a ku prospěchu běhu je dobré mít tělo zpevněné. V běhu budeme postupně navyšovat prodloužení vzdáleností, prodlužovat čas zatížení, zrychlovat tempo a posouvat se dál směrem k vysněnému a naplánovanému cíli, kterým je maraton. Pokud vše půjde tak, jak by mělo, zkusíme najít nějaký závod. Ne pro zaběhnutí nejlepšího času, ne pro výsledek, Ale pro seznámení se se závodním prostředím, pro nasátí té správně závodní atmosféry, pro uběhnutí dané vzdálenosti s lidmi kolem sebe. Podmínkou pro trénink je ale být zdravá, můj hlavní úkol.

Trenér Honza doporučuje vybrat takový závod, kterého se účastní větší množství lidí – kde nejsou tak moc vidět velké výkonnostní rozdíly, kde člověk neběží sám a má stále někoho poblíž a není to tak demotivující. „Není se čeho bát, o nic nejde,“ uzavřel Honza jeho první závodní myšlenku. Tříměsíční tréninkový blok bychom tedy mohli ukončit nějakým půlmaratonem, potom bychom zvolnili, tělo nechali odpočinout při volnějším režimu, budou prázdniny, dovolené, léto. Zařadili bychom na čtrnáct dní kolo, plavání a posilovnu.

A pak opět fáze: trénink, delší vzdálenosti, rychlejší tempo, delší časová náročnost. A opět nějaký ten závod a může už být delší, náročnější. „Jen ať si pomalu a postupně zvykáš, ať zjistíš, že si to můžeš i užít a nebojíš se,“ uklidňoval mě Honza. Potom zase na čtrnáct dní zvolníme v tréninku. Na podzim podstoupím další zátěžový test. Na jeho základě sestavíme podzimní a zimní přípravu. A třeba už na jaře v období února až dubna si odběhnu svůj vysněný maraton. „Je však potřeba zůstat zdravá a makat!“ zakončil to Honza.

Olomouc a Malý svratecký maraton

Tak a teď konkrétněji. Honza kouknul do telefonu, otevřel stránky se závody, našel pár půlmaratonů, ve starších výsledcích najel chvost stránky, vzal časy, otevřel pro mě nově objevenou běžeckou kalkulačku, do které zadal časy z konce výsledkové listiny a vyskočilo na něj tempo. Pro mě, stále běžeckého laika, to byl další perfektní objev. Běžecká kalkulačka!

Ukázal mi to velké množství lidí ve výsledcích s daným tempem a uklidnil mě: „Podívej, takovým pohodovým tempem zvládneš běžet i ty, nebudeš poslední, nebudeš sama a kolem tebe bude takováto spousta lidí!“ Fakt že jo, uklidnil mě. Teď ještě vybrat nějaký příjemnější závod. Termínově Honzovi seděl Olomoucký půlmaraton. „Tobě nevadí, když to není jen úplná rovina, že?“ Ano, většina mých výběhů z domova opravdu není po rovině, takže nevadí.  A ten druhý závod, to by mohl být 32kilometrový Malý svratecký maraton. Máme tedy nějaké body, ke kterým můžeme směrovat trénink. Motivace nejen pro mé tělo, ale i pro moji hlavu. 

V hlavě mi to zůstalo. Na Olomouckém půlmaratonu jsem se byla podívat. Kdy, to nevím, s kým a kdo to běžel, jsem si taky nepamatovala. Večer jsem telefonovala se sestrou a ta mi připomněla, že to byla právě ona, která ten závod běžela. Zvládla to, i když tenkrát byla její nejdelší vzdálenost, kterou běhávala, desítka. Ale nebyla takový chabrus jako já, byla zdravá a k tomu o třináct let mladší. „Bylo to dobrý, ale bylo hrozný horko,“ vzpomínala sestra. Ano, i Honza vyřkl jedinou nevýhodu, rozpálenou letní Olomouc. Já k tomu ještě vidím i ty dlažební kostky na poslední části trati, kdy už je člověk hodně unavený.

Že bych tedy deset let po mé sestře běžela ten stejný závod? „Hele, pojedeš se seznámit se závodním prostředím, užít si to na pohodu, dostaneš medaili,“ opakoval znovu Honza a dodal: „A dokonce si na ni můžeš nechat vyrýt tvůj čas.“ Honza pak připojil vtipný fakt, že na takových bězích jezdí na konci sběrný vůz, který sbírá odpadlíky a ty, kteří se nevejdou do maximálního časového limitu. Termín jsem si tedy napsala do diáře, ale vím, že bude záležet na mnoha okolnostech. Hlavně bych si nepřála, aby mě tato zkušenost odradila od dalších závodů a nakonec i od toho hlavního – maratonu.

Definice maratonského snu

A jsem u toho. Rozhodla jsem se, že si splním svůj sen, který mám od malička, že jednou uběhnu maraton. A ne s pocitem na startu, zda ho vůbec dokončím, jestli ho odplížím a třeba jako poslední účastnici mi pak pověsí medaili za účast na krk. Chci stát ve startovní bráně připravená, být se sebou po závodě spokojená, vejít se do nějakého limitu, který nebude ve výsledkové listině tím posledním. Rozhodla jsem se do toho jít pro mě tak trochu i vědecky.  Nebo spíš profesionálněji. Trenér, zátěžové testy, tréninkový plán, řízený trénink.

Podívala jsem se na ten uplynulý rok a nejen z pohledu sportovce si ho zrekapitulovala. Mám trenéra, který vytvořil sdílenou tabulku. Do tabulky vždy na týden napíši své požadavky, časové možnosti.  Honza napíše tréninkový plán. A já pak zaznamenávám jeho plnění, dost často i neplnění, kilometry, časy, tempa, hodiny, pocity, důvody.  Vrátila jsem se zpátky do období mého vrcholového sportu a sedla nad tabulku. Čísla nelžou a čísla jsou základ. 

Svůj první rok na cestě k maratonu jsem si rozdělila na tři části. První část byla před plánovanou operací, od února do poloviny června. Druhé období pak bylo po operaci, červenec a srpen. Podzim a zima pak spadaly do třetího období. 

V první části běžeckého období byla moje největší týdenní dávka 32 km, nejdelší běh 17,5 km,  průměrně 22 kilometrů za týden. Ve druhém období jsem vůbec neběhala, místo toho jsem hodně plavala a jezdila na kole. Po tom, co jsem se po operaci zase rozběhla, byla moje největší týdenní dávka 34 km, nejdelší běh 20 km a průměr na týden byl 17 km. 

Zjistila jsem, že za ten rok jsem ze zdravotních důvodů nemohla běhat skoro šestnáct týdnů, což jsou čtyři měsíce! Uběhla jsem 690 kilometrů, tedy průměrně za týden necelých 77 km. Na začátek, po patnáctileté pauze, kdy jsem se po mé autonehodě dávala dohromady, to není úplně nejhorší. Jsem šťastná, že jsem se na tu moji cestu za maratonem vydala a i přes zdravotní komplikace, které mě stále provázejí, z ní nesešla a s trpělivostí vytrvale pokračuji dál. Vždyť maraton o vytrvalosti je!

Výška: 171.
Váha: mínus 5 kg (71).
Pokračujeme.

Autorka textu: Andrea Zelená

Podobné příspěvky

Nový trend: „pohybové svačinky“. Minuta denně a vaše tělo vám poděkuje

5 tipů jak na odřená stehna v létě. I bizarní nápady můžou pomoct

Kolik opravdu stojí běhání? Pravda, která vás překvapí!

1 komentář

Mirek 25. 3. 2023 - 23:18
Jak ta Olomouc tak Malej Svrateckej maraton jsou pěkný, ale těžký závody, kvůli vedru.
Add Comment