„Když to v Česku chcete v běhu někam dotáhnout, musíte se obrnit velkou trpělivostí“, říká rekordmanka Moira Stewartová

Píše se rok 2023 a běžkyně Moira Stewartová překonává v prosinci ve Valencii český rekord v maratonu o 55 vteřin. Chápete, skoro o minutu. To prostě fakt není málo. Minulý rok, tak byl v české atletice rokem Moiry. A ono se není čemu divit. Moira na sobě dře, běhání podřizuje úplně vše. Jo, a navíc se díky tomuto výkonu kvalifikovala na Olympijské hry do Paříže. Je to prostě jízda. 

Moiro, jak bude u vás zapsán rok 2023? 
Tak trochu zvláštně. Na konci roku jsem dosáhla svého dosud nejlepšího výkonu. Určitě to byl highlight celého roku, ale cesta k němu byla klikatá. Do té doby nebyl totiž rok 2023 úplně ideální, protože jsem nedosahovala na výkony, které bych si představovala. Dokonce ani na ty, u kterých jsem si myslela, že jsem je schopná zaběhnout celkem lehce. Myslím, že moje tělo se s něčím pralo, a trvalo dlouho, než jsem se vrátila zase do běžných kolejí. Šlo to sice během roku pořád nahoru, ale celkem pomalu. Naštěstí to vygradovalo ve správný moment.

Ve Valencii jste o cca minutu vylepšila český rekord a dostala se tak na OH v Paříži. Už vám ten velký úspěch asi došel, že? 
Ano, už mi to došlo, protože moje příprava je letos celá uzpůsobená právě Olympijským hrám, takže to nejde nevnímat.

Lze ten čas ještě posunout? A jaký máte cíl na OH, co by byl pro vás fakt dobrý čas?
Myslím si, že určitě je v mých silách běžet maraton rychleji. Těsně po Valencii jsem byla na zátěžových testech, takže plus mínus nějakou představu, jaké časy jsem schopná běhat mám. Samozřejmě je ještě spousta věcí, na kterých musím zapracovat. Na OH určitě nepoběžím na čas. Běží se uprostřed léta ve velkém zastavěném městě, takže počítám s tím, že bude velké horko. Můj cíl je doběhnout v první polovině.

Jak jste se připravovala na tento závod? Byl váš tréninkový plán nějak speciální? Jak jste zvládala psychickou a fyzickou zátěž?
My jsme během roku hodně upravovali tréninkový plán. Vlastně jsem začala trénovat o dost jinak než doposud, byl to risk, ale já tomu věřila a cítila jsem se po dlouhé době opravdu dobře. Změna tréninku byla moje iniciativa a s trenérem jsme ji dávali dohromady na několikrát. Abych to zkrátila, trénovala jsem o něco míň intenzity, ale ta, která zůstala, se přitvrdila. Obecně objem byl nižší, než jsem byla zvyklá. 

A strava zůstala stejná?
Co se týká stravy, tak tam se nic neměnilo. Mám ji už nějakou dobu nastavenou na vysoko sacharidový příjem a tím jsem se řídila i před maratonem. Večer před závodem jsem si dala pro jistotu i dvě večeře.

Přemýšlela jste i o tom, co by se stalo, kdyby kvalifikace na OH nevyšla? 
Tak tahle možnost tam byla vždycky, ale já jsem se soustředila primárně na to, že to zvládnu a že limit zaběhnu. Ale v případě nezdaru by nejspíše padl ještě jeden pokus o limit.

Asi je na vás daleko větší tlak okolí a médií, jak tohle zvládáte? Jak se chráníte před negativitou a kritikou? 
Jsem hodně citlivý člověk a negativita a kritika mě vždycky nějakým způsobem srazí.  A myslím, že je to právě tím, že moje sebevědomí nikdy nebylo vysoké. Nicméně o motivaci jsem nikdy neměla nouzi, vždy jsem se dokázala vzchopit a obzvlášť nezdar mě vždycky do další práce nakopnul nejvíce. Snažím se ale nevnímat moc tlak okolí a připomínat si, že tohle dělám primárně pro sebe a že svým běháním nikomu nic nedlužím. Samozřejmě ne vždycky to jde, jak už jsem zmiňovala, v některých věcech jsem na tohle dost citlivá a umím se v některých situacích i sesypat. Ale pracuji na tom, abych byla odolnější.
 
Řekněte, jaké jsou vaše největší úspěchy a nejhorší zklamání v běhání? Jak se vlastně s porážkami a třeba zraněními vyrovnáváte?
Myslím, že tady je to celkem jasné. Za největší úspěch považuji poslední maraton ve Valencii a největší zklamání bylo, když mi unikla nominace do Tokia. Tady není žádné obecné poučení. Z každého nezdaru jsem se poučila úplně jinak. Vždycky jsme to s trenérem po závodě probrali a zařadili změny. Nějaké poučení si odnáším i z těch povedených závodů. I při těch se vždy najde nějaký nedostatek. Porážky se prostě dějí, ale s těma můžete udělat něco hned při dalším závodě. Zranění jsou na psychiku těžší, zvlášť, když se vlečou dlouhou dobu. Ale vždycky si říkám, že tělo prostě už něco neuneslo a potřebovalo si dát pauzu a všechno špatné je k něčemu dobré. Takže při zranění mám často klidnou hlavu a snažím se s tím co nejrychleji něco dělat, abych byla brzo zpátky.

Ke komu vzhlíží a kdo inspiruje Moiru Stewartovou? 
Můj největší vzor určitě v poslední době je Paula Radcliffe a to protože hodně dlouho držela světový rekord. Na Evropanku je čas, který zaběhla, prostě neskutečný a dlouho se k tomu ani nemohl nikdo přiblížit. Kromě ní mají můj obdiv Laura Muir, Eilish McColgan a Stewart McSweyn.

Tak mě tak napadlo, co si myslíte o současné české atletice? Jak hodnotíte úroveň a konkurenci v běhu na středních a dlouhých tratích? 
Jsme malá země, kde atletika není nejpopulárnější sport a je jasné, že spousta sportovních talentů půjde dělat jiné sporty, takže těch velkých výsledku zas tak moc nedosahujeme. Ale zároveň si nemyslím, že atletika je na špatné úrovni, protože ti lidé to dělají, jak nejlépe dovedou. Spousta z nich je schopná nominovat se na evropské i světové šampionáty. Jediný co, tak prostě na tu světovou špičku to momentálně nestačí. Fanoušci a diváci to pak srovnávají a tím naše výkony shazují. To, že někdo běhá, skáče nebo vrhá světový rekordy neznamená, že my ostatní jsme špatní. Konkurence zejména v běhu je podle mě určitě největší ze všech atletických disciplín možná i ze všech sportů obecně, protože běh prostě dělá každý a z každého člověka se může vyklubat opravdu dobrý běžec, když do toho šlápne. Běžci se musejí prokousávat opravdu těžkou konkurencí.

Jsou podmínky pro mladé běžce u nás dobré?
Myslím si, že mladí běžci v Česku mají velkou nevýhodu, protože v české atletice delší běhy nejsou úplně populární, takže si jich na svazu až tak moc nevšímají a upřednostňují spíš sprintery a technické disciplíny. Takže mladý běžec, který to chce někam dotáhnout, se opravdu musí obrnit velkou trpělivostí, než dostane nějakou podporu.

Máte nějaké koníčky nebo zájmy mimo atletiku, ke kterým si utíkáte odpočinout?
Nerozlišuji úplně běžecký a osobní život. Život mám jeden a tam se prostě všechno točí okolo běhání. Nemyslím to tak, že bych nedělala i jiné věci, ale prostě to ostatní se přizpůsobuje. Volný čas většinou věnuji odpočinku, takže ať už je to čtení, sledování filmů, nebo sledování sociálních sítí. Prostě něco, co není tak fyzicky namáhavého. Hodně ráda si třeba jen tak pro zábavu fotím a upravuji fotky, nebo objevuji nová místa a kavárny.

Jaké jsou vaše nejlepší rady pro začínající běžce?
V dnešní době je velký trend běhat dlouhé tratě, a to půlmaratony a maratóny, ale pro začátečníky bych určitě nedoporučovala, aby začínali na těchto tratích, ať raději začínají na něčem kratším. Pak možná tohle bude klišé, ale myslím si, že by si to běžci měli primárně hlavně užívat, protože bez toho to nejde. Samozřejmě začátky budou hodně krušný, ale pokud tohle člověk přeběhá a začne si to užívat, tak to pak bude mnohem zábavnější a na výběhy se bude těšit. 

Jak se staráte o své zdraví a kondici? 
O svoje tělo se nejvíc starám tím, že si dopřávám kvalitní spánek, a to i přes den. Samozřejmě se snažím nezanedbávat protahování, i když v tom nejsem úplně nejspolehlivější, nebo zajdu na masáž A jak už jsem říkala, dbám na kvalitní stravu, protože to je příjem energie, který pak moje tělo potřebuje při trénování.


A co třeba říkáte na doplňky stravy?
Doplňky stravy žádné neberu, protože jsem zastánce toho, že všechny potřebné látky se dají získat z pestré stravy a braní nějakých tablet je zbytečný. Tělo si pak zvyká na nějaký určitý příjem těchto nutrientů a už to nedokáže pobrat z normálního jídla. Samozřejmě je něco jiného, když mám něčeho nedostatek, ale ve chvíli, kdy člověku není diagnostikovaný nedostatek, je to z mého úhlu pohledu zbytečný. Jediné, co si „dopřávám“, tak jsou to jsou sportovní gely a iontové či proteinové nápoje, protože při tréninku zdroje energie odjinud přijímat nemůžu.

Pojďme se podívat na vaše vybavení. Které boty mají na svědomí ty rekordy?
Aktuálně spolupracuji s PUMOU, která do toho poslední roky pořádně šlape a jejich vylepšené materiály i technologie mi pomáhají v každodenním tréninku, ale i při závodech. Právě pro osobák ve Valencii jsem si doběhla v novém modelu Fast-R 2. Ve srovnání s loňským modelem udělala PUMA neskutečný progres. Boty jsou výborně odtlumený, až takový pérovací, takže šetří nohy i energii. Při maratonu je to hodně znát, protože druhý den po závodu na tom moje nohy nejsou tak špatně jako obvykle. Na trénink potom využívám Magnify, které jsou díky silný vrstvě dusíkový pěny Nitro hodně odpružený a zároveň pohodlný, navíc mi perfektně sedí, a to vše ocením na delších trasách.

Největší úspěchy Moiry Stewartové (9. června 1995):

  • 10 000 m – 32:08,96 – 28. května 2022, Pacé 
  • půlmaraton – 1:10:14 – 27. března 2022 Istanbul
  • maraton – 2:25:36 – 3. prosince 2023, Valencie 

Podobné příspěvky

Berlínský půlmaraton: strhující atmosféra výzva a návrat na silnici po deseti letech

Cvičení doma, díl druhý: co je doma, to se počítá! Zítra to rozcvičíme, drahoušku!

Zápisník australské „běhny“: zemětřesení a podlepená prsa