Zápisník australské „běhny“: alkohol jsem poslala na rok k ledu a dřepuji při běhání

Nikola Ducová. Foto: Nikola Ducová

Nikola žije a pracuje už nějakou dobu v Austrálii, kde navíc naprosto propadla běhání. Závody, tréninky, společné výběhy v komunitě stejně posedlých a poznávání sama sebe tím, že se dotýká svých limitů. Její život je opravdu pestrý, neskutečně motivující a hlavně neustále v pohybu. Občas k nám na RUNGO.cz napíše nějakou tu reportáž ze závodu, ale jelikož nám to přišlo málo, tak slovo dalo slovo a Nikola vám každý měsíc ve svém zápisníku australské „běhny“ přiblíží svůj život daleko podrobněji. Tohle je první díl.

Byl začátek nového roku a léto v plném proudu. Vlny veder střídaly v Austrálii letní bouřky, po kterých vždy následovaly velmi dusné a vlhké dny. Můj kamarád José trefně poznamenal, že při takové vlhkosti vzduchem spíše plavete než běžíte. Pořád ještě jsem si dopřávala regenerační pauzu, urovnávala jsem si v hlavě uplynulý rok a nepovedený poslední závod.

Šla jsem se párkrát lehce vyklusat, ale moc radosti v tom nebylo. Fyzicky jsem se cítila dobře, i tělo se zdálo být připravené začít znovu trénovat. Mentálně jsem ale byla dole. Chyběla mi motivace, cítila jsem se taková otupělá, bez většího nadšení vrátit se zpět do tréninku. Taky jsem byla nervózní z blížící se UTMB loterie. Nechtěla jsem na sebe tlačit, ale zároveň jsem si uvědomovala, že v tomhle limbu nemůžu viset věčně. Naštěstí mám kolem sebe báječné lidi, kteří neustále vymýšlí různé aktivity. Jedním z nich je i můj trenér, který byl ihned připravený poskládat mi první blok tréninkového plánu. Trpělivě čekal, až ze sebe vymáčknu, co bych vůbec letos ráda běžela. Zkrátka byl nejvyšší čas se oklepat, uzavřít celý minulý rok a pustit se zase do práce! Víte, co mi nejvíc pomohlo se znovu cítit dobře? 

A letos opět žádný alkohol

Už žádný nepravidelný spánek, svačinkování vánočního cukroví, scrollování displeje na gauči. Pozávodní regenerace a vánoční svátky způsobily to, že jsem odsunula svůj běžný režim, na který jsem normálně zvyklá. Na jednu stranu jsem si potřebovala odpočinout, ale na tu druhou mi určitá pravidelnost a starý režim chyběly. Přesto, že jsem na začátku roku běhala výjimečně, potřebovala jsem se znovu vrátit ke svojí rutině. To znamená mít dny, kdy se trénuje. Dny kdy se posiluje, dny kdy je volno nebo prostor pro jiné aktivity. Vstávání a usínání ve stejnou dobu. Kvalitní a pravidelná strava, pitný režim. Žádná novinka, určitě to znáte všichni.

Rozhodla jsem se, že letos znovu úplně vynechám alkohol. Této zásady se držím už druhým rokem a je to něco, co bych doporučila každému. Místo výběhů jsem zařadila kolo nebo procházku. Plán a pravidelnost pomáhají překonat momenty, které nás nutí hledat výmluvy a důvody, proč se nám nechce. Také je jednodušší pak vyhodnocovat a upravovat trénink, nebo celkově ladit rozvrh s dalšími povinnostmi v běžném životě.

Je to konečně tady! Radost z běhání.

Běhat se mi fakt nechtělo. Když mi do emailové schránky přistál tréninkový plán, zdráhala jsem se přílohu otevřít. Nastavení bloku mé přípravy, s tím spojená registrace na první závody tohoto roku bylo ale přesně to, co mě nakoplo. Postupně jsem nejdříve rozběhala tělo. Pak to seplo i v hlavě. Výhodou je pro mě to, že pokaždé dostanu v plánu něco nového, a to i přesto, že každý rok běhám, na začátku března, ten samý závod. Můj trenér mi vždy přichystá nějaké překvapení. Momentálně mám například do tempového tréninku vložené jednotlivé série dřepů. Odběhám to ráno, mezi 6 a 8 hodinou.

Většinou potkávám místní starousedlíky na jejich každodenní procházce, další sportovce, ale i děti na cestě do školy. Když jsem tedy viděla skladbu tréninku, představila jsem si, jak se každých cca 15 minut na úplně náhodném místě zastavím a udělám 20 dřepů. A to mi fakt nebylo úplně příjemné, a rozhodně se mi nechtělo vycházet z mojí komfortní zóny. Hned druhý týden mě rozesmálo malé děcko, které šlo s mámou do školky. Potkali jsme se zrovna v momentě, kdy běhání střídal set dřepů. Děcko se smíchem přidalo a udělalo společně se mnou pár dřepů. Jen tak, protože se mu prostě chtělo. Uvědomila jsem si, že ty tréninky nedělám proto, že musím, ale protože chci. Přináší mi radost. A tak se stalo, že se na své tréninkové běhy zase těším.

Víc nohou víc běhá

Znáte to, ve dvou se to lépe běhá! Natož pak s celou skupinou stejných nadšenců jako jste vy. Nejlépe na nějakém krásném místě – a těch my tady máme nespočet. Runlab je náš oblíbený běžecký klub, který pravidelně organizuje běžecké kempy. Také pořádají spoustu jiných akcí, jako například právě skupinové tréninky. Když tedy Vlad poslal pozvánku na první letošní social run kolem pobřeží, v národním parku Bouddi, neváhala jsem. Věděla jsem, že je to ideální příležitost, jak se nakopnout k pravidelným a delším běžeckým trasám. A řeknu vám, byla to příjemná změna! Místo lesů se kochat pobřežím kolem oceánu a vše sdílet s ostatními běžci.

Protože mě na začátku března čeká můj oblíbený Six Foot Track, potřebovala jsem začít trénovat přímo na trati závodu. Závod je opravdu velmi populární, proto každý víkend jednotliví nadšenci nebo kluby organizují skupinové běhy na různých úsecích tratě. Zažila jsem tedy dva náročné tréninkové běhy v Modrých horách. Pocitově mi ale sedly velmi dobře, hlavně díky společnosti dalších běžců. Potvrdila jsem si, že ani letos závod nebude o nic lehčí než ty předešlé, ale věděla jsem, že v tom rozhodně nebudu sama. Takže! Jestli i vy potřebujete nakopnout – ověřte si, zda ve vašem okolí nejsou nějaké běžecké spolky, kroužky, kluby nebo klidně i jen pár běžců, kteří organizují společné tréninky a hurá do toho! 

Kolo mě postavilo na nohy

Jako většina běžců primárně běhám. Před lety jsem pochopila, že samotné běhání nestačí, ale musím ještě přidat silový trénink. Proto posilování už dnes beru jako běžnou součást běžecké přípravy. Co tedy myslím doplňkovými aktivitami? Například kolo, plavání, yoga, tenis nebo nějaký týmový sport – jakýkoliv pohyb, který vás bude bavit a zvýší se vám při něm trochu tepovka. Tělu rozhodně prospěje zapojení i jiné svalové skupiny než té, kterou využíváme při běhu. Před dvěma lety jsem si poranila achillovku. Tehdy mi fyzioterapeut řekl, že léčba trvá minimálně tři měsíce. Byla jsem zoufalá, ale právě díky tomu jsem znovu našla zálibu v jízdě na kole. Navíc pomohlo i samotnému procesu hojení, které se velmi urychlilo.

Po dvou měsících jsem začala opět běhat. Jízda na kole mě zachránila i tentokrát. Jakmile jsem cítila, že mám sice dostatek fyzických sil, ale pořád žádnou chuť do běhání, začala jsem jezdit na kole a sem tam se šla vyklusat. Podnikli jsme také silvestrovskou jízdu s kamarádkami Michelle a Terri od nás z vnitrozemí, a to až k oceánu! Byl to krásný celodeňák, a zároveň boží ukončení roku. Teď, když zase běhám a připravuji se na závod, na kolo moc času nezbývá. Rozhodně mám ale v plánu zařadit ho do tréninku pravidelně. 

Nové výzvy. Hurá na stěnu

Nevím, jak vy, ale já, když prožiji neúspěch a nedostanu tak tu kýženou odměnu, mám ihned nahlodanou nejen sebedůvěru, ale celkově i další veškeré plány. Tento proces také ovlivňuje míru naší motivace, proto se nám třeba už nechce ani o nic snažit dál. Můj poslední závod se nepovedl podle mých představ, ale pořád jsem věřila, že mi společně s dalšími závody, dopomůže k účasti na UTMB 2024 ve Francii. Bohužel, ani to se nepodařilo a moje registrace na UTMB byla neúspěšná. Nevím, zda si dokážete představit, co se ve mě odehrávalo, ale zkusím vám to trochu přiblížit.

Potřebovala jsem na chvíli přesměrovat pozornost úplně jiným směrem. A tak jsem se objevila v lezeckém centru a později v boulderingovém gymu. Roky si totiž slibuji,, že začnu pracovat se svým strachem z výšek. Na prvních lekcích tekly slzy, ale pocity panického strachu postupně vystřídaly pocity hrdosti a ocenění sama sebe. Dělala jsem po letech něco, co vůbec neumím. Byla to pro mě velká výzva a mozek dostával dopamin za každý malý úspěch. Vyčistila jsem si dokonale hlavu.

Domů jsem se vracela úplně vyšťavená z toho adrenalinového kolotoče, ale s úsměvem. Přihlásila jsem se dokonce na měsíční kurz, abych se naučila kvalitní základy a trochu poznala lezeckou komunitu. Být v něčem začátečník znamená, že se velmi rychle zlepšujete a jdete kupředu mílovými kroky.  Každá lekce je tím pádem úspěšná a vy znovu nacházíte důvěru ve vaše schopnosti. 

Sportovní filmy aneb inspirace útočí

Pravidelně chodíme spolu s Braňem na běžecké nebo adventure filmové festivaly. Přiznám se, že se mi často do kina nechce. Jsem už takový asociální typ, který si představí obrovské davy lidí, frontu na záchodech a jak někdo vedle mě chroupe nahlas popcorn. Nakonec je to ale vždycky paráda. Domů odcházíme nadšení, ale hlavně plní inspirace a motivace.

Když jsme společně s Braněm šli poprvé před pár lety, viděli jsme krátký film o backyardovém závodu v západní austrálii. V té době tyto formáty závodů nebyly ještě tolik populární, možná proto jsme byli tak uchváceni. Ta myšlenka –  vybíhat na okruh každou hodinu dokud nebudete poslední, se nám zdála naprosto šílená. Ale šíleně skvělá! Právě to byl jeden z důvodů, proč Braňo letos běžel svůj první Last One Standing závod. Takže jestli hledáte způsob, jak se zase nakopnout, sportovní filmové festivaly rozhodně doporučuji. Třeba se pak rozhodnete oběhnout celou republiku nebo běhat 24 hodin kolem vašeho bloku, kdo ví? 

Nebuďte k sobě tak tvrdí

Nenuťte se, pokud to nejde, a když to opravdu necítíte. Mluvte k sobě hezky, nebičujte se. Naučte se ocenit se za každičký malý pokus, odměňte se za úspěch a nebuďte na sebe přísní, když se vám nedaří. Zkuste vnímat vaše opravdové potřeby a dovolte si je realizovat. Pravdou je, že sami k sobě jsme mnohem tvrdší a klademe na sebe vyšší nároky než když se jedná o někoho jiného. Náš život není jen o pohybu, běhání a honění se za výsledky. Každý se může ocitnout v bodě, kdy se cítí unavený, vyhořelý a bez motivace. Přirovnala bych to k náročnému běhu do kopce, který nás mnohdy vyčerpá natolik, že musíme zůstat delší čas dole v údolí nebo na občerstvovačce. Potřebujeme totiž načerpat síly a doplnit zásoby. Dopřejte si čas. Nedělejte si z hledání motivace zase další úkol, který je nutné splnit. Buďte na sebe hodní i v případě, že vše nepůjde přesně podle plánu. 

A když už mluvím o plánech – jsem stále v procesu zpracování termínů a detailů pro rok 2024, ale věřím, že už brzy prozradím konkrétní cíle místo nevydařené Francie. Za dva týdny poběžím první závod tohoto roku, tak mi držte palce!

Dejte mi vědět, pokud by vás zajímalo něco konkrétního, ráda se pokusím téma zpracovat. 

Pokud by vás zajímalo něco víc z mého běhání najdete mě na Stravě a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu

Autor: Nikola Ducová

Podobné příspěvky

Berlínský půlmaraton: strhující atmosféra výzva a návrat na silnici po deseti letech

Cvičení doma, díl druhý: co je doma, to se počítá! Zítra to rozcvičíme, drahoušku!

Zápisník australské „běhny“: zemětřesení a podlepená prsa