Dušan má zářezy jak v klasickém běhu, tak v běhu se psem. Je mistrem Evropy v krosu a vicemistrem ČR na 3000 metrů překážek. V canicrossu se stal mistrem ČR, Evropy i světa. Kromě toho je hrdý táta dvou talentovaných dětí a zapálený trenér. Pojďme si Dušana, potažmo canicross, představit blíže.

Kdo je Dušan Erbs?

Po opuštění učitelské profese se již přes 10 let pracovně pohybuji ve vodách farmacie. Doma, v lese i na atletické dráze mi běhají dvě šikovné děti, Sofie a Samuel. Přináší nám do života velkou radost. Manželku mám jednu, a to naprosto úžasnou. Takže mi jedna opravdu stačí. Katka je mi velkou oporou při všem, co dělám, sport nevyjímaje. V botníku nyní zabírám místo asi pěti páry běžeckých bot.

Lokací jsem trošku rozstřelený. Narodil jsme se v Hořicích v Podkrkonoší. Pak se mým domovem a dodnes srdečním městem stal Hradec Králové. Ten jsem opustil v roce 2007 a šel za hlasem své manželky do Prahy Uhříněvsi. No a aby se to nepletlo, tak canicrossovou klubovou příslušnost mám ve svém hradeckém klubu SK Děti Severu a při bězích nosím na hrudi koně z AC Pardubice.

Jak to všechno začalo?

Atleticko-běžecké začátky souvisí u mě s tělocvikem a základní školou v Hradci. Když ostatní nadávali, že budeme běhat 1 500 metrů na čas, tak já se tajně radoval. Zapojoval jsem se mimo jiné do různých atletických klání, jako Pohár rozhlasu a meziškolní soutěže. Pak přišel pan učitel Křemenák, vedl nás při tělesné výchově. Doporučil mi hradecký atletický oddíl TJ Sokol HK. Tam jsem tehdy dostal svého prvního trenéra, pana Mareše a začal objíždět klubové závody.

Dalším velkým mezníkem byl rok 1996, během studia druhého ročníku na gymnáziu v Hořicích. V této době jsem započal individuálně trénovat pod vedením trenéra Jardy Sommera z Hradce Králové. A moje běhání dostalo úplně jiný řád a obrovský skok ve výkonech. Byl mým trenérem dlouho – až do dospělosti. Nyní si již tréninky ladím sám, ale k panu Sommerovi si rád zajdu na kus řeči, když jsem v Hradci králové a čas dovolí a samozřejmě pravidelně otvírám staré tréninkové deníky.

Začátky canicrossu – první úspěchy s kokršpanělem a postrojem od maminky

Jak jsem si tak běhal po atletické dráze i mimo ní, tak jsem si pořídil svého prvního pejska. Byl to kříženec kokršpaněla. Běhal se mnou po lesích na trénincích. Tehdy jedna známá přišla s informací, že se v Bělči nad Orlicí, tedy kousek za hradeckým barákem, pořádají nějaké závody se psy. Tak jsem se ponořil do internetových vod a hledání informací. Zjistil jsem, že existuje nějaký canicross a co je k němu potřeba. Teoreticky jsem se také vzdělal do začátku na přednášce o mushingu od Soni Klikarové, kterou tenkrát pořádala v kulturáku v Hradci králové. Maminka mi tehdy ušila můj první canicrossový opasek, vyrobil jsem si z gumicuku odpruženou šňůru s karabinou a postroj velikosti S jsem koupil ve stánku ManMat u Jardy Soumara. Byl podzim 2003 a já se postavil v atletických tretrách na start svého prvního canicrossového závodu v Červeném Kostelci. Druhé místo mezi velkými psy bylo překvapením pro mě i všechny ostatní. Doyll příliš silově netáhl, ale běhal rychle a nezdržoval mě. A pak to již mělo předvídatelný scénář. K Doyllovi přibyl v roce 2005 můj první velký parťák Artuš. Byl to krásný pes od Jirky a Lindy Suchých. Tehdy ho nazývali Šumavský závodní pes. Oproti klasickému „evropákovi“ (evropský saňový pes) měl v sobě ještě příměs krve Českého horského psa. Byl to obrovský srdcař a čtyřicet kilogramů vážící bojovník. Od té doby kombinuji ve svém životě atleticko – canicrossové tréninky a závody. Dnes mě v canicrossu doprovází pokračovatel linie Merlin.

Rozdíl mezi klasickým během a canicrossem? Canicross neodpouští

Bavíme-li se o špičkovém canicrossu, rozdíl je zásadní. A to samozřejmě v rychlosti běhu. Ten pravý canicross je o tahu psa a tím pádem o zvýšení rychlosti běhu. S tím ale souvisí i technika běhu. Rozsah pohybů je mnohem větší. Neustálá práce s krokem je intenzivnější. Canicross ve vrcholném provedení klade důraz i na větší fyzickou přípravu horní poloviny těla, zejména svaly břicha, hrudníku a zad. Rychlost okolo 2:30 minut na kilometr anebo canicrossový seběh v terénu nic neodpouští.

Ideální psí parťák a jeho stravování

Jak jsem již zmiňoval, sám jsem vstoupil do světa canicrossu s kokršpanělem. Běhat se dá opravdu s každým psem, který bude chtít běžet dopředu. Ne vždy tomu tak ovšem je, jak můžeme vidět na závodech. Ale dveře do velkého a vrcholného canicrossu vám otevře především evropský saňový pes. Jedná se o různé linie z různého křížení. Ale základem tohoto neoficiálního plemene je ohař.

Pokud bych psímu parťákovi dával něco „extra“ jen před závodem, bylo by to asi špatně. Závodní pes musí mít doma samozřejmě neustálou péči ve výživě. Kvalitní pravidelná strava je základ a nutností pro dobré výkony a především dlouhověkost jsou i vhodné doplňky stravy – kloubní výživy, různé oleje atd. Před a po závodech je potřeba pejska dobře zavodnit a poskytnout doplnění energie a minerálů.

Tréninky se psem pouze jako doplněk

Vždy jsem stavěl a stavím na sólo přípravě a neustále kombinuji vytrvalostní běhy, atletickou dráhu a canicross. Canicrossové tréninky (tedy vlastní běh v zápřahu se psem) zařazuji doplňkově. Slouží především k seběhání se se svým psem a zvyknutí si na dané tempo. Jsou fyzicky náročné zejména na pohybový aparát a přinášejí díky rychlosti vysoké riziko zranění běžce. Z toho důvodu je zařazuji jednou za čas v závodní sezóně. Psa připravuji v zápřahu hlavně na kole či běžkách v zimě a beru jej na volno na mé běžecké tréninky.

Česko jako canicrossová velmoc?

Za canicrossové velmoci jsou považovány asi stále ty země, odkud tento sport vzešel, tedy Francie a případně Belgie. Ale vůbec bych se nebál Českou republiku k těmto zemím přiřadit také. Máme zde také evropskou a světovou špičku nejenom v canicrossu, ale též v disciplíně bikejöring (cyklista a pes) a scooter (jezdec na koloběžce a pes).

Dušanův běžný den a jeho motivace

Se dvěma dětmi, školou, prací, domácími úkoly, dětskými kroužky a tréninky, s vlastními tréninky a tréninky psa a dalšími domácími povinnostmi je to „rychlík“. Někdy si všimnu i nějaké zastávky….

A motivace? Když nevyběhnu dnes, tak nemusím ani zítra a pak vlastně už nikdy. A to vlastně nechci. Když prší, tak si vezmu nepromokavou bundu, řeknu si, že ten déšť je jen voda a jdu. Prostě musím…

O trénování

Trénování mě baví moc. Jak u dospělých, tak u dětí. Již jsem několikrát uvažoval o trénování někde v atletickém klubu. Ale dokud chci trénovat sám sebe a dělat běh na výkonnostní úrovni, tak působnost někde v oddíle příliš časově nezvládám.

Nyní se věnuji lidem při pomoci v individuálních trénincích a také vedu dvě Běžecké školy v Praze – na Praze 4 a v Praze Uhříněvsi. Zde je to práce s dospěláky i s dětmi.

Osobně se snažím věnovat i svým dětem. Sofie i Samuel jsou pro sport velmi nadaní. Oba chodí do atletického oddílu TJ Sokol Říčany. Dceru Sofii ovšem běh uchvátil mnohem více, tak se ji snažím tréninkově vést v rámci jejího věku. Má obrovský talent pro vytrvalostní sporty a bojovného ducha. Miluje canicross jako já a minulý rok vyhrála s Merlinem mistrovství Evropy a republiky. Na běžecké závody jezdíme s dětmi v průběhu celého roku.

No a nyní jsme ve fázi, kdy s manželkou připravujeme otevření atletického oddílu pro děti a mládež u nás v Praze Uhříněvsi. Poslední roky k nám začalo chodit do Běžecké školy spousta dětí a my bychom je chtěli podpořit a rozvíjet atleticky dále. Tak snad se den a týden natáhne…

Nechte toto pole prázdné prosím

Jen jednou týdně!

Už ti neuteče žádný článek ani novinka. To nejdůležitější o běhu, cyklistice a výživě z RUNGO.cz 1x týdně u tebe ve schránce.

Děkujeme za přihlášení k odběru nových článků.

Plány do budoucna – závody s dcerou, kros i dráha

Nesplněné běžecké sny asi nemám. Běh, včetně canicrossu, mi přinesl do života spousty radostí a úspěchů. Těším se na každou další sezónu, kdy budu zdráv a moci dávat do přípravy a závodění maximum, co mi tělo a čas dovolí. Ono zkrátka s přibývajícím věkem a složitější regenerací tu zdravotní hodnotu posouváte vzhůru.

Tuto sezónu bych rád absolvoval společně s dcerou mistrovství světa v canicrossu, kam jsme se vítězstvím na MČR loňský rok nominovali. Má to být začátkem května ve Francii, tak uvidíme, co covidová situace dovolí. A dále seriál krosových závodů a jiné hezké „pouťáky“. Stále se ještě upínám k času na 10 km za 35 minut. Je to daleko za mým osobákem z mladých let, ale je to taková má nynější veteránská meta. Také bych se v rámci veteránských kategorií rád vrátil k té pravé běžecké atletice – na dráhu.

Autor textu: Dušan Erbs a Adéla Ptašková