RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo
Inspirace

Sedmdesátník Josef Kubín začal běhat před více jak 50 lety: „Nevím, co je to bolest zad a kloubů“

od Adéla Ptašková 19. 2. 2023
autor Adéla Ptašková

Josef Kubín (*1950) patří mezi aktivní seniory, kteří se dokázali adaptovat na dnešní technologicky pokročilou dobu. Přestože Josef letos oslaví 73. narozeniny, umí to s počítačem i se sociálními sítěmi, což by mu mohli závidět i o dost mladší kolegové. Na Facebook pravidelně přidává své běžecké výkony, které jsou (nejen vzhledem k jeho věku) skutečně inspirativní.

Běhání tehdy a dnes

Josef odstartoval svou běžeckou kariéru před více než padesáti lety. Může tedy erudovaně porovnat, jak se běhalo tehdy a dnes. „Dříve to bylo takové vesnické. Nebylo tolik závodů, tak se jezdilo po širokém okolí.” Josef vzpomíná, že na závody jezdila celá jeho rodina –⁠ dcera si odběhla dětský závod a do hlavního závodu pak nastoupil Josef. V té době ještě ani neexistovala ženská kategorie, ta hrstka odvážných závodnic běhala spolu s muži. To je právě jeden z hlavních rozdílů oproti minulosti –⁠ dnes běhá žen čím dál více a samostatné kategorie jsou samozřejmostí.

Josef rád vzpomíná na tehdejší atmosféru, kdy se všichni běžci znali navzájem, stejně tak jejich manželky, které fandily jako o život. Dnes je to samozřejmě něco jiného a zvláště při velkých závodech lemuje trať spousta anonymních lidí.

Držet krok s technologií je nutnost

Josef Kubín za ta léta obrazil nespočet závodů, přičemž nezůstal jen v malém českém rybníčku. V roce 2014 (tedy ve svých 64 letech) se podíval na slavný Newyorský maraton. Měl štěstí –⁠ vylosovali jej ve startovní loterii hned první rok po podání přihlášky. „Anglicky neumím, takže celkově byla cesta velkým dobrodružstvím.” Počasí běžcům nepřálo a Josef závod dokončil o půl hodiny později, než doufal (4 hodiny a 53 minut). Přes to všechno se jednalo o zážitek na celý život. Letos, pokud zdraví dovolí, zamíří pro změnu do Berlína.

Jak již bylo napsáno výše, Josef se naučil pracovat se základními vymoženostmi této doby – s počítačem i s Facebookem. Sice s nimi nikdy nebyl příliš velký kamarád, ale jak sám říká, dnes je to zkrátka nutnost. Jako motivace k naučení se základům počítačové gramotnosti mu posloužili jednak přátelé a také samotné závody, na které se dnes již přihlašuje online.

Foto: Josef Kubín
Foto: Josef Kubín
Foto: Josef Kubín
Foto: Josef Kubín

Sport je v genech!

Josef má čtyři děti, které vlastně již dětmi nejsou. Nicméně všichni jsou po Josefově vzoru sportovci. Dcera Jarka ve svém mládí vyhrávala spoustu běžeckých závodů, stala se i mistryní republiky mezi juniory a dostala se až do pražského Olympu. Druhá dcera Míša se za mlada závodně věnovala lyžování a nyní už spoustu let běhá. Syn Lukáš chodil do atletiky a dnes jezdí hlavně na kole a nakonec nejmladší dcera Klára již spoustu let rekreačně běhá. A běhat začala dokonce i Josefova vnučka. Jak se říká, jablko nepadá daleko od stromu… K tomu Josef dodává, že jedním ze stavebních kamenů této sportující rodiny je manželka, se kterou je už přes padesát let. „Bez jejího zázemí – jak rodinného, tak stravovacího – bychom všichni takto sportovat nemohli.“

Sportem ku zdraví

Josef je zářný příklad toho, že sport prospívá zdraví. „Stále chodím na plný úvazek do práce a nevím, co je to bolest zad a kloubů. Cítím se stále dobře, sem tam jsem sice unavený, ale to je spíše vlivem počasí.”

Zdraví Josefa zklamalo pouze po oslavě sedmdesátky, kdy mu v roce 2020 zjistili rakovinu prostaty. „Přitom mi předtím nic nebylo, běhal jsem do poslední chvíle. Ještě v září jsem běžel Běchovice a potom prásk.” Josef se však z této špatné zprávy nezhroutil a hned se objednal do pražského Proton centra na ozařování. V únoru 2021 léčbu ukončil, v dubnu už začal zase běhat a v létě závodit. Zaběhl dokonce svůj dvacátý Pražský mezinárodní maraton. Koncem loňského roku na poslední kontrole uslyšel, že je zase zdráv.

Rozhovor: Prodloužila si mládí, běhat začala, až když měla dospělou dceru. Dana Ellingerová vzpomíná

Běh je pevnou součástí Josefova života. Dal mu kamarády a spoustu radosti a naopak mu nic nedokázal vzít. A jaké má Josef sny a plány do budoucna? Rozhodně neplánuje přestat běhat, naopak se chystá na berlínský maraton, což je jeho základní letošní cíl.

Tak přejeme hodně štěstí a spoustu dalších proběhaných let!

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK:  Pražský mezinárodní maraton, Zátopkova desítka ve Staré Boleslavi, Běchovice.
  • Běžecký vzor: Emil Zátopek.
  • Největší úspěch: všechny závody jsou krásné, ale asi maraton v New Yorku.
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: nemám 
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: nemám
  • Nejlepší regenerace: na regeneraci jsem nikdy moc nehleděl
  • Nejméně oblíbený trénink: nemám
19. 2. 2023 0 komentáře
2 FacebookEmail
InspiraceInspirace a příběhy

Facebookový provokatér Dan Mičola: „Mým snem je dostat se na olympiádu!”

od Adéla Ptašková 16. 2. 2023
autor Adéla Ptašková

Dan Mičola. Dalo by se říci, že ve facebookové skupině Běžci je legendou. Jeho příspěvky tam mají dlouhodobě největší ohlas –⁠ alespoň co se týče počtu komentářů. Dan tam má velkou spoustu fanoušků, ale současně i početnou skupinku lidí, kteří ho v komentářích vůbec nešetří.

Čím to, že Dan v ostatních vyvolává takové reakce? Jeho psaný projev je specifický, sám se netají tím, že jeho mentální vývoj neprobíhal tak, jak měl. K tomu Dan trpí dyspraxií, což je porucha motorických funkcí. Přesto ve svých čtyřiadvaceti letech běhá více než slušně. 

Dan pochází z Rožnova pod Radhoštěm, nicméně nyní žije s otcem a babičkou v malé obci Vidče. Dle svých slov běhá od mala, a to i přesto, že má od narození vývojovou poruchu koordinace. První závod absolvoval ve čtrnácti letech a i když nedopadl úplně podle jeho představ, běhání ho chytlo. Největší Danovou motivací je pohyb, dobrá nálada a chuť se po fyzické i morální stránce zlepšovat. Ostatně, lásku k pohybu má Dan v rodině –⁠ jeho třináctiletá sestra je biatlonistka a letos se jí povedlo reprezentovat Zlínský kraj na zimní Olympiádě dětí a mládeže. 

Foto: Dan Mičola
Foto: Dan Mičola
Foto: Dan Mičola
Foto: Dan Mičola

Spojujete si jméno Dana Mičoly s výkonem „58 maratonů v 58 zemích světa“? Musíme upozornit, že jde jen o shodu jmen. Žádná přízeň mezi těmito jmenovci není, nebo alespoň o ní Dan neví. 

Dan v již zmíněné skupině Běžci vynikl rychlými časy (půlmaraton za 1:23, desítka za 34:45 a pětka za 17:12), ale současně poměrně chaotickými tréninky. A protože mu spousta lidí předkládané výkony nevěřila, přičemž Dan si nemohl dovolit koupit kvalitní sportovní hodinky, lidé ve skupině iniciovali sbírku a hodinky mu pořídili. Sice se s nimi nikdy nenaučil pracovat tak, aby využil veškeré funkce, které nabízejí, ale své výkony před ostatními obhájil. Nyní jsem ve skupině opět zaznamenala pokus o sbírku na další hodinky. Dan je za tuto příležitost vděčný, nicméně si láme hlavu s tím, jak to daným lidem oplatit, a zdůrazňuje, že než hodinky, by mnohem raději získal nové kamarády a kontakty. Osobní kontakt je pro něj důležitý, protože ten –⁠ na rozdíl od elektroniky –⁠ může vydržet na věky.

Dan již pátým rokem běhá za Atletický klub Rožnov pod Radhoštěm a má i trenéra, který mu vymýšlí tréninkový plán, současně má ale i svou hlavu. I když ví, že trenér mu může poradit nejlépe, jedním dechem dodává, že si často tréninky vymýšlí sám. Právě sdílení tréninků bez hlavy a paty je zdrojem největší kritiky na Facebooku. Dan je ovšem s početným zástupem „hejtrů” smířený a má za to, že takto to zkrátka v životě chodí a každý je svého štěstí strůjce. 

Z Danových běhů je zřejmé, že se nemůže rozhodnout, zda se zaměří na dráhu či na silnici. Jeho nejoblíbenější distancí je 1 500 metrů, ale současně běhá i silniční půlmaratony a chtěl by si vyzkoušet i dráhovou čtyřstovku.

Kdoví, možná právě neuspořádané tréninky a přetrénování vedly k dlouhodobým problémům s nártem, který Dana už od loňska trápí. Dan ovšem doufá, že letos už se zase konečně bude moci rozběhnout a sbírat další a další kilometry. Současně však tuší, že svůj tréninkový plán musí trochu pozměnit, aby se vyhnul dalším zdravotním problémům. Když zrovna neběhá, jezdí rád na kole, plave, hraje na kytaru a hlavně se stará o psa, sedmiletou kolii Danny, na kterou nedá dopustit.

Naučte se za měsíc stojku. Postupné kroky jak na to a rady fyzioterapeutky

Když se Dana zeptáte, kde se vidí za deset let, odpoví, že neví, protože žije ze dne na den. Při otázce na běžecké sny je však již sdílnější –⁠ chtěl by se zúčastnit vyšších atletických lig, potažmo mistrovství Evropy. A třeba se jednou podívat i na olympiádu. Dan ale ví, že k tomuto cíli vede opravdu dlouhá cesta a že základním kamenem všeho je dobré zdraví. 

Na Dana můžete mít jakýkoliv názor, nicméně nemůžete mu upřít, že je to zkrátka hodný kluk, který proplouvá životem tak, jak nejlépe umí. Nemá to jednoduché, ale rozhodně si nestěžuje. Je zřejmé, že nejdůležitější je pro něj rodina, pes a přátelé. Až poté je na řadě běh a vše kolem něj. A máme za to, že je to tak správně.

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: Běchovice, Bratislavský maraton.
  • Běžecký vzor: Emil Zátopek.
  • Největší úspěch: Přespolní běh na 5 km na střední škole.
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: Banán a koláčky.
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: Pečivo s orlovským salátem a rajčetem.
  • Nejlepší regenerace: Plavání, vana.
  • Nejméně oblíbený trénink: 5 x 2 km s přestávkami kolem 2 minut mezi úseky.
16. 2. 2023 0 komentáře
1 FacebookEmail
CyklistikaTrénink

Zadek v jednom pekle. Skřípnutý sedací nerv, takhle nový rok začít fakt nechcete

od Marek Odstrčilík 10. 2. 2023
autor Marek Odstrčilík

Mám pocit, že tohle bude rok hýždí a ne vodního králíka. Partie těla, které pro někoho, kdo jezdí na kole, nebo hraje třeba šachy, je natolik zásadní, že pokud bolí, tak můžou rozhodnout o vítězi a poraženém. Takže zvolání, že je to v p….. tady sedne jak zadek na hrnec. A tak moje cyklistická příprava na zdolání té nádherně těžké trasy Strade Bianche dostává ránu hned v lednu.

Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.

Všechno už začalo na konci prosince. Začal mě brnět a divně svědit zadek. Když jsem začátkem ledna sednul dle plánu na kolo, tak se postupně přidávala bolest, která vystřelovala přes zadní část stehna až ke kotníkům. Odjel jsem pár tréninků a doufal, že to přejde. Ale, když jsem se začal budit bolestí uprostřed noci a do rána už nezabral, vytušil jsem, že to nebude jen tak.

Sedm bezesných nocí bylo i na mě fakt moc, a tak přišla na řadu konzultace se skvělou fyzioterapeutkou Katkou Honovou a následně i návštěvy lékařů. Výsledkem bylo, že jde pravděpodobně o skřípnutý nerv v oblasti hýždí. No, super.

Injekce na uvolnění svalů byla díky mým lékům na srdce kontraindikována, a tak mě lékařka vybavila hrstí prášků na bolest. To samozřejmě zabralo. Fyzioterapeutka Katka mi e-mailem poslala sérii cviků na lehké protahování a psychiatrička mi dala něco, abych to tak neprožíval, protože mě to popravdě trochu vnitřně sejmulo. 

Po dvou týdnech jsem zkusil sednout doma na kolo a zjistil, že tenhle pohyb mi nijak zvlášť nevadí, jen bylo důležité šlapat na lehčí převody. Čtyřicet minut ale stačilo, teď jsem na nějaké hodině. Protahuji i několikrát denně, každý den cítím malinkaté zlepšení, ale velká sláva to není. Je to prostě na pytel.

Pátral jsem po důvodech a napadlo mě několik možných. Za prvé jsem si lehce upravil posed. Za druhé jsem shodil nějaká kila a na zadku mám tenčí tlumení, tedy méně sádla. Jako největší příčina se jeví to, že prostě neposiluji, a to hlavně záda. Tohle mi potvrdil i neurolog, který mě upozornil, že to jednou může být opravdu velký problém. Takže, byť to fakt nemám v lásce, budu muset začít. Budu muset. Budu muset. Musím.

Za prosinec 7 kilo dole. Dietu jsem řešil napůl, k úspěchu vedlo i něco dalšího

Leden měl být o shazování kil. Na kole vyšší otáčky, tepovka do 140 a dvě až tři hodiny. To padlo. Takže zbývala jen strava. Popravdě, když už několikátý týden jedete low carb, tak nejednomu dojde fantazie, co jíst. Vajíčka, šunka, sýr, kefír, jogurty, tvaroh, zelenina, maso, luštěniny se prostě postupně přejí. Ale co mi zbývá, takže bojuji s jídlem, zadkem, zády a trpělivostí. A klesající váha se zastavila na nějakých 102 kilogramech.

Naštěstí se konečně v televizi rozjíždí cyklistická sezóna, a tak je na co koukat. Zjistil jsem, že sleduji hlavně to, jak kolegům v kole krásně sedí zadek na sedle a tiše závidím. Sice rok nezačal dle představ, ale vím, že bude skvělý. Nějak to tuším.

Slovo trenéra Martina Kubaly

Martin Kubala. Foto: Michaela Bartková

V lednu jsme se chystali začít s objemovým tréninkem. Fungovalo to asi týden, pak se Mára ozval, že začíná mít problémy s hybností, protože se mu nedostává požadovaného rozsahu, nějak ho tahá v koleni a vůbec všechno je to nějak zablokované. Zkoušeli jsme všechno – strečink na uvolnění, omlazovací kůru – kdyby to bylo věkem, zkontrolovat knoflíky, jestli náhodou nemá ke kalhotám připnutý jeden od košile a nic. A když už nepomohl ani Google, nastal nejvyšší čas vyhledat lékaře. Verdikt? Skřípnutý sedací nerv.

Tohle byla celkem čára přes tréninkový rozpočet, nicméně je třeba to brát z té lepší stránky, a to v tom smyslu, že loni šlo nejdříve všechno jako po másle a sypat se to začalo ke konci, zatímco letos je to průšvih hned na začátku přípravy. Logicky proto odvozuji, že na konci to bude obráceně. I když faktor Marek nemá žádné omezení a může zapůsobit kdykoliv. My už víme, s čím máme dočinění a jsme připraveni.

[mailpoet_form id=“4″]

Jaký jsme teda zvolili postup? No tak hlavně zachovat klid a nešířit paniku, zvlášť, když venku panují mrazy a termín Strade Marek II je naplánován někdy na červen. 

Takže v prvé řadě uvolnit a narovnat Marka, ať se může normálně hýbat a potom znovu naskočit do pomalu se rozjíždějícího se vlaku. Ne, žádnou vědu v lednové přípravě nenajdete. Prostě pomalý rozjezd co nám zdravotní stav dovolí a v únoru pak pokračování ve stejném duchu. No a samozřejmě zakódovat ledničku a jídlo dávat na příděl, když teď nemáme ten pohyb. Co tedy bude Marek dělat konkrétně?

Kromě protahování a posilování, které má již doporučené i od lékaře, nás čekají ryze vytrvalostní jízdy na trenažéru, které však nebudou nijak limitovány. Pokud počasí dovolí, tak samozřejmě vyženeme Marka na silnici. Na konci měsíce pak uvidíme, co se Markovi podařilo “našlapat”. A protože jsme v minulém díle kladli důraz na snížení tělesné hmotnosti, můžeme potvrdit, že tato oblast přípravy zůstává prioritou číslo jedna i nadále. Takže sportu zdar, hubnutí zvláště!

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.



10. 2. 2023 0 komentáře
0 FacebookEmail
Inspirace

Naučte se za měsíc stojku. Postupné kroky jak na to a rady fyzioterapeutky

od Adéla Ptašková 1. 2. 2023
autor Adéla Ptašková

Stojka. Zvládneme ji za měsíc? Jistě, a to spolu se mnou. Jako výzvu na měsíc únor jsem si pro nás připravila stojku. Pevný střed těla a ruce máme už z předchozích výzev.

Co se ohlasu týče, byla lednová výzva jednou z nejúspěšnějších. Musím říct, že sedět u zdi bavilo i mě, i když v závěru jsem fakt trpěla. Takové pálení nohou jsem dlouho nezažila. Měření progresu první a poslední den výzvy bylo motivující a doufám, že ne jen pro mě.

Všechny výzvy s Adélou

Na únor jsem pro vás vymyslela trochu něco jiného. Rozhodla jsem se, že se společně s vámi naučím stojku. Pro mě osobně to bude opravdu výzva, protože pozice hlavou dolů nepatří mezi mé oblíbené a pud sebezáchovy mě do stojky nechce pustit. Pokud jste na tom podobně, zkusme to během čtyř únorových týdnů změnit! 

V prvním týdnu začneme zlehka a budeme trénovat klasickou jógovou pozici vrány. Tím navykneme zápěstí na ten ne zcela přirozený pravý úhel a naučíme se balancovat. 

  • Dřepneme si, ruce dáme na zem na šířku ramen, kolena zapřeme nad lokty a hledáme balanc tak, abychom dokázali zvednout obě nohy a udržet váhu celého těla pouze na rukou. Nedívejte se dolů, ale před sebe. 
Vrána. Foto: Adéla Ptašková

Druhý týden k vráně přidáme další jógovou klasiku, a to střechu. Takto si zvykneme na pozici hlavou dolů.

  • V pozici na všech čtyřech se zapřeme o dlaně (prsty jsou roztažené) a zvedáme zadek, hlava je v prodloužení páteře, ramena tlačíme od uší.
  • Fyzioterapeutka Kateřina Honová radí: U cviku střecha je podstatné naučit se napřímené držení páteře při změně pozice, což bývá ten nejčastější problém. Spousta lidí totiž neví, „kde páteř má“. Respektive v napřímeném stoji to ví, ale jakmile se pozice změní do náklonu, tak přehled ztratí a většinou vytvoří působivý hrb. 
Střecha. Foto: Adéla Ptašková

Třetí týden to začne být zajímavé, budeme totiž chodit po zdi! Cílem je, abychom se co nejvíce přiblížili pravé stojce. Ideální je cvičení u zrcadla, abyste mohli své postavení kontrolovat. 

  • Postavíme se ke zdi a uděláme klik. V dolní pozici postupně zvedneme nohy a položíme je na stěnu, rukama se přibližujeme ke zdi, zatímco nohama šplháme výš a výš. 
  • Alternativa: Pokud nás ruce neudrží, případně to naše zápěstí nezvládá, můžeme zkusit stoj na hlavě a předloktí
  • Varování fyzioterapeutky Kateřiny Honové: U stojky je třeba dát si pozor na změnu tlaku, zejména ve fázi adaptace na tento cvik. 
Wall climb. Jak vidíte, doma se na cvičení vždy nějaký prostor najde. Foto: Jan Ptašek

No a poslední únorový týden si zkusíme troufnout na opravdovou stojku. A je jedno, jestli si na pomoc pozvete parťáka, nebo budete v těsné blízkosti zdi. Je jedno, zda budete stát na natažených rukách, nebo na hlavě a předloktí. I kdyby zůstalo jen u chození po zdi a vy se nedokázali do stojky narovnat, nevadí. Důležitá je snaha a věřím, že i kdyby se vám stoprocentní stojka za měsíc nepovedla, nějaký progres určitě uvidíte. Když nic jiného, tak si procvičíte střed těla, ramena a také balanc a koordinaci. A to se počítá.

Stojka. Foto: Adéla Ptašková

Tento měsíc tedy nebudeme počítat sekundy ani opakování. Jen zkusme každý den udělat pro naši stojku o trochu více než ten předešlý. A nezapomeňte si před každým cvikem pořádně rozcvičit zápěstí! Jak jsem již psala, ruce musí udržet celou váhu vašeho těla a pro zápěstí je to tak pořádný záhul. 

Rungo výzva na únor

Rungo hec bude tentokrát také jiný než obvykle. Nepůjde o hec na jeden den, ale na celý měsíc. Připojíme se k celosvětovému trendu a budeme držet suchý únor. Ještě že má únor jen 28 dní, co?

1. 2. 2023 0 komentáře
1 FacebookEmail
JídloVýživa

Běžec bez masa? Na rostlinné stravě jsem 30 let a vyvracím mýty, že je drahá nebo nudná

od Karel Holub 29. 1. 2023
autor Karel Holub

„Maso jsem přestal jíst, když mi bylo nějakých 14 roků. Z etických důvodů. A z trucu. Myslím, že jsem chtěl naštvat rodiče a taky jsem v té době hodně četl knížky spojené s východní filozofií. Možná jsem jen chtěl zkusit něco nového,“ říká Karel Holub, redaktor běžeckého webu.

Jedl jsem hlavně brambory. Nebo rýži, těstoviny a občas knedlíky. Prostě přílohy. Být vegetariánem ve 14 letech je tak trochu na prd. Člověk si sám nevaří, nenakupuje a vlastně ani nemá moc ponětí o tom, co by měl jíst, z čeho vařit a jak připravit kvalitní stravu bez masa.

Přežil jsem to a u stravy bez masa jsem vydržel dodnes. Je mi 43 a za těch skoro 30 let jsem vyzkoušel ve stravování ledacos. Navíc jsem se z plavce transformoval v běžce a víc než 12 let běhám maratony a ultramaratony. A právě kombinace dlouhých běhů a jídla bez masa často budí pozornost, pochyby a někdy taky snahu „přivést mě k rozumu“.

Jenže místo abych přidal maso zpátky do svého jídelníčku, dostal jsem se před deseti lety k veganství. Vlastně už si nepamatuju, co mě k tomu vedlo. Myslím, že jsem hledal způsob, jak zlepšit trávení a zdraví obecně. V té době jsem byl pod relativně velkým tlakem v práci a pár věcí se mi nepěkně zhroutilo i v osobním životě. Málo jsem spal, často se zapomněl najíst a trénoval jsem nárazově a do vyčerpání. Ideální trajektorie sebedestrukce.

Zkusil jsem se restartovat. A začal jsem u jídla. Změna byla dost radikální a během pár týdnů jsem z ovo-lakto vegetariána přešel k sugar-free, gluten-free vegan. Vyházel jsem všechny sladkosti. Čokoláda mi dost chyběla, ale zvykl jsem si. Přestal jsem kupovat chleba a pečivo. Nastal trochu problém, z čeho dělat snídaně a večeře. Ale naučil jsem se to, postupně mi chleba přestal chybět. Začal jsem daleko víc připravovat jídlo z luštěnin a některých obilnin. Přidal jsem semínka a oříšky a začal klíčit semínka. V podstatě jsem přešel na makrobiotickou stravu, ale bez hlubšího sledování pravidel, jak jednotlivé potraviny kombinovat.

Fungovalo to. Samozřejmě, že to fungovalo. Když se ze stavu, kdy něco děláte hodně špatně, přepnete do stavu, kdy začnete aspoň některé věci dělat lépe, zlepšíte se. Důležitá byla i podpora doma. Moje skvělá žena se velmi rychle překlopila na tuhle stravu se mnou. Jen si nechala větší podíl bílkovin v podobě mléčných výrobků. Takže odpadlo velké pokušení občas porušit stravovací návyky a vyluxovat lednici. Doma totiž nebylo nic, čím by se dalo zhřešit. A to bych určitě doporučil všem, kdo chtějí změnit svoje stravovací návyky – omezte dostupnost toho, co do vašeho nového jídelníčku nepatří.

Velikou výhodou bylo to, že už jsem měl za sebou spoustu let a zkušeností na stravě bez masa. Zkrátka a jednoduše už jsem uměl vařit tak, aby mi to chutnalo. Nemusel jsem si nic odříkat (snad kromě čokolády) a nemusel jsem se nutit do jídla, které mi nechutnalo. Další výhodou je, že nepotřebuju velikou rozmanitost. Nevadí mi jíst stejná nebo velmi podobná jídla stále dokola. Nežiju pro jídlo. Jím, abych mohl žít tak, jak chci.

Steak nebo čočku? Jak nakrmit svaly bílkovinami a kde je jich nejvíc

Zde je pět nejčastějších mýtů a omylů o rostlinné stravě, které vás třeba pobaví a snad i poučí:

1. Rostlinná strava je nudná a málo pestrá

Není. Jídel bez masa je spousta a problém je jen v tom, že je neumíme uvařit. Často si je neumíme ani představit. Celé naše stravovací kultura se točí kolem masa a mléčných výrobků. Nebylo tomu tak ale vždycky a tradičně bylo naše jídlo převážně rostlinné. Nenechte se tedy zmást – rostlinná strava nemusí být vůbec nudná!

2. Rostlinná strava je drahá

Dalším častým mýtem je, že rostlinná strava je drahá a pro běžného člověka nedostupná. Opak bývá pravdou. Rostlinná strava může být ve skutečnosti neuvěřitelně cenově dostupná, zejména pokud se zaměříte na nákup sezónních produktů a primárních potravin, jako jsou obiloviny a luštěniny. Navíc vaření doma je obecně levnější než stravování venku, takže přípravou vlastních rostlinných jídel můžete ušetřit ještě více peněz. Já obvykle vařím dvě až tři porce oběda s rozpočtem do sta korun. Veliký hrnec luštěninové polévky se zeleninou uvaříte do padesáti korun. A hlavní jídlo bude podobně levné, nebo jen o trochu dražší ve chvíli, kdy do něj přidáte zdroje bílkovin jako jsou seitan, tempeh nebo tofu.

3. Rostlinnou stravu je obtížné dodržovat

Někteří lidé si myslí, že rostlinná strava je příliš omezující a je těžké ji dlouhodobě dodržovat. Může to být náročné. Zvyk je železná košile a pokud si vyloženě užíváte těžké, masité pokrmy, může být přechod na rostlinnou stravu obtížný. Stejně jako u jiných diet je klíčem k úspěchu najít rovnováhu, která vám bude vyhovovat a bude odpovídat vašemu životnímu stylu. Pokud rádi vaříte a experimentujete s novými recepty, může vás rostlinná strava neuvěřitelně naplňovat. Navíc existuje spousta chutných rostlinných svačinek a pochoutek, které vás mezi jídly zasytí. Zkuste masitá jídla nahrazovat postupně a třeba to dotáhnete k tomu, že budete jíst maso jen 2 dny v týdnu. A pak třeba jednou za dva týdny. Cílem nemusí být vynechat maso úplně.

[mailpoet_form id=“4″]

4. Rostlinná strava je nezdravá

Často mi někdo omete o hlavu, že jako ultra běžec nemůžu bez masa a živočišných bílkovin fungovat. Můžu. A celkem bez problémů. Funguju takhle téměř 30 roků a z toho víc než 12 roků běhám ultra. Ve skutečnosti může být rostlinná strava neuvěřitelně zdravá a poskytuje všechny živiny, které vaše tělo potřebuje ke správnému fungování. Rostlinná strava má vysoký obsah vlákniny, vitamínů a minerálů a může pomoci snížit riziko chronických onemocnění, jako jsou srdeční choroby, cukrovka a rakovina. Nemusíte se bát nedostatku bílkovin a esenciálních aminokyselin nebo tuků. Stačí si jen pohlídat dostatečně pestrou stravu složenou ideálně z luštěnin, obilnin, oříšků, semínek a zdrojů bílkovin jako jsou seitan nebo tempeh. Nenechte se tedy zmást – rostlinná strava může být stejně zdravá (ne-li zdravější) jako tradiční strava založená na mase.

5. Rostlinná strava je určena pouze pro vegany a vegetariány

Někteří lidé si myslí, že rostlinná strava je určena pouze pro vegany a vegetariány. Ani tohle nemusí být pravda. Z výhod rostlinné stravy může těžit kdokoli bez ohledu na své stravovací preference nebo omezení. Ve skutečnosti se mnoho lidí, kteří nejsou vegany ani vegetariány, rozhodlo zařadit do svého jídelníčku více rostlinných potravin kvůli zdravotním přínosům a ekologické udržitelnosti. Nebojte se tedy rostlinnou stravu vyzkoušet – není jen pro vegany a vegetariány!

29. 1. 2023 8 komentáře
6 FacebookEmail
Inspirace

Razantní zdražení oblíbené sociální sítě a žena, která překonala běžecký rekord. Novinky ze světa sportu jsou tu

od Karel Holub 25. 1. 2023
autor Karel Holub

Zařízení, které bude hlídat fair-play na závodech triatlonistů, cyklista, který se projezdil z obýváku až do profi stáje, závod v tunelu, běžecká rekordmanka a zdražení oblíbené běžecko-cyklistické sociální sítě. Přečtěte si pelmel novinek ze světa sportu.

FKT na nejvyšší vrchol jižního pólu

Fernanda Maciel si nedávno střihla solidní běh proti kopci. Ten kopec se jmenuje Mount Vinson, jeho vrchol je ve výšce 4892 m nad mořem a nachází se v Antarktidě, přibližně 1 200 km od jižního pólu. Fernanda stanovila rekord v podobě nejrychlejšího známého času výstupu, který má hodnotu 6 hodin a 40 minut.

Fernanda se narodila roku 1980 v Brazílii a v roce 2018 se přestěhovala do Chamonix, kde pilovala svoje schopnosti a dovednosti na poli ultratrailových běhů. A že umí běhat, potvrdila na dalších kopcích, které patří do takzvaných Sedmi vrcholů, když si zapsala rekordní časy třeba na Aconcagua v Argentině nebo na Kilimandžáru v Tanzanii.

Pokus o zdolání Mount Vinson byl extrémně náročný, a to nejen kvůli vysoké nadmořské výšce, ale hlavně kvůli nízkým teplotám, které se pohybovaly mezi -30 a -50 stupni Celsia. Místy je navíc dost náročný terén, který vyžaduje spíše lezeckou techniku, než hbité nohy trailových běžců. Na vrcholu se dlouho neohřála a rovnou běžela zpátky dolů. Celá cesta pak trvala 9 hodin a 41 minut. Fernanda tak vlastně stanovila dva nové rekordy – výstup na vrchol a celková trasa (výstup a návrat).

Další cíl, který si Fernanda stanovila, je nejvyšší hora světa. Chce vyběhnout na Mt. Everest a stanovit nový rekord ve své kategorii. Budeme jí držet palce. Mimochodem, u nás v Česku je oblíbený FKT závod Prominentní vrcholy Lužických hor. Tady máte naši reportáž.

The Tunnel – 200 mil ve tmě

Vybíráte si závody podle toho, co cestou uvidíte? Tak pro vás by asi závod The Tunnel, který se běží v anglickém městě Bath, úplně nebyl. Jak název vypovídá, vede trať tohoto závodu tmou nepoužívaného železničního tunelu. A běží se opravdu dlouho, účastníci vybíhají a vracejí se na jednomílovém úseku podzemní cesty, dokud nedosáhnou 200 mil (320 km) a časový limit je 55 hodin.

Čiré šílenství, říkáte si možná. Organizátoři tomu ale říkají mimořádný test extrémní vytrvalosti a senzorické deprivace. Závodníci nesmí používat sluchátka ani běžecké hůlky a závod musí běžet bez podpory. Samozřejmě musí mít dobrou čelovku a reflexní prvky, protože se běží v tunelu, který je k dispozici chodcům a cyklistům v běžném provozu. Jestli vás tenhle závod zlákal, rezervujte si v kalendáři datum 31. března a vězte, že účastnit se můžou jen běžci, kteří už za sebou mají alespoň závod na 100 mil.

Za kolik bude Strava

Velmi oblíbená sportovní platforma a sociální síť Strava rozproudila živé debaty tím, že oznámila razantní zdražení předplatného svých prémiových služeb. Doba je složitá, zdražuje ledacos, není nic divného, že zdraží i Strava, která drží stejné ceny už řadu let. Jen je trochu divné, že ani Strava samotná zatím není úplně transparentní v tom, jaké nové ceny vlastně budou.

Někteří uživatelé zaznamenali navýšení měsíčního předplatného téměř na dvojnásobek, zatímco jiní vidí stále stejné ceny. Strava zdražení příliš nekomentuje. Zveřejnila sice vyjádření, že změna ceny se týká vybraných zemí a regionů (Česko mezi nimi zatím není) a že nové oficiální ceníky budou teprve zveřejněny.

Tak se nechme překvapit, kolik vlastně bude Strava stát a jestli se bude případné zdražování týkat i českých uživatelů.

[mailpoet_form id=“4″]

RaceRanger hlídá jízdu v háku

Jízda v háku je u většiny triatlonů zakázaná a může závodníky stát nepříjemnou penalizaci. Jenže posuzování jízdy v háku je závislé na rozhodčích a v minulosti jsme byli svědky mnoha rozhodnutí, která zvedla fanoušky ze židle. Chybám a subjektivnímu posouzení by mělo zabránit zařízení RaceRanger, které se začne oficiálně používat na závodech.

Prvním závodem, kde RaceRanger bude plnit svojí hlídací roli, je Tauranga Half na Novém Zélandu. Zařízení navrhli dva bývalí profesionální triatleti a testování běží od roku 2021. Světová triatlonová asociace si od použití zařízení slibuje vyšší úroveň fair play a to hlavně u delších triatlonů, kde jízda v háku nebo její penalizace může opravdu významně ovlivnit výsledky.

Ze Zwiftu do profi pelotonu

Jay Vine je cyklistický fenomén, který se díky virtuální platformě Zwift probojoval z amatérského cyklisty do profi stáje a aktuálně jezdí za grand tour tým UAE Team Emirates. Jay se v roce 2021 zúčastnil Zwift Academy, což byla soutěž, do které mohli přihlásit uživatelé Zwift z celého světa. Jay tuhle příležitost chytil za pačesy a vyhrál. Odměnou mu byla smlouva s profi týmem (tehdy) Alpecin-Fenix.

Jay Vine se v profi pelotonu velmi dobře uchytil a byl výraznou postavou i na závodech jako je Tour of Norway nebo dokonce legendární Vuelta, kde vyhrál hned 2 etapy. A rok 2023 zahájil velmi vydařenou účastí na australské Santos Tour Down Under. Závod ovládl a vyhrál, a to i přesto, že se mu nepodařilo vyhrát ani jednu etapu. Předvedl ale konzistentní výkon a vzal si celkové prvenství.
A pak že „hraní videoher“ k ničemu nevede.

25. 1. 2023 0 komentáře
0 FacebookEmail
Běžecký tréninkTrénink

Jak jsem stará, tak jsem blbá. Můj první půlmaraton zhatila školácká chyba

od Rungo 22. 1. 2023
autor Rungo

Trénuji na maraton takřka rok. Jdu na to postupně, tak jak se má a na řadu přišel první půlmaraton. Velká psychická meta, kterou jsem měla dobře rozeběhnutou, a přesto neklapla. Ale to předbíhám…

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Takže můj plán do Vánoc půlmaraton a do konce roku pětadvacet nevyšel. Myšlenku jsem si sice do hlavy pustila, ale… Nezvládla jsem to! Naplánovala jsem si tu moji předvánoční jedenadvacítku na den, kdy bylo krásné počasí. 

Po konzultaci výbavy v posilovně s Honzou jsem tentokrát vyrazila s plně nabalenou ledvinkou, protože ten speciální batůžek na běhání mi přinesl až Ježíšek od maminky. Vzala jsem si dokonce i lahev s pitím, ač jsem zatím neměla potřebu ji během mých výběhů používat. K tomu rychlé cukry ve formě Trinutky – lískooříškového krému v kapsičce, Magnesium od Herzpharm, rychlou B12 a kapesníčky, kdybych si potřebovala odskočit. 

Přesto, že zima není taková, jaká by měla být a já nemusím vytahovat tenisky s hrubším vzorkem a můžu běhat stále v mých Asicsech, vzala jsem si ty druhé. Dlouho jsem v nich neběhala, a tak mě napadlo, že bych si je mohla připomenout dřív, než zase přijde zima a nasněží. Na posledních asi deset kilometrů jsem si tentokrát domluvila kamarádku tak, jak mi Honza doporučil. Ať neběžím sama. 

Tři, dva, jedna…

Rozběhla jsem se v dobrém tempu, první třetina utekla v dobré náladě. Ale desítka byla zlomová. Blížila jsem se k místu, kde jsme se měly potkat a vrhnout se na druhou půlku. Najednou mi to zpomalilo, v hlavě naskočil mód, že se plížím a začala jsem se opravdu plížit a další mód, že se mi nechce běžet dál a nechtělo se mi. Když se kamarádka, která byla plná energie, připojila, měla jsem chuť jí říct, že po dvanácti kilometrech končím, a že si raději půjdeme sednout na kafe. Vnímala jsem jen, jak ona běží lehce a já se nějak táhnu.

Miluje dva sporty, o kterých jste možná neslyšeli a šije batohy třeba i na svářečskou helmu. Živel Zuzka Zorníková

Běžely jsme v pomalejším tempu. Já si nějak špatně naplánovala trasu a nevycházelo mi ani to, že bychom měly skončit tam, kde byla zaparkována naše auta. To znamenalo udělat pak od parkoviště ještě nějaké kolečko navíc. Povídaly jsme si. Zadýchaná jsem nebyla, unavená taky ne, a přesto jsem se táhla jako slimák a záviděla lehkost nohou mé parťačky. V hlavě mi lítala samá negativa.

Nebyly jsme zdaleka u místa, kde bychom měly končit, když jsem se podívala na hodinky a řekla si, že to aspoň zaokrouhlím. Jak se na displeji objevilo 17,0 kilometrů, zastavila jsem se a jako Forrest Gump, když se rozhodl, že přestane běžet a řekla si: „Dost, dneska končíme. Toho půl kiláku k autům dojdeme.“ Bylo mi to tak trochu líto kvůli kamarádce, kterou jsem navnadila na to, že se mnou dá tu desítku, což je její maximum, které je ochotna se mnou běžet. Hlava se mi prostě sekla a řekla, že stačí. Parťačka to okomentovala, jak je přece skvělý, že jsme šly, vždyť „KKD“ – každý kilák dobrý! U aut jsem si daly čaj z termosky, oblékly se do peří a odjely.

Mnohonásobná mistryně ČR v maratonu začala běhat až se syny. Ostravanka Petra Pastorová

Doma jsem při sundávání tenisek zjistila, že jsem si levou botu utáhla nějak moc. Ale jakože opravdu moc. Sundala jsem boty a najednou jsem nemohla na nohu pomalu stoupnout, jak mě bolel nárt. Zamyslela jsem se nad tím během a měla jasno. Asi tak po prvních dvou kilometrech jsem si uvědomila, že mě něco na noze trošku tlačí. Ale nechtělo se mi zastavit, byla jsem tak krásně rozběhnutá. A říkala jsem si, že je to asi nezvyk, když jsem po dlouhé době, po více než půl roce, vytáhla jiné tenisky. Ta pomalost nohou nebyla teda z hlavy a mých negativních myšlenek. Já, člověk žijící s chronickou bolestí, totiž nevnímám malé bolesti. Takže necítím, že se mi třeba rozedírá pata do krve, necítím, když se říznu. A tak jsem necítila, že mě bolí nárt. Večer jsem pak tradičně po dlouhém běhu skočila do sauny, nebyla jsem nijak zmožená, ale ten nárt jsem pořád cítila, bolel. 

Za chybu platím dosud

Bolel i další den ráno, bolí pořád. Cítila jsem ho ve sněhulích, když jsem šla o Vánocích na krátký výlet na horách, cítila jsem ho v lyžácích, když jsem lyžovala, cítila jsem ho na skialpech. Cítím ho pořád. Musela jsem si naordinovat pauzu od běhání, nenapadlo mě, že bude až tak dlouhá. Někdy to vypadá, že je vše v pořádku, což bylo při jednom z výběhů, kdy jsem zařadila kratší úseky do kopce dle tréninku, co mi předepsal trenér Honza. A někdy zjistím, že to opravdu nejde. Například když dojíždělo moje nachlazení, venku studený vzduch, a tak jsem naplánovaný padesátiminutový běh šla odklusat do fitka na pás. Pro nárt to nebylo úplně nejlepší, takže jsem pak další tři dny potřebovala chodit nejlépe bosá.

[mailpoet_form id=“4″]

Úplně nevím, co bránilo tomu, abych si tenkrát před Vánocemi tu tenisku hned na začátku běhu povolila. Ne, nechápu, proč jsem si tu tenisku při obouvání tolik utáhla, když vím, že při delších tratích nohy otékají a je potřeba je mít volnější. Jak jsem stará, tak jsem blbá a jakože stará jsem dost. Dávám noze klid, mažu si všelijaké mastičky a už se nemůžu dočkat, až se zase rozběhnu směrem na jih na nějaký delší běh. Ježíšek mi ten běžecký batůžek, o který jsem mu napsala, opravdu přinesl!

O čem budu psát příště? Přelom ledna a února pro mě znamená jedno velké téma – bude to rok od začátku mé přípravy na maraton.

Autorka textu: Andrea Zelená

22. 1. 2023 5 komentáře
1 FacebookEmail
Inspirace

Martin Šerák, ten, co všude běhá: „Většina mých běhů je spojení příjemného s užitečným”

od Adéla Ptašková 20. 1. 2023
autor Adéla Ptašková

Řidičák a hromadnou dopravu nahradil vlastními nohami. Pochvaluje si skvělé zdraví a imunitu. Co jsme se dozvěděli o běhání rodáka „Moravského Švýcarska“, který uběhl víc maratonů, než kolik má let?

Martin Sherry Šerák (*1978) je (jak sám říká) kluk z krásné přírody tzv. Moravského Švýcarska, z Bílovic nad Svitavou. Na svůj rodný kraj nedá dopustit, místní ho tu znají jako „toho, co všude běhá”. Sám zde organizuje dva běžecké závody a vzorně reprezentuje TJ Sokol Bílovice nad Svitavou. Také Martin, jako mnoho jiných, si sportem kompenzuje sedavé zaměstnání –⁠ celý profesní život pracuje u počítače. Kromě běhu má rád týmové míčové sporty, jízdu na kole, fotografování, amatérské divadlo a občas tanec. Martin se může pochlubit úctyhodným objemem naběhaných kilometrů, ke kterým přidává další tisíce kilometrů na kole. Jak to dokáže? Jednoduše –⁠ každodenním během nebo jízdou na kole do práce. Řidičák nemá a MHD používá pouze sporadicky.

Jak začala tvá cesta k běhu?
Vše začalo v oddíle atletiky v první třídě. Po atletice jsem na ZŠ hrál basketbal, který je také o běhání. Dobíhal jsem také často na vlak (cca 1 200 metrů). V dospělosti byla „finálním“ podnětem několikaměsíční práce v Praze, kde jsem neměl k dispozici kolo, ani stolní tenis, tak jsem začal běhat z ubytování do práce asi 5 až 15 km.

Dle Běžeckých tabulek máš od roku 2014 na kontě úctyhodných 68 maratonů. Většina z nich byla v rámci MUM, který běháš každoročně. Jen v roce 2019 záznamy chybí. Co se ti přihodilo?

V roce 2019 jsem si před Ultramaratonem Borák (84 km), který byl v té době MČR v ultra-trailu, únavově načal třetí metatarz (tj. prostředníček) na pravé noze. Myslel jsem, že to je něco vazivového a dva tři volnější dny před závodem pomohou. Bohužel, při závodě mě to začalo bolet více, hlavně v rychlých úsecích, tak jsem se po třech 14km kolech přezul do tlumivějších bot a závod jsem s bolestmi dokončil. Až dodatečně jsem se dozvěděl, že můj výkon (7:56:52) stačil na první místo v kategorii M40. 

Dostal jsem pak na nohu modrou „plastovou“ sádru, se kterou jsem alespoň mohl jezdit na kole, plavat, atd. Běhat jsem ale nemohl, tak jsem na MUM jen pomáhal na občerstvovacích stanicích, což byla velmi dobrá zkušenost a zužitkování běžecké praxe.

Nemáš řidičák a všude se dopravuješ buď během nebo na kole. Jak se ti běhá/jezdí v brněnském provozu?
Provozu se z velké části vyhýbám, jen ráno do práce jedu cca polovinu cesty po (hlavní) silnici. Z práce většinou jedu nebo běžím jen po cyklostezkách a chodnících ve městě, mimo město přírodou. Většina běhů je spojení příjemného s užitečným, čisté tréninky běhám jen o víkendu.

Martin Šerák. Foto: Martin Šerák
Martin Šerák. Foto: Mirek Nosek
Martin Šerák. Foto: Martin Šerák
Martin Šerák. Foto: Mirek Nosek
Martin Šerák. Foto: Mirek Nosek
Martin Šerák. Foto: Mirek Nosek

Jaký máš při takovém režimu roční objem kilometrů?
Letošek mám trošku „ležérní“ trénink (přes 2 700 km běhu a 3 900 km na kole), ale loni to bylo 3 300 km (a na kole 3 100 km), v roce 2020 necelých 4 100 km (a na kole 4 300 km) a 2019 „jen“ 2 900 km kvůli zranění, což jsem ale vykompenzoval 4 440 km na kole. MUM se na naběhaném objemu (téměř) vždy podílel svými 300 km za týden.

Běháš celoročně. Vidíš nějaký pozitivní efekt na tvém zdraví? Jak jsi na tom s různými nemocemi?
Chřipku jsem měl dvakrát, maximálně třikrát za život, co si pamatuji. Nemám žádnou alergii, žádný problém s dýcháním, k doktorům chodím většinou jen kvůli nějakým papírům nebo očkování (kromě zubaře). Na neschopenku si nevzpomínám. Neprodělal jsem ani jednu ze dvou „běžných“ dětských nemocí (spalničky, příušnice), i když sourozenci či bratranci kolem mě je měli.

Co tě motivuje běhat? Jsou to závody, kterých absolvuješ poměrně dost, nebo běh jako takový?
Baví mne prostě běhat. Běh čistí hlavu a protáhne tělo skrčené 7 až 9 hodin u počítače. Pomáhá mi taky udržovat rozumné tělesné proporce.

Běháš tak nějak vše –⁠ od krátkých tratí po ultra, asfalty i traily. Co tě baví nejvíce?
Raději běhám po měkkých a nerovných površích. Silniční (městský) maraton běhávám maximálně dvakrát do roka. Víc mne baví trailové a tzv. cross-country tréninky nebo závody.

Co ti běh dal a co naopak vzal?
Určitě mi dává lepší kondici a pomáhá udržovat postavu. Pomáhá také pozitivnímu myšlení (čistění mysli). Díky běhu poznávám kraje, kam bych jinak nejel. Dal mi taky dost známých či sportovních přátel. Bere mi čas. Jiné negativum nevidím.

Co bys chtěl v životě ještě dokázat? Máš nějaký běžecký sen?
Chci absolvovat nějaký 24hodinový závod, ideálně na přírodním delším okruhu. Potom závod TransMoravský Masochistický Terénní běh (TMMTR) na 100 mil (zatím jsem běžel dvakrát MiniTMMTR na 100 km). Na 100 km se chci více přiblížit osmi hodinám. Lákají mne také některé horské zahraniční (ultra) traily ve stylu GGUT, UTMB.

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: z ultra jsou to etapový MUM a pohár Czech Ultra Trail Tour,
    z „běžných“ závodů je to Běh za sedmizubým hřebenem v Boskovicích
  • Běžecký vzor: Dan Orálek a Radek Brunner
  • Největší úspěch: osobní rekord na Bratislavském maratonu 2019 (2:53:19), dvakrát 3. místo na MUM v letech 2017 a 2018 za čas těsně přes 25 hodin za 301 km
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: vločky/müsli v mléce/jogurtu na sladko (rozinky, oříšky, ovoce) nebo slano (ořechy, tvrdý sýr, měkký salám, zeleniny, koření)
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: téměř libovolný masový vývar
  • Nejlepší regenerace: jízda na kole, případně bazén s whirlpoolem 
  • Nejméně oblíbený trénink: asi jakýkoliv v horku bez stinných úseků nebo hodně krátkých úseků pod 500 metrů
20. 1. 2023 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceOstatníRozhovoryTuristické vybaveníTuristikaVybavení

Miluje dva sporty, o kterých jste možná neslyšeli a šije batohy třeba i na svářečskou helmu. Živel Zuzka Zorníková

od Marek Odstrčilík 18. 1. 2023
autor Marek Odstrčilík

Když se vaše záliba stane nakonec tím, čím se živíte a celou tu cestu si vyšlapete sami stylem pokus-omyl, tak to svědčí o vaší touze a zarputilosti. Zuzka Zorníková se kdysi dávno začala na mateřské z nudy ohánět jehlou a nití, postupně přidala šicí stroj, aby následně uvedla v život svoji značku Ráfek. Cesta od nákupní tašky k současným vychytaným batohům byla občas okořeněná vzteklými výkřiky, když věci nešly podle plánu, ale dnes její produkty zdobí nejedna záda. Tenhle rozhovor je o životě mezi batohy a koly.


Zuzko, jak vlastně Ráfek vzniknul?
Značka vznikla v roce 2016, ale šila jsem daleko dřív. Začala jsem s tím už někdy na první mateřské.

Co bylo tím impulsem?
Chtěla jsem něco tvořit a doma stál šlapací stroj. Nešlo mi ale o to šít povlaky na polštářky, chtěla jsem vyrobit něco, co bude funkční, zajímavější.

A první „užitečný“ výrobek byl jaký?
Nákupní plátěná taška.

To je ale přece podobně složité jako povlak, ne?
Ano, ale je to pro mě daleko praktičtější. (smích)

Aha, takže tam byl základ pro budoucí šití batohů?
V té době mě to vůbec nenapadlo. Přišlo to postupně, občas někdo přišel, jestli mu nechci něco zkusit ušít. Většinou to bylo něco nositelného do města. Zlom nastal v momentě, kdy jsem od kámošky dostala tašku od firmy Freitag, která je krásně a jednoduše řešená. Ona je na první pohled malá, ale během vteřiny z ní uděláš dvakrát větší tašku. Tak jsem něco podobného zkusila ušít. Popravdě – nosím ji do dneška.

A podvedlo se?
Jo jo. Byla tedy trošku větší než originál, ale nositelná byla. Já jsem ale nechtěla někoho kopírovat, to mi fakt není blízké. Chtěla jsem jít vlastní cestou.

Takže se dá říct, že to byl často pokus-omyl? Bylo ze začátku pár nepovedených kousků?
Tak je fakt, že některé výrobky letěly o zeď. Vzteknout se zase dokážu, hlavně když se mi cuckají nitě nebo musím párat, protože jsem to přišila špatně. Já jsem si na všechno chtěla přijít sama a trvalo to poměrně dlouho. To je holt ta cesta samouka. 

Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Sýkorová z Ráfku. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Magdaléna Ondrášová
Batoh Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Batoh Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Taška Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Taška Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Batoh Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Batoh Ráfek na svářečskou helmu. Foto: Zuzana Zorníková
Batoh Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Batoh Ráfek. Foto: Zuzana Zorníková
Vybavení na bike polo. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Zuzana Zorníková
Bike polo. Foto: Zuzana Zorníková
Bike polo. Foto: Zuzana Zorníková
Zuzka Zorníková z Ráfku. Foto: Magdaléna Ondrášová
Zuzka Zorníková miluje život, sport a společnost lidí. Na fotce během 70kilometrového „švihu“ na fixce. Foto: Magdaléna Ondrášová

Ale pak jsi musela mít z výtvoru radost, ne?
To teda, protože z toho balíku látek a věcí nakonec vzniklo něco, co bylo k použití. Ze začátku jsem se snažila i experimentovat. Z auta jsem třeba vybrakovala bezpečnostní pás a z přezky jsem udělala zapínaní na kabelu. Bylo to pro kamaráda, který je dýdžej a potřeboval něco na desky, které jsou těžké. Je super, že to drží do dneška.

Kdy tě vůbec napadlo, že se z koníčku může stát něco, co tě bude živit?
To bylo kolem roku 2016. V té době jsem pracovala ve školce, ale zjistila jsem, že mě strašně vyčerpávají ty vztahy mezi lidmi. Chodila jsem domů vyčerpaná ne z dětí, ale z mezilidských vztahů dospělých, které tam byly pro mě náročné. A můj muž mi tenkrát řekl, ať se jdu tedy živit šitím. Měla jsem strašný strach udělat takový krok, protože jsem byla vychovaná v tom, že mám mít v životě nějakou jistotu a rezervy. Vůbec jsem si neuměla představit, že to zvládnu, ale nakonec jsem do toho šla.

Je tvoje práce hodně o představivosti?
Určitě. Musím si umět představit, jak ty jednotlivé věci, které chci třeba do batohu zapracovat, budou spolu fungovat. Chodím a koukám po lidech, co nosí a přemýšlím, jak to je asi vyrobené a co se muselo udělat jako první, aby to fungovalo. No, už jsem asi „pošahaná“.

Super, lze jednoduše říct, co v současné době tedy šiješ?
Městské příruční batohy, zavazadla – ale lidé to klidně nosí i na cesty, dovolenou, k moři.

Zmiňovala jsi využití bezpečnostního pásu na tašce, to je to „nejdivnější“, co jsi kdy dělala?
To asi ne. Zrovna nedávno za mnou přišel zákazník, že by potřeboval svářečský batoh, který ale nemá vypadat jak batoh na svářečskou helmu. To byla výzva, ale povedlo se. Jenže úlety by mě neuživily, takže vyrábím hlavně klasické batohy. Dřív jsem také hodně recyklovala a používala i různé vyřazené reklamní plachty, bannery. V současné době ale spíš používám novější a moderní materiály. 

Je pro tebe důležitější design nebo praktičnost při nošení.
Asi funkčnost. Pokud chce někdo něco specifického, tak se o to pokusím. Vybrat si u mě můžeš vždycky barvu, rozložení kapes a pokud chceš něco jinak, tak to zkusím zakomponovat. Vycházím zhruba ze tří modelů, co dělám a ty ráda modifikuji. Dělám daleko víc na zakázku, než že bych jela jen tři totožné modely pořád dokola. 

Vím, jaké barvy chci a co tam budu potřebovat, za jak dlouho se můžu na svůj batoh těšit?
Záleží na barvě, něco je standard, něco se musí potisknout. Když je to běžné, tak od týdne do čtrnácti dnů, komplikovanější věci dodám do tří týdnů.

Hele a jsou Češi fakt takové konzervy, že stále převládá černá barva?
Určitě je černé nejvíc, ale jsou lidé, kteří dají přednost barevným a křiklavým věcem.  

Tvoje značka se jmenuje Ráfek, ty sama jsi vášnivou cyklistkou, takže se tahle otázka nabízí: Plánuješ šít i brašny na kolo?
Je pravdou, že úplně původně to tak být mělo. I první batoh byl udělaný na kolo. Ale jak už to tak bývá, tak se věci vyvinuly lehce jinak a na takové brašny, třeba na řídítka, se ještě nedostalo. V plánu to mám. Někdy. Nestíhám to vymyslet. Chci, aby to bylo fakt perfektní. Navíc je několik výrobců, kteří tohle dělají opravdu skvěle. 

Šicí stroje teď necháme stranou a zajímá mě tvůj vztah ke kolům a cyklistice. Ty jezdíš po městě na fixce, hraješ polo na kole a chodíš na dráhovou cyklistiku. Jak jednoho napadne, že bude dělat bike polo?
Seděla jsem doma, prokrastinovala u videí na internetu a najednou na mě vykouklo tohle. Zírala jsem na bike polo a přišlo mi to úplně úžasné. Dlouho jsem hledala, zda se tento sport provozuje i někde u nás, až jsme s kámoškou narazily na informaci, že to pár lidí hraje v Praze, a dokonce pořádají víkendové kempy pro začátečníky. Když jsme tam přijely, tak to bylo pozdvižení, protože tam jinak nikdo nový moc nejezdil, navíc jsme byly až z Brna. Rovnou nám dali kola, pálky a hrály jsme. Domů jsme se vrátily úplně dobité, plné modřin a odřenin. Dostaly jsme kontakty na pár holek, které by to chtěly tady v okolí Brna hrát. A tím se postupně bike polo v Brně rozjelo. A už je nás kolem devíti.

Nadšení z tebe úplně sálá, ale neznalým ten sport trochu vysvětli.
Hraje se to na hokejbalovém hřišti s mantinely, v počtu tři na tři. Jede se na kole, nesmí se stoupnout na zem, pokud se tak stane, tak se musíš jet takzvaně nabít, to znamená, že jedeš třeba ke gongu a do něj praštíš pálkou. Hraje se to s hokejbalovým míčkem a pálky mají tvar přesně jako ty na koňské polo, jen nejsou dřevěné ale hliníkové nebo karbonové a hlava je z tvrdého plastu. Kulaté strany (kratší) jsou jedna dutá a druhá plná. Těmi taky můžeš dát gól. Tou širší stranou gól neplatí.  Nesmí se záměrně do nikoho narážet, čemuž se ale častokrát samozřejmě nevyhneš. 

Rozhovor s Paloncým: Extrém za extrémem a 6 000 km za rok

V čem je to tak super?
Naučí tě to vnímat spoustu věcí najednou, musíš rychle reagovat, držet balanc, nespadnout, komunikovat se spoluhráči. Je to živá, tvrdá hra, není to jen šlapání.

Ty ale děláš i dráhovou cyklistiku, což je naopak hodně o šlapání.
Mě prostě baví kolo a ráda na něm dělám různé věci. Jsou z toho různorodé zážitky, což je super. Na velodrom jsem se dostala úplnou náhodou, kdy mě kámoš řekl, ať se přijdu podívat. Dali mi hned kolo a vybavili mě jedinou informací, že nesmím přestat šlapat. To jsem zvládla, ale zapomněla se zeptat, jak se na tom brzdí, takže jsme tam pořád kroužila a vždycky, když jsem tu moji skupinku míjela, tak mi vysvětlovali, jak zastavím. Popravdě, chytlo mě to, protože si tam vždycky vyčistím hlavu. Za někoho se zařadím, sleduji jeho kolo a šlapu. 

Takže vyrovnáváš ty dva světy, nepředvídatelnost v bike polu a čistou esenci šlapání, co?
Asi jo. (smích)

Co o sobě ještě Zuzka prozradila

  • Jsem nenapravitelný snílek, mám hodně snů. Ráda bych posunula Ráfek tak, aby mě to dobře živilo a abych mohla stále dělat to, co mě baví. A cestovat. S rodinou. Chtěla bych ukázat dětem, jak je svět velký a krásný. Chtěla bych také cestovat s kolem, prohánět se na své fixce po New Yorku, nebo kdekoliv po velikém městě. Chtěla bych si dát někdy bikepacking výlet. Dojet z Brna i někam za hranice. Chtěla bych zvládat dobrý švihy. Zatím na to nemám fyzičku. Ale dávat si stovky kiláků levou zadní bych si fakt přála. Chtěla bych mít jednou takovou fyzičku, abych si užívala dráhovou cyklistiku plnými doušky. Lepším se, ale jde mi to pomalu. A s bike polem bychom chtěli uspořádat jednou nějaký mezinárodní turnaj tady u nás v Brně. 
  • Mým největším úspěchem jsou moje tři děti. Jsou skvělé. A pak taky rozjetí Ráfku, ale tady musím říct, že bez tehdejšího popostrčení od mého muže a jeho pomoci by to asi nebylo. Mezi svoje další úspěchy řadím i to, že jsem se znovu dala do sportování. Díky Akademii dráhové cyklistiky jsem dokonce získala i svou vůbec první medaili v životě. Za další úspěch považuji také to, že se mi povedlo bike polo dostat do Brna a propojit lidi, kteří ho tady chodí hrát. Pro další úspěchy nechávám svou náruč otevřenou. 
18. 1. 2023 0 komentáře
0 FacebookEmail
CyklistikaTrenažéryVybavení

Test: Stačí pár plastů a váš trénink v obýváku je daleko realističtější. Garmin Tacx Neo Motion Plates

od Marek Odstrčilík 13. 1. 2023
autor Marek Odstrčilík

Pokud máte rádi trénování na kole doma v rozumné míře jako já, tak tahle vychytávka by vás mohla zaujmout. Už cyklistický trenažér Tacx NEO 2T je prostě naprosto skvělý sám o sobě, protože dokáže velmi dobře simulovat jízdu venku. Zrychluje z kopce, dokáže rozeznávat různé povrchy a zadní stavba se pohybuje lehce ze strany na stranu. A když na něj nasadíte Garmin Tacx NEO Motion Plates, tak se začne pohybovat navíc dopředu i dozadu.

Tyhle „lyžiny“ jednoduše nasadíte zespodu na trenažér, potom co vyjmete gumové nožičky a magnet vás navede, a je to. Vypadá to tak, jako by tam jednoduše patřily. Neznalý si toho ani nevšimne. 

Pro přední kolo je připravený delší a hlubší stojan, aby přední kolo mohlo pěkně klouzat dopředu a dozadu. Navíc se do něj vejde i kolo o šířce pláště 28 mm. 

Garmin Tacx Neo Motion Plates. Foto: Marek Odstrčilík
Garmin Tacx Neo Motion Plates. Foto: Marek Odstrčilík
Garmin Tacx Neo Motion Plates. Foto: Marek Odstrčilík
Garmin Tacx Neo Motion Plates. Foto: se svolením Garmin
Garmin Tacx Neo Motion Plates. Foto: se svolením Garmin

Když jsem na kolo nasedal, tak jsem měl pocit, jako by kolo bylo zabořené v sulcu. Daleko více se vrklalo než oproti tomu, když tam Garmin Tacx Neo Motion Plates nebyly nasazené.

Nejdříve jsem začal s klidnější jízdou v sedle a soustředil se na kadenci nohou kolem 95-100 otáček. Popravdě jsem byl docela dost zklamaný, protože pohyb lyžin byl minimální. Daleko větší vzrůšo nastalo ve chvíli, kdy jsem v kopcích šel ze sedla a pořádně zabral. Náklony do stran jsem už samozřejmě znal, pohyb dopředu a dozadu ne. Jízda byla naprosto přirozená a plynulá a rozhodně daleko více realističtější než bez Plates. Díky kovovým kolečkům s očividně dobře vybranými ložisky v systému funguje vše naprosto hladce, vy necítíte absolutně žádný odpor. Jede to jak po másle, jen stehna a nohy cítím daleko více, stejně tak jako při venkovním ježdění. 

Za prosinec 7 kilo dole. Dietu jsem řešil napůl, k úspěchu vedlo i něco dalšího

Pokud pojedete virtuální závod a v cílové rovince přejdete do spurtu, tak počítejte s tím, že dojde k nepřirozenému nárazu díky omezenému rozsahu pohybu. S tím musíte počítat. Pokud ovšem šlapete plynule, tak stejně tak je i plynulý pohyb. Ještě zmíním, že za celou dobu měsíčního testování nedošlo k žádnému vrzání nebo skřípání.

Takže pro koho takový doplněk je ideální? Určitě pro vášnivého cyklistu, který si rád dává do těla na Rouvy nebo Zwiftu a má k tomu potřebný trenažér z řady Neo. Cena rozhodně není malá, na druhou stranu díky takovému jednoduchému vylepšení posunete vaše domácí trénování daleko blíže tomu venkovnímu.

Garmin Tacx Neo Motion Plates

  • Cena: 7 490 Kč
  • Rozměry: 582 mm x 122 mm x 102 mm 
  • Přidaná výška k trenažéru: 25 mm
  • Rozsah pohybu: 50 mm 
  • Hmotnost: 1,55 kg 
  • Kompatibilní trenažéry: Tacx Neo 2, Tacx Neo 2T
  • Kompatibilita s pneumatikami pro podporu předního kola: až 28 mm

Pozitiva

  • Opravdu jednoduchá a rychlá montáž
  • Lehký a plynulý pohyb
  • Mnohem více realističtější pocit z jízdy

Negativa

  • Vyšší cena
Garmin Tacx Neo Motion Plates v akci. Autor: Magdaléna Ondrášová
13. 1. 2023 0 komentáře
0 FacebookEmail
Běžecký tréninkInspiraceRozhovoryTrénink

Mnohonásobná mistryně ČR v maratonu začala běhat až se syny. Ostravanka Petra Pastorová

od Adéla Ptašková 12. 1. 2023
autor Adéla Ptašková

Pokud běháte v Ostravě a přilehlém okolí, nemohli jste ji minout. Petra Pastorová (*1977) má k tomuto regionu silný vztah a kromě pravidelné účasti na mnoha místních závodech také jeden pořádá. Je ředitelkou RBP Ostrava City Marathonu, který jen tak mimochodem už sedmkrát vyhrála. Mimo to je držitelkou několika českých rekordů a vícenásobnou mistryní ČR v půlmaratonu i maratonu. 

Jsi žena, matka, běžkyně, trenérka a ředitelka RBP Ostrava City Marathonu. Je pravda, že jsi začala běhat až poté, co začali tví synové?
Ano. Už jsou všichni tři dospělí, ale já opravdu začala běhat a závodit trochu i díky nim, když jsem je doprovázela na jejich školní a jiné soutěže.

Obvykle je to naopak –⁠ běhající rodiče inspirují k běhu své děti. Jak se stalo, že tvé děti začaly běhat? 
Skoro mě napadá, že začali běhat, jak se narodili, ale ne –⁠ bylo to až osm měsíců poté. Běh je pro člověka přirozený pohyb, jen je škoda, že většinu dětí jejich rodiče zabrzdí svým špatným životní stylem a ony zapomenou, že kdysi uměly běhat. Mí synové byli tak hyperaktivní, že byli schopní běhat celé dopoledne, nejraději ještě s klackem v ruce. Naštěstí jsme měli kousek les. 

Běhají dodnes všichni?
Ano, běhají všichni dodnes, nejmladší běhá nejčastěji kolem Havířovské hokejové haly, kde hraje už za muže, prostřední Patrik běhá každý den v parku ve Valencii, kde momentálně studuje a nejstarší Daniel běhá nejčastěji po beskydských a jesenických kopcích, kde se účastní různých trailových závodů. 

Podle běžeckých tabulek jsi od roku 2010 uběhla slušných 58 maratonů. Jen za rok 2022 jsi jich uběhla jedenáct. Není taková nálož kontraproduktivní? Stíháš mezi závody regenerovat?
Závodím celkem hodně. Mám ráda tu závodní atmosféru a setkání s běžeckými přáteli. A ráda také spojuji závody s cestováním a poznáváním jiných krajin a zemí. Takže někdy regenerovat nestíhám.

Jaký byl pro tebe rok 2022?
Kromě maratonu jsem běžela dvakrát 50 km a mistrovství světa na 100 km a na obou distancích jsem zaběhla nové české rekordy. V první polovině roku 2022 jsem závodila na půlmaratonech RunCzech, ve kterých jsem mezi Češkami stála na stupních vítězů. Zkusila jsem si také trailové závody a nominovala se na Golden trail sérii na Madeiře. Na stupních nejvyšších jsem v roce 2022 stála na závodech v Itálii, Francii, Polsku, Německu i Švýcarsku. Byl to pro mě úspěšný rok a se svými výsledky jsem víc než spokojená.

Foto: Petra Pastorová
Foto: Petra Pastorová
Foto: Petra Pastorová
Foto: Petra Pastorová
Foto: Petra Pastorová
Foto: Petra Pastorová

Většinu závodů absolvuješ v Moravskoslezském kraji, v Ostravě pořádáš i závod a běháš za místní Maraton Klub Seitl. Předpokládám, že máš k tomuto regionu silný vztah?
Ano, v Ostravě bydlím, trénuji, běhám. Spolu s klubem organizujeme nebo spoluorganizujeme hodně běžeckých závodů v regionu. Snažím se motivovat běžce ke splnění jejich vysněných cílů. Nejsilnější vztah mám samozřejmě k ostravskému maratonu, který jsem už sedmkrát vyhrála, ale především jsem jeho ředitelkou.

Jak se vůbec stalo, že ses stala organizátorem Ostravského maratonu?
Ředitelem závodu byl Oldřich Zvolánek a po jeho odstoupení mi Otto Seitl tuto funkci nabídl. Zkušenosti s organizací takto velkého závodu jsem získávala postupně. Musím říct, že není jednoduché mé vize, které znám ze zahraničních závodů, praktikovat u nás v Ostravě… Věřím ale, že se nám daří závod organizovat ke spokojenosti především závodníků a také všech zúčastněných.

Co tě na organizaci závodu nejvíc překvapilo?
Asi nejvíc mě překvapilo a zároveň potěšilo, když mi první ročník mého „ředitelování” běžci na startu spontánně začali tleskat a zaskočili tím i komentátora závodu. Příprava závodu je náročná celoroční záležitost. Baví mě přitom, že se potkávám s různými inspirativními lidmi.

Na svůj první maraton jsi prý vyběhla v obyčejných botech, bez jakékoliv přípravy, bez občerstvování v průběhu a dokonce bez znalosti, kolik takový maraton měří. Je to tak?
Ano, běžela jsem v kožených prestižkách svého nejstaršího syna. Na startu jsem si vyhlídla hlouček mužů, které jsem si podle jejich oblečení vyhodnotila jako běžce, kteří ví, co běží a běžela s nimi. 

Jako trenérka ale tento postup asi doporučit nemůžeš, ne?
Nedoporučila bych prvomaratoncům běžet bez přípravy, což naštěstí udělá málokdo. Naopak mi u dnešních běžců chybí ta domluva a vzájemná pomoc v „tahání” tempa a spolupráce během závodu. Myslím si, že bychom měli naslouchat radám starší generace běžců –⁠ přeci jen dosahovali lepších časů a například tříhodinový limit pro maraton, který měli na některých závodech oni, zvládne nyní jen málokdo.

Iveta Bodnarová: „Spartathlon je pro ultramaratonce jako olympiáda. Doběh ve Spartě je neskutečně emotivní a krásný.”

Pozoruješ, že od dob covidu už není o závody takový zájem? Nebo naopak se zájem zvýšil, protože více lidí začalo běhat?
Covid určitě běžecké závody v ČR změnil. Na závodech je méně běžců, ale na druhou stranu mám dojem, že závodů stále přibývá. Těžko říct, proč závodníků ubylo, jestli z finančních důvodů, nebo právě proto, že je závodů více. Co mě ale mrzí, je pohled Čechů na běžecké závody, který je často více komerční něž sportovní. V zahraničí je to jiné, ale to nesouvisí s covidem, nýbrž spíše s naturelem.

V době, kdy ses opakovaně stala mistryní ČR v maratonu a půlmaratonu, ses běhu věnovala na profi úrovni? Dá se takto v ČR vůbec uživit?
Profesionální sportovec je ten, který má uzavřenou smlouvu a pobírá pravidelný plat. Takových v atletice moc není a běžců na dlouhé tratě ještě míň. Já jsem nikdy nebyla profesionální běžkyně, Český atletický svaz mě nepodporoval. Hledala jsem závody, na kterých jsem měla šanci vyhrát prize money. Na některé závody mě pozvali. Mistrovství republiky mívají malé finanční ohodnocení, pokud vůbec. Obecně jsou na závodech v ČR minimální finanční výhry. Z mého pohledu se tady o „uživení” během nedá ani uvažovat. 

Běháš silnice, ale i hory. Cizí ti není ani ultra. Která vzdálenost a povrch tě baví nejvíce?
Jsem spíše silničář. Letos jsem si vyzkoušela 100 km na cestě a zaběhla jsem kvalitní čas. Hory mě ale baví, protože jsou krásné a zároveň těžké. Většina kilometrů, které naběhám, jsou v tréninku a ty běhám mimo silnici. Jednak mě různorodý povrch baví a pak šetří nohy a klouby.

Máš ještě nějaký nesplněný běžecký sen? Co máš v plánu na tento rok?
Naštěstí mám spoustu běžeckých snů. Je hodně závodů, které bych chtěla běžet a zažít. Láká mě posunout si časy v ultradistancích a prožít některý z největších ultramaratonů světa.

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: RBP Ostrava City Marathon
  • Běžecký vzor: více mě inspirují osobnosti mimo běh
  • Největší úspěch: maraton za 2.36 a 100 km za 7:18
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: avokádo
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: arašídové máslo
  • Nejlepší regenerace: spánek
  • Nejméně oblíbený trénink: ten, který nemůžu odběhnout
12. 1. 2023 0 komentáře
1 FacebookEmail
BěháníBěžecké oblečeníČelovkyVybavení

Recenze: Dva kužely, široký a dlouhý, které se bijí. Fenix MH70R z praktického úhlu

od Karel Holub 10. 1. 2023
autor Karel Holub

Fenix MH 70 R je jedním z vrcholných modelů této populární a osvědčené značky. Pořádně jsme otestovali praktické využití širokého a dlouhého kuželu světla a jestli se Fenix MH 70 hodí na běh, kolo a jiné (ultra) dlouhé aktivity.

Čelová svítilna Fenix HM70R má skutečně působivé specifikace a robustní provedení. Na první pohled je jasné, že nejde o žádnou bludičku do městského parku, ale o pořádný zdroj světla pro téměř jakoukoliv situaci. O svícení se stará dvojice čoček. Dálkový paprsek má maximální výkon 1600 lumenů a intenzitu světla je možné regulovat prostým stiskem ovládacího tlačítka (500, 150, 30 lumenů). Podobně je tomu u široké čočky, kde je maximální výkon na úrovni 400 lumenů (70, 5 lumenů po přepnutí). Širokou čočku je možné přepnout na stálé nebo blikající červené světlo.


Baterie, která Fenix MH70R pohání, má kapacitu 5000 mAh. Jak dlouho vydrží čelovka svítit pak samozřejmě záleží na tom, jakou intenzitu světla zvolíte. Při nejvyšším výkonu dlouhé čočky by se měla výdrž pohybovat kolem 4 hodin. Když budete využívat široké světlo na nejvyšší intenzitu (400 lumenů), vydrží baterie přibližně 8 hodin. Čelovky ale většinou nedrtíme na nejvyšší výkon a často přepínáme do nižší intenzity. Při takovém střídavém provozu se celkem pohodlně dostaneme na výdrž kolem 30 hodin na jedno nabití.

Praktické využití

Dost bylo čísel a specifikací, pojďme se podívat, jak se Fenix MH70R osvědčila v praxi. Tentokrát jsem se o testování podělil s dalšími dvěma běžci. Chtěl jsem si ověřit, jak budou čelovku vnímat běžci s různou úrovní zkušeností a se zaměřením na různé typy běžeckých aktivit.

Petr – naturální ultra běžec a punker, který je v nočním lese jako doma. Běhá za SK Babice. V roce 2017 vyhrál prestižní Krakonošovu stovku a letos si doběhl pro dělené druhé místo na legendárních Týnišťských šlápotách. Fenix MH70R hodnotil takto:

Na první seznámení beru MH70R na výběh do lesa se psem. Sakra, jak se dají zapnout oba reflektory. Zrada, nedají. Buď jeden nebo druhý. Široký je super. Klidně můžete jít ve skupině 10 lidí vedle sebe a všichni krásně vidí na cestu. Jen teda neuvidí moc daleko před sebe. Při chůzi je dosvit dostatečný, odhadem přes 30 metrů. Jenže při běhu je to spíš 20 metrů, protože se pohybuješ rychleji. Při svižnějším běhu neznámou lesní pěšinou jsem byl lehce nervózní, kam se cesta bude stáčet. Prostě takový běh s překvapením, kdy máš stále pocit, že bys potřeboval vidět aspoň o pár metrů dál.
Dálkový reflektor, to byla jiná písnička, dalo by se říci, přímo jiný žánr. Pro běžné klusání byl postačující druhý režim (150 lm), případně třetí (500 lm). Když jsem chtěl pročesat pole, louky, lesy, jestli nám výběh se psem nenaruší zvěř, 1600 lm bylo opravdu ohromujících. Ale běh s dálkovým reflektorem byl po určité době trochu depresivní. Běh v tunelu, co se kymácí ze strany na stranu, nahoru a dolů.
Co mi na čelovce Fenix MH70R chybělo? Kombinace. Na svých předchozích čelovkách od Fenixu jsem měl vždy jen jeden reflektor, ale ten dělal široký kužel s ostrým, dalekým středem. HM70R je skvělá čelovka na zbytek života, co se hodí na všechny možné aktivity. Kromě teda těch sportovních. Při běhu poslouží, ale pořád mi na ní bude k dokonalosti něco chybět. Pokud bych měl v dané cenové relaci vybírat jinou fenixku, rozhodně bych šel do HM65R (T), kde je možnost kombinovat oba reflektory a je o nějaký ten gram lehčí.

Fenix MH70R, foto: Karel Holub
Fenix MH70R, foto: Karel Holub
Fenix MH70R, foto: Karel Holub

Mirek – polykač kilometrů na lesních stezkách a polních cestách. Nezávodí za žádný klub a závody běhá hlavně pro pocit překonání sebe sama. Dlouhodobě se potýká s vleklým zraněním, takže běh kombinuje s jízdou na gravel kole. Jeho hodnocení Fenix MH70R:

Překvapila mě váha. Normálně běhám s menší, plastovější čelovkou a MH70R je o poznání těžší. Na hlavě je to znát a je potřeba dobře doladit popruhy, aby čelovka držela. Když jsem nechal popruhy volnější, promítlo se to do většího zatížení svalů na krku a jejich únavě po přibližně dvou hodinách běhu.
Příjemně mě překvapil dosvit a intenzita světla jako taková. Na maximální výkon jsem si opravdu musel dávat pozor, abych omylem neposvítil protijedoucím řidičům do očí. V tu chvíli okamžitě přepínali na dálkové, aby mi to taky hezky „osladili“. Při použití dlouhého světla jsem měl po nějaké době pocit, že se se mnou houpe svět. Kužel je relativně úzký a dlouhý a při běhu poskakuje. Široké světlo je příjemnější a dobře použitelné hlavně na lesní cestě, kde to znám. Nemusím tam vidět tolik před sebe a stačí, že mám dobře osvětlený prostor kolem sebe.
Využití MH70R na běh si umím představit. Svítí opravdu dobře, ale docela mi vadí vyšší váha a s ní spojené nepohodlí na dlouhé běhy.

Karel – autor článku, příležitostný ultra běžec a cyklista. Na závodech hájím barvy Run4Fun (nebo Rungo). Letos jsem běžel Červenokosteleckou stovku a větší část Týnišťských šlápot. Čelovek jsem vyzkoušel hodně a Fenix MH70R hodnotím takto:

Provedení je hned na první pohled solidní a robustní. Tomu odpovídá i vyšší váha, ale už jsem měl i těžší čelovky. Nastavil jsem popruhy, dotáhnul i středový a čelovka sedí dobře jak na hlavě bez pokrývky, tak na zimní sportovní čepici. Zkusil jsem ji i na čelenku ze smotaného multifunkčního šátku a tady jsem musel ještě lépe utáhnout středový popruh, jinak by měl šátek tendenci cestovat.
Ovládání je snadné. Jedním tlačítkem přepínám intenzitu světla a případně přepínám mezi širokou a dlouhou čočkou. Tlačítko je dobře dostupné a dá se v pohodě mačkat i v rukavici. Dokonce ani v „krabích“ rukavicích jsem s ovládáním nemusel bojovat.
Dlouhé světlo na plný výkon je opravdu pořádná palba. Člověk aby se bál, že když se podívá na noční nebe, budou si ufoni myslet, že jim dává signály. Na rozhlížení po noční krajině je dlouhé světlo opravdu vynikající. Tedy pokud stojím nebo jdu. Když běžím, světlo dost poskakuje a není to úplně příjemné. V nízké intenzitě běhu, kdy je hlava víceméně stabilní, to jde, ale jakmile vletím do terénu nebo natáhnu krok, je lepší přepnout do širokého režimu.
Široký režim svícení je jak koule světla všude kolem mě. Mám pocit, že tma zmizí i z periferního vidění. Na klidné běhy po známých cestách ani nepouštím plný výkon širokého reflektoru. V místech, která neznám zapínám široký kužel naplno. Občas mám tendenci zmáčknout tlačítko a přisvítit si dlouhým. Škoda, že nejdou zapnout oba najednou. Přeblikávat mezi širokým a dlouhým není úplně praktické a oba najednou bych asi nemusel mít zapnuté pořád. Stačilo by mi, kdyby Fenix MH70R nabízel možnost zapnout široké světlo a do něj občas přisvítit dlouhým.

Dovedu si představit, že si Fenix MH70R vezmu na nějakou další stovku s nočním startem. Svítí dobře a výdrž baterie je víc než dostatečná. Hmotnost je na hraně toho, co chci mít pár hodin na hlavě, ale při dobrém nastavení popruhů to není zásadní problém.

Fenix MH70R

  • výkonná, outdoorová čelová svítilna se dvěma čočkami
  • světelný tok: max 1600 lumenů dlouhý kužel, 400 lumenů široký kužel
  • vodotěsnost IP68
  • baterie: Li-ion akumulátor 5000 mAh
  • dobíjení USB
  • hmotnost: 206 g
  • doporučená cena: 2 699 Kč

Pozitiva

  • dobré zpracování a vysoká odolnost
  • pohodlné popruhy s dobrou možností nastavení
  • vysoká výdrž na jedno nabití
  • vysoká intenzita svícení
  • možnost přepínat mezi dlouhým a širokým kuželem
  • dobré ovládání i v rukavicích

Negativa

  • nejde zapnout obě čočky najednou
  • vyšší váha
  • dlouhý kužel při běhu houpe zorné pole
  • široký kužel má krátký dosvit pro aktivity s vyšší rychlostí
10. 1. 2023 1 komentář
0 FacebookEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky
  • Facebook
  • Instagram
  • Youtube

Inzerce na Rungo
©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo