Falun – Předposlední závodní den je za námi a před námi vyhlášení vítězů, kde opět uslyšíme českou hymnu! Kryštof Bogar si mezi muži poradil s nástrahami sprintové trati nejlépe, ale zvítězil jen o dvě vteřiny před naším týmovým kolegou, Vojtěchem Stránským! Čtvrtý byl opět o dvě vteřiny za třetím Jan Hašek. “Skvělé,” ohodnotil to trenér.

Dnes se podíváme na dvě zvláštnosti, které doprovází všechny orientační sporty. Říká se jim embargo a karanténa. Do embarga nesmíme, do karantény naopak musíme. 

Embargo v orienťáku

Embargované jsou prostory, kde se bude závodit, a jde o celé plochy lesů nebo v dnešním případě celých částí měst či obcí. Pro mistrovství světa jsou pro nás takto vyznačená místa zakázaná minimálně dva roky dopředu. Nemůžeme se tam projet na kole ani projít, natož s sebou vzít mapu a koukat do ní. Ani jako turista – ani omylem. Orientační sporty totiž kromě perfektního sportovního výkonu stojí na určování polohy, směru atd. v neznámém terénu. A aby se dalo závodit v duchu fair-play, tedy, aby všichni měli stejné podmínky, do “závodního prostoru” je zákaz vstupu. 

Díky starým mapám a moderním technologiím je však příprava i tak velmi podrobná, ač virtuální. Ze starých map, leteckých snímků nebo turistických fotografií se snažíme vyčíst, jak bude terén vypadat, kde jsou kopce, jak hluboká jsou údolí a kudy vedou hlavní cesty. A kde to jde, což se týká především městských sprintů, procházíme si ulici po ulici pomocí Street View. Někdy i desítky hodin příprav.

Karanténa v orienťáku

Karanténa je naopak prostor, do kterého nás pořadatelé “naženou” v den závodu, abychom neviděli, co se děje v závodním prostoru, abychom nemohli spekulovat, kudy asi vede trať a hlavně, abychom nemohli komunikovat se světem mimo karanténu. Z těchto důvodů s sebou v žádném případě nesmíme mít jakokouliv mapu, ani jakékoliv komunikační zařízení, tedy především mobilní telefony.

Běžně začíná karanténa se startem prvního závodníka, někdy třeba ještě o půl hodiny později. Dnešní karanténa ale začínala hodinu před startem prvního závodníka. Závodilo se totiž kromě jiného v okolí hotelu, kde bydlí některé výpravy. Všichni jsme tedy museli být dostatečně dopředu “uklizeni”. A tak jsme v karanténě strávili dvě až čtyři hodiny, startuje se totiž intervalově, od těch horších závodníků, po ty nejlepší. 

Během dlouhého čekání se snažíte vzpomenout na vše, co si o závodním prostoru pamatujete, spíte, jíte, klábosíte, pijete kafe, čtete si knihu nebo hrajete karty. Někteří pletou svetry a ponožky. Ano, v karanténě orientačních závodů se způsob trávení volného času vrací do minulého století.

A pak to pípne, rozjedete se na maximum a toho se držíte, aniž byste ztratili přehled o tom, kde se na mapě i v terénu právě nacházíte. A pokud jste mistr světa ve sprintu jako Kryštof Bogar, proletíte osmikilometrový závod s dvou set metrovým převýšením rychlostí 20 km/h. Jinak řečeno za 24 minut a 29 sekund. Tomu se říká efektivně strávený den!

Ještě doplním, že v ženské elitě se v úterý na 6. místě umístila Martina Tichovská, a juniorech Matěj Tuma vybojoval bronzovou medaili! Do desítky se vešli ještě šestá Martina Tichovská, sedmí Kateřina Nováková a Martin Kanta, osmá Rozálie Kuchařová a desátá Natali Chamraďa. Opět parádní výkony naší výpravy.

Všechny články z mistrovství světa v MTBO najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

Falun – Mistrovství světa v MTBO pokračovalo v neděli takzvaným longem – dlouhou tratí. Většina startovního pole žen i mužů má z tohoto závodu minimálně respekt. Jak už název napovídá, jede se dlouho a po celou dobu je třeba držet plnou koncentraci.

Hodně to bolí a dnes to navíc bylo i dost do kopce. Největší obavy ale plynou z toho, zda během závodu vyberete ty správné volby – zda pojedete ideálním postupem, nebo si v dobré víře vyberete úplně špatně. Zatímco na krátké trati jsou volby rychlé a většinou rovnocenné, na dlouhé trati může špatné rozhodnutí stát dlouhé minuty ztráty na ty nejlepší.

Zkuste si MTBO od stolu

Provedu vás svým dnešním závodem. Můžete si k tomu pustit tenhle GPS záznam a porovnat si, zda váš výběr postupu byl ten nejlepší. K tomu jen rychlý a stručný úvod do MTBO: Čím tlustší černá linie, tím lépe viditelná a velmi rychle sjízdná cesta (asfaltka), čím více čárek, nebo dokonce teček, tím se průjezdná rychlost rapidně snižuje. A čím je čárka tenčí, tím hůře je v terénu vidět, jde v podstatě o singltrail v přerostlém borůvčí.

Tak jdeme na to: Je 10:47, dostávám mapu, rychle ji vkládám do mapníku a mám minutu na to si zběžně prohlédnout, co mě čeká. Ruce pracují automaticky, oči se snaží co nejrychleji najít natištěný fialový trojúhelník a první kontrolu. Sakra, hned volba. Uhnout hned na první čárku doprava a pak první doleva, rozhoduju se, než se ozve pip-pip-pip-pip-píííp a startér mě vypustí do lesa. Začátek je do kopce, takže mám i čas si to znovu prohlédnout a měním své rozhodnutí – pojedu až druhou doprava, kdybych jela tou první, sestoupám zbytečně moc vrstevnic, které bych pak musela znovu vyšlapat. Energií je třeba šetřit.

Z jedničky je to relativně jasné, držet linii pěšinky, která vede od kontroly až na složitou křižovatku nahoře v mírném sedýlku. Tak jsem tu a panikařím. Cestiček je moc a ve Švédsku se oproti závodům v České republice nesmí přebíhat lesem. Musím tedy vybrat tu správnou, abych se nemusela vracet… Nejsem si jistá, kolik pěšinek už jsem minula, ale zahýbám doleva a modlím se. To bych neměla, v orienťáku musíte být vždy stoprocentně v mapě, ale trochu věřím své intuici a vrstevnicím, podle nichž by měla být kontrola nahoře na platu, kam směřuje i moje pěšinka. Ještě chvilka nejistoty a plánování, co udělám, když tam nebude, ale už ji vidím. Rychle na další.

Je to z kopce, což je děs, je tu strašně kamenů a kořenů, nemám šanci se podívat do mapy, a tak pro jistotu sahám na brzdy. Tlustou čárkou dolů po úbočí kopce, přeskočit asfaltku a hned za křižovatkou na trailík doprava, přeskočit další asfaltku a držet linii trailu. Trojka je doma. 

Z třetí kontroly nemám plán, a tak jedu bezhlavě za jiným závodníkem. Pokud to dobře chápu, čeká nás podjezd silnice, tam se musí dostat všichni a předpokládám tedy, že má stejnou cestu. Trefa! Podjedu silnici a za ní musím hned doprava, potom beru druhou levou odbočku a v chaosu pěšinek se snažím držet vlevo. Jedu pomalu, tady se nechci ztratit. Ale je tu televizní kamera… no nic, tak to holt bude vypadat, že na tom kole neumím. Hlavně, že mám kontrolu. 

Teď přichází úplně jednoduchý postup – jakkoliv se dostat doprava, než mi to dojde, přejedu první a vydávám se tak až druhou odbočkou. Teď do toho musím šlápnout, zatím jsem jela hodně opatrně, pátá kontrola je schovaná za křovím, ale odhalím ji, nezdržím se. Přes most a doprava po plné jedu maximální rychlostí. Za domy doleva a první doprava. 

Cestou si všímám, že další postup je ona obávaná dlouhá volba. Zleva, nebo zprava?! Na první pohled mě vyděsí kopec na levé volbě, na pravé je ale zase zrádný konec – nezdrží mě ta čárka moc? Sjedu do údolí, ještě blesková kontrola, že na mé volbě není nějaká mapová past, zahýbám doprava a snažím se jet nejrychleji, co to půjde. Hlavně jet a nepřemýšlet nad tím, jak rychlejší nebo pomalejší by to mohlo být zleva. Čárka nahoru na kopec překvapí úzkou dřevěnou lávkou, díky ní to ale nedrncá. 

Osmá je zase ve sjezdu, všechno ubíhá moc rychle! Tak hlavně nepřejet odbočku. Na devátou vybírám komplikovanou cestu, zbytečně moc zatáček, do kopce a ještě se mi při přehazování zasekne kolečko vodítka v kazetě. Čas běží… mám pocit, že to spravuju snad rok. 

Na desátou sázím na jistotu a jedu nahoru a pak dolů z kopce stejnou čárkou, kterou jsem přijela. Strašná chyba, dochází mi v půlce, otáčet to už nemám smysl, musím trpět. Přestože se v místních terénech doporučuje co nejvíce objíždět po pevných cestách, volím jízdu po tečce a čárce zleva – překvapivě to odsýpá a závěrečný kopec by byl stejný pro obě volby, tak tady snad neztrácím. Maximálně fyzicky.

Jedenáctá kontrola – zase volba. Zleva po horších cestách, nebo delší z prava po lepších? Volím pravou. 

Na dvanáctou není co řešit, je na kopci a vede k ní jen jedna rozumná pěšinka. Otáčím mapu a je tu další volba! Jedu zase zprava (pokolikáté dnes už?). Nejdřív trailem dolů na větší cestu, pak zapomenout na bolest a naposledy jet jak o život, pak už se bude zase spíš mapovat. Je to do kopce a fouká protivítr. Na širokánských šotolinových cestách mám pocit, že jedu jak v medu. Na čtrnáctou pohlídat odbočku, není v tom borůvčí skoro vidět.

Opatrně sjedu přes kořeny a kameny dolů k louce a doleva. Kvůli tomu, že trail z křižovatky je více z kopce než trail kolem bažiny, beru zase volbu z prava. Přejíždím silnici a podle rad trenéra z večerního briefingu pozorně hlídám odjezd, do bažiny nechci. Na šestnáctce volba – už nechci! A tak to nekomplikuju, jedu okolo bažiny, po silnici a na kontrolu číslo 16 pro jistotu hledám kterýkoliv trailík doprava, chytnu ten druhý. Pak už volby nejsou, jen to nepokazit, dobře odmapovat a přes 17. a 18. kontrolu.  Na 19. kolem mohutně skandujících fanoušků plná strachu, že to pokazím a všichni to uvidí, ale povedlo se, tak už jen na sběrku a finiš do cíle.

Skončila jsem 15. na světě na obávané dlouhé trati, mám radost. Strávila jsem v lese 107 minut, na vítězku mám ztrátu 11 minut. S tím umím žít. A kudy jsme to kdo jel, budeme řešit až do večera.

Kryštof Bogar v mužích vybojoval fantastické stříbro, juniorka Natali Chamraďa si přivezla nejlepší formu a má bronzovou medaili!

Všechny články z mistrovství světa v MTBO najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

Mora – Trojice českých reprezentantek zajela v sobotu v dalším závodě štafet na mistrovství světa MTBO ve Švédsku perfektně – dojely si pro bronzové medaile. Naposledy spolu Renata Paulíčková, Marie Kamarytová a Martina Tichovská stály na stupních vítězů v roce 2016 v Portugalsku. I tehdy dojely ve štafetách třetí. Možná se ptáte, proč tak dlouhá pauza? Odpověď je jednoduchá i složitá zároveň: všechny tři se mezitím staly matkami.

Dnešním článkem z mistrovství světa v MTBO bych chtěla inspirovat všechny ženy, které mají pochybnosti, zda jim mateřství nezavře dveře k tomu zažít si znovu ten pocit, když se vám závod podaří a ještě lépe, když se vám v něm podaří porazit soupeřky a stoupnout si na stupně vítězů. Jsem totiž, stejně jako Renata, Marie, Martina, ale i hvězda MTBO nebe Emily (Benham Kvåle), Cecilie (Thomasson) a nebo Gabriele (Andrasiuniene), jedna z nich.

“Návrat po první mateřské pro mě byl velká neznámá, absolutně jsem nevěděla, co od sebe čekat,” popisovala svoje pocity Martina Tichovská. A pak si z loňského mistrovství světa ve Finsku odvezla dvě stříbrné medaile. Emily Benham Kvåle sedm měsíců po narození první dcery ovládla mistrovství světa v Dánsku, odvezla si zlaté medaile ze všech disciplín, kromě štafet (tam skončila Velká Británie pátá). 

Orientační závody na horských kolech mají velkou výhodu v tom, že jde o sport takzvaně dvousložkový. Podobně jako u biatlonu můžete jezdit jak rychle chcete, ale když střílíte “do lesa”, nemůžete říct, že se závod povedl. 

Mnoho vrcholových bajkerek tak těží z předchozích, pilně odtrénovaných let a po mateřské pauze se vracejí plné chuti po výkonu, ale často i s větším nadhledem a klidem. Víc než fyzická příprava, na kterou prostě není tolik času, zde hraje velkou roli “hlava”. „Už nejsem tolik nervózní, je mi to trochu jedno,” směje se Renata. 

„Pokud si řeknete, že už nejste dost dobří – nebudete dost dobří,” popisuje svůj přístup Gabriela z Lotyšska, která loni jen tři měsíce po porodu vybojovala stříbrnou medaili na Mistrovství Evropy v MTBO na krátké trati. „Věděla jsem, že na přípravu na evropský šampionát nemám tolik času, kolik bych si přála, a tak jediné, co jsem mohla udělat, bylo připravit se psychicky. Je těžké nemyslet na to, že nejste tak silní jako v minulé sezóně, ale nejlépe uděláte, když se zaměříte na to, co v danou chvíli umíte, to hodně pomáhá. Jen se zeptejte sami sebe – jak moc to chcete?” Jednoduše řečeno – síla, která možná chybí nohám, je v sebevědomí. V tom, že uvěříte, že děláte dobrou věc pro sebe a tedy i pro ostatní.

Emily věří, že jí mateřství dodává speciální sílu, říká jí “mama-power”, ale spíše než v reálné síle spočívá v tom, že zjistila, jak je rodina pro ni důležitá věc a sport nakonec dělá hlavně pro radost. „Vnímám ale, že tím, že trénuji, moje rodina trpí,” dodává. V tom se shodneme všechny, a tak se snažíme tréninky vmačkat do chvil, kdy nikomu nechybíme – jezdíme brzy ráno, nebo když jsou děti ve školkách, na návštěvách. Ještě jednu výhodu mají orientační sporty: závody se připravují v jeden den pro všechny věkové kategorie od malých dětí až po seniory. Všechny tak trochu doufáme, že se naše vášeň brzy stane i vášní našich dětí a vyústí v kvalitně strávený společný čas.

Není se čeho obávat, pokud to opravdu chcete, dokážete to. A nemusíte být Kateřina Neumannová ani Kristina Mäki. I obyčejné ženy z masa a kostí, které chodí do práce a sdílejí se svými partnery péči o domácnost, bez podpory sponzorů a profesionálních klubů můžou být vítězkami. A když to nevyjde na bednu, tak ta radost z pohybu, ze sebe, z toho, co všechno dokáže naše tělo, vítr ve vlasech – i ten endorfinový koktejl také nejsou k zahození. 

A nakonec si neodpustím krátké zpravodajství: všechny čtyři naše tříčlenné týmy (junioři, juniorky, muži a ženy) dojely ve svých závodech na třetích příčkách. Do České republiky tudíž putují úplně všechny bronzové medaile, které pořadatelé letos pro závod štafet připravili.

Všechny články z mistrovství světa v MTBO najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

Falun – Jsme ve středním Švédsku, v provincii Dalarna proslavené červeným dřevěným koníkem, konkrétně ve městě Falun. V zimě se tu prohánějí běžkaři a skokani na lyžích a v létě – taky! Akorát na kolečkových lyžích. Přidávají se k nim ale (tak jako všude na světě, kde je to v lesích pěkné) i cyklisté. A mezi nimi budeme letos i my. Reprezentanti České republiky v orientačních závodech na horských kolech, zkráceně MTBO. Zní to trochu krkolomně, my tomu říkáme prostě “bajky”. V pátek začíná mistrovství světa.

Bajky se jezdí na horských kolech s odpruženou přední vidlicí a s pevnou nebo odpruženou zadní stavbou. Od cross-country nebo cyklomaratonů se MTBO liší tím, že my dopředu neznáme trať a neznámým terénem se pohybujeme podle mapy. Tu máme připevněnou na řídítkách v takzvaném mapníku a v ní máme vyznačenu trať s kontrolními body, které musíme v daném pořadí projet. Vydat se k nim ale můžeme každý svou vlastní cestou.  

MTBO je amatérský sport, ale na světové úrovni většina závodníků najíždí nemalé objemy tréninkových kilometrů a hodin. Jezdí se rychle, až na hraně rizika, volba postupu nesmí trvat déle než pár vteřin a jeho realizace musí být bezchybná. Délku tratí výrazně ovlivňuje typ terénu, takže se připravují takzvaně na “čas vítěze”. Ve sprintu je to cca 30 minut, na dlouhé trati bezmála dvě hodiny. Je to ale nekonečná zábava a ta radost, když najdete kontrolu! Jenže to už zase musíte urychleně šlapat na další…

Možná jste o našem sportu nikdy neslyšeli, ale Češi jsou v něm opravdu dobří. Medaile vozíme pravidelně, snad to tak dopadne i letos. 

Sedm mužů, šest žen, čtyři juniorky, tři junioři a doprovodný tým trenérů, mechaniků a fyzioterapeutka. Pět závodů (krátká trať, štafety, dlouhá trať, sprint a závod s hromadným startem) ve dvou relativně odlišných terénech. V Säteru nás čekají borovice, množství poměrně rychlých cest, písek a zvlněný terén, kde jsou ale místo kopců v lese propadliny. Tady bude dobré si dvakrát rozmyslet, než do nějaké sjedeme, vydrápat se z ní zpět nahoru by nás mohlo stát cenné vteřiny.

Falun naopak oplývá opravdovými kopci s velkým množstvím technicky náročných kamenitých a kořenovitých trailů. Už teď trochu litujeme svá většinou hardtailová kola. Na těchto trailech totiž není pro kameny a kořeny vidět skoro žádné jehličí, prostě nejedeme po povrchu, ale přeskakujeme z kamene na kořen a zpět na kámen. Víc, než kdy jindy, tady platí zásadní pravidlo pro technickou jízdu: kola se musí točit! Co se stane, když se kolo mezi kameny zasekne, si při tréninku vyzkoušel i náš šéftrenér.

Bude to ale krásné mistrovství, po dvou letech se konečně sjedou závodníci i z Austrálie, Nového Zélandu, Japonska, Ameriky a samozřejmě skoro celé Evropy. Moc se těšíme a pojedeme “jako o medaile”! Budeme moc rádi, když nám budete držet palce, my budeme dávat průběžně vědět, jak se nám daří. 

A kdo bude hájit české barvy?

• Muži: Kryštof Bogar, Vojtěch Ludvík, Jiří Hradil, Vojtěch Stránský, Jan Hašek (U23), Martin Kanta, Jakub Škoda
• Ženy: Martina Tichovská, Kateřina Nováková, Valerie Kamererová, Vendula Musilová, Marie Kamarytová, Renata Paulíčková
• Junioři: Matěj Tuma, Tomáš Zrník, Adam Černík
• Juniorky: Lucie Nedomlelová, Natali Chamraďa, Rozálie Kuchařová, Sofie Stránská

Důležité odkazy k fandění: Web MS, živé přenosy, Facebook, Instagram, YouTube.

Co je MTBO

Mountain bike orienteering jsou orientační závody na horských kolech. Jedná se o poměrně mladé sportovní odvětví, které vzniklo jako jedna z forem orientačního „běhu“. 

Cyklistika v posledních letech zaznamenala veliký boom, a tak není divu, že se orienťáku na kole věnuje stále více lidí. Je to krásný sport. Sednete na kolo, dostanete mapu a jedete. Čím rychleji tím lépe. Máte za úkol projet kontrolními body a to libovolným postupem. Vlastně je to „rychlostní cykloturistika“.

Kromě těla si protáhnete i mozkové závity a kdo neumí šlapat moc rychle nohama, může to dohnat hlavou. Kalendář závodů s kategoriemi pro příchozí najdete na těchto stránkách.

Autorka textu: Vendula Musilová