Tahle holka snad na tom kole musí bydlet, napadne vás. Katka Rusá alias Kat Secteur už několikátým rokem najezdí přes 50 000 kilometrů. Za to by se nemusel stydět nejeden automobilový řidič, co říkáte? Od roku 2016 nevynechala ani den. Je to blázen? Podivín? Útěkářka, která chce být sama se sebou? Asi tak od každého trochu. Každý ale máme nějaké ty svoje roztodivnosti a u Katky je to holt vášeň pro kolo. Srdce jí tluče v rytmu přehazovačky a vy teď díky tomuto deníku můžete každý měsíc do jejího světa vstoupit. Nebo do něj radši jen z dálky nahlédnout, aby vás také nepohltil.
Začít s něčím novým v lednu umí každý, přece nepůjdu s davem. Ve svém okolí platím za chronického opozdilce, tak své pověsti dostojím i tentokrát a únorem počínaje budu psát něco jako deníček. Nebo spíš měsíčníček. O čem? Samozřejmě o kole, vždyť už se se mnou beztak o ničem jiném než o tom, kde jsem zrovna jezdila, kde udělali nový asfalt, nebo o tom, kde se zase objevila nová díra v silnici, mluvit nedá!
Letošní únor byl trochu jiný než ostatní. Nejen tím, že měl o den víc, ale i tím, že počasí zas až tak únorové nebylo. I tak se mi v jeho první půlce podařilo chytit nějaký ošklivý „kašlíček“, který mě donutil trochu ubrat. To bylo náročné nejen vzhledem k počasí, ale i proto, že mi ve stáji parkoval nový stroj, který prostě chtěl jezdit! Tak jsem tu první půlku měsíce pojala spíš jako seznamování, než že bych s novým kolem lámala dálkové, natož rychlostní rekordy. Koneckonců je pořád únor, zimní měsíc…
A tak jediným „highlightem“ první poloviny února byla vyjížďka na pizzu do Poděbrad. Jasně, není to nic, co bych neprovedla dvakrát každý víkend, ale tentokrát jsem byla ráda, že už konečně zase můžu. Přímo u stánku se o pozdvižení postaralo malé dítě, které se v jednu chvíli toužebně podívalo na svou maminku a nevinným hláskem proneslo: „Mami, já či piču“. Tím odbouralo celou frontu. Netuším, jestli matce nic nedocházelo, ale s ledovým chladem dítě poslala ke stánku se slovy „tak se běž podívat, jakou pán má“. Z hloučku adolescentů se uprostřed záchvatu smíchu ozvalo: „Pán asi nemá žádnou, vole.“ Kdosi z fronty utrousil něco ve smyslu, že takhle malé děti by si samy pizzu radši objednávat neměly. Netuším, jestli ta matka fakt nic nechápala, nebo jestli si za předstírání, že si není vědoma toho, že její dítě právě baví asi deset lidí, zaslouží nominaci na Oscara. Mě to pobavilo až tak, že jsem úplně zapomněla za své dva dílky pizzy zaplatit. On by pizzař bez mé stovky asi do druhého dne hlady neumřel, i tak jsem se radši vrátila, když jsem si vzpomněla ještě před vyjetím z Poděbrad. Samozřejmě jsem dostala vynadáno, že jsem se vracet neměla a mohla jsem mu to dát příště.
V druhé polovině měsíce už jsem se cítila o dost lépe, tak jsem začala zkoumat, co moje nová Festka Spectre dokáže. Sama nevím, čím to je, ale už první jízdy byly v průměru o 1-3 km/h rychlejší než dřív. Mohlo to být tím, že jsem po nemoci jezdila hlavně rovinky, ale jistě i tím, že kuličky ve všech ložiskách jsou ještě kulaté a pohon (docela) čistý. Přispěla ale jistě i moje radost a nadšení. No jsem zvědavá, jestli už to bude pravidlem, nebo ne.
No dobře, krátce vám tu svého mazlíka představím. Jméno jsem mu zatím nevybrala, takže zatím je to prostě Festka Spectre, tou vlastně bude i poté, co ho pojmenuju, to mu nikdo neodpáře. Oproti mé předchozí Festce Scalatore má několik (aspoň pro mě) zásadních změn. Tou největší jsou samozřejmě kotoučové brzdy, které kolu asi přidaly něco na váze, ale zároveň i na schopnosti brzdit. Za to těch pár gramů stojí.
Na první pohled asi upoutá integrovaná sedlovka, jejíž délku ještě možná budeme dolaďovat. Ale znáte to, dvakrát měř, jednou řež. Jo a taky má o kolečko víc. Myslím samozřejmě na kazetě. A větší převodníky. A karbonová kola s vyššími ráfky. A “placatá” řídítka. A jako žena musím samozřejmě konstatovat, že má taky úplně jinou barvu. Bílá je možná trochu nepraktická, že na ní bude vidět každé smítko, ale ty žluté prvky prostě miluju! Nebylo by jednodušší napsat, co ta kola měla společné? Nechte mě chvilku přemýšlet… Sedlo! Ano, sedlo mám úplně stejné jako dřív, Selle Italia SLR Boost Superflow. To by bylo zákeřné, kdyby si můj zadek měl po tolika stovkách hodin zvykat na něco jiného.
17. února – Mám i jiné zájmy!
https://www.strava.com/activities/10783398155
V sobotu jsem měla turnaj ve scrabblu. Přistihla jsem se, že bych ho radši vynechala, abych mohla celý den jezdit – když už jsem přihlášení kvůli nemoci pořád odkládala. Ale kvalifikační body se samy nenasbírají, tak se na něj nakonec na poslední chvíli přihlásím. Ne že bych uhrála nějakou hitparádu, ale pár bodíků do mé pomyslné kvalifikační kasičky cinklo.
Po turnaji samozřejmě potřebuju provětrat mozek, takže okolo šesté hodiny odpoledne sedám na kolo s tím, že si objedu aspoň kilíčko. Nakonec je z toho 150 kilometrů a usínám jak nemluvně. Ještě v Praze potkávám kamaráda Sašu, což bylo fajn, tak jsem ho doprovodila aspoň pár kilometrů do Křenic. Po nějaké době jsem u Poříčan měla další společnost, potkala jsem divoké prase, což už tak fajn nebylo. Naštěstí se mě leklo asi tak stejně jako já jeho a s dusotem a hlasitým chrochtáním odcválalo kamsi do lesa. Sice jsem celých šest hodin jela potmě, ale s pořádným světlem mi to vlastně ani nepřijde nijak omezující. Jen to chce vybírat silnice s lepším asfaltem. Výhodou je, že bývá menší provoz, a skoro bych řekla, že je potmě větší problém mě přehlédnout než přes den. Přece jen za světla řidiči vnímají všechno možné, potmě kolem sebe vidí jen černo a mé zadní světlo.
18. února – Třístovka zakončená koupelí
https://www.strava.com/activities/10790881069
V neděli jsem si říkala, že bych měla „dohnat resty“, když jsem měla tak podprůměrnou sobotu, ale jako vždy tomu nechávám volný průběh. Nejsem zvyklá to za každou cenu hrotit, když se mi třeba nejede dobře. A už vůbec to nehrotím, když se mi nechce vstávat :-) Kolem poledne teda otvírám oči a v klídku se začnu vypravovat… Před jednou na to sedám a říkám si, že třístovku, na kterou jsem si původně myslela, už asi v rozumnou dobu nedojedu. Sotva vystrčím čumák, zjišťuju, že začátek bude dost náročný na hlavu – fouká z východu. Své oblíbené žampiónové pizzy v Poděbradech se nevzdám a vyrážím po hlavní směr Český Brod.
Spočítám si, kolik toho stihnu objet do zavíračky stánku, a v hlavě si naplánuju trasu. Někde před Kolínem ale zjišťuju, že mě vítr zpomaluje moc na to, abych to stihla zajížďkou přes Týnec. Zatnu zuby a jedu přes Kolín, který běžně radši objíždím po obchvatu. Silnici Kolín-Žehuň jsem jela nedávno, časovou rezervu díky zkratce trochu mám, tak se nechám zlákat nově vyasfaltovanou odbočkou na Ohaře, kde to moc neznám, protože tam donedávna byly strašné tankodromy, tak jsem tam jezdila výjimečně.
Za vesnicí přichází zrada. To, co na Garminu vypadalo jako silnice křížící dálnici, byla ve skutečnosti silnice, ze které dálnice udělala dvě slepé. Tak mi nezbude než přemoct své asociální sklony a zeptám se dvou živáčků venčících psa na cestu. Přesněji řečeno na to, jestli se tímto směrem dá dálnice překonat, nebo jestli musím zpátky na hlavní silnici. Sice se dovídám, že přes dálnici vede most, ale na dotaz, jestli je to celé asfaltové, je mi řečeno, že je tam pár metrů „normální cesty“. Snažím se z paní vypáčit, co si mám představit pod normální cestou, nakonec to pochopím tak, že je tam asi 20 metrů nějaké šotoliny a „jedno blbé místo, kde jsou hluboké díry“ (takže klasická středočeská silnice?). Dám tomu šanci, vrátit se můžu vždycky.
Asfalt opravdu po nějaké době skončí, šotolina vedoucí přes most nevypadá tak zle… A pak přišlo to „blbé místo“. Jak moc byly díry hluboké, jsem nepoznala, protože byly plné vody. Nebudu si hrát na hrdinu, z kola sesedám a ty louže zabírající celou šířku cesty prostě obejdu po trávě s kolem v ruce. Nevracím se, protože za loužemi už vidím náznak toho, že opět začne asfalt. Pak už je cesta moc pěkná a po chvíli se napojím na silnici, kterou už znám, a pokračuju na Poděbrady.
Z Libic nad Cidlinou dávám pizzaři echo, že tam za 15 minut budu, aby mi dva kousky žampiónové buď schoval, nebo v případě, že ji zrovna nemá, stihl udělat čerstvou. Se 110 kilometry v nohách po půl šesté „poobědvám“ a vyrážím na cestu domů, samozřejmě „zkratkou“ :-) Až na pár brdků to s větrem v zádech sviští pěkně, dokonce i ty louže přes celou šířku silnice v Dolních Stakorách už konečně přestaly křupat. Je mi teda záhadou, kde se tam pořád berou, to tam mají nějaký soukromý mrak?
U Jizery je teda celkem ziminka, v Boleslavi si spočítám, že tradiční cestou mi celá trasa vyjde na nějakých 260 kilometrů s tím, že bych mohla být doma někdy před půlnocí. Za Starou Boleslaví se mi ale nechce jet po tom strašném tankodromu přímo na Kostelec, tak si dám ještě drobnou zajížďku na sever… A kolem jedenácté začíná pršet. Do háje. Nejkratší cestou domů by mi to hodilo asi 280. Ale stejně už jsem mokrá, tak už je mi fakt jedno, jestli si to ještě o 50 minut protáhnu a třístovku dojedu. V Předboji vymetu pod louží díru jak do pr*ele, až mám strach, jestli jsem neutrpěla nějaké materiální škody. Kola se točí, nikde nic nedrncá, tak snad dobrý…
Domů dojíždím solidně vymrzlá, přitom bylo 8 °C. Holt ten déšť udělal svoje. Ale třístovka tam cinkla a já hned po opláchnutí kola házím šipku do horké vany, ve které se rochním snad hodinu, než se dostanu na nějakou lidskou teplotu.
19. února – Čas bilancovat
https://www.strava.com/activities/10796941852
V pondělí jsem oslavila jubileum – 10 let na Stravě. V myšlenkách se vracím do roku 2014, kdy pro mě bylo normální jet na kole z práce domů nejkratší cestou nebo ve špatném počasí třeba někdy nejet vůbec. Jak jsem takovým způsobem mohla fungovat? :-) Tehdy mi těch 12 518 km, co jsem za ten rok ujela, připadalo strašně moc! Letos se k tomuto číslu dostanu pravděpodobně někdy v dubnu… Jo a málem bych zapomněla, cestou z práce jsem zase zmokla.
20. února – Na silnicích bylo poněkud živo
https://www.strava.com/activities/10803805421
V úterý asi byla nějaká podivná konstelace hvězd. Nebo se středočeský zvěřinec rozhodl po vzoru traktoristů blokovat silnice? Sotva jsem odbočila z hlavní, skákala mi do cesty jedna kočka za druhou. V dlouhém pozvolném sjezdu z Přišimas do Tismic mi přeběhlo cestu tak deset zajíců, v Tismicích se uprostřed silnice válelo černé kotě takovým způsobem, že jsem napřed netušila, že je to něco živého, a když jsem zjistila, že se „ta věc“ hýbe, musela jsem ho ze silnice vyhnat, aby ho do nikdo nezažehlil do asfaltu. O množství myší škoda mluvit, aspoň že se jim v kuželu světla vždycky krásně leskne kožíšek a jsou dobře vidět.
21. února – S vybitým světlem do tunelu
https://www.strava.com/activities/10810551906
Ve středu trošku drama, sotva jsem vyrazila z práce, indikátor nabití předního světla mi sdělil, že bych to neměla moc prodlužovat. V létě přebliknutí na červeno znamená 4 hodiny 20 minut, v zimě to bude asi o něco míň. Sice s sebou mám powerbanku, bez té už prakticky nevyrážím, nikdy nevím, co se může pos-, vlastně vybít. Nemám ji teda ani moc nabitou, ale na nouzový dojezd by to mělo stačit. Co už s sebou ale nemám, je gumička nebo jakýkoli jiný systém, kterým bych ji mohla připevnit pod představec. Abych nakonec nemusela dojíždět s rozpuštěnými vlasy!
Powerbanka v kapse mi dodává určitou jistotu, že i když to náhodou přestřelím, nějak to vyřešit půjde. I tak celou jízdu místo na cestu koukám na indikátor světla, jestli už nebliká. Nakonec vydrží ve „vybitém“ režimu asi 3 hodiny 45 minut a vypne se dole v Karlíně. Přečtu si ten slavný nápis „neboj“ nad vjezdem do tunelu pro pěší a cyklisty a výjimečně to domů tunelem vezmu. Je tam více světla a méně aut než v ulicích. Posledních 400 metrů od tunelu dojíždím „na ninju“ bez předního světla a hladce přistávám.
23. února – Co se sežranou vesnicí?
https://www.strava.com/activities/10823013329
V pátek jsem byla meteoradarem donucena změnit kurz – Polabím se táhl pruh deště, zatímco na západě to vypadalo o poznání lépe. Po dlouhé době tedy vyrážím po cyklostezce podél Vltavy do Klecan. Už aby vytunili ten úsek těsně před nimi, tam už se na silničním kole skoro nedá jezdit. Za tu dobu, co jsem tam nebyla, tam snad vykvetly ještě další díry, a to už jsem si myslela, že se tam další nevejdou.
Změna nastala i nahoře na kopci, zjevně jsem v těch místech nebyla hodně dlouho, protože za tu dobu stihly Vodochody sežrat Hoštice. Ony teda možná byly oficiálně sežraný už dávno, ale teď už jim sežraly i ceduli. Nastává ale dilema – co si mám napsat do svého excelového „deníčku“? Dosud jsem tam na stejné trase měla vždy Hoštice, mám je tam nechávat pořád, nebo už tam mám nově napsat Vodochody? Zamýšlím se nad nějakou paralelou, koneckonců to jistě není první sežraná vesnice, se kterou jsem se musela popasovat. Takový Pacov, který už dávno sežraly Říčany, vedu také pořád samostatně… Jako by na tom záleželo, stejně si nevybavuji, že bych se někdy ke svým textovým záznamům tras vracela :-D
24. února – Pátrání po sněženkách
https://www.strava.com/activities/10830322589
Sobotní scénář mi až moc připomíná ten z minulé neděle. Ani příslib jarního počasí mě nevykope z postele dřív než v půl dvanácté a já zase přemýšlím, jestli má smysl jet něco pořádného (rozuměj 300 km a víc), když zase dojedu pozdě večer a pak zase pozdě vstanu a zase dojedu pozdě večer a tak pořád dokola… Někde v hloubi duše je mi ale jasné, že to tak zase dopadne. Ale dala jsem si ještě jeden cíl – najít sněženky a vyfotit si u nich kolo, abych měla na Stravě ilustrační fotku k tomu, že už je venku opravdu jaro.
V Praze trsy sněženek samozřejmě nečekám, ale sotva z ní vyjedu, po očku prohlížím příkopy. Nic. U Sokolče mi občas pípne radar, ale auto nikde. Tak se ohlédnu a za sebou vidím „cyklistu“. Už z dálky nepůsobí moc jako někdo, kdo by mě měl dojíždět, tak předpokládám, že má baterku. Nakonec mě v Klipci fakt dojel, abych zjistila, že nemá baterku, ale normální motor. Nejspíš kvalitní práce, protože mu to ani moc neřvalo, ani nesmrdělo. Tak jsem šla do háku. Proti větru se to docela hodilo. Ve Velimi nám spadly závory, tak mi bylo blbý tam spolu prostě stát a čumět, tak jsem se ho v žertu zeptala, jestli by mě neodtáhl až do Týnce. Říkal, že na to nemá dost benzínu. Než projel vlak, pár slov jsme prohodili, stroj si prý vlastnoručně vytunil na důchod. Za tratí už jsme se rozloučili a dál jsem s větrem bojovala sama.
Kolín objíždím tentokrát po obchvatu, na tom sněženky taky nerostou. Jakmile z něj odbočím, předjíždím dva (tentokrát opravdové) baterkáře a pokračuju na Starý Kolín, Svatou Kateřinu, Týnec… Koukám, zase uzavírka na Kojice. Jak dlouho to vydrželo otevřené od poslední uzavírky? Tři měsíce? Místo obvyklé trasy na Krakovany dám šanci novému asfaltu na Labské Chrčice. Čekám, kdo mě vytroubí za to, že nejedu po souběžné cyklostezce, naštěstí kupodivu nic.
Silnice nádherná, až na ten detail, že vesnice samotná už leží v sousedním kraji, takže těsně před ní nový asfalt skončí a následuje pořádný tankodrom. Stejně už nemám moc velkou rezervu, tak ostře odbočím směrem zpátky a s Pardubickým krajem se radši zase rychle rozloučím. Sněženky pořád nic. Spoléhám na Lipec. Tam je takový prostor, kde mívají venku králíčky, slepice… Tam přece budou mít i sněženky. Neměli. Průšvih je, že za chvíli je tma a já už si připadám jak v pohádce o dvanácti měsíčcích. Ale hledat v únoru sněženky snad přece není tak nadlidský úkol.
Nakonec se na mě štěstí aspoň trochu usměje a na začátku Radovesnic II (jak já tohle číslování vesnic nemám ráda, dělá mi to bordel v „deníčku“, názvy si pamatuju, ale jestli je to Nová Ves I, nebo Nová Ves II, už fakt ne – jako by se ty vesnice nemohly odlišit třeba jako Radovesnice u Kolína a Radovesnice u Žiželic, no už takhle musí mít kvůli názvu delší ceduli…) zahlédnu maličký trs sněženek. Konečně. Lepší malý než žádný. Jen mě trochu stresuje ten pán, co na druhé straně silnice zrovna dělá něco na zahradě a občas se mým směrem podezíravě podívá. Jako bych mu tam ty sněženky chtěla snad oškubat nebo co. Kolo k nim položím asi třemi způsoby a radši vypadnu, než na mě zavolá policajty. Na fotkách ale nakonec sněženky stejně skoro nejsou vidět. Ale jsou tam! Možná bych je na té fotce měla před jejím zveřejněním zakroužkovat?
Proti zapadajícímu sluníčku dojíždím do Poděbrad, kde dávám obligátní žampionovou pizzu, a zvažuju, kudy to tentokrát vezmu domů. Nakonec jedu příštích 130 kilometrů stejně jako před týdnem. No co, je to osvědčená cesta s dobrým asfaltem (až na pár výjimek) a minimem kopců (až na pár výjimek). Takže klasika Činěves, Kopidlno, tankodrom, Libáň, Dětenice, kopec, Rokytňany, kopec, Domousnice… Teleport do Židněvsi a pak už zase tradičně louže přes celou silnici v Dolních Stakorách (jsem zvědavá, jestli vůbec někdy zmizí), sešup do Bakova, vymrznutí u Jizery… Cože? 2 °C? Neříkala jsem přes den něco o jaru? Mladou Boleslav míjím „spodem“, abych se vyhnula kostkám na náměstí, jako vždy to pošlu po 610ce na Starou Boleslav, výjimečně si ani nekoupím v Benátkách energy drink u okénka s kebabem.
V lese před Starou Boleslaví solidně vymrznu, no po kostkách na Brandýs nejedu, takže z města zase vyjíždím vstříc dalšímu mrazivému lesu směr Lhota. Ani dneska se mi nechce na tankodrom vedoucí přímo na Kostelec, tak automaticky odbočuju na Lhotu, Dřísy a Konětopy. Zapínám navigaci domů – ne že bych netrefila, ale chci mít přehled, jak to mám ještě daleko. Už to chce jen drobnou zajížďku na Kly a třístovku to hodí… Doma jsem kolem půlnoci, s vyjížďkou spokojená, teda až na ty fotky sněženek! A vybitý radar i řazení, naštěstí obojí až na hranici Prahy.
25. února – Sněženky nalezeny
https://www.strava.com/activities/10837570757
V neděli se mi z postele chtělo ještě míň. Po vyjetí jsem i nějak bezradná ohledně trasy. Nechce se mi z Prahy vyjíždět stejně jako v sobotu a vlastně i kdykoliv jindy. Tak dám po dlouhé době šanci „cyklostezce“ z Dubče do Královic. Když to zkrátím, nebyl to dobrý nápad. Slunečné nedělní odpoledne na takových komunikacích moc plynulosti provozu nepřeje. Potkávám i spoustu cyklistů, ale nikdo si se mnou nechce „hrát“. Na pozdrav mi odpoví minimum z nich. Sotva vyjedu z Prahy a zázrakem ustojím v Přišimasech těsné minutí vozíkem (a pak že jsou okresky bezpečnější než silnice I. třídy, ha ha), vidím u silnice to, co jsem včera vyhlížela marně – předpisový trs sněženek jako z atlasu rostlin! Tak si dám reparát a několikrát si je vyfotím. Ono asi fakt stačilo jednou nejet po silnici I. třídy. Tu tentokrát překřížím v Brodě a pokračuju na Poříčany a Sadskou, za kterou neodolám kýčovitému pohledu na rybník v Hořátvi při západu slunce.
V Poděbradech dávám obligátní pizzu a potkávám Miloše, kamaráda z Čelákovic, vracejícího se odkudsi z východu. Tak ho kousek doprovodím a v Lysé se naše cesty rozdělí (a konečně před sebou vidím něco jiného než rudou záři radaru :-P). Matrix mi ale naboural dokonale. Co já teď s 80 kilometry v Lysé? Potřebuju ještě aspoň 120 a domů to mám stěží 35. Vzhledem k tomu, že už nefouká z jihovýchodu jako „ráno“, ale ze severu, bude pochopitelně nejlepší to poslat na sever :-) Tak nakonec objedu Benátky, Mladou Boleslav a Mělník, ze kterého už se domů vrátím skoro nejkratší cestou.
26. února – Severní vítr a sova
https://www.strava.com/activities/10844016028
V pondělí jsem nějak chytla slinu i po práci, tak místo klasického „kilíčka“ dávám kilíčko a půl. Byla docela mlha a zima, a když si vzpomenu, co dokáže kombinace teploty lehce nad nulou, mlhy a severního větru, radši neslejzám z hlavních silnic a pro jednou přežiju i kopec u Plaňan (aspoň v té mlze nebyl vidět celý), z 12ky odbočím až těsně před Kolínem po 38ce, kterou opustím v Nymburce. Z toho už pak jedu, jak jsem zvyklá. Lysá, Čelákovice, Brandýs, Kostelec… Uprostřed 101ky přede mnou něco sedí. Vyhodnotím to jako zajíce a zvažuju, kudy ho objedu. Vtom zajíc roztáhne křídla, udělá dva kroky a vzlétne. Při pohledu do jeho tváře už je mi jasné, že to byla sova. Sněženky tentokrát nehledám, protože je tma jak v pytli. Aspoň že ten severní vítr mě od toho Kostelce nějak domů dostrká.
27. února – Chtělo to změnu, ale…
https://www.strava.com/activities/10851014141
Zato v úterý mi to nějak nejelo. Vyrazila jsem tradičně po Vinohradské/Černokostelecké/Kutnohorské, kde už asi brzy budu mít vyjetou drážku, ale když jsem přemýšlela, kam chci vlastně jet, žádná varianta se mi nelíbila. Zase Českobrodská? Vždyť tam jezdím pořád… Z Dubče na Královice? Tam je to do kopce… A co z Českobrodské odbočit někam na sever? Z Běchovic ne, tam jsou díry. Z Újezda taky ne, to bych pak musela přes les nebo přes Klánovice, kde jsou taky díry. Takže až u Úval… Tak jedu nakonec zase prvních 20 kilometrů stejně jako každý den… V Úvalech už tedy z matrixu vybočím a jedu na Horoušany, po krátké zajížďce přes Tlustovousy, Tuklaty a Černíky se zase vyskytnu v Brodě, kde se zase napojím do svého matrixu a jedu na Poříčany, za nimiž to po 611ce ohnu zpátky na Prahu. Zase přes Čelákovice, Brandýs a Kostelec. Tentokrát žádné sovy po silnicích nepochodovaly.
29. února – Patníky nad zlato
https://www.strava.com/activities/10864213416
Bonusový den. To by chtělo po práci pořádnou vyjížďku. To nakonec nedopadlo – jednak jsem z práce vyrazila pozdějc, než jsem čekala, jednak se mi to prostě zrovna nějak nechtělo protahovat, a v neposlední řadě byla mlha hustá tak, že by se dala krájet. Jakmile jsem najela na silnici, která neměla čáry ani patníky, byla jsem ztracená. Na křižovatkách jsem rovnou předpokládala, že mě řidiči z boku nemají šanci vidět, tak jsem způsobovala trošku chaos tím, že jsem dávala přednost v místech, kde jsem ji měla (lepší než se nechat sejmout). Většinou jsem byla na poslední chvíli přece jen spatřena a přednost jsem dostala, ale spoléhat se mi na to nechtělo. Zvláštní bylo, že běžně se mlha drží dole u Labe a teď to bylo naopak, začala jsem do ní vjíždět až během stoupání ku Praze.
Zhodnocení na závěr? Na kilometry to byl můj nejúspěšnější únor – 3458 km. Vlastně není divu, když byl o den delší než předchozí tři roky! :-)
Katka Rusá alias Kat Secteur
Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů, v letech 2021 a 2023 překročila hranici 50 000 km za rok. To vše při plném úvazku v práci, pracuje v médiích. Se svými “čísly” si ale ráda hraje a sleduje si i celoživotní nájezd nebo porovnává jednotlivé měsíce a roky mezi sebou.
Její nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, na 24hodinovém závodě objela dokonce 674,66 km. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, 1228 km dlouhá jízda už se ovšem bez pár hodin spánku neobešla. Na Stravě vystupuje pod jménem Kat Secteur a s více než 4700 followerů patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole venku. V každém počasí. Někomu její ježdění může připadat šílené, někomu zbytečné, ale najdou se i tací, pro které je inspirativní či motivující. I proto jsme ji požádali o vhled do toho, jak její nejen vyjížďky vypadají, ale i o to, jaké myšlenky či postřehy z nich plynou.
Katku můžete sledovat na stránkách Festka, Strava a Instagram.