To už je konec dubna? Vždyť sotva začal! Co jsem sakra celý měsíc dělala, že tak rychle utekl? No co asi… Jezdila jsem na kole! A jak bych letošní duben charakterizovala? V akci byly krátké dresy, ale i palčáky. Naštěstí ne současně. Počasí bylo zkrátka aprílové a některé vyjížďky opravdu nebyly zadarmo.

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Průzkumy asfaltek na Brdech, nově objevený tunel v Zákolanech i radost z každého dalšího rozkvetlého stromu. A vlastně i z té řepky. Ten smrad je strašný, ale ta žlutá barva tu krajinu vždycky tak nějak rozzáří. Došlo i na první letošní zmrzlinu, ale i na kila kebabu. Všude se na mě tlemili velikonoční zajíčci, a jak začíná být aspoň občas pěkně, láká mě to flákat se u stánků s občerstvením…

Highlightem měsíce byl určitě „výlet“ do Ostravy, na kterém mi dělal společnost napřed déšť a pak mikrospánek. Ani nevím, kdo z nich byl silnějším soupeřem, ani jeden z nich to dlouho nechtěl vzdát. Aspoň že proti mně nespojily síly a útočily odděleně, takže jsem nad oběma nakonec zvítězila. Není divu, že mu tu budu věnovat nejvíc prostoru, přece jen tvoří více než 15 % dubnových kilometrů.

Číslo měsíce
18:42 – tak dlouho mi trvala nejdelší jízda tohoto měsíce, cesta z Prahy do Ostravy dlouhá přes 400 kilometrů. S pořádně naducaným ranečkem a pořádně nacucanými palčáky.

Nedorozumění měsíce

Deník robotické cyklistky: Konečně třístovka, prvních 10 000 km, žabí masakr a plechovka z plechovky

Nedorozumění měsíce

Kdo mě zná, ten ví, že po kapsách vozím všechno možné i nemožné, potřebné i nepotřebné. Než můj dres putuje do pračky, vysypu z něj hromádku čítající toto: Telefon, peněženku, kapesní kompresor, klíče, powerbanku se dvěma až třemi různými kabely, ruličku hroznového cukru, dvě montpáky, dvě duše, elektrikářskou pásku, krabičku s lepením, inbusy, rychlospojkou a teď zrovna i náhradními baterkami do řadicí páky, často i nějakou tu nesnědenou tyčinku nebo obal od snědené, záložní blikačku, někdy i lehkou vestičku nebo zmuchlaný látkový pytlík na záda, ve kterém jsem část cesty něco vezla…

I tak se mi občas stane, že mi něco chybí! Při jedné cestě z práce mi došlo, že jsem si po mytí kola nenamazala řetěz. Ano, to byl jeden z těch prvních dubnových dnů, kdy jsem vždy aspoň jednou zmokla a kolo jsem si myla prakticky každý večer. Byla jsem smířená s tím, že tu stovku po práci se suchým řetězem nějak dojedu, na ten zvuk si člověk pomalu, ale jistě zvykne.

Zrovna jako na potvoru jsem s kolem v ne zrovna reprezentativním stavu potkala kamaráda. Tma schová leccos, ale zvuky nenamazaného řetězu samozřejmě ne. Tak si mu postesknu, aby si náhodou nemyslel, že mi takhle skřípou klouby. Ty totiž vržou úplně jinak :-P A světe, div se, sice neměl kapsy tak napěchované jako já, ale malou olejničku vytasí! A když ho příroda „odvolala do lesa“, půjčil mi ji, abych si řetěz aspoň trochu namazala.

Zbylých asi 50 kilometrů už tedy jedu „potichu“, a dokonce se i vzájemně slyšíme, když si povídáme. Ježdění pozdě večer má výhodu v tom, že není velký provoz a s výjimkou úplně hlavních tahů se dá jet vedle sebe. A když nějaké auto přece jen jede, radar mě včas upozorní, že se máme zařadit. 

Někde u Tišic se naše cesty rozdělí a já v rámci loučení pronesu na první „pohled“ jednoznačnou větu: „Děkuju za společnost a za volej!“ Dočkám se odpovědi: „Zavolám!“ Tak jsem to úplně nemyslela, ale co už… Asi příště budu muset mluvit spisovně :-) P. S.: A nezavolal! :-) Možná sám nechápal, proč to po něm chci, když jsme si nikdy nevolali.

Tunel měsíce

To jsem zase objevila Ameriku. Už před nějakou dobou jsem si všimla, že na křižovatku v Zákolanech ústí od potoka nějaká cyklostezka. Na 101ce od Kralup stojí asfalt tak trochu za prd, tak jsem si už několikrát říkala, že bych ji měla vyzkoušet, jestli nebude lepší. Jenže jsem těmi místy vždycky jela kolem půlnoci s vidinou toho, že chci být co nejdřív doma, navíc jsem si samozřejmě vždycky vzpomněla až v tom místě, kde ústí, což by znamenalo po ní vyrazit proti směru své jízdy. Ne že by mi zajížďka vadila, ale co kdybych pak měla na trase nevzhledný ocásek? :-P No dneska už vlastně jeden mám, zajela jsem k zámeckému parku ve Veltrusech, jestli se tam ještě pořád přes noc loví. Koncem března mě tam poněkud vyděsila cedule hlásající zákaz vstupu kvůli střelbě. Tentokrát jsem tu ceduli viděla i na vjezdu od Všestud, tak jsem to tam radši otočila a jela po tankodromu ke 101ce směrem na Kralupy.

A tak jsem si v sobotu 5. dubna na „zákolanskou cyklostezku“ konečně jednou vzpomněla dřív než při pohledu na její konec. Úplně náhodně jsem si vybrala odbočku přes potok někde na rozhraní Otvovic a Zákolan a prostě jsem to tam poslala. Co víc se může stát, než že to budu muset otočit a vrátit se na 101ku?

Za potokem se ale opravdu vyloupla asfaltová cyklostezka – oběma směry. Tak jsem po ní zamířila na Zákolany. Sice mě trochu zklamala značka o sesednutí z kola, ale byla asi jedna hodina večer, tak jsem se spolehla na to, že v tom tunýlku nepotkám někoho, kdo by byl stejně jako já přesvědčen, že tam touhle dobou přece nikdo jiný nepojede.

Tunýlek byl sice poněkud stísněný, ale nějakým způsobem mě zaujal. Sice už jsem jako vždy chtěla co nejdřív dojet domů, ale na pořízení fotky jsem si ještě zastavila. Jen jsem pak nejspíš netrefila správný výjezd na silnici. Hlavně že tam na něj už takovou dobu koukám.

Křížení měsíce

Občas mi někdo na Stravu napíše, že mu trasa, kterou jsem na mapě „nakreslila“, něco připomíná. Na to, abych praktikovala nějaký cílený „Strava art“, jsem ale moc líná. Je mi jedno, jaký „tvar“ moje výsledná trasa na mapě má. Jediné, na čem tak trochu lpím, je, aby to byl úhledný okruh. Ať už dlouhá nudle, symetrické kolečko, nebo klidně kosočtverec :-P Hlavně žádné chaotické křížení nebo, nedej bože, jetí kousek stejnou cestou podruhé!

V neděli 6. dubna jsem ale tuto zásadu porušila! Trauma z toho mám samozřejmě doteď, ale kdybych se jí držela, bylo by asi horší :-D Jela jsem tak nějak bez cíle s tím, že jediné, na čem jsem trvala, bylo prozkoumat asfaltku na Brdech od Dolní Kvaně směrem na Strašice. To jsem učinila, vyhodnotila jsem ji jako sjízdnou a použitelnou. Před Strašicemi jsem tak nějak intuitivně zaplula zpátky do lesa a jela, kam mě asfalt nesl.

Když už Slunce pomalu, ale jistě začalo klesat za obzor, z lesa jsem radši vyjela a začala vymýšlet, kudy bude nejlepší dojet domů. V tu chvíli jsem byla na silnici I/19 a musela jsem se rozhodnout, jestli po ní pojedu doleva na Rožmitál a budu pokračovat přes Příbram, Dobříš a Mníšek pod Brdy, nebo radši doprava směrem na Rokycany. 

Vzpomněla jsem si na dvě poměrně čerstvé uzavírky u Líšnice a Nového Knína, tak jsem si vybrala směr na Rokycany, přestože to v těch místech tak dobře neznám a nevím, jestli mě tam nečekají nějaké vražedné kopce. Aspoň si tam nejspíš posbírám pár nových „čtverečků“ a projedu silnice, po kterých jsem nikdy nejela. Pár jich tam mám koneckonců vyhlédnutých.

A tak jsem se poprvé projela z Dobříva přes Hůrky na Holoubkov, tam jsem mimochodem zažila obrovskou úlevu, že silnice nevede přes vrchol toho kopce, na němž se rozkládá vesnice. Poprvé jsem se podívala i do Medového Újezda, kde už začalo jít do tuhého, protože se začalo stmívat. Co teď? Abych si nepřekřížila trasu, budu muset na sever. Hodně na sever. 

Namátkou do Garmina zadám navigaci na Unhošť a počet kilometrů mi vychází plus minus tak, že bych do Prahy mohla dojet s dvoustovkou. Do Unhoště mi Garmin hlásí asi 60 kilometrů… Ale co to stoupání?! 1100 metrů? WTF? Přiblížím si trasu, písmenka mám mrňavá, ale i tak se mi podařilo rozluštit na trase nápis „Roztoky“. Bohužel ne ty u Prahy, ale ty u Křivoklátu. Tak to fakt ne. 

Po setmění mají teploty klesnout někam k nule, vzhledem k severnímu větru to pocitově bude ještě níž. Navíc jsem se jako správný pragocentrista dívala na předpověď pro Prahu a jako vždy se budu divit, že v kopcích na Křivoklátsku je ještě o pět stupňů míň. V takových podmínkách se mám plácat potmě po lesích, kde to ani pořádně neznám? Při svém štěstí bych určitě musela projet buď kostky z Městečka, nebo ty kolem hradu. Nic takového. 

Dneska prostě trasu překřížím. Radši budu mrznout na cyklostezce podél Berounky, kde už znám každý retardér (mimochodem tím doplněným žlutým „bobkem“ v Mokropsech mě pěkně vytočili, krásně se tam dalo projet tou mezerou), než v hlubokých temných lesích, kde každé nesprávné odbočení znamená kopec navíc.

Koukám na trasu a překřížení se nabízí buď ve Zdicích, nebo v Hořovicích. Nakonec se rozhodnu pro Hořovice, v rámci zachování aspoň nějaké „úhlednosti“ trasy si dám dokonce kopec přes náměstí. Pak už jedu trasou, kterou znám zpaměti – Lochovice, Hostomice, Podbrdy… Ve sjezdu ze Svinařů do Zadní Třebaně jsem tradičně vymrzla, nevím, co to tam je za studený proud vzduchu.

Vzhledem k pokročilé hodině se nebojím ani na stezku podél Berounky, kde jsem nepotkala ani živáčka. Kupodivu ani žádného ušatého, kteří se tam běžně prohánějí. Asi byla moc velká zima i na ně. Pořád mi to vychází, že bych doma mohla mít plus minus 200 kilometrů. Na to, že jsem se ani neptala navigace a odhadovala jsem to jen tak „bei voko“, to vychází pěkně. Při najíždění na magistrálu na Pankráci už vím, že mi bude necelý kilometr chybět. Ten jsem si dojela po Žižkově, se 199,2 kilometry bych se domů nepustila :-)

Hřích měsíce

Asi nikoho moc nepřekvapí, který z hříchů spáchám nejčastěji. Samozřejmě obžerství :-) Jídlo jako takové samozřejmě za hřích nepovažuju, ale to, že jsem se kamarádem, se kterým jsme se náhodou potkali u Brandýsa, nechala zlákat na kebab v Čelákovicích, teda hřích byl. 

Z mého pohledu hlavně proto, že jsem měla odjeto jen něco přes hodinu, takže jsem si jídlo ještě „nezasloužila“. A taky proto, že bylo ještě světlo a my jsme se ládovali kebabem, místo abychom toho co nejvíc objeli do setmění. V neposední řadě jsem moc dobře věděla, že se mi s nacpaným pupkem moc dobře nepojede. Ale odolat jsem prostě nemohla :-)

Pokyn měsíce

Bylo to na 118ce, kousek před Příbramí. Už se pomalu stmívalo, když před sebou vidím povědomé blikání. Jo, to je jednoznačně radar od Garmina, mám ho koneckonců pod zadkem také. Jen je mi divné, že bych svou rychlostí nějakého cyklistu dojížděla :-P

Jak se tak blížím, vidím, že jsou dva a mají nějaké gravely, možná cyklokrosky, v tom šeru se to špatně poznává. Ten s radarem viděl na displeji, že je „něco“ dojíždí, a tak aniž by se ohlížel, vyhodnotil situaci tak, že je za nimi auto, jehož řidič nevidí před sebe dostatečně dobře na to, aby se je odvážil předjet. Tak mi rukou pokynul, že před nimi mám dost prostoru na předjetí :-D

Než je dojedu úplně, mám pár vteřin na to, abych vymyslela nějakou pokud možno vtipnou reakci, což se mi úplně nepovedlo :-P Tak jsem pronesla jen něco jako „Díky za signál, ale dřív se mi vás předjet nepodařilo.“ No utrousil něco ve smyslu, že to určitě šlo :-)

Nepoznala jsem, jestli se mi chytli do háku, kruhový objezd na samém okraji Příbrami už jsem ale opouštěla sama. Pánové nejspíš jeli na centrum.

Oddechnutí měsíce

To se tak octnete se 115 kilometry v Bavoryni, rozloučíte se s domestikem a řešíte, co dál. Myšlenky byly asi takovéto: Ještě minimálně 85 km a ideálně nepřekřížit dosavadní trasu, nepřehánět to se stoupáním… Vzít to na Lochovice, Hostomice, Podbrdy, Řevnice a pak po stezce do Prahy by jednak nepřineslo dostatek kilometrů, jednak by to nejspíš znamenalo nějaké ty nervíky při kličkování mezi vším možným na cyklostezce.

Řešení se tedy nabízelo jediné – vyrazit po 118ce na Jince a Příbram. Jet na Dobříš přes Hostomice se mi nějak nechtělo, sice už tam je nový asfalt, ale ten kopec pořád nevyžehlili. Vyvstala ovšem otázka, kudy se pak dostanu na Prahu, protože je uzavřená silnice od dálnice na Líšnici (konečně tam nebude ten strašný tankodrom!). Potkala jsem ovšem i značku, že je uzavřená 114ka mezi Novým Knínem a Korkyní, po které jsem to byla ochotná zkusit objet.

Podle mapy to vypadá jen na jednu uličku ve vesnici, která by měla jít normálně objet. Ale že by se mi tedy chtělo v Novém Kníně potmě hledat nějakou myší díru… Ale jinou možnost stejně nemám. Opět se ujistím, že do centra vede pořád stejný tankodrom asi od půlky vytuněný kostkami. A sotva se vyšplhám na kopec, začne avizovaná uzavírka.

Naštěstí je to opravdu jen ta jedna ulice. Chvilku váhám, jestli sledovat objížďkové značky a riskovat, že mě povedou přes nějaké strašné kopce v okolí, nebo se tam prostě nějak zkusit protáhnout. Už bylo dost hodin, v uzavřené ulici sice byly nějaké stroje zaparkované, ale dalo se vedle nich prosmýknout, aniž by mi hrozilo, že spadnu do vykopané jámy. Po pár desítkách metrů je to opravdu všechno. Kvůli tomu uzavírají celý úsek?!

No asi k tomu měli nějaký důvod. Možná je ta ulička, kterou se to dalo objet, moc úzká nebo jednosměrná, tu jsem nakonec nehledala. Objížďkové značky vedly nejspíš přes Zábornou Lhotu a Chotilsko. Tam už jsem dlouho nejela, tak ani nevím, v jakém stavu tam je asfalt. Aspoň jsem měla silnici skoro v celém úseku pro sebe.

Aktualizace měsíce

Jo, s elektronikou mi to vždycky šlo. Sama se divím, že mi na Garminu zatím odešel jen barometrický výškoměr. Možná by to vyřešil reset do továrního nastavení, ale kdo se s tím má znova nastavovat. To radši celou jízdu uvidím na displeji blbosti a nechám to zpětně opravit Stravou podle mapy.

Právě mapu jsem se rozhodla konečně aktualizovat. Už mě začalo štvát, že můj Garmin neví, že má Stará Boleslav obchvat, nezná ani lávku přes koleje v Čakovicích (ale tu jsem koneckonců ještě před pár týdny neznala ani já) a spoustu dalších silnic či cyklostezek, které vznikly v posledních, řekněme, pěti letech. Projíždět taková místa se zapnutou navigací bylo trochu o nervy…

Ty už teď nemám, protože jsem si mapy aktualizovala. Výsledkem ovšem není bezproblémová navigace, jak by se dalo očekávat. Naopak mi totiž navigace přestala fungovat úplně :-D Tedy přednastavená trasa ano, ale když chci, aby mě uprostřed vyjížďky Garmin někam navedl, prostě to najednou nejde. Ale obchvat Staré Boleslavi už můj Garmin zná! Jen mě po něm neumí navigovat :-) 

Objížďka měsíce

Přestalo mrznout a místo sypačů vyjely frézy a další asfaltovací obludy. Je skvělé vidět, kolik tankodromů dostane nový koberec. Zrovna jsem mimochodem ještě nelegálně projela ten od Horních Počernic do Radonic. Pecka. Akorát jak těch silnic uzavřeli docela dost najednou, občas zjišťuju, že není úplně jednoduché se někam dostat.

Nový koberec už mají z Běchovic do Horních Počernic, dokonce i na silnici z Jevan do Sázavy ten nejhorší úsek předělali, stejně jako nedaleký úsek mezi Vyžlovkou a Kostelcem přes les. Tak teď už jen tu 331ku… Na tu by mělo dojít začátkem května. Konečně.

Docela velkou komplikací je pro mě kombinace uzavírky na cyklostezce z Králova Dvora do Zdic, na silnici ze Srbska na Karlštejn a nejnověji kus 118ky někde mezi Nouzovem a Hýskovem. To mi trochu omezuje možnosti vyjetí z Berouna. Po 605ce na Prahu je dost velký provoz a všechny ostatní cesty vedou do kopce :-D 

Hlavně ta cyklostezka do Zdic mi chybí. Ne že bych se tak vyžívala v kličkování mezi psy (ano, i tam už tento trend dorazil), ale objet se to dá jen přes ošklivý kopec na Levín nebo ještě ošklivější na Hudlice. Vážně ten podjezd pod D5 má být uzavřený do půlky července?! No potěš…

Úprk měsíce

Kdysi se mě někdo v nějakém rozhovoru ptal, před čím na kole utíkám. Tak teď už mám odpověď. Před bouřkou! :-) A tahle fakt stála za to. Vyjížďka to původně byla celkem běžná – slunečné počasí, asi dvacet stupňů, klobása u stánku v Hruškově, pizza v Poděbradech… Jen se odpoledne na radaru vylouplo něco, co tam předtím nebylo.

Řítilo se to primárně na Vysočinu, postupně to ale bobtnalo a mně bylo jasné, že tentokrát svůj oblíbený oblouk z Poděbrad na Činěves a Netřebice radši vynechám a pojedu na Nymburk přímo. Skoro. 

Zlověstně vyhlížející mraky se sunuly nebezpečnou rychlostí a někde v Libici už jsem zaznamenala i pár prvních kapek. Flek na radaru, který hrál všemi barvami, se sunul od jihu a já jsem potřebovala na západ. Abych si udělala i nějaký „náskok“, radši jsem zamířila severozápadním směrem.

Postupně se začalo stmívat a já jsem ztratila přehled o tom, jak daleko a kterým směrem se ten černý mrak nachází. Občas vytáhnu telefon a kontroluju aspoň meteoradar. Blíží se to. Bobtná to. Asi to spláchne všechno od Říčan na východ. Jen je otázka kdy, já jsem totiž teprve v Lysé!

V nohách mám skoro 200 kilometrů, i tak se radši snažím přidat. Mám strach zastavit i na záchod, aby mě to kvůli těm pár minutám nedojelo. Na obloze pořád vyhlížím hvězdy a na západě je vidím. Nad sebou ne. A za sebou občas vidím blesky. Takové ty „plošné“, žádné úzké čáry. Jsou ode mě jihovýchodním směrem… Nezbývá než doufat, že to půjde pořád dál na sever, zatímco já před tím budu pořád zdrhat dál na západ.

Někde kolem Sojovic nad sebou velký mrak vidím. Jen jak je tma, nejsem schopná poznat, jestli to je „ten“ mrak, nebo jen nějaký jeho neškodný menší kamarád. Radši neriskuju a pořád zdrhám. Hvězd vidím čím dál víc a někde u Staré Boleslavi už si říkám, že mám snad vyhráno. Dál už to snad dojít nemělo. 

Posledních asi 55 kilometrů už jsem jela jen v drobném napětí, jestli z toho jihu nepřijde ještě něco, co jsem na tom radaru do té doby neviděla. Telefon už mi hlásí posledních pár procent baterie, tak ho radši nedráždím zkoumáním radaru. Nikdy nevím, na co ta poslední procenta můžu potřebovat. Naštěstí vše dobře dopadlo a dojela jsem v suchu. A se čtyřprocentní rezervou na telefonu :-)

Klika měsíce

Druhá půlka dubna byla trochu deštivější. Aspoň ta řepka pořádně poroste… Některé dny nebylo co řešit, prostě jsem věděla, že průplachu neuniknu. Pak ale samozřejmě byly i takové dny, kdy to s trochou plánování a štěstíčka šlo zvládnout suchou tretrou.

Jak moc štěstíčka jsem měla ve středu 23. dubna, jsem zjistila až doma. Cestu z práce jsem tedy přizpůsobila tomu, že na východ od Prahy hrozí přeháňky víc než na severu, dva mráčky ch*áčky se ale z jihu řítily přímo na Prahu.

Stejně jako minule jsem po setmění na obloze pozorovala blesky, tentokrát byly ovšem mým směrem. Nezbývalo než doufat, že jsou dost daleko. Cestou z Kostelce na Brandýs jsem měla bouřku přímo před očima a spoléhala jsem na to, že v Brandýse ostře odbočím na Prahu dřív, než to do něj dojde.

To se mi naštěstí nějak podařilo a zbývalo už jen netrefit ten západnější mráček. Ale už jsem byla v klidu, říkala jsem si, že když mě to spláchne v Praze, tedy na posledních třeba 15 kilometrech, už to nebude tak strašné, jako kdyby mě to potkalo dřív. Long story short – dojela jsem suchá a na silnicích nebyly sebemenší stopy deště. Zula jsem tretry, došla do pokoje otevřít okno… A venku byl slejvák jako kráva! Kde se tam sakra vzal?!

Výlet měsíce

Určitě jsem toho půlku zapomněla, i tak to bude jistě na většinu z vás moc dlouhý :-P Ale copak můžu dvě 400 kilometrové jízdy popsat dvěma větami? No asi jo: „Bylo hnusně. Trápily mě defekty i mikrospánek.“ Mně ale přijde škoda se nepodělit zejména o ty úsměvné momenty spojené s touto místy strastiplnou jízdou…

Problém nastal už před vyjetím. Jak se mám sakra oblíct? Přece si na konci dubna nebudu brát zimní sadu oblečení jen proto, že má místy pršet. Hromádka oblečení má postupem času asi tak pět různých podob, a nakonec opravdu vyhrály kalhoty s membránou a zimní bunda. Pod ni už jen termotriko. Letní tretry a neoprenové návleky. A rukavice? Zimní palčáky! 

Sice má být v noci kolem 12 °C, ale jak člověk zmokne, je hned pocitově větší zima. Odložit do batohu je můžu vždycky. Teda jestli v něm bude ještě nějaké místo. Na nedělní cestu zpátky jsem kromě druhého termotrika přibalila lehký dres s dlouhým rukávem, optimisticky kraťasy a návleky na nohy. Má být výrazně lepší počasí. Ale o tom až pod sobotní/nedělní jízdou :-) Je teprve čtvrtek večer a já se chystám na cestu do Ostravy, kde mám turnaj ve scrabblu.

Batůžek mám naducaný do posledního milimetru krychlového a pořád si vzpomínám na další věci, které bych na turnaji ve scrabblu mohla v sobotu potřebovat. Kdo se s tím má sakra tahat?

Jen pro představu – kromě zmíněného jsem do 20litrového ranečku nacpala civilní letní šaty, mikinu a sandály, tři čtvrtlitrové plechovky energy drinku, pytlík sušeného masa, bloček eidamu, asi pět oříškových tyčinek, dva pytlíky oříšků, gumové medvídky, pytlík kyselých gumových žížalek, pikslu žvýkaček, dvě ruličky hroznového cukru, takový ten hygienický základ jako sprchový gel, šampon, deodorant, ručník, čočky, sadu líčení, nějaké ty náhradní díly na kolo – celkem asi čtyři duše a kromě toho, co běžně vozím po kapsách, jsem přidala ještě ruční pumpičku pro případ, že bych potřebovala kolo nafouknout opravdu potichu, případně mockrát tak moc brzy po sobě, že bych svůj kapesní kompresor nestíhala nabíjet. 

Tím se dostávám i ke dvěma powerbankám, beru ale i dva adaptéry do zdi, samozřejmě příslušné kabely (lightning na telefon, USB-C na „kompresor“, pro jistotu i ten na Di2, 2x microUSB na radar, powerbanky, blikačky a světlo – to tedy beru pro jistotu také jedno záložní, kdyby mi náhodou nevydrželo nabité nebo nedejbože nepřežilo nějaký výživný průplach, což je taková nejpřirozenější smrt pro má světla). Vše pečlivě zabalím do igelitových tašek, přece jen ta pláštěnka na batůžku není úplně všemocná…

Hmmm, šest odstavců, a to jsem ještě nevyrazila :-) Nastal čas to napravit a po dlouhém váhání nakonec vzdám čekání, až přestane pršet, a po půl jedenácté odpoledne vyrážím do drobného deště. Z toho naštěstí vyjedu poměrně brzo, tenhle mráček visel jen nad východní částí Prahy.

Trasu mám naplánovanou dopředu, aby mi to „vyšlo“ na 400 kilometrů. Kudy mě Garmin posílá přesně, jsem ale až někam do Ústí neřešila, protože jsem beztak věděla, kudy chci jet. Tak není výjimkou, že z trasy různě sjíždím a zase se na ni vracím. Kupříkladu z Čelákovic jedu raději na 611ku, protože předpokládám, že už na rozdíl od menší silničky lesem může být suchá. Taky že byla a jelo se mi docela dobře.

Trochu mě překvapilo, že se mi nějak před půlnocí začalo chtít strašně spát. Co to má být? Vždyť touhle dobou bývám normálně vzhůru. Nezbývá než si dát poctivých pár loků z kofeinového nápoje, který jsem si pro tento případ udělala do jednoho z bidonů. Jen jsem čekala, že na něj dojde až tak kolem šesté v noci. Naštěstí to asi zabralo a krize byla po chvíli pryč.

Někde u Žiželic jde do tuhého a přichází slibovaný déšť. Není nijak prudký, ale na to, abych byla za chvíli mokrá, to stačilo. Dokud jedu, dá se to. Hlavně nezastavovat. Naštěstí zatím není proč.

V lese u Újezda u Přelouče si vzpomenu, že už jsem tam několikrát zahlédla početné stádo divokých prasat. Tak doufám, že třeba zrovna nebudou doma. Byly :-D Nebo aspoň část. Na kraji silnice jsem viděla bachyni se čtyřmi selátky. Než jsem stihla zařadit turbo, zmizela rodinka v lese. Asi už mě znají, jezdím tam docela často a asi už vědí, že jim neublížím :-P Možná bachyně zavětřila a řekla si: „Klid, ta je naše!“ :-)

Následovala objížďka rozkopaného úseku Strašov – Břehy, kde mi pro změnu skočily do cesty dvě velké srny, laně nebo co to bylo. Já to potmě nepoznám. Mé mokré brzdové kotouče asi vzbudily zbytek lesa…

Cyklostezku, po které se dají pohodlně projet Pardubice ze západu na východ, mám celou pro sebe. Tedy až na tu nutrii, co mi přeběhla přes cestu. A spoustu šneků. Kolo už mám zaprasené, jako bych na něm jela cyklokrosový závod, na stezce si ho navíc obalím nějakými drobnými lístky opadanými z nějakého křoví.

Na konci stezky už si prostě musím odskočit, přestože bych ideálně vůbec nestavěla. V dešti to není jednoduché, mokré oblečení se mi špatně natahuje. V rukavicích bych vše správně nezastrkala a soukat se do nacucaných palčáků je taky výzva. Aspoň jsem si je pořádně vyždímala :-)Do Holic tentokrát nejedu po hlavní, ale přes vesničky, jedna ze silniček je zrovna rozkopaná, ale souběžná cyklostezka je průjezdná. Přestože u mě mají Holice, co se týče občerstvení, dávný vroubek, když nám benzinka zavřela před nosem, tentokrát v nich nacházím svou spásu. V čekárně autobusového nádraží vidím automat na teplé nápoje! A je otevřená…

Pomalu se rozednívá, skoro i přestává pršet. Z čekárny se mi samozřejmě nechce. Pošlu tam dvě kakaíčka (za to, že na to druhé použiju stejný kelímek, dostávám dokonce korunu slevu :-D), posnídám k nim z vlastních zásob pytlík makadamových ořechů a gumové medvídky. Na „pořádnou“ snídani si asi ještě počkám, přece jen není ještě ani šest hodin. Nakonec tam strávím docela dost času, ale je to koneckonců první pořádná zastávka a za sebou mám přes 150 kilometrů. Tak už jen 250 :-) Před čekárnou vyždímu rukavice a vyrážím. Už je skoro světlo a v podstatě už neprší.

Ve Velinách mě zláká asfaltová odbočka do lesa označená jako cyklotrasa. Sice bych zrovna během téhle jízdy neměla moc ztrácet čas průzkumy, na druhou stranu do těchto míst zas tak často nejezdím. Tak tomu dám šanci. Přes vesnici to byl pěkný tankodrom, v lese už o něco lepší, ale příště asi zůstanu u klasiky přes Borohrádek. Tahle cesta na Choceň byla zbytečně zvlněná a ani ten asfalt dál tam za moc nestál.

V Chocni přichází tradiční highlight každé jízdy na Moravu, cyklostezka podél Orlice. Tam to mám fakt ráda. Jedu tam sice v ranní špičce, ale jak je hnusně, moc lidí nepotkávám. Nebýt toho deště a spousty šneků, byla by to parádní pasáž. Zatím naštěstí neprší tolik, jako když jsme tudy jely kdysi s kamarádkou a v několika místech jsme musely rozvodněnou Orlici brodit.

Bez problémů jsem se na stezce neobešla ani tentokrát. Za jedním z mnoha železničních přejezdů jsem si všimla, že mám měkké zadní kolo. Chvíli zvažuju dofouknutí, ale mám toho před sebou tolik, že bych to stejně dřív nebo později vyměnit musela. Zvažovala jsem to spíš z toho důvodu, že bych měla čas vyhlédnout si nějaký altánek nebo jiné místo, kde budu před deštěm aspoň trochu krytá. Ale co už, stejně už jsem mokrá a koneckonců neprší zas až tak moc, tak se do výměny duše pustím na otevřeném místě.

Docela mi trvalo se zorientovat v batůžku, už jsem nevěděla, ve které igelitce mám nářadí, tak jsem je stejně musela vytahat všechny. Po nalezení všeho potřebného duši bez problémů vyměním. Trochu nešťastné bylo, že jsem ten plášť měla obalený vším možným, tak bylo určité riziko, že jsem v něm něco „přehlídla“. Jak ho tak prohlížím, nejsem si úplně jistá, jestli se dožije konce tohoto výletu, místy prosvítá plátno. To jsem si asi měla zkontrolovat před vyjetím…

Po stezce dojedu až do Ústí, kde mě trasa posílá na silnici. Já se ovšem nadále držím cyklotrasy podél potoka až do České Třebové. Právě někde za ní už cítím opět měkký zadek. V drobném dešti si jako útočiště vyhlédnu autobusovou zastávku. Rozložím si fidlátka na lavičku, kolo elegantně zaháknuté o koš, jako by bylo v montážním stojanu, když vtom přichází paní, těžko odhadovat věk, řekněme, že dobře udržovaná sedmdesátnice. Na její pozdrav rovnou odpovím, že jí hned lavičku uvolním.

Její odpověď mě poněkud zaskočila. Nejenže lavičku odmítla, ale zeptala se, jestli mi nemůže něco podržet, a poprosila mě, jestli by se, než jí přijede autobus, nemohla dívat, jak si duši měním! :-D Chvíli jsem na ni nechápavě koukala, tak mi vysvětlila, že když má s kolem problém ona, vyřeší jí to soused, ale že prý ho to nikdy neviděla dělat. Z výměny duše bylo tedy nakonec něco jako komentovaná prohlídka a pro mě vítané zpestření.

Vzhledem k tomu, že už to byl druhý defekt, rozhodla jsem se ještě zalepit ty dvě píchlé duše. Defekty byly pomalé, dírky tedy mrňavé… Tak napíchnu první z duší na „kompresor“ a s nafouknutou odcházím k nejbližší louži, kterou jsem dnes opravdu nemusela dlouho hledat. Paní na mě koukala, co že to jdu jako dělat… Když jsem jí vysvětlila, že jdu hledat díru v duši, fascinovaně pozorovala bublinky a pronesla něco ve smyslu, že to je tak banální a geniální zároveň. A že by ji nenapadlo, že déšť může při opravě kola být i nápomocen…

Stejný proces jsem provedla i s druhou duší, obě jsem zalepila, srolovala a začala jsem si sbírat nádobíčko. Paní akorát přijel autobus a byla překvapená a spokojená, že „proces stihla vidět až do konce“. Jsem rozhodnutá si cestou radši koupit nový zadní plášť, ale zajíždět do Lanškrouna se mi nechce, beztak je ještě dost brzo. (Mimochodem, když jsem vytasila svou vrčící pumpičku, pronesla jsem směrem k paní něco ve smyslu, že tady teď všechny vzbudím… Dočkala jsem se odpovědi: „Ale prosím vás, je devět hodin, to už tady nikdo nespí.“ Aha, oukej, tím líp. Mně někdo v devět vrčet pod oknem, budu na něj vrčet taky.) Spoléhám tedy na Mohelnici, která je ještě docela daleko. Tak snad tam dojedu bez dalších problémů.

Někde u Žichlínku už mám na trase naplánované i první odbočky „pro čtverečky“. Co není asfaltové, to vynechávám. Co je asfaltové, projíždím. Koneckonců ta moje trasa má 400 km včetně těch „ocásků“.

Asi tak na 250. kilometru přichází první zásadní kopec a s ním i zásadní tankodrom. Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale radši bych si dala pětkrát tam a zpátky „silnici“ z Horních Počernic do Dolních, než abych jela znovu tohle. Představte si kydance asfaltu asi tak v pěti vrstvách, jeden přes druhý, díry pěkně členité, někdy i s rozdílem tří vrstev. Tam už chyběly snad jen kostky. Kdo ví, jestli tam dole pod tím vším přece jen nebyly.

Netuším, kolik to bylo kilometrů, ale připadalo mi to nekonečné. Vyhnula jsem se tím dalšímu kopci, ale nejsem si jistá, jestli by to přes něj nebylo rychlejší. Bylo to někde kolem Mírova. Věznici jsem viděla na kopci nad sebou, zrovna v těch místech byl na chvíli asfalt přijatelný.

Tankodrom mě vyplivl na nejspíš úplně novou cyklostezku vedoucí do Mohelnice. Koukám v telefonu na internet a zjišťuju, že všechny tři cykloprodejny mají polední pauzu. Tak si ji holt dám taky :-) Kebab na náměstí výborný a kolo jsem si mohla vzít dovnitř, nebylo co řešit. Vyšlo mi to akorát tak, že jsem v jednu vstoupila do první prodejny. Tam jsem neuspěla, resp. mi byl nabídnut jeden silniční plášť, který bych si bývala i tak vzala, kdyby nebyl jiný.

Druhá prodejna už byla zásobena lépe. Až tak dobře, že mi byl nabídnut stejný plášť, jako jsem měla. A co víc… Bylo mi rovnou nabídnuto přezutí, které jsem odmítla s tím, že to zvládnu. Nechtělo se mi platit další pětistovku za servis… Navíc jsem to kolo měla z pardubické cyklostezky zas*ané jak jetel, tak mi bylo trapné ho nechat kluky v servisu v takovém stavu přezouvat. Dočkala jsem se odpovědi „To já si napřed opláchnu“. Long story short – V ceně pláště jsem měla servis i mytí kola, fajn pokec, a ještě mandarinku na cestu :-) Takže ještě jednou děkuji do Cyklo Tomek.

Na nějakou dobu to byl poslední příjemný zážitek. Sotva jsem vyjela z Mohelnice, přišla na mě strašná krize. Jednak se otočil vítr a začalo foukat ze severovýchodu, do té doby to byl spíše SSZ. Navíc to začalo být i trochu víc do kopce. Myslím, že to byl Úsov, kde byla ta „stojka“ do centra? Cestu do Šternberka si nějak nepamatuju, mám to nějak v mlze, nechtělo se mi šlapat, chtělo se mi spát, byla jsem bez energie, jako bych do sebe před chvílí neposlala kýbl kebabu. Přitom už dávno ani nepršelo. Tak padly aspoň gumové žížalky jako dezert.

Zato na úsek ze Šternberka asi nikdy nezapomenu. Kopec jako kráva už na výjezdu z města. Nekončil. Pořád nekončil. Za každým horizontem ještě pořád pokračoval. Říkala jsem si, že snad vede až do nebe. Devět. Devět kilometrů pořád do kopce. Fuj. Navíc začalo zase pršet, severovýchodní vítr zesílil. A do toho se objevila ještě nějaká mlha. Nebo už jsem byla tak vysoko, že to byly mraky? Co já vím. Výsledek byl takový, že jsem prostě neviděla nic. I ty obrovské „větrníky“ to sežralo a vypadaly jako nohy bedel, kterým někdo uřízl klobouky.

Jela jsem pomalu. Strašně pomalu. A nešlo to. Proti mně po úzké hlavní silnici jezdily kamiony a já jsem vždy trnula, kterým směrem mě ten proud vzduchu odhodí tentokrát. Tohle byl opravdu nepříjemný úsek, navíc sotva jsem pár metrů jela z kopce, musela jsem se zase vyškrábat na další. Setrvačnost tady nefungovala, protože i z kopce jsem musela makat jak hovado, abych jela aspoň dvacet. Tenhle úsek byl opravdu čirým zoufalstvím. Před sebou jsem pořád měla asi 100 kilometrů a hustou bílou tmu.

Přistihla jsem se, že bych si nejradši sedla do příkopu a brečela, asi zapracovala i ta nevyspalost, ta na mě někdy mívá „fňukací“ vliv. Ono by se mi asi ulevilo, pustit to ven, zdravě se nas*at a prostě to dorazit. Ale kdo by si sedal do mokré trávy? :-P Brzo by mi byla zima a vše by bylo ještě horší, tak jsem tuto variantu zavrhla. Tak jsem si radši pořádně zanadávala za jízdy. Jo, tohle bych poradila každému, komu se jede špatně a chce to vzdát – zanadávejte si, myslete klidně i na to, že nemáte šanci tohle dojet, přemýšlejte o tom, že půjdete na vlak, že si zavoláte odvoz, ale hlavně přitom nepřestávejte šlapat. Zaměstnat hlavu je to nejlepší, co v tuto chvíli můžete udělat. Myslet na něco pozitivního je v takových chvílích dost těžké, tak aspoň takhle :-P

Na ubytování jsem v ideálním případě měla přijet do devíti. Tak nějak jsem tušila, že jestli se to počasí neumoudří, asi to nedám. Průšvih byl, že jsem čas příjezdu nebyla schopná odhadnout ani 40 kilometrů od cíle. Ono když nevidíte 100 metrů před sebe, těžko zjistíte, co vás čeká na příštích 40 kilometrech. Ty mi můžou trvat hodinu a půl, nebo taky dvě a půl, když tam budou nějaké kopce nebo tankodromy. A kdo ví, jestli mě zas Garmin nebude posílat po nějakých šotolinách, které budu muset objíždět.

V dešti telefon nevytahuju, dokud to není nutné. Jednak ho nechci vystavovat vodě, jednak je ovládání dotykového displeje tak akorát k vzteku. Garmin už mi ale hlásil, že má telefon posledních 15 % baterky, tak jsem paní z penzionu přece jen radši zavolala. Ujistila mě, že minimálně do deseti v penzionu bude, tak jsem měla ještě hodinu k dobru. Tedy jak se to vezme, radar ani přední světlo se netvářily, že by tu hodinu ještě chtěly vydržet nabité.

Po přejetí hranice Moravskoslezského kraje už to konečně začalo trochu klesat. Pořád pršelo, pořád foukalo ze severovýchodu a pořád byla mlha. Nezbývalo mi než spoléhat na to, že mi radar zajistí dostatečnou viditelnost a vydrží nabitý. Dobíjela jsem ho při každé příležitosti – na obědě, při defektech, dokonce i v tom servisu…

Od té doby, co jsem věděla, že mi zbývá 40 kilometrů, jsem si v hlavě vedla takový odhad, kolik mi asi zbývá teď. Na displeji Garmina jsem měla navigaci, aspoň někde jsem viděla, kudy ta silnice bude pokračovat. V dešti jsem se ten displej snažila co nejdéle udržovat zamčený, ještě bych si mohla omylem třeba smazat záznam! Ale občas mi to samozřejmě nedalo a svůj odhad jsem si ověřila. Vždy jsem byla zklamaná :-P Jela jsem ještě pomaleji, než jsem čekala.

Vlastně jsem ani pořádně nevěděla, kdy jsem vjela do Ostravy. Které z těch vesnic byly ještě vesnicemi a které už ostravskými čtvrťmi? No a v jedné takové přišlo z Garmina přesně to oznámení, které jsem doufala, že nepřijde. „Radar odpojen.“ Super, takže v dešti potmě budu prohrabávat igelitky v batůžku a vzpomínat, do které jsem dala záložní blikačku. Aspoň že jsem našla pouliční lampu. Doma při balení jsem v tom měla systém. Zaprvé už jsem nevěděla jaký, zadruhé jsem s igelitkami i jejich obsahem manipulovala při defektech. Trvalo to, ale našla jsem ji. Teď ještě aby vydrželo přední světlo, už jsem musela být tak půl hodiny od cíle a na Gacironu už mi svítila poslední kontrolka.

Asi už to bylo v Ostravě, ještě jsem si užila bonus v podobě uzavírky. Na mokrém displeji se mi nechtělo hledat objížďku, tak jsem to riskla a doufala, že tam nespadnu do žádné díry. Kousek jsem šla radši pěšky, štěrk byl dost hluboký, kola se mi moc bořila. I tak se mi tam ještě podařilo ulovit dáreček v podobě nějakého ostrého kamínku do toho nového zadního pláště! Naštěstí byl defekt tak pomalý, že jsem to prostě dojela na měkkejše ve stoje.

Přijela jsem totálně zmrzlá, zralá na ždímání. Nejradši bych šla do sprchy a spát, ale musela jsem ještě rozvěsit mokré oblečení, aby mi aspoň něco uschlo. A vyměnit duši. Do toho se mi fakt nechtělo. Navíc mi pak došlo, že už bych tak pozdě večer neměla vrčet elektrickou pumpičkou. Na ráno jsem to nechávat nechtěla, bylo mi jasné, že budu vstávat na poslední chvíli, tak jsem chtěla mít jistotu, že se s kolem nebudu crcat dvacet minut. Když už jsem s sebou tu ruční pumpičku měla, tak jsem ji holt přece jen provětrala a „nějak“ to nafoukla, abych měla jistotu, že to drží. Ráno už jsem to „kompresorem“ dotáhla na 100 PSI…

Poslední věc, co jsem ještě před usnutím potřebovala udělat, bylo napíchat co nejvíc přístrojů na nabíječky. Garmin měl celou dobu vlastní powerpack, takže šlo o radar, přední světlo (to mi mimochodem zhaslo přesně v momentě, kdy jsem dojela na ubytování), přední blikačku, pumpičku, powerbanku, zmíněný powerpack a telefon. A právě ten vypověděl službu. Prostě se odmítl nabíjet. Nevěděla jsem, jestli je to kabelem, nebo telefonem, adaptéry do zdi byly v pohodě. Čtyři procenta mi do rána nevydrží (ještě že už jsem měla nahranou jízdu na Stravu :-P), takže jestli to nerozchodím, jsem bez budíku!

Tak z těch posledních čtyř procent ještě poprosím kamaráda, o kterém jsem věděla, že je ubytován ve stejném penzionu a chystal se těch pět kilometrů do školy, kde se hrálo, jít pěšky (jinými slovy mi bylo jasné, že bude odcházet dřív než já), aby mi při odchodu zabušil na dveře :-D Na zprávu mi ještě odpověděl, tak jsem mohla už konečně v klidu usnout.

Ráno jsem si na turnaji půjčila kabel, abych zjistila, že jsem utopila ten a naštěstí ne telefon. Od „místního průvodce“ jsem i zjistila, že je poblíž otevřená aspoň benzinka, tak jsem se na ni v jedné pauze vypravila a kabel pořídila, byť asi o něco dráž, než kdybych ho kupovala v klasickém „elektru“. Na cestu zpátky jsem ho prostě potřebovala, telefon by mi nevydržel nabitý a na tak dlouhou jízdu bych si bez něj úplně troufat nechtěla. Byla jsem ráda, že jsem kabel sehnala, a postupně jsem tam ponabíjela vše, co jsem nestihla nabít přes noc. A po turnaji? Ne, nepůjdu nic dospávat… Dám si repete!

***

Na cestu zpátky už naštěstí hlásili výrazně lepší počasí, než bylo v pátek. Na noc ale pro jistotu varovali před „extrémně nízkými teplotami“, tak jsem to s vyletněním nechtěla přehnat. Navíc už mám otestováno, že mi spánkový deficit rozhazuje termoregulaci a nemůžu si být jistá, že mi slibovaných 20 °C zaručí to, že mi bude teplo…

A tak když mi kamarádka na turnaji nabídla odvoz části věcí, abych měla PNR aspoň o něco lehčí, byla jsem opatrná s tím, co vše jí nakládám. Abych to teplé oblečení nakonec nepotřebovala cestou všechno… Odložila jsem tedy jen to, co mi nestihlo pořádně uschnout, a na poslední chvíli jsem se rozhodla „nevzdat“ palčáků a zimní bundy i za tu cenu, že se s nimi potáhnu zbytečně.

Vyrazila jsem kolem sedmé hodiny odpoledne, smířená s tím, že pojedu pomalu, třeba mě i budou bolet záda od batohu, a kdo ví, jestli nebudu muset stavět na všelijaké protahování nebo odpočívání… Díky tomu, že s vyjetím nečekám do rána, mám času dost, takže žádný stres, ono to nějak dopadne. Pokud jsem si naložila moc velké sousto, pořád je tu vymoženost jménem vlak, podél jehož trati minimálně od Ústí pojedu.

Docela mi trvalo se vymotat z Ostravy, několikrát jsem přejela nebo netrefila odbočku, ale nakonec jsem se na hlavní silnici na Opavu nějak doplácala. Vítr ze SSZ byl nepříjemný nejen z hlediska směru, ale i z hlediska teploty.

Pohled na zapadající sluníčko byl sice kouzelný, zároveň mi ale připomínal, že teď mě čeká minimálně osm hodin v úplné tmě. Na tu jsem se ale svým způsobem i těšila, protože když jsem si uvědomovala, jaké 💩 proti sluníčku vidím já, měla jsem trochu obavy, jestli řidiči za mnou nevidí totéž…

Úplná tma padla někde před Kravaři. Tam jsem si přestala hrát na hrdinu a vytáhla z batůžku zimní bundu. Chladno mi bylo už před setměním, chtěla jsem ale za světla dojet co nejdál. Vytahuju i své slavné palčáky. Když už stojím, pošlu tam tabletku hroznového cukru. Moc se nezdržuju a jedu dál.

Těsně před Opavou jsem se nechala zlákat cyklostezkou. Jednou jsem chtěla být za hodnou, ohleduplnou holku a „nepřekážet“ řidičům na silnici I. třídy, když podél vedla cyklostezka, po níž neproudily žádné davy. Její jedinou vadou na kráse bylo, že nevedla tam, kam jsem potřebovala jet :-)

Když jsem zjistila, že jsem se od trasy odchýlila, nevzdávala jsem to a snažila jsem se k I/11 zase přiblížit. To se mi sice několikrát podařilo, ale vždy byla „o patro výš“ bez možnosti najetí. Nakonec jsem se tedy do Opavy „zanořila“ o kousek víc, než jsem plánovala, a při první příležitosti se vrátila na vyhlédnutou hlavní silnici. 

Moc rychle se neposouvám, ale s větrem prostě nemá smysl bojovat. Navíc koukám, že se tu nějak podezřele moc vesnic jmenuje Horní XXX, tak to bylo asi přece jen celou dobu mírně do kopce. V Bruntálu přichází první krize, jde na mě mikrospánek. To brzo, ještě nemám za sebou ani sto kilometrů, probdělá noc ze čtvrtka na pátek si nejspíš začíná vybírat svou daň.

Musím zastavit, nedá se nic dělat, tohle už je hazard. Vyhlédnu si lavičku před nějakým kulturákem, nakonec si o ni stejně jen opřu kolo a nesedám si. Vlastně ani nevím proč :-) Pořádně se napiju z bidonu s rozpustným kofeinovým nápojem a dorazím pytlík gumových žížalek. Aspoň na tu chvíli sundám batoh, napíchnu radar na powerbanku a trochu se protáhnu.

Mé myšlenky směřují k pochybnostem, jak v tomhle stavu mám ujet ještě přes 300 kilometrů, když usínám už teď. Asi po deseti minutách pokračuju, jak se nehýbu, je mi zima. A to to zatím kleslo někam k šesti stupňům.

Rýmařov. Jestli jsem tu husí kůži neměla doteď ze zimy, naskočila mi v tuhle chvíli. Moc dobře jsem věděla, co mě čeká. Skřítek. A není to žádný trpaslík. Na všem „zlém“ se dá najít i něco dobrého – když teď pojedu 10 kilometrů pořád do kopce, nebude mi zima :-) Je asi jedna hodina večer, nikde ani auto, tak se docela děsím, co vše mi bude z lesa skákat do cesty. Občas nějaké zapraskání větví slyším, ale vše živé naštěstí zůstává tam, kde má. Jen jeden cvok se plazí 12-15 km/h po silnici.

Před druhou hodinou večer nastává klasický paradox. Netěším se na sjezd! Jednak budu ve vyšší rychlosti hůř reagovat na případnou zvěř, víc mě ale trápí teplota. Garmin mi nahoře ukazoval celý jeden stupeň. V kombinaci se severním větrem je to pocitově určitě pod nulou. V kombinaci s mou nevyspalostí se cítím, jako by bylo tak -8 °C. Ve sjezdu se navíc opět přistihnu, že „spím“.

V Sobotíně jsem zahlédla altánek, tak v něm na chvíli zakempuju. Nakrmím sebe i radar, ten už mi v té zimě pro jistotu hlásí poslední dvě čárky z pěti, a to za sebou mám teprve asi 125 kilometrů. Ve snaze zahnat mikrospánek si dávám mentolovou žvýkačku a rozhodnu se ještě přioblíct. Poslední kus oblečení, co mám ještě v batohu, je „civilní“ mikina. Problém je ale v tom, že abych si ji mohla oblíct, musím si sundat bundu a pár vteřin přežít jen ve dvou vrstvách :-P K tomuto kroku se odhodlávám docela dlouho, ale nakonec ho učiním a nestihnu umrznout. Garmin mi v tuto chvíli ukazuje -1 °C. Parádní konec dubna…

Asi po deseti minutách pokračuju s tím, že vím, že budu muset brzy zase zastavit, tentokrát mimo civilizaci. Tedy ne že bych v tom Sobotíně v půl třetí potkala nějakého živáčka, ale některé věci na návsi prostě dělat nebudu :-P Už jsem se ale blížila k Šumperku, tak jsem si to potřebovala vyřídit dřív, než do něj vjedu. Když jsem v něm míjela autobusové nádraží, vzpomněla jsem si na Holice a místní automat na kakaíčko. V Šumperku jsem takové štěstí neměla, čekárna byla přes noc zavřená.

Sotva vyjedu ze Šumperka, je to tady zas. Budím se tím, že ztrácím rovnováhu. Autobusová zastávka v nedohlednu, nedá se nic dělat, sedám si na chvíli do příkopu. Posílám tam makadamové ořechy a hroznový cukr, pořádně se napiju jak kofeinového „dryáku“, tak energy drinku z druhého bidonu. Tvl ještě že mám tak nízký tlak, že si takové prasárny můžu dovolit.

Po dlouhé době jede auto, přibrzdí u mě. Nedivím se, vidět uprostřed noci blikající kolo v příkopě musí leckoho vyděsit. Než se řidič(ka) stihne zeptat, rovnou děkuji za přibrždění a říkám, že je všechno v pohodě. Je dobré vědět, že stále existují lidé, kterým osud „popadaných“ cyklistů není lhostejný. Ono teda samozřejmě všechno v pohodě nebylo, ale to, že jsem měla krizi, bylo dáno čistě mým rozhodnutím a nebyl to důvod k tomu, abych se nechala někam vozit.

Následujících pár desítek minut jedu od mikrospánku k mikrospánku. Bohužel zrovna nepotkávám žádný potok na opláchnutí obličeje, energy drinkem se mi to úplně dělat nechce :-) Tak vždy jen na chvilku zastavím, nakonec mě nejvíc probere nakapat si do očí zvlhčovač kontaktních čoček. Ten už tam měl být dávno, vždyť je mám v očích už teď nepřetržitě tak dvacet hodin.

Asi v půl páté „rezignuju“ a utábořím se v autobusové zastávce v jakýchsi Bukovicích. Sundám batoh, „posnídám“ pálivé sušené maso a říkám si, že jestli mě neprobere tohle, tak už asi nic. Vážně mám za sebou teprve 165 kilometrů? Nějak to nepřibývá… Aby to také přibývalo, když pořád zastavuju a žeru :-) No co, za chvíli se snad rozední a tělo třeba zapomene, že chtělo spát.

Ve Štítech mě navigace vede nějakou podezřelou, ale pěknou silničkou, tak jí dám šanci. Pěkná (=asfaltová) byla jen na konec vesnice, tak jsem se vrátila na hlavní, kterou už „znám“. Další zastávka není kvůli mikrospánku, ale kvůli fotce :-) Přejíždím hranici Moravy a Čech – hned mám pocit, že jsem blíž k domovu :-) Pomalu se rozednívá…

Kolem půl šesté v noci mám opět pocit, že mám měkkejše. Vždyť mám nový plášť, to mi neříkejte, že jsem to zase píchla. Zkontroluju tlak, hlásí mi to 60 PSI, tak tam pošlu dalších 30, nebudu to přehánět, ať to mám pohodlné… Kolem šesté provádím „kontrolní zastávku“ v Lanškrouně a zjišťuju, že kolo neutíká. Ale když už tam na té lavičce tak sedím, pošlu tam půlku bločku eidamu, na který jsem popravdě dávno zapomněla. A žvýkačku na probuzení.

Uf, už jen něco přes 200 kilometrů. To už je normální víkendová vyjížďka :-) Zkouším přesvědčit mozek, že jsem právě vstala a jedu na pizzu do Poděbrad. Což je koneckonců pravda :-) V Horní Dobrouči mi ale mozek říká, že jsem na něj vstala moc brzo, a zavelí k okupaci autobusové zastávky. Ta si o to přímo říkala, protože do ní „pralo“ vycházející sluníčko. Vítr už sice foukal spíš ze SV, tak jsem ho měla v zádech, ale pořád byl studený, tak jsem se před ním ráda na chvíli schovala :-)

I přes „smažící“ sluníčko mi v zastávce byla pořád zima, přece jen byly jen tři stupně. Posílám tam zbytek pytlíku makadamových ořechů. A zbytek bločku eidamu. A nějaký ten hroznový cukr. A zapiju to Monstrem. Myšlenky upínám k blížící se cyklostezce podél Orlice, byť mám trasu naklikanou jinudy. Přes kopec jsem „chtěla“ jet, protože jsem tu silnici neměla projetou. Ale když jsem ten hřeben vedle sebe viděla, rozhodla jsem se jet na jistotu a po rovině.

V zastávce jsem strávila víc než hodinu, kromě výživné svačiny jsem absolvovala i podpůrný telefonát a rozhodla se odložit aspoň tu mikinu a pokračovat „jen“ ve třech vrstvách. Víc toho zatím neodkládám. Přece jen je ta cyklostezka zaříznutá mezi kopci a bude tam asi pořád dost chladno.

Taky že bylo. Kam svítilo sluníčko, tam kvetly pampelišky. Kam nesvítilo, třpytila se jinovatka! Oproti pátku bylo ale opravdu krásně. Profrčení z Ústí do Chocně mi komplikovaly jen vlaky. Závory mi spadly třikrát. Vtipné bylo, že mě na nich pokaždé dojela ta samá dvojice bajkerů. V Chocni jsem měla nějaký zkrat a špatně odbočila, což mě vrátilo zpátky na stezku a jeden z těch železničních přejezdů jsem si pro jistotu dala ještě jednou :-)

Už mám zase hlad. V Chocni jsem lehce po desáté hodině a podle Googlu všechny kebaby a podobné stánky otevírají v 11. Je to nezvyk, běžně mě zajímá spíš zavíračka než otvíračka… Už potřebuju pořádné jídlo a v batůžku už mám jen pár tyčinek, po kapsách hroznový cukr.

Krátce před polednem se po dlouhé době zase přistihnu, že spím. Zkusím pokračovat, ale stane se to znova. Nedá se nic dělat, opět stavím. Opět u autobusové zastávky, tentokrát nezalézám dovnitř, ale usadím se na lavičce před ní. Už je i docela teplo, tak odkládám zimní bundu do batůžku. Tradičně napichuju radar a radši už i telefon na powerbanku, když už jsem si v sobotu koupila ten kabel :-)

Pořádné jídlo tady neseženu, v Borohrádku už jsem se o to také několikrát pokoušela marně. A tak spoléhám opět na Holice. Na lavičce prostě sedím a pozoruju cvrkot okolo. Zas tak moc tu toho necvrká :-) Řepka se lehce kýve ve větru, občas proběhne nějaký zajíc, jednou za čas projede i auto… Klid mi naruší výskající děti, tiše doufám, že jen procházejí, ale bohužel jsou asi na nějaké nedaleké zahradě, odkud asi hned tak neodejdou. Aspoň mě to vykope se zase o kousek posunout.

Nějakým nedopatřením přežiju kopec ve Velinách, dnes mi přišel nějaký nekonečný. Teď už toho naštěstí moc nenastoupám. Sjedu do Holic a vidím kebab. A není to fata morgana, opravdu tam je. Dokonce to vyšlo i v čase oběda :-) na to, jaký jsem měla hlad, mám docela problém tu porci sežrat, ale zvládla jsem to.

Jak sedím, je mi už docela horko, tak se odhodlám k odvážnému kroku – sundat návleky z nohou a treter. Přece jen je na sluníčku 28 °C. Odkládám i zimní palčáky a jedu v krátkoprstých rukavicích. Rozkopávku objíždím po hlavní, kde bohužel zjišťuju, že jsem to s tím odkládáním svršků asi trochu přehnala. Dávám tomu ještě chvíli šanci, ale vzdávám to. Usadím se na asfaltovém plácku (mimochodem krásně hřál) u silnice I. třídy a jdu najít aspoň ty rukavice. Nohy to zvládnou, ale prsty při jízdě nehýbu, ty mi pořád nepříjemně mrzly.

Je to zvláštní, je mi zima, a přesto bych si dala zmrzlinu. Jak je to dlouho, co jsem se přežrala kebabem, že jsem se měla strach pohnout? No nebude to asi ještě ani hodinu. Stánky, které míjím, nemají v nabídce nijak zajímavé příchutě, navíc už se tam začínají hromadit lidi. No jo, neděle odpoledne a konečně sluníčko. Co na tom, že někteří jedinci jezdí na kole v palčácích :-P

Sotva poprvé zahlédnu Kunětickou horu, vzpomenu si, že v Kuněticích je stánek se zmrzlinou, který by zklamat nemusel :-) Kupodivu u něj nebylo ani moc lidí, tak jsem mu dala šanci :-) Běžně bych příchuť „broskev + citrón + růže“ asi neriskovala, ale v Kuněticích bude určitě dobré i tohle :-) A taky že bylo. Tak jsem zvědavá, kdy mě začne honit mlsná příště :-) Jo a málem bych zapomněla, po této zastávce už odkládám palčáky! :-)

U Chlumce si mé hodování začne vybírat svou daň a začíná mě bolet břicho. Jistí to první odbočka do lesa. Bohužel jsem nebyla jediná, kdo tento nápad dostal, a za chvíli mám společnost v podobě auta a jeho posádky, kterou vůbec netrápí, že „v této kabince už je obsazeno“. Já při některých činnostech opravdu společnost nevyhledávám, tak holt na poslední chvíli svůj záměr odložím a se založenýma rukama demonstrativně čekám. Docela jim to trvalo, ale po několika minutách s tím krámem konečně odjeli a já jsem mohla pokračovat v (téměř) započaté činnosti. Kdybych jen tušila, jak málo chybělo k tomu, abych měla ještě další společnost… :-D

Docela jsem se tam zdržela… S úlevou pokračuju v jízdě a tak nějak už tuším, že tohle už nějak doklepnu. Soustředím se na pizzu v Poděbradech, přece jen už to do nich nemám ani hodinu. Najednou za sebou slyším pozdrav „ahoj“, tak nezúčastněně odpovídám „ahoj“ v domnění, že budu předjeta a ponechána svému osudu. A on to byl kamarád Milan, který mi přijel naproti! Jen mě minul zrovna ve chvíli, kdy jsem byla v tom lese, tak mě pak musel dojíždět… :-)

Na I/11 moc nepokecáme, ale mně se vlastně ani moc mluvit nechce :-) Já teď chci hlavně tu pizzu :-) Dojedeme do Poděbrad a dočkám se. Rozplácnem se na trávu a je mi tam dobře. Milanovi říkám, že mi má připomenout, že si chci ještě natočit samoserku. Půl na půl s Monstrem je nejlepší :-) Přitakal, že si ji dá tedy taky, a zamíříme k prameni u zámku. Já jsem si to mezitím rozmyslela a rozhodla se, že si ten Monster dám radši neředěný :-) Půl litru mi na těch posledních 60 kilometrů musí stačit.

Na trase máme trochu chaos, taky jsme se mohli už u stánku domluvit, kudy pojedeme. Výsledkem je 5 km navíc, ale mně už je to tak nějak jedno. Hlavně dojet domů. Nakonec tedy jedeme přes Hradištko na Kersko a pak už na Přerov a Čelákovice. Stoupání do Mstětic mě tentokrát trochu děsilo, nechtěla jsem se s tím crcat jako s kopcem ve Velinách nebo nedejbože jako se Skřítkem, tak jsem tam poslala (skoro) všechno, co mi v nohách zbylo.

Ve Mstěticích jsem počkala na Milana, abychom se v Zelenči rozloučili, pak už jsem to poslala po hlavní až do Hloubětína, kde jsem sjela na stezku. Tam mě ještě vyprudil páreček bruslařů, kterému nejspíš přišlo normální jet každý po jednom kraji stezky a ruce mít spojené v upažené pozici. Na té stezce by se vyhnula dvě menší auta, ale tihle dva omezenci ji stejně zabrali celou… Po mém zpruzeném „s dovolením“ se seskupili na jednu polovinu stezky a já jsem je kupodivu ani neseřvala…

Vzhledem k tomu, že mi kolo umyté v Mohelnici moc dlouho čisté nevydrželo, zastavila jsem se ve Vysočanech ještě v myčce opláchnout ten největší bordel, aby to kolo druhý den ve Festce vůbec ještě poznali. Teď už opravdu, ale opravdu můžu „prostě dojet domů“. Soustředit se musím už jen na poslední věc – nahrát si aspoň část jízdy extra, aby mi Strava neděli nezapočítala jako nulový den. Přestože jsem většinu této jízdy odjela v neděli, zahájena byla přece jen v sobotu… To jsou ale starosti, že? :-)

Bilance:

• Za měsíc najeto: 5 140 km
• Od začátku roku najeto: 16 067 km
• Nejdelší jízda: 410,7 km
• Počet defektů: 6
• Počet pádů: 0

Jak bych duben shrnula? Z mého pohledu byl rekordní. Ne že bych za žádný měsíc neujela víc kilometrů, rekord mám pořád těsně pod hranicí 6000, kterou bych letos v létě ráda pokořila. Ale za duben se mi přes 5000 kilometrů ještě ujet nepodařilo. Dle mých záznamů byl dosud nejvýživnějším loňský duben se 4444 kilometry. Něco mi říká, že 30. dubna 2024 jsem měla trasu asi přesně naplánovanou :-)

Nemůžu říct, že by třeba počasí bylo nějak výrazně lepší než loni, spíš jsem si nějak zvykla chodit později spát a trochu jsem prodloužila cesty z práce, když už jsou i pozdě večer přijatelné teploty. Sice jen o nějakých 10-20 kilometrů, ale ono když je to každý den, tak se to nasčítá… 

Na první pohled to může působit, že konečnou bilanci hodně ovlivnily dvě čtyřstovky z Prahy do Ostravy a z Ostravy do Prahy. Bohužel to tak vlastně vůbec nebylo. Vzhledem k tomu, že jsem vyrážela ve čtvrtek večer a dojela v pátek vpodvečer, odpadlo mi „kilíčko po práci“ a za dva dny jsem tedy ujela 2+2 kilometry do práce a zpět + 410 do Ostravy. To je za jeden pracovní a jeden volný den jen +100 km oproti standardu. 

V sobotu jsem měla turnaj, na který jsem jela jen asi 5 kilometrů, a večer jsem zahájila cestu zpět, kterou jsem opět zakončila až druhý den vpodvečer. Takže opět nějakých 412 kilometrů za dva volné dny, což je vlastně standard, jen jsem tam stihla nacpat i ten turnaj ve scrabblu :-)

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Proč večer vyjíte ledničku? Často za tím není hlad
• Boty z Decathlonu za tři tisíce? Ultramaratonec v nich odběhal 250 km a má jasno
• Přestaňte (možná) běhat. Chůze dává větší smysl, než si myslíte
• Xiaomi 17 a Leica: tyhle foťáky v mobilu prostě chcete
• Kortizol není jed. Proč z něj internet udělal nového strašáka?