Asi úplně nemusím rozebírat červencové počasí, měli jsme ho všichni stejně listopadové, tak proč to ještě připomínat. Odradit jsem se ale nenechala a své dvě každoroční tradice už jsem neodkládala – dala jsem jak Ještěd, tak Brno. Copak já vím, jestli v srpnu nebude počasí připomínat prosinec?

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Davy měsíce

Nemám ráda davy. Proto se v létě vyhýbám cyklostezkám podél Vltavy, vyhlášeným stánkům s občerstvením a nechodím ani na koncerty svých oblíbených kapel, protože i na těch mi pořád někdo narušuje můj osobní prostor. Vlastně ani nevyhledávám hromadné vyjížďky. Jednou za rok ale výjimku udělám – když se jede s Festkou do Varů. V den zahájení filmového festivalu, kdy tam je lidí jak s*aček!

Nás teda o moc míň nebylo :-) Nevím přesně, kolik jelo kousků. Ale na tom kole má člověk přece jen možnost si trochu prostoru vybojovat. A teď nemyslím tím, že kolem sebe budu smrkat a plivat, aby se nikdo radši nedržel poblíž :-) Ona to byla příjemná změna zase jednou za jízdy s někým prohodit pár slov. S většinou z kluků jsem se viděla po roce od loňského ročníku této akce.

Přestože mám pocit, že s přibývajícím věkem mi jde kondice do kytek, nějakým nedopatřením jsem nebyla prvkem, na který by se muselo čekat. Jubilejní desátý ročník této vyjížďky (pro mě tedy teprve třetí) se musel patřičně oslavit, polní občerstvovací stanice byla parádně zásobená.

Drobné zdržení nám způsobil jen defekt jednoho z kluků, při němž jsem se postarala o lehce úsměvný moment, když jsem mu s výměnou duše tak nějak automaticky pomohla. Nějak mi nedošlo, že mi toto „privilegium“ coby jediné ženě v pelotonu asi úplně nepřísluší :-D Jen jsem tak nějak vyhodnotila, že tam mám s defekty beztak asi nejvíc zkušeností. Aspoň jsem další desítce lidí představila svůj kapesní kompresor :-) No naštěstí si týpek nehrál na hrdinu a jeho ego snad žádnou újmu neutrpělo.

Po splnění společenských „povinností“ na červeném koberci i mimo něj jsem se ještě s jedním klukem vydala na cestu zpátky. Trasu nechal na mně, čímž si tak trochu podepsal ortel své první čtyřstovky :-) I když chvílemi trochu protestoval, nakonec jsem byla ráda, že jsme jeli ve dvou, lépe to ubíhalo.

Nášup měsíce

Jeden z těch dnů, kdy to z nějakého důvodu nejede, nohy si možná ještě pamatujou nedávnou čtyřstovku, je ti ziminka, navíc máš skoro vybitý řazení… Tak to prostě neprodlužuješ a cestu z práce ukončíš se 100 kilometry a s trochou nadsázky ani 100 metry navíc. Zastavím, sesedám, sahám do kapsy pro klíče…

A tam nic! Prázdná karabina! A sakra, kdykoli se mi z karabiny vyhákly (stalo se mi to všehovšudy dvakrát, na delších vyjížďkách, kdy jsem se v kapse usilovně přehrabovala), vždycky zůstaly v kapse, to mi přece nemohly vypadnout… Než se zpruzeně vydám objíždět celou trasu znova v naději, že klíče najdu někde ležet, vrátím se v myšlenkách k deštivému ránu a jednomu geniálnímu nápadu…

Ráno jsem totiž jela do práce v dešti s tím, že odpoledne už pršet nemělo. Druhý den to podle předpovědi mělo být naopak. Vymyslela jsem to naprosto skvěle. V úterý ráno jsem do práce jela v bundě do deště a do ranečku, ve kterém jsem si stejně vezla civilní oblečení na převlečení, jsem si přihodila normální dres s dlouhým rukávem, ve kterém se na rozdíl od nepromokavé bundy odpoledne neuškvařím. A rovnou i věci, které běžně vozím po kapsách – duše, powerbanku, lepení, pumpičku…

Pyšná na to, jak pěkně jsem to vymyslela, jsem po práci vyrazila v lehčím dresu. Do kapes jsem si nacpala všechno „nářadí“, co jsem si ráno hodila do ranečku s oblečením. A v tom byl kámen úrazu. Z kapes nepromokavé bundy jsem si nepřendala nic. V těch přece ani nic nebylo. Jen klíče! Ty po zamčení baráku automaticky nacvakávám na karabinu v kapse…

Zrovna dneska fakt nejsem nadšená z toho, že si dám ještě pětikilometrový nášup. Ale lepší než ty klíče hledat po celé stokilometrové trase. Na Garminu tedy zahajuju novou aktivitu a krátce před půlnocí vyrážím do práce!

Na rozdíl od předchozí kanceláře se do té aktuální dostanu i bez klíčů, vstupní kartu jsem u sebe naštěstí měla. Ono kdybych tu kancelář musela odpoledne zamykat, všimla bych si absence klíčů už v tu chvíli. Všude je zhasnuto, ani nevím, kde máme na chodbách vypínače, nikdy jsem je nepotřebovala. Nepotřebuju je ani teď – na kole mám přece dostatečné světlo. Pro jistotu nechávám zapnutý i radar, aby si nikdo z protějších oken nemyslel, že je tu zloděj, ten by si asi výrazné červené blikání odpustil.

V kanceláři nakonec klíče z bundy nevyndávám a prostě si ji obléknu přes dres, který mám na sobě. Stejně mi v něm byla zima. Ty tři kilometry domů a ty dva ráno už v ní prostě zvládnu i bez deště. Kapsu si samozřejmě pro jistotu prohmátnu, abych se ujistila, že se nebudu za deset minut otáčet doma znova, až zjistím, že mi klíče z bundy vypadly v práci :-)

Shledání měsíce

Celý měsíc jsem tak nějak zvyklá, že mi šplouchá voda na nohy, tak mě to chvíli nepřekvapuje ani v den, kdy zrovna výjimečně neprší. Pak se ale zarazím, podívám se dolů a zjistím, že můj zadní bidon nemá víčko. Celkem brzo mi dojde, že jsem ho pravděpodobně vydrncala na kolejích za Mstěticemi, tak se k nim asi kilometr vrátím.

Cestou zkoumám oba příkopy, mohlo mi upadnout i později. Dříve asi ne, to bych si při přejíždění těch kolejí asi chrstla na nohu celý obsah bidonu. Nikde nic. Pomaloučku projedu ještě ten směr, kterým jsem jela původně, ale žlutozelené víčko v trávě asi těžko najdu. Zvlášť když má z jedné strany gumové těsnění a z druhé gumový náustek. To mohlo po odrazu od asfaltu odskočit hodně daleko.

Smířená s tím, že už se s víčkem neshledám, zamířím v Čelákovicích do otevřené cykloprodejny, jestli tam náhodou víčka na bidony neprodávají. Pán má poněkud vybrakováno a nemá tam dokonce ani dva stejné bidony. Zbytek vyjížďky tedy absolvuju bez víčka a pití si postupně přelévám. Pít se mi z bidonu bez víčka nedaří, víc mi toho skončilo na bradě :-P

Víkend jsem tedy odjezdila s jiným párem bidonů, v pondělí mi to ale nedalo, a když už jsem po práci jela stejně kolem, šla jsem se k těm kolejím podívat znova. V nízké trávě jsem bloumala asi hodně zoufale, protože mi tam dokonce přibrzdil pán v autě s dotazem, jestli jsem v pořádku. Situaci jsem mu vysvětlila, ale pomoc s hledáním mi nenabídl.

To si samozřejmě dělám legraci, ani jsem to od něj nečekala. I tak jsem byla ráda, že se někdo zajímá o cyklisty v nesnázích. Aspoň to nebylo tak trapné, jako když jsem si šla jednou pozdě večer odskočit, ale spěchala jsem natolik, že jsem nepozhasínala světla. Kolo pohozené potmě v trávě jednu paní vyděsilo a přišla se za mnou podívat až za to křoví… Ale jak říkám, pořád lepší jednou za čas takovýhle trapas, než mít jednou nedejbože nehodu a zůstat ležet bez povšimnutí…

Ale zpět k víčku :-) No už to nebudu natahovat, z názvu kapitoly je asi stejně jasné, že tahle historka má (skoro) šťastný konec :-) Šla jsem se ze zoufalství podívat ještě o kus dál od silnice, kam už jsem opravdu nečekala, že by moje víčko mohlo doletět… No asi ho tam „odstřelilo“ nějaké auto, protože mělo jednak naprasklý náustek, a jednak mu chybělo gumové těsnění.

Hledat bezbarvý kus gumy na trávě mi přišlo ještě méně nadějné než pátrat po celém víčku, ale štěstí se na mě usmálo poměrně brzy a těsnění jsem našla asi metr od zbytku víčka. Doma už jsem akorát vyměnila náustek – nestalo se mi to totiž poprvé a z jednoho páru bidonů stejné značky už jsem také měla jeden bez víčka (tehdy jsem ho vyklepala cestou z práce někde na Vinohradské, v provozu bylo fakt nemožné ho pod zaparkovanými auty hledat a druhý den zrovna ještě napadlo docela dost sněhu). Tak teď už jsou bez víčka oba. Když si je ale budu chtít vzít, holt si na ně přendám neutrální černá víčka z jiných lahví…

Srážka měsíce

Srážek bylo v červenci docela dost, hlavně těch dešťových, ale samozřejmě i těch s blbci. Těch je tolik, že je tu ani rozebírat nebudu, je to pořád totéž dokola – „vedle máš cyklostezku“, „moc ti to bliká“, „na silnici I. třídy nemáš co dělat“, „jedeš moc uprostřed“, „vadíš mi už jen tím, že tu jsi“, „mám bavoráka, tak mám přednost i na stopce“ atd.

Tahle srážka byla ale doslovná. Jela jsem už za šera po 102ce, někde kolem Davle, bylo fakt hnusně, takže to šero bylo vlastně celý den. Najednou rána do nosu a brýlí zároveň. Šlupka to byla pořádná, skoro jako od chrousta, jen to bylo o dost větší. Po zkušenostech s posledním zásahem z nebe jsem se rovnou otočila a opatrně se protisměrem těch pár metrů zpátky vrátila, abych se podívala, s čím že jsem se to srazila tentokrát. Přece neujedu od nehody!

Po chvíli jejího druhého aktéra opravdu najdu. Chudák tam ležel na krovkách a kopal nožičkama ve vzduchu v marné snaze se překulit. Opatrně jsem k němu přiblížila ruku, aby se mi mohl zachytit o rukavici, a z asfaltu jsem ho zvedla. Ruku jsem pootočila tak, abych si toho výtržníka mohla prohlédnout. Ani se nehnul, není divu, že dělal mrtvého brouka :-P (Stačilo jedno auto a mohl jím být…)

Podle tvaru, barvy a velikosti to byl nejspíš střevlík. Jen jsem měla za to, že ti moc nelétají. Tak možná zrovna jen skákal ze stromu :-P Jemně jsem ho sklepala do trávy a ujistila se, že tentokrát dopadl na nožičky. Škoda, že se brouci nenaučili od koček dopadat rovnou na všechny čty… na všech šest :-) Dohodli jsme se, že policajty k nehodě volat nebudeme, rozloučili jsme se a oba pokračovali v cestě :-)

Usmíření měsíce

Už ani nevím, jaký se psal rok, ale řekněme, že 2018. Jedné nounejm amatérské cyklistce došla trpělivost českou značkou, jejíž bundy, batůžky, rukavice, ale i tretry se jí rozpadaly po pár měsících nošení. Ač tehdy po jedné dle jejího názoru neprávem zamítnuté reklamaci zvažovala zapojit do sporu těžší kalibr, nakonec se rozhodla, že místo toho bude jen „šířit dobré jméno značky“…

S ročním nájezdem jí ovšem přibývali i followeři a přicházely první rozhovory, v nichž na oblíbené a neoblíbené značky padly dotazy. A tak se nespokojenost s výrobky značky Force stala jedním z jejích poznávacích znamení. Ne nadarmo se ale říká, že čas všechny rány zahojí…

A tak se stalo, že po přibližně sedmi letech se mi zástupci značky ozvali s tím, že by rádi zakopali válečnou sekeru :-) Skoro bych to nazvala rekordně dlouhým vyřizováním reklamace, ale dočkala jsem se nových treter! A pár dresů jako bonus… Ve výsledku se mi to vlastně vyplatilo, aspoň mám o sedm let novější a jistě výrazně vychytanější model :-) Tak snad vydrží aspoň jednu sezónu… Pevně věřím, že snad víc.

Alzheimer měsíce

Sakra, ten je nějak často. Ani nevím, jestli už se mi tu něco jiného opakovalo, ale Alzheimer už je dost možná potřetí. Nebo se mi ho možná někdy podařilo zamaskovat jiným názvem? Už si to nepamatuju :-D

Navíc jsem zapomněla na stejnou věc jako v červnu – dobít si řazení. Včera mi přišlo sice teprve první varování, že se blíží vybití, ale bylo to dost na začátku jízdy, tak se obávám, že druhé varování už by přišlo, sotva bych dnes vyrazila na cestu z práce. Minule mi to po druhém varování vydrželo jen asi dvě hodiny, to se mi nechce riskovat.

Ráno jsem měla domluvenou audienci u krále dílny ve Festce, tak jsem si říkala, že to tam vyřeším. I kdyby to tam měl napíchnout na těch 15 minut, co tam strávím, případně to nabít úplně s tím, že bych si pro kolo odběhla v polední pauze. Jenže jsem měla z nových kol takovou radost, že jsem mechanika samozřejmě zapomněla o dobití poprosit.

Navíc jsem si pro jistotu zapomněla doma i pečlivě sbalený raneček se sandály připravenými pro případ, že bych z Festky musela jít do práce pěšky. Tak jsem ocenila, že jsem si mohla počkat a odjet rovnou.

Sotva jsem vyrazila, Garmin mi samozřejmě připomněl, o co jsem se ve Festce chystala poprosit. Hlavně že jsem se tam půl hodiny vykecávala, to už jsem to mohla mít nabité určitě minimálně na polovinu kapacity. Variant řešení bylo naštěstí několik. Buď se holt po práci zastavit doma a kolo si aspoň trochu dobít, nebo si v polední pauze zajet pro kabel domů a dobít si to na pohodu v práci.

Třetí varianta už vyžadovala trochu kooperace – povezu kamarádovi vrátit pláště, které mi kdysi půjčil na vyzkoušení, tak bych mohla nabíjecí pauzu uskutečnit i u něj. Jen by mi to muselo vydržet nabité aspoň na tu cestu k němu. Nejschůdnější nakonec byla varianta, že jsem si pro nabíječku dojela v polední pauze.

Doufala jsem, že nebudu muset vysvětlovat, proč si to nemůžu dobít, až dojedu domů po práci, když je to ta samá cesta, jen o pár hodin později. Vysvětlení, že zpátky potřebuju z Vinohrad na Žižkov jet přes Nymburk, by stejně nikdo nepochopil. Naštěstí se nikdo na nic neptal, protože tu většina lidí asi ani netuší, že existujou přehazovačky, které je potřeba nabíjet :-)

Kvůli těm pěti kilometrům se ani nepřevlékám a jedu v civilu. Moje „tenisová“ sukně má naštěstí na spodních kraťasech dvě malé kapsičky, do jedné dám telefon a druhou si vyhradím na kabel. Vyjdu ze dveří kanceláře a naštěstí už v tu chvíli mi dojde, že potřebuju ještě něco. Něco, pro co jsem se nedávno také jednou vracela do práce – klíče od bytu.

Ano, slibovala jsem, že jsem za chvíli zpátky, takhle rychle mě tu ale asi nikdo nečekal. Popadnu klíče, strkám je do druhé kapsičky na sukni a jedu. Neberu si ani nářadí na opravu defektu, jednak ho mám případně i doma, navíc jedu přece jen kousek. Sice bych si nerada ošlapávala kufry, ale kdyby nebylo zbytí…

Vrátím se do práce a světe, div se, kupodivu jsem nezapomněla to kolo na tu nabíječku napíchnout! :-) A bylo ke mně navíc tak milosrdné, že se mi jen asi hodinu poté samo od sebe vypustilo přední kolo, takže jsem si mohla rovnou „na suchu“ vyzkoušet výměnu duše na novém páru kol a ujistit se, že na nové ráfky jdou pláště nasadit stejně snadno jako na ty staré a nebudu s tím nikde složitě zápasit. Defekt to byl zvláštní, oddělil se mi ventilek od zbytku duše. Tak jsem ráda, že se mi to nestalo během té otočky doma bez nářadí…

Strašák měsíce

Sice se nejspíš jako každý rok dočteme, jak byl červenec strašně suchý, součástí mé každodenní ranní rutiny ale celý měsíc bylo zkoumání meteoradaru. Po vyjetí ho pochopitelně vystřídalo pozorování barvy, tvaru, velikosti a směru mraků na obloze. Některé vypadaly neškodně, před jinými to chtělo co nejrychleji zdrhat.

Tomu, co je na fotce, se mi nějakým nedopatřením podařilo ujet. Raději jsem se dobrovolně nechala drobně spláchnout nějakým menším, než abych dopustila, že mě dojede tohle… Už ta zajížďka kvůli fotce do průmyslového areálu, odkud na něj byl lepší výhled, byla trošku hazard, protože jsem se jí k mraku přiblížila.

Vtipálek měsíce

Běžná situace. Asi dvě hodiny večer, semafor na magnetickou smyčku, nikde ani auto a samozřejmě červená. Za normálních okolností se pořádně rozhlídnu, a když nic nevidím, jedu. Tentokrát jsem se ani nemusela rozhlížet pořádně a viděla jsem na protější straně ulice policejní auto se staženým okýnkem. Přestože bych si u většiny strážců zákona tento průjezd na červenou asi obhájila, na semaforu radši zastavím. Nikdy nevíte, na koho narazíte.

Střídavě koukám na semafor, na policajty (jestli už se třeba nechystají odjet) a za sebe, jestli mě třeba nějaké auto nevysvobodí. I kazetu už jsem k řezu v asfaltu zkusila přiložit, někde to pomůže, někde ne. Přemýšlím, jak dlouho tam mám demonstrativně čekat, aby hlídka pochopila, že na tu červenou prostě projet musím, jestli tam nechci čekat do rána.

Nápis „Pomáhat a chránit“ na jejich autě mi tedy vnukne i myšlenku, že by jim nic neudělalo si tam kolečko objet a smyčku mi aktivovat :-) Zrovna jsem neměla prudivou náladu, jinak bych se jich možná i dojela zeptat, jaké by podle nich bylo správné řešení situace. Policista sedící v autě blíž ke mně to ale vyřešil originálním způsobem.

Nejspíš pochopil, že jejich přítomnost je důvodem toho, proč na té prázdné křižovatce pořád čumákuju. A tak když jsem se jejich směrem podívala asi počtvrté, seděl tam otočený mým směrem a rukama si demonstrativně zakrýval oči :-D Nevím, jestli to mělo znamenat „nedívám se“, nebo ještě lépe „nejsem tady“, ale pochopila jsem to jako „no nemůžu tě vyzvat, abys na tu červenou jela, ale už sakra jeď, jinak se tu kvůli tomu tvému blikajícímu radaru nevyspíme“ :-)

Chtěla jsem mu pobaveně zamávat, ale v duchu jsem si říkala, jestli si ty oči přece jen třeba neprotíral nebo nedělal něco jiného, co jsem si jako zmíněné vtipné gesto jen vyložila (pravděpodobně ne, ale…). V takovém případě by projetí semaforu na červenou doprovázené zamáváním policajtům mohlo působit poněkud provokativně. Tak jsem to radši nechala bez odezvy.

Tradice měsíce

Kdo už mě zná nějaký ten rok, asi už tuší, že jsem si po prvním, nepříliš vydařeném, ale nakonec úspěšném pokusu o výlet z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah z této jízdy udělala každoroční tradici. Samotnou mě překvapilo, že letos jsem tuto akci spáchala už pošesté! Musela jsem si je všechny najít na Stravě a připomenout :-) Některé highlighty zapomenout nejde, jiné už se mi z hlavy vykouřily.

Trasu pokaždé trochu obměním, ne že by mi vadilo jezdit jednou za rok totéž, spíš využiju toho, že jedu do míst, kde se zas až tak často nevyskytuju, a projedu si aspoň pár silnic, které jsem projeté neměla. Několik věcí je na této vyjížďce ale tradičních, přes ty prostě nejede vlak:

1) Fotka kola u „orloje“

Tento bod se mi letos zkomplikoval jen mokrým displejem. Předloni to bylo náročnější: Cestou se mi zablokoval telefon, protože se mi v kapse o záda několikrát zadal špatný PIN pro jeho odemčení! K orloji jsem přijela s tím, že „další pokus odemknout telefon můžu uskutečnit za 4 hodiny“. Tak dlouho tam fakt čekat nebudu, tak ze zoufalství oslovím dvě dámy (asi matka s dcerou) sedící opodál na lavičce, situaci jim vysvětlím a poprosím, jestli by mi některá z nich fotku kola u brněnské dominanty neudělala na svůj telefon a neposlala.

Dost věcí na mém vysvětlování nechápaly, ale co po nich chci, jim došlo :-) Mladší z nich tedy vytáhla telefon, kolo mi vyfotila a pak už jsem jí jen nadiktovala číslo. Poslala fotku a vtipně to zabila větou: „Kdyžtak si zkontrolujte, jestli vám to přišlo.“ Tak určitěěě :-) Odpovídám: „Jasně, za čtyři hodiny se ozvu a kdyžtak se vrátím.“ :-) Fotku jsem zkontrolovala až doma a naštěstí tam byla a byla použitelná.

2) Různá cesta tam a zpět

Tohle je pro mě takovou samozřejmostí, že jsem ani neuvažovala o tom, že to nesplním. Většinou volím „jižnější“ cestu tam a „severnější“ zpátky, snad jen jednou to bylo naopak. Letos konkrétně jsem jela přes Kolín, Čáslav, Žďár a Kuřim tam a přes Blansko, Svitavy, Litomyšl, Vysoké Mýto, Pardubice a Poděbrady zpátky.

3) Žádný spánek po cestě

Jet 250 kilometrů do Brna, tam se vyspat a jet 250 kilometrů zpátky je houby výzva. Součástí této „tradice“ je dát vyjížďku takzvaně na jeden zátah. Jasně, s přestávkami na jídlo, záchod, oblečení, případné defekty a občasný odpočinek se počítá. Ony i ty ve výsledku dokážou v součtu udělat několik hodin, zvlášť když třeba přečkávám bouřku jako letos.

Na tak dlouhé jízdě je dost velká pravděpodobnost, že se „něco stane“. Ať už je to „jen“ krize, nebo třeba pořádný slejvák, ale i domluvené či nečekané setkání. Některé roky proto rozdíl mezi celkovým a aktivním časem mohl vypadat i tak, že jsem to někde zalomila :-P Většinou jsem ale propauzovala v součtu okolo tří hodin. Ale třeba hned první rok jsem přečkávala bouřku v hospodě v Litomyšli, kde jsem se nakonec zasekla asi na čtyři hodiny.

Tehdy (2020) jsem navíc měla velké oči a chtěla to protáhnout na 600 kilometrů. I ta neplánovaná přestávka, která mi prodloužila čas, po který jsem musela vydržet vzhůru, mi přinesla seznámení s mikrospánkem. O tom, že ho lidé zažívají za volantem, jsem četla mockrát. Že to jde i na kole, jsem do té doby netušila. I proto jsem se nakonec spokojila s 589 kilometry a byla jsem ráda, že jsem doma.

Letos na mě spánek kupodivu moc nešel, a to jsem nespala o nic víc než předchozí roky. Kupodivu jsem tentokrát žádnou zastávku „na zavření očí“ nepotřebovala, pro změnu mě ke konci trochu zlobilo mé dlouhodobě rozpadající se koleno. A vítr, který jsem měla napřed v ksichtě a pak zase v ksichtě. Největším zdržením byly letos dvě zastávky na přečkání (nejspíš té samé) bouřky, ve které už jsem opravdu měla strach jet.

Poprvé mě zastihla v České – poslední vesnici před Brnem, tam jsem zalezla do autobusové zastávky a v rámci přečkávání průtrže jsem sežrala pytlík gumových medvídků. V drobném dešti jsem pak dojela do Brna, a ještě než jsem z něj vyjela, po změně směru jsem do té bouřky nejspíš zase vjela. Zrovna jsem nějak nemohla trefit výjezd podél Svitavy a na mokrém displeji jsem si mapu moc dobře přiblížit nemohla. Co víc si přát než bloudit v prudkém dešti po Brně? :-P Nakonec jsem se uskromnila natolik, že jsem si přála jediné – najít správný výjezd, než se úplně setmí. Jak bylo zataženo, bylo šero prakticky už od šesti.

Druhým místem, kde jsem se „zasekla“, byl nějaký železniční most někde před Adamovem. Bylo pod ním sucho a aspoň jsem se mohla podívat na radar, jestli má smysl kvůli dešti trasu někde měnit, případně jestli má vůbec smysl tam třeba půl hodiny počkat. Samozřejmě s rizikem, že mi brzo bude ziminka, protože jsem byla mokrá a pomalu se začínalo stmívat.

Déšť měl jít naštěstí trochu jiným směrem než já, tak jsem ze svého úkrytu vyrazila ve chvíli, kdy trochu zeslábl. V Adamově jsem ještě pokukovala po několika podchodech pod tratí, ale rozhodla jsem se, že se radši posunu směrem k domovu. Koneckonců Blansko nebylo daleko a minimálně do něj se už nějak doplácám. Déšť naštěstí opravdu slábl a dalo se v něm v pohodě jet, až konečně přestalo pršet úplně…

4) Minimálně 500 kilometrů

Nejkratší cestou ze Žižkova do centra Brna mi to vycházelo okolo 230 kilometrů. Za předpokladu, že bych ignorovala bod 2), by to tedy nejkratší cestou tam a zpět bylo asi 460 kilometrů. To si o tu pětistovku prostě říká :-) A tak když jedu tam jižněji a zpátky severněji, na těch 500 to prostě vyjde. Zvlášť když jsem cestu zpátky měla ambiciózně naklikanou po cyklostezce podél Orlice, což byla docela zajížďka. Letos jsem měla trasu naplánovanou na 534 kilometrů.

Kvůli dešti jsem to trochu zkrátila před Brnem, kolem půlnoci jsem se pro změnu za Svitavami rozhodla, že to (tradičně) pošlu po 35ce na Vysoké Mýto. Vždycky to tak dopadne, vždycky jsem v těch místech v noci. Cyklostezku si dám jindy. A jak tak zkracuju, nakonec v Poděbradech zjistím, že mi to vychází na 493 i s objížďkou rozkopané 611ky :-D A sakra…

V Nehvizdech na mě nějak všechno dolehlo. Hlad, žízeň, nevyspalost, ale hlavně to, že si trasu musím někde ještě o 7 kilometrů prodloužit. Napadá mě několik možností, u každé mě ale napadá ještě víc důvodů, proč tam nejet. Nakonec odevzdaně odbočuju na Mstětice s tím, že se příští silnicí vrátím zpět na hlavní. I to je nakonec málo. Ale ty tři kilometry už nějak dokroužím po Praze – něco mi přidá zajížďka přes Masaryčku, zbytek už dám, i kdybych měla jet kousek po Koněvce a zpátky…

498,5. To neee, už se mi fakt nechce! Objíždím kolečko kolem bloku a před barákem s nadějí koukám na Garmina: 499,7. Do háje, ještě kousek. Pošlu to do ulice na druhou stranu a je mi jedno, že je jednosměrná. Zpátky se vracím protisměrem a přistávám s 500,2 kilometry na displeji. Konečně. Měla jsem pocit, že těch 54 kilometrů, co mi zbývalo z Poděbrad, bylo nejdelších 54 kilometrů v mém životě. Ale něco mi říká, že to tak bylo asi při každé pětistovce :-)

Deník robotické cyklistky: Kaktusový odér, plavba na voru, rána cibulí i ocelová tečka

***

Nejen na Stravě se objevily dotazy, co jsem na takové vyjížďce všechno spořádala. No málo toho nebylo :-) Začala jsem už doma pořádnou „večeří“ :-D Domů jsem totiž v neděli přijela někdy po půlnoci (takže už vlastně v pondělí), tak jsem si v jednu s vědomím toho, že za pár hodin budu potřebovat energii, udělala omeletu. Nacpat se před spaním asi nebyl nejlepší nápad, ale já toho koneckonců zas až tak moc nenaspím…

Lehnout si jdu nějak před druhou, budík nastavuju na čtvrtou. K posteli si beru rovnou „snídani“ – plechovku Monsteru, pořádný kus „mramorového řezu“ od Vietnamce a velké balení Lentilek :-) Hlad po ne úplně příjemném probuzení moc nemám. Natlačím do sebe asi třetinu té „kostky“ a půl balení Lentilek. Ani ten Monster nedopiju, tak putuje do bidonu. Tento naředím vodou a budu ho pít na žízeň, druhý nenaředím a budu ho pít na probuzení…

Vyrážím nakonec už prakticky za světla a pouštím autopilota. Jedu místy, která znám, nad ničím nepřemýšlím, prostě jen točím nohama a snažím se držet oči otevřené. Nic víc nepotřebuju. Beztak mi navigace v Běchovicích dává povel „po 35 km odboč doprava“. To bude asi kolínský kruhový objezd…

První zastávku na doplnění pití jsem učinila v Třemošnici. Dala jsem si tam zmrzlinu a poprosila o vodu do bidonů. Příští zastávka Chotěboř. Tam jsem přijela kolem poledne, tak jsem usoudila, že už bude čas oběda. Když jsem zahlédla (nebo spíš napřed ucítila) stánek s grilovanými kuřaty, věděla jsem, že mé hledání skončilo. Chtěla jsem čtvrtku, ale minimální porce byla půlka. No nedá se nic dělat :-D Asi by mi ta čtvrtka bývala stačila, ale půlka se taky vešla, a kdyby o to šlo, asi bych zvládla i celé, moc velká kuřata to nebyla, a navíc bylo výborné! :-P

Kousek od stánku bylo pítko, tak jsem opět doplnila vodu, něco vypila na místě a něco vyklopila na hlavu :-) (Kdybych jen tušila, že za pár hodin mi na hlavu vyklopí celou oblohu…) Na konci Chotěboře zastavím ještě na rychlou ledovou tříšť a spokojená s návštěvou města pokračuju směrem na Žďár. Ten projíždím z velké části po cyklostezce a pak po hlavních silnicích, nestavím ani v něm, ani v následujícím Ždírci.

Proti větru se mi moc dobře nejede, tak voda rychle ubývá. Spoléhám na Ostrov nad Oslavou. Pamatuju si, že jsem si tam dávala zmrzlinu na jedné ze svých prvních (tenkrát ještě jednosměrných) cest do Brna. Jenže to už je docela dávno a stánek tam tentokrát nebyl. To mi trochu nabouralo matrix, už jsem skoro bez vody. Za vesnicí dávám první „zevlovací“ pauzu.

Posílám tam z vlastních zásob gumové medvídky a pro jistotu i jeden energy drink podobné příchuti. Aspoň část si schovám na horší časy do bidonu. No chtěla jsem si ho dát až v noci, ale té bych se bez něj nemusela dožít (vtip :-P). Záchranu potkávám asi až za další půlhodinu, přes prvotní zákaz se mi nakonec podařilo přesvědčit paní na benzince, aby mě dovnitř pustila s kolem. Schválně nejmenuji vesnici, aby z toho ještě neměla problémy u šéfa :-P (Ne, vůbec to není tím, že už si nepamatuju její název :-D)

Napakovala jsem si asi čtyři energy drinky a nanuka :-) Konečně se mám zase dobře. Jen mě trochu znervózňoval mrak valící se od jihu způsobem, že ho mám šanci minout jedině tak, že sakra přidám. To už ale nehrozilo :-) První kapky přišly na obchvatu Čebína, v České už to byl regulérní déšť. Rozhodla jsem se, že si aspoň zabalím powerbanky do igelitového pytlíku, který jsem si prozřetelně nechala od grilovaného kuřete z Chotěboře. Ne, nebyl umaštěný, vše absorboval jakýsi vytuněný papírový obal.

Sotva jsem vjela do autobusové zastávky, slejvák se rozjel naplno a mně bylo jasné, že z ní hned tak nevylezu. Tak jsem přestávku využila ke svačině :-) Poslala jsem tam gumové medvídky a Lentilky, které se mi kupodivu neroztekly. Těšila jsem se na pestrobarevnou čokoládovou hmotu. Bývala bych tam toho snědla i víc, ale musela jsem myslet na noc, kdy nikde nic neseženu, tak se krotím :-)

Mohla jsem tam strávit tak hodinu, když to nejhorší přešlo, pokračovala jsem do Brna, kde už jsem na jídlo nestavěla, přestože jsem netušila, kdy potkám příští civilizaci. Jen jsem si tradičně vyfotila kolo u toho, čemu tam říkají orloj, a jela jsem dál. Než jsem z Brna vyjela, pořádně se rozpršelo. A tak přišel už zmíněný zásek pod mostem u Adamova, kde jsem opět posvačila gumové medvídky.

Kolem půlnoci jsem zastavila na krátký odpočinek, půlku sezamové tyčinky a horkou čokoládu na benzince u Svitav, pak už jsem jela v kuse až někam před Pardubice. Tam se mi poprvé začalo chtít spát, přitom byly teprve asi tři hodiny v noci, a to natolik, že jsem musela zastavit uprostřed křižovatky na takovém kamínky vysypaném vyvýšeném plácku. Poslala jsem tam zbytek sezamové tyčinky. Na probuzení jsem si dala (už asi třetí) žvýkačku.

V Poděbradech jsem tentokrát byla moc brzo na svou oblíbenou pizzu, ale narazila jsem tam na otevřenou pekárnu. Divila jsem se, že to tam žije takhle v noci. Chvilku jsem počkala, než se vzdálí oba lidi, co byli poblíž, kolo dala napůl do dveří, a než mi paní prodavačka stihla vynadat, ode dveří jsem ji poprosila o čtyři koblihy :-) A že budu platit kartou. Nevypadala, že by se jí chtělo nosit mi terminál ke dveřím, tak jsem jí to tam narychlo zaběhla pípnout, ani jsem tu částku nekontrolovala, tak snad mi za ty koblihy nenaúčtovala tři stovky :-)

S pytlíkem koblih v ruce jsem měla před sebou náročný úkol. Najít lavičku na sluníčku, abych během konzumace své snídaně nezmrzla. Asi už jsem byla suchá, ale nevyspalý člověk přece jen vnímá teplotu jinak. A v půl šesté v noci, nebo kolik bylo, sluníčko zrovna neškvaří… Lavičku splňující mé parametry jsem našla až v Přední Lhotě. Tam jsem koblihy vdechla a vydala se vstříc posledním dvěma a půl hodinám jízdy. Tedy v ideálním případě. Během zmíněné „zoufalé“ zastávky v Nehvizdech jsem tam poslala ještě pytlík sušeného masa a další žvýkačku. Těch posledních 28 kilometrů už jsem dojela bez přestávky (nebo si ji aspoň nepamatuju :-D).

Záchrana měsíce

To bylo vlastně ještě cestou do Brna. Ptáků se většinou nebojím, ale přece jen se najdou výjimky. Labuťák, co mi zatarasil úzkou silničku někde u Krucemburku, totiž nebyl o moc menší než já. A zobák měl rozhodně větší a tvrdší. A pořádně si ho na mě otvíral. Opodál jsem viděla druhou dospělou labuť a asi čtyři mláďata.

Co jsem tak zaslechla o zvířecích instinktech, jak jde o mláďata, je lepší jít z cesty snad i kočce :-) Křídla měl roztažená skoro přes celou šířku silničky, projet „bez povšimnutí“ bylo bez šance. Radši jsem to otočila s tím, že počkám, jestli se třeba někde neusadí, nebo jestli se celá rodinka nechystá někam na výlet.

Jak tam tak stojím schovaná za křovím, slyším, že se blíží auto. No sláva, třeba se s ním labuťák nebude chtít přetlačovat a někam uhne. Docela jsem se tedy divila, že po té silničce, kam snad měli povolený vjezd jen cyklisté a rezidenti, něco jelo. A ještě víc jsem se divila, když jsem zjistila, že to byli policajti.

Aniž by to nejspíš tušili, naplnili své poslání napsané na dveřích auta a labuťák odpochodoval do trávy. Na nic jsem nečekala a vystartovala jsem hned za nimi, než se na své stanoviště stihne vrátit :-) Radši jsem se po něm ani neohlížela a zdrhala nejkratší cestou k silnici I. třídy, ze které jsem se sem chtěla na chvíli uklidit. Zjevně to byl blbý nápad :-P

Vrchol měsíce

Kdo by nechtěl aspoň jednou ročně dosáhnout vrcholu? :-) Tohle je taková moje druhá tradice. Aspoň jednou ročně se vyhrabat na Ještěd. A ideálně tak, aby byl jediným kopcem na trase :-) Eliminovat ty ostatní samozřejmě úplně nejde, ale proč se cestou bičovat Nosálovem, Romanovem nebo Kaninou, když to jde i bez nich…

Už prvních padesát kilometrů bude celkem oříšek, protože je léto a všude je to rozkopané. Nechci jet kostky ve Staré Boleslavi, uzavřeli silnici mezi Tuřicemi a Předměřicemi, nějakou tu rozkopávku hlásí i Benátky nad Jizerou… A tak jsem se rozhodla pro zajížďku přes Lysou. Sice je ta silnice z ní na Benátky docela o držku, ale pro jednou to nějak zvládnu. No nelíbilo se mi tam, ale přežila jsem. V Benátkách i tak musím jedno staveniště obcházet, ale naštěstí to bylo pár metrů.

V Mladé Boleslavi jsem se vydala hledat novou cyklostezku podél Jizery, ale byl před ní plot, tak buď ještě není hotová, nebo ji už stihli zase rozkopat. Silnice na Bakov podél Jizery je pořád stejný tankodrom, ale místo je to krásné, to se musí nechat. Jen je tam i přes den tma jak v pytli a chce to blikačku.

V Mnichově Hradišti doplňuju pití na zahrádce u hřiště. Přijela tam parta cyklistů a jeden z nich mě hned zdravil a ujišťoval se, jestli jsem to já :-) Tak jsme hodili klasický small talk, kam kdo jedem, a pokračovala jsem v jízdě. Vzhledem k tomu, že jsem se z pelechu zase nevyhrabala před polednem, měla jsem co dělat, abych byla na Ještědu do tmy :-P Ještě že je tak dlouho vidět :-)

Cestou kolem Braňky jsem zaznamenala, že snad udělali nový asfalt na Maníkovice! Jsem zvědavá, jestli komplet, nebo jen kousek. Někdy to tam určitě projedu prozkoumat, teď nestíhám. Údolí Mohelky mi nahoru připadá vždycky nekonečné, jak to mírně stoupá, ale v Českém Dubu se nakonec octnu. A je to tady, už jde do tuhého.

Beru to tentokrát po vedlejší silnici přes Světlou, místy je to slušný tankodrom, ale cestou nahoru mi to zas až tak nevadí, dolů by to bylo horší, na sjezd si zachovám běžnou trasu přes Rozstání. Nejede se mi úplně špatně, čekala jsem to horší. Jak teď mám menší převodníky (50/34), jedu až na Výpřež na velkou pilu.

Na rovnějších úsecích před sebou občas vidím cyklistu, dojíždět se ho ale nesnažím, nechci se zbytečně unavit. Nakonec ho ale přece jen dojedu, těsně než o sobě dám vědět, nás předjíždí sporťák s motorem tak hlasitým, že to snad oklepe jehličí ze stromů. Kluka to zjevně na*ere o něco víc než mě, tak si pořádně procítěně nahlas uleví: „Ku*va!“ Ajaj, teď ho mám předjíždět? Abych ještě jednu nechytla :-)

Předjíždím ho proto se slovy: „Ahoj, tu jezdí jak prasata, co?“ Krátce si společně zanadáváme na samozvané závodníky v placatých autech a jedu dál. Občas se ohlédnu, jestli mě třeba nedojíždí, že bychom to vyjeli společně, ale moc to nevypadalo. Dokud jsem teda za Výpřeží nemusela zařadit malou pilu, na tu jsem vždycky marná :-P Najednou koukám, že už je kousek za mnou, tak počkám. Těsně pod vrchol už to vyjedeme společně, na posledních pár stech metrů mi nakonec ještě ujel.

Nahoře samozřejmě počkal, tak jsme ještě pár slov prohodili. Dočkala jsem se i nevyžádané omluvy za tu „ku*vu“, že prý kdyby věděl, že z ním někdo jede, tak by se krotil :-) Ještě mi pohlídal kolo, než jsem si došla doplnit pití do restaurace (stánek už byl zavřený), pořídil mi vrcholovou fotku a rozloučili jsme se. Jako vždy tak, jak to mám nejradši – bez příslibů dalších setkání :-) Jestli to má přijít, tak to přijde…

Preventivně jsem si nahoře vzala návleky na ruce a nakonec jsem je nesundala po zbytek cesty domů. Přece jen už bylo dost hodin a cyklostezka mezi Osečnou a Stráží pod Ralskem vede přes les, kde je stín. Domů trefím, tak jsem ani neměla trasu v navigaci. Jen jsem absolutně nebyla schopná odhadnout, jestli ta trasa z Ještědu přes Mimoň a Doksy má 120, nebo třeba 180 kilometrů. Znám ji, ale nevím, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, tak jsem z toho trochu nesvá. Navíc – kdo ví, kde je to ještě všude uzavřené.

Nakonec mě přibrzdí jen Liběchov, tam je to na dlouho. Sešup po „devítce“ byl na pohodu, ani tam nebyl moc velký provoz, srnky spořádaně stály kolem silnice a neskákaly do ní. Jen to zúžení řízené semaforem mi trochu kazilo zážitek. Úsek je dlouhý, tak mám vždycky strach, že to nestihnu projet na zelenou, když je to do kopce. A je to až tak úzké, že auto jedoucí za mnou mě nemá šanci bezpečně předjet. Všechna auta, která čekala za mnou, jsem proto pustila před sebe, jedno ale dojelo později. Ač jsem se snažila uhýbat co nejvíc ke kraji (tj. ke srázu do Labe), řidič mě nepředjel. Ještě větší překvapení bylo, když jsem zjistila, že to bylo Audi, o jejichž řidičích mám nejhorší mínění…

Jak tak na semaforu za Liběchovem žužlám poslední gumové medvídky, dochází mi, že jsem vlastně za celou jízdu nic jiného nesnědla. Zjevně to nebylo potřeba…

Rozloučení měsíce

Tak mi doma ubyl jeden stroj… Ano, ten, o kterém jsem tak rozporuplně psala koncem června. Ten, co dva roky stál v koutě a 30. června na něj konečně došlo. Jeho majitel usoudil, že pro něj najde využití, tak jsem mu ho poslušně jela vrátit. A tak jsem se devítikilometrovou jízdou ze Žižkova do Hostivaře rozloučila se zapůjčeným veteránem. Stylově v civilu, abych cestou zpátky ve vlaku vypadala jako člověk. Btw. Cesta pěšky po cyklostezce pod Vítkovem mi najednou připadala nekonečná, jak ji na kole jezdívám přece jen o něco rychleji :-P

Aspoň mám o něco větší motivaci nechat si dát dohromady některé ze záložních kol, když už teď mám pojízdnou jen „jedničku“. Podzim je sice ještě daleko, ale on ten srpen uteče jako voda a rázem tu máme první sněhové vločky. A do těch už Festku netahám…

Test měsíce

Už to, že můžu testovat kola pro Festku, považuju za velkou čest. Díky této spolupráci jsem teď dostala další velmi prestižní příležitost – otestovat kola německé značky Lightweight. Jak už název napovídá, kolo mi tím „zhublo“ minimálně o kilo. (Takže teď jsem na řadě já :-P)

Za 14 dní jsem je zatím nestihla sešrotovat, takže zatím spokojenost. Ještě abych nadávala :-) Hned první den jsem je pokřtila pořádným slejvákem, krátce nato se mnou absolvovaly zatěžkávací zkoušku v podobě výšlapu na Ještěd i náročného výletu do Brna. Dostala jsem dokonce formulář na jejich zhodnocení, tak jsem zvědavá, jak ze svého amatérského pohledu budu hodnotit kritéria jako tuhost nebo aerodynamika :-)

Bilance:

• Za měsíc najeto: 5 438 km
• Od začátku roku najeto: 31 571 km
• Nejdelší jízda: 404,49 km
• Počet defektů: 1
• Počet pádů: 0

Jak letošní červenec shrnout? No čekala jsem od něj víc. Víc čeho? Víc sluníčka. Víc tepla. Víc léta. Víc kilometrů :-) Na zážitky byl ale i tak bohatý a aspoň ty kilometry nebyly úplně zadarmo. Možná to posledních pár měsíců vypadalo, že mi jde hlavně o to, ujet aspoň 5000 kilometrů. Věřte, že jestli mi srpnový nájezd bude začínat pětkou, budu zklamaná :-) Ale stát se to samozřejmě může…

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Bolí vás při běhu zadek a bolest střílí do nohy? Je to opravdu hruškovitý sval?
• Koleno bolí, start se blíží. Proč ibuprofen není dobrá pojistka
• TEST: Hledání stroje času. Samsung Galaxy Watch Ultra 2
• Hořčík pro běžce: Kdy má smysl a za co zbytečně připlácíte
• Se psem nemusíte jen na procházku. Jak začít s canicrossem a dalšími psími sporty?