Březen má většina z nás spojený s příchodem jara. Letos mu to ale nějak trvalo… Teploty v první polovině měsíce připomínaly, že i kalendářně je pořád ještě zima. Ale jisté záblesky naděje už se přece jen objevily – sněženky v příkopech, pupeny na stromech i odvážné žáby na silnicích…

Jaro se projevilo i na cyklostezkách. Vyjeli jedinci, kteří celou zimu hoblovali trenažery, ale i ti, kteří celou zimu zahřívali gauče. A samozřejmě bruslaři, pejskaři i milovníci elektrických „koloběžek“ a dalších podivných „nelidskou silou“ poháněných vozítek, která dle mého názoru na cyklostezkách nemají co dělat.

Aspoň decentně už se jaro projevilo i na mých kilometrech. Konečně padla první letošní třístovka (loni už tam tou dobou byly čtyři – nechápu, jak jsem to tehdy dělala :-P), koncem března padla i první „desítka“, přesněji řečeno 10 tisíc kilometrů od začátku roku. O dva dny později než loni, to už na kratší únor nesvedu. :-)

Číslo měsíce

9 – právě tolik let uplynulo 19. března ode dne, kdy jsem naposled neseděla na kole. Tehdy se nestalo nic výjimečného, jen to tak prostě vyšlo. :-) Ne že bych každý den jezdila 100 kilometrů, někdy to bylo jen pět do práce a zpátky, ale každý den aspoň nějaký ten kilometr na kole, samozřejmě venku.

Vrchařka měsíce

Ne, já to fakt nejsem! :-) Potkala jsem ji na Křivoklátsku, kousek od Zbiroha. V mírném stoupání mi pípnul radar, hlásil mi dvě „auta“. Jedno mě předjelo a druhé pořád nic. Tak se ohlídnu a pár desítek metrů za sebou vidím cyklistu. Dle postavy a barev tipuju, že je to žena. Už na první pohled mi bylo jasné, že oproti mně má tak minus 20 cm i kilo. Minimálně. Takže dle postavy tipuju i to, že mě v tom kopci brzo dojede. :-P

To se taky stalo, a místo aby mě předjela a zmizela v dálce, dala se se mnou do řeči. Chvíli si povídáme, taková ta klasika, kam jedeš, kolik toho máš za sebou… No zmínila se, že celý život závodí, tak už mi nebylo trapně, že zatímco ona konverzuje, jako bychom seděly někde na kafíčku, já už sotva popadám dech. To si vážně nevšimla, že je to stoupání čím dál prudší? :-D

Byla místní, tak mi tedy poradila i to, že do Prahy je to na druhou stranu. :-) Radu jsem si vzala k srdci a po dalších asi třech hodinách jsem to v Kralovicích stočila přes Rakovník na východ.

Ač na mě trasa po křivoklátských lesích byla dost kopcovitá, musím uznat, že příroda je tam opravdu krásná. Ať už jde o malebnou silničku podél Zbirožského potoka, nebo o mechem porostlé skály nedaleko Jablečna, opravdu se tam je čím kochat. To proto jsem měla tak marnou průměrnou rychlost, to vůbec nebylo tím, že v zatáčkách byly po zimě tuny štěrku, po kterém se nedalo jet pořádně ani nahoru, ani dolů… A už vůbec to nebylo tím, že jsem v kopcích prostě marná. :-P

Deník robotické cyklistky: Únor pod heslem Sůl nad zlato. Nejdelší jízda měla 270 kilometrů

Uzavírka měsíce

Další tankodrom zmizí! Můj místní zpravodaj mi hlásil, že se konečně chystají opravit povrch na tankodromu z Běchovic do Horních Počernic! Už aby to bylo. Hned mi tedy doporučoval, kudy to objet…

No musela jsem mu vysvětlit, že tuhle „silnici“ už objíždím delší dobu, protože se po ní jezdit nedá. Aspoň ne na silničním kole. Takže se jí holt budu ještě měsíc vyhýbat nadále, a až to tam bude hezký, začnu tam aspoň občas jezdit. :-)

Před pár lety bych to ocenila víc, když jsem tam bydlela, teď už se bez této silnice prakticky obejdu, ale je fajn mít možnost ji zařadit do variant výjezdu z Prahy, ať nejezdím pořád jen po Českobrodské. Uzavírka prý má trvat až do půlky dubna, takže na výsledek si ještě musíme počkat…

Kdosi se mi ale zmínil i o tom, že by mělo letos dojít i na můj „oblíbený“ tankodrom II/331 mezi Lhotou a prasečákem! Tam už čekám na opravu asi tak deset let. Tak to vypadá, že se konečně dočkám pořádného asfaltu i tam. :-) V době, kdy nejezdí auta, se tam mezi dírami prokličkovat dá. Ale vysvětlujte řidičům, proč jedete prostředkem „silnice“ a odmítáte uhnout ke kraji…

Ve volných chvílích u počítače občas „googlím“, kdy že to má přijít, přesný termín ale nikde nevisí. Někde psali o „konci března“, tak tam skoro denně jezdím vyhlížet, kdy už tam budou mít aspoň připravené objížďkové značky. :-) Do konce března jsem se jich ale nedočkala, tak se zprávy nejspíš týkaly až příštího března…

Past měsíce

Když to někde neznáte, je nejlepší tam jet potmě! To dá rozum, ne? :-) Nevím, proč zrovna 10. března byl kolem Brandýsa takový provoz, pro mě byl ale důvodem výjimečně u Toušeně sjet na cyklostezku. Bylo už okolo sedmé hodiny, tma jako… řekněme, že v pytli. Takže na cyklostezce „bezpečno“. Tím myslím, že už tam nehrozily žádné davy.

Začínající jaro už bylo ve vzduchu, a tak jsem kdesi na začátku Čelákovic šťourala i první letošní mouchu z oka. Když už jsem po té stezce jela, rozhodla jsem se – jak by řekli někteří mí kamarádi – takzvaně „zadem“ projet až do Sedlčánek. Výjezd z Čelákovic tam není úplně jednoduchý, ale cyklotrasa je tam značená žlutými tabulkami. Jen z ní musím včas sjet, protože podél Labe nepokračuje po asfaltu a je to poznat až za zatáčkou…

Asi už tušíte, že se mi to (zase) nepovedlo. Jestli někdy někdo někde zkoumá nějakou heatmapu průjezdů Čelákovicemi, asi se docela diví tomu „ocásku“ u Jiřinské tůně. Takže ne, není tam nic zajímavého, kvůli čemu by stálo za to tam odbočit a jet zase zpátky. Je tam prostě jen zákeřná past!

Po zvládnutí tohoto „komplikovaného“ místa už je docela snadné se trasy držet a po zámkové dlažbě se dostat k pěkné silničce na Sedlčánky. I v těch to chce trefit správnou ulici, abychom si ušetřili zbytečné zpomalovací prahy. Dnes se mi nepodařilo ani to. :-)

Tankodrom měsíce

Ten vlastně následoval. Ano, jsem si vědoma toho, že „silnice“ mezi Sedlčánkami a Mochovem patří k těm nejhorším ve Středočeském kraji. I tak jsem z nějakého důvodu měla potřebu se o tom tak po půl roce ujistit.

Jak se jí dlouhodobě vyhýbám, mám v hlavě jen informaci, že je tam ten povrch strašný, jen už jsem stihla zapomenout, jak moc strašný… Začátek ještě celkem ušel, až jsem se divila a říkala si, že jsem té „silnici“ křivdila, že to vlastně zas až tak strašné není… A že když si můžu vybrat stopu, dá se mezi těmi dírami docela na pohodu prokličkovat.

No brzo mě to přešlo. :-) Plus minus v úrovni Cucovny už se opravdu slovo „silnice“ aplikovat nedá. A nezlepšilo se to až do konce. Takže dokud se ke mně nedonese, že tam udělali nový asfalt, na silničním kole tam nevlezu. :-P Teda dokud zase nezapomenu, že to tam je až tak hrozný. :-D

Otočka měsíce

Na to, aby měl člověk totálně vykolejený matrix, někdy stačí opravdu málo. Mě tentokrát vypekla jedna jediná dočasně „otočená“ jednosměrka na Vinohradech. Cestou do práce se mě netýká, cestou z práce ale byla součástí mého pravidelného „matrixu“, kdykoli jsem jela směrem na východ.

Když jsem tam tu změnu poprvé nečekala, prostě jsem to tam oprasila, když chvíli nic nejelo. Druhý den jsem to objela po Vinohradské, kde jsou ovšem koleje tak blbě, že se tam moc dobře nejede. Souběžnou jednosměrku bohužel neotočili, takže ze Slezské doleva se teď dá jet jedině přes Náměstí Míru. :-D A to ještě kdo ví jestli.

Takže mi nezbylo než cestu z práce totálně překopat a i za cenu kostek navíc jezdit přes vítkovskou cyklostezku, kde je tedy během slunečných dnů trochu „překuželkováno“… Navíc tam stačí jen projet a člověk je hned zhulený… A po dešti je tam taky mnohem víc žížal než na Kutnohorské.

Kdyby to nenastalo, nevěřila bych, že pitomých 50 metrů jednosměrky způsobí, že budu po práci místo Strašnic, Štěrbohol, Dubče a Újezda z Prahy vyjíždět přes Vítkov, Vysočany, Hloubětín a Kbely… Trochu rozdíl! A uzavírka prý tam ještě nějakou dobu bude.

Objev měsíce

Občas i večer cestou z práce nějaké cyklisty potkám. S jedním takovým jsem měla docela dlouhý kus cesty společný. Nebo tedy neměla, ale když jsem mu popsala, kudy asi pojedu od Staré Boleslavi do Prahy, navrhl mi, že mě ještě kousek doprovodí, přestože chtěl původně jet nejkratší cestou domů.

Už jsem celkem zvyklá, že ostatním neplánovaně prodlužuju vyjížďky, tenhle na to byl ale na rozdíl od spousty jiných vybaven a měl světla, dokonce i dostatečně nabitá. A právě tento cyklista mi jen tak mezi řečí sdělil, že mezi Čakovicemi a Letňany „vyrostla“ lávka pro cyklisty. Ty koleje jsem v tom místě už několikrát přelézala, tak jsem i plus minus tušila, o jakém místě mluví. :-)

Bohužel jen plus minus, takže ode mě bylo celkem odvážné se ji potmě vydat hledat sama. V Čakovicích jsem naštěstí měla jen dvě možnosti, kudy po cyklostezce pokračovat, a je s podivem, že jsem tu správnou trefila napoprvé. Lávka se objevila přímo přede mnou, a byť jsem úplně netušila, kudy pokračovat za ní, nějak jsem se do Letňan doplácala. Co na tom, že tam ta lávka stojí už pár let, jsem ráda, že už o ní vím. Pozdě, ale přece. Je to dobré zpestření na cesty z práce, abych nemusela jezdit pořád jen po Tupolevce. Takže Vašku, díky. :-)

Schválnost měsíce

To muselo přijít… V úterý jsem si z Festky přivezla krásně vymydlené kolo, tak jsem čekala, že zmoknu už odpoledne cestou z práce. Přeháňky hlásili, a když mám umyté kolo, je celkem jistota, že mě některá trefí. Nějakým zázrakem jsem ten den mezi mráčky prokličkovala a kolo vyvázlo bez flíčku.

Na středu už ale hlásili přeháňky vydatnější, a hlavně rozsáhlejší. Vyrazila jsem podle radaru – tam, kde byla nejmenší pravděpodobnost, že zmoknu. Až na pár kapek někde na východě Prahy jsem to nějakým nedopatřením opět ustála…

Tedy až na posledních pět kilometrů. Ne, žádný slejvák nepřišel, to jen z Proseka do Libně projel kropicí vůz a můj sen o dojezdu s čistým kolem se rozplynul. Útěchou mi budiž to, že na čtvrtek ráno už ten déšť hlásili s jistotou, tak jsem si kolo opláchla jen decentně, aby se neřeklo. Aspoň mě ráno nemuselo tak mrzet, že si ho zase zaprasím…

Leknutí měsíce

Co si budem, vyděsí mě každé zvíře, které mi skočí do cesty. Tohle mi ale do cesty neskočilo. Tohle sedělo na patníku – nebo tedy přesněji řečeno směrovém sloupku, jak jsem se kdysi někde dočetla, že zní správné označení těch bílých klacíčků s odrazkou zapíchaných kolem silnic (teda snad nediskriminuju ty červené a modré, těm se tak má možná říkat taky :-P). A byla to sova! Ty moc neskáčou…

V klídku si tam chillovala na „patníku“, já jsem se v klídku šourala od Radonic do Horních Počernic… A vtom se naše pohledy střetly. Nevím, která z nás se lekla víc, mé leknutí ještě umocnil moment, kdy vyplašená sova roztáhla křídla a rozhodla se uletět, protože kdyby v tu chvíli letěla mým směrem, srážce už bych nezabránila. Naštěstí jsou sovy zjevně chytřejší než srnky a letěla směrem ode mě.

Přežrání měsíce

Ten den jsem si v pekárně nakoupila dost koblih na to, abych mohla s klidným svědomím vynechat oběd (ne, běžně tohle nedělám, ale zrovna to tak nějak vyšlo). Jenže asi tak hodinu před vyjetím z práce jsem začala mít hlad. Nikam už se mi nechtělo, tak jsem sáhla po tom jediném, co jsem tu měla…

Dvacetidekový pytlík para ořechů. No nezbouchala jsem ho celý, ale moc nechybělo. Že ořechy nepatří zrovna k nejlehčím jídlům, je všeobecně známo, ale že mi po nich bude až tak těžko, jsem nečekala. První asi tak dvě hodiny mi nezbývalo než doufat, že obsah žaludku zůstane tam, kde má.

Naštěstí vše dobře dopadlo, a nejenže nedošlo k žádné nehodě, ale dokonce mi po další hodině konečně slehlo. Díky čemuž nastal paradox, že se mi ty poslední dvě hodiny proti větru a s dojezdem mírně do kopce jely líp než celá do té doby skoro rovinatá trasa.

Masakr měsíce

„Osud žáby na ulici každý zná, myslela, že asfalt hravě překoná, mlaskne to dvakrát, skončil sen, že je v druhý škarpě sladkej život jen…“ To se zpívá v jedné písničce a v těchto dnech na silnicích bohužel vidím spoustu důkazů o tom, že to tak prostě je.

Oteplilo se a žáby se odvážně vypravily na cesty, pouť mnohých z nich bohužel skončila zažehlením do asfaltu. Zvlášť úsek 331ky ze Staré Boleslavi ke Lhotě vypadal, jako by tam proběhl velký žabí masakr. :-( Ale když jsem viděla to množství, asi by bylo kontraproduktivní se v autech žábám vyhýbat, protože objet jednu by mohlo znamenat další tři přejet…

Snažím se jim tedy vyhýbat aspoň na kole. Potmě to není jednoduché, ale nejsem si vědoma toho, že bych se nějaké vyhnout nestihla. Objíždím i ty přejeté. Sice už by je další přejetí nebolelo, ale kdo by si chtěl přejetou žábu plácnout na záda…

Obrovské množství žab jsem potkala ale i na Křivoklátsku a na 118ce mezi Jinci a Lochovicemi. Tam naštěstí až v době, kdy už moc aut nejezdilo, tak jich docela dost bylo živých. Většinou byly docela velké, asi ropuchy, tak lezly pomalu. Každé, kterou jsem minula, jsem jen tiše držela palce…

Naděje měsíce

Nevím, jestli to tak bylo každý rok, ale letos mám dojem, že je březen nějak extrémně chladný. Možná jsem loni nejezdila až tak dlouho do noci, možná bylo fakt tepleji. Navíc pořád nějak nevidím v příkopech sněženky. Ty snad běžně rozkvétají už někdy v únoru, ne? Asi jak kde… jestli on nebude problém spíš v tom, že zatím jezdím pořád převážně potmě. :-P

Asi v polovině měsíce se konečně dočkám a pár trsů sněženek se na mě ze strání konečně usmívá. To jim samozřejmě oplácím, protože aspoň pro mě už je to symbolem toho, že se opravdu blíží jaro a konečně budu moct odložit palčáky a zimní tretry. Poslední březnové dny už potkávám i krokusy, fialky a narcisy. Jaro je tu!

Pátrání měsíce

Po zimě bylo velmi náročné vypátrat asfalt na lesní silničce od Mukařova ke Svojeticím. Velký podíl nejspíš měla těžba dřeva, roli asi ale sehrál i tající sníh. Výsledkem byla souvislá a poměrně tlustá vrstva bahna na cestě, která je běžně asfaltová. Chvílemi jsem váhala, jestli vůbec jedu dobře, protože jsem silničku nepoznávala.

S lesními asfaltkami bývám v zimě opatrná, po několika poměrně teplých dnech jsem se na tuto přece jen odvážila. Důvod byl prostý – silný vítr z východu a moje snaha probojovat se na pizzu do Poděbrad s co nejmenší námahou. Co na tom, že jsem si přidala několik set výškových metrů, kolo obalila směsí zmíněného bahna a jehličí, zanadávala si na výletníky jdoucí ve třech vedle sebe přes celou cestu… Hlavně že jsem se před tím větrem aspoň trochu schovala. :-D

Průzkum měsíce

Vše začalo zmínkou o cyklostezce z Rokycan na Dobřív, která vede podél potoka a ušetří oproti obvyklé trase po silnici několik kopců. Až na drobné zmatkování jsme ji trefili a kopce minuli. Jenže to nám ke spokojenosti nestačilo a rozhodli jsme se cyklotrasu č. 3 zkoumat dál. Co když povede až do Hořovic?

No vedla… Ale není cyklotrasa jako cyklotrasa. Odbočka do lesa za Dobřívem už vypadala podezřele. Podle mapy na Garminu měla být ale podezřelá jen kousek a pak měla být nějaká „bytelnější“ cesta. Tu jsme sice našli, ale rozhodně nebyla sjízdná na silničních kolech, tak jsme ji zavrhli. Už se nám nechtělo vracet ani po té „pochybné“, byť byla docela hladká, tak jsme jí dali ještě šanci a pokračovali jsme dál do kopce.

Píseček, šotolina, štěrk, hlína, nebo co to na tom povrchu vlastně bylo, kupodivu ani nepodkluzovalo, i tak jsem radši po dlouhé době použila malý převodník. :-P Už jsme byli smířeni s tím, že po takovém povrchu pojedeme až do Strašic, nakonec nás ale mile překvapilo, že zničehonic uprostřed lesa zase začal asfalt. Sice takový hrubší, ale jetelný a bez děr.

Sice mě tato trasa nepřesvědčila o tom, že se tam hned příští víkend chci vypravit znova, ale musím uznat, že les to byl vskutku pěkný, krásně zelený, porostlý mechem. Toho, že jsme této trase dali šanci, nelituju.

Totéž bohužel nemůžu říct o pokračování cyklotrasy mezi Strašicemi a Těněmi (nebo jak se to sakra skloňuje, asi budu věty s názvy obcí formulovat tak, aby byly v prvním pádě :-P). Došlo mezi námi k drobnému nedorozumění, ze Strašic mi byla slibována asfaltová cyklostezka, kterou jsme ovšem nějak netrefili. Ten tankodrom přes pole byl něco strašného, ale čím dál jsme po něm jeli, tím méně se nám po něm chtělo vracet. Z nějakého důvodu jsme pořád chovali naději, že to přece brzy musí být lepší. Nebylo.

Přežili jsme jak my, tak naše kola, takže Ende gut, alles gut. Ale nikdy více. Tenhle průzkum tedy opravdu nevyšel. V tuto chvíli jsme se jednohlasně shodli na tom, že žádné další pokusy už dnes dělat nebudeme.

Dvojboj měsíce

17. března. „My čekali jaro a zatím přišel mráz…“ Oni ho teda hlásili, ale mentálně už jsem na něj nějak nebyla připravená. Vzala jsem si střední vrstvu, nakonec i kalhoty s membránou, zimní tretry, palčáky… Stejně mi ale mrzly prsty na rukou i na nohou, protože při teplotě lehce pod nulou foukal studený vítr ze severu, který pocitově ještě pár stupňů ubral. Navíc jsem z toho mrazu byla nějak všeobecně zpruzená.

A jako na potvoru jsem ten den musela mít cestou z práce defekt. První březnový, první na Festce. Ale byl ke mně milosrdný. :-) Jasně že kdybych to kolo nepíchla, byla bych radši, ale když už jsem píchnout musela, jsem ráda, že to bylo v tu chvíli, kdy to bylo.

Jednak to přišlo ještě před vyjetím z Prahy, takže kdyby se mi to třeba z nějakého důvodu nepodařilo opravit (přece jen mám půjčené zadní kolo, které neznám, tak nemám vyzkoušeno, jak dobře na něj jdou pláště nasazovat, apod.), nebyl by problém se MHD dostat domů pro další duši, dobít pumpičku, úplně vyměnit stroj… Sice by mě štvalo jet pak těch 10 nebo kolik kilometrů přes město znova, ale lepší než zůstat viset někde v polích.

Další „výhodou“ bylo, že než mi to uteklo do prázdna, měla jsem čas si vyhlédnout klidnější místo pod lampou. Tábor jsem rozbila před fitkem na Hutích na trávníku, kam jsem si „rozebrané“ kolo mohla položit, aniž by někomu překáželo. Než jsem defekt vyřešila, prošlo kolem mě asi pět nařachanců s držením těla „pro samý bicáky nemůžu připažit“ a žádný mi nenabídl pomoc. Asi jsem vypadala, že si poradím. :-)

A taky že jsem si poradila. Naštěstí to šlo hladce, vyšťourala jsem dva „podezřelé“ kamínky, vyměnila duši, píchlou jsem zatím nezalepovala, přece jen mám ještě jednu. Minutu jsem si zavrčela kapesním kompresorem, který jsem při ukládání do kapsy pro jistotu napíchla na powerbanku – ne že by to bylo nutné, ale proč ho nemít nabitý na 100 %, když ta možnost je. Na 100 PSI by to mělo kolo zvládnout na jedno nabití nafouknout čtyřikrát.

Úplně vše nakonec v pořádku nebylo, plášť mi najednou začal docela „kopat“. Vizuálně se kolo přitom točilo rovně a žádný hrb ani bouli jsem neobjevila. A vypadal, že po celém obvodu je do patek zapadlý rovnoměrně. Několikrát jsem ještě zastavila pod lampou, abych se přesvědčila, že se mi třeba nepáře bok, ale plášť opravdu vypadal, že mu nic není. Zkusila jsem ho i přifouknout, aby si případně sedl lépe do patek. Byl „součástí“ půjčeného zadního kola, tak jsem nevěděla, kolik toho má za sebou.

Chvílemi jsem zvažovala, že bych pro jistotu dojela domů plášť vyměnit za jiný, ale to už mi za to nestálo. Když jsem to začala zvažovat, měla jsem 35 kilometrů za sebou, v plánu cca 65 dalších, tak to už přece nepojedu 35 domů, navíc zase přes Prahu, abych z ní pak zase složitě vyjížděla. Rozhodla jsem se to risknout s tím, že si holt občas zkontroluju, jestli se mi na plášti nějaká boule nedělá. Divné mi na tom bylo hlavně to, že jsem na tom plášti objela už tak 1000 kilometrů, aniž by se něco takového dělo, tak mi přišlo nejpravděpodobnější, že jsem ho fakt blbě nasadila.

Na hladkých silnicích bylo „kopání“ patrnější, na horších nebo při jízdě ve stoje jsem si ho ni neuvědomovala. Domů jsem na tom nakonec s natočenými 113 kilometry dojela úplně normálně. Zkusila jsem to vypnout a zapnout, tedy vyfouknout a nafouknout, ani tak jsem žádnou bouli nenašla, ale už se mi nechtělo vyrážet na testovací jízdu kolem bloku, tak jsem to nakonec „na jistotu“ přezula za náhodně vylosovaný plášť z krabice pracovně nazvané „vyřazené, ale nouzově použitelné“. :-)

Druhý den byla úplně stejná zima – teplota kolem nuly, po setmění lehce pod. Ale dokud člověk jede, dá se to přežít. Cestou z práce stejně zastávky nedělám, pokud to teda není vyloženě nutné… Takže jen když si fakt urgentně potřebuju odskočit, mám nějaký urgentní telefonát… Nebo defekt!

Ano, den po prvním březnovém defektu se dostavil ten druhý, tentokrát v Jiřicích, 23 km od domova. Útěchou mi budiž, že to tentokrát bylo přední kolo, takže to nebylo tím, že bych včera něco ostrého zapomněla v plášti. Ani tentokrát nebylo těžké viníka najít – docela se blýskal. Náročnější bylo ho vyndat.

Z pláště na mě vyzývavě pomrkával kus drátku, který vypadal, jako by mi tam někdo cvaknul sponku sešívačkou. Ven koukal jen „prostředek“, konce byly zabořené hluboko v plášti. Tohle v rukavicích nevytáhnu. S velkým sebezapřením je odkládám a nehty se snažím drátek vytáhnout. Marně, je tak tvrdý, že se mi o něj ohýbají. Ke slovu přichází nejmenší inbus, i ten je ale moc „tupý“ a mezi drátek a gumový materiál pláště ho nenacpu.

Pomalu přestávám cítit konečky prstů, což mi šťourání drátku moc neusnadňuje. Asi si pro tyto případy budu muset do své „kápézetky“ přidat nějakou malou pinzetu, nebo aspoň špendlík. Zatím čítá asi 5 různých inbusů, torx 25, cca 10 záplat, tubu lepidla (toho času vlastně dvě, protože jedna už dochází), šmirgl, redukci na ventilek a rychlospojku na řetěz. Ona je to teda původně krabička lepení, ale přišlo mi škoda nevyužít ten prostor, když už je od výrobce tak předimenzovaná. :-)

Přemýšlím o dalších improvizovaných nástrojích, kdysi jsem něco šťourala výstupkem klíče, jednou mi pro tyto účely posloužila i špička jadérka ventilku náhradní duše i tenká ploška rychlospojky na řetěz. Kdybych neměla tak necitlivé prsty, asi bych zkusila sundat náušnici a vyšťourat to jejím zapínáním, ale nechtěla jsem ji potmě hledat v trávě. Navíc bych ji pravděpodobně stejně nerozepnula.

No zatím šťourám pořád nehty a drátek mi v plášti spíš mizí, než že by se mi ho dařilo vytahovat, tak nakonec usoudím, že bude snazší ho vytáhnout zevnitř. Po krátkém boji se mi to podaří a jen trnu, jestli jsem jeho protažením skrz díru v plášti moc nezvětšila. Tak už jen aplikuju standardní postup – prostrčím ventilek, přifouknu duši, nacpu ji do ráfku, nasadím většinu pláště, ufouknu duši, nasadím zbytek pláště, vytáhnu „kompresor“ a minutu ruším noční klid. :-)

Plášť se mi nikde nevyboulí, na rozdíl od včerejška slyším i lupnutí do patek. Velikost díry je tedy nejspíš v únosných mezích, duše mi z ní neleze. :-) Zmrzlá jsem jak sobolí ho*no, a to jsou jen tři stupně pod nulou. Konečky prstů přicházejí k sobě až někde v Hovorčovicích, což mohlo být tak dvacet minut jízdy… Už to neprodlužuju a se 101 kilometry mířím rovnou do vany!

Náklad měsíce

Dobře, možná z toho dělám trochu kovbojku, protože nějaké ty náhradní díly si ze servisů vozí po kapsách nebo na zádech asi každý. A ani jsem k tomu nepotřebovala doprovodné auto s majáčkem a nápisem „convoi exceptionnel“. A tak když bylo jednu neděli strašně hnusně, a ještě nebylo úplně dobře ani mně, rozhodla jsem se jen převézt náhradní díl, který jsem už od Vánoc měla uskladněný u svého osobního mechanika. A to zadní kolo na cyklokrosku.

Jako vždy jsem stihla zapomenout, jakým systémem jsem si ho na pytlík se šňůrkami vždycky připevňovala, abych měla jistotu, že mi neupadne. Tak jsme nad tím chvíli dumali a nějak jsme to vymysleli. Hlavní roli hrála jako vždy elektrikářská páska. :-) Pro jistotu pořádná vrstva, protože co já vím, jak dlouho v tom dešti s takovým nákladem pojedu a co vydrží její lepidlo?

Raneček jsem měla pořádně naducaný záměrně, aby mě kotouč nedloubal do zad. Matně si vzpomínám, že se mi kdysi podařilo právě hranou kotouče kola připevněného na pytlíku proďobnout plechovku energy drinku, která byla v něm.

Kolem sebe jsem sice viděla, že déšť už na většině míst ustává, já jsem ale pořád mířila přímo pod ten mrak. Západ Slunce, který jsem viděla v místech, odkud jsem vyrazila, tak byl spíše k vzteku než ke kochání. Ne že by bylo kdovíjak chladno, ale zima mi vinou deště samozřejmě byla. Pořád jsem měla v hlavě myšlenku, že doma jen vyložím náklad, převléknu se do suchého oblečení a pojedu se projet. Dojela jsem ale tak vymrzlá, že jsem šla rovnou do sprchy a spát. A to bylo teprve osm hodin odpoledne.

Čekala jsem, že budu spát až do rána, deficit jsem měla solidní, měla jsem co dohánět. K mému údivu jsem se ale vzbudila kolem druhé a nevěděla, co roupama. Asi tušíte, kam směřovaly moje první myšlenky… A první pohled? Ten směřoval na mapu meteoradaru. Už neprší… Že bych přece jen ještě aspoň na chvíli vyjela a trochu zmírnila tu „ostudu“, že jsem dnes ujela jen 42 km? No naštěstí se nějak stalo, že jsem stihla zase usnout dřív, než jsem ten praštěný plán stihla zrealizovat. :-) Nakonec to byl jediný březnový den, kdy jsem nepřekročila 100 kilometrů. Kdybych si to v tu chvíli uvědomila, na těch „nezbytných“ 58 bych se asi ještě vykopala. :-) Pak se mám divit, že jsem oproti loňsku ve skluzu, když to takhle flákám. :-P

Zásah měsíce

Bohužel nemůžu napsat, že by se něco úspěšně podařilo zasáhnout mně. Naopak jsem byla zasažena já. Nějaký mentálně slabší jedinec po mně ze zadního sedadla předjíždějícího auta chrstl lepkavý nápoj z plechovky. Po čichu jsem samozřejmě poznala, o jaký energy drink se jednalo (ne, můj oblíbený to nebyl), ale nebudu mu tady dělat negativní reklamu, výrobce nemůže za to, jací retardi si to kupují.

Zato značce auta tu ani negativní reklamu dělat nemusím, jelikož už snad ani negativnější pověst mít nemůže. Možná byste čekali ten rozčtvrcený kroužek, ale ne, jsou to ty čtyři propletené vedle sebe. Nějaký starší model, u kterého bych se nedivila, kdyby se při průjezdu prvním výmolem rozpadl na atomy. Takže když se nad tím zamyslím, byl to vlastně „útok plechovkou z plechovky“.

Když mě někdo zasáhne ostřikovačem, tvářím se, že se nic nestalo, a předpokládám, že si to dotyčný vyloží tak, že se nejspíš netrefil, a třeba to příště neudělá, když to „nemá smysl“. V tomto případě „útok“ proběhl z takové blízkosti, že jeho aktérovi muselo být jasné, že se trefil, tak nemělo smysl cokoli předstírat a po dlouhé době jsem někomu neverbálně sdělila, že je „jednička“…

Ještě že to byl jeden z těch teplejších dnů, kdy jsem neměla „klepeta“, ale prstové rukavice. To by bylo k vzteku, jako by nestačilo, že jsme coby cyklisté na těch silnicích už takhle bezbranní, bezmoc v podobě vztyčeného prostředníčku v „palčácích“ by tu bezbrannost ještě korunovala. :-P

Když už jsme u těch zásahů, hrozil mi při stejné vyjížďce ještě minimálně jeden! Už byla tma a jela jsem přes zámecký park ve Veltrusech. Kdy jindy tam taky jezdit, nepotkala jsem tam živáčka a „stezku“ jsem měla jen pro sebe. Dojela jsem na konec parku a tam byla zavřená závora. Viděla jsem, že je na ní z druhé strany cedule, z čehož jsem pochopila, že závora měla bránit spíš ve vjezdu z opačné strany. Ve vjezdu do míst, odkud já jsem přijela, aniž bych potkala sebemenší náznak toho, že bych tam jezdit neměla.

Jen pro formu jsem si posvítila na ceduli, abych se na ní dočetla, že do parku je po setmění „přísný zákaz vstupu“, protože tam probíhá lov! Tak to můžu být jedině ráda, že jsem si tam třeba nešla odskočit do křoví… Na kole se světlem a blikajícím radarem snad jako zvěř nevypadám, ale kdybych někde zašustila v křoví, mohla jsem nějakou tu kulku schytat… Moc dobrý pocit jsem z toho neměla, ale hlavně že jsem z „revíru“ venku. Proč ale nebyla zavřená závora i na druhé straně parku, to mi hlava nebere…

A zastřelit mě možná mohli i poslední březnový víkend… Ač jsem sama přesvědčená, že jsem žádnou značku se zákazem vstupu nepotkala, bylo mi na Stravě sděleno, že jsem pravděpodobně u Jinců vjela do uzavřeného vojenského prostoru!

Uznávám, že jsem jela proti sluníčku, takže jsem možná nějakou menší ceduli přehlédnout mohla… Nicméně z asfaltky, po které jsem jela, byly všechny odbočky přehrazené závorami, z čehož jsem usoudila, že když jsem žádnou nepotkala, jedu ještě legálně. Přece jen s přehlédnutím závory už mám jisté zkušenosti, a to bych si asi všimla, posledně to docela bolelo… :-) Cedule, které jsem potkávala, byly namířené do lesa, tak jsem to chápala tak, že se nesmí do něj, což jsem respektovala.

Dilema měsíce

Umrznout, nebo umřít hlady? Možná jsem se radši měla nechat zastřelit v těch Jincích. :-P Morbidní humor, já vím. Chápu, že ne každému může být po chuti. Tak to hlavně berte s nadsázkou! Stejně jako to, že mi samozřejmě nehrozilo ani umrznutí, ani smrt hlady… Zkrátka jsem během poslední březnové neděle schytala při 8 °C takový slejvák, že jsem byla za deset minut mokrá durch, v neprodyšných zimních tretrách parádní rybníčky.

Holt když nejde voda dovnitř, nejde ani ven. Dostala se do nich horem, což byla také jediná cesta, kudy jsem ji z nich mohla vylít. To bych se ale musela zout, abych si tu vodu nenalila i na lýtka. I když ono už to bylo asi jedno. Nechtěla jsem riskovat, že v okolí silnice začnou omdlévat srnky, tak jsem se radši nezouvala.

Přestože moc dlouho nepršelo, byla mi nechutná zima. Do deště jsem nebyla vhodně oblečená, nějak jsem ho nečekala, studený severozápadní vítr mi na teplotním komfortu také moc nepřidal. Pořád jsem zvažovala, kudy to plus minus od Dobříše, kde přestalo pršet, bude domů „nejmenší zlo“. Hostomice, Řevnice, Radotín? Nebo radši Mníšek, Řitka, Jíloviště?

Škoda, že Andělské schody vypadají, jak vypadají, za světla a sucha bych jim tu šanci možná dala (když nad tím tak přemýšlím, tak asi spíš ne :-)), ale potmě a po dešti tam fakt radši nepolezu. Nejela jsem tamtudy dost dlouho a už tehdy si příroda „starou strakonickou“ brala docela rychle zpátky. „Místní zpravodaj“ mi navíc nedávno potvrdil, že se tam zjevně nic nezměnilo. Nebo tedy aspoň ne k lepšímu.

Druhá varianta tedy čítala zajížďku přes Novou Ves pod Pleší, což znamenalo napřed vymrznout ve sjezdu a pak se trápit cestou do kopce na Mníšek. Před ním opět vymrznout ve sjezdu a pak si to ještě párkrát zopakovat s kratšími úseky mezi Líšnicí, Klíncem a Jílovištěm. První variantu jsem zavrhla proto, že to přece jen byla moc velká zajížďka. Ano, čtete dobře, vybrala jsem si kratší cestu. Až taková mi byla zima!

A až takový jsem měla hlad… Naposled jsem jedla někdy kolem půl páté tyčinku v Hořovicích. Asi v půl jedenácté jsem se rozhodla, že nastal čas zkusit prsty, které jsem už dávno necítila, v nacucaných macatých rukavicích, které jsem pro změnu nechtěla sundávat, abych si do nich „nepustila zimu“, nahmatat v dresu tyčinku, aniž bych z ní vyhodila telefon a peněženku, které jsem měla ve stejné kapse.

Stejně už jsem měla skoro vybitý radar, takže jsem potřebovala tak jako tak zastavit, abych ho nahradila záložní blikačkou. To vyžadovalo stejný proces, jen v jiné kapse, v níž kromě blikačky byly dvě náhradní duše, krabička s lepením a inbusy a elektrikářská páska.

Tyčinku i blikačku jsem našla poměrně brzy, horší to bylo s implementací. :-P Háček na poutku blikačky byl pro mé zmrzlé prsty docela oříškem, tyčinku se mi nedařilo rozbalit ani zuby. Ještě že jsem si vybrala u Líšnice místečko pod lampou, takže jsem se mohla v klidu ujistit, že mi z kapes nevypadlo nic, co nemělo. Nakonec byly obě mise úspěšné, tedy až na to, že jsem se tyčinku rozhodla dorazit za jízdy, abych nevystydla úplně.

Zrovna od dálnice k Líšnici je totiž pořádný tankodrom. A když je vám taková zima, že se vám klepou ruce i s řídítky, docela blbě se na tak hrbaté silnici drží jednou rukou rovnováha a druhou tyčinka, natož z ní ještě ukusovat. Ještě že od Líšnice dál už loni udělali nový asfalt! Po mokrém, ale krásném koberci to na Klínec docela frčelo. A zrovna jsem koukala, že 1. dubna mají začít opravovat i ten hrbolatý úsek od Řitky do Líšnice! To by bylo super, snad to není nějaký aprílový žertík.

Pak už jsem měla obavy jen ze sjezdu z Cukráku, že zase vymrznu, naštěstí jak už jsem se blížila Praze, teplota šla asi mírně nahoru. No ze Strakonické už jsem nesjížděla, opustila jsem ji až u Barrandovského mostu, prostě už jsem chtěla být co nejdřív doma v teple. S vybitým radarem jsem se na ní cítila trošku nesvá, ale tam je koneckonců zvlášť v neděli večer víceméně jistota, že za mnou nějaké to auto jede.

Retard měsíce

Tak takovéhle zakončení měsíce bych si klidně odpustila. Do konce března zbývala asi hodina, jinými slovy bylo 31. března, kolem jedenácté hodiny odpoledne. Vracela jsem se (samozřejmě „zkratkou“) z práce, klasická situace, na první pohled nic výjimečného.

Křižovatka ve tvaru písmene Y kousek po vjetí do Prahy, konkrétně v Třeboradicích. Na radaru vidím, že za sebou mám auto, to už se tak občas stane, bohužel mi na Garminu svítí puntík, i když by si tento řidič nejspíš zasloužil jiný obrázek.

Jsem zvyklá tam jezdit doleva, kam ostatně vede hlavní silnice. Netrpělivý pán chtěl jet doprava a nejspíš ho znepokojilo, že musel počkat pár vteřin, než mu přestanu „blokovat“ cestu. Když se ozval klakson, ignorovala jsem to, protože jsem netušila, že to bylo na mě. Nebyla jsem si žádného provinění vědoma. Navíc troubil už poměrně z dálky.

Když jsem „konečně“ vyklidila pole a on jel po vedlejší silnici chvíli souběžně, zařval na mě „ču*áku“… Vědoma si toho, že jel jinam než já, a že na mě tedy pravděpodobně nebude autem najíždět, poradila jsem mu, že si má, řekněme, jistým otvorem z těla vytlačit jistý orgán smyslového vnímání… Pán byl zjevně bez fantazie, tak své oslovení zopakoval i přesto, že po hlase musel poznat, že by možná bylo namístě vybrat jiný pohlavní orgán. Tedy ideálně by bylo namístě se omluvit, což jsem od něj opravdu čekat nemohla. :-P

Hlavně že kvůli tomuto prudce inteligentnímu rozhovoru jel „vedle mě“ sotva třicet… Ještě před chvílí mu to, že ho „zdržuju“, vadilo… No dál jsem si s ním už nepovídala. Zaprvé mi za to fakt nestál, zadruhé už jsme se od sebe vzdalovali. A zatřetí jsem vjížděla do obytné zóny, kde už dost možná lidi i spali nebo se o to aspoň pokoušeli. Jemu by to nejspíš bylo jedno, ale já jim tam pod okny hulákat nechci. V této situaci mě docela mrzelo, že mám palčáky, tenhle retard by si ten specifický pozdrav zasloužil. Jenže ona byla stejně tma, tak by ho asi beztak neviděl.

Takové řidiče to chce raději co nejrychleji vytěsnit z hlavy. Na každé vyjížďce mě několik aut různými způsoby „oprasí“, jen dnes jich bylo v rámci Prahy několik, vždy stejný scénář – čeká  čeká, čeká, a když se přiblížím, rozjede se mi přímo do cesty. Vykládám si to tak, že čekají, dokud nezjistí, že to světlo patří „jen“ cyklistovi. V tu chvíli nejspíš přijde myšlenkový pochod „je to jen cyklista, ten je pomalý, to ještě stihnu“. Jak bylo mokro, mé kotouče jim zvlášť dnes dávaly dost jasně najevo, že to nestihli…  Víc jsem bohužel dělat nemohla.

Ale takový už je prostě život na silnicích, chyby dělá bohužel každý. My cyklisté jsme pořád v menšině, slabší a zranitelnější, tak zkrátka musíme předvídat i chyby ostatních a uvědomovat si i to, že řidiči často neodhadnou naši rychlost a přehlédnou nás mnohem snáze než třeba tramvaj. Zvlášť potmě…

Bilance:

• Za měsíc najeto: 4 509 km
• Od začátku roku najeto: 10 927 km
• Nejdelší jízda: 300,8 kilometru
• Počet defektů: 2
• Počet pádů: 0

Jak bych letošní březen shrnula? Nevím proč, ale únor mi připadal takový „jarnější“. Nějak jsem od března čekala vyšší teploty, to ony asi i byly, ale nejspíš hlavně v době, kdy jsem byla v práci. Ono když člověk vyjíždí se setměním, je pochopitelně chladněji.

Aspoň že ten čas už posunuli! Poslední dny už bylo vidět skoro do osmi, to už je pěkné. Mimochodem právě díky posunu času jsem absolvovala svůj nejpomalejší průjezd Nižborem. :-) Nějak jsem se na kole zasekla a do vesnice jsem vjížděla přesně ve dvě hodiny. Než jsem dojela na její druhý konec, bylo 3:01. :-D Za hodinu se to při troše štěstí dá možná stihnout i přes celou Prahu…

Každopádně… Oproti loňsku jsem pořád pár set kilometrů v minusu. Už nevím, jestli bylo lepší počasí, nebo jestli jsem letos prostě línější. :-P No co, rok teprve začal, léto je před námi a času všechno dohnat bude snad dost. :-)

Kat Secteur

Přečtěte si také:

• Dovolená bez výčitek: Co (ne)jíst, když nechcete ztratit formu ani radost
• Když je doma ticho a zmizí dětský křik, tak může začít pohyb
• Letní pauza: Dva týdny jsem neběhala a tohle se stalo
• Bolest, pot a slzy v srdci francouzských Alp: Jaké bylo Mistrovství světa Spartan Ultra?
• TEST: Mizuno Wave Rider 29 – Klasika se dočkala upgradu, ale… zlepší i vaše výkony?