Taková výzva se neodmítá! Byla jsem oslovena Slavia pojišťovnou Sport teamem, jestli bych nechtěla být ambasadorkou jejich akce „Král 50. rovnoběžky“. Podstatou je dojet mezi 1. květnem a 31. říjnem z Chebu do Opavy (nebo naopak) přes pět daných průjezdních bodů. Zbytek trasy už si každý může naplánovat, jak je libo. Na kolik dní si akci rozvrhnete, je samozřejmě na každém z vás. Já jsem se rozhodla, že to zkusím zajet na jeden zátah. Pořadatel mi zařídil doprovodné vozidlo, takže jsem s sebou nemusela tahat teplé oblečení na noc ani kýbl energy drinků. Vykoupeno to ovšem bylo delšími pauzami na kontrolních bodech, kde se má pouť musela řádně zdokumentovat :-)

Katka pro nás píše svůj cyklisticko-extrémní deník. Najdete ho ZDE.

Etapa 0
Praha – Cheb

Napřed jsem se přece musela dopravit na start. Jak jinak, než na kole. Zadání ze strany podpůrného týmu jsem tentokrát měla jednoduché: „Buď do tmy v Chebu!“ V rámci zpříjemnění jízdy to vezmu drobnou zajížďkou přes Kyje, kde naložím svému strážnému andílkovi Verče batůžek s věcmi na spaní, dlouhým dresem, civilním oblečením a spoustou zbytečností, které kdybych to měla vézt na zádech, nechám samozřejmě doma :-) Na zahradě pořídíme pár předstartovních fotek a samozřejmě se zakecáme. Hodina v háji a já už teď vím, že splnit zadání nebude tak snadné, jak jsem si původně myslela.

Probojovat se přes Prahu je vždycky náročné, zpoždění mě sice ušetřilo ranní špičky, hlavní tahy ale stojí i tak. Až do Střešovic se dostanu jakž takž v pohodě, dál jsem se asi rozhodla špatně. Patočkova stála, bohužel, i v místě, kde není cyklopruh. Chtě nechtě jsem se proti svému přesvědčení „uklidila“ na chodník. Ten tedy zrovna „cyclist-friendly“ nebyl, což se od chodníků koneckonců ani neočekává. Ale pořád lepší, než se protahovat mezi kolonami stojících aut… Nebo, že by ne?

U každé lampy byl na chodníku mělký překop, jen vyříznutý obdélníček asfaltu, asi předělávali vedení. Lampy zrovna tak nešťastně vrhaly stíny, že jsem si prvního překopu vůbec nevšimla. Drcnutí mě dost překvapilo a s dalšími už jsem počítala… I tak mě ale jeden „dostal“. Ve stínu lampy jsem si nevšimla, že je hlubší, a letěla jsem přes řídítka! To nám to pěkně začíná. Od nárazu mě bolí loket a kyčel, zvednout a hýbat se ale zvládnu. Ještě se natáhnu po „řvoucím“ Garminu, abych zastavila odesílání SMS o detekované nehodě. Řidič náklaďáku na mě gestikuluje, jestli jsem v pohodě, tak si loket ještě prohmátnu a signalizuju, že jsem celá.

Teď je na řadě Festka… Syčení jsem slyšela, bez defektu se to neobešlo, sčítám další škody a diagnostikuju odřenou přehazovačku, pedál a páku, odrbanou omotávku a drobné škrábnutí na rámu. Moc nechápu, jak se mi podařilo při letu přes řídítka přijít k defektu zadního kola, ale na analýzu není čas. Jdu měnit duši. Zadní kolo si prohlédnu radši zblízka, nijak bouchlé mi nepřipadá. Alespoň tento proces proběhl hladce a já za pár minut pokračuju. Radši už po silnici :-P

Verče hozenou držku hlásím a žádám ji, aby mi cestou pro jistotu koupila nějakou duši. To brzy odvolávám, protože v Hostivici jedu kolem Giantu, kde kromě duše kupuju ještě záložní kufry, které jsem si zapomněla přibalit. Pravý už mám totiž „na odchodu“ a byla by škoda výzvu ukončit kvůli takové banalitě.

Fouká do zad, takže to po rovinkách jede celkem pěkně Bohužel, ty rovinky za Unhoští končí. Někde kolem Lán začínám mít hlad, tak se upnu na Rakovník. Kebab, pizza, cukrárna, cokoliv… Nechce se mi na náměstí, protože tam jsou kostky, tak zkusím štěstí na hlavní silnici. To se na mě usměje a narážím na stánek s grilovanými kuřaty. Je rozhodnuto. Dávám naprosto luxusní stehýnko (asi bych zvládla i dvě, ale musím ještě něco ujet) a u sousedního stánku lákavě vyhlížející čokoládový řez jako dezert (ten už byl tedy slabší, ale nemůžu mít všechno). Místo kafíčka samozřejmě Monster. A je mi úplně jedno, že s tím sedím na trávě u frekventované křižovatky, kde mou hostinu pozoruje každý řidič, který zastaví na semaforu. Co si budem, zvedat se mi nechce, sluníčko krásně pálí a já si připadám jako někde u vody. Ale nezapomínám na své zadání – do tmy v Chebu. Takže se zvedám a pokračuju…

Z Rakovníka mě to posílá po nějaké drobné silničce, sama se divím, že ji neznám. Ne, že bych tam jezdila nějak často, ale projela jsem tudy dostkrát na to, aby mě něco překvapilo. Předjíždím nějakého strejdu na MTB, s větrem v zádech to i do toho kopečka jede pěkně. Parádní asfalt ale asi po kilometru skončí a já jsem postavena před dilema. Pokračovat po něčem, co kdysi asi asfaltem bylo, ale chce to povolat archeology, aby tam jeho zbytky našli, nebo se vrátit a objet to po některé z hlavních silnic? Optimisticky se rozhodnu pokračovat, doufajíc, že by ten „gravelový úsek“ mohl být jen kousek. Brzy za sebou slyším skřípání stroje toho strejdy. Jo, na tenhle úsek má vhodnější stroj. No, předjet se samozřejmě nenechám :-P Silnička se nakonec opravdu umoudří a ani ne po kilometru už je zase pěkný asfalt. Jestli bych tam na silničním kole jela znovu? Asi ne. Strejdovi definitivně ujedu a brzy najedu na větší silnici.

Z té si dovolím pár krátkých odboček „pro čtverečky“, ty delší už raději vypouštím, protože mě začíná tlačit čas. Trasa už se nepěkně houpe a vítr už mi moc platný není. Když už to konečně vypadá, že výš už se vyhrabat nemůžu, přichází sjezd snů. Místo to bylo sice nádherné, krásný, hustý, zelený les. Ale ta „silnice“! To byl jeden z nejhorších tankodromů, jaké jsem kdy jela. A zrovna ho musím jet dolů… To jsem moc času nenahnala. Mírné stoupání z údolí říčky Teplá podél Pramenského potoka se jede dobře. Tedy až poté, co si uvědomím, že je to stoupání. Napřed mi to připadalo jako rovinka, na které to nejede. Do kopce to bylo až na Kladskou, následoval sjezd do Lázní Kynžvart (nebo byl ten strašný tankodrom až tady?). Konečně jsem se dostala tam, kde se cítím jako ryba ve vodě – na silnici I. třídy. Navíc s větrem v zádech. Parádní asfalt mě provází až do Chebu, kde už se sejdeme s Verčou a fotografkou Péťou. Do setmění zbývá pár desítek minut, tak uděláme pár fotek u cedule a pokračujeme do centra. Tam už fotíme po tmě a jdeme se ubytovat.

S hrůzou zjišťujeme, že v Chebu po deváté hodině „chcíp pes“ a najíst se můžeme už jen v „mekáči“. Když tedy počkám se sprchou, protože mají jen do deseti. Stíháme to jen tak tak, ve 21:59 už se nás obsluha snaží vypoklonkovat, aniž bychom měly dojedeno…

Na pokoji ještě plánujeme poslední podrobnosti zítřejšího výletu, hlavně čas budíku a odjezdu. Než dám sprchu a důkladně si promyslím, co si vezmu na jízdu s sebou a co naložím holkám, je půlnoc. Budík na třetí hodinu bude vražda. Ale to by pro mě byl i na sedmou…

Etapa 1
Cheb – Branišov

Budík ve tři opravdu nebyl dobrý nápad. Spala jsem dost špatně, protože mě trochu bolí „místa dopadu“ – rameno, loket a bok. Motá se mi hlava a opravdu se necítím na to, abych teď sedla na kolo a jela do Opavy. Zazdít to samozřejmě nechci, tak Verču poprosím, aby mi dala ještě hodinku. Vyhoví mi s tím, že jí slíbím, že ve čtyři už opravdu vstanu. Usnout se mi nepodařilo, z postele už jsem se ale vykulila a cítím se o dost líp. Posnídám sušenky, Monster a dvě kolečka salámu, obléknu dres s dlouhým rukávem a odhodlaně vyrážím do boje. Ještě předtím ale absolvuji nezbytné focení před hotelem. Musíme mít přece důkazy, že jsem fakt vyrazila! Snad tam někde bude v záběru i ten nekřesťanský čas.

Než dofotíme, skoro se rozednělo. Vydám se hledat začátek trasy, mám ho na dohled, jen mi ho trochu cloní přikázaný směr jízdy, ale co už, je půl šesté v noci, policajti takhle brzo určitě nevstávají :-P Vyrážím po své „oblíbené“ hlavní silnici směr Mariánské Lázně. Sice proti větru, ale odhodlaně. Zastaví mě až kruhový objezd těsně před nimi. Mám na něm jet rovně, tak na něj najedu a koukám, že „rovně“ znamenalo odbočit těsně před ním a nějak ho podjet. Tak si ho objedu celý, abych zjistila, že to tam je stejně nějak uzavřené, tak si kruháč objedu ještě jednou a sjedu nějakou pochybnou odbočkou na centrum. Z toho mě čeká tak nechutné stoupání, že si říkám, že by bývalo asi bylo rychlejší objet město po obchvatu, jak jsem vyrazila omylem původně. Ale kdo ví, třeba by ta ten kopec byl taky.

Proti větru to fakt nejede. Navíc pořád jenom stoupám. Korunu tomu opět nasadí sjezd po pekelném tankodromu. Jenže do Branišova jiná cesta nevede. Holky mě autem cestou předjíždějí, pořídí pár fotek za jízdy a v Branišově už čekají. Svěřím se jim s prvními dojmy z jízdy a dávám první sváču, Verčin speciální „hamburger“ z rýžových sucharů a sýra. Následuje samozřejmě focení se svačinou i bez, krátký pokec… Docela dlouhý prostoj, ale co se dá dělat. Potřebuju nabrat síly na to, co mě čeká…

Etapa 2
Branišov – Nižbor

Tuhle část s odstupem času hodnotím jako nejnáročnější. Začátek po hlavní silnici je do kopce a proti větru, ve výsledku to ale pořád asi byla ta nejsnazší část. Vyžádám si ale brzy zastávku, tentokrát na převlečení do krátkého dresu. Navléknu se tedy do „pyžámka“ s logem Slavia pojišťovny a pokračuju. Dostatečně pomalu na to, aby si všichni kolem stihli ty nápisy přečíst :-P Přes Whatsapp dostávám instrukce, že mám zastavit v Manětíně, kde uděláme pár fotek. Dokonce se tam objevuje první fanoušek :-) Chlapík s kolem tam postával a dlouho nic neříkal, pak se osmělil a prohodili jsme pár slov, že prý mě viděl na Facebooku, tak nás přišel pozdravit. Bylo to trochu rozpačité, ale milé setkání.

Nejede to. Nejede a nejede. Otevřená prostranství, vítr z jihovýchodu a pořád do kopce. Verča volá a navrhuje kebab v Kralovicích. To se neodmítá. Že prý to budu mít dlouho z kopce, tak tam budu za chvíli… Pořád dál stoupám, ale na to klesání se těším… Žádné nepřichází, asi to holka nějak popletla :-) Zastavujeme na pár fotek u Mariánského Týnce, do Kralovic se doplazím zpruzená a otrávená z toho, že jedu až takhle pomalu. Na začátku vesnice holky čekají s tím, že mě ke kebabu dovedou. Nevím, jak se to stalo, ale chytla jsem se špatného bílého auta, plzeňská SPZ už v tuto chvíli nebyla ideálním poznávacím znamením… Nakonec se najdeme a dáváme kebab, do kterého mi vítr neomylně fouká vlasy, zaleju ho samozřejmě Monstrem… Verča mi ještě mázne krk opalovacím krémem a pokračujeme dál. 

Čtvrtá zastávka v rámci jedné etapy? Snad to takhle nepůjde celou dobu. Odpočinek, focení i jídlo jsou samozřejmě potřeba, ale každá propauzovaná hodina znamená další hodinu navíc, kterou budu muset vydržet v bdělém stavu…

Následuje peklo. Ne, opravdu netuším, kolikrát jsem na tom Křivoklátsku jela nahoru a dolů, ale přišlo mi to nekonečné. V Kalinově Vsi trochu znejistím, protože silnička, na kterou mě Garmin posílá, vypadá jako všechno možné jen ne cesta, která někam vede. Radši koukám na mapu do telefonu, a ten se tváří, že by to mělo být v pohodě. Dám tomu tedy šanci… Není to zrovna dálnice, ale jak je to do kopce, horší asfalt mi nevadí. V následující vesnici sice přichází taková stojka, že mám strach, že hodím krovky, ale nějak to vyjedu. Lesy jsou tam krásné, jen mi tam je občas zima, jak jsem rozpálená ze sluníčka. Na každém kopci už doufám, že bude následovat finální sjezd do Nižbora, ale furt nic. Nakonec se ale přece jen dočkám a v Nižboře se vyskytnu.

Tam už mě čeká podpora ze Slavia pojišťovny Sport teamu, nejen Verča s Péťou, ale i Ondra, který celý projekt zaštiťuje, a Lukáš, který nás propojil. Ano, to on za to může! :-D Dávám si napřed zmrzlinu, čím ji zapíjím, už asi specifikovat nemusím, chvíli se usadíme na lavičku u řeky a docela pěkně si tam povídáme… Opět proběhne nějaké to focení a nakonec tam strávíme asi hodinu a půl. Za normálních okolností by to bylo fajn posezení s kamarády, ale dnes se mi to úplně nehodí. No aspoň je dobrá nálada :-) Ač už jsem z prostojů značně nervózní, uděláme ještě pár fotek u cedule a rozloučíme se s tím, že si holky dají oddech v Praze a já se jim ozvu jen v případě, že budu mít problém.

Etapa 3
Nižbor – Kouřim

Čekají mě dva úseky, které znám nejlépe, navíc tam zdaleka nebude tolik kopců jako v těch předchozích. Z Nižbora na Beroun jedu na jistotu, v Berouně chvilku váhám, jestli bude menší zlo kopec přes Tetín, nebo cyklostezka plná lidí. Rozhodnu se pro cyklostezku, trochu si tam zanadávám a zakroutím hlavou nad rodinkou, která si udělala piknik přímo na asfaltu přes půlku šířky stezky. Pro to jsem nebyla schopná najít žádné vysvětlení. Nakonec se do toho Srbska nějak probojuju, profrčím kolem Karlštejna, z Hlásné Třebaně to vezmu radši přes kopec, než abych se crcala po pěší lávce a podchodem do Zadní Třebaně a pak ještě přes Řevnice. 

Sjedu do Let a v Dobřichovicích už se mi na kopec nechce, tak se opět obrním trpělivostí a beru to po stezce. Na lávce v Černošicích jsem tradičně poučena, že se přes ni nemá jezdit, vysvětlení, že v těch botách, co mám, se zase nemá chodit, pána asi moc neuspokojilo, ale z kola mě nesundal a já můžu pokračovat na Zbraslav. Z té se vyhrabu Břežanským údolím na kopec a potkávám známou tvář. S Tomášem se známe z bývalé práce, na kole jsme se ale asi nikdy nepotkali. Tak mě kousek doprovodí, občas si povídáme, občas se za něj schovám do háku, až u Jesenice potkáváme mého osobního domestika Tomáše, který mi vyrazil naproti cíleně. Ve Zdiměřicích se Tomáš odpojuje a jede domů, my pokračujeme po 101ce přes Modletice a Říčany až ke Kutnohorské, po níž jedeme až za Kostelec. V háku se mi jede docela dobře, závětří je hodně znát. A tak není divu, že když se blížíme ke Kouřimi, volá Verča, že tam ještě nejsou, protože nečekaly, že pojedu tak rychle :-) Naštěstí jsou odtamtud už kousek, tak si na náměstí dáváme pizzu, a než ji sníme, holky jsou tam. 

Už jsem trochu mimo, takže po převlečení do „nočního“ na hromádku věcí na lavičce koukám, jako bych ji viděla poprvé, a nejsem se schopná rozhodnout, co chci s sebou do kapes a bez čeho se obejdu. Když už jsem konečně ready pokračovat a s holkami se rozloučíme s tím, že dáme ještě zastávku u cedule, na poslední chvíli si vzpomenu, že potřebuju ještě světlo. Tak ho nasadíme a jedem. Ještě tak vědět, kam. 

Etapa 4
Kouřim – Moravany

Kouřim jsem zvyklá míjet po obchvatu a do centra nezajíždět, tak jsem poněkud dezorientovaná, ještě jak je tma a mám s sebou další tři lidi. Je mi řečeno, že jedu špatně, tak se vracíme a vyjíždíme na druhou stranu. Zpětně už vím, že jsme jeli tak, jak jsem jet chtěla, jen jsem se nechala zmást. Vyjíždíme po strašném tankodromu (podle toho jsem poznala, že tohle není má obvyklá trasa z Kouřimi), nakonec se na trasu nějak napojíme a už jsem si zase jistá v kramflecích. Ceduli v tom chaosu samozřejmě přejedeme, tak na nás holky pohotově zatroubily a já jsem to jako signál kupodivu pochopila. Pár fotek potmě a jedeme dál.

Po návratu na Kutnohorskou se rozloučím s Tomášem, přece jen na rozdíl ode mě musí druhý den do práce. Kousek po ní jedu a po telefonu instruuju holky, že budu potřebovat dát nabít powerbanku. Po chvíli domlouvání dáme sraz v Týnci nad Labem, kde si předáme vše potřebné a po krátkém rozhovoru pokračuju na kopec. Vítr se trochu zmírnil, ale že by ustal úplně, to zas ne. Jedu po hlavních silnicích, placatým Polabím, tak se celkem posouvám, i když zdaleka ne tak rychle jako s domestikem.

Před Pardubicemi řeším dilema, jestli je objet, nebo to vzít přes centrum. Vzhledem k tomu, že bylo kolem půlnoci, poslala jsem to přes město. Do Moravan už to z nich byl kousek, ale připadalo mi to nějaké nekonečné. Navíc jak jsem původně měla trasu naplánovanou mimo město, nahlásila jsem holkám příjezd z jiného směru, než jsem nakonec přijela. S tím jsem počítala a byla připravena Moravany projet na původně domluvené místo. Péťa ovšem zaznamenala, že jedu odjinud, tak mi pro jistotu volala. Aspoň jsem ji ujistila, že přijedu k té ceduli, kde bylo domluveno, a ony se přesouvat nemusí.

Potmě dáme pár fotek a vracíme se k autu. Pošlu do sebe RedBull a klobásu a dá se do mě strašná zima. Primárně spíš z nevyspání, než že by se fakt ochladilo. Začínají mi padat víka, krize jako prase. Co teď? Mám si na chvilku lehnout? To se mi pak nebude chtít jet, to si vybavuju z Letovické 24hodinovky, kdy jsem zalezla do spacáku na 20 minut a vylezla po dvou hodinách. No nakonec jsem se nechala přesvědčit a na chvíli jsem do spacáku zalezla. Ustlala jsem si hezky venku vedle Festky, ještě jsem si ji nechala přivázat k ruce :-) Nakonec jsem stejně neusnula. Jednak mě tlačila naražená místa, jednak jsem asi i tak byla nervózní, aby mi nějaká srnka nechtěla na Festce odjet. V neposlední řadě asi sehrál roli i ten energy drink. Ale odpočinek mi prospěl, cítila jsem se o dost líp. Asi pomohlo i zahřátí ve spacáku. 

Etapa 5
Moravany – Šumperk

Péťa mi na cestu půjčila péřovku a Verča teplé spodní triko, vyrážela jsem jak panáček Michelin. Vyjela jsem z vesnice a potřebovala jsem si odskočit, a to dost urgentně, tak jsem neřešila křoví a zajela prostě k nějaké ohradě. Během pár vteřin se ke mně seběhlo početné stádo ovcí. Sice byly za plotem, ale bečely takovým způsobem, že to snad muselo vzbudit i holky na druhém konci vesnice. To prostě nešlo. Tak jsem zase nasedla a popojela ještě kus. 

Než jsem si vyřídila vše potřebné, začalo svítat a mně začalo být horko. Bundu i teplé triko jsem tedy odložila do ranečku, který jsem si na tuto etapu pro tyto účely vzala. Brzy mi začala být zase zima, ale už se mi nechtělo stavět. Když už jsem měla raneček, měla jsem si do něj přibalit energy drink, přece jen jsem si ten poslední dala dvě hodiny před tím, než jsem vyrazila z Moravan. Začínají mi padat víka, v Chocni nějak nemůžu trefit cyklostezku, na kterou jsem se od začátku této etapy upnula, asi jsem na ni najela zbytečně pozdě, ale hlavně, že vůbec. Za Brandýsem neomylně odbočím ke statku, jako kdykoli tam jedu, jako bych nevěděla, že správná odbočka ze silnice je až ta třetí. Když už stejně stavím, pošlu tam půl pytlíku gumových medvídků ve snaze se něčím nakopnout.

Na stezce potkám pár živáčků, kteří už asi jedou do práce, to jen já se teprve vracím z flámu :-P Asi podle toho i vypadám, padají mi víka a začínám mít první obavy z mikrospánku. V Ústí už to přichází, další krize. Přemýšlím, co s tím, nakonec si sednu na zem, opřu se o břízu a na chvíli zavírám oči. Sluníčko mě příjemně hladí po tvářích, ale mně je stejně zima. Ke slovu opět přichází Pétina péřovka a já si v ní připadám jak v pelíšku. Chvíli tam sedím bez hnutí, pak dorazím gumové medvídky a vzpomenu si, že jsem Verču stáhla o žvýkačky, když jsem svoje v batůžku zaboha nemohla najít. Ty jsou na mikrospánky přece nejlepší, proto jsem si je brala. Tak tam jednu pošlu a vyrazím vstříc dalšímu dobrodružství.

Ujedu pár metrů a najednou je mi horko. Pétina péřovka tedy putuje zpátky do ranečku a já konečně opouštím Ústí nad Orlicí. Někde za Lanšperkem už bohužel opouštím i Orlici a začíná to zase stoupat. Je čas udělat rovince pápá a postavit se dalším výzvám… Aspoň že už jsem se jakž takž probudila.

Dolní Dobrouč, Dolní Čermná… Do obou to bylo do kopce, to snad ani nechci potkat jejich Horní sestřičky. Horní Dobrouč naštěstí míjím, Horní Čermnou už bohužel ne. Ani ta ovšem není úplně nahoře a já z ní stoupám na Nepomuky. Z těch mě trasa posílá po nějaké pochybné silničce, která navíc vede po spádnici a je značená jako slepá, tak to radši objíždím po silnici, která tedy také není zrovna po rovině… Vyhrabu se na pořádný kopec, nějaký Koburk nebo tak něco. Mám dost. Už se zase pekelně rozfoukalo a já nejsem schopná sníst tyčinku, aniž bych spolu s ní žvýkala své vlasy, které mi z včerejšího copu už docela vylezly. Chvíli tam sedím u silnice, jako bych tam čekala, až se mě někomu zželí a naloží mě do auta. 

Holky se dlouho neozvaly, tak jim radši pošlu zprávu, že žiju a kde se nacházím, přestože mou polohu mají nasdílenou. Počkaly v Horních Heřmanicích, kde uděláme další sérii fotek a dám si snídani. Pokračujeme s tím, že ještě něco vyfotíme ve Štítech. Odtamtud už jsem vypuštěna směr Šumperk s tím, že mám počkat u cedule. Koukám na mapu a ptám se na jednu křižovatku, kam na ní mám jet. Holky nevědí, tak jim posílám svou trasu s tím, že tedy pojedu po ní. Krátce před vjezdem do Šumperka mi volají, že jedu špatně a mám se vrátit :-) No, jsem ráda, že jsem se zeptala :-P Naštěstí to byl jen kousek.

V Šumperku na mě padne nevyspání. Ne, že by se mi chtělo spát, ale začínám být trochu nevrlá. Ideálně bych chtěla něco k jídlu, a to hned, a pokračovat, a to hned. To mi úplně není dopřáno, jelikož se mi střídá doprovodné vozidlo a já vyhodnotím, že bude lepší v Šumperku na Janu počkat, abychom se aspoň seznámily. Nějak se mi nechtělo vyrážet s tím, že mám přijet do Opavy, kde mě bude čekat paní, kterou jsem nikdy předtím neviděla :-) A bude u sebe mít můj batůžek a vědět, kam mě má ubytovat. V Šumperku tedy s holkami dávám zákusek, horkou čokoládu a colu, pak už nastává čas se rozloučit.

Etapa 6
Šumperk – Opava

Sice jsme spolu strávily jen dva dny, za to velmi intenzivně. Tak mě trochu mrzí, že to spolu nedotáhneme do konce. No, nemám být tak pomalá :-P Naprosto rozumím tomu, že jsou utahané i z té jízdy autem. Jsem tedy předána nové řidičce, domluvíme systém komunikace a vyrážím. Samozřejmě zase na špatnou stranu. Tak kolem kavárny, kde holky ještě zůstaly sedět, projedu ještě dvakrát :-)

Sotva vyjedu ze Šumperka, na příjezdové cestě u silnice čeká chlapík na kole a nápadně se dívá mým směrem. Zdraví a ptá se, jestli se může přidat. Poznávám v něm jednoho ze svých followerů ze Stravy a pokračujeme společně po 11ce, která je mezi Prahou a Hradcem, ne-li dál, známá jako jedna z nejplacatějších silnic. Nechápu, co se jí tady stalo, ale placatá je asi ten poslední atribut, který bych jí přisoudila. Jedeme do kopce, když zrovna nic nejede, snažíme se konverzovat, pořád jedeme do kopce, občas se zařadím do háku, ale pořád jedeme do kopce… Až se na něj nakonec vyhrabeme. Trochu paradox, že se ten kopec jmenuje Skřítek, když je to spíš obr. Nahoře se rozloučíme a já se sypu dolů do Rýmařova, kde už mě čeká další místní průvodce :-)

Na to, kolik toho mám za sebou, se mi jede docela dobře. Sice pořád fouká proti, ale jednak se za Dušana občas schovám, ale hlavně si většinu času povídáme a čas i kilometry ubíhají rychleji. Nemusím řešit trasu, tu zná sám nejlépe, když jsem si ji od něj předem nechala doporučit :-) Do Opavy přijíždíme ve chvíli, kdy mám na Garminu 553 kilometrů, nastoupáno mám 5551. To zní jako výzva. Aspoň jedno z těch čísel chci mít hezké! Jana nám udělá pár fotek u cedule a domluvíme se, že se sejdeme u hotelu.

Já dál pokračuju s očima upřenýma na displej Garmina, abych některé číslo nepřestřelila. V Opavě už jsem, tak to předčasné ukončení žádný „podvod“ nebude. 554,4 km a 5555 m nastoupáno. Teď! Takhle mi to stačí. Trasu ukončuju a dojezd do hotelu nahrávám extra. Rozloučím se se svým průvodcem, který mi nabídl doprovod i na ráno. V hotelu jen tak z legrace zkouším na Stravě kliknout na „correct distance“, jestli mi to třeba nehodí ještě hezčí číslo, třeba mi Garmin někde v lesích nějakou tu zatáčku ošulil… A nestačím se divit, skočí mi tam přesně 555 km! Teď už to teda ale vypadá, že jsem si tu trasu vycucala z prstu, protože ujet 555 km a nastoupat 5555 metrů? To snad přece ani nemůže být pravdivé…

V hotelu se rozloučím s Janou, nějakou dobu mi trvá si rozmyslet, co si druhý den povezu v pytlíku na zádech a co už jí můžu s klidem naložit. Na poslední chvíli si ještě vzpomenu vysoukat se z dresu, ve kterém jet neplánuju, a nacpat ho ještě do batůžku určeného k odvozu. I minimalizovaný pytlík na šňůrky je docela těžký, ale radši si v něm jeden ze zbylých Monsterů a lahev ionťáku povezu, aspoň nebudu muset cestou řešit, kde doplním tekutiny. Zvlášť když mi Dušan poradil, že zpátky do Prahy to mám lepší přes Polsko a já s sebou mám jen české koruny.

Etapa +1
Opava – Praha

V Opavě výzva Cheb – Opava pochopitelně skončila. Ale to bych to nesměla být já, aby tím skončil i můj výlet. Přece nestrávím ten slunečný den ve vlaku nebo autě… A bude to dobrodružné – zjistila jsem totiž, že ač jsem si trasu domů naklikala, nakonec jsem ji neuložila. „Naštěstí“ není moc možností, ten strašný kopec ze včerejška jsem fakt znova jet nechtěla, tak mi můj místní průvodce poradil, že ty Jeseníky můžu objet přes Polsko. To mému návratu do Prahy přidalo nový rozměr. 

Z postele se mi nechtělo, vykopala jsem se asi v jedenáct, což je sice na cestu z Opavy do Prahy trochu pozdě, ale co mi zbývalo :-) Radši dojedu domů ve dvě večer, než abych se pořádně nevyspala. První asi hodinku mě Dušan opravdu doprovodí a na hlavní silnici vedoucí přes Krnov do Polska se rozloučíme.

První kámen úrazu přichází ve chvíli, kdy přejedu hranice. V Garminu nemám mapu Polska! :-D Koukám do nahraných map a asi na třetí pokus tam tu správnou najdu. Z popisu si matně vybavuju Prudnik, Nysu a Klodzko, dál už nic… Tak prostě jedu na Klodzko a pak uvidíme. Silnice je pěkná, je na ní teda celkem provoz, asi nějaký hlavní tah. Nečekala jsem, že úsek přes Polsko bude tak dlouhý. Vlevo od sebe vidím vrcholky Jeseníků a v duchu se na ně šklebím, že na ně nemusím. V tom Polsku to bylo celkem po rovině… Teda až do toho Klodzka.

Tam jsem si nebyla jistá, jestli jsem měla jet pořád rovně na Náchod, nebo ostře doleva na Králíky. Jenže se mi nějak vybavilo, že Kralický Sněžník je velký kopec, tak jsem jela radši na Náchod. Do kopce to tam tedy bylo také. Najednou to nejelo tak pěkně, jako doteď a došlo mi i proč – otočil se vítr! To se celkem dalo čekat, že si ten jihovýchodní vítr neužiju celou cestu do Prahy, to už bych měla moc štěstí najednou. Rázem mi cesta do Náchoda připadá nekonečná, provoz houstne a silnice je dost úzká na to, kolik toho po ní jezdí. 

Telefon mi hlásí slabou baterku, radar taky, powerbanka už té šťávy taky nemá moc. Váhám, co z toho nabíjet, ale nenabíjím radši nic, počkám, co bude urgentnější. Jak sdílím polohu nejen s Verčou, ale i na Stravě, baterku to žere o dost rychleji než bez toho.

Se setměním se dočkám. Náchod. Co dál? Směr mám dobrý, jedu pořád na ZJZ, tak v tom budu prostě pokračovat, pojedu pořád rovně a ono už to nějak dopadne :-) Na hlavní je celkem provoz, z Náchoda i kopec, ale asi pořád lepší než se potmě plácat po nějakých okreskách, o kterých ani nevím, v jakém jsou stavu. Po vyjetí z Náchoda provoz trochu opadne a jede se mi celkem dobře. Tedy až na to, že už je tma a někde kolem Jaroměře dokonce krátce sprchlo. Naštěstí jsem z toho brzy vyjela. 

Z vedlejší se připojil nějaký neosvětlený ninja na gravelu, tak ho pozdravím a ptám se, kam jede. On, že „jenom tady kousek“, tak mu říkám, že to je blbý, že jsem doufala, že mi to odtáhne do Prahy. Koukal na mě, jako bych mluvila čínsky, ale kousek jsem se za ním svezla. Raději, než ho mít bez zadního světla za sebou. I když radar by ho asi prosvítil :-P Po avizovaném kousku se odpojil a já jsem opět osaměla. A to jakože úplně, strašně dlouho mi nenapsal nikdo z těch, s nimiž jsem sdílela polohu. Občas se někdo ozval a povzbudil mě, ale teď už dlouho nic, to už šli všichni spát? Nebo je to přestalo bavit sledovat? Stát se to mohlo, ono sledovat, jak jedu z Opavy pořád rovně až do Hradce asi nebude žádná velká zábava. Ani za tím Hradcem to nebyla žádná extra ostrá zatáčka :-) Byla jsem ráda, že se mi ho podařilo minout. Oficiálně jsem do něj sice asi tak třikrát vjela, ale to byly jen okrajové části a nemusela jsem přes centrum. 

Je mi zima, mám hlad, potřebuju na záchod a chci zkontrolovat stav baterky telefonu. Ale vzhledem k tomu, že mi zatím ještě pořád drží nabitý radar, ačkoli už by měl každou chvíli „chcípnout“, rozhodla jsem se jet, dokud drží. Vybil se mi na začátku Chlumce. Tak jsem zastavila, postupně vyřídila všechno potřebné a zjistila, že telefon už mám vybitý. Tak proto mi nikdo nepsal. Oni teda asi psali… Postupně se ze zpráv, které mi po napojení na powerbanku začaly chodit, dovídám, že jsem „nedostupná“ už od Náchoda. Na jednu stranu je fajn sdílet polohu, na druhou stranu, když se mi v takové chvíli vybije telefon, lidi se zbytečně vyděsí, když jim najednou zmizím, resp. zůstanu na jednom místě…

Radar už nedobíjím, pod sedlo hodím záložní blikačku a doufám, že vydrží. Mám pro jistotu ještě jednu, případně pořád nějakou tu šťávu v powerbance. A v nouzi nejvyšší bych tam mohla šoupnout přední bílou, za což by mě sice řidiči milovali, ale lepší než se nechat zabít. Kolem půlnoci projíždím Poděbrady, trochu nezvyk, jak tam je mrtvo. Až tak mrtvo, že to za nimi bez obav zaprasím po silnici zákazem. Za sebou nic nemám, proti mně jede auto, s tím se vyhnu… A sakra, policajti… Zrovna tam byl nájezd na stezku, tak jsem tam odbočila, jako bych to celou dobu měla v plánu :-P Nejspíš by mě nechali jet, ale zpomalili vedle mě celkem dost, tak to takhle bylo jistější…

Už se mi ani nechtělo objíždět ten tankodrom mezi Kostelní Lhotou a Sadskou, prostě už jedu pořád rovně. Až tak rovně, že to ani neberu přes Prosek a pošlu to po Náchodské / Chlumecké / Poděbradské / Českomoravské až k libeňskému nádraží a od něj na kopec.

Epilog
Žižkov – Kyje – Žižkov

Někde kolem Černého Mostu si vzpomenu, jestli nenapsat Verče, že bych se u ní stavila pro batůžek, ale nechci ji otravovat ve tři čtvrtě na dvě. Doma začnu po druhé hodině rozesílat zprávy, že jsem dorazila, a než dopíšu první, píše mi Verča, že je ještě vzhůru a jestli se teda cestou stavím. Kdybych jí napsala, že už jsem doma, asi by mě už ven tahat nechtěla, tak jí rovnou píšu, že se zastavím. Sice očekávám, že vyleze rozespalá, podá mi batůžek a zase pojedu, nakonec jsem ale dostala čaj a croissant, a ještě jsme se zakecaly :-) Domů tedy nakonec přijíždím až kolem půl čtvrté… Tak dobrou noc!

Co je Král 50. rovnoběžky?

V principu jde o to, přejet Českou republiku po 50. rovnoběžce, tj. z Chebu do Opavy nebo naopak. Trasa není přesně daná, povinné je jen projet pěti konkrétními body, kde se 50. rovnoběžka kříží s poledníky. Kudy jednotlivé body propojíte, je na vás. Někdo si vybere nejkratší cestu, jiní radši minimalizují stoupání, i za cenu nějakého kilometru navíc. Někomu vyhovuje, že to po hlavních tazích pěkně frčí, jiným vadí provoz a radši si vyberou klidnější silnice i za cenu horšího asfaltu. Někdo se nechce zdržovat projížděním centry měst, jiní se do nich naopak rádi podívají, protože tam třeba ještě nikdy nebyli… Možností je spousta a s výzvou Krále 50. rovnoběžky se nudit nebudete.

Samozřejmě, není nutné ujet trasu na jeden zátah. Můžete to pojmout třeba jako týdenní výlet, nebo si etapy objet jednotlivě každou jindy, případně i jako štafetu s kamarády. A komu je Česká republika malá, může si to z Chebu střihnout na druhou stranu, do německého Trevíru. Pravidla jsou stejná, jiný je jen směr.

Více o akci Král 50. rovnoběžky naleznete na www.slaviapojistovnasportteam.cz

Sex: povolený doping pro sportovce, nebo zkáza vašeho výkonu?

• Bleee, rybí tuk? Už ne! Jak doplnit omega 3 a být zdravý od srdce až po pokožku
• Není depka jako deprese. Odborníci však mají jasno – hýbejte se!
• Jak běhat v temných ulicích bezpečně a bez stresu
• Od kanad po karbon: Tajemství běžeckých bot a proč rekordy netkví v podrážce
• Je Garmin Edge 1050 ten nejlepší cyklocomputer na světě? Otestovali jsme Rolls Royce pro cyklisty