Nemám ráda listopad. Je zima, tma, mokro, mlha… A tak když nepřibývá moc zážitků na kole, musela jsem si nadělit aspoň dvě změny v osobním životě. Akorát se o nich ještě úplně nehodí mluvit :-) Ale ony brzo vyplynou ze záznamů na Stravě… Takže zatím bude muset stačit jen sdělení, že mezi mnou a Festkou se nic nemění, takže to nejdůležitější stále zůstává :-) Bohužel ale skoro polovinu měsíce musela chudinka stát v koutě…

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Trapas měsíce

Jednoho nepříliš krásného dne jsem si z práce odběhla nakoupit do Alberta a před barákem vidím holku, jak zápasí s kolem, dofukovala MTB nějakým mrňavým šidítkem. Nicméně vypadala, že ví, co dělá, tak jsem nezastavovala a pokračovala na nákup s tím, že jestli ji tam uvidím i cestou zpátky, pomoc jí nabídnu.

Asi po deseti až patnácti minutách jdu zpátky a ona tam ještě je, pořád stejně skloněná k zadnímu kolu. Tak zastavím a ptám se: „Nepotřebuješ nějak pomoct? Koukala jsem, že jsi tu s tím zápasila, už když jsem…“ Zvedla hlavu a k mému údivu měla pěstěnou bradku! :-D No nic… Třeba si ten mladík nevšiml, že jsem použila ženskou koncovku… Jako pardon, ale culík koukající zpod helmy v kombinaci s drobnou postavou mě prostě zmátl. Navíc zimní oblečení univerzálních barev taky leccos schová.

Odpověděl, že pokud bych měla nějakou rozumnější pumpičku, bylo by to fajn. Pořád na mě ale tak nedůvěřivě koukal, pak mi došlo i proč – byla jsem v civilu a nevypadala jsem, že bych měla pumpičku u sebe :-) Tak jsem mu vysvětlila, že mám kolo i nářadí jen o dvě patra výš. Nakonec ale usoudil, že tak, jak si to nafoukl, to snad dojede. Tak snad byl jeho úsudek správný, jinak nejspíš někde uprostřed Vinohrad pumpuje dodnes :-)

Deník robotické cyklistky: Domov důchodců, shovívavá hlídka i karbonová kukačka

Dveře měsíce

Začátkem listopadu se mi otevřely dveře… Tak trochu do cesty! Člověk si dává bacha na srnky a další vysokou zvěř, a pak ho málem sejme parkující (nebo spíš právě zaparkovavší) řidič otevírající dveře do cyklopruhu. Přesně z tohohle důvodu většinou jezdím po jeho levém kraji, což mi v tomto případě pravděpodobně ušetřilo kotrmelec, protože jsem se na poslední chvíli stihla vyhnout.

Lekl se zjevně i pan řidič, protože se z auta ozvalo hlasité vyděšené „dop*delééé“. Kdyby místo toho ty dveře radši rychle zavřel :-P No dobře mu tak, snad se příště při otevírání dveří pořádně rozhlédne. Někde jsem před pár lety četla, že na tohle existuje docela dobrá pomůcka – otevírat dveře od auta vzdálenější rukou. To vás totiž donutí otočit horní polovinu těla a ohlédnout se, aniž byste na to museli myslet.

Idiot měsíce

Ne, tohle už se fakt nedá nazvat jinak. U řidičů, kteří mě ohrožují, si kolikrát říkám, že to mohlo být jen nedostatkem zkušeností, ale tohle byl jednoznačný záměr. I když vlastně nevím, o co mu šlo.

Neseděl za volantem. Stál s dalšími nejspíš podobně založenými individui na kraji ulice v Karlíně. Mluvili nějakým východoslovanským jazykem, netuším kterým. Když jsem je míjela, udělal prudký pohyb směrem ke mně a zastavil se nebezpečně blízko. Pohyb, jako by se mě snažil z kola shodit. Byl to „jen“ náznak, který jemu i jeho kámošům připadal samozřejmě hrozně vtipný.

Mně v tu chvíli nějak automaticky vystřelila noha směrem k němu, těžko říct, kam přesně bych se trefila, kdybych kop dokončila, bolelo by to asi jak do kolene, tak o pár desítek centimetrů výš. „Vtipálek“ v tu chvíli ale se smíchem uskočil zpět (pravděpodobně plánovaně, ne v reakci na můj pokus o sebeobranu), já jsem radši rychle zacvakla nohu zpátky do pedálu a pokračovala. Snad rozuměl i slovu „kreténe“, gestu vztyčeného prstu, které jsem na něj ještě z bezpečné vzdálenosti ukázala, už asi těžko. Měla jsem palčáky, což mi v tu chvíli nedošlo.

Bahno měsíce

Kdo někdy projížděl v dešti Polabí nebo jinou zemědělskou oblast, asi tuší, o čem mluvím. V naší zemi zkrátka není zvykem si před vyjetím na silnici opláchnout traktor. Dokud se na silnici válí jen uježděné hroudy, jen to drncá. Jakmile do toho ale zaprší, bahenní lázeň je na světě. A nejde samozřejmě jen o traktory, ale i o stroje vyjíždějící ze stavenišť.

Ti ohleduplnější nechají na místo svého působení píchnout aspoň dočasnou značku s vykřičníkem nebo dokonce s dodatkovou značkou „Pozor, bláto!“ Co je mi to ale platné, když tam v tu chvíli není možnost odbočit a musela bych se vracet?

Semice, Ostrá, Zálezlice, Dušníky… To je jen zlomek obcí, kolem kterých pravidelně narážím na nánosy bahna na silnicích. V polovině listopadu mě ale nemile překvapily i další vesnice, kde jsem takové problémy dosud neměla – například Kounice, Kostomlaty nad Labem nebo Český Brod. Jasně, po dešti si to kolo stejně musím umýt, broušení hlínou a pískem úplně neprospívá řetězu ani brzdám už během vyjížďky…

Vyměknutí měsíce

17. listopad. První letošní výstraha před náledím. Platila od osmi hodin odpoledne, vize byla samozřejmě taková, že vyrazím někdy ráno, abych do těch osmi nebo nejpozději hodinu po byla zpátky. Dle očekávání to nedopadlo a vyrazila jsem zase v půl třetí…

Teplota neměla spadnout pod dva stupně, tak jsem doufala, že nebude foukat moc ledový vítr, který by náledí mohl způsobit i při takové teplotě. Pršelo až do večera, naštěstí to nenamrzalo a kolem půlnoci jsem dojela domů bez problému.

Druhý den už jsem ale nic nenechala náhodě a ještě večer jsem si pro jistotu přezula cyklokrosové kolo na „zimní gumy“ a vyměnila v něm ucházející duši. Ráno jsem si na Stravě přečetla, jak všechna ranní ptáčata na cyklostezkách „bruslila“. Sice jsem jela do práce až po deváté, ale kdo ví, jak bude večer… Když už jsem tu cyklokrosku měla připravenou, šla rovnou do akce.

A jestli vytažení stabilnějšího kola nepovažujete za vyměknutí, považujme za něj aspoň to, že místo 110 PSI, které vozím v silničním kole, teď mám 60 PSI, vyměkla mi tedy aspoň kola :-)

Sendvič měsíce

Ježdění po Praze není žádná sranda. Věčně se mě někdo ptá, jestli se mezi těmi auty nebojím. Bojím, přiznávám se. Oni mají plechy, já ne. Kdyby mě mezi sebe dvě auta zmáčkla, budu bez šance a slisují nás s Festkou do homogenní placičky… A co teprve, když mě mezi sebe slisují dvě tramvaje?

Optimální průjezd Prahou jsem vymýšlela dlouho, nakonec mi ve večerních hodinách vychází nejlíp trasa, která vede kolem Masarykova nádraží. Přímo kolem jeho budovy mám na výběr, jestli jet pěší zónou s povoleným vjezdem cyklistů, kde jsou ale kostky, nebo po tramvajovém pásu, kde v době, kdy se vracím, v 90 % případů žádné tramvaje nejsou.

A když zrovna jsou, trpělivě se zařadím za ně, většinou jsou tam dvě, protože pro noční tramvaje je to přestupní stanice, kde na sebe čekají. Nebo to tak aspoň za mých mladých let bylo :-) Tak jsem tam jednoho krásného listopadového večera (ehm, není to oxymóron?) přijela, vidím tam stát tramvaj, která je od křižovatky dost daleko, tak vyhodnotím, že je před ní ještě druhá, a zařadím se za ni s tím, že počkám, až se lidi přesypou a tramvaje odjedou.

Padne zelená, tramvaj přede mnou se ale pořád nedává do pohybu. Po chvíli se před ní dá do pohybu něco, co jsem tam nečekala – malý popelářský vůz. A sakra, to znamená, že druhá tramvaj asi teprve přijede. No než dokončím myšlenku, je tam, a mně nezbývá, než tam stát mezi nimi a doufat, že tam tomu řidiči za sebou moc nevadím. Lidi to sice mají při přestupu o délku mého kola dál, ale nebrblají.

Objíždět první tramvaj protisměrem se mi nechce, protože přes ni pořádně nevidím, jestli nějaká nejede i proti. To by se mi blbě řadilo někam pryč, i kdyby bylo kam, musela bych rychle přejet koleje, což většinou nedopadá moc dobře. A přejet na pěší zónu by vyžadovalo nějak překonat ostrůvek se zastávkou, zábradlím a spoustou lidí.

Tvářím se, že tam nejsem, a tiše si přeju, ať už tahle nepříjemná chvíle skončí. Vědět, že se octnu mezi dvěma tramvajemi, bývala bych to vzala po té pěší zóně. Jednak už bych bývala dávno mohla jet, jen bych si překřížila cestu s těmi popeláři, protože potřebuju doleva a kostky jsou od kolejí vpravo. Jednak bych se necítila jako hamburger mezi dvěma půlkami housky.

No nakonec vše dobře dopadlo :-) Na příští zelenou se rozjela první tramvaj a já jsem se z kolejí uklidila doleva, jakmile se mi naskytl dostatečný výhled do protisměru. Následující dvě křižovatky už jsou peklo standardně, u Bulhara nechápu, proč nejsou jasněji označené pruhy. Jasně, oba vedou napřed rovně a větví se až po pár desítkách metrů. Proč se ale tolik aut pokračujících po Seifertově řadí do pruhu, kterým se dá plynule jet spíš do Husitské, a naopak?

Pravda je, že značení tam není zrovna ideální – levý pruh je nazván „Žižkov, Karlín“, pravý „Žižkov, Vinohrady“. Kdo to tam nezná a potřebuje na Žižkov, nejspíš tápe. Já se řadím doleva, protože vím, že tam potřebuju. Nemůžu se ovšem zbavit dojmu, že ten pruh někteří taxikáři berou jako „ten levý, rychlejší“ a ne jako (brzy) odbočovací.

Infiltrace měsíce

Přestože to místo ještě spadá pod Prahu, je silnice z Dolních Měcholup do Dubče někdy takové pěkné safari. V nedalekém remízku žije početné stádo muflonů a není výjimkou aspoň jeho část vidět, jak se „venčí“ na přilehlém poli. Občas se ale hromadně vypraví i přes silnici, nejspíš se napít z rybníka.

Byl to ten víkend uprostřed listopadu, kdy jsem po té silnici (jako skoro každý den) vyjížděla z Prahy. Bylo krátce před setměním, tak už jsem pro jistotu vyhlížela, jestli se mi z polí něco nechystá skočit do cesty. Pohled doprava mě dost vyděsil. Celé stádo bylo nastoupené hned u silnice! A pak že jsou mufloni plaší…

Co teď? Fotit, nebo radši jet? No než vytáhnu telefon, budou pryč, na těch nejbližších bylo vidět, že se chystají zdrhat. Tak jsem se pohledem na obrovské stádo jen kochala, musely jich být vyšší desítky. Netušila jsem, že jich tam žije tolik, doteď jsem viděla vždycky nejvýš odhadem patnáct až dvacet kusů.

Jak jsem předpokládala, stádo se dalo do pohybu. Co jsem ale nečekala, bylo, že i přes to, že mě viděli, poběží přes silnici. Naštěstí mě „nechali projet“ a běželi těsně za mnou, nejspíš jsem pro ně (logicky) nepředstavovala žádné nebezpečí. Možná když viděli řídítka mého kola, vyhodnotili, že jsem jedním z nich :-) Snad jsem je moc neranila, když jsem poté, co mě mezi sebe vzali, vyrazila jiným směrem…

Parkování měsíce

Tak tenhle název cestovní kanceláře mě zaujal a posléze i pobavil, když její autobus zastavil v úzké ulici v Karlíně tak, že nemohla projet ani auta v protisměru. Na pohodu si tam vysypal lidi a pak naštěstí odjel zaparkovat k Hiltonu.

Ten den bylo fakt hnusně, hrozilo náledí, tak jsem radši jezdila jen po Rohanském nábřeží tam a zpátky. Z minulých let mám zkušenost, že tam je nasoleno vždy. A abych se v tom utvrdila, dva sypače v akci jsem tam i potkala. Ty tam vidím rozhodně radši než kropicí vozy, které tam potkávám běžně. Jen ten permanentně zabahněný cyklopruh kolem staveniště sůl moc nevylepšila. Každopádně jsem ten „okruh“ dala ten den myslím dvanáctkrát a kolem toho autobusu pokaždé projela.

Milník měsíce

Překročila jsem padesátku. Ne, v žádném sjezdu přes obec jsem asi předpisy neporušovala, nebo si to už aspoň nepamatuju :-) A nejde ani o životní jubileum, na to si ještě pár let počkám. Ne že bych se na něj zrovna těšila. Kdo mě zná, pravděpodobně pochopil, že jsem v listopadu dosáhla mety 50 000 kilometrů od začátku roku. O čtyři dny dříve než loni. V tom kontextu, že jsem chtěla původně najet o 1234 kilometrů víc než loni, to není moc velký náskok…

Jak už jsem avizovala v říjnu, budu si muset stanovit nějaký reálnější cíl, jen bude těžké najít nějaké aspoň trochu hezké číslo. Možná slevím ze svých požadavků natolik, že se prostě spokojím s tím, když překonám loňský nájezd (55 555 km). Aspoň nebudu muset silvestrovskou jízdu složitě propočítávat, abych náhodou nepřestřelila cíl. Na 56 789 km bych musela za prosinec ujet přes 5400 kilometrů, to je spíš taková letní dávka…

Dilema měsíce

Jak se v druhé půlce listopadu ochladilo, zvykla jsem si vozit termobidony s čajem. I v těch mrazech mi nějaké čtyři hodiny vydrží teplý, což je rozhodně příjemnější než pít studený ionťák a doufat, že bude ještě tekutý. Jen má ten čaj oproti jiným nápojům přece jen jednu malou nevýhodu, která je zvlášť při ježdění po městě trochu problém…

Kdybych celých, řekněme, pět hodin nepila, nemusela bych pravděpodobně vůbec zastavovat – a teď nemyslím na červenou na semaforu. Ale dát si občas pár loků teplého čaje je přece jen lákavé. Takže pít, či nepít? To je oč tu běží…

Co si budem, jít si na rušné silnici jako Rohanské nábřeží nebo Modřanská odskočit není jednoduché, zvlášť když k tomu ještě prší nebo sněží a člověk se pak musí soukat do mokrých kalhot a mokrými rukavicemi zastrkávat všechny vrstvy. Nebo rukavice sundat a pak dvacet minut mrznout, než si v nich zase vytvořím dostatečné teploučko. A co teprve kdybych vozila kalhoty se šlemi!

Čaji jsem ale samozřejmě většinou neodolala a aspoň občas jsem se na zahřátí (a samozřejmě i na doplnění tekutin) napila. No co vám mám povídat, asi všichni znáte ty momenty, kdy se před barákem kroutíte jak žížala, zatímco se snažíte v kapse najít klíče. A samozřejmě vám ještě ideálně upadnou na zem, protože v palčácích nemáte ten správný cit…

Rodeo měsíce

Dokud byly holomrazy, kdy teploty sice klesaly (v mém rajonu) i k -10 °C, nesněžilo a jen se pohádkově třpytila omrzlá tráva. Pak se sice „oteplilo“, dá-li se ten výraz v souvislosti s teplotami lehce pod nulou vůbec použít :-P, ale začalo střídavě sněžit a pršet.

Pocitově byla větší zima než při těch minus deseti a některé silnice začaly být o ústa. Zejména ty dlážděné. Dojezd kolem Národního divadla se právě proto ukázal nebýt optimální volbou, překvapilo mě, že mi i cyklokrosové pláště docela bruslily na kostkách před Májem na Národní třídě.

Jo, jsou tam ošklivé a ještě dost daleko od sebe, takže se silničním kolem mezi ně běžně zapadávám. Tentokrát jsem se mezi ně sice nevešla, ale klouzaly takovým způsobem, že se moje jízda na kole změnila tak trochu v rodeo. Za mnou jel už od řeky nějaký taxikář, kupodivu byl trpělivý a asi pochopil, že jsem trochu v úzkých. Nevím, jak se to stalo, ale i když už jsem se několikrát viděla na zemi, nějak jsem to ustála. Nebo spíš useděla.

Iluze měsíce

Po této zkušenosti jsem měla trochu obavy, jak to bude vypadat na Příkopech. Sice je tam pěší zóna, ale vjezd cyklistů je tam povolen. Jinými slovy tam můžu jezdit, ale kuželky nesmím kosit, ani když se tam motají způsobem, že by se je jeden hned snažil ukáznit a seřadit do dvojic :-)

Troufám si tam spíš v pozdějších hodinách, to tam těch lidí přece jen nebývá tolik (ale o to bývají chaotičtější). Moc živáčků tam toho večera opravdu nebylo, a když jsem viděla, jak krásně se ty dlažební kostky třpytí, asi mi i došlo proč. Přestávám šlapat, hýbat se i dýchat. Opatrně sesedám, aniž bych kolo nakláněla víc, než je nezbytně nutno. Tretrou dopadám na zem schválně kolmo, a i tak doufám, že mi nepodjede. To je můj standardní postup v situaci, kdy zjistím, že jedu po ledu.

Nakloním kolo, přitlačím na něj… A nic! Že by to tedy přece jen nebylo namrzlé? Totéž zkusím ještě o kousek dál a opravdu to neklouže. Pak mi to došlo, ty mokré kostky se tak divně lesknou proto, že se v nich odráží vánoční světýlka ze stromů! Docela se mi ulevilo, ale uznávám, že na zpomalení cyklistů na pěší zóně to asi funguje dobře.

Hlemejžď měsíce

Jo, to jsem já! Přezula jsem cyklokrosku na zimní gumy a od té doby se pohybuju rychlostí, kterou většina z vás tak možná běhá :-P Důkazem toho bylo pár minut, které jsem strávila stoupáním z Husince na Klecany. Že mě předtím na cyklostezce předjížděli cyklisti na silničních kolech, mě nepřekvapovalo. Ale ten kluk, co za mnou do toho kopce víceméně stejnou rychlostí běžel, to už bylo trochu silné kafe!

A to ještě musím přiznat, že jsem musela máknout trochu víc, než jsem chtěla, aby mě nepředběhl! :-D Dobře, byl určitě o dost mladší než já, ale pořád jsem měla výhodu v podobě kola :-)

Poplach měsíce

Detekce nehody je užitečná funkce. Za předpokladu, že se nespouští, kdy nemá. Pro neznalé stručně vysvětlím: V Garminu lze nastavit „detekci nehody“, což je funkce, která odešle přednastaveným kontaktům zprávu ve chvíli, kdy vyhodnotí, že jste spadli. Reaguje na otřesy a následné zastavení, což jinými slovy znamená, že když kupříkladu jedete po kostkách a zastavíte na nich na semaforu, Garmin má dojem, že jste udělali pár kotrmelců a válíte se na silnici…

Někdy bohužel stačí, když se při brždění na semaforu dostatečně rozvibruje kotouč. A když se to stane večer, kdy jezdíte ze strachu z náledí jen po Praze, na každém druhém semaforu, začne vás ta funkce docela štvát. A nejen vás, ale i nouzové kontakty. Ono v palčácích se na mokrém, toho času uzamčeném displeji dá odesílání SMS dost blbě stihnout zastavit do 20 vteřin…

To mi stálo i za zastavení, sundání rukavic a vypnutí funkce!

Slaneček měsíce

Jsem ráda, že při teplotách pod bodem mrazu potkávám na silnicích místo kropicích vozů sypače. Sice na mě působí trochu depresivně, že mi svou přítomností říkají, že to bude namrzat, na druhou stranu aspoň vidím, že ta konkrétní silnice bude sjízdná.

Věčně kritizuju, že solí jízdní pruhy pro auta a nesolí cyklopruhy. K jednomu se to nejspíš doneslo, tak se mi rozhodl předvést, že to není pravda… A jak jinak by mi měl dát najevo, že solí i cyklopruhy, než že mi tu dávku pošle přímo na boty? :-D

Teď to myslím samozřejmě s nadsázkou. Teda jak co, ten zásah jsem dostala, ale nepředpokládám, že by to ze strany sypače byl záměr. Spíš prostě nepřemýšlel, nekoukal a sypal, jak mu nařídili…

Překvapení měsíce

V červenci jsem byla odvážně oslovena k testování treter. Slovo „odvážně“ používám hned z několika důvodů. Jednak mám opravdu problém najít takové, ze kterých mě nebolí klouby u palců, zadruhé mě oslovila značka, jejíž tretry jsem několik let tvrdě „hejtila“ za to, že se mi rozpadly po dvou měsících používání. Třetím důvodem je to, že svěřit mně něco na testování není o tom, jestli se to rozpadne, ale spíš o tom, jak rychle se to rozpadne.

Dříve nebo později samozřejmě zničím všechno. O to větším překvapením pro mě je, že tretry české značky Force jsou zatím ještě celé. Tedy až na pár spíš kosmetických drobností, které nemají vliv na funkci :-) Vzhledem k tomu, že mi i poměrně dobře sedí, jsem ráda, že jsem na test kývla, a že mi bylo umožněno se k němu stavět s drobnou nadsázkou :-)

V tretrách jsem najezdila lehce přes 20 tisíc kilometrů a věřím, že příští sezónu v nich ještě zvládnu. V listopadu už jsem přezula na zimní nejen kolo, ale i sebe.

Lichotníci měsíce

Tohle byl opravdu zvláštní den. Hnusně bylo jako každý jiný den v druhé půlce listopadu, žádný extrém. Jela jsem na cyklokrosce a vzhledem k nízkým teplotám a vysoké vlhkosti jsem opět radši neopouštěla Prahu. Zatímco běžně na mě z aut pokřikují spolujezdci, kteří jsou buď ožralí, nebo jen retardovaní, tentokrát padala jedna pochvala za druhou.

Většinou se tak dělo na semaforech. Z auta stojícího v sousedním pruhu se několikrát vynořil palec nahoru, z jednoho dokonce i sdělení, že mám moc pěknou postavu! To už jsem dlouho neslyšela, zimní oblečení zjevně leccos schová :-P

To nejlepší přišlo na závěr, posledním chválícím za odvahu (v tu chvíli jen drobně mrholilo a bylo kolem půl dvanácté večer) byl řidič nějakého menšího náklaďáčku. Stáli jsme vedle sebe na semaforu v Braníku a dokonce měl čas utrousit nějakou tu ústní poklonu. Padla zelená, popřál mi šťastnou cestu a každý jsme se vydali po svých. Ale ne na dlouho…

V počasí typu „radši nepolezu z Prahy“ někdy jezdím po hlavní silnici tam a zpátky mezi Braníkem a Modřanami, je to přibližně 10 kilometrů. Otáčela jsem to jako vždy u benzinky kousek od Přístaviště, periferně jsem u jednoho ze stojanů viděla tankovat povědomý žlutý náklaďáček! No jestli sem přijel od Modřan, bude beztak pokračovat do centra…

Plazím se zpátky na Modřany, myslím, že to byl můj poslední „okruh“ ten den, když vtom se žlutý náklaďáček opět vyloupne vedle mě. Řidič v šoku rozhodí rukama, jako by snad zapomněl, že je má mít na volantu, a pobaveně mým směrem cosi volá. Bohužel mu moc nerozumím, ale pochopila jsem, že nechápe, proč jedu zase zpátky – přitom on jel vlastně úplně stejně :-D A že se divil, že jezdím „v tuhle hodinu“. Vysvětlila jsem mu, že v pět odpoledne by byly zapnuté všechny semafory a silnice by byla plná aut, a že kolem půlnoci se tam jezdí líp. Ještě jsem ho dojela na příštím semaforu a pak už jsme se nepotkali.

Neviňátko měsíce

No… Snad mi to prošlo! Kdo to zná v Podolí, dobře mě pochopí. Kdo ne, ať si představí oblé dlažební kostky s asi tak čtyřcentimetrovými mezerami a mezi nimi zatáčející koleje trčící nahoru asi tak pět centimetrů. V nejkritičtějším místě asi tak dvě kostky od obrubníku. Toho času navíc mokré. Jinými slovy – ač fakt nerada prasím, při odbočování z Podolského nábřeží doprava Podolskou ulicí (tady měl někdo fakt bujnou fantazii) je prostě o držku nejen v dešti. Bylo kolem půlnoci a na chodníku nebyly žádné kuželky, tak jsem to na něj ze semaforu rovnou poslala…

… a v Podolské zrovna na druhém semaforu čekalo na zelenou policejní auto. Moje mokré kotouče o sobě daly vědět takovým způsobem, že se určitě probudily všechny spící kachny u Vltavy, takže ve chvíli, kdy jsem si hlídky všimla, střetla jsem se pohledem s řidičem. Teď už jsem fakt neměla koule na to, abych po tom chodníku pokračovala :-D

Předstírajíc, že vůbec nezastavuju proto, že jsem zaznamenala přítomnost hlídky, z kola sesedám, opírám ho o zeď, sundávám rukavici, vytahuju telefon a začínám si vyřizovat SMS, které by samozřejmě počkaly těch asi tak patnáct minut, než dojedu domů. Hlavu od telefonu nezvedám, i když bych samozřejmě nejradši vyhlížela, jestli už jsou policajti pryč. Bohužel jsem si takhle nemohla být jistá, jestli nečíhají někde za rohem.

Nevím, jak dlouho jsem na tom rohu „čekala“, ale když jsem se odvážila rozhlédnout, byli pryč. Tak jsem po prázdném chodníku nerušeně dojela k další křižovatce, kde už jsem jako spořádaný účastník silničního provozu najela na silnici.

Bilance:

• Za měsíc najeto: 4 616 km
• Od začátku roku najeto: 51 363 km
• Nejdelší jízda: 251,8 km
• Počet defektů: 0
• Počet pádů: 0

Jak bych letošní listopad shrnula? Byl deštivý i mrazivý, šedivý, temný, pochmurný, skoro až depresivní. Jako většina listopadů. Pozitivní na něm bylo to, že se stal druhým (a teď už vím, že i posledním) měsícem tohoto roku, kdy jsem neutrpěla žádný defekt.

A zatímco v září bych to označila spíš za štěstí, v listopadu je důvod prozaičtější – jeho závěr jsem ze strachu z náledí odjezdila na cyklokrosovém kole s bytelnějšími plášti. Ne že by byly neprorazitelné, ale přece jen jsou oproti těm silničním méně náchylné. A zatímco v září mi tuto „radost“ zkazil pád, který bych klidně bývala vyměnila za pět defektů, v listopadu nepřišel ani ten. Tak na co si, sakra, stěžuju? :-)

Třeba na to, že se mi v tom hnusném počasí nechtělo jezdit tolik, kolik jsem měla v plánu. Čas by i byl, ale samozřejmě byly i kašlíčky, rýmičky, ale hlavně deštíčky a klouzačky. A ruku na srdce, komu by se chtělo najíždět třeba 300 kilometrů s tím, že má strach vyjet z Prahy, aby se někde nerozplácl? Po silnicích už to snad ani není bezpečné a cyklostezky jsou zasypané haldami štěrku, který sice neklouže, ale přímo si říká o defekt (2B continued…)!

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Proč večer vyjíte ledničku? Často za tím není hlad
• Boty z Decathlonu za tři tisíce? Ultramaratonec v nich odběhal 250 km a má jasno
• Přestaňte (možná) běhat. Chůze dává větší smysl, než si myslíte
• Xiaomi 17 a Leica: tyhle foťáky v mobilu prostě chcete
• Kortizol není jed. Proč z něj internet udělal nového strašáka?