Druhý prázdninový měsíc měl být o pořádné cyklistice. Když už jeden trénuje na zdolání trasy slavného závodu Strade Bianche. Kdy jindy taky, že jo. Slunce hřeje, je vidět od brzkého rána do pozdních hodin. Stačí si jen vybrat. Už vidíte ty kilometry, které budou radostně naskakovat, ale pak se jedno ráno v začátku srpna probudíte a nemůžete se skoro nadechnout. A to byl jen začátek.
Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.
Nejdřív jsem samozřejmě věřil, že to za pár dnů přejde, ideálně do druhého dne. Překvapujeme mě, že i když mi roky přibývají, jsem stále naivka. Všechny ty letité zkušenosti by mi už přece měly říct, že to tak rychle nepůjde. Člověk asi prostě doufá a chce věřit, že přijde zázrak a stejně jako něco nečekaně přijde, tak stejným způsobem zmizí. No, ne.
Tahání beden a krabic při vyklízení domu prostě způsobilo, že jsem si skřípnul mezižeberní svaly. Nic víc, nic míň. Kdo tohle zná, tak ví, že to bude nějakou dobu trvat. Popravdě jsem si nejdříve myslel, že mám snad znovu zlomená ta stejná žebra jako naposledy. Až tak to první dny bolelo. Léky na bolest jsem doma neměl žádné, takže jsem to pomalu prodýchával.
Jelikož je amatérský sportovec jedinec netrpělivý a často se snaží hledat rychlá řešení, aby dal své tělo zase do pohybu, tak i já po čtyřech dnech hekání zkusil sednout na kolo. Myslel jsem, že těch třicet kilometrů bude očistec, ale kupodivu mě to bolelo vlastně nejméně, skoro vůbec. Musel jsem jet ale opravdu na pohodu a po rovině, protože větší síla do pedálů byla nepříjemná a taky zvýšený rytmický dech nebyl zrovna vstupenkou do cyklistické nirvány, stejně tak nerovnost na silnici. Ale šlo to. Z kola jsem tedy před domem neslézal jako sokolík, ale na psychiku to bylo super.
A tak jsem postupně navyšoval po pár kilometrech každý den svoje sebemrskačství. Následně jsem se začal velmi zlehka protahovat, ale bolest odcházela tak pomalu, že mi to vlastně přišlo pořád stejné. Asi po deseti dnech to bylo o poznání lepší a já se zaradoval. Pořád to teda nebylo ideální, ale byl jsem na dobré cestě. Jak já se mýlil.
Když tě bolí koleno, tak se pořádně uhoď do ruky a ono to přestane. To je takové pitomé lidové moudro, které moje tělo ale dokázalo uvést v praxi. Na bolest žeber vám dají totiž dokonale zapomenout žaludeční potíže. A tím myslím ale takové, kdy si jdete večer lehnout a za pár hodin se probudíte a nevíte, co do toalety strčit dřív. Takovou totální střevní apokalypsu jsem asi nikdy nezažil. Pamatuji si z té noci, že ležím jen v trenýrkách v pokoji na zemi, jsem schoulený do klubíčka a třesu se. Majda je chytrá a ví, že mě na nic vyvýšeného nedokáže transportovat a stele mi na zemi. Jedním okem vidím, jak mi z každé strany mého lůžka instaluje kyblíky. Než upadnu do spánku, hlavou mi projede, jak jsem na její praktičnost hrdý.
Nevím, co jsem kde chytil, proč do mé postavy někdo bodá jehly, ale bolest žeber byla fuč. Nastalo totiž kruté žaludeční trápení, které si nárokovalo v prvních dnech i moji důstojnost. Bylo to fakt peklo, kdy jsem v oné místnosti radši rovnou klimbal, než abych se zbytečně lopotil zpět si lehnout. Nemělo to smysl, zbytečné kroky, které navíc mohly způsobit kalamitu. Na záchodě mi bylo prostě fajn. A takhle to jelo asi čtyři dny.
Žaludek bolel, ale návštěvy WC se zkracovaly a pauzy mezi nimi prodlužovaly. A tak jsem zkusil opět kolo. A znovu, světe div se, mi na něm bylo líp než sedět doma a vnímat tepání žaludku. A tak jsem pomalu jezdil s dostatečnou zásobou papírových kapesníků a udržoval si hlavu v relativní pohodě. Pravdou je, že jsem se z toho dostával skoro čtrnáct dnů, nemohl se moc soustředit na práci a celkově byl vnitřně roztřesený.
Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak to samozřejmě mohlo být z jídla, ale jelikož se to stalo po víkendu, který jsme strávili s přáteli a jedli všechni to stejné, tak nevím, nevím. Moje teze je, že to bylo psychické. Hodně osobních starostí, stěhování, práce. Těžko říct, ale doufám, že se mi tohle přihodí jednou, maximálně dvakrát za sto let.
Co v takhle rozbitém měsíci říct k tréninku. Nic. Vůbec nic jsem z plánu vlastně nedal. Ten se přesouvá na září. Jsem rád, že z toho nejsem ve stresu, před pár lety bych byl na prášky. Jsem totiž ve věku, kdy vím, že se to n…..
A co mě tedy v září čeká? Pro připomenutí:
- Pondělí: volno (začíná to hezky)
- Úterý: klasika, 80 – 90 km, 1 000 – 1 500 .
- Středa: gravel, 2 – 3 hodiny
- Čtvrtek: kopce, 2 000 v. m.
- Pátek: volno
- Sobota: klasika, 80 – 90 km, 1 000 – 1 500 v. m.
- Neděle: vytrvalostní jízda, 150 km
Slovo trenéra Martina Kubaly
Srpen se Markovi moc nepovedl. Z původního plánu se podařilo dodržet jen první týden, kdy měl za úkol se trošičku rozjet. Pak se to začalo sypat. Nejprve skřípnutý mezižeberní sval. To měl beztak z toho, že fláká posilování středu těla a teď se to zářijovou výzvou s celou redakcí snaží dohnat.
No ale zpět k věci. Skřípnutý mezižeberák není nic, na co by se vydávala neschopenka. V přípravě to však dost komplikuje situaci. Jediné, co s tím totiž můžete udělat, je to, že neděláte vůbec nic. Na druhou stranu musím uznat, že Marek se v tomto směru opravdu snažil a nedělal nic s takovou intenzitou, až ho jeden musel pomalu brzdit. „Marku, nelež pořád, odpočiň si!“ A on že ne, že se musí makat a ani se nehnul. Akorát sem tam zamrkal víčky, aby spálil nějaké kalorie.
Usilovná práce však brzy přinesla své ovoce. Netrvalo ani týden a problém byl pryč. Jenže, jak praví má letitá zkušenost z dopravy – “průsery vždycky chodí ve dvou” a ani tentokrát tomu nebylo jinak. V Markově případě doslova. Následoval další týden bez hnutí s tím rozdílem, že postel vystřídala záchodová mísa. Tady už raději ani nemrkal.
Je jasné, že po takovém kombu jdou všechny plány stranou a o nějaké intenzivnější přípravě si můžete nechat jenom zdát. Zbytek měsíce volně a zpočátku pro jistotu netlačit moc do pedálů. Nikdy nevíš, že jo…
Samozřejmě je potřeba to vzít z té lepší stránky. V tomto případě to byla skutečnost, že zmíněné problémy nastaly v průběhu horkého léta a nebyly doprovázeny tradičním podzimním neduhem – rýmou. Každý, kdo někdy zkusil s naraženými žebry nebo průjmem kýchnout, ví, jaký to je adrenalin. S ohledem na Markův vysoký tlak by tato kombinace mohla představovat zdraví ohrožující skutečnost.
No a co s tréninkem a přípravou na Strade Bianche? Nic. Prostě v druhé půlce srpna se Marek trošku rozjezdil a v září najede na srpnový program. Že se blíží termín? No a? Najeto už má. V životě zvládl horší věci, zvládne i tohle. Akorát tentokrát se už nesmí nic… … skřípnout.
O projektu
Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.
Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.
Všechny díly seriálu najdete zde.
Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.