Když jsem začátkem roku přemýšlela, co vše zahrnout do každoměsíční bilance, s kolonkou „počet pádů“ jsem dost váhala. Nebude zbytečná? Vždyť tam dost pravděpodobně zůstane celý rok nula… No tak teď už vím, že nezůstane! Aspoň se mám na co vymlouvat, že jsem prdlačku najezdila…

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Rána měsíce

Ráda bych napsala, že jsem ji neschytala, ale schytala. Ráda bych napsala, že jsem ji neuštědřila, ale uštědřila. Ano, čtete dobře. Dala jsem pěstí sama sobě. Gumičky jsou svině. Stalo se to při oblékání návleků na ruce před vyjetím z práce. Zrovna jsem vytáhla nějaké s hodně pevnou gumou na lemu.

Chtěla jsem si pravý návlek vytáhnout ještě trochu výš, když vtom se to stalo. Pružný okraj, za který jsem usilovně tahala, mi proklouzl mezi prsty a levou ruku mi vymrštil tak, že jsem si jejím hřbetem dala ránu těsně vedle pravého oka! Monokl naštěstí nemám, ale asi by bylo vtipné ho muset někde vysvětlovat…

Pasažér měsíce

Běžně stopaře neberu. Nikdy nevíte, co jsou zač, navíc to kolo má taky omezenou nosnost. Jenže tenhle mě tak hezky poprosil, že se nedalo odolat!

Normální sobota, normální dvoukilo, pole kousek od Lysé, nikde ani auto, tma jako v pytli. Odněkud se opakovaně ozývá pronikavý zvuk, běžně slýchám káňata, tohle je ale jiné. Zní to spíš jako mňoukání, ale takové utrápené. Namířím do pole přední světlo. Naštěstí tam zrovna nic nerostlo, tak jsem toho malého uřvánka našla hned. Seděl tam v blátě, hlavičku zakloněnou, jako by vyl na Měsíc, a naříkal.

Opatrně se ke kotěti přiblížím a říkám si, že jestli zdrhne, po poli ho honit nebudu. Nezdrhlo. Když ho zvednu, chvíli se asi z leknutí mrská, ale nekouše, neškrábe… Sotva jsem ho ale vzala do náruče, přestalo klást odpor a začalo příst. Tak to bychom měli… Ale co teď? Nemám s sebou nákrčník, návleky ani žádný jiný kus textilu navíc, do kterého bych kotě mohla zabalit a bezpečně schovat pod dres. „Bez obalu“ se moc hýbalo a propadlo mi moc hluboko, zrovna jsem na sobě měla moc pružný materiál.

Druhý pokus? Poputuješ do kapsy. Ani ji celou nevyklidím, prostě kotě šoupnu k peněžence a telefonu do levé kapsy, abych ho při ohlédnutí měla aspoň trochu pod kontrolou. Ale kam ho vlastně vezu? :-) Už bylo skoro půl jedenácté, za mě normální čas, ale dost lidí už asi spalo, tak nikde nezvoním. Jsem rozhodnutá si koťátko vzít na noc domů a teprve tam řešit, co dál.

V kapse se nějakou dobu vezlo docela poslušně a v klidu, dokonce mě předjíždělo policejní auto, tak jsem si říkala, jestli mě za to, že mi z kapsy kouká kotěcí hlavička třeba nezastaví. Že by se toho „týraného“ zvířátka rovnou ujali. No byla tma, tak si asi nevšimli, nebo si mysleli, že je to plyšák, případně měli důležitější věci na práci.

Zrovna když už jsem skoro zapomněla, že v kapse vezu roztomilý náklad, přece jen to byla minimální zátěž navíc, vydal se ten chlupatý uličník na průzkum a začal mi šplhat po zádech :-D Levou rukou se mi ho naštěstí podařilo vyháknout, aniž by mi vytahal nitky.

Teď už jsem ho opravdu držela jak plyšáka. Prsty jsem obepínala celé jeho bříško, packy a hlavička mu bezvládně visely dolů, ruku jsem měla opřenou o řídítka. Dokud byla silnice rovná a přehledná, připadala jsem si takto bezpečně. Koťátko asi také, protože pomalu usínalo. Pak ale přišel přerovský tankodrom.

Drncání kotě pochopitelně vzbudilo a začalo se vrtět. Nakonec mi tlapkami objalo prsty, zatímco já jsem ho držela v dlani jak molitanový míček :-D Míjím hospodu a zahrádku plnou lidí, tak si v duchu říkám, že bych tam mohla někomu kotě nabídnout. Se mnou by beztak šťastné nebylo, věčně nejsem doma, to bych mu musela pořídit ještě kamaráda :-) Ale už se mi nechce vracet, tak jedu dál.

Projíždím Císařskou Kuchyni a v autobusové zastávce vidím tři slušně vypadající mladé lidi, tak to zkusím. Přibrzdím, a tónem, jako bych se ptala na cestu, se zeptám, jestli někdo z nich nechce kotě :-D Chvilku na mě koukali, jako bych se zbláznila, pak si ale slečny všimly, že kotě opravdu držím v ruce, a začaly se nad ním rozplývat. Kluk, který tam seděl s nimi, se bez váhání přihlásil, že si kočičku rád vezme!

No tak jo, konečná stanice, prosíme vystupte. Vyháknu poslední drápek z rukavice a malého cestovatele klukovi podávám. Snad má trojice o zábavu postaráno na déle než ten jeden večer. Vypadali důvěryhodně, tak věřím, že jsem kotě ze spárů prvního potenciálního káněte předala do dobrých rukou.

Zbylých 35 kilometrů jsem samozřejmě přemýšlela, jestli jsem si toho roztomilého chlupáče přece jen neměla nechat. Ale na vesnici mu bude asi opravdu líp než na Žižkově, nejspíš bude mít k dispozici i dvorek nebo zahradu. A jistě i nějaké kočičí kamarády.

Škoda jen, že jsem si neudělala víc fotek na památku. Potmě to moc dobře nešlo. Když jsem kotě dala přímo před své přední světlo, otáčelo hlavičku, abych mu nesvítila do očiček. A pod lampou jsem si nevzpomněla. Nejhezčí záběry by asi vznikly, kdybych zachytila, jak se mi pěkně drželo za prsty během jízdy, ale když mám v levé ruce kotě, nebudu ho pravou fotit :-D To by taky mohly být naše poslední fotky :-P Jo, kdybych tehdy tušila, že mě za týden jiný chlupáč z kola opravdu sestřelí…

Diagnóza měsíce

Jet na kole z Prahy do Brna není přece nic nenormálního… I tak jsme ale s kamarádkou na jednom kopci objevily jasnou diagnózu. Nápis na silnici bez dalšího vysvětlení. Ano, šplhat se na ten kopec bylo zbytečné, šlo to i kratší a placatější cestou, jenže tuhle silnici jsem zrovna neměla projetou. A jak už byla tma, netušily jsme, co nás čeká…

Ale abyste neřekli, že svou důvěřivou kamarádku tahám na kopce pro své potěšení, v době, kdy jsme si to mohly ještě zkrátit po trase, kterou znám, jsem jí dala na výběr. A jak jsem tak koukala do mapy, ještě jsem ji upozornila, že „na té zajížďce je nějaká rozhledna, která asi nebude úplně na rovině“… A ještě to bylo u vesnice jménem Hlína!

Návštěva měsíce

Na turnaje ve scrabblu jezdím na kole už léta. Někdy sama, někdy s kamarádkou. Z kamarádů ze scrabblu mé cyklistické počiny na Stravě sledují myslím čtyři, „virtuální kamarádi“ ze Stravy do toho scrabblového světa moc nepronikají a jen se občas někdo zeptá na výsledky turnaje. Teď ale nastala změna, která mě opravdu zaskočila. V příjemném slova smyslu, samozřejmě!

Občas se mi stane, že se se mnou chce někdo, kdo mě náhodně potká, vyfotit – i to mě pokaždé překvapí. Tohle setkání ale zas až tak náhodné nebylo, naopak muselo dotyčné stát i nějakou tu energii a já si moc vážím toho, že ji investovali. Zkrátka jsem na turnaji ve scrabblu v Brně měla návštěvu!

Dvojice místních fanoušků se na Stravě dočetla, že jsem v Brně, a rozhodli se mě tam najít! Jasně, Brno je pár baráků, ale i tak… :-) Trochu jsme jim to s kamarádkou zkomplikovaly tím, že ona měla na Stravě zveřejněnou jen cestu na ubytování a já už i přejezd na turnaj. Ani to mé věrné fanoušky neodradilo a hrací místo našli. Moc děkuju za návštěvu, udělali jste mi velkou radost!

Placka měsíce

Při každém návratu z Brna řeším stejné dilema – 250 přes kopce, nebo 300 placatých? Kdybych jela sama, mám jasno, radši si 50 kilometrů zajedu, než abych se trápila na Vysočině. U kamarádky jsem si nebyla úplně jistá, jestli ji 50 kilometrů navíc nezdecimuje víc než kopce na Vysočině. Výběr ze dvou tras jsem proto nechala na ní, i když jsem jí samozřejmě důrazně dala najevo své preference :-D

Ne, teď si dělám legraci, nechala jsem rozhodnutí opravdu na ní s tím, že je mi to jedno. A samozřejmě jsem doufala, že bude pro delší a placatější trasu :-D No bylo to asi rozumnější, ty kopce by nás opravdu zdržovaly, navíc s batůžky na zádech…

Vyrazily jsme nějak před sedmou hodinou odpoledne, takže prakticky rovnou do tmy. Výjezd z Brna jsem tentokrát trefila už napodruhé, jely jsme napřed podél Svitavy, pak podél Třebovky, podél Orlice, a nakonec podél Labe. A to se vyplatí :-) 306 kilometrů a 1100 metrů nastoupáno, na objíždění kopců mám prostě talent! :-) Kdybyste se chtěli inspirovat, jak se dostat z Brna do Prahy, aniž byste zbytečně stoupali, trasa je ZDE.

A protože jsme nepoučitelné, nejvíc nás samozřejmě jako vždy potrápilo to, že jsme při každém zastavení na svačinu mrzly. To chtělo nějaký kopec na zahřátí, ale s tím jsem při plánování trasy nějak nepočítala :-P Někde okolo Svitav nás navíc překvapila poměrně hustá mlha, kterou po rozednění, které nás zastihlo kousek od Přelouče, nahradil drobný, ale trvalý déšť…

Jistota měsíce

Rájec-Jestřebí, cesta z Brna. Za sebou máme 36 kilometrů prakticky pořád rovně, přijíždíme na křižovatku, na které jsem už minimálně potřetí. Naklikaná trasa vedla po nějaké pochybné cyklotrase, ale to jsem neřešila, protože „tuhle cestu z Brna už přece znám dost dobře“.

Kamarádce říkám: „Tady na té křižovatce jedu vždycky blbě, ale nechápu proč, když tu je ta šipka na Svitavy dost jasná.“ Ujedeme pár set metrů a mně to začíná docházet. Ta šipka je právě ta past. Silnice na Svitavy opravdu vede, ale přes zbytečný kopec a po zbytečně hlavní silnici. My chceme zůstat u řeky.

„Tak jedeme zase blbě,“ říkám s bezradným úsměvem a s nadsázkou vysvětluju, že za to nemůžu já, ale ty šipky. Jedna tam totiž byla na Doubravice. Kdyby tam napsali celou pravdu, a to, že to jsou Doubravice nad Svitavou, trklo by mě to. My jsme podél Svitavy měly jet až do Svitav, tak bych pochopila, že cokoliv nad Svitavou, přes co jsme ten den ještě nejely, by bylo správně :-P

Držkopád měsíce (a snad i roku :-P)

Pondělí, patnáctého září 2025. Milý deníčku, hodila jsem držku! Jo, já vím, koleduju si. Jezdím pořád, jezdím po hlavních silnicích, jezdím po Praze, jezdím potmě… A je tedy dost velká pravděpodobnost, že mi někde nedá přednost nějaké auto. Nebo srnka. A právě ta si ten zářez do pažby udělala. Pořád říkám, že se zvěře bojím víc než aut.

Řidič auta, ať už je to sebevětší dement, má pořád nějaký pud sebezáchovy, nechce si zničit auto, nechce platit pokutu, nechce jít za mříže… A srnka? Ta prostě zrovna chce přeběhnout silnici a nic neřeší. Prostě se rozhodne, odrazí se a skočí. A je jí jedno, jestli zrovna jede cyklista, nebo náklaďák. Zkrátka taková srnka má přednost zprava, i když běží z pole. A já blbka jsem si myslela, že když jsem na hlavní, mám ji já.

Skočila mi do cesty takovým způsobem, že už jsem nemohla dělat nic. Poslední, co si pamatuju, byl její vyděšený výraz. Ona musela mít před očima něco podobného. Před pár měsíci jsem slibovala, že se silnicí II/331 dám pokoj, dokud na ní nebude komplet nový asfalt. No komplet ještě není, ale když byla dějištěm této srážky, zmínit ji musím :-P

Chvíli vůbec nevím, co se dělo. Probírám se na silnici. Ležím, pokouším se zvednout, nejde to. Bolí mě kyčel. A loket. A záda. A sakra. Kamarád leží opodál a ani on nevypadá, že by tam jen odpočíval. Nakonec se zvednu, čímž se tak nějak ujistím, že vše je snad jen naražené… On je na tom zjevně o dost hůř, na rozdíl ode mě ani neví, co se stalo. S ohledem na GDPR tu nebudu psát ani jméno, ani jeho pozdější diagnózu :-P

Staví u nás auto s nabídkou pomoci, tak vysvětluju situaci. Pán vystoupí a společně s námi zběžně prohlédne naše kola, obě vypadají pojízdně. Tedy to moje až poté, co si povolím hlavové složení, vrátím řídítka do původní polohy, a „hlávko“ zase utáhnu. Párkrát musím klepnout i do sedla, aby mělo špičku zase dopředu.

Na kola nakonec oba nasedneme a jsme schopni aspoň nějak pokračovat, bolest se snažíme rozptylovat přemýšlením nad tím, jak k našemu pádu vlastně došlo, zda mu šlo zabránit či jak asi dopadl chlupatý viník nehody. Kamarád to má naštěstí docela blízko, tak se po nějakých 15 minutách rozloučíme a já se od toho Labe nějak domů vyplazím. Děsí mě pochopitelně každý pohyb v křoví a průběžně zjišťuju, že zásah asi dostala i přehazovačka, po zařazení nejlehčích převodů už je její ramínko nebezpečně blízko drátům.

Nehodu tedy nahlásím mechanikovi z Festky a na ráno se k němu objednám na preventivní prohlídku. Ač mi kolo připadá na první pohled v pohodě, požádám o dotažení hlavového složení na správný moment, srovnání pák a trochu i toho sedla. Přehazovačku mi vyřeší výměnou patky. Bohužel ovšem zjistil, že nějaké to „bebíčko“ utrpělo i mé nové zadní kolo od Lightweightu…

Postupně bohužel zjišťuju další škody, naštěstí „jen“ materiální, čímž mi dochází, že ten pád byl asi o něco horší, než jsem si myslela. Kromě trhliny na dresu jsem nakonec našla prasklinu i v helmě. Ve své oblíbené :-( A stejnou už bohužel neseženu, je to starší model a nový má „vylepšení“, které se mi nelíbí.

Pozvání měsíce

To si takhle jedu v době, kterou ti z vás, co nejsou sovy, označují za pozdní večer, z práce a u silnice vidím nějakého strejdu s nějakým muzejním kouskem otočeným vzhůru koly. Tak nějak automaticky přibrzdím s dotazem, jestli nepotřebuje pomoct, přestože bych pravděpodobně ani nemusela mít veškeré nářadí potřebné na vyjmutí zadního kola z rámu. Tohle asi nebude celé na inbusy…

Strejda mi vysvětlí cosi ve smyslu, že je snad všechno v pořádku, že mu jen začal padat řetěz, ale že si to vyřeší. Tak se tedy rozloučím, on se na mě podívá takovým upřeným pohledem, a místo aby mi na pozdrav odpověděl, mi navrhne, jestli si s ním nedám víno :-D Že prý bydlí v sousední vesnici a má tam pár dobrých lahví…

Vzhledem k tomu, že se v rámci úvodního small-talku divil, že „ještě teď se chystám dojet do Prahy“, přesně na to jsem se odvolala s tím, že se přece nemůžu 30 km od ní opít :-) Popřála jsem mu hodně štěstí a hezký večer a pokračovala v jízdě.

Zrychlení měsíce

Jasně, u mě je slovo „zrychlení“ dost nečekaný, já vím. Přece jen se ale najdou věci, které mě (nepatrně) zrychlit dokážou. Může to být blížící se konec otvírací doby stánku s pizzou, ale třeba taky červená barva. Zvlášť když se rozsvítí na indikátoru nabití předního světla.

Ten den, v sobotu 27. září, jsem chtěla dát třístovku. Jenže jsem samozřejmě zase vstala až po poledni, tak jsem se smířila s tím, že tam pošlu jen 250 kilometrů. Zapomněla jsem si ovšem dobít světlo, resp. jsem ho spíš nedobíjela tak nějak vědomě, protože jsem předpokládala, že mi těch pár hodin potmě vydrží.

Můj Gaciron má indikaci nastavenou tak, že svítí modře, dokud kapacita neklesne na 40 %, pak nějakou dobu svítí oranžově, a když se červeně rozbliká, znamená to, že (při nějaké normální teplotě) mám dvě hodiny, než se vybije a zhasne. Oranžově se mi to rozsvítilo poměrně brzy, někde před Činěvsí, průběžně jsem propočítávala, jak dlouho mi to ještě musí vydržet oranžové, abych mohla být v klidu. Moc dobře mi to nevycházelo a já jsem věděla, že mám dvě možnosti – zkrátit trasu, nebo přidat.

Foukalo z východu, tak jsem si řekla, že s pomocí větru zkusím trochu přišlápnout. V duchu se uklidňuju tím, že mám s sebou přední blikačku, na kterou už bych přes osvětlenou Prahu měla v pohodě dojet.

Nakonec mi to vyšlo tak akorát. Světlo mi definitivně zhaslo někde uprostřed Karlína, tak jsem zapnula blikačku. Samozřejmě do módu svícení, protože tím blikáním, které mám nastavené na den, bych asi protijedoucí řidiče potmě pěkně štvala.

Zklamání měsíce

No jo, zase ty kostky! Před posledním zářijovým víkendem jsem jela přes Brandýs nad Labem a viděla tam značku varující před uzavírkou ve Staré Boleslavi. A ne ledajakou! Byla to uzavírka silnice II/610, která má ve Staré Boleslavi dost zásadní vadu na kráse – 250 metrů fakt hnusných kostek.

A tak když vidím takovouhle značku, vzbudí to ve mně plané naděje, že památkáři konečně ustoupili… Celkem brzy mi ovšem dochází, že o víkendu bude výročí zavraždění svatého Václava a ve Staré Boleslavi bude pravděpodobně spíš nějaká kulturní akce. Škoda, že asi nikoho nevyprovokuje k demonstracím, že by tam ty kostky třeba někdo vytrhal a naházel do Labe :-P

Bilance:

• Za měsíc najeto: 4404 km
• Od začátku roku najeto: 42 307 km
• Nejdelší jízda: 323,6 km
• Počet defektů: 0
• Počet pádů: 1

Svět musí být v rovnováze. Když už jsem v září na rozdíl od ostatních měsíců neměla nulu v kolonce „pády“, logicky ji musím mít jinde. Naštěstí není v položce „kilometry“, ale – světe, div se – v kolonce „defekty“. Ano, září bylo prvním letošním měsícem, kdy jsem ani jednou nepíchla kolo. Může to být buď tím, že jsem v důsledku pádu prdlačku jezdila, ale samozřejmě i tím, že jsem v době, kdy už mi dodělával zadní plášť, musela nechat poslat zadní kolo na opravu a dostala dočasně k dispozici jiný pár s méně jetými plášti.

Ona je tedy otázka, co kdo považuje za defekt. Pro někoho je to jakákoli porucha kola, které se bohužel v důsledku srnkopádu dostavily. Já mám ale slovo „defekt“ neodmyslitelně spjato s píchlou duší (v něčím případě bezduší :-P). A to se mi v září zkrátka nestalo. To přijde samozřejmě až v listopadu a prosinci, až bude třeba padat déšť se sněhem nebo tak něco, to se defekty řeší nejpříjemněji :-P

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Tělo by běželo, ale mozek říká dost. Jak překonat nervovou únavu?
• Hledáte levné běžecké boty? Tohle jsou naši favoriti z Decathlonu
• Vodíková voda má podpořit výkon a regeneraci. Co na to věda?
• VO₂ max: Nejlepší test dlouhověkosti, který zvládnete i doma
• První dojem: Chytré hodinky Huawei Watch GT 6 – splněný sen spořivých sportovců?