Deník robotické cyklistky: blesky, kýble vody a nálet sovy. Za měsíc „cinklo“ 5000 kilometrů

Katka Rusá na jedné ze svých dlouhých vyjížděk. Foto: Kateřina Rusá.

Bylo to těsné, ale je to tam! Tentokrát už jsem těch 5000 kilometrů za měsíc zvládla. Jistě to bude tím, že je květen o den delší než duben :-) Konečně naplno vykouklo sluníčko, přišly ale i první pořádné bouřky. Léto se blíží!

První tři květnové dny jsem podrobně rozebrala v nedávném článku, k těm už se tedy vracet nebudu :-) Takže si dovolím tu drzost, zahájit květnový deníček až 4. dnem měsíce. Aspoň to nebude tak dlouhé :-) I když…

4. května – V polospánku do Poděbrad

https://www.strava.com/activities/11333305612

„Papírově“ jsem po výletu Praha – Cheb – Opava – Praha asi unavená, tak bych si měla trochu odpočinout. Domluvím si tedy na dnešek domestika a trápím ho od začátku do konce :-) Napřed přijedu na sraz se zpožděním. A ne s ledajakým. Vymlouvám se na davy na Příkopech a rozkopanou Masaryčku, ano, obojí mě dost zdrželo a zprudilo, ale co si budem, prostě jsem se zase vyzevlila doma, a už když jsem vyrážela, věděla jsem, že na srazu včas nebudu. Ale David nejspíš taky, přece jen už mě nějaký ten pátek zná :-)

Návrat z Opavy. Foto: Kateřina Rusá.

Nejede mi to. Asi ten výlet, který byl přece jen o kousek delší, než jak jsem zvyklá jezdit, opravdu v nohách cítím. A tak už v podstatě od začátku trvám na tom, že hledáme cukrárnu nebo pekárnu, protože mi přece jen za těch 45 minut na sraz poněkud vyhládlo :-P Nakonec ji najdeme až v Doubravčicích, i to nám chvilku trvá – sice vím, že tam někde je, protože jsem tam kdysi byla, ale už nevím, kde přesně, a místní šipky jsou taky trochu chaotické. Zákusky bodly a hned se mi jede trochu líp.

Samozřejmě i proto, že je to až do Brodu skoro pořád z kopce a z něj do Poděbrad po rovině… Svému „západnímu domestikovi“ představím svůj oblíbený stánek s pizzou v Poděbradech a pomalu to stáčíme zpátky, jsou mezi námi i tací, kteří nechtějí jezdit do půlnoci. Nymburk, Lysá… Ve Staré Boleslavi trochu zneužiju své „výhody“, že to v těch místech David nezná, a trasu nenápadně natáhnu. Samozřejmě ne samoúčelně, ale ve snaze objet rozbité silnice.

Jde na mě nějaká krize a chce se mi spát. Spíš než že bych se vezla v háku a šetřila síly, si většinu cesty povídáme, ale žádný „šrot“ samozřejmě nejedeme. Ač jsem původně měla v úmyslu doprovodit Davida někam ke Kladnu, u Kralup to vzdávám a stáčím to nejkratší cestou domů, abych na tom kole ještě neusnula.

5. května – Aprílové počasí v květnu

https://www.strava.com/activities/11341859327

Dneska už se opravdu potřebuju vyspinkat do růžova. Navíc stejně prší, tak ráno nikam nespěchám a vyrážím až kolem půl čtvrté odpoledne. Kam jinam než do Poděbrad. Takzvaně „spodem“, tedy přes Český Brod. Těsně před nimi si ale vzpomenu, že je uzavřená silnice ze Sokolče na sever, tak zařadím ještě drobnou zajížďku přes les na Vrbovou Lhotu a na trase si vytvářím roztomilou bambulku :-)

Fouká ze severovýchodu, tak se mi moc nechce pokračovat na Činěves a jedu tedy na sever na Křinec. Snažím se vyhnout černému mraku, ale úplně to nedopadlo a schytám pěkný průplach. Dneska už asi potřetí. Ve snaze tomu ujet to stočím ostře na jih, z Ostré už klasicky na západ mírně severní objížďkou přes Všetaty. Z Větrušic už to tentokrát pošlu rovně po „devítce“, už je dost hodin na to, abych se na ní cítila bezpečně…

6. května – Blesků jak na červeném koberci

https://www.strava.com/activities/11351338023

A zase hlásí přeháňky! Dneska prý i s bouřkami… Koukám na radar a vidím, že když pojedu svým tradičním směrem, šance, že nezmoknu, je dost blízko nule. S velkým sebezapřením tedy vlezu na cyklostezku podél Berounky a spoléhám, že je dost hnusně na to, aby na ní byly kdovíjaké davy…

Pár psů s pětimetrovými vodítky mi cestu zkříží, ale oproti průměrnému „provozu“ to ještě jde. Na druhé straně řeky pořád pozoruju velký černý mrak, který se zlověstně blíží. Všude kolem mlátí blesky, naštěstí pořád dost daleko. Občas zkontroluju radar a vypadá to, že by se mi mohlo podařit projet suchou nohou až někam za Beroun a tam se uvidí.

Mám strach to ze Srbska vzít na Tetín, to už bych se moc přiblížila tomu mraku. Nechce se mi ani po stezce podél vody, ten štěrkový úsek by v případě, že začne pršet, což se může stát každou vteřinu, byl za trest. Ne že by kopec přes Hostím za trest nebyl, ale aspoň tam bylo sucho…

Z Berouna jsem původně chtěla jet po 118ce na Kladno, ale radar velí neopouštět matrix a pokračovat na Nižbor. Tím jsem dala mraku nad Chyňavou šanci odplout směrem na Prahu a být tam o dost dřív než já. Než se totiž vyhrabu na kopec z Nižbora, je nejen tma, ale i polojasno. No nedivila bych se, kdyby za tu dobu třeba stihly přijít Vánoce. Tenhle kopec mě jednou zabije.

V lese bylo na silnici poněkud rušno, konal se na nich velký žabí sraz. Kličkování bylo náročné, ale jak jsem jela do kopce, měla jsem vždy dost času každou žábu objet a ještě si s ní pokecat. Potmě v kuželu mého světla vypadaly přízračně.

Červený Újezd ještě nedoasfaltovali, tak v něm musím doleva zpátky na 201ku, to jsem z ní nemusela v Unhošti sjíždět. Pak už klasika Hostivice, Sobín, Zličín a sešup po Plzeňské. Takhle pozdě večer je to parádní teleport.

8. května – Sváteční tříkilo

https://www.strava.com/activities/11364811018

Je volno, je hezky, není důvod se pořádně neprojet :-) Vyrážím nějak před polednem, po dlouhé době se rozhodnu zavítat do cukrárny v Tišících, která měla několik měsíců zavřeno a před týdnem opět otevřela. Sice nemají moji oblíbenou „sněhurku“, ale i tak si dva dortíky vyberu a nelituju.

Z Tišic vyrazím proti směru svých běžných návratů na Přívory, Všetaty, Čečelice, Konětopy, Dřísy a Lhotu ke 331ce, na níž je značka upozorňující na semafor. Že by tam konečně něco prováděli s tou parodií na asfalt? Bylo by to fajn, ale nechci se těšit předčasně, když tam třeba jen opravují kanalizaci… Však ono z „mé“ odbočky bude vidět, jestli tam bude nový povrch.

Pokračuju tedy po té opravené části silnice kolem Staré Boleslavi na Předměřice, kde to stáčím na Starou Lysou a přes „normální“ Lysou jedu na Nymburk. V Kostomlatech mě dojíždí chlapík, který mě poznává, a tváří se, že mu nevadí se pasovat do role mého domestika pro příštích pár desítek kilometrů. Představuje se jako Dennis s tím, že pochází z Holandska. Česky ale mluví velmi dobře, už je tu prý dlouho. Tempo mi držel tak ideálně, že jsem se rozhodla za Nymburkem neodbočit na Poděbrady a spolehnout se na občerstvovací stanici až v Chlumci. 

Před Novým Bydžovem mě domestik opouští a vrací se do Kostomlat, já v něm odbočuju na Chlumec, kde dávám kebab. Prý jsem vychytala poslední porci masa. Tak to bylo o fous. Ale on by to ten smažák v housce, který prý ještě měli, asi taky vyřešil :-) Po pauze se nějak nemůžu rozjet, pokračuju na Nové Město a za ním sjíždím z 11ky na jih, aby mi došlo, že v Pamětníku ještě pořád není most. Tak ho tam dojedu aspoň zkontrolovat. No pořád tam není, ale od mého posledního pokusu potok překonat se tam objevila aspoň improvizovaná pěší lávka, dokonce s jakousi „kolejnicí“, po které se dá dobře vést kolo.

Pokračuju na Žiželice a z nich na Týnec. Z toho už klasicky přes Svatou Kateřinu, kde si zavzpomínám na nedávný defekt a naštěstí ho nezopakuju, ze Starého Kolína to radši vezmu na obchvat. Po tom mi to ale nějak vůbec nejede. Měla bych mít vítr v zádech, ale buď foukat přestalo, nebo se vítr dokonce otočil, nebo jsem prostě jenom marná. U Kolína nenajíždím na 12ku, jednak by to bylo moc krátké, jednak jestli fakt fouká ze západu, zbytečně bych se trápila. No a v neposlední řadě je tu ten kopec u Plaňan…

Jedu tedy pořád po 38ce až do Nové Vsi, ze které odbočím na Velim a Klipec. Tam zažiju šok. Před jedním domem tam stojí „socha“ srnky tak věrohodná, že si říkám, že to je dobrý nápad, jak způsobit, aby jim tam řidiči zpomalili. Jenže ta mrcha se v tu chvíli rozeběhla! Asi jsem neměla být překvapená, koneckonců svou jedinou srážku se srnkou jsem absolvovala loni asi 500 metrů od tohoto místa. Tentokrát ke srážce naštěstí nedojde a já pokračuju na Sokoleč, Cerhenice a Ratenice, z Peček pak přes Milčice, Tatce a Chrášťany zpátky na 12ku, které už zůstanu věrná až do Běchovic. 

V těch se mi na Garminu rozsvítí SMS od sousedů, že jsou ještě venku na lavičce a jestli dorazím. Napsala jsem, že tam budu až tak za půl hodiny, což znamenalo kolem jedné, byla mi zima i v pohybu, tak jsem si říkala, že to už tam asi čekat nebudou… No čekali, tak můj plán z kola skočit rovnou do postele zase padl…

9. května – Návštěva z Moravy

https://www.strava.com/activities/11372606650

Nově vyasfaltovaná silnice kolem Aldašína. Foto: Kateřina Rusá.

Vzpomněla jsem si, že mi asi před týdnem psal známý ze Stravy, že je na pár týdnů v Říčanech a rád by se mnou po práci někdy něco objel. Přece jen bydlí skoro 400 kilometrů daleko, a když už se přiblížil na těch 30, byla by škoda příležitost nevyužít. Komunikovali jsme spolu hodně, ale na možnost osobního setkání jsme stále čekali. A právě nastala. 

Domlouvání bylo trochu složitější, protože to Martin v Praze a okolí nezná. Nicméně mi přišlo, že poslat ho, ať jede z Říčan po Kutnohorské pořád rovně, bude jistota. Za chvíli ale píše, že se „zasekl“ na prvním kruhovém objezdu, a sraz vzdává, protože nechce zabloudit. Nakonec ho i tak přesvědčím, že tomu má dát ještě šanci, a pokračujeme v pokusu o setkání, které nakonec dopadne.

Potkali jsme se v Dolních Měcholupech, kde odbočujeme z hlavní a vyrážíme do klidnějších míst na Královice, Nedvězí, Křenice, Březí… Tam se nám jeden řidič snaží dát najevo, že když je větší, stopka se ho netýká. Nakonec si přednost „vynutíme“ a pokračujeme na Strašín, Babice a Doubek, kde si chce Martin udělat společnou fotku. Pokračujeme na Hradešín a Masojedy, v těch už to stáčíme zpátky ke Kutnohorské, kde se rozloučíme, po ní už „domů“ trefí. 

Já to z Vyžlovky beru na Jevany a z nich směrem na Stříbrnou Skalici. Do té ale nedojedu, protože mě praští přes oči nově vyasfaltovaná odbočka na Aldašín! To místo na mě vždy působí nějakým magickým dojmem, ale moc jsem tam nejezdila, protože tam byl strašný tankodrom. Teď už tam asi zase jezdit začnu. Ten kostelík v lese, který tam jako jediná stavba zbyl ze zaniklé vesnice, opravdu stojí za vidění. Ne že by byl něčím výjimečný na pohled, spíš tím, že je uprostřed lesa mimo jakoukoli civilizaci…

Pokračuju přes Bohumil zpátky k hlavní a po ní objedu Kostelec nad Černými Lesy. Jeho siluetu po odbočení vidím proti zapadajícímu slunci. Sešup ze Svatbína do Brodu je sice parádní, ale mně už je v něm v kraťasech trochu zima. Přes vesnici se vezu za frontou aut, jejíž součástí je i jedno policejní, tak všichni dodržují padesátku…

Chvíli přemýšlím, kudy to vzít z Brodu, po 12ce mi to vychází na necelou stovku s tím, že si tedy překřížím trasu, ale na sever přes Prosek už se mi moc nechce. Tak jedu po Českobrodské až do Běchovic, z nichž odbočuju na Dubeč, kde už jsme dneska byli. Po Praze to trošičku protáhnu, abych dojela tu stovku, a mažu domů. Konečně jsem tam jednou před půlnocí, tak se dokopu umýt si kolo. Už to bylo potřeba!

10. května – Poněkud provoz…

https://www.strava.com/activities/11380431730

Dneska je všude strašně moc aut, přitom jsem vyrazila extrémně pozdě. Po osmé hodině odpoledne už bych čekala skoro prázdné silnice… Asi to bude souviset s tím hokejem. 

Řeším věčné dilema, jak daleko od kraje silnice jezdit. Když je na ní odstavný pruh, za světla jím bez váhání jezdím. Potmě už je to trochu riskantní, protože do něj občas pokládají připravené přenosné značky, většinou tak nešťastně, že je vidím zespoda, jde nejsou žádné reflexní prvky. Nejednou jsem si takové překážky všimla na poslední chvíli…

A když tam odstavný pruh není, vyhodnotila jsem jako nejbezpečnější jet třeba metr od kraje s tím, že předjíždějícímu autu uhýbám na poslední chvíli, abych si vytvořila mezeru. Na to, že něco jede, mě radar upozorní včas, takže provoz nezdržuju. Lepší je to i kvůli zvěři – kdybych jela úplně u kraje, nabere mě případná srnka rovnou. Takhle máme obě aspoň trošičku víc času se vyhnout…

Možná se mnou leckdo nebude souhlasit, ale přijde mi bezpečnější jezdit po hlavních silnicích, kde je všeobecně nejen lepší asfalt a méně nepřehledných zatáček, ale také víc místa na případné manévry v „krizi“. Zkrátka třeba na 12ce není výjimkou, že tam auto předjíždí auto, které předjíždí mě, a v pohodě se tam vejdeme všichni. Ale rozumím tomu, že „jeď rovně a v úterý odboč doleva“ není styl jízdy, který by bavil každého :-)

11. května – Prokletí žlutého dresu

https://www.strava.com/activities/11388956206

Taky máte svůj oblíbený světlý dres, který si berete, jen když jste si jisti, že opravdu, ale opravdu nebude pršet? Tak přesně ten jsem dneska na základě předpovědi vytáhla. Většinou v takových případech zafunguje zákon schválnosti a na posledních kilometrech potkám kropicí vůz. Tentokrát ale nebyl potřeba, kde se vzal, tu se vzal, zhmotnil se přímo přede mnou naprosto miniaturní mráček!

Zastavím a podívám se na radar, abych zjistila, že za ním v jeho stopě pluje ještě jeden, trochu větší… Mojí jedinou šancí, jak nezmoknout, bylo poslat to přímo mezi ně kolmo na jejich trasu a doufat, že mezerou stihnu projet dřív, než se do ní ten druhý posune. To se mi sice podařilo, nicméně první mráček silnice pokropil dostatečně na to, abych stejně byla jako prase…

Trasu jsem tedy vlivem těch dvou nacucaných pacholků oproti „plánu“ odklonila na sever a po dlouhé době jela po 328ce, což pro mě bylo milým překvapením. Téměř po celé délce v úseku Sloveč – Chroustov už je nejspíš nějakou dobu pěkný asfalt. Na sever většinou jezdím o silnici západněji, ale tuhle asi také zařadím do svého „matrixu“…

Ze Slavhostic odbočím na Vršce, kde na konci vesnice vidím za plotem velkého černého psa. Tak nějak automaticky ho pozdravím „ahoj, Matýsku“. Pes se postavil na zadní a opřel se packami o plot, jednou hafnul. Fajn pozdrav… Jedu dál do kopce a začne mi vrtat hlavou ten Matýsek. Pomalu mi svítá. Ten pes se opravdu jmenuje Matýsek, ale jak je možné, že si to pamatuju, se mě neptejte. Já, která nevím, co bylo včera, jsem si automaticky vzpomněla na něco, co bylo před dvěma lety!

Odkud jsem se těmito místy vracela, už si samozřejmě nepamatuju. Ale přesně u tohoto domu jsem naprosto vyprahlá zastavila a poprosila takovou pohádkovou babičku o vodu. A pes tam v tu chvíli dělal strašný bordel, že paní přes jeho štěkání naprosto neslyšela, co po ní chci. Nakonec nějak z toho, že jsem na ni mávala bidonem, pochopila, že potřebuju doplnit tekutiny. A právě v tu chvíli psa okřikla slovy „ticho, Matýsku“. Nedalo mi to a aktivitu jsem si našla na Stravě, zmínka o Matýskovi tam fakt byla!

Někdy jsou i z kola k vidění skoro až apokalyptické výjevy. Foto: Kateřina Rusá.

Dojezd už tak veselý nebyl. Byla sobota pozdě večer, pořád poměrně teplo… A tak není divu, že se venku pohybovaly všemožné existence pod vlivem všeho možného. Jejich pozornosti jsem většinou neunikla, a tak zatímco z většiny hloučků se ozývalo povykování a někdy i pozvánka na party, z toho posledního přiletěla plná plechovka piva! 

Náraz do kotníku docela zabolel, ale řekla bych, že zásah třeba do předního kola mohl bolet o dost víc. Byla jsem krůček od toho zastavit, plechovku popadnout a vší silou ji mrsknout zpátky. Pak mi došlo, že bych taky mohla někoho z těch retardů trefit do jeho duté hlavy, což by třeba při troše smůly nemusel přežít. A problémy bych z toho měla já, za to mi fakt nestáli. Tak jsem na ně jen zařvala, že jsou ko*oti, a jela jsem dál.

Už odněkud od Benátek jsem pozorovala záhadný kužel světla mířící vysoko k obloze. Celou dobu jsem se snažila odhadovat, odkud to asi tak může jít. Pořád mi přišlo, že na to, aby to bylo v Praze, je to moc blízko. Čím víc jsem se k Praze blížila, tím víc to vypadalo, že to opravdu bude odsud. Když jsem projela Kbely, už jsem si byla jistá, že to je z letňanského letiště, ale sotva jsem do Letňan vjela, kužel zhasl. Tak jasně, když osvětlovač koncertu Rammsteinu, který tam zrovna probíhal, viděl moje přední světlo, vzdal to :-)

Koncert nejspíš právě končil, tak jsem se snažila Letňany i sousední Prosek projet co nejrychleji, než se ten dav vyvalí a obsadí všechny přilehlé silnice. Kupodivu jsem to stihla a další plechovka už nepřiletěla.

12. května – Vytažena z matrixu

https://www.strava.com/activities/11397118299

Že se mi nechtělo z pelechu, už tu asi přestanu opakovat :-) Stejně jako to, že mi bylo líto, že jsem půlku tak krásného slunečného dne prospala, ale nemohla jsem si pomoct. Přece nepojedu na kolo v době, kdy se mi nechce :-P To radši vyrazím ve tři a budu dojíždět po půlnoci…

Sotva vystrčím čumák z Prahy, úsměv mi z něj zmizí. Zase fouká z východu. Zavzpomínám si, jak jsem proti větru jela z Chebu do Opavy, a snažím se sama sebe přesvědčit, že z Prahy do Poděbrad to přece zvládnu. I tak se ale pokusím trochu schovat a za cenu toho, že „něco“ nastoupám, zalezu za Strašínem do lesa. Na místní „cyklostezce“ je poněkud rušno. Kde všichni byli, když jsem se po ní v prosinci rochnila na cyklokrosce ve sněhu?

Ve Struhařově odbočím přes les na Jevany a z těch po nově vyasfaltované silnici kolem Aldašína na Kostelec. Celkem mě tlačí čas, stánek s pizzou má přece jen do sedmi, tak už to u Kostelce pošlu na Přistoupim, Chrášťany, Chotouň… No prostě krásně otevřeným prostranstvím přímo proti větru. Z Vrbové Lhoty se ohlásím pizzaři a po půl sedmé už do sebe tlačím první kousek žampiónové pizzy :-) 

Nějak nejsem rozhodnutá, kudy budu pokračovat, dál proti větru už se mi moc nechce. Tak si spravím chuť kouskem na Nymburk a těsně před ním to nakonec přece jen ještě na východ stočím. Ale jen do Činěvsi. Tam už to beru na sever…

Na Garminu mi přistává zpráva od kamaráda Milana z Brandýsa, jestli někde nedáme sraz. Koukám na live track, že je někde u Jičína, no vzdušnou čarou asi 20 km, to jsem zvědavá, jak se chce trefit. Pošlu přednastavené „OK“ a pokračuju po 32ce na Nouzov. Milan mezitím píše, že jede na Libáň a z ní na západ a mně je jasné, že tam bude o dost dřív, tak se mu rozhodnu nadjet o silnici jižněji přes Rožďalovice. 

Tam se probrodím staveništěm a jedu na Košík a Tuchom, mimochodem dost „zbytečné“ kopce, které běžně objíždím, ale v rámci nahánění kamaráda je „musím“ absolvovat. V Domousnicích, kde jsem ho chtěla odchytit, je pořád dřív, ale tady už mu nenadjedu, tak mu naordinuju odklon od jeho trasy, aby mi přijel naproti :-) Přece jen ten, kdo to v těch místech zná líp, jsem já… Tak jsme se v Rabakově nakonec našli a pokračovali společně po jeho vytyčené trase (mimochodem shodou okolností stejné, jako jsem jela včera :-) ).

Namířeno měl do Řepova, ale když jsme k němu dojeli, „chybělo“ mu ještě 7 kilometrů, tak odbočil se mnou na sever. Mohl tušit, že zajížďka se mnou není jen tak… A tak místo slibovaných sedmi kilometrů dostal nášup v podobě sedmi kilometrů se mnou a sedmi z místa, kde jsme se rozloučili. To je fér, ne? :-) Já jsem to měla domů asi tak desetkrát dál :-P

Abych nejela úplně stejně jako včera, odbočila jsem v Benátkách na Lysou. Co na tom, že tam je značená uzavírka? Co tam sakra může být, když tu silnici asfaltovali nedávno? To jsem zjistila velmi brzo. Hned za Benátkami bylo obrovské pískoviště, na kterém si místo báboviček silničáři nejspíš plácají kruhový objezd. Potmě neodhadnu, jak je písek hluboký, tak to procházím radši pěšky. Pevnou půdu pod nohama cítím, tak by to bývalo asi šlo i projet. Asi už chápu, proč včera tolik aut za Benátkami ze 610ky odbočovalo na tu pidiasfaltku přes pole, o jejíž existenci jsem dlouho neměla tušení… Jako objížďka je ideální.

V Lysé rovnou přejedu Labe a pokračuju na Čelákovice, kde mě čeká další uzavírka. Už jsem dneska překonala dvě, tak proč tam neloupnout ještě třetí? Na silnici na Mstětice se nic nedělo, tak nevím, jestli tam ty značky byly připravené na další den, nebo jestli se tam něco děje jen přes den a večer je klid.

Původně jsem si chtěla dát ještě zajížďku z Horních Počernic na Radonice, nakonec už je mi ale zima a vlastně už se mi to moc prodlužovat nechce, tak jedu pořád rovně přes Černý Most a Hloubětín, u Libeňského nádraží si dám kopec na zahřátí a za ním odbočuju na stezku vítkovským tunelem.

13. května – Nízko letící sova

https://www.strava.com/activities/11403867511

Po všech těch deštích a bouřkách má moje kolo s tím jetelem leccos společného… Foto: Kateřina Rusá.

Nějak nevím, jak se oblíct. Je krásně, až mi přijde škoda sedět v práci, ale nějak si na všechny ty hadříky a botičky na kolo vydělávat musím. Nakonec beru krátký dres a do jedné z kapes nacpu tenký, ale teplý termorolák na večer. Návleky na nohy neberu. Ty dva kilometry do práce samozřejmě dojedu v čemkoli, jde spíš o cestu domů, která bývá o poznání delší.

Nějak nemám žádný nápad, čím cestu z práce ozvláštnit, tak jedu klasicky na Dubeč, kde mě trochu šokuje protijedoucí autobusák s telefonem u ucha… Pokračuju na Královice, Sibřinu, Dobročovice a Škvorec, kde po poslední uzavírce zůstal nepěkný proužek betonu. Jako ostatně poslední dobou pořád, jedu zase proti větru. U Přišimas mě čeká smutný pohled na čerstvě sraženou kočičku, pak už sjíždím do Brodu, který výjimečně projedu přes centrum, protože pořád nějak nejsem rozhodnutá, kudy z něj pojedu.

Zima mi začíná být kupodivu už dost brzo, vlastně hned za hranicí Prahy. Trochu spoléhám na to, že je to nadmořskou výškou (jasně, těch 100 výškových metrů fakt udělá velký rozdíl :-P), a zkusím to v krátkém dresu ještě vydržet. Před Českým Brodem neodolám a vyfotím si pár květů červeného jetele, a když už stavím, rovnou se přioblíknu.

Nakonec jsem líná přemýšlet a jedu na Poříčany jako většinou, v kerském lese to za šera vypadalo ještě přízračněji než potmě. Nejenže všude praskaly větve, periferně jsem viděla i pohyb, ale už byla moc velká tam na to, abych definovala, co to bylo za zvíře. Důležité je, že se veškerá zvěř pohybovala směrem od silnice… Zatímco pozemní zvěř mě tentokrát neohrožovala, vynahradila mi to ta létající. V Kersku začalo chroustí období! Oproti ostatním broukům jsou strašně tvrdí a musím říct, že do helmy to byly solidní šlupky. A když mi nějaký přistál na dresu (ještě že už jsem měla aspoň na rukou návleky!), držel se jako klíště a nešel shodit. Nebo spíš jako chroust? 

Pokračuju z Velenky na Semice, tam chvíli váhám, jestli nepřejet Labe, ale nakonec to beru zase na Přerov a Čelákovice. Z těch tentokrát na Toušeň a Brandýs.

Na silnici mezi Brandýsem a Kostelcem se málem srazím s druhou nízko letící sovou. Možná se mě chystala ulovit, ale na poslední chvíli si všimla, že jsem taky sova, a vyhlédla si jinou oběť. Žerou sovy chrousty? To by se mohly začít stahovat do Kerska…

Z Kostelce jedu na Jiřice a Novou Ves, z té už jako obvykle na Měšice, Hovorčovice a Třeboradice. Čakovice, Letňany, Prosek… A rázem začíná provoz pekelně houstnout. Jako by snad v O2 areně skončila nějaká akce :-P Tušíc, že bude zle, se snažím dostat domů co nejrychleji, semafory jsou ale proti a snad každý druhý mě zastaví. Z Libně do Karlína to prakticky stojí, cyklopruhem se probojuju k Masaryčce, kde opatrně po chodníku objedu rozkopanou silnici…

Na křižovatce u Bulhara mi nedávno provedli nepříjemnou věc, přestříkali tam pruhy na semaforu a už tam nemám pruh „rovně“ tak jednoznačný. Rovně se teď smí i pravým pruhem, kam se mi ovšem nechce řadit, protože auta jedoucí doprava dostávají zelenou dřív… Na druhou stranu když si stoupnu do toho prostředního, pojedou pak případná rovně jedoucí auta z pravého pruhu vpravo ode mě, což také není úplně žádoucí… Ona stačí ta následující křižovatka, kde se musím také tlačit doleva na Husitskou…

Pán v autě za mnou tam na plný pecky vohulil Káju Gotta, no nějak mě to v té změti aut uklidňovalo a potichu jsem si zpívala s ním. S „černou dírou po trezoru“ v hlavě jsem si vystačila až domů :-)

15. května – Na západní frontě srnky

https://www.strava.com/activities/11422413087

Fouká pořád od Kremlu, tak už se mi nechce vyrážet zase na východ. Nechci být už po hodině jízdy zpruzená, že to nejede… Radši budu zpruzená z toho, že je nábřeží ucpané, a vyrážím přes Prahu na jih. Na nábřeží váhám mezi cyklostezkou a silnicí, dle očekávání se rozhoduju pro silnici. Při najíždění na Barrandovský most provedu prasárnu a mezi stojícími kolonami projedu protisměrem přímo na „cyklostezkový“ nájezd, zatímco v různých fázích „multipřechodu“ způsobně čeká dalších pět cyklistů. Přetrpím kousek po stezce, na druhém břehu ten provoz přece jen není tak strašný, v duchu se plácám po rameni za přilbu s minimem otvorů, protože projíždím několika početnými roji mušek.

Projedu klasicky kolem závodiště v Chuchli, propletu se jak jinak než ucpaným Radotínem, na jehož konci mi kupodivu nespadly závory. To ovšem napravily ty v Černošicích, na kterých už byla solidně naštosovaná auta. Prasit přes nástupiště se mi nechtělo, nějak jsem si zvykla jezdit po druhé straně trati, abych nemusela v Mokropsech po kostkách. Jako vždy si zanadávám na autora dlážděných retardérů v Údolí Staré řeky, u Berounky pro změnu na roje mušek. Aspoň že lidí tam kupodivu není moc. Ale když už nějací jsou, neomylně jdou dva vedle sebe a není kudy je objet.

Vyloupnu se v Dobřichovicích a z Let už celkem bez váhání jedu do té vesnice se lživým názvem. Jak se může vesnice ve svahu jmenovat Rovina? Konečně to stáčím trochu na západ a nakonec spíš jihovýchodní vítr mám konečně aspoň trochu do zad. Sesypu se do Hlásné Třebaně a pokračuju podél vody přes Karlštejn až do Srbska. Tam se nepohodnu s řidičem bílé dodávky, podle jehož názoru jsem na lávku musela vjet na červenou… Jela jsem na zelenou, ale uznávám, že jsem jela docela pomalu, protože jsem se kochala barvami západu Slunce. Nemyslím si ovšem, že by přes tuto lávku nikdo nejel ještě pomaleji… To je ten semafor vážně tak blbě seřízený?

Vyhrabu se na kopec na Tetín a ve vesnici se dovídám, že silnice na Beroun je uzavřená. A sakra, co to má zase být? Já jinou trasu neznám! Tak to nakonec zkusím a doufám, že se na ten kopec nebudu muset vyhrabat zase zpátky. Naštěstí je jen dole něco málo vyfrézováno, takže to s opatrností projedu. V Berouně chvíli zmatkuju, ale nakonec se do Králova Dvora probojuju. Z toho pokračuju na Hudlice, z těch na Nový Jáchymov, kde si pečlivě vybírám odbočku doprava. Je tam totiž hluboké údolí a mně se nechce do ďoury, ze které bych se musela zase hrabat na kopec. A tak jedu pořád na západ až do chvíle, kdy to vypadá, že údolí končí. Zato tam začíná les, z něhož mě přijdou pozdravit dvě srnky. Samozřejmě postupně, abych si s každou mohla pořádně popovídat.

Stáčím to ostře nejen doprava, ale i dolů na Nižbor, z něj na Hýskov, kde zvažuju, jestli jet ještě na kopec na Chyňavu a do Prahy přes Unhošť, nebo jestli si stoupání nakouskovat a vzít to po 605ce na Rudnou. Ta nakonec zvítězí a i přes pokročilou hodinu je na ní celkem provoz. V Rudné je pro jistotu krátké zúžení, které já sice projedu tou uzavřenou půlkou, ale napřed se tam musím probojovat podél fronty nas*aných řidičů… 

Do Prahy vjíždím už potmě, provoz ale neustává. Přemýšlím, kudy to nejlíp vzít přes Nové Město, a rozhodnu se zase špatně :-) Z Jiráskova mostu jedu kousek po nábřeží a odbočím do Myslíkovy, kde pak následuje dlážděné peklo. Kostky jsou tak daleko od sebe, že mi mezi ně zapadávají kola. Dodrncám k Hlavnímu nádraží, kde už mi dojde trpělivost a stočím to k Bulharovi a od něj už tradičně Husitskou…

17. května – Přesun na turnaj

https://www.strava.com/activities/11433746529

Zítra mám turnaj ve scrabblu. V Hradci Králové. To je vždycky dilema, jestli tam jet v pátek a zaplatit si tam nocleh, nebo jestli jet až „ráno“. To jsem zkusila jednou, tenkrát tedy rovnou z party, na které byla má neúčast opravdu nežádoucí. 

Nejenže jsem cestou usínala, ale samozřejmě jsem se stresovala, jestli mě třeba nezdrží nějaký složitější defekt (v aktuálním „spacím“ stavu by byl složitější asi každý :-P) nebo jakýkoli jiný problém. Jistá rezerva tam byla, měla jsem to tehdy jen něco málo přes 100 kilometrů a nechala jsem si na cestu necelých pět hodin. Jako bych to přivolávala, nakonec mi během té jízdy aspoň prasknul drát. Naštěstí se to dalo dojet… Ale to už je dávno, od té doby do Hradce jezdím radši v pátek, a to buď nejkratší cestou po práci, nebo nějakou „zkratkou“, když si vezmu volno.

Volno jsem si nakonec vzala, plány byly velkolepé. Chtěla jsem si za Hradcem něco málo vyčtverečkovat a projet neprojeté silnice… Předpověď byla ovšem nemilosrdná, déšť prakticky celý den. Tak jsem ho většinu prospala a nakonec vyrazila až kolem čtvrté jednou z nejpřímějších cest. Hradci se většinou snažím vyhýbat, nějak ho objet, protože tam na většinu hlavních silnic cyklisté nesmějí a souběžné cyklostezky jsou často v dost hrozném stavu. Tentokrát ho ale objet nemůžu, protože do něj musím.

Volba ubytování byla jasná – Villa Pavlína, kde jsem byla ubytovaná už několikrát. Za slušnou cenu, paní majitelka navíc nemá problém s tím, že si chci vzít kolo na pokoj. No do postele jsem si ho vzít netroufla, ale kdo ví, možná kdybych se zeptala a slušně poprosila… :-) Navíc je to pěkně stranou od města, přitom asi čtyři kilometry do centra, tak nebudu muset vstávat moc brzo.

Naopak jsem si vzpomněla, že mi s kolem loni dělali problémy v hrací budově (přitom nebylo o nic špinavější než boty lidí, kteří přišli pěšky :-) ), ale i tam byl pan vrátný tentokrát vstřícný a řešení našel.

18. května – Vlastně jen návrat z turnaje

https://www.strava.com/activities/11442710226

Tohle není země, to je zahrádka. Foto: Kateřina Rusá

Dnes jsem měla turnaj ve scrabblu v Hradci Králové, ty kvalifikační body na mistrovství republiky se samy neuhrajou. Takže jsem se na kolo dostala až po šesté hodině – s batůžkem nacpaným jen o dvě plechovky energy drinku méně než cestou tam. 

Přes den solidně sprchlo, já už jsem vyrážela prakticky za sucha. Bez navigace, stylem „je mi jedno, kterou stranou z Hradce vyjedu, hlavně chci co nejdřív ven, pak už se zorientuju“. Vyplivlo mě to na jihu, což mi úplně nevadilo, protože tam nejsou zákazy vjezdu cyklistů na silnice, a navíc to tam znám asi nejlíp.

Vysokou nad Labem jsem objela po cyklostezce, přece jen je „na kopci“ :-D Jen jsem to trochu prokaučovala v tom, že na ní bylo ještě mokro a spousta slimáků. Tím teď nemyslím pomalejší „cyklisty“, ale tu slizkou žoužel na zemi. A posléze na zadní stavbě. Ble.

Po nějaké době jsem vyjela na 333ku, po níž jsem pokračovala na Bohdaneč, pomýšlela jsem i na zmrzlinu v Živanicích, ale světe, div se, stánek měl v dnešním májovém deštíčku, navíc po sedmé hodině zavřeno… Od Bohdanče až někam k Nymburku to docela frčelo, protože pár hodin vydrželo foukat z jihovýchodu jako včera. Pak už to bylo slabší, stočilo se to spíš tak, že foukalo z jihozápadu a měla jsem vítr zase v ksichtě. Naštěstí ne tak silný jako včera.

Pizzu v Poděbradech už jsem neměla šanci stíhat, ty jsem míjela někdy kolem deváté, v batůžku jsem měla asi dvě tyčinky, ale nakonec na ně ani nedošlo, přece jen jsem jela jen 150 kilometrů, to se dá přece zvládnout na vlastní špeky :-P Ale musím uznat, že ten dojezd od Mochova pořád do mírného kopce už se mi moc nelíbil… Nějak se mi ozývala nevyspalost a popravdě už jsem chtěla být fakt co nejdřív doma.

19. května – Fotit, nebo radši zdrhat?

https://www.strava.com/activities/11451481924

Brutální spánkový deficit. Sice si nařizuju budík na desátou, ale udělám s ním krátký proces a vzbudím se v jednu. Snídaně, umýt kolo po pátečním sajrajtu… A kolem druhé jsem ready vyrazit. Koukám z okna a ono už zase prší! Do háje, no jsem ráda, že jsem si umyla to kolo… Podle radaru to má za chvíli přejít, tak počkám. Nevím, jak se to stalo, ale vzbudila jsem se někdy po čtvrté hodině :-D

Venku sucho, tak nakonec někdy po páté hodině vyrážím s vědomím, že pizzu v Poděbradech už bohužel nestihnu. To hned pizzaři hlásím, aby mě nečekal zbytečně. (Jasně, vím, že kdybych mu napsala, že přijedu v půl osmé, jistě by počkal, ale nechtělo se mi zneužívat jeho dobroty…)

Říkám si, že bych mohla vyrazit nějakým netradičním směrem, když nejsem „vázána“ na Poděbrady, ale nakonec i podle radaru vyhodnotím, že východ vychází nejlíp. Takže jako vždy z Prahy vyrážím po Kutnohorské, nemůžu si pomoct, ale ze všech „výpadovek“ jede prostě nejplynuleji – v potaz beru cyklopruhy podél stojících aut, frekvenci semaforů, stoupání, zatáčky i kvalitu asfaltu. Prostě až na nepříjemné přejíždění kolejí u strašnické vozovny a trochu horší asfalt kolem Solidarity se po ní dá jet celkem na pohodu. Nehledě na to, že ve zmíněných úsecích se ta ulice vlastně ještě Kutnohorská nejmenuje :-) Takže ano, Kutnohorská je vlastně v pohodě :-)

V Dolních Měcholupech odbočuju na Dubeč, dál už se mi na Kutnohorské moc nelíbí – jednak už tam není cyklopruh, navíc už je místy docela úzká, přes Uhříněves se tvoří kolony, které nejdou moc dobře předjet, a v neposlední řadě je v Říčanech solidní tankodrom. A je to přes ně do kopce :-P

Proto je pro mě samozřejmostí přejezd na Českobrodskou. Ta je naopak rozbitá od Hrdlořez přes Dolní Počernice a Běchovice až do Újezda. Z Běchovic už se tedy dá jet po nově vyasfaltované cyklostezce podél trati, ta silnička, co na ni navazuje, je tedy podobně děravá jako Českobrodská, jen po ní nejezdí tolik aut. Na hlavní ústí uprostřed Újezda, dalo by se ale pořád pokračovat po lesní asfaltce až k Úvalům, kde už je Českobrodská parádní :-) Dnes má bohužel vadu na kráse v podobě spousty vody. A slimáků. To jsem klidně mohla vyjet do toho deště, to už vyjde skoro nastejno.

Jak tak přemýšlím, kde z hlavní sjedu, vyskytnu se u Plaňan. Jo, přesně tam je ten kopec, který nemám ráda. Kdybych z nich odbočila na sever, už to nezachráním, je tam v krajině souběžný zářez a do ďoury a následně na kopec bych musela jak z Plaňan, tak ze sousedních Vrbčan… Tak nakonec sjíždím až těsně před Kolínem a pokračuju po 38ce až k odbočce na Starý Kolín.

Z toho pokračuju na Svatou Kateřinu, na jihovýchodě zahlédnu duhu uprostřed obrovské šedé masy. Zastavím a fotím, na radaru se ujistím, že „to“ jede jinam než já, a radši se moc nezdržuju, než si to ta věc rozmyslí a začne mě pronásledovat.

Pokračuju stejně jako většinou na Týnec nad Labem, odkud už si troufám říct, že pozoruju apokalyptické výjevy. Mohutný bachratý mrak je nebezpečně blízko a já už na ten radar radši moc nespoléhám… Už v Týnci mě to láká zastavit a fotit, ale mám strach ztrácet vteřiny, které můžu ještě potřebovat. A na kostkách mám strach fotit za jízdy, to by nemuselo dopadnout dobře. Po vyjetí směrem na východ přece jen za jízdy něco nacvakám, takový mrak se hned tak nevidí. V kombinaci se západem slunce ta obloha vypadala opravdu přízračně. 

Z Labských Chrčic už to ale stáčím radši na severozápad na Krakovany, Lipec a Končice. Pořád napjatě pozoruju bouřky na východě a doufám, že budou poslouchat a poplujou tam, kam mají – na severovýchod. I proto se vzdávám původního „plánu“ jet z Končic ještě na Chlumec a Nový Bydžov, a radši to stáčím na západ, kde je modrá obloha. Přes rameno ještě naslepo fotím i natáčím v naději, že třeba zachytím nějaký zajímavý blesk, no nakonec mám v záběru jen „obyčejné“ bouřky.

Jak jsem to nevzala přes Chlumec, nevychází mi trasa na 200 kilometrů, to by nešlo! A tak zatímco jedu víceméně přímou cestou na Nymburk a Lysou, vymýšlím, kde si to bezbolestně a bezdeštně prodloužit o dvacet kilometrů. První oblouk udělám ve Starém Vestci – místo abych z něj jela po 611ce rovnou na Mochov, odbočím z kruháče na Kounice a do Mochova jedu přes Vykáň.

Z Mochova pokračuju přes Čelákovice na Brandýs a vychází mi, že když to z něj natáhnu ještě na Kostelec, dvoustovku lehce překročím. Jak jsem skoro nestavěla, byla jsem nakonec doma docela brzo. Teda jako na to, v kolik jsem vyrážela :-) Chápu, že normální lidi už tou dobou měli půlnoc. Nebo teda spíš hodinu a půl po ní…

20. května – Zvedají ty závory v Srbsku někdy?

https://www.strava.com/activities/11461359298

Pořád fouká z východu, tak v naději, že později večer by mohl vítr trochu ustat, jedu na západ. Žitná byla snad zasekanější než kdykoli předtím, nábřeží už bylo jetelnější. Cyklostezka už od pohledu nikoliv. Po té kousek jedu po druhém břehu a poté, co musím před odbočením na Chuchli čekat, než mi z cesty odjede holka na kolečkových lyžích, z ní s úlevou sjíždím. 

Projíždím Radotín, Černošice, obojí kupodivu bez čekání na přejezdu, předrncám sjezd do Dobřichovic, na stezce potkávám nějakou existenci s nákladním kolem naloženým dvěma dětmi a vyhrávajícím rádiem. Dál už cyklostezku opravdu neriskuju a najíždím na silnici. Kopec z Let na Rovinu je fujtajbl, ale vyhodnotím, že je to pořád lepší než se plácat podchodem pro pěší mezi Třebaněmi.

Z Hlásné Třebaně to přes Karlštejn celkem frčí, předjíždím bajkera, který se za mě háknul. Na začátku Srbska to za mě vzal, ale v jeho centru se naše cesty beztak rozdělily. Na lávce jsem kupodivu měla hned zelenou, o železničním přejezdu se to bohužel říct nedá. Strávím tam docela dost času, na jedno „spadnutí“ projíždějí čtyři vlaky.

Cestou na Tetín tentokrát neskáčou na silnici žádné srnky, křižovatka na vjezdu do Berouna už je nově vyasfaltovaná. Beroun tentokrát projíždím docela bez bloudění, sousední Hýskov samozřejmě taky. Po minulé zkušenosti s kopcem na Chyňavu ho ráda vynechám a popojedu až ke svému obvyklému stoupání z Nižbora. Ani tenhle kopec nemám ráda, ale po jeho pokoření už je to do Prahy vlastně pořád z kopce, tak si to až na tu ďouru v Poteplí odbudu všechno najednou…

Pak už jedu svoji klasiku na Unhošť, kde jako vždy objedu pavé úsek, Hostivici, Zličín… Sešup na Smíchov, uctivým obloukem objet Anděl, předrncat Příkopy, vyděsit tam pár podroušených pěších a pak už se jen vyhrabat na poslední kopec. Ve srovnání s tím z Nižbora je ale Koněvka celkem sranda.

21. května – Nezaprší a nezaprší…

https://www.strava.com/activities/11466765018

Vypadalo to, že se bych se do té mezery s „kilíčkem“ mohla vejít. Foto: Kateřina Rusá

Zmokla jsem už cestou (pěšky) z oběda, tak po práci pro jistotu koukám na radar. jestli ještě něco nepřijde. No na jihozápadě to vypadalo celkem slibně. I předpověď putování mraků slibovala, že by mezi Prahou, Plzní a Táborem pršet nemělo. To je dost velký prostor na to, abych tam to odpolední kilíčko vtěsnala :-)

Vyrážím tedy netradičně na jih, při pohledu na cyklostezku opět zůstávám na silnici. Někde v Podolí mi ze stezky bez varování vjede nějaký strejda přímo do cesty. A to měl na řídítkách zpětné zrcátko! Nejspíš jen na ozdobu. Jede tak pomalu, že se divím, že na té stezce nezůstal. Předjet ho zrovna nemůžu, protože nás plynule předjíždějí auta. Tiše doufám, že v žádném z nich nesedí nikdo, kdo mě zná. Ještě si bude myslet, že jedeme spolu! (Vtip.)

V Braníku můžu strejdu konečně předjet a na každém semaforu trnu, aby mě nedojel. Ale neohlížím se, přece mu nedám najevo, že připouštím, že se to může stát :-P Na Zbraslavi začíná drobně pršet. Ano, tady někde měla být hranice toho mraku, tak snad z toho vyjedu, než to zesílí. V plánu je poslat to na západ, kde by aspoň podle předpovědi platné v šest odpoledne pršet nemělo…

Má „oblíbená“ lávka v Černošicích. Naštěstí je tak hnusně, že po ní nejde žádný přemoudřelý důchodce, který by mi měl potřebu vysvětlovat, že se přes ni má chodit pěšky. Značku „Cyklisto, sesedni z kola“ ovšem strategicky zakrývá větev, to bych ukecala :-P Chvíli váhám, jestli mi na těch mokrých prknech spíš podklouznou pláště, nebo tretry, a tak pro jistotu „jedu“ stylem koloběžka – kolo se snažím nenaklánět. Berounku překonám bez úhony a i z toho deštíku pomalu vyjíždím.

Aspoň že v tomhle počasí není na stezce moc lidí. O to víc je na ní šneků. Snažím se je nepřejíždět, ale je jich moc na to, aby přežili všichni. Jeden mi brzy plandá v drátech zadního kola. V Dobřichovicích ze stezky sjíždím, před Řevnicemi odbočím do myší (nebo spíš kraví) díry, abych nemusela čekat na přejezdu. Tam mě to neomylně spláchne, ale jakmile se vrátím na hlavní, je zase po dešti. Nechápu. No někde ten mrak tu hranici mít musí, tak proč ne zrovna v Řevnicích?

Pokračuju na Zadní Třebaň, z té do kopečka na Svinaře a pak už pořád rovně až do Hostomic. Sama nevím, jestli prší, nebo ne, ale silnice je pořád víceméně suchá a od kol mi voda necáká. Z Hostomic to pošlu na Zdice, potmě jsem nějak minula odbočku na Lochovice, kudy si běžně zajíždím kvůli lepšímu asfaltu, tak holt pro jednou jedu jinak než běžně. Nic moc :-) Takže příště zase Lochovice. Jak se setmělo, ztrácím přehled o mracích. Na telefonu tedy zkontroluju radar a vypadá to, že se dešti nevyhnu. Ale když pojedu na Prahu přímo, měla bych tomu mraku zkřížit cestu kolmo a brzy z něj vyjet. Chtěla jsem jet z Berouna na sever po 118ce, ale to bych měla s pořádným průplachem, tak to ve vlastním zájmu trochu zkrátím…

Sotva vyjedu ze Zdic, nejspíš přichází „plánované“ setkání s mráčkem. V dešti pokračuju na Králův Dvůr a Beroun, kde neomylně „zabloudím“. Jsou v něm totiž tři „překážky“ – Berounka, Litavka a dálnice, které prostě nemůžu překonat, kde se mi zlíbí. A tak skončím u nějakého průmyslového areálu, kde se sice dá pokračovat kamsi na Tmaň, tam se mi ale nechce, tak se potupně vrátím do centra. Pokračuju do kopce na Vráž, do nájezdu na dálnici je ještě celkem provoz, pak už je to lepší.

Sice už je po desáté hodině, mým brzdám je to ale jedno… A tak když přibrzdím na železničním přejezdu, mé mokré kotouče o sobě dají trošičku vědět a celá Vráž je vzhůru :-) Z deště opravdu pomalu vyjíždím. Za Loděnicí (Loděnicemi?) sjedu z hlavní na Nučice, Dobříč a Jinočany. 

Zvažuju, jestli nezkusit po dlouhé době myší díru do Poncarovy, kterou jsem posledně nenašla, protože tam bylo staveniště a byla vedena nějakou objížďkou. Nechci se tam zas brodit pískem, tak se to rozhodnu objet přes Třebonice. Jenže jsem někde blbě odbočila a nakonec mě to stejně u myší díry vyplivlo :-) A za ty tři roky, co jsem tam nebyla, už ji zjevně stihli zcivilizovat :-) Po Poncarově dojedu na Stodůlky, dolů jedu tentokrát po Radlické. Utvrzuju se v tom, že je to pořád stejný tankodrom, a pro své večerní návraty ze západu vyhodnocuju nadále Plzeňskou jako vhodnější.

22. května – Z práce do kopců

https://www.strava.com/activities/11473899732

Dnes mám na cestu z práce domluveného domestika. Sraz doladíme live trackem a vyrážíme na jihovýchod. Do kopců. Co ty chlapy baví na tom, tahat mě do kopců? Na rovině mám aspoň nějakou šanci je uviset, ale takhle na mě musí pořád čekat… No bylo to jeho rozhodnutí :-P

V lese za Strašínem se nějak nemůžeme dohodnout, kudy chceme vlastně jet, ač si cestu vzájemně popisujeme průběžně. Nakonec jsme zjistili, že ten rozkol je daný tím, že stejnou silničku jeden označujeme jako „rovně“ a druhý jako „doleva“. Pravda byla někde mezi :-D

Svojetice, Struhařov, Jevany, Vyžlovka, Kostelec. Z toho už je to konečně z kopce. Od Brodu už (skoro) rovinka na Poříčany, Sadskou, Velenku, Semice, Přerov a Čelákovice. Z těch už jsme bohužel museli zase stoupat, ale tenhle kopec je většinou tak nějak poslední, tak už ho nějak přežiju :-)

23. května – Tankodrom je stále tankodromem

https://www.strava.com/activities/11482005480

Dneska jsem nějaká ospalá, říkám si, jestli to dneska nemám opravdu zkrátit a jít spát dřív. Jak se znám, dřív bych spát stejně nešla, tak si zajedu aspoň kilíčko. Cestou nejmenšího odporu, takže na východ.

Na Českobrodské je docela provoz, tak z ní v Běchovicích po opakovaném ujištění, že řidič za mnou ví, co dělám, odbočím doleva na nově vyasfaltovanou cyklostezku. Vyplivne mě v Újezdě, kde dojíždím nějakého strejdu na plečce, tak se chystám předjíždět, ale on se zkrátka „rozhodl, že ho nepředjedu“. Nohama najednou začal točit jak komiksová postavička, až na tom sedle poskakoval… Asi jsem mu zkazila den, ale stejně jsem ho nakonec předjela. Ze strachu, že by mohl chtít „závodit“, do toho radši pořádně šlápnu, protože za sebou tohle individuum fakt nechci. Zvlášť když v oblasti platí přednost zprava a před každou křižovatkou budu přibržďovat… To bych ho taky mohla mít za chvíli na zádech.

Nějak se mi nechce vracet na Českobrodskou, tak to prokličkuju k lesní „cyklostezce“ spojující Klánovice a Úvaly. Lidí tam je jak na Václaváku, nad směrem a způsobem pohybu některých z nich mi tradičně zůstává rozum stát. Třeba nad paní s dítětem, která mi sice stála v cestě, ale kdyby tam zůstala stát nehnutě, prostě bych ji objela. Jenže když mě viděla, rozhodla se i s dítětem přejít na druhou stranu stezky. Asi to myslela dobře, ale… Proboha, proč? Ubrzdila jsem to a prodírám se dál.

Pípne mi radar. Vzpomenu si na „komiksového“ strejdu na plečce a radši přidám. Stejně chci z toho lesa co nejdřív pryč. Puntík na radaru mi zmizel, tak nevím, jestli už mě ten objekt dojel a mám ho za sebou, nebo jestli naopak někam odbočil nebo odpadl. V cestě je tolik dalších objektů, že se radši neohlížím a koukám před sebe. Jistá jsem si tím, že ten strejda z Újezda za mnou není, to bych slyšela skřípání té jeho plečky. Před vyjetím z lesa tedy pro jistotu signalizuju odbočení doleva, vedle mě se vyloupla holka asi tak v mém věku a poděkovala za odtah :-D Záhada vyřešena :-) Tak ji pozdravím „na uvítanou“ i „na rozloučenou“ zároveň a naše cesty se rozdělí.

Pokračuju na Horoušany, Tlustovousy a Tuklaty, projedu Břežany a v Černíkách koukám, že už je nově vyasfaltovaná silnice na Kounice. Tak se nechám zlákat a nepokračuju na Štolmíř, ale odbočím. Bohužel se neraduju dlouho a zjišťuju, že asfaltéři skončili docela brzo. Z Kounic jsem sice chtěla jet na Bříství, ale nějak automaticky jsem jela na Vykáň, no nevadí, dneska to holt bude spontánní. 

Mochov, Starý Vestec, z něj přes Labe na Lysou, v té už to stáčím domů přes Sojovice na Starou Boleslav. tam chvíli váhám, jestli nezkusím přežít kostky na Brandýs, ale rozhodnu se po dlouhé době zkusit tankodrom II/331. Nedávno tam totiž bylo upozornění na semafor, tak jsem si naivně myslela, že by tam třeba mohli dělat nový asfalt. Asi dělají, ale ne na této silnici. Značka upozorňující na frézování vozovky byla zapíchnutá směrem na Křenek. Proč zrovna tam?! Až se jim nějaký bagr ztratí v některé z mnoha děr na hlavní, třeba udělají něco i s ní… Vždyť už i v tom lese před Sojovicemi pár děr zaplácli!

Zklamaně pokračuju na Kostelec a z něj už jako vždy na Jiřice, Novou Ves, Měšice, Hovorčovice a z těch už klasicky na Prahu… Na Proseku potkávám kropicí vůz a už je mi to tak nějak jedno, stejně už mě ohodily polní sprinklery.

25. května – 444 km, 1 bouřka, 3 přeháňky a 3 pr*ele kopců

https://www.strava.com/activities/11497740182

Kotoučové brzdy mají nesporné výhody… Foto: Kateřina Rusá.

Budík na 4:30. Výborná záležitost, když jdeš spát ve dvě. Plechovku Monsteru jsem si postavila rovnou k posteli, a s ní i balíček sušenek jako „snídani“. Když se najím v polospánku v rámci převalování v pelechu, ušetřím nějaký čas.

Dnes je v plánu tzv. brevet, organizovaná čtyřstovka, která má pevně danou trasu i čas startu, není to ale klasická hromadná vyjížďka, kdy by na sebe lidi vzájemně čekali.

Nevím, jak se to stalo, ale na startu jsem byla dokonce s osmiminutovou rezervou. Vyráželi jsme v šesti a docela dlouho jsme jeli pohromadě. Zdatnější „kusy“ nám prvních 150 kilometrů proti větru odtahaly, naštěstí to bylo víceméně po rovině. Někde u Žehuně mi přistál na horní rámové trubce přejetý slimák. Nevím, kdo mi ho tam střelil, ale holou rukou ho opravdu scvrnkávat nebudu. Je nechutný a neustále si hlídám, jestli se mi nesesouvá na boční stranu trubky, abych si ho neomázla o nohu. Fujtajbl! Společně stavíme na benzince v Chlumci, kde je první „kontrolní bod“, dáváme tam svačinu, konkrétně já pekanový šáteček s kýblem kakaíčka :-) A konečně likviduju slimáka. A společně pokračujeme na Pardubice a Choceň.

Tam se náš peloton roztrhá. Jednoho kluka jsme ztratili už někde u Borohrádku, pak se nám začaly tvořit mezery… Už mě nebavilo věčně odhadovat, kdy se ti přede mnou rozhodnou mezeru sjíždět, proměnlivé tempo mi nesvědčilo, tak jsem se na nějaké dojíždění vybodla a jela jsem si svoje. Stejně se ozývaly hlasy navrhující v Chocni zastávku v cukrárně, pekárně nebo čem, tak jsem vyhodnotila, že dál už stejně nepojedeme společně. 

Bilance je tedy taková, že dva rychlejší jedou společně dál, dva zůstali v cukrárně, jeden zůstal kdesi za námi a já jsem osaměla. Tomáše s Láďou vidím pořád před sebou, je mi jasné, že když nebudou spolupracovat, nemám šanci je dojet. Ale zkusím to :-) Třeba jim spadnou závory…

Kdo jinému jámu kopá… Cink, cink, cink… Jim nespadly, zato mně jo. Aspoň mi to usnadnilo rozhodování, jestli se mám dál snažit kluky dojíždět. V Zámrsku je druhý „kontrolní bod“, asi si tam zkontrolovali i moji pozici, protože tam na mě počkali. Domluvíme se, že dokud to bude po rovině, nechají si mě :-)

Přichází první pozvolný kopeček a já cítím, že už jedu hodně za hranicí své komfortní zóny, což se mi s vidinou dalších minimálně 200 kilometrů v kopcích úplně nelíbí. Tak se s kluky rozloučím… Celé pozvolné stoupání si za nimi ovšem udržuju konstantní vzdálenost, tak se ještě hecnu a dojedu je. Z legrace mě posílají pryč, že prý co tam dělám, když už jsem se s nimi rozloučila.

Po pár kilometrech už se odpojím definitivně. Myšlenky už nejsou ve smyslu „tohle tempo už dlouho nevydržím“, ale „tohle už prostě neuvisím, ani kdybych se po…“ Trasa se začíná vlnit a já přecházím na své dieselové tempo. Říkám si, jak daleko za mnou asi budou ti dva, co dávali pauzu v Chocni, jestli mě třeba nedojedou, ale asi jsme jim s kluky ujeli dost. Do kopců mi to nejede. Nevím, jestli je to setrvalý stav, nebo jestli jsem se tak odrovnala snahou uviset kluky. Svou roli asi sehrály ty dvě hodiny spánku, resp. těch osm, které bych si ideálně dala k nim, ale nějak nebylo kdy. 

Tak si někde kolem 180. kilometru vzpomenu, že mám vedle převodníku ještě jeho menší atrapu. Přijde mi, že je to pořád do kopce, ani asfalt není žádná hitparáda. Do mírného kopečka proti větru mě předjíždí piditraktůrek, který vyhodnotím jako svou šanci… Na zadku má nálepku „25 km/h“, tak si v duchu říkám, že mi to stačí :-) Chvilku se za ním vezu, řidič se pořád ohlíží, z jeho výrazu nejsem schopná poznat, jestli si hlídá, aby mi neujel, nebo jestli ho tam naopak štvu.

Konečně přichází sjezd, tak na traktoristu udělám gesto zvednutého palce a zamávám, předjíždím a mizím mu v dálce. Na dlouho ovšem ne :-) Přichází stoupání na Proseč a já už za sebou brzy slyším ten povědomý zvuk. Traktůrek mě opět předjíždí, ale kopec je moc prudký na to, abych ho uvisela. Řidič se ještě párkrát ohlídne, já mu s rezignovaným výrazem ve tváři zamávám a plazím se dál sama.

Kopec mi připadá nekonečný, v dálce za sebou tuším dva bajkery. V duchu si říkám, že po těch 200 kilometrech by asi nebyla taková ostuda se za nimi kousek svézt, ale jedu si dál svoje. V průběhu celého kopce vyhlížím nějakého živáčka na zahrádce, kterého bych mohla poprosit o vodu, už jsem skoro na suchu. Nakonec dva živáčky vidím, tak je oslovím. Než mi vodu natočí, bajkerský páreček mě míjí. Asi po kilometru je předjíždím a přichází sjezd do Borové.

Rozkopávka, semafor, zúžení. Srabácky to beru na chodník, přece nebudu čekat na zelenou. Beztak je tam určitě smyčka a budu muset čekat, než přijede nějaké auto. Proti mně zrovna jde nějaká větší parta lidí (předpokládám, že po tom chodníku několik hodin nikdo neprošel, ale zrovna teď jich musí jít dvacet). Kupodivu se rozestupují, tak mezi nimi opatrně projíždím a děkuju jim za uhýbání. Bajkeři mezitím projíždějí po silnici, nejspíš čekali na zelenou :-)

Najedu na silnici a Garmin protestuje, přejela jsem odbočku. Koukám do mapy a naštěstí se to dá vzít i další, matně si vzpomínám, že jsem ji přejela i loni :-) Bajkeři už mi zmizeli z dohledu, možná jeli tou „správnou“ odbočkou, nebo zapluli někam do lesa. 

Před sebou vidím už od pohledu nacucaný černý mrak. Jimramov, kde je další „checkpoint“, je asi 8 kilometrů. Pod mrakem sice nevidím žádné „pruhy“ deště, ale nelíbí se mi… Že byl tento pocit oprávněný, zjišťuju asi po minutě :-D Přichází smršť krup a já chvíli uvažuju o azylu v autobusové zastávce. Zaprvé ale nechci ztrácet čas, zadruhé by mi tam stejně byla za chvíli zima, zatřetí mám docela velkou šanci, že zpod toho mraku brzo vyjedu. A stejně bych pak musela jet po té mokré silnici. Kroupy naštěstí nejsou žádné tenisáky, velké byly asi jako hrudky Granka. Blesky mlátily naštěstí kousek dál.

Přichází mi SMS od Tomáše, že čekají v Jimramově. Dorazím tam totálně mokrá a ze sjezdu vymrzlá. Jako vždy odmítám jít dovnitř a nechat venku kolo (a jako vždy se nevyhnu jízlivým poznámkám), tak si od obsluhy vyžádám roztažení slunečníku na zahrádce a gulášovou polévku si sním pod ním. Kromě nás tam sedí ještě dva bajkeři. Kluci radši rovnou vyrazí, aby tomu dešti ujeli, stejně nemělo smysl, aby na mě čekali, když následovalo poměrně dlouhé a prudké stoupání.

Paní z cukrárny mi přinesla deku na zahřátí, bohužel si na ni vzpomněla v době, kdy jsem akorát dojedla a chtěla vyrazit. A to jsem na to, že o deku poprosím, myslela celý sjezd, na místě už jsem na ni ale zapomněla. Tak se s paní rozloučím a tímto se jí omlouvám, že jsem v tom dešti zapomněla vrátit židličku…

Kopec na Věcov a Koníkov je vražda, ten si tak nějak pamatuju z předchozích let, vlastně i loni jsem ho jela v drobném dešti. Tentokrát ale po silnici tekly proudy vody a místy pěkně špinavé. Jsem ráda, že jsem si pro tyto případy vzala tmavý dres. Stejně jako za to, že jsem vsadila na dlouhý rukáv.

V Novém Městě najíždím na hlavní silnici a frčím po ní směrem k Sázavě. Podél místy vede cyklostezka, ale tou si to nekomplikuju, beztak je to většinu cesty z kopce. V Sázavě najíždím na cyklostezku směr Přibyslav, potkávám tam hlavně rodinky s dětmi, ale občas i nějakého cyklistu. Jeden z nich to nejspíš v Sázavě otočil a ještě mě dojel, tak dáme řeč a až do Přibyslavi jedeme spolu. Tam začíná drobně pršet, tak to stáčí směrem domů. Já teda vlastně taky, jen to mám o kousek dál a jiným směrem :-)

V drobném deštíku jedu prakticky až do Havlíčkova Brodu. Vesnice už mi tam nějak splývají, já myslím jen na to, že už bych zpod toho mraku ráda vyjela. Před sebou totiž pořád vidím flek modré oblohy, jen ho pořád ne a ne dojet. Když se mi to v jakési Nové Vsi podaří, přichází ostrá odbočka doleva a jsem zase zpátky pod mrakem. Ještě k tomu jedu po strašném tankodromu, asi tam zrovna dělali kanalizaci. Cesta přes les byla příjemná, matně si vzpomínám, že jsem tam loni někde jela blbě, tentokrát už nebloudím :-) 

Pak už následuje kopec na Lipnici. Čím jsem výš, tím horší je asfalt. Od kluků dostávám info, že cukrárna v Lipnici je zavřená, tak si v duchu říkám, že aspoň můžu vo*ebat ty kostky… No nemůžu, trasa nakonec vede jinudy než loni a objíždí hrad, od kterého po těch hnusných kostkách k té cukrárně stejně přijedu. Sjezd k silnici na Humpolec je ovšem ještě horší než ty kostky. Takový tankodrom jsem už dlouho neviděla. Naposled když jsem tuto trasu jela loni. Sjezd jsem jela asi 15 km/h ve strachu, kterou část svého kola tam zničím. Příště tenhle úsek objedu, ať už ta trasa povede kudykoliv, tohle prostě není na silničním kole sjízdné.

Kluci sice psali, že jsou v hospodě v Kejžlicích, ale podle live tracku odtamtud vyrazili pět minut před tím, než jsem tam dojela. Tak tam ani nestavím, jídla mám plné kapsy a nemám důvod se tam zdržovat. V Humpolci dám krátkou zastávku – dokud je světlo, nahrazuju radar blikačkou a napichuju ho na powerbanku, se kterou putuje do kapsy. Nějakou dobu teď stejně pojedu po hlavní silnici, kde za mnou beztak něco pojede pořád, tak ta auta ani nepotřebuju hlásit, navíc pojedu odstavným pruhem…

V místech, kde zrovna nebyl, se občas ve sjezdu přistihnu, že jedu „odvážně“ u středu v domnění, že za sebou nic nemám, když mi radar nic nehlásí… To je ta moje závislost – bez radaru jak bez ruky. V Želivě si odškrtnu poslední kontrolní bod, nasadím zpátky aspoň trochu dobitý radar a pokračuju vstříc poslednímu kilu. Bohužel jen podle ukazatele, který na Prahu hlásí sympatických 99 kilometrů. Garmin mi do cíle ukazuje 110, počítat musím ještě s dalšími minimálně třinácti domů.

Někde před Čechticemi cítím, že mi podezřele hází přední kolo. Zastavím a zkontroluju tlak, no mám to dost měkké, tak to dofouknu aspoň na 60 PSI a jedu dál. Hází to pořád, tak opět zastavím a kolo prohlížím důkladněji. A sakra… Mám tam bouli! Plášť se mi v jednom místě odtrhává od patky a duše se mi dere ven… Upustím tlak a z kapsy vytáhnu jedinou možnost provizorní záchrany – náplast bez polštářku, kterou mám s sebou kvůli puchýři na palci u nohy.

Dotčené místo důkladně oblepím a před každým sjezdem kontroluju, jestli už jsem náplast neprodřela, i to, jestli se boule nezvětšuje. Bude to chtít něco bytelnějšího, náplasti už na cívce nemám tolik, abych si byla jistá, že s tím „vydržím“ 90 kilometrů. Nehledě na to, že si stejně nejsem jistá, jestli ta náplast vůbec zabrání případnému „výbuchu“ duše. To je tak, když zadní plášť vydržel 10 tisíc km, od předního očekávám nesmrtelnost a pak se divím :-) Měl přes 18 tisíc km, to už měl na důchod nárok…

Naposled to zkontroluju před sjezdem do Vlašimi, kde zajedu do první otevřené brány nějakého průmyslového areálu. Z vrátnice vyjde starší pán, nejspíš aby mě upozornil, že tam nemám co dělat, tak ho ani mluvit nenechám a rovnou na něj vybalím svou prosbu, jestli tam nemá elektrikářskou pásku. Ptal se, co mám za problém, tak jsem mu to vysvětlila a za chvíli byl zpátky s ruličkou pásky. „Bebíčko“ mému plášti důkladně omotal s tím, že si to mám ale hlídat, že to brzo prodřu. Tak jsem ho ještě ujistila, že jsem si vědoma toho, že to časem odrbu. Ruličku mi daroval, ani za ni nic nechtěl. Tak ještě jednou děkuji :-)

Na pohled mi kolo připadá bezpečné, ale „dupe“ mi to pořád. Jen nevím, jestli je to tou boulí, nebo tou bambulí z elektrikářské pásky, kterou mám strach po odrbání sloupávat, aby se mi ta duše nevyvalila rovnou, tak ji pořád zvětšuju. Posílám fotku oběma Tomášům, jestli jim to připadá bezpečné, oba odpoví, že ne… Záchranu mi nabízejí oba – jeden z nich bude za dvě hodiny doma a pak může přijet s náhradním pláštěm někam autem, druhý mi nabízí na dojetí svůj plášť, protože pro změnu přetrhl lanko a má odvoz na cestě. S tím chvíli komunikuju, zatímco se opatrně posouvám dál po trase, pořád nalomená, že bych to snad v současném stavu mohla i dojet… Nebo si taky pořádně rozbít držku.

Nakonec se tedy domluvíme, že na ně počkám v Sázavě. To už je dnes druhá :-) Je mi zima, přestože jsem sjezd po tankodromu jela opatrně a pomalu, jsem tam zbytečně brzo. Je mi zima, nejradši bych třeba popojela do Skalice, ale nechci, aby mě mí zachránci museli složitě nahánět. Zalezu tedy do „předsálí“ místní Žabky, kde sice o moc tepleji není, ale aspoň je tam závětří a světlo. Usadím se na schody, kde snad nikomu nepřekážím, a čekám, až mě někdo vyhodí :-)

Zatím projíždím Stravu, odpovídám na zprávy, na což jsem přes den neměla čas ani podmínky… Na powerbanku napíchnu jak radar, tak telefon. Po jedenácté přichází chlapík a s omluvou mě prosí, jestli bych nemohla jít ven, že by potřeboval zavřít! Odpovídám, že samozřejmě, že už tu zachránce budu mít každou minutu, a že děkuju, že mě odtamtud nevyhodil dřív. Ještě mi nabídl, jestli nepotřebuju někam odvézt! Stručně jsem mu situaci vysvětlila, tak mi ještě popřál, ať dobře dojedu, zamknul a odjel. To mě mile překvapilo, v Žabce jsem čekala spíš nějakou zpruzenou ropuchu.

Za chvíli opravdu dorazili zachránci, tak jsme přepižlali bambuli z elektrikářské pásky, přezuli plášť, prohodili pár slov… Pak už jsem jen vzbudila půlku Sázavy svým kapesním kompresorem, jehož vrčení se do spícího města muselo solidně rozléhat. Za minutu nafouknuto a můžu vyrazit vstříc posledním 50, resp. 63 kilometrům. Dle očekávání je mi zima, ale bude to až na Vyžlovku do kopce, tak se snad zahřeju. Jede se mi kupodivu docela dobře.

Prů*er přichází po odbočení z Kutnohorské, kdy už to začíná být převážně z kopce. Za normálních okolností bych to ocenila, teď je mi ale fakt zima. Dres mám sice dlouhý, pod ním termotriko, ale návleky na nohy jsem si nevzala. Tak nějak jsem čekala, že těch pár hodin po setmění v kraťasech doklepu, a místo v kapsách jsem radši vyplnila jídlem, kterého jsem stejně půlku přivezla zpátky.

V zájmu svého zdraví a bezpečí si trasu na konci trochu upravím. Samozřejmě nezkracuju, jen si ušetřím běžně pěkný úsek přes les, protože bych tam kolem jedné hodiny večer mohla zmrznout, nebo by mě tam mohlo něco sežrat. Radši jedu z Úval na Újezd po hlavní silnici, kde není až taková zima. Pořádná mrazírna mě čeká až na stezce z Klánovic do Počernic, to už se přistihnu, že se nahlas povzbuzuju, že těch posledních pár kilometrů už přece přežiju, aniž by ze mě byl rampouch. Sice vím, že mě pak čeká ještě dojezd domů, ale to už bude přes Prahu, tam už bude tepleji. Dílčí cíle musí být.

Vzhledem k tomu, že letos mají „brevety“ spíše cvičný charakter, moc neřeším kontrolní body. Kde jsem si vzpomněla, tam jsem danou informaci do kartičky zapsala, ale asi na dvou místech jsem si selfie udělat zapomněla, protože prostě pršelo tak moc, že mě nenapadlo vytahovat telefon. A účet z Jimramova? Na ten jsem jednak zapomněla, a jednak by asi stejně po dešti nebyl čitelný. Nicméně jako důkaz o projetí trasy se snad dá brát jak nahraná aktivita na Stravě, tak stav mojí kartičky, na které je až moc dobře vidět, že zažila kroupy i pár dalších přeháněk :-) Do schránky jsem ji i tak hodila a pak už jsem opravdu jela domů.

Když jsem se blížila, měla jsem na Garminu 442 kilometrů. Neprší, a už ani nemrznu, tak ty dva ještě dojet zvládnu :-) Se třemi čtyřkami ukládám trasu na Stravu a kolem třetí jdu konečně spát.

Možná vás zajímá, co jsem na těch 444 kilometrech všechno spořádala. Sama jsem se divila, že toho zas tak moc nebylo… V Chlumci pekanový šáteček a kakaíčko, v Jimramově gulášovou polévku, průběžně dva sójové suky, půlku velkého pytlíku gumových žížalek a asi dvě hrsti mandlí. Jo a dva Brumíky! V kapsách se mi rozplácli natolik, že jsem byla ušetřena pocitu, že ukousávám medvídkovi hlavu, protože vypadali jako všechno možné, jen ne jako medvídci :-D

Co se týče tekutin, měla bych se taky polepšit. Jak nebylo horko, stačily mi dva bidony Monsteru naředěného vodou na kopec do Pasek, kde jsem požádala o doplnění vody zmíněné živáčky, jeden jsem si nechala doplnit ještě v Jimramově. A pak už asi nic, nějak té vody bylo shora dost.

26. května – Vlastně jen takové vyjetí…

https://www.strava.com/activities/11506013379

Včera jsme jeli přes Poděbrady ještě všichni společně, navíc kolem půl osmé v noci. Tak jsem měla „áčko“ u stánku s pizzou. Kam pojedu dneska, mi teda bylo celkem jasné :-) Otázka byla jen kudy. 

Ač mi bylo řečeno, že půjčený plášť stačí vrátit kdykoli během týdne, rozhodla jsem se tak učinit už dneska. Beztak je to po cestě, takže směr byl jasný – z Prahy ven stejně jako včera a pak pokračovat na Zeleneč, Čelákovice, Mochov… Jen jsem váhala, jestli si rovnou vzít ten svůj natržený, nebo jestli se pro něj stavit až někdy cestou z práce, kdy před sebou nebudu mít dalších 180 kilometrů. Kamarád ho ale tak úhledně sbalil, že se mi do kapsy vešel a nijak mi tam nepřekážel. Možná jsem ho mohla nechat vyhodit, ale kdo ví, třeba bude ještě podroben analýze :-)

Zářivě žlutý dres samozřejmě přivolal bouřku, pro změnu zase s kroupami, naštěstí byly zase docela malé. Ale kdyby nebyly vůbec, asi bych se nezlobila :-) Moc fajn pocit vyjet ze Žižkova a v Libni už být durch. Za Černým Mostem už bylo sucho…

Pizzu stíhám jen tak tak, fouká z východu, tak si dopřeju drobnou zajížďku přes Kersko, kde se před větrem aspoň trochu schovám. Tu si ještě dovolit můžu, stejně jako objetí tankodromu na 611ce mezi Sadskou a Pískovou Lhotou přes Zvěřínek a Hořátev. V Poděbradech jsem kolem tři čtvrtě na sedm, dávám „oběd“ a pokračuju drobným obloučkem na východ.

Na live tracku mi vyskočí Milan, kamarád z Brandýsa, a posílá zprávu sdělující, že o mé „blízkosti“ ví. Uvozovky proto, že jsme od sebe byli přes 30 kilometrů. On měl trasu naklikanou pevně, tušila jsem, že má někde zaparkované auto, tak jsem počítala s tím, že se kdykoli může z live tracku odpojit. Jedu jeho směrem, stejně jsem to měla jako jednu z variant.

Netřebice, Činěves, Městec Králové, Nový, Skochovice… A v těch už oproti svému standardu odbočuju na Lužec nad Cidlinou, abychom se neminuli. Právě někde kolem Lužce se skutečně potkáme a pokračujeme po Milanově připravené trase. V duchu si říkám, že aspoň omrknu, jestli některý z těch tankodromů spojující 324ku a 611ku třeba nevylepšili. Tak nevylepšili. Aspoň vím, že jejich existenci můžu nadále ignorovat a tyto dvě silnice propojovat po 327ce z Chlumce na Bydžov. Společně dojedeme do Žehuně, kde Milan parkoval. Tam ještě v hospodě dotankuju vodu a rozloučíme se.

Pokračuju na Kolín po 328ce, kromě šikmých kolejí v Sendražicích je na ní povrch pěkný. Na kruháči váhám, ale nakonec se rozhodnu jet směrem k 12ce. Na konci Kolína ale zjišťuju, že je to po ní „moc blízko“ (tj. dojela bych domů se 190 kilometry), tak z ní nakonec sjíždím na Novou Ves I, Velim, Klipec a Sokoleč. Za Velimí mi zase skočila do cesty srnka, no bylo to s rezervou, ale vzhledem k tomu, že už to tam do mě loni jedna narvala, zrovna tam mě to trochu vyděsilo.

Jedu svoji klasiku na Ratenice, Pečky, Milčice, Tatce, Skramníky a Chotouň. U Chrášťan přede mnou jde po silnici nějaké zvíře, na první pohled mám obavy, jestli to není divoké prase, no nakonec to identifikuju jako psa. Páníček v nedohlednu. Tma jako v pytli, pes se po mně nervózně ohlíží, já se mu ani nedivím, to světlo mu asi moc příjemné nebylo. Nevím, co od něj můžu čekat, tak se táhnu pomalu za ním, jedu do mírného kopce a nejsem si jistá, jestli bych mu případně zvládla ujet. Využiju chvilku jeho nepozornosti, kdy ho zaujalo nějaké šustění v poli, a předjedu ho. Neslyším štěkání ani vrčení, ani radar nepípá.

Když si myslím, že drama skončilo, přijedu do Chrášťan a na křižovatce bliká několik modrých majáků – hasiči, policajti i sanitky, přes majáky jsem ani neviděla, jestli se tam někudy protáhnu. Oslovím prvního živáčka, který mi poradí, že tam je chodník. A že prý tam v jednom z domů hoří. Když už s někým z místních mluvím, řeknu mu i o tom psovi. Podle popisu v něm poznal místního psího důchodce, který prý je neškodný. No působil tak nějak apaticky. A šel směrem k vesnici, tak asi i domů trefil. Po chodníku jdu teda radši pěšky, chlapík mě i s dcerou doprovází na druhý konec vesnice. Bylo příjemné pár slov prohodit a pána jsem zjevně navnadila na ježdění na kole potmě. Jen jsem ho varovala, jak nevyzpytatelná umí být zvěř… Pak už se jen ujistím, že ta silnice, u které vyjdeme, je ta, kterou myslím, a pokračuju konečně směrem ke 12ce.

To už zase vím, že 200 kilometrů o něco přestřelím. Ne že by mi to vadilo, ale vzhledem k tomu, jak pozdě jsem vyrážela a jak jsem se zdržela v Chrášťanech, se mi to úplně nehodilo. Snažím se na to šlápnout, začíná mi být zima, není divu, už je zase po půlnoci. První ďolík, druhý ďolík a jsem u Českého Brodu. Dole se chci pořádně rozjet, abych ten kopeček směrem na Úvaly vyjela s co nejmenší námahou, když vtom kde se vzal, tu se vzal, srnec „v letu“ přímo přede mnou. Na takhle hlavní silnici jsem ho fakt nečekala. Drtím brzdy, přestože je mi jasné, že se prostě nemůžeme vyhnout.

Přední kolo se už naštěstí v minimální rychlosti zabořilo do jeho boku, srnec klesá k zemi, naštěstí se plynule zvedá a zdrhá, jako bych ho právě nesejmula. To vše zrovna v okamžiku, kdy jsem se chystala vycvaknout pedál. To jsem teda nakonec neudělala a rozhodla se jet rovnou dál, i když poněkud v šoku. Drobný problém mi způsobil zařazený převod, který nebyl úplně rozjížděcí, ale nakonec jsem to ustála a pokračovala bez úhony. (Aneb jak popsat zlomek vteřiny deseti řádky :-) )

Z 12ky jsem klasicky odbočila v Běchovicích na Dubeč, vždycky si říkám, že bych to mohla přes ty Hrdlořezy zkrátit, nakonec ale stejně vždycky odbočím, protože se mi nechce po tom strašném tankodromu. Trochu se obávám všudypřítomných hokejových fanoušků, naštěstí už asi jedu dost pozdě na to, aby někde dělali bordel.

27. května – Nemusí pršet, stačí když kropí

https://www.strava.com/activities/11512802026

V práci si počkám, než přestane pršet, vyrážím až kolem sedmé. Když vidím, že to má každou chvíli přestat, stojí za to počkat, zvlášť když mám čerstvě umyté kolo. Ostatně jako poslední dobou snad každý den. Radši budu doma o půlnoci a suchá než v jedenáct a mokrá. Vyrážím na východ, tentokrát je na semaforu u krematoria moc aut, tak ho oprasím zákazem a vezmu to radši na Vršovice.

Výjezd z Prahy je to asi pomalejší, navíc mi dokážou jízdu spolehlivě otrávit ty hnusně vystouplé tramvajové koleje ve Strašnicích. Hostivař, Dolní Měcholupy a jsem zpátky na své běžné trase. Dubeč, Běchovice… Opět najíždím na cyklostezku souběžnou s Českobrodskou, vedlejší uličky v Újezdě nejsou nic moc, tak zkusím jednu zkratku přes les. 

Nejsem debil, abych na silničním kole drncala po nějakých kořenech nebo šutrech, tohle je udusaná pěšinka dlouhá asi 100 metrů. Jen jsem si nějak neuvědomila, že je po dešti… Naštěstí byla rozbahněná jen v jednom místě, které šlo objet. No časově to nakonec asi rychleji než objížďka po asfaltu nevyšlo, takže jako pokus dobrý, ale příště to zase objedu :-)

Pokračuju po „bezmotorové“ asfaltce přes Klánovický les na Úvaly, z těch už po silnici na Horoušany, Tlustovousy a Tuklaty, zanadávám si na kostky v Břežanech II, přes Černíky a Štolmíř klesám do Brodu, z něj už klasicky na Poříčany a Sadskou, kde to stáčím zpátky na Hradištko, Kersko a Čelákovice. 

Na kopec se mi ještě nechce, navíc je tam zrovna uzavírka (i když spíš symbolická), tak jedu na Toušeň a Brandýs, z toho ještě drobný oblouček na Kostelec… Pak už přes Novou Ves na Měšice a pak už pořád na jih do mírného kopce až na Prosek. Sjedu do Libně, vjíždím do Karlína… Do háje, to neee! Přede mnou čerstvě pokropeno. 

Katka Rusá během své dlouhé vyjížďky. Foto: Kateřina Rusá

Levý pruh je suchý, hodina už pokročila a provoz opadl, radar mám ještě nabitý… To už je dost argumentů pro to, abych tím levým pruhem jela :-) Občas nějakému autu do pokropeného cyklopruhu stejně musím uhnout, ale vzápětí se vracím do toho suchého. Po odbočení z Rohanského nábřeží už je pokropeno po celé šířce, a ještě tam ten oranžový hajzl stojí zaparkovaný. V duchu si říkám, že bych si měla vynutit zapnutí trysek a opláchnutí kola :-P Akorát by to nemělo smysl, protože jsem stejně musela po pokropené silnici pokračovat.

A tak jsem byla doma o půlnoci a mokrá :-D

28. května – Mlha přede mnou, mlha za mnou…

https://www.strava.com/activities/11528622032

Ráno jsem zmokla už cestou do práce. Ani tak jsem nepotřebovala zmoknout i cestou domů. Čehož šlo dosáhnout jedině tím, že pojedu na západ. Nechce se mi nic vymýšlet, tak jedu klasicky podél řeky na jih, Vltavu jsem přejela přes Barrandovský most a pokračovala podél Berounky. 

V Radotíně jsem strávila půl dne na železničním přejezdu, kdybych věděla, že ty vlaky pojedou čtyři, asi bych to bývala projela, než ty závory spadly. Za mnou se vytvořila slušná fronta aut, která mě pak celou cestu do Černošic musela předjíždět… Předrncat sjezd do Dobřichovic, přetrpět kopec na Rovinu, užít si sjezd do Třebaně i rovinku do Srbska.

Tam se na přejezdu kupodivu nezaseknu a ještě víc mě překvapí, že v kopci na Tetín nepotkávám ani jednu srnku. Chodí mě tam zdravit pravidelně. Jestli je to pořád ta samá, se mě ale neptejte :-)

Sjedu do Berouna, kupodivu v něm nezabloudím a pokračuju na Hýskov a Nižbor (nedávný pokus s kopcem z Hýskova na Chyňavu jsem vyhodnotila jako neopakovatelný :-D). 

Pomalu se stmívá a já radši nastavuju světlo rovnou na silnější režim, abych případná zvířátka viděla dostatečně včas. To mi ale brzy začne komplikovat hustá mlha. Svítit můžu, jak chci, ale v tomhle „mlíku“ bych tu srnku neviděla, ani kdyby stála deset metrů přede mnou. Zatínám zuby a sjezd do Poteplí jedu radši nejvýš třicítkou. A stoupání na Nouzov jedu 12 km/h samozřejmě taky jen kvůli mlze :-D I její vinou začínám být dost zmrzlá. 7 °C, WTF, je konec května. Ani kopec mě nezahřeje dost na to, aby se mi vrátil cit do prstů. 

Ve vesnicích vždy trochu teplejší závan vzduchu ucítím, ale sotva z nich vyjedu, pocit chladu se vrací. Za jízdy střídavě točím rukama v ramenou, aby se mi prsty trochu prokrvily. Krátkodobě to pomáhá a na severu už i přes tu mlhu brzy vidím „hromadu“ světýlek. Tak snad už je to opravdu letiště a ne teprve Kladno :-) Přece jen jsem v té mlze dost dezorientovaná :-P

V Praze už je přece jen trochu tepleji, teď tedy nemyslím Prahu ve smyslu Sobín nebo Zličín, ale spíš třeba Motol a Smíchov :-) Ve sjezdu po úplně prázdné Plzeňské ale i tak radši přišlápnu, abych se zahřála. Domů dojíždím pořád zmrzlá, s trochou přemáhání si zajedu 500 metrů tam a zpátky navíc, aby mi to hodilo aspoň stovku. Nechápu, kde se stala chyba v matrixu, když běžně tohle kolečko stovku přesáhne. Žádné zkratky si vědoma nejsem, možná jsem na cyklostezkách míň kličkovala mezi psy? :-P Takhle těch 5000 km za květen nedojedu…

29. května – Měsíc bez defektu? Nechval dne před večerem…

https://www.strava.com/activities/11528622032

Najít, kde jsem plášť prorazila, nebylo tak těžké. Foto: Kateřina Rusá.

To si tak procházím svoje záznamy o výměnách komponent, nabíjení, defektech, pádech… A zjišťuju, že poslední defekt jsem měla 30. dubna – tak to zítra „oslavím“ měsíc bez defektu! Nebo taky ne… Přesně touto myšlenkou jsem ho nejspíš přivolala.

Jedu z práce po Černokostelecké, hlavní silnice, pěkný asfalt, přehledná křižovatka… Najednou rána, od mého zadního kola odletí asi pěticentimetrový šutr, který tam do té doby prostě „nebyl“, a jedu po ráfku. Dojdu k trávníku a začínám sundávat plášť. Jde to špatně, ale po chvíli snažení ho dolů dostanu.

Připadám si jak opice v ZOO, protože jsem na poměrně frekventované křižovatce a každý, kdo zastaví na semaforu, se celkem logicky podívá, co tam dělám. No co, aspoň se třeba něčemu přiučí :-D Díru moc dlouho hledat nemusím, byla poněkud nepřehlédnutelná. Na první pohled dost velká na to, aby mohla nadále způsobovat problémy. Rozhodnu se tedy, že ji radši podlepím, což ovšem vyžaduje servání pláště i z druhé patky.

Chvíli s tím bojuju, dlouhé nehty jsou v tomto ohledu dost nepraktické – když tlačím prsty kolmo, nehty se mi prohýbají, a v jiném úhlu nemám ten správný záběr. Hlavně si neproseknout další díru :-P Nakonec to nějak sundám, podlepím, nacpu tam novou duši a dál už to jde standardně. Vytáhnu kapesní kompresor, pošlu tam 80 PSI, zkontroluju patku a vyrazím.

A sakra, strašně mi to „dupe“. Že by ta díra byla tak obrovská, že se mi duše dere ven i přes záplatu? Při první příležitosti tedy zastavím a zadní plášť prohlédnu důkladněji, abych nakonec zjistila, že mi naštěstí jen v jednom místě nesedí v patce – zapomněla jsem zkontrolovat i druhou stranu, jak plášť běžně nevyndávám z obou… Dofouknu to teda na 100 PSI a plášť si sedne, trochu to upustím, ale ne moc :-P

Chvíli váhám, jestli to nemám přece jen zajet domů přezout, ale vypadá to, že to drží dobře, tak se vydám vstříc dalšímu dobrodružství. Přes live track mě opět kontaktuje kamarád Milan z Brandýsa, jel sice podobným směrem, ale má moc velký „náskok“, který jsem defektem ještě zvětšila. No na Garminu si ho zobrazím a uvidíme…

Nic nevymýšlím a jedu pořád rovně po Českobrodské. Nejspíš za „podjetí“ fronty na semaforu v Úvalech schytávám pozdrav ostřikovačem. Tenhle projev „nadřazenosti“ ze strany řidičů mi vadí vlastně jen z principu, že je to něco, co prostě můžou udělat kdykoli a my s tím nenaděláme nic. Rozhodně nechci řidiči dávat najevo, že mi to vadí, jakákoli gesta nemají smysl, to je totiž přesně to, co chce, pokud mě tedy ošplouchl záměrně. Za mě je lepší se tvářit, že se nic nestalo. Ať už si to dotyčný vyloží tak, že mi to nevadí (ono mi to teda docela i voní, nejlepší jsou ty citrusové), nebo tak, že se netrefil, ono je to prostě přestane bavit. Je jen otázka, jestli si pak nenajdou nějaký nebezpečnější způsob, jak cyklisty terorizovat…

Za Brodem z hlavní sjíždím a namířím to na Poříčany a (výjimečně) Hořany, z těch na Tatce, kde mi neomylně padají závory, Milčice a Sadskou. V té potkávám povědomou figurku, svého dealera (světel, samozřejmě) Petra. Vzhledem k tomu, že už i Milan se podle live tracku blíží do Sadské, otočím to a s Petrem prohodíme pár slov, dlouho jsme se neviděli. Po chvíli dorazí Milan, tak se rozloučíme s Petrem a pokračujem. Ale ne daleko – shodli jsme se na tom, že oba máme hlad, tak vyrazíme vyrabovat stánek s kebabem :-)

Naše redaktorka Katka dala 550 kilometrů na jeden zátah. Foto: Petra Horáková/Slavia pojišťovna sport team

S plnými pupky pokračujeme na Nymburk, jede se mi až překvapivě dobře, tak Milana beru nemilosrdně do háku. Labe přejedeme po železničním mostě, za ním to stáčíme zpátky na západ. Kostomlaty, Šnepov, Ostrá, tma jak v pr*eli, Lysá… V té se Milan poté, co jsem se mu na nadjezdu nějak omylem vzdálila, „skamarádil“ s nějakým pánem v bílé rachotině… Netuším, co si provedli (prý nic), ale měl potřebu nás přijet „pozdravit“ ještě dvakrát. Opět jsme ho ignorovali a dal pokoj. Asi mu prostě vadilo, že existujeme. Nebo chtěl dohlédnout na to, že opustíme Lysou.

Pokračovali jsme po tankodromu přes les na Sojovice, z těch už na Starou Boleslav. Za tou se rozloučíme a Milan si jede užít kostky, já svou obvyklou zajížďku přes Konětopy a Přívory, abych se vyhnula drncajícím silnicím. Z Neratovic už jedu v podstatě pořád rovně na Prahu a doma přistávám kolem jedné se 150 kilometry na Garminu. 

Někde cestou jsem se divila, proč mám celkový čas o více než hodinu delší než čas pohybu. Tak dlouho jsme se v té Sadské přece nezdrželi… A jo vlastně, defekt… To jsem na něj tedy rychle zapomněla :-P Tak hlavně si pak nezapomenout zalepit duši… Jestli to teda vůbec půjde!

30. května – Hlavně klídek

Jedna z těch cest z práce, na kterou bych radši rychle zapomněla. Přestože bylo poměrně hezky, na silnicích bylo nějak víc aut. Až tak moc, že jsem radši sjela z Vinohradské / Černokostelecké. Aspoň tam zas neprorazím plášť o nějaký šutr :-P No možná jsem na ní měla zůstat, na objízdné trase je aut sice míň, ale o to nervóznější jsou řidiči. Nechala jsem se vytočit například „audiotkou“, která mě kousek před semaforem ve Vršovicích předjížděla a dost pravděpodobně na protest se půlkou auta postavila až do výběhu pro cyklisty. Pochopím, že se třeba někdo na poslední chvíli rozhodne neprojíždět oranžovou a dobrzdí to zrovna takhle, ale tady to byl dost pravděpodobně záměr. Ne ve snaze mě naštvat nebo provokovat, nejspíš mi prostě jen chtěla znemožnit, abych se postavila před ni. A právě proto jsem to udělala :-P

Když přede mnou stojí třeba jedno auto, kolikrát se dopředu za každou cenu necpu, když vím, že by mě stejně vzápětí předjelo. Ale tahle paní si o to prostě říkala, nehledě na to, že kdybych zůstala na konci fronty, na semaforu bych si počkala tak tři „kola“.

Do vykukující části výběhu se záměrně postavím tak, abych jí bránila v rozjetí, ale zároveň tak, abych jí dala najevo, že se do něj „nevejdu“. Sotva se rozsvítí oranžová, ozve se dlouhé zatroubení, kdybych ji náhodou neviděla. S rozjížděním nespěchám… Když mě paní předjížděla, s úsměvem jsem jí zamávala a tiše jsem doufala, že ji nezastaví příští semafor. Mohla by si na něm chtít popovídat a já se s cizími lidmi nebavím! Naštěstí na něm byla zelená a měla jsem klid…

Výhodu spatřuju v tom, že už mě pak žádný další „voprasení“ nevytočilo. 

31. května – Bunda sem, bunda tam…

https://www.strava.com/activities/11542709538

Meteorologové vyhrožují vším možným, podle radaru to dneska bude ruská ruleta. Pro jistotu beru do kapsy šusťákovku, kterou si většinou zajistím, že mě déšť nepotká. Nebo naopak přijde takový, že už je jedno, jestli tu bundu mám, nebo ne.

Vyrážím do krásného polojasna na téměř suchou silnici. Dlouho to ale netrvá a už ve Strašnicích přijdou první kapky. Před sebou mám černý mrak, takže líp asi nějakou dobu nebude. Když už tu šusťákovku mám, na semaforu si ji oblíknu. Poslouží mi i jako blatník, nebudu mít zacákaný dres.

Sotva projedu „kritické“ místo, kde jsem před pár dny defektila, začíná mi být vedro. Pršet přestalo, mrak před sebou pořád vidím, ale kdo ví, třeba to ještě před ním stihnu stočit na východ. Semafor u Europarku tedy využiju k uklizení bundy zpátky do kapsy, měla jsem ji na sobě asi deset minut.

Před mrakem jsem to samozřejmě stočit nestihla a schytávám další přeháňku. A v Běchovicích opět vytahuju bundu. Jela jsem bez ní asi deset minut :-D Původní plán jet směrem na východ padl a ve snaze nezmoknout to u Úval stáčím na Brandýs. Z mraku tím definitivně vyjíždím a… Opět muchlám bundu do kapsy. Od této chvíle se mi daří mezi mraky kličkovat, chybu udělám právě v Brandýse, odkud se mi nechce na sever, protože nemám ráda kostky ve Staré Boleslavi, ani na severozápad, protože tamtudy se přece budu chtít vracet. A je přece lepší zmoknout, než mít překříženou trasu :-P A tak jedu na jihovýchod. Ano, přesně k tomu mraku, ze kterého jsem před chvílí vyjela.

V drobném deštíku jedu přes Toušeň na Čelákovice, z těch na Přerov a Lysou. Tam se rozprší pořádně a já – hádejte, co… Opět oblíkám šusťákovku! :-D Ano, tentokrát už naposled. V Lysé mi tak nějak dochází, že jsem asi cestu z práce trochu „přestřelila“. Chtěla jsem dát tradiční kilíčko, protože jsem potřebovala 91 km do květnových 5000. A se vzdáleností začínající devítkou se domů prostě nedojíždí :-P Jenže z Lysé to mám svou oblíbenou cestou asi 75 kilometrů.

Ne že by mi vadilo jet po práci 150 km, ale v tom dešti, co si budem, nějak to není ono. Nehledě na to, že už je taky dost hodin a já nechci celou sobotu prospat. I když teda… Má být hnusně, tak by se toho zas až tak moc nestalo :-P

Jízdu tedy nakonec zkrátím zrovna o místo, kudy jezdím ráda – o obchvat Staré Boleslavi. Místo něj jedu po tankodromu na Hlavenec a přes Sudovo a Kostelní Hlavno se dostanu do Konětop, kde navážu na svou obvyklou trasu. Po najetí na devítku už se mi nechce nic vymýšlet a pošlu to po ní až do Líbeznic. V tuhle hodinu už se na ní cítím docela bezpečně.

Z Líbeznic jedu na Ďáblice, kde to zkušeně vezmu zástavbou, abych objela rozkopanou Ďáblickou. Doufám, že ji postupně rozkopou až ke Kauflandu, tam už si to o nový povrch říká dost dlouho.

Nechce se mi to objíždět přes Prosek, tak zkusím sjezd do Libně ulicí, kterou běžně jezdím spíš nahoru. Měla jsem z ní pocit, že je tam pěkný asfalt, cestou dolů mi to tak tedy moc nepřišlo, děr tam bylo jak v kvalitním ementálu. Navíc křižovatka u Bulovky je v tomto směru o dost nepříjemnější než směrem nahoru. Takže příště zase zvítězí Prosecká.Co bych k tomu květnu dodala na závěr? Zahájila jsem ho divoce, konec už byl trochu slabší. Ale 5000 km nakonec padlo, ač mě nepřízeň počasí občas zdržela v posteli déle, než bych si představovala. Ale vyrazte s umytým kolem do deště, když víte, že za hodinu má přestat!

Podobné příspěvky

Nechcete mít prsa „u kolen“? Sportovní podprsenku vybírejte podle velikosti i stupně opory

„Kolo mi dává svobodu a možnost objevovat svět,“ říká obrovitá basketbalová legenda LeBron James

Od pálení pneumatik k drcení štěrku: Pilot F1 Valtteri Bottas si zajede gravelový šampionát