700 kilometrů na kajaku, během, na kole, lezením po skalách. A třeba džunglí. S sebou jen mapu a čtyřčlenný tým. To je jen ukázka toho, jaké závody Pavel Paloncý nejen absolvuje, ale i umí v nich i zabodovat. Nejdelší běžecký závod měl pak 430 kilometrů. Jak prožívá současná omezení, vám sepsal osobně.
Tak nám zavřeli republiku. Už to je teda pár týdnů, ale je pořád zavřená. Jako každý jsem si s tím musel nějak poradit.
Co se změnilo? Úplně všechno. Většinu toho mála času, co jsem v ČR, pracuji a trénuji doma sám. Teď jsem tu zavřený v jednom bytě se dvěma holkami a kočkou. Ještěže se mohu jít prakticky neomezeně proběhnout či projet na kole. Protože bydlet se mnou v jednom bytě, když bych se nemohl proběhnout, to bych nikomu nepřál.
Od konce března do konce června jsem měl v ČR strávit méně než dva týdny a celé moje jaro se mělo točit kolem závodů – ať už sportovně (měl jsem závodit), tak i pracovně (provozuji firmu, která poskytuje služby pořadatelům u nás i v zahraničí). Stačil týden a vše je jinak. Bylo třeba se s tím nějak poprat. Jestli si někdo myslí, že sedím doma a naříkám, tak to ne. Vzal jsem to jako příležitost věnovat se něčemu jinému než obvykle.
Vlastně na takovém principu fungují ubytování typu zvané „retreat“ -oproštění se od každodenního života – dobrovolně si zakážete či omezíte některé možnosti, nezbyde vám pak nic jiného, než se věnovat tomu, čemu byste se chtěli věnovat, ale jinak nedokážete. Tak si jeden takový retreat pro nás Bureš s plukovníkem Prymulou připravili. Jestli budou pokračovat, tak se ten retreat protáhne až do středověku k 1. pražské defenestraci.
Nezávodím, o to víc se snažím trénovat. V tréninku mě karanténa prakticky neomezuje. Běhat či jezdit na kole můžu stejně, jak dříve. I za normálního stavu se snažím nikoho nepotkat. Když to srovnám s kamarády ve Francii, Španělsku či Anglii, mám to tu v pohodě. Jim vlády v rámci plánu boje s koronavirem dost drsně omezily možnosti tréninku. U nás vláda žádný plán nemá, ale při losovačce jsme jako běžci měli štěstí a běhat se dá.
Posilovny jsou zavřené, tak kompenzační cvičení provádím doma. Nikdy jsem nedrtil težké váhy na bench či mrtvák, naopak chodil spíš balanční věci s lehkými vahami a to se dá doma dobře nahradit. Prací prášek, láhev s vodou, pytel rýže, kočka – to jsou má současná závaží na posilování. Řízení tréninku na dálku máme s Pepou Andrlem zmáknuté už dlouho, jsem zvyklý se tak připravovat s tím co je – ať jsem v zemi kde vládne Bureš nebo Pinochet.
Díky karanténě se věnuji pořádně i strečinku nebo kompenzačním cvičením na záda. Tedy těm věcem, které by člověk dělat měl, ale nějak na ně normálně nevychází čas. Dokonce i protivládní pamflet na Facebook jsem napsal.
Letos jsem neodjel do zahraničí trénovat či závodit a tak jsem vyrazil na skály v okolí. Jiné roky nic, letos už šestkát, paráda.
Jinak ale vládní nařízení moc neřeším. Když jsem viděl v DVTV rozhovor s loutkovým ministrem zdravotnictví, jak zmateně mluví o zákazu vycházení jako o krajní variantě, všichni jsme doma pochopili, že ač vláda nemá žádný plán, je schopna to zavést a až potom řešit co s tím.
Vyrazili jsme se spolubydlícími tedy na nákup. Nebyl to žádný panická nájezd typu „ber co můžeš a toaletní papír k tomu“, ale v klidu se seznamem, abychom s tím vydrželi týden a strávili v obchodě co nejméně času. A tenhle koncept se nám zalíbil. Nakoupit jednou, pořádně a pryč odsud. Motat se v obchodě se stovkami vyplašených lidí, tak si představuju peklo. Horší je už snad jen motat se takhle mezi dětmi. A v Polsku.
Vláda mi vyškrtala věci, kterým se věnuji nejraději, tak jsem v pomyslném seznamu přistoupil i k položkám co jsou níže. A ty jsou pořád dost dobré, s tím se smířit dá. Také mi ale plukovník Prymula vyškrtal některé svobody a co horšího, mnoho lidí mu aplauduje. A s tím se smířit nedá. Vláda vůbec netuší co dělá, některá opatření jsou vysloveně naslepo, jiná vyloženě sledují jiné cíle. Tu a tam se někdo pokusí z nouzového stavu vyrazit pro Bureše něco navrch. Jako živnostníka mne Bureš dusí permanentně a teď se na mě vláda celkem očekávaně vybodla opět. Seru na ni. Jejich náhodná nařízení mi jsou volná.
Kašlat na vládu, ale neznamená kašlat na lidi. Svůj první trénink na kole jsem spojil s dovozem roušek do domova důchodců v Olomouci. Vyhnout se obcím v karanténě v okolí Uničova nebylo vůbec triviální. Prostě se snažím chovat jak nejlépe umím a dělat to, co si myslím, že je nejlepší. Jestli si vláda myslí něco jiného, je to její problém. S rouškou chodím běhat tak, že ji mám s sebou a když někoho potkám, tak ji nasadím. Ne jako ochrannou pomůcku, ale jako výraz respektu k druhému. „Moje rouška chrání tebe“, ale na lesní cestě je poněkud více místa a méně lidí než v Tescu.
Je to sice hodně politické, i když normálně chci od státu jen aby mi dal pokoj, ale teď můj život ovlivňují politická rozhodnutí víc, než bych chtěl. Snažím se tedy využít čas nejefektivněji, abych byl připraven, až budou svobody vráceny a bedlivě sleduji, aby skutečně byly vráceny.
Autor: Pavel Paloncý (*1984)
- Narodil se v Kroměříži, pracuje jako překladatel, fotograf a příležitostný reportér na volné noze
- Vystudoval MFF UK v Praze, obor Fyzika povrchů a ionizovaných prostředí
- Věnuje se především orientačnímu běhu a horským běhům, horskému kolu, kajaku nebo nejlépe všemu dohromady – závodům adventure race
