„Překvapuje mě, jak dobře se dokáže lidská mysl adaptovat,“ píše z karantény náš špičkový cyklista Petr Vakoč. „Již je to více než měsíc, co máme v Andoře plošnou karanténu. Původní plán dvoutýdenního tréninku na ergometru, který mě už tak děsil, se prodloužil na dobu neurčitou. Ještěže nám to prodlužují postupně a mám čas se s tím psychicky vyrovnat. Teď je to již šestý týden, jestli správně počítám, a stále se držím. Co víc, dokonce si některé tréninky i překvapivě užívám.“ Přečtěte si deník Petra Vakoče.
V tuhle chvíli to vypadá, že nás pustí na silnice 4. května, tak stříhám metr a doufám, že tohle datum už bude definitivní. Mezitím pokračuji v kombinaci ergometru a horských túrách. Dokonce jsem si vyzkoušel i závodění ve virtuálním světě. Byl to nářez! Téměř hodina úplně naplno. Člověk se při tom dokáže pořádně vyždímat. Bylo fajn jet chvíli na krev, ale není to ono. Opravdové závodění mi moc chybí. Je to ohromný rozdíl oproti tomu, když člověk v říjnu zakončí sezónu a je rád, že má na pár měsíců klid a čas na přípravu. Ale trénování bez jasného cíle není žádný med.
Jsem optimista. Nemyslím si, že to mám čistě vrozené. Dá se na tom pracovat a alespoň částečně své nastavení ovlivnit. Mám v hlavě vždy ten nejlepší možný scénář. Když to nevyjde, chvíli mám blbou náladu, ale pak si řeknu, že už to stačilo. Akceptuji realitu a stanovím si nové cíle. Ať už se jedná o datum, kdy nás nechají jezdit na silnici, nebo nejisté pokračování sezóny. Stejný přístup jsem volil i předloni během rehabilitace po mém těžkém zraněním. Moje uši slyšely vždy jen ty nejpozitivnější prognózy a já dělal vše proto, abych je ještě překonal.
[ngg src=“galleries“ ids=“5″ display=“basic_imagebrowser“]I tak mi chvíli trvalo akceptovat realitu, že teď na nějakou dobu uvíznu v Andoře. Kvůli zrušeným letům a uzavřeným hranicím není možnost cestovat do Čech. Neustálé bloumání nad tím, jestli není nějaká možnost, jak se dostat do Čech mi bralo ohromné množství energie. Přestal jsem přemýšlet nad tím, jestli mám risknout poslední let do Prahy s 24hodinovým přestupem v Bělorusku, radši jsem si vymyslel nové výzvy a dal svým dnům pevnou strukturu. Už mě ani nevyvede z míry, když se mě kamarádi ptají, proč nepřijedu do Čech, když se tam dá trénovat venku.
Vždy jsem byl velký fanoušek podcastů, každý týden je poslouchám hodiny a hodiny. Nejradši mám Show Tima Ferrise a The Drive doktora Petera Attia. Nyní jsem se (konečně) odhodlal ke spuštění vlastního podcastu. Zajímá mě hlavně téma překonávání překážek, práce s nastavením mysli a samozřejmě také výživa. První díl už bude brzy v éteru. Skvěle jsem si popovídal se Zuzkou Hejnovou a věřím, že se to bude líbit i dalším posluchačům. Každopádně jsem trochu nervózní a netrpělivě očekávám reakce.
Také jsem se zapsal na několik online univerzitních kurzů, na nudu tedy není čas.
Tréninkový objem na ergometru držím v rozumných mezích. Zaměřuji se hlavně na kvalitu a objem pak doháním chozením po horách. Je to nádhera. Kontakt s přírodou mě úžasně dobíjí. Občas se přemluvím i ke krátkému běhu na lačno před snídaní a třikrát do týdne zařadím posilování na zahradě. Mám to tedy i přes značná omezení poměrně pestré a jsem schopný kvalitně odtrénovat.
K psychické pohodě mi také pomáhá úžasná podpora rodiny. Když se nemůžeme vidět osobně, jsme aspoň denně v kontaktu přes telefon. A párkrát do týdne si spolu i virtuálně povečeříme.
