Pro jednoho smrt, pro ultramaratonce zřejmá skutečnost bez špetky emocí. Řeč je o prohlášení běžce Dana Orálka v titulku tohoto článku. Nahlédněte do deníku jednoho z nejlepších českých ultramaratonců. Jak se dostává z operace kolene a zvládá trénink v této zvláštní době?
Minulé měsíce to s mým běháním vypadalo všelijak. Na vině kupodivu nebylo to, co trápí většinu lidí na světě, tedy virus, a především hromada v Česku přemrštěných vládních opatření a nouzových stavů. V mém případě to byla původně banální operace levého kolena loni v říjnu. Bohužel jsem další dva měsíce nesměl na nohu došlápnout a prognóza týkající se budoucího běhání byla velmi opatrná.
První fyzickou zátěž jsem tedy směřoval na začátek ledna a vzhledem k tomu, že jsem sotva chodil, tak jsem točil nohama na rotopedu při sledování televize. Do února jsem se začal pokoušet o první nesmělé běžecké krůčky, ale už před tím jsem den co den chodil alespoň na hodinové procházky. Po nástupu nouzového stavu a s tím spojených opatření jsem se vrátil na 14 dní zase k domácímu ježdění na stroji a místo dojíždění do práce jsem začal pracovat z domova. Tolik o tom, co jste se mohli dočíst v mém první článku. Link
V dubnu začalo mít moje pobíhání trochu spád. Postupně jsem zvyšoval jak vzdálenost, tak čas od času i intenzitu. Hlavně ze začátku dubna bylo naprosto fantastické, že jsem mohl bez zábran běhat po lese a pokud jsem potkal tři lidi, tak jsem si v duchu brblal „kde se ty davy v lese berou“. Na krku jsem nosil nákrčník, pokud bych nějakou náhodou potkal na lesní pěšině zájezd důchodců, abych ho mohl dát na obličej. Ve skutečnosti nic takového nastat nemohlo a jediným efektem bylo, že byl jako všechno durch mokrý od potu.
Vím, že se obliba nošení roušek tedy spíše po domácku spíchnutých kousků látky, stala vyžadovaným fetišem. Vůbec jsem ale nepochopil, koho bych tak měl v lese nebo na opuštěných cestách, když svítí slunce, nakazit. Nebo, kdo by mohl nakazit mě? Pokud bych se chtěl „imunizovat“, tak jaká je asi pravděpodobnost, když máme cca 200 infikovaných na milion obyvatel v Jihomoravském kraji (konec dubna). Nehledě na to, že i ta minimální účinnost použitého hadru je po 20 minutách pryč a ohrožuji pouze sám sebe. Nicméně jsem byl vždy s rouškou připraven. Slibuji, že dál už to nebudu řešit.
K důležitějším věcem patří, že běhání po lese na okrese Blansko je paráda, která je narušována pouze epidemií lýkožrouta smrkového, který zdomácněl v našem slovníku jako kůrovec. Je to podobná jazyková paralela jako mezi čínskou chřipkou a covid-19. V praxi se to projevuje poměrně dramaticky, protože tam, kde jsem loni v létě ještě mohl běhat v lese, je dnes palouk s hromadou pařezů, v lepším případě doplněný o řady malinkých stromečků. Lesní příjemné cesty jsou rozryty těžkou technikou, a když po zimě konečně vyschly, tak se podobají řekám prachu v holé krajině. Přesto je to v jarním slunci nádherné běhání, kdy se vždy najde ještě stojící kus lesa s luxusními cestami. Navíc můžu běhat přes legendární místa Moravského krasu v Pustém žlebu v těsné blízkosti propasti Macocha. Jaro se navíc ukazuje v plné síle a kromě hustě kvetoucích jarních květin (včetně bílých fialek – hezký nonsens) a uřvaných ptáků, jsem viděl slepýše, užovku hladkou a užovku obojkovou. No řekněte mi, kdo to má?
Faktem je, že kromě pozorování krás přírody jsem se posunul i ve výkonnosti, a to jak v objemu, tak i v intenzitě. O kvalitě bych zatím nemluvil. Řečí čísel jsem v prvním dubnovém týdnu dal skoro 70 kilometrů, ale ten začínal až ve středu. Další dva týdny to bylo těsně přes 100 kilometrů a další týden už 126. Za celý měsíc potom 466 kilometrů, což je v porovnání s březnem, kdy jsem měl 113 kilometrů, nárůst o celých 400 procent.
Jednoduchá přehledová tabulka za duben:
| Km | Průměrné tempo | Průměrná TF | |
| Týden (5 dní) | 68,8 | 5:42 | 131 |
| Týden | 105,4 | 5:33 | 129 |
| Týden | 107 | 5:30 | 127 |
| Týden | 121,8 | 5:34 | 126 |
| Týden (4 dny) | 66.8 | 5:20 | 126 |
K běžeckému tréninku ještě přibylo posilování a cvičení, kdy jsem nařezal a naštípal pět metrů bukového dřeva. Faktem, že jsem to řezal motorovou pilou a štípal na štípačce, ale zabrat mi to dalo důkladně.
Musím napsat, že aktuální pokrok v mém běhání mě celkem potěšil. Koleno samozřejmě stále není ve stavu jako předloni a na začátku každého běhu trvá kilometr, než přestanu kulhat. Také po určité době běhu už je to dost nepříjemné. V každém případě se uběhnuté vzdálenosti zvětšují a také zrychlují. Nejsem naivní, abych si myslel, že to bude úplně jako dříve, ale mám velkou radost z toho, že se dál zlepšuji.
Abych se měl na co těšit, tak jsem si jako aktuální cíle stanovil zvládnout na letošním MUM alespoň tři ze sedmi maratonů. A když to půjde, tak všech sedm. Uvidím, co mi moje koleno a další „tělesné součástky“ dovolí. Letošní závodní sezóna je v háji kvůli pandemii, což ovšem znamená, že jsem kvůli svým zdravotním problémům vůbec o nic nepřišel.
O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.
