Mohlo by se zdát, že se se toho v posledních týdnech a měsících v mém životě moc nedělo. Jenže já když jsem potichu, tak to znamená, že poctivě trénuju. Když poctivě trénuju, většinou na nic jiného v mém životě není prostor. Být potichu a svědomitě se věnovat tréninku, je totiž ta nejlepší možná příprava na závod. Rozhodla jsem se letos, že moc závodů nepoběžím. Bude to takový lehčí regenerační rok.
Ten loňský byl akcemi opravdu nabitý. Na druhou stranu, některé registrace na velké závody se dělají klidně i několik měsíců (až rok) dopředu. Nejinak je tomu v případě Ultra Trail Australia (dále zkratka UTA). Je to druhá největší ultra trailová událost na světě, a rozhodně ta největší v Austrálii. V roce 2022 jsem tady zaběhla mojí první oficiální stovku. Pokud se chceš dozvědět víc informací o Modrých horách a UTA závodu samotném, doporučuju tuhle reportáž.
Loni jsem se na UTA přihlásila jako dobrovolník, abych vrátila zpět běžecké komunitě, to co pro mě udělali oni. Dobrovolníci jsou totiž nedílná součást každého závodu a bez jejich ochoty by organizátoři nemohli akce pořádat. Byla to skvělá zkušenost, kdy jste uprostřed závodní atmosféry, ale druhý den nemáte bolavé nohy. Jako poděkování vám pořadatel dává nějakou výhodu, většinou pro další závody. Právě proto už jsem od loňské zimy měla registraci na UTA 2024. V té době jsem ale netušila, jak mi dopadnou ostatní závody, a s jakým cílem budu vstupovat do dalšího roku.
Vybrala jsem si tedy UTA 50 km trasu, kterou jsem v její původní podobě neběžela. Ještě v lednu jsem si myslela, že registraci nabídnu někomu, kdo zaváhal, a na totálně vypradou UTA pořád shání startovné. Když se mi ale v březnu povedl Six Foot Track, rozhodla jsem se, že závod v květnu poběžím. Musím ale upřímně říct, že zrovna extremně natěšená jsem nebyla.
Pokračovala jsem tedy v konzistentním tréninku. Tento blok byl pro mě těžký. Běhala jsem intervalové tréninky ve vysokých počtech opakování. Čím víc se intervaly zvyšovaly, tím víc odolná jsem musela být. Na konci už to bylo silně na morál. Poslední dva týdny jsem trénink i trochu pokrátila, protože jsem cítila, že se nechci tolik ždímat. I toto je někdy důležité, vnímat tělo a umět zvolnit, když je potřeba. Počasí na sklonku podzimu nebylo ideální, hodně pršelo. V dubnu jsme na východním pobřeží měli opravdu silné deště. Nepříznivé počasí zasáhlo i Blue Mountains, kde na několika místech došlo k sesuvu půdy. Běhat v dešti mi nevadí, ale trochu jsem se bála, nakolik to ovlivní trasu závodu. Nějak extra jsem z toho ale nevyšilovala. Poslední tři roky mě naučily, že příroda je živel, který nemůžeme ovlivnit.
Organizátoři tentokrát hlásili případné možné změny včas a srozumitelně tak, aby se každý mohl eventuelně připravit. Nebyl to pro mě závod sezóny. Byla jsem připravená běžet. Na jakékoli trase a za jakýchkoliv podmínek. Naštěstí deště v posledních týdnech před závodem zeslábly a nedošlo ani k dalším větším sesuvům půdy. Týden před závodem deště ustaly úplně a vše vypadalo nadějně. Trasa byla pozměněná jen velmi mírně v porovnání s rokem 2022.
Závodu samotnému předchází nutné přípravy. U nás doma je předzávodní týden dost chaotický. Já si to všechno plánuju totiž v hlavě. Málokdy píšu seznamy, a ten, kdo je spíš organizačně zdatný, je Braňo. Proto je taky nejlepší supporťák na celý jižní polokouli! Poslední dva dny před odjezdem své plány a seznamy plním. Občas na něco zapomenu a někdy ladím ty menší detaily na poslední chvíli. Měla jsem pocit, že na padesátku toho vlastně moc nepotřebuju. Jenže když jsme ve čtvrtek začali balit, tak mi došlo, že některé věci prostě potřebujete, ať je závod jakkoli dlouhý. Už jenom zabalit veškeré jídlo a specifickou výživu na běh zabere dost času a soustředění. Gely, proteiny, recovery drinky, elektrolyty, magnesium, tyčinky, chipsy, želé bonbony, vločky na snídani, termo nádoby, extra lahve a mnoho dalšího. Připravit si povinnou výbavu, která je pro UTA jedna z nejpřísnějších a seznam věcí je dlouhý. Navíc některé položky a jejich nutnost se ohlašují až na předzávodním briefingu. Den před závodem. Milionkrát vše zkontrolovat. Sbalit několik variant běžeckého oblečení, protože počasí se v Austrálii a v horách může změnit klidně z hodiny na hodinu.
Domov opouštíme v pátek kolem oběda. Hned potom, co naložíme všechny věci do auta. Vždycky to vypadá, že jedeme minimálně na dvoutýdenní expedici a já mnohdy stejně něco zapomenu. Přijíždíme do městečka Katoomba, ubytujeme se a míříme na závodní expo vyzvednout startovní balíček. Je slunečné odpoledne a vypadá to na pěkný závodní víkend. Expo je nacpané k prasknutí. Přeci jen tu během tří dnů startuje víc jak sedm tisíc běžců. Raději zamíříme ven a navštívíme prodejní stánky.
Většinu času si povídáme s Alexem a Davidem, kteří tu zastupuji Naak nutrition. Během toho potkáváme také další známé a kamarády. Vzájemně si přejeme hodně štěstí a doufáme, že se uvidíme i zítra na trase. Dnes vynecháváme nealko pivo na terase místního pivovaru. Městečko je totiž narvané k prasknutí, a tak míříme rovnou na náš hostel. Povečeříme moje oblíbené předzávodní jídlo – špagety s domácí vegan boloňskou omáčkou a já si připravuju hromádky na zítřek. Předpověď počasí ukazuje, že ráno má být kolem nuly, bez deště, přes den maximálně do osmi stupňů a zataženo. Dělám si tedy dvě varianty oblečení a přihazuju něco extra Braňovi do tašky na druhý checkpoint, kde se zítra uvidíme. Začínám konečně cítit předzávodní nervozitu! V posteli se vrtím a nemůžu usnout, zatímco Braňo vedle mě spokojeně pochrupuje.
Probouzím se do závodního rána. Zvonění budíku uvítám, protože jsem se většinu noci stejně jen převalovala a spala lehce. Okamžitě jdu k oknu a kontroluju počasí. Venku fučí ledový vítr a prší. Pecka. Úplně mě to nepotěší, ale Braňo mě uklidňuje že by do hodiny mělo přestat. Začnu se tedy připravovat. Obléct, namazat, nasnídat, vypít předzávodní drink, jít několikrát na záchod, nasadit vestu, všechno znovu zkontrolovat. Autobusem, který sváží všechny běžce z okolí, se dostaneme do centra dnešního dění. Stovky dalších běžců společně se svými rodinami proudí do startovního zázemí. Přijde mi to trochu zmatené a neorganizované. Najednou se objevím ve startovním koridoru, ale okolo vidím i stovkaře a jiné startovní skupiny. Moje skupina má startovat za 5 minut. Ve chvíli, kdy musím fakt vypadat vyděšeně, mě ujišťuje jedna ze závodnic, že start je malinko opožděný. Moje startovní skupina má deset minut k dobru. Uklidním se a raduju, že jsem nezmeškala start! To je totiž moje noční můra!
Start každého závodního dne otevírá Uncle David King, potomek původních domorodých aboriginců, který je v této oblasti známý jako ochránce tradiční kultury původních obyvatel. David je průvodce s jedinečnými příběhy, pořádá vzdělávací skupinové přednášky, uvítací ceremonie, komunitní akce pro ochranu přírody v Modrých Horách a mnoho dalšího. Uncle David otvírá každý závod ceremonií, kdy uctí památku původních obyvatel, minulých i současných. Za zvuků dřívek, didgeridoo a pomocí kouře z eukalyptu provede respektující uvítací obřad tak, abychom mohli běžet po půdě, která bude vždy patřit původním obyvatelům. Je to pro všechny velmi výjimečný moment.
Do startu zbývají poslední minuty, prohlížím si svoje krásně čisté závodní boty a přemýšlím, jak budou vypadat za pár hodin v cíli. Cítím nadšení i nervozitu. Nádech a výdech. Poslední vteřiny a je odstartováno! Za nepopsatelného fandění vybíháme na dnešní dobrodružství. Procházejí mnou silné emoce vděčnosti a radosti. Tenhle závod má svou jedinečnou a nepřenositelnou atmosféru. S prvním táhlým stoupáním se trochu zpřítomním a přestanu se dojímat. Nechci přepálit začátek. Zároveň chci v prvních kilometrech na otevřeném trailu získat dobrou pozici.
Trasa se pak odkloní do lesa na úzký single trail, kde není tak jednoduché předbíhat. Začátek je dost hektický, protože se také ještě potkáváme se skupinou ze stovkového závodu, a zároveň proti nám běží další startovní skupina. Najednou je nás na trati opravdu hodně. V sekcích, kde bych asi spíše přešla do chůze, prostě běžím, odpočinu si pak v seběhu. Napojujeme se na trail vedoucí z Katoomby směrem do Wentworth Falls, úzký single trail se spoustou schodů. Uvědomuju si, že jsem za ty dva roky zapomněla, kolik jich na této trase je. No, aspoň si tady prověřím mojí přípravu v posilovně. Vybíhám a sbíhám schody celkem svižně, halekám na běžce, které potřebuju oběhnout. Starší pán si ze mě dělá legraci, že po schodech poskakuju jak baletka.
Ve slušném tempu přiběhnu na první checkpoint na 16. kilometru. Moc se nezdržuju, do malé lahve si dám pouze vodu a coca colu, sním kousek melounu, a jakmile zmateně najdu východ, pokračuju. Mám před sebou krásných deset kilometrů kolem pískovcových skal s nádhernými výhledy, vodopády, a samozřejmě stovkami schodů. Na otevřených hřebenech fouká studený vítr, ale nechce se mi zdržovat oblékáním si bundy. Ještě jsem ani jednou nevytáhla telefon. Vím, že bych pár fotek mohla udělat, aby tahle reportáž měla i obrazový doprovod, ale nechce se mi. Chci si dnešek užít teď a tady, udělat si vzpomínky v hlavě a ne v galerii telefonu. Jsem v úseku trasy z mojí první stovky, akorát jí dnes běžím v opačném směru a v jinou denní dobu. Naposledy jsem tu zažila úchvatný západ slunce. Dnes tu běžím v úplně jiném rozpoložení, s mnoha dalšími zkušenostmi a s úsměvem vzpomínám na tu trochu naivní Nikolu z roku 2022.
Přibíhám na druhou občerstvovačku na 27. kilometru, kde na mě čeká Braňo. Sundavám vestu a prosím ho, ať mi vymění prázdné lahve za plné, a mastím na záchod. Nevím jak vy, ale já mám v chladném počasí pořád pocit, že potřebuju na malou. No, a po necelých třech hodinách na trase, už je to pravdu akutní. Naštěstí se na toalety nestojí fronta, takže mě to moc nezdrží. Vrátím se k Braňovi, který mi nasazuje vestu. Poprosím ho o doplnění malé láhve s colou. Mezitím si stačím usrkávat z čerstvé kávy. Ještě nasadit rukavičky a nandat do vesty běžecké hůlky. Budu je totiž v druhé půlce potřebovat.
Loučím se a za vydatné podpory fanoušků pokračuju směrem Kedumba Valley. Po dvou rovinatých kilometrech mě čeká asi šest kilometrů prudkého seběhu do údolí. Můžete tady nahnat hezký čas a vylepšit si trochu celkové tempo. Zároveň si nesmíte úplně oddělat nohy. Běžet tak dlouho prudký kopec dolů není žádná lambáda. Navíc, co vede dolů, musí pak zákonitě zase pěkně nahoru. Takže, jakmile se dostaneme do údolí, čeká nás dlouhé a táhlé stoupání. Neváhám a vytahuju hůlky. Snažím se držet svižný krok. Předcházím několik běžců, kterým kopec evidentně nechutná. Jeden z nich si z lesa vytáhne klacky a používá je místo holí. Jdeme ve stejném tempu, ale po chvíli běžec klacky zahodí zpět do lesa. Usměju se. Moje hůlky váží asi 200 gramů, ale klacky jsou samozřejmě těžší. “Good job, keep going.” Snažím se ho malinko podpořit a šlapu svižně dál.
Kopce mi nevadí. Jsou to okamžiky, kdy v závodě zpomalím a zavřu se do sebe. Vnímám, co se děje v těle, jak se cítím, zda něco vyžaduje pozornost. Také kontroluju, jak jsem na tom energeticky a mentálně. Přepočítávám časy do cíle. Dneska se mi závodí opravdu dobře. Zároveň si uvědomuji, kolik práce jsem v tréninku odvedla, a jak moc jsem se za ty roky posunula. Někdy mi to nedochází. Zapomínám na začátky. Ale byly doby kdy jsem takhle silná nebyla, kdy jsem po podobném závodě sotva chodila. Začínám chápat, co mi tenkrát můj trenér chtěl říct, když jsem se netrpělivě ptala, kdy to moje tělo zvládne víc, kdy se nebudu cítit tak rozbitá. Miloš mi tenkrát řekl: „V ultra se zlepšuješ tím, že běháš ultra. Ale my to musíme tělu dávkovat postupně a pomalu.” Myslím, že tomu konečně začínám rozumět a sklízím ovoce té pomalé práce. V tréninku je to dřina. Do závodu tělo nastoupí odpočinuté a je prostor si ověřit, jestli to funguje. A já se v tomhle závodě cítím připravená a silná. Jsem vděčná za spolupráci s Milošem, protože si sedíme hlavně lidsky. Jeho přístup k běhu i životu je něco, co mi dává motivaci do budoucna. Takže šlapu do kopce. Nezastavuju. Často předcházím i výkonnostně silnější muže. To mi dodává ještě větší pocit sebedůvěry.
Přibíhám na poslední dnešní občerstvovačku. Je to vlastně jen emergency bod. Jediné místo v údolí, kam by mohla přistát helikoptéra, pokud by se někomu něco stalo. Velmi skromný checkpoint. Je tam pár dobrovolníků a mediků, nádrž s vodou a pár tácků s chipsy a sladkostmi. Nezdržuju se a pokračuju dál. Poslední větší kopec na fire trailu. Za chvíli se trasa bude vracet zpět na úzkou lesní pěšinu. Skládám hole, které už dnes nevyužiju. Čeká nás hlavní změna trasy. Právem obávané Giant Stairs. Nikdy jsem je celé nešla. Vím, že jich je ale hodně, a že jsou opravdu příkré. Uklidňuje mě, že jsou povětšinou z kovové konstrukce, a alespoň z jedné strany (někdy z obou) mají zábradlí. Můžete si tedy trochu pomoct rukama. Na jejich začátku nás vítá cedule, ať si schody užijeme. Všech 1407 schodů. Začínáme stoupat, zdá se mi to celkem v pohodě.
Po pár minutách pěkně funím a začínám cítit ztěžklé nohy. Zhruba v půlce mě bolí i zadek, unavené mám i ruce a svaly na lýtkách se mi trochu kroutí. Preventivně otevírám lahvičku CrampFixu a začínám konzumovat nepříliš chutný obsah. Silná octová chuť není zrovna to co by vám na 45. kilometru chutnalo. Schody jsou nekonečné, zezhora slyším zvonce, ale konec se zdá být nedosažitelný, Už jsem fakt unavená. Podívám se do údolí pod námi. Tam, kde jsem před chvílí běžela. Zdá se mi to až neuvěřitelné. Emergency Point je jen malinké písčité místo v tom množstvím rozlehlé zeleně, kterou obklopuje kolem dokola pískovcový masiv. Na chvilku se mi z toho výhledu a výšky zamotá hlava. Zvonce jsou hlasitější a hlasitější, z posledních sil se deru do dalších schodů. Konečně konec! Jsem opravdu nahoře na cestě a zbývají poslední tři kilometry do cíle.
Rozběhnu se směrem ke Třem Sestrám, kde fanoušci vytvořili takovou “uličku slávy” a hlasitě nás podporují. Jenže já v tu samou chvíli chytnu strašnou křeč do lýtek. Musím se úplně zastavit, aby se svaly uvolnily. Lahvička s Crampfixem je prázdná. V hlavě trochu panikařím, potřebuju běžet. Nádech a výdech. Napiju se elektrolytů a pokusím se nohy rozhýbat. Cítím, jak se mi svaly opět kroutí, ale v hlavě si řeknu, že to musím nějak zvládnout. Musím se do toho cíle nějak dostat přece! Jako kdyby tělo pochopilo, že se nevzdám, lýtka povolí a já zase běžím.
Trasa mě nakonec přeci jen dovede k původním Furber Stairs, a já tak musím vyšlapat “pouhou” část těchto závěrečných schodů. Přesně 293 namísto 991 schodů. Nasadím úsměv a šlapu. Jeden schod za druhým. Usmívám se, protože vím, že jsou to dnes už schody poslední. Přemýšlím, kolik tisíc různých schodů jsme dnes vyběhli a seběhli. Spočítal to někdo? To číslo by mě fakt zajímalo. Na konci schodů nás povzbuzují dobrovolníci. Paráda, teď už jen 150 metrů a jste v cílové rovince. Jeden z běžců se otočí a říká: „Pro tvoje vlastní dobro doufám, že nelžeš.” Všichni se rozesmějeme a míříme směrem k cíli.
Vybíháme z lesa do finišerské zóny a nedokážu vnímat nic jiného, než obrovský řev, zvonce a potlesk. Všechno ještě víc umocňují moje vnitřní pocity. Radost, dojetí, hrdost, pokora a vděk. Modré Hory opět předvedly kouzlo jim vlastní. Dneska jsem si užila každou pidi sekundu závodu, dokonce snad i ty zpropadené Giant Stairs! Hřeje mě báječný pocit. A protože už vím, že ne vždycky se závod takto povede, strašně si toho vážím. Z mé vnitřní euforie mě najednou vytrhne pokřik: “Maaakeeej vole!” Je to Braňo. Směju se a plácneme si. Probíhám tím fandícím davem lidí směrem k cíli. Takovou atmosféru nezažijete na žádném jiném závodě, to vám garantuju! Ta podpora je neskutečná! Ještě zaslechnu obrovský křik a své jméno, za běhu se otočím a vidím mojí kamarádku Jo. Zamávám jí. Pak už se jen soustředím na cíl. Proběhnutí cílem je vždy pouze kratičký moment. Ale ty sekundy jsou nabité tak silnými pocity, že se to ani nedá popsat. Posílám pusu a poděkování tam nahoru.
Zastaví mě až moderátor a dobrovolníci, kteří mi připomenou, že už nemusím běžet. Nějak jsem ty nohy zapomněla zastavit. Směju se. Na krk si nechám dát medaili, poděkuju a jsem nasměrována na kontrolu. Tam trochu spadnu z obláčku, když chtějí vidět čelovku. Chvilku mi trvá, než jí v tom pořádku ve vestě najdu. Nakouknu do recovery stanu, kde hledám známou Petru. Nevím, zda jsem doběhla moc pozdě nebo moc brzy, ale nikde jí nevidím. Vezmu si teplý ovocný chlebíček a mířím ven. Společně s Braněm jdeme pozdravit Jo a chvilku si s ní povídáme. Všichni mi gratulují ke skvělému výsledku. Mě to zatím v hlavě asi ještě nedochází. Spíš mi začíná být zima a kručí mi v břiše.
Rozloučíme se tedy a chytneme autobus, který nás odveze k hotelu. Braňo objednává jídlo k obědu a já už se nemůžu dočkat sprchy. Mezitím mu nadšeně vyprávím dnešní historky. Jak jsem se cítila, co jsem zažila a kolikrát jsem zakopla. Po jídle a sprše na mě padne únava. Vyhlásím odpolední klid, abychom mohli později znovu jít fandit našim kamarádům, co jsou stále na trase stovky. Atmosféra v cíli je báječná po celý zbytek dne a večera. Je úžasný vidět ty emocionální finiše, zvlášť potom, co jsem sama jeden takový zažila. Vidět známé tváře a sdílet ten zážitek spolu. S večerem se cítím víc a víc unavená, a tak se loučíme.
Druhý den ráno se jdeme projít a rozhýbat nohy. Míříme ke Třem Sestrám, kde pořád ještě dobíhají běžci sto kilometrový závod. Obdivuju tyhle závodníky, kteří jdou celou noc a vidí svůj další východ slunce. Většinou jsou to lidé, kteří už mají nějaký věk, a o to víc jim tleskám. Dvě starší dámy si chtějí vyfotit východ slunce, než budou pokračovat k cíli. Nabídnu jim, že je vyfotím. Podají mi mobil, obejmou se a usmějí. Fotka to bude nádherná. Dojme mě to tak, že mi ukápne slza. Tohle je opravdová inspirace. Nemusím vyhrávat, ale chci běhat zdravá po horách, až budu jednou ve stejném věku.
Vrátíme se na hotel, pobalíme věci a jdeme se vyhřát do nedaleké finské sauny. Je to náš pravidelný pozávodní rituál. Sauna navíc skvěle pomáhá s regenerací. Pak se stavíme v místním pekařství pro kváskový chléb a naposledy se tento víkend vydáme do běžeckého zázemí. Vidíme posledního finišera tohoto roku, který vždy sklidí největší potlesk a taky čekáme na vyhlášení vítězů. Největší ovace si letos zasloužil Frank Falappi. Frank se ve svém věku 85 let stal nejstarším účastníkem UTA! Běžel padesáti kilometrový závod, který dokončil za devět a půl hodiny! Jestli existuje superhrdina v reálném světě, je to právě Frank. Doufám, že ho uvíme na startovní čáře zase za rok!
A tímto bych ráda ukončila reportáž o letošním ročníku Ultra Trail Australia. Ikonickém závodu, který inspiruje celý svět. Doufám, že vás tato opravdu detailní reportáž bavila, a pokud by jste chtěli nasát atmosféru tohoto závodu více – přikládám krátké video shrnující letošní ročník. Můžete tak vidět nádhernou krajinu Modrých hor ze všech úhlů – těch pár minut za to opravdu stojí.
Poděkování na závěr si zaslouží celá běžecká komunita. Dobrovolníci, organizátoři, rodinní příslušníci, fanoušci, supporťáci, běžci a všichni ostatní bez kterých by akce jako tato nemohly existovat. Děkuju i vám za váš čas, a budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, nebo návrh na téma, které bych mohla zpracovat. Těším se na červnové zážitky, o které se s vámi samozřejmě podělím!
Jestli vás zajímá více z mého běhání, najdete mě na Stravě, nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu .
- Dovolená bez výčitek: Co (ne)jíst, když nechcete ztratit formu ani radost
- Když je doma ticho a zmizí dětský křik, tak může začít pohyb
- Letní pauza: Dva týdny jsem neběhala a tohle se stalo
- Bolest, pot a slzy v srdci francouzských Alp: Jaké bylo Mistrovství světa Spartan Ultra?
- TEST: Mizuno Wave Rider 29 – Klasika se dočkala upgradu, ale… zlepší i vaše výkony?
