Jak už spousta běžců, co mě potkala, tuší, s jídlem při běhání mám trochu problém. Dá se říci, že se stravování při běhu snažím minimalizovat na co nejmenší přísun a vynahradit si to až po běhání. Třeba řádky o tom, jak se se situací vypořádávám, někomu pomohou.

V první řadě se moje běžecké stravování dělí na to tréninkové a závodní. Když jsem před asi 16 roky přecházel na dlouhé trasy, tak jsem byl překvapen, že mám při více jak dvouhodinových bězích problém s hladem a energií. Zkoušel jsem si brát i nějaké jídlo ve formě například tyčinky nebo i gelu. Bohužel, za krátkou dobu jsem opět měl hlad a do konce tréninku bylo daleko. Postupně jsem dospěl k tomu, že je lepší se naučit běhat na lačno a trénovat své tělo na nedostatek energie. Ať si případně pomůže samo.

Po nějaké době to opravdu začalo fungovat a dělám to tak do dnes. Také s jídlem před tréninkem to nepřeháním. Pokud běhám odpoledne, tak se spokojím se snídaní a pozdní oběd následuje až po tréninku. Pokud vybíhám o víkendu už ráno, tak je to vždy na lačno a akorát se napiji trochu vody. Někomu by to mohlo připadat zvláštní, ale ono mi to funguje a hlad mě při běhání přepadne opravdu jen málo kdy. Mimochodem, pocit hladu je pouze informace od vašeho mozku, že poklesla hladina cukru v krvi a mozek se dožaduje dalšího přísunu. Pokud zjistí, že nic nedostane, tak začne uvolňovat rezervy.

Při krátkých závodech až do půlmaratonu je to opět velmi jednoduché. Jíst nepotřebuji a každému, kdo zvládá půlmaraton pod dvě hodiny, to také doporučuji. Pokud už něco do sebe potřebujete dostat, tak by vám mělo stačit trochu sladkého nápoje, ale v tom je právě riziko, že si rozhodíte hladinu cukru v krvi a tělo se začne dožadovat dalšího cukru.

Myšlenku, že byste jedli něco složitějšího, klidně zapomeňte, protože kromě případné nevolnosti to stejně do konce závodu nestihnete vstřebat. Pokud běžím závod dopoledne, tak už nesnídám nebo si dám pouze trochu kávy nebo čaje – bez cukru. Při odpolední nebo večerním závodě se stravuji velmi opatrně, protože asi i vlivem psychiky můj žaludek dává maximálně poloviční výkon než normálně. Tohle jsou ovšem věci, které fungují mně, ale někomu dalšímu nemusí. Každý musí sám vyzkoušet, co mu vyhovuje.

Speciální kategorií je pro mě maraton, kdy jsem jich celou řadu běžel na lačno a moje pokusy něco sníst končily neúspěchem. Jakmile běžím moc intenzivně, tak mi žaludek nefunguje. Když už ale něco konzumuji, tak jsou to gely a u maratonu končím nanejvýš u čísla dva (gely).

Další na řadě jsou u mě krátké ultramaratony do 100 kilometrů. Padesátka se většinou podobá maratonu, takže žádná změna, ale stovka už je jiná káva. Zásoba glykogenu už tělu nemůže vystačit a velmi nízká hladina cukru znamená, že klesne i intenzita běhu. Pro některé to bude překvapení, ale 100 kilometrů v závodní podobě je velmi intenzivní běh. Ještě před několika roky bylo mým standardem rozbíhat stovku tempem 4:00 min/km a většinou to vydrželo někam k 70. kilometr. Toho ideálu, udržet tempo až do cíle, jsem se nedočkal, ale pouze se mu přiblížil – moje nejrychlejší stovka byla zaběhnuta průměrem 4:10.

Tyhle kratší ultra běhám vždy na gely, které se v průběhu času měnily. Každému doporučuji si otestovat, co mu chutná a případně sedí. Klidně zkoumejte složení různých výrobků, ale to hlavní, co ve všechny obsahují, jsou různé formy cukru, případně jednoduchých škrobů. Všechna ta různá aditiva, snad kromě kofeinu, jsou pokusem výrobců vám vnutit právě ten jejich nejskvělejší výrobek. Proto je za mě nejdůležitější parametrem, že vám to bude chutnat, a to i v případě, kdy už do sebe tlačíte třeba šestý kousek.

Moje strategie bývá zhruba jeden gel na deset kilometrů. Jasně, výrobci mají i různé velikosti obalů na gely a obsah v nich – potom se musíte zamyslet, abyste do sebe dostali plus mínus stejné množství energie jako obvykle. Malá nápověda: na tom obalu bývá napsáno kromě váhy i množství energie.

Důležité, a to tak, že velmi, je každý takový gel zapít. Nejlépe vodou, přestože slabý iontový nápoj by se taky dal použít. Pokud se ptáte proč, tak vás ujišťuji, že asi tak tři málo zapité gely už vás důkladně prověří ve schopnosti najít mobilní WC nebo aspoň nějaké skryté místo, pokud zrovna běžíte v přírodě. Moje maximum na 100 kilometrů je někde kolem osmi až devíti gelů za závod. V posledních deseti kilometrech ještě někdy piji něco sladkého, například trochu koly. Osobně to nedělám dříve, protože po těchto úplně jednoduchých cukrech mi často bývá po nějaké době špatně.

Poslední kategorií, kterou řeším, jsou dlouhé ultra závody typu Spartathlon, 24 hodin nebo 48 hodin na okruhu. Tam je každá rada drahá a já se často snažím jíst co nejvíc normální stravy. Tedy například trochu rýže, brambor s omáčkou, těstovin, nebo třeba rýžovou kaši. Beru s sebou i proteinové nápoje. Jsem opět limitován schopností mého těla trávit. Znám běžce, kteří mohou v podstatně sníst cokoliv a pokračují v pohodě. Mně se bohužel často stává, že po nějakých 14 až 16 hodinách přijde nevolnost a zvracení, ať už konzumuji cokoliv. Docela to souvisí s námahou a únavou. Moje tělo prostě vyhlásí stávku a je na mé hlavě a vůli, jestli si s tím dokáži poradit. Myslím, že dnes už můžu potvrdit, že když není zbytí, tak lidský organizmus dokáže najít spoustu rezerv, opravdu jsem uběhl hodně závodů na úplně směšném energetickém příjmu. Moje doporučení je, že pokud už máte problém, ale přesto musíte něco sníst, tak hledejte, na co opravdu máte chuť a pokuste si to dopřát.

Pokračování tréninku v srpnu

V srpnu jsem se konečně začal dávat dohromady z následků letošního MUMu. Koleno ze začátku bolelo často a nepříjemně. Ve druhém a třetím týdnu jsem dostal do kolene injekce a od té doby se stav pomalu zlepšuje. Abych se nenudil, tak se mi zhoršila bolest způsobená bloknutím SI. Nicméně to je stav, který se snad také bude zlepšovat.

Mé tréninkové úsilí je zaměřeno především na dva závody. Prvním je Borák (84 kilometrový trail) v Lošticích v půlce září a tím druhým je MČR na 100 kilometrů 31.října v Plzni. Hlavní tréninkovou kvalitu zaměřuji na tempa, kterými se připravuji právě pro tyto závody. Ostatní kratší závody běhám pro zpestření a víceméně tréninkově. Přesto bych jeden takový závod chtěl vyzdvihnout. Byl to půlmaraton v Brně, který pořádá behejbrno.com a letos se běžel o tři měsíce později a na trochu jiné trati. V poměrně dusném a horkém podvečeru jsem se dostal na 1:16:55, což považuji za velmi solidní návrat do rychlejšího tempa po mých zdravotních problémech.

V každém týdnu jsem měl jeden den volna. Jako nejdelší tempový trénink jsem běžel 20 kkilometrů v tempu 4:00 min/km a třikrát jsem byl běhat úseky buď 10 x 1 km nebo 16 x 500 m. Tempo bylo kolem 3:30 min/km.

Přehledová tabulka za květen

V prvním týdnu jsem běžel Horňáckou 25 za 1:34:35. Ve druhém týdnu jsem běžel šestihodinovku RunFree v Prostějově. Bohužel jsem skončil už po čtyřech hodinách kvůli nevolnosti. Ve třetím týdnu to byl Brněnský půlmaraton.

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.