Člověk by řekl, že někdo, kdo má naježděno skoro půl milionu kilometrů, už školácké chyby nedělá. Právě naopak, některé procesy mám tak zautomatizované, že stačí sebemenší změna v „matrixu“ a jsem rozhozená. A tak se mi v průběhu června podařilo zapomenout návleky, proďobnout plechovku, slepě věřit navigaci i podcenit spánkový deficit.

Chcete si to přečíst od začátku? Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!

Chybami se člověk učí, ale kolikrát budu muset udělat tu samou, abych se z ní konečně poučila dostatečně? Na některé okamžiky se ale připravit nedá. Nebo byste snad čekali, že vám může za jízdy spadnout na hlavu cibule? Ale vezmeme to popořadě…

Plavba měsíce

S trochou nadsázky by se tak dalo nazvat docela dost vyjížděk v dešti, ale žádná z nich nebyla o tolik „mokřejší“ než ty ostatní, aby si ten titul zasloužila. Při jedné z nich jsem se ale opravdu pár metrů plavila!

Hned prvního června jsem se vypravila na průzkum neprobádaných končin v oblasti mezi Berounem a Plzní. Nějak jsem podcenila přípravu a neměla jsem v Garminu žádnou trasu. Chtěla jsem totiž původně jet na východ, ale meteoradar zavelel, že by to nebyl dobrý nápad.

Jela jsem tedy naprosto intuitivně, trochu záměrně jsem si vybírala silnice a vesnice, jejichž čísla, resp. názvy mi nebyly povědomé. Tímto způsobem se mi opravdu nakonec podařilo projet několik neprojetých míst a posbírat asi devět nových čtverečků.

Vzhledem k tomu, že jsem mapu zkoumala jen na mrňavém displeji Garmina, nevšimla jsem si, že silnice, která vede k řece, není s tou, která vede od řeky, propojena mostem! Hlavně že tam všude byly šipky na „Přívoz Darová“, při pohledu na ně jsem si myslela, že je to jen nějaká turistická atrakce a na silnici přece bude normální most…

Když jsem k Berounce sjela, viděla jsem, jak takový vor veze na druhý břeh auto. Oukej, tak to uveze i mě :-P Trochu se děsím toho, že má nějaký jízdní řád a že třeba budu muset několik minut čekat… Naštěstí ale těsně přede mnou přijelo další auto, které už předchozí jízdu nestihlo, tak se převozník rovnou vrátil a naložil nejen to, ale i mě a auto, které přijelo za mnou. A psa.

Z tabulky na budce jsem pochopila, že pán prostě jezdí, kdykoli mu tam něco zaparkuje. Přejezd byl krátký a rychlý, škoda, že totéž nelze říct o kopci, který následoval. Navíc na něm byl dost hrubý asfalt, tak to prostě nejelo. Když jsem se vyhrabala nahoru a rozhlédla se po okolí, bylo mi při pohledu na černý mrak jasné, že Berounka rozhodně nebyla poslední vodou, se kterou budu mít tu čest…

Cyklokros měsíce

Na ten došlo jen o pár hodin později. Zlověstně vyhlížející mraky s sebou nakonec opravdu přinesly pořádný průplach, to nejhorší mě ale naštěstí zjevně minulo. Nejenže jsem měla hlášeno, že na Berounsku je brutální bouřka (byla jsem zrovna u Plzně, než dojedu k Berounu, bude bouřka dávno v Brně :-P), následky byly ale vidět i v místech, kterými jsem jela.

Bylo trochu zvláštní, že mě déšť potkal přesně ve stejných místech jako včera, jen jsem jela opačným směrem. Stahují se snad všechny mraky do Červeného Hrádku u Plzně nějak programově? Neměla bych se mu začít vyhýbat? Asi tomu dám ještě šanci, chci si tu cyklostezku přes les projet někdy za sucha!

A právě na té lesní cyklostezce byly popadané dost velké větve, a dokonce i dva menší stromy. Všudypřítomné klacíky hrozily podklouznutím a já jsem z kola byla nucena několikrát sesednout a větší větve přejít pěšky. Ne že by mi tretry na mokrém asfaltu neklouzaly také.

Příjemné to nebylo, ale byla jsem si vědoma toho, že mám být ráda, že musím ty větve jen překračovat. Kdybych tím místem jela o pár desítek minut dřív, mohlo to být mnohem horší… Některé jsem ze stezky odházela, přece jen asi nejsem poslední, kdo tudy dnes jede. „Bordel“ byl prakticky po celé délce stezky na Rokycany i za nimi, ale dál už to byly spíš menší větvičky.

Sprcha měsíce

Vždycky jsem byla skromné děvče. A tak když na čtvrtého června večer hlásili „nebezpečné bouřky“, přála jsem si jediné – stihnout to domů, než to začne. Jenže u toho to asi tak skončilo a nic víc jsem pro to neudělala :-D Přestože mi z aplikace přišla postupně asi tři upozornění, že po 23. hodině má v Praze „vypuknout apokalypsa“, svou cestu z práce jsem nezkrátila.

První dvě hodiny obloha vůbec nevypadala, že by z ní mělo něco padat. Tedy až na ten malý černý mráček kdesi nad Úvaly, který mě donutil pro jistotu změnit směr trochu víc na sever. Potřebovala jsem na Sadskou, tak jsem to holt nevzala přes Český Brod a Poříčany, ale o silnici severněji. Nový asfalt mezi Mochovem a Císařskou Kuchyní jsem projela zatím ještě nelegálně, ale už nelepil jako posledně. Asi tam ještě budou dělat čáry, pak už to snad otevřou i oficiálně.

Mezi Semicemi a Velenkou je najednou mokro. Takže tudy mráček ch*áček asi prošel. Je super, že zrovna tudy – silnice tu bývá pravidelně zaho*něná od zemědělců a déšť tomu jejich bahnu dodal pochopitelně správnou konzistenci na to, abych vypadala, jako bych to vzala zkratkou přes pole. Mokro bylo i v kerském lese.

V Sadské se od svého dealera světel dovídám, že prý se tam přehnal slušný slejvák. Asi bych se nezlobila, kdybych všechny hrozící přeháňky minula stejným způsobem. Moc dlouho se radši nezdržuju a po krátké konzultaci pokračuju na severovýchod. Pohled na oblohu bohužel odpovídal pohledu na meteoradar. Nějaký menší předvoj večerních bouřek už je tu.

Jde to od jihozápadu a míří to na severovýchod, tak tomu ještě zkouším ujet směrem na Nymburk. V drobném deštíku jedu poměrně vysmátá, vlevo od sebe vidím modrou oblohu a předpokládám, že se pod ní brzo vyskytnu. Mrak pravděpodobně trochu nabobtnal, protože byl ve výsledku o dost větší než na radaru.

Déšť zesílil takovým způsobem, že jsem přes čiré brýle neviděla na cestu, kapky se od silnice odrážely tak vysoko, že to vypadalo, jako bych projížděla fontánkou. Ale přede mnou byla pořád modrá obloha a za nadýchanými mráčky dokonce prosvítalo sluníčko. Ale já jsem se zrovna koupala ve vodopádu.

Přidal se neblahý dojem, že mi poněkud „plave“ přední kolo. Aby neplavalo, když silnice z Nymburka na Kostomlaty vypadala spíš jako nedaleké Labe. No teď to fakt řešit nebudu, jestli mám fakt měkkejše, vyřeším ho, až to bude nutné, nebo až přestane pršet.

Přes brýle už nevidím vůbec nic, potřebuju si je otřít, zapíchnuté v helmě mi tyto bohužel nedrží. V Kostomlatech proto na chvilku zakempuju ve zděné autobusové zastávce, z kapsy vytahuju bundu do deště, a než si ji obléknu na sebe, brýle si s ní otřu. Aspoň na ní totiž nějaká suchá místa jsou. Měkkejše opravdu mám, tak vytáhnu „kompresor“ a napřed to zkusím dofouknout. Podle toho, jak dlouho mi to vydrží „jetelné“, se rozhodnu, jestli opět dofukovat, nebo měnit duši.

Kousek za Stratovem, tedy asi po pěti kilometrech, už mám bohužel jasno. Kolo je ještě měkčí než před prvním dofouknutím, tak v Milovicích zaparkuju na lavičce. Déšť naštěstí zeslábl a stočením trasy na sever jsem mu trochu i ujela. Duši mám vyměněnou za chvilku, celou dobu samozřejmě pozoruju na obloze mraky, které mě pomalu, ale jistě dojely. Pršet ale naštěstí přestalo.

Po mokré silnici pokračuju na Lysou a z té jako vždy na Starou Boleslav. Rozkopanou 331ku objíždím přes Lhotu, Dřísy a Konětopy. Ve Všetatech mi po dlouhé době přistane na předloktí pár kapek. Ještě jsem ani pořádně neuschla, tak to zpočátku ignoruju. Pak mě ale napadne se podívat na radar, jestli už se neblíží ta avizovaná pohroma. Přece jen už je po desáté…

Z radaru jsem chtěla mimo jiné vykoumat, jestli mám šanci nezmoknout nebo aspoň minimalizovat „ztráty“. Obrovský několikabarevný flek mě ujistil, že už je opravdu jedno, kudy na Prahu pojedu, protože mě zkrátka čeká pořádná koupačka, ať pojedu jakkoli. Sotva najedu na I/9 a otočím se tváří ku Praze, vidím před sebou první blesky. A ze svého počátečního přání „být doma před bouřkou“ slevuju na „být ve chvíli, kdy to přijde, aspoň za hranicí Prahy“.

A sakra, zúžení. Semafor. Červená. Na „devítce“ to nemůžu oprasit, druhá půlka je hluboko vybagrovaná. Hlavně že jsem si ji vybrala jako nejrychlejší cestu do bezpečí. Teď tu stojím na dešti ve frontě aut a bezmocně přihlížím, jak se bouřka přibližuje. No co, kdybych jela delší cestou přes Neratovice, bylo by tam zase riziko, že mi na dlouho spadnou závory. Zúžený úsek byl docela dlouhý, čekání na zelenou nekonečné.

Za sebou slyším povědomý zvuk. To nějakému autu pískají v mokru brzdy stejně jako mně? Nebo už mám „halušky“? Nevěnuju tomu pozornost a jedu. Vtom mě dojíždí cyklista! On v tomhle počasí jede ještě někdo jiný? Hned se cítím jako menší hazardér. Prohodíme pár slov, jak jinak než zdvořilostní konverzaci o počasí, která se zejména dnes nabízí, a posílám ho, ať jede, že ho nebudu zdržovat.

Jeho blikačku před sebou ale pořád vidím v dost konstantní vzdálenosti, tak ho přece jen ještě zkusím dojet. I kdyby se mi to nemělo podařit, to neplánované zrychlení způsobí minimálně to, že budu o chvilku dřív doma. Výsledek byl takový, že jsme spolu nakonec jeli asi hodinu. Když jsme si povídali, cesta nám celkem utíkala. Jak nebyla zima, nějak jsme se i srovnali s tím, že jsme mokří. Ono nám stejně nic jiného nezbývalo.

Bouřka byla blíž a blíž, což bylo celkem logické, když šla z jihozápadu a my jsme jeli ze severu. Jak tohle dopadne? V Praze už naštěstí bude případně dost míst, kam se dá před bouřkou schovat. Otázka je, jestli to případně bude mít smysl, když má trvat většinu noci. No pokud by byla tak příšerná, jak slibují předpovědi, asi ano. Naštěstí jsme asi epicentrum bouřky minuli a nějak to projeli bez úhony.

Deník robotické cyklistky: Rozkopané silnice, klobásovník a závod s kropicím vozem i naštvaným prasetem

Doprovod měsíce

Na vyjížďkách mě zvlášť v červnu doprovázelo docela dost lidí. Naštěstí většinou jednotlivě, nejsem zrovna fanouškem hromadných vyjížděk, nerada svůj osud vkládám do rukou dalších lidí. A čím víc bych jich s sebou měla, tím větší je pravděpodobnost, že někdo udělá nějakou chybu, která by mohla vést i k pádu. Někdy to bylo domluvené, někdy to byla náhoda a někdy live track, což je vlastně něco mezi.

Osmého června jsem ovšem chvilku měla doprovod, který mě trochu stresoval… Ten den bylo fakt hnusně. Když už to chvíli konečně vypadalo, že přestalo pršet, než jsem se stihla vykopat, zase začalo. Takhle nějak to vlastně vypadalo celou první polovinu měsíce. Kéž by aspoň byly důsledkem levnější brambory :-P

Nakonec jsem tedy vyrazila až někdy kolem půl čtvrté, dobře, jako správný detailista se pochlubím i přesným časem – ve 3:33 odpoledne! Byla to samozřejmě náhoda, ale když já mám ta hezká čísla tak ráda… Bohužel mi bylo jasné, že už nestihnu otvíračku stánku s pizzou v Poděbradech, tak jsem vsadila na záložní variantu – rybářský stánek v Hruškově u Stříbrné Skalice.

Oficiálně má do deseti, v takovém počasí bych se ale nedivila, kdyby zavřel i dřív. Přijela jsem tam kolem deváté odpoledne. Zrovna (asi tak počtvrté za ty čtyři a půl hodiny, co jsem jela) začínalo pršet, tak se mi zastávka hodila víc, než jsem původně čekala. U stánku bylo ale bohužel mrtvo. Kdo by tam taky seděl, když už se skoro stmívalo, a ještě bylo tak hnusně…

Zklamaně jsem to otočila, ale pak jsem si vzpomněla, že u okénka je vlastně zvonek. Nikdy jsem ho nepotřebovala použít, protože jsem okénko zatím vždy potkala otevřené. S vidinou toho, že bych měla jet dalších 100 kilometrů v dešti, zimě a o hladu, jsem se ještě zkusila vrátit. Nakonec jsem zvonek ani nemusela použít a provozovatel z okénka vykoukl! Nevím, jestli si mě všiml až teď, nebo jestli zaznamenal i můj odjezd a návrat, výsledek byl takový, že kvůli mně ještě nažhavil gril a klobásu mi udělal!

Vzpomněla jsem si, že když jsem tam zastavila naposled, byla ještě větší zima a pršelo ještě víc. Tehdy jsem se provinile zahřála grogem a i dnes jsem to vyhodnotila jako dobrý nápad. Když si k němu dám pořádnou klobásu, mohla bych jeho účinky trochu neutralizovat. Nakonec jsem se tam zasekla skoro na hodinu a vyrážela jsem až lehce před desátou, kdy už zvlášť v tom lese byla opravdu tma. Aspoň jsem snad stihla „vystřízlivět“… :-P

Za celou dobu, co jsem se občerstvovala u stánku, kolem projela všehovšudy asi tři auta. A zrovna když vyjíždím na silnici, musí jet další. Sice bych mu tam ještě možná narychlo stihla vjet, ale jak se znám, nemohla bych zrovna v tu chvíli trefit pedál, zjistila bych, že nemám zařazeno na rychlé rozjetí, atd. Zákon schválnosti, že jo. Tak radši způsobně počkám, až projede, abych vzápětí pochopila, že jsem se zrovna chystala „oprasit“ policajty. Oukej, tak jsem ráda, že jsem to neudělala.

V domnění, že tím naše setkání skončilo, pokračuju po liduprázdné silnici na Stříbrnou Skalici. Tam míjím autobusovou zastávku, na které nestojí autobus, ale „mí noví kamarádi“. Snad se neměli jak dovědět, čím jsem zapíjela klobásu… Jinak jsem si žádného provinění nebyla vědoma. Nápis „stop“ ale nerozsvítili, tak jsem jela nerušeně dál.

Pípne mi radar, ohlédnu se a vidím za sebou auto. Pořád mě nepředjíždí, ač mi přijde, že příležitosti byly. No jasně, byla to zase ta hlídka. Že bych vypadala, že potřebuju pomáhat nebo chránit? Pravda, byla mi trochu ziminka, ale zastavit a požádat je o dlouhé kalhoty nebo suché tretry jsem si netroufla :-)

Odbočuju na Vlkančice a „moji noví kamarádi“ pokračují rovně na Sázavu. Ještě před odbočkou na Chocerady ale parkují na další autobusové zastávce. Jestli tam čekají na mě, tak tam asi čekají dosud. Kdybych ovšem věděla, co mě po odbočení čeká, bývala bych asi jela s nimi :-) Ještě jsem ani nevyjela z Pyskočel a už vidím, že silnici přechází nějaká zvířata. Už z dálky poznám, že jich je pět, když se trochu přiblížím, mé nejhorší obavy se naplnily. Byla to divoká prasata, pravděpodobně maminka, tatínek a tři selátka. To snad radši ty policajty!

Udělala jsem to, co by asi intuitivně udělal každý cyklista – přibrzdila jsem. Za normálních okolností by to byla bezpochyby správná reakce. V dešti ale úplně ne… Zvuk mých mokrých brzd asi museli slyšet i ti policajti na druhém konci Pyskočel. Byla jsem připravená se otočit a upalovat, jakmile první prase otočí hlavu, naštěstí to byli ale nějací flegmatičtí jedinci a ani po tom pronikavém zvuku nehnuli brvou a stejným tempem pokračovali v přecházení silnice, jako by se nechumelilo. (Ten den bych se nedivila ani tomu :-P)

Záhada měsíce

Nový asfalt konečně udělali i mezi Doubravčicemi a Vrátkovem. A nejen ten! Naproti „ekocentru“ se objevily dvě dřevěné sošky. Jedna, ta podle mého názoru méně povedená, má jednoznačně představovat prase. Druhá je za mě povedenější a zvířátko tak roztomile kouká. Jedinou vadou na kráse je, že úplně nejsem schopná identifikovat, co to má být za zvířátko :-D

Na první pohled mi to připadalo jako liška, možná by to ale mohl být i menší vlk, teoreticky i pejsek. Jestli to má znázorňovat obyvatele místního lesa, hlasovala bych pro lišku. Možná je matoucí jen to tmavé zbarvení. A zrovna to prase, které je do kmene vytesané tak, že je rozdělený napůl na lavičku a umělecké dílo, je zrzavé!

Útok měsíce

Jo, tak tohle byla síla. Že jsme na silnicích za ty slabší a zranitelnější, je jasné. A že si na nás budou ti silnější strojem, ale slabší duchem, léčit komplexy, lze taky celkem předpokládat. Z předjíždějících aut (většinou se jednalo o stroje výrazně nižší hodnoty, staršího data výroby a horšího technického stavu než moje kolo) už na mě proto letělo leccos. Vajgly, plechovky, PET lahve, zmuchlané papírové pytlíky od jídla, ohryzky…

Tentokrát ovšem útok nepřišel z auta, ale ze vzduchu! Bylo asi jedenáct odpoledne, tma jako v pytli, nikde ani noha, vesnice Dřísy na Mělnicku. Rána do helmy. Přímo shora! Co to sakra… Když se vzpamatuju z prvotního leknutí, konečně mě napadne se otočit a podívat se, co to bylo. Jestli mi něco právě teď spadlo na hlavu, někde to tam přece musí ležet.

O těch pár metrů se vrátím a na silnici leží cibule! Pořádná baňatá cibule i s listy. Není to tak dávno, co mi o záda plesklo shnilé jablko, ale to bylo v jabloňové aleji a celkem se dalo normálně vysvětlit, kde se tam asi vzalo. Ale cibule? Copak cibule roste na stromech?! Nehledě na to, že v tom místě ani žádný strom nebyl, natož aby to byl zrovna cibulovník :-P

To po mně přece nemohl nikdo hodit ze zahrady, to by nespadlo takhle shora. Navíc kdo by v tuhle hodinu seděl na zahradě s kýblem plným cibule a vyhlížel cyklisty, aby to po nich házel? Jediné (aspoň trochu) logické vysvětlení, které mě napadá, je, že na mě „útočil“ nějaký pták. Vážně si v pařátech či zobáku nesl z pole do hnízda cibuli? Asi plánoval mláďatům uvařit složitější pokrm než prostě „zase hraboše“…

Logičtější by mi tedy přišlo, kdyby si ten pták nesl právě toho hraboše nebo jiné menší zvíře. Ale zrovna cibuli? Zpětně mě napadá ještě varianta, že ta cibule už na silnici mohla ležet déle a to, co mi dalo ránu do helmy, se mohlo odrazit někam do trávy. I když to bych tu cibuli musela chvíli před tím objíždět a nic takového si nepamatuju. Ale jasně, dostala jsem ránu do hlavy :-P

Můžu být jedině ráda, že jsem tím leknutím třeba nespadla z kola. To by se mi na pohotovosti vysvětlovalo asi dost špatně. Asi bych byla podrobena důkladnému testu na přítomnost všech možných halucinogenních látek, a nakonec umístěna na psychiatrii. „Že prý jí spadla na hlavu cibule… Tak určitěěě!“

Rovnováha měsíce

Z Třeboradic konečně zmizel můj žlutý nepřítel. Retardér, který tam dali asi před rokem, když tam udělali nový asfalt. To je taková ta klasika, když to někde znáte tak dobře, že byste tam mohli jet se zavřenýma očima, ale pak vám tam dají něco, co tam dřív nebylo. Asi třikrát mi vyrazil řídítka z ruky, než jsem si na něj zvykla. Naštěstí jeho přítomnost neměla dlouhého trvání a začátkem června jsem si všimla, že zmizel. Dobře mu tak.

Jenže s každou dobrou zprávou musí přijít i nějaká ta špatná, aby byl svět v rovnováze. A tentokrát je i ze stejné oblasti. Retardér se naopak vrátil do Běchovic. Přesně do toho místa, odkud tak před rokem zmizel. Ne, není to ten samý, že by se přesouval tam a zpět, v Třeboradicích byly „bobky“ a tohle byl takový ten červený placatý. Jsou tam vedle sebe dva a jeden z nich se bez varování kamsi odebral. Nejen já, ale i řidiči aut si zvykli ten, co tam zůstal, objíždět protisměrem.

Já na tuto dvojici retardérů nemám moc dobrou vzpomínku, většinou to posílám mezi ně, a když jsem se tam jednou poměrně rychle řítila, na poslední chvíli jsem si všimla, že přesně v tom místečku mezi dvěma červenými vyvýšenými plackami sedí kočka. Nezbylo mi než doufat, že uteče. Jako na potvoru mi zrovna nepískají brzdy. Sedí, čumí a furt nic.

Když najedu šikmo na tu červenou věc, nejspíš si namelu, když budu pokračovat, nejspíš přejedu tu kočku a možná si taky namelu. Třeba ještě stihne utéct… Sláva, zvedá se. Ale nespěchá. Posílám to do mezery mezi retardéry a pod koly cítím jen decentní nerovnost. Ozve se bolestné zakňourání a kočka utíká do příkopu. Předpokládám, že to byl ocásek… Už tehdy jsem jí přála brzké uzdravení, tak snad už je v pořádku, ono už to tak dva roky bude.

Bloudění měsíce

Tak tentokrát se Garmin Connect v oblasti plánování trasy opravdu vyznamenal! Doteď se jeho trasování dalo celkem věřit. Když jsem zadala, že chci jet jen po asfaltu, většinou mu tam proklouzla tak jedna „polňačka“ na sto kilometrů. Aniž bych jakkoli měnila nastavení nebo požadavky na trasu, nabyla jsem při posledním pokusu řídit se jeho navigací dojmu, že mi to natrasoval spíš pro gravel…

Většinu jízdy jsem navigaci nepotřebovala, celou trasu jsem si naklikala spíš kvůli představě o její délce. A tak když mě Garmin posílal na nějakou nevhodnou cestu, prostě jsem odbočku ignorovala a pokračovala, jak jsem zvyklá. Problém nastal až v místech, kde jsem to neznala a schválně jsem si vybrala průjezdní body, které jsem dosud neměla projeté. Namátkou třeba vesnice Pátek či Kystra u Loun nebo obec Pochválov/Pochvalov někde na půl cesty mezi Louny a Rakovníkem. Na mapě s krátkým A, na cedulích s dlouhým. Pak se v tom má někdo vyznat. Nejspíš spřátelená vesnice všech Tuhaní, Třebaní, Baště, Kralovic, Vitic…

Spojnice mezi jednotlivými místy jsem si bohužel nezkontrolovala, naivně jsem předpokládala, že budou asfaltové. Což o to, když mě navigace posílala ze silnice rovnou nějakou polní cestou, prostě jsem neodbočila. Horší bylo, že mě jednou poslala menší asfaltovou odbočkou do prudkého kopce… Na ten jsem si zanadávala, ale co bych neudělala pro odškrtnutí dalších vesnic, silnic, čtverečků, že?

Průšvih byl, že asfalt asi po kilometru skončil. Co teď? Je tma jak v pytli, takže nevidím, jestli není přerušený jen na chvíli. Koukám na mapu, kde to ale vypadá, že na této cestě se minimálně příští dva kilometry asfaltu nedočkám. Se zaťatými zuby to otáčím a ten prudký kopec, na který jsem se na nejlehčí převod horko těžko vyšplhala, si zase sjedu. Aspoň dole jsem rychle. I když s rukama připravenýma na brzdách, protože z vysokého obilí může vyběhnout cokoliv. Jedu sice jinudy, než bylo v plánu, ale směr držím stejný. Silnice vede prakticky rovnoběžně s tou polní cestou. Tak proč mě po ní navigace sakra neposlala?!

Docela dost fouká, ale šustění obilí v nedalekém poli bohužel větru přičíst nemůžu. Neodvažuju se odhadovat, jak početné stádo to je, ale tím, že to jsou divoká prasata, jsem si po prvním chrochtnutí jistá. Přidávám. Šustění neustává, stádo se mnou nejspíš běží souběžně. Hlavně probůh zůstaňte v tom poli! Nemám odvahu si do „vlnícího“ se pole posvítit a radši se snažím zdrhat. Šustění ustalo. Nevím, jestli stádo zastavilo, nebo odbočilo, důležité je, že se od něj vzdaluju.

Sjezd z Kroučové si vlivem tohoto zážitku moc neužiju a děsí mě každý zvuk. Mám trochu pokušení v Krušovicích neodbočit z 606ky a pokračovat na Řevničov a Strašecí, kde už to znám. Přece nebudu uprostřed noci provádět průzkumy křivoklátských lesů… Ale zas když už jsem si tu trasu naplánovala… A tak jo, ještě tomu dávám šanci a v Krušovicích jedu doprava po velmi pěkné úzké asfaltce, do které bych na první pohled ani neřekla, že někam vede. Kromě toho, že je to dost do kopce, se mi docela líbí.

Běžně mám radost, když silnice začne klesat, tady mi ji ale zkazila kvalita asfaltu. Dalo-li se tak to, co bylo na povrchu této „silnice“, ještě nazvat. Takový tankodrom jsem už dlouho nepotkala, radši zapínám silnější režim předního světla, abych viděla všechny díry. Moc aut tam naštěstí nepotkávám, řidiči těch dvou měli tak trochu smůlu, protože jsem se neodvážila ani jednou rukou na přepnutí režimu pustit řídítka, aby mi je z té druhé nějaká díra nevyrazila.

V Lužné už byl asfalt přijatelnější, jen jsem nepochopila tu cyklokrosovou vložku přes náves, kde mě navigace poslala úhlopříčně přes park po cestičce dlážděné placatými kameny, aby mě stejně vyhodila na silnici, po které jsem tam přijela. Problém nastal po opuštění vesnice – vyjela jsem na 237ku a na „téčkové“ křižovatce mě Garmin posílal rovně! Posvítím si tam, vidím, že nějaká cesta tam je, ale rozhodně ne asfaltová.

Navíc teď absolutně netuším, jestli bude lepší jet doleva směrem na Strašecí, nebo doprava směrem na Rakovník. Sahám do kapsy pro telefon, jehož baterka už mi moc dlouho nabitá nevydrží, abych se podívala do pořádné mapy, když vtom slyším z pole – přesně z těch míst, kudy mě posílala navigace – chrochtání. Tvl, už zase?! V tu chvíli mi začalo být jedno, kterým směrem mám jet, prostě jsem vyrazila doprava, protože to bylo jednodušší.

Sešup do Rakovníka byl příjemný (a hlavně rychlý, což jsem v tuto chvíli ocenila), jen mi v něm byla docela zima. A bylo mi jasné, že se z něj budu muset zase vyhrabat nahoru. Aspoň se zahřeju. Směr Křivoklát. Tam jsem fakt jet nechtěla. Je mi jasné, že kostky ve sjezdu do Městečka už mě neminou. Teď už to jen nezvorat a vyhnout se těm kolem hradu. Sice to pro mě znamená kopec z Roztok k Leontýnu, ale tam je aspoň normální asfalt. Hlavně už prosím žádná prasata!

Dál už jsem to naštěstí znala, tak už mě Garmin neměl čím překvapit. Posledním šokem byla malá liška, která mi skočila do cesty ve sjezdu, kde bych případné kolizi neměla šanci zabránit. Naštěstí stihla přeběhnout…

Svalovec měsíce

Snad se teď nedotknu žádného svalovce ze svého okolí, ale ten, kterého jsem potkala na kole někdy v polovině června, byl opravdu extrémní :-) Naše seznámení bylo takové nevšední. Už během vyjíždění z Prahy jsem za sebou někoho tušila, ale nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Stáli jsme za sebou i na semaforu a ani nezabučel… Tak jsem čekala, že ať je to kdokoli, buď mě při první příležitosti předjede a zmizí, nebo prostě ujedu já jemu/jí, případně někam odbočí.

Nakonec jsem ho více či méně za zády měla až do Královic, kde mě po nějakých 20 minutách společné jízdy konečně pozdravil :-) Na dotaz, kam má namířeno, nějak nebyl schopen s jistotou odpovědět, takže jsme vlastně měli dost podobný plán :-) Dál už jsme tedy jeli společně, když to šlo, povídali jsme si, když nám píply radary, samozřejmě jsme se zařadili za sebe.

Týpek už od pohledu nevypadal jako typický cyklista, spíš jako hora svalů na kole :-) Řídítka v jeho „pazourách“ vypadala jako zkroucené pletací jehlice. Jelo mu to samozřejmě pěkně a jako bonus se za jeho širokými zády dalo parádně schovat před větrem :-) Postupem času z něj vypadlo, že je zápasník. No už od pohledu bych od něj nechtěla dostat přes držku :-) Aspoň jsem se s ním nemusela bát za šera v Klánovickém lese :-P

Vyjížďka to byla ideální – chvílemi jsme jeli normálně, chvílemi konverzačním tempem, potkali jsme se náhodou, žádné složité domlouvání, žádný slíbený čas srazu, žádný stres, že ho nestihnu. A rozloučení slovy „třeba zas někdy“, aniž bychom si do budoucna cokoli slibovali. Tak to mám na kole nejradši :-)

Alzheimer měsíce

No jo no, nikdo nemládneme a s tou pamětí už to lepší nebude. Přes den sice bylo na sluníčku určitě přes třicet stupňů, ale po setmění to ještě pořád klesá pod dvacet. Včera jsem o návlecích uvažovala už ve sjezdu z Doubravčic do Zahrad, přece jen do lesa to sluníčko tak nesvítí. Bylo mi trochu proti srsti si je brát ještě před setměním, ale když už jsem u Brodu stejně zastavila, holt už jsem si je oblékla. A stejně mi po půlnoci byla v některých chladnějších místech zima.

Dnes jsem dilematu, kdy a jestli vůbec si návleky obléct, byla ušetřena. Můj německý kamarád s dlouhým jménem, na které si nikdy nemůžu vzpomenout, mi totiž návleky vyndal z kapsy dresu, kam jsem si je ráno určitě dala :-P Ostatní věci, co vozím po kapsách, vlastně přendávám jen z kapsy do kapsy a dres dám do prádla až poté. Jenže návleky jsem během vyjížďky z kapes vyndala, když jsem si je brala na sebe, tak holt „přendávací“ proces neabsolvovaly.

Nabízelo se několik variant řešení. Tou první bylo zkrátit „cestu z práce“ tak, abych byla doma dřív, než se ochladí na „neúnosnou“ úroveň. Druhou variantou bylo přidat na intenzitě a tím se zahřát (a zároveň být tedy i dřív doma). Třetí variantou bylo smíření. S tím, že za blbost se platí a holt mi bude pár hodin ziminka. Asi tak nějak tušíte, že první dvě varianty u mě nepřipadají v úvahu, tak jsem vsadila na tu třetí a kupodivu to až tak strašné nebylo. Nebo že bych se nevědomky přece jen trochu přiblížila i k variantě číslo dva? :-P

Křáp měsíce

Automat na občerstvení u samoobslužné myčky v Sadské. Donedávna to pro mě byla dobrá nouzovka, když už měly zavřeno všechny mé vytipované občerstvovací stanice. Někdy jsem z něj dostala plechovku Monsteru, někdy Banánky v čokoládě… V poslední době z něj ale nedostanu nic!

Ne že by sežral peníze a nic nevyplivl, nebo že by se zakoupené zboží zaseklo o mechanismus, jak se leckdy stalo jinde, tenhle naštěstí aspoň plive zpátky i peníze. Zkoušela jsem několik různých mincí a žádnou nezachytil. Nevím, jestli jsem nezapomněla na nějaký důležitý krok v postupu – jako třeba pořádně nakopnout, praštit do něj pěstí, povalit ho na bok – ale poslední tři pokusy u tohoto automatu byly neúspěšné.

Jestli s ním někdo máte jiné zkušenosti, budu ráda, když se podělíte o návod, jak z něj něco dostat.

Upřesnění měsíce

Tohle asi nejlíp pochopí ti, kdo propadli sbírání čtverečků. Ostatním to zkusím zjednodušeně vysvětlit. Představte si mapu nakrájenou na čtverečky o straně 1,6 kilometru. „Počítá“ se každý navštívený, tedy každý, do kterého jste vjeli, i kdyby to mělo být jen o metr. Pak si můžete vzájemně poměřovat nejen to, co běžně, ale i velikost kompaktního čtverce tvořeného těmito čtverečky, případně počet nasbíraných čtverečků bez ohledu na tvar plochy, kterou tvoří, apod.

Jestli se nepletu, autorem této „hry“ je tým serveru Veloviewer, v originále se sbírání čtverečků říká „tile hunting“. Tam je to ale bohužel součástí placeného balíčku, zadarmo si nasbírané čtverečky můžete sledovat na stránce Statshunters, případně alternativní Squadrats. Používám Statshunters, kde se dají kromě čtverečků zobrazit i veškeré objeté trasy najednou.

Nejspíš v zájmu zrychlení přenosu dat se trasy po automatickém uploadu nevykreslí úplně přesně. Rozdíl je minimální, pro takové detailisty, jako jsem já, je tam funkce „update activity precision“ (upřesnit aktivitu), která se bohužel nedá aplikovat na všechny trasy zároveň, ale jen jednotlivě. Po kliknutí na tuto volbu se daná trasa upřesní tak, že opravdu kopíruje silnice a na té mapě prostě fakt vypadá líp :-) Dnes jsem si po dlouhé době s „upřesňováním“ hrála. Pro většinu tras to znamenalo opravdu jen přesnější vykreslení. U čtyř konkrétních to ale způsobilo, že už nevedly přes čtvereček, který jsem jinudy projetý neměla!

Jinými slovy „zjednodušené“ linie trasy protínaly roh čtverečku, ale silnice ho obloukem objela. Po upřesnění tras se čáry posunuly na silnici, čímž jsem o tento čtvereček přišla. Samozřejmě právem, když jsem do něj ve skutečnosti nevjela.

Naštěstí to nebyla žádná tragédie, protože se částečně nacházel v zastavěné oblasti. Tak jsem hned ten den, co se mi tahle „katastrofa“ stala, jela situaci napravit a v dotčené vesnici (Libiš) jsem si objela oblouček zástavbou, abych čtverečkem opravdu projela. Teď už je svět zase v pořádku a moje nově vzniklá díra uprostřed čtverce velkého 64×64 čtverečků (tedy pro představu asi 103×103 kilometrů) je zalátána. Aktivit k „upřesnění“ mám ale na mapě jistě ještě hodně, tak předpokládám, že se „problém“ bude ještě opakovat…

Hnůj měsíce

Tak tohle bylo o fous. Zase jedna (nakonec vlastně zas až tak ne úplně) fekální historka… Stalo se to cestou z Prahy do Otrokovic, poměrně na začátku, kousek od Poděbrad, myslím, že to byly Opolany. Nějak mě pobolívalo břicho, tak jsem si vyhlížela místečko, kde bych si mohla ulevit. Jako na potvoru jsem zrovna jela otevřeným prostranstvím, kde prostě vhodné křovíčko nebylo.

Těsně před začátkem vesnice jsem ale přece jen takový aspoň trochu krytý plácek našla. Sice u něj byla malá hromádka hnoje, ale co už, aspoň trochu přispěju… Tak jsem se tam utábořila, kolo opatrně položila do trávy, a protože jsem tak nějak tušila, že to bude na dýl, vytáhla jsem ještě powerbanku, že aspoň trochu nakrmím radar.

Jak tam tak stojím s radarem a powerbankou v ruce, přibrzdí tam takový ten maličký zahradní traktůrek. Tvl deset kilometrů ani živáček a zrovna teď tady nějakého musím potkat?! „Tak už jeeeď!“ žadoním v duchu. Nastává ale úplný opak a z vozítka vystupuje chlapík a začne na mě mluvit. Snad se jen chce zeptat, jestli nepotřebuju s něčím pomoct. (Ne, s některými věcmi radši fakt pomoct nechci :-D)

„Docela zajímavé místo na zastávku, takhle u hnoje…“ pronese na prolomení ledů. „Nooo…“, podívám se na radar v ruce… „Mně se zrovna vybila blikačka, tak jsem tu zastavila, abych ji napíchla na powerbanku. Byl to první plácek, kde se od té doby, co se to stalo, dalo bezpečně zastavit,“ snažím se zachraňovat situaci a předstírat, že vůbec nemám střeva v křeči.

Celkem sympaťák… Ale chvíle ke konverzaci fakt nevhodná :-D Pokračoval otázkami, jako kam jedu, odkud jedu, jak moc jezdím, kolik mám kol, kde jezdím nejradši… A zatímco jsem mu trochu nuceně odpovídala, přehazoval si tam tu hromádku hnoje, jako by se v mých útrobách právě vůbec neschylovalo k explozi. Už si nepamatuju, jestli nakládal hromádku na traktůrek, nebo z traktůrku další hnůj na hromádku, ale to je asi fakt jedno :-) Když dokydal, pronesl něco ve smyslu, že už musí jet, tak jsme se rozloučili.

Chvíli jsem zvažovala, jestli tedy můžu pokračovat v téměř započaté činnosti, ale měla jsem obavy, aby za pět minut nepřijel s další várkou hnoje (případně pro další várku), tak jsem si ten svůj radši popovezla ještě o kousek dál…

Odér měsíce

Pořád ta samá jízda, ale s hnojem už to naštěstí nesouvisí :-) Výlet z Prahy do Otrokovic, kde jsem nocovala před turnajem ve scrabblu v Soběsukách u Kroměříže, byl výživný. Do jednoho bidonu jsem si proto nalila energy drink, do druhého rozpustný kofeinový nápoj, dvě další plechovky Monsteru pro jistotu do bikepackové brašny, protože v Soběsukách o víkendu otevřený obchod těžko najdu.

Nevím, jak je to možné, ale ať mám zavazadlo velké jakkoli, vždy ho mám napěchované do posledního milimetru krychlového. A tak kdykoli jsem cestou potřebovala z brašny něco vyndat, musela jsem do ní věci zpátky šťouchat trochu na sílu. Nakonec se ale vždy vše vešlo. Ještě aby ne, když se to vešlo doma při balení.

Není proto divu, že se mi nějak podařilo jednu z plechovek energy drinku naďobnout. Cestou jsem si toho ale nevšimla, protože byly spolu s civilním oblečením na turnaj ve scrabblu v brašně úplně vzadu. A jak je brašna nepromokavá, nic mi z ní ani nevytékalo. Když mi před pár měsíci vytekl Monster v látkovém pytlíku na zádech, hned jsem cítila „přírodně identické aroma“, a hlavně podezřelé mokro na zádech.

Tentokrát si vesele šplouchal v brašně a sladké vlnobití zaplavilo i mé civilní oblečení. To jsem z brašny úplně náhodou vyndala před spaním, tedy asi ve dvě hodiny večer, když jsem si chtěla věci v brašně přeorganizovat a nechat si venku jen to, co budu potřebovat ráno. Napřed jsem se vyděsila, co to tam mám za „mokrý hadr“, kaktusový odér mi situaci rychle objasnil. A do háje… Po tričku vytahuju i sukni, která je ve stejném stavu.

Obojí je zralé na ždímání, tak není co řešit a prostě to přemáchnu v čisté vodě. Prací prášek s sebou fakt nevozím. Vůni kaktusu z obou kusů pořád cítím, ale už potřebuju jít spát. Oblečení co nejvíc vyždímám a opatrně položím k oknu. Na to, abych ho z něj věšela, nemám koule. Jsem ve čtvrtém patře a fouká jako prase. Nerada bych hledala své svršky po celých Otrokovicích.

Do rána mi to pochopitelně neuschlo úplně, přece jen jsem tomu nedala moc času. Spát jsem šla asi ve tři a budík jsem měla na sedmou. Zvažovala jsem i variantu, že si ty dva kusy oblečení na tu hodinku, co budu ráno přejíždět, nějak připevním na kolo, to by určitě doschly. Ale jak se znám, buď by mi někde bez povšimnutí upadly, nebo by mi uletěly do Baťova kanálu. A když ne přímo do něj, tak aspoň na řetěz nebo jinou podobně „čistou“ součást kola.

Na turnaji jsem se tedy oblékla do navlhlého oblečení, a jakmile to šlo, vyrazila jsem se sušit na sluníčko, které ten den naštěstí konečně pořádně hřálo, takže dosušení svršků bylo otázkou pár minut. Naštěstí bylo obojí dost tmavé, takže kaktusový Monster nezanechal žádné viditelné fleky.

Probuzení měsíce

Svá probuzení za jízdy během návratu domů tu radši rozebírat nebudu, ještě byste o mě začali mít strach… Bohužel se mi během jedné ze zastávek podařilo probudit někoho jiného. Bylo to v autobusové zastávce ve vesnici jménem Buková (těch bude asi víc, teď úplně nevím, jestli ji zvládnu správně lokalizovat, jen vím, že poblíž byla ještě Lipová :-D). Účelem zastávky bylo se trochu probrat, něco sníst, něco nabít, taková ta klasika.

Když jsem tyto činnosti dokončila a chtěla vyrazit, rozhodla jsem se ještě prokrvit zmrzlé prsty tím, že jsem roztočila paže v ramenou. V tu chvíli jsem bohužel zapomněla, že jsem tam při příjezdu zaznamenala spícího obyvatele. Menšího ptáka, který tam měl na trámu ve stropě hnízdo. Celou dobu, co jsem tam svačila, tam nerušeně spal. Jakmile jsem ale roztočila křídla, splašil se takovým způsobem, že mi skoro naháněl strach (to byl nejspíš účel).

Začal mi nad hlavou dělat zběsilé „osmičky“ a neuklidnil se, ani když jsem si sedla a přestala se hýbat. Nakonec ze zastávky vyletěl. Tak jsem radši vyletěla taky a doufala, že se co nejdřív vrátí domů. Tohle jsem nechtěla…

Zásek měsíce

Návrat ze Soběsuk u Kroměříže do Prahy byl jednou z nejnáročnějších jízd, co jsem absolvovala. Vyrazila jsem v sobotu kolem šesté odpoledne s tím, že jet v druhé půlce června přes noc přece není nic, čím bych se měla stresovat. Jednak je tma jen pár hodin, jednak přece nebude zima, když přes den smažilo sluníčko a bylo přes 30 °C. Už cestou tam jsem ale zjistila, že s tou noční teplotou to tak žhavé (doslova) není… Tam jsem ovšem dojížděla někdy kolem jedné hodiny večer, takže jsem tu noc rozhodně nejela celou. Cestou zpět už ale ano.

Předchozí noci jsem toho moc nenaspala. V pátek jsem do Otrokovic vyrazila kolem půl šesté v noci, abych měla dostatečnou rezervu. Čas ulehnutí do postele jsem tomu samozřejmě úplně nepřizpůsobila a šla jsem spát asi ve dvě. Na ubytovnu jsem přijela nějak kolem jedné večer, takže než jsem se dostala do postele (pokec s paní recepční, sprcha a zmíněné máchání oblečení), byly rázem tři hodiny. A na turnaj, který začínal v devět, jsem to měla tentokrát ještě něco přes hodinu, takže jsem ten spánkový deficit moc nedohnala. Nehledě na to, že se mi moc dobře nespalo a pořád jsem se budila.

Jinými slovy, neměla jsem ideální předpoklady pro bezproblémovou jízdu přes noc. Dřív než spánkový deficit mě ale začala trápit zima. Jasně, ta nevyspalost k ní také přispěla, ale ten nápis „8 °C“ na Garminu byl všeříkající. Přes den 33 °C, přes noc 8 °C. To je fér… Někdy kolem půlnoci už jsem přestávala cítit prsty na rukou. Návleky na nohy jsem zapomněla, ale o prstových rukavicích jsem ani neuvažovala. Vždyť už je první letní víkend! V lese potkávám dokonce i první letošní houby.

Už jsem si na sebe vzala i (kaktusem stále vonící) civilní triko, které jsem s sebou měla na převlečení, ale pořád to bylo málo. Snažila jsem se zahřát tím, že budu „pořádně“ šlapat, ale byla mi taková zima, že jsem ani pořádně šlapat nedokázala. Navíc jak jsem pomalu ztrácela cit v prstech, nebyla jsem moc schopná řadit. Stresovalo mě každé zachrochtání z příkopu, v tomhle stavu praseti fakt neujedu, zvlášť když je to pořád do kopce. Nebo mi to tak jen připadá, jak jsem vyřízená?

Marně vyhlížím nějakou civilizaci. Je sobota večer, to už není nikde ve dvě hodiny otevřená ani žádná hospoda? Jevíčko. Žádné velkoměsto. Ale pořád je to větší než ty shluky pěti chalup, co jsem potkávala doteď. Navzdory plánu zajedu na náměstí. Otevřenou hospodu tam nevidím, ale zahlédnu povědomé světélko – krytý bankomat!

Tak aspoň na chvilku… Zalezla jsem dovnitř, bylo tam krásné teplo. Tedy jen prvních pár minut. Bezpochyby tam bylo tepleji než venku, ale pořád to nebyla teplota, ve které bych se cítila příjemně. Výsledek byl takový, že jak jsem se přestala hýbat, ještě víc jsem tam vymrzla. Sice se mi vrátil cit do prstů, najednou mi ale byla hrozná zima na nohy. A začalo se mi chtít spát…

Ne, tady spát nemůžu… Sice mě hlídají kamery (no dobře, hlídají ten bankomat, ale snad by se mi tu nikdo neodvážil ukrást kolo přímo pod kamerami), ale já jak jsem někde, kam se může dostat i někdo cizí, nespouštím své kolo z očí. Střídavě se snažím zahřát nohy tím, že si je třu dlaněmi, střídavě tam sedím na koberci schoulená do klubíčka a poklimbávám, střídavě se cpu gumovými medvídky.

Několikrát už jsem odhodlaná vyrazit, ale nakonec to vzdám s tím, že je mi tak velká zima, že to prostě nedám. Nevím, jak jsem to dokázala, ale strávila jsem tam podle záznamu trasy dvě a půl hodiny! Své útočiště opouštím po čtvrté hodině v noci s nadějí, že jak už se rozednívá, bude snad brzy i tepleji… No nebylo, nechutně jsem mrzla ještě tak dvě hodiny, pak už to byl další hodinu nebo dvě jen lehký teplotní diskomfort, a teprve kolem osmé hodiny jsem se ve svých třech vrstvách, z nichž jen jedna měla dlouhý rukáv, cítila komfortně.

Další podobný zásek jsem absolvovala někde u Koclířova, kde na mě tentokrát už po několikáté přišel mikrospánek a usoudila jsem, že nastal čas to řešit jinak než kofeinem či žvýkačkou. Tam jsem ulehla pro změnu na heřmánkovou louku, ale zem byla ještě pořád moc studená na to, abych usnula. Místo abych zkusila pokračovat a proces opakovat třeba za půl hodiny, sedla jsem si k betonovému pilíři mostu a poklimbávala tam, beton už aspoň nebyl tak studený, byť o nějakém rozpálení nemohla být řeč.

Krovky měsíce

Další zážitek z návratu od Kroměříže. Už bylo světlo, teplo, něco po poledni, dvě vrstvy navíc už dávno putovaly do brašny. Stánek se zmrzlinou ve Velinách. Kolem toho jsem přece nemohla jen tak projet. Hruška a slaný karamel? No tak tady opravdu musím zastavit. Přibrzdím přímo před okýnkem, vyháknu nohy z pedálů, pravou postavím na zem a levou přehazuju přes sedlo… Zapomínám, že za ním mám bikepackovou brašnu, kvůli které musím nohu zvednout výš.

Brašnu jsem tedy samozřejmě nakopla, v pozici „s nohou za krkem“ fakt rovnováhu neudržíte, co vám mám povídat… Tak jsem se tam skulila na záda i s kolem. Aspoň že spadlo na levou stranu, kde není přehazovačka, která je na takové pády asi nejnáchylnější. Válím se tam na krovkách jak nějaký hovnivál a vymýšlím, jak se zvednout, aniž by kolo muselo do dalšího kontaktu s asfaltem.

Mezitím se seběhli lidi, kteří v tu chvíli u stánku i sousedního koloniálu posedávali, a ptali se, jestli jsem v pořádku. Mysleli si, že jsem spadla, protože jsem nevyhákla pedál, tak jsem jim musela vysvětlit, že na nášlapné pedály jsem na rozdíl od bikepackové brašny zvyklá. Zkontroluju levou páku, ne že bych ji nějak moc používala, ale funguje. Pár škrábanců už beztak měla, takže další už neřeším… Na rámu žádný nový nepřibyl.

Mně se později dopadová místa rozležela a druhý den mě trochu bolela jedna ze sedacích kostí a lopatka na stejné straně, ale nic vážného. Pro případné zájemce, celý popis jízdy ze Soběsuk do Prahy je zde.

Pochvala měsíce

Na cestách si vážím každé pochvaly. Většinou se týkají mého kola, ale už mi byl pochválen i dres, na jednom semaforu nedávno dokonce i nohy :-) V polovině června jsem se ale dočkala pochvaly, na jakou se nezapomíná. Přijela jsem s kolem do Festky na servis (standardní údržba, spotřebák, no big deal) a první věta, co zazněla z úst mechanika, byla: „Máš to nějaký čistý!“ :-D

Konečně… Konečně jsem to před návštěvou servisu jednou umyla až tak důkladně, že usoudil, že to tentokrát sám mýt nemusí. Nebudu zastírat, že mě u srdce zahřál pocit, že jsem konečně investováním svého času do očisty kola ušetřila čas mechanikovi, kterého už tak zaměstnávám až běda! Mimochodem mi tu památnou větu řekl o pár hodin později i kamarád, kterého jsem náhodou potkala cestou z práce :-)

Alarm měsíce

Značka „slepá ulice“ není zeď. Ani když je na stejné silnici pro jistotu podruhé, potřetí, počtvrté… Značka „silnice č. II/101 uzavřena“ není zeď. Ani když je na té samé silnici podruhé, potřetí, počtvrté… Drátěný plot není zeď. Zvlášť když jím je zatarasená jen silnice, ale ne přiléhající pole.

Na první pohled to vypadalo, že je u Obříství vybagrovaný jen kousek asfaltu, tak jsem se to (jak jinak než potmě) pokusila obejít přes to pole, po kterém vedlo něco, co by mohlo být považováno za jakousi improvizovanou cestu. Už to skoro vypadalo, že staveniště obejdu, když vtom se rozhoukal alarm!

Sakra, s tím jsem nepočítala. Teď tu na mě někdo vyběhne a bude nadávat, že ho budím. V rychlosti zkontroluju, jak to vypadá přede mnou, bohužel to nevypadá, že by staveniště končilo hned za houkačkou, tak to nakonec radši otáčím a přes pole se odevzdaně vydávám zpátky.

Podobný alarm se mi už podařilo rozhoukat u uzavřeného úseku cyklostezky Poděbrady-Libice, ale tam jsem si byla vědoma, že na staveniště nelezu, jen jsem se při jeho objíždění moc přiblížila plotu…

Krteček měsíce

Za všechno zase může ten můj německý kamarád s dlouhým jménem. Přestože mi Garmin hlásil, že už by bylo záhodno dobít řazení, samozřejmě jsem na to ten den zapomněla. Sice jsem si vzpomněla v práci, ale tam nemám příslušný kabel (už aby se to všechno sjednotilo na USB-C!), tak jsem zvažovala, že se po práci na chvíli zastavím doma a kolo aspoň na dvacet, třicet minut napíchnu na nabíječku.

Pak jsem ale vyhodnotila, že když to bylo teprve první varování, měla by mi baterie v řazení ještě minimálně sto kilometrů vydržet, to by tu „cestu z práce“ ještě mělo dát… Tak proč se zdržovat zastávkou doma?

No kdyby mi to nabité vydrželo, asi bych to sem nepsala :-) Přestože jsem se snažila řadit co nejméně, docela brzy přišlo druhé varování a kupodivu už asi po 50 dalších kilometrech mi kolo přestalo řadit úplně. A zrovna mi to zůstalo na docela lehkém převodu, který se mi do polabské roviny a východního větru na dojezd domů fakt nehodil. Nohama točím jako Krteček nebo jiná kreslená postavička a docela brzo mě z toho bolí kolena.

Nezbývalo mi, než se s tím lehkým převodem nějak smířit a prostě se nějak dostat domů. Cestu z práce jsem se tedy rozhodla zkrátit a pro jednou přežít kostky ve Staré Boleslavi. Právě tam jsem si ale vzpomněla, že kamarád z Brandýsa má stejnou sadu, a tudíž by měl disponovat kabelem, který mi zpříjemní dojezd. Sice už je po jedenácté hodině, ale zkusím mu napsat. Odpovídá obratem, že se můžu zastavit. Hurá, tak si ty nohy přece jen nakonec nezauzluju!

Jak se kostkám raději vyhýbám, poněkud mě zaskočily tím, že mi vydrncaly světlo. Můj téměř 300gramový MagicShine samozřejmě přežil bez úhony, tak si na něj vzpomeňte, až ve Staré Boleslavi uvidíte tu prasklou dlažební kostku :-P Jen dalo trochu práce tam potmě najít šroubek z uchycovacího mechanismu a světlo následně namontovat zpátky na řídítka. Výborné zpestření, zvlášť když na vás někdo čeká s kabelem v garáži, aby vás zachránil.

Z plánovaných 15 minut, za které by se mi kolo na dojetí 20 chybějících kilometrů úplně v pohodě dobilo, jsou nakonec dvě hodiny. Probrat jsme stihli skoro všechno od nesmrtelnosti chrousta po kvantovou fyziku a někdy po druhé hodině večer (takže už asi tak po třetím zděšení, že už je tolik hodin), jsem z kamarádovy garáže vyrazila domů. Tam jsem přistála okolo třetí, no než jsem se dokopala do postele, bylo venku nějaké podezřelé světlo… Pak se mám divit, že je pro mě budík na osmou vražda…

Dobrák měsíce

Poslední červnový víkend. Konečně je krásně teplo. Až takové teplo, že jsem po nějakých 70 kilometrech bez pití. V každé vesnici vyhlížím stánek se zmrzlinou, klobásami, čímkoliv, hlavně aby tam měli něco k pití, nebo aspoň vodu. Nic. Jedu takovými pr*elemi, že nepotkám ani živáčka, který by vegetil na zahradě a mohla bych ho o vodu poprosit.

Nakonec oslovím skupinu asi pěti lidí postávající u nějakého domu, jestli nevědí v okolí o nějakém stánku. Odkazují mě na Vietnamce, ale tam bych nemohla s kolem. Sice mi nabízejí, že mi ho pohlídají, ale… Vypadali sice slušně… Ale ne, já ho prostě z ruky nedávám, navíc by to od nich do obchodu bylo ještě docela daleko a jít to v tretrách by bylo asi za trest.

Nakonec mi jeden z nich nabídne svou vodu, kterou měl v autě. Beru. Jen tedy jestli mi nevadí, že je ochucená. Nevadí, naopak, beru všema deseti. Mango? Úplně nejlepší! Ujistím se, že mu opravdu nebude chybět, a už nastavuju bidony… :-) Mám takovou žízeň, že než se vyhrabu na kopec za vesnicí, mám už zase jeden prázdný.

Tečka měsíce

I Festka má svoje dny… Je sice nádherná, výjimečná, úžasná… Ale pořád je to kolo. Stroj, kterému se prostě občas něco porouchá nebo upadne :-) Většina součástek je pochopitelně spotřebák a při mém nájezdu odcházejí poměrně rychle… Bez něčeho se dá nouzově dojet, bez něčeho ale ne. A ty nepostradatelné součástky mají talent na to, aby odešly zrovna v nějakou nevhodnou chvíli. Ale co si budem, která chvíle je pro poruchu stroje vhodná?

A tak jsem se v neděli 29. června ve 23:15 octla ve Klech u Mělníka s nepojízdným kolem. Naštěstí se mi poměrně brzy podařilo sehnat odvoz, za který ještě jednou děkuji. Na Garminu jsem v tu chvíli měla pouhých 165 kilometrů. Původní plán byl takový, že když dnes dám „200 a šušeň“, budu potřebovat zítra po práci „100 a šušeň“ a vyjde mi to na 5000 km za červen. Jednoduchou matematikou lze tedy spočítat, že mi na poslední den v měsíci zbylo „100 + 2 šušně + 35 km“ :-D Jinými slovy, potřebovala jsem minimálně 152 kilometrů, z nichž dva jsem si odbyla cestou do práce.

Vyvstala tedy otázka, na čem těch 150 kilometrů odpoledne odjedu, když mám ostatní kola samozřejmě v totálním „punku“. No dobře, on ten punk teda není zas až tak úplně totální, ale ono stačí mít v punku brzdy a rázem je vlastně nepoužitelné celé kolo… To je tak, když někdo není schopen se ani přes několik nabídek pomoci z různých stran dokopat k tomu, nechat si brzdy odvzdušnit.

Nakonec bude asi nejschůdnější variantou si odvzdušňovací sadu pořídit a „jen“ si to nechat vysvětlit. Koneckonců není úplně bezpečné jet za někým na kole, které nebrzdí… Proč to řešit s předstihem, když mám 364 dní v roce pojízdnou Festku, že jo… Jak se znám, budu to samozřejmě zase honit na poslední chvíli v listopadu, až mi na řídítkách přistane první sněhová vločka.

Traktůrek je out úplně, ten ty brzdy potřebuje odvzdušnit obě. Cyklokroska by nouzově použít šla, přední brzda funkční je. Přece jen kdybych těch 150 kilometrů našmudlala po cyklostezce podél Vltavy, asi bych si ani hubu nerozbila :-) Je tu ovšem ještě jedno řešení… Moje „Popelka“ mezi koly… Stroj, který jsem vždy podceňovala. Stroj, který už dva roky prostě stojí v koutě. Stroj, jehož chvíle asi právě přišla. Ocelový veterán mého expřítele.

Když to zjednoduším, dohoda je taková, že „na něm můžu nouzově jezdit, ale jen v hezkém počasí“. Jednou mu ho vrátím, jen zatím nebyla příležitost. Beztak na něj nespěchá, potřebuje ho jen jednou ročně na retro závod, tak mu aspoň nezabírá místo v garáži. Já jsem ho svého času parkovala ve Festce, abych měla na čem odjet, když jsem tam své kolo z nějakého důvodu musela nechat. Teď už to mám do Festky jen 2,5 kilometru, takže když na to přijde, nouzově to dojdu i pěšky.

Každopádně obě podmínky dohody byly splněny – byla jsem v nouzi a počasí bylo přímo nádherné. Vytahuju tedy „progresivní gravel“, jak ho jeho majitel tituluje, dofukuju kola na 50 PSI (to je vlastně také součástí dohody, že tam víc nepošlu :-P), zkontroluju brzdy (ráfkové, takže aspoň tady se bez odvzdušňování obejdu) a přeházím z Festky Garmina a světla. Cesta do práce bude testovací jízdou, jestli si na tom někde nenamelu, přece jen se to ovládá trochu hůř. Má to velmi úzká řídítka a řazení v jejich koncích, tak musím často přehmatávat.

Cestou do práce aspoň zjistím, že ta věc dokonce i řadí. Teda aspoň vzadu, vepředu jsem to vlastně ani nezkoušela. Přece jen ten největší převodník není o moc větší než ten malý na mém silničním kole. Docela často mi tedy „dojdou převody“, ale to dnes není podstatné. Dnes je podstatné dojet chybějících 150 kilometrů a nezabít se.

Z práce se snažím vyrazit co nejdřív, abych těch 150 kilometrů stihla do rána :-) Předpokládám, že budu fakt pomalá, nejsem na to kolo zvyklá, navíc ta váha bude v každém stoupání asi dost znát. A chybějící převody zase v každém klesání. Předpokládám tedy, že mi to klidně může trvat i 8 hodin…

Problém jsou pro mě i tretry, z nějakého důvodu mě v těch „bajkových“ bolí chodidla, přendávat pedály už se mi ale fakt nechtělo, přes dva roky na to nikdo nesáhl, kdo ví, jestli bych je vůbec dokázala povolit. Zvlášť když nikdy nevím, na kterou stranu :-P MTB tretry mám několikery a chodidla mě bolí ve všech, vezmu tedy ty „nejmilosrdnější“.

Ještě než vyjedu z Prahy, už nevím, jak bych ta chodidla zkroutila, abych jim trochu ulevila. Nejspíš od toho mě začnou bolet i kotníky, bolest kolen už je tak nějak automatická. Po nějakých 30 kilometrech mě začne bolet i zadek, přece jen je na tom kole sedlo, na které nejsem zvyklá. Jeho výška je navíc „jen tak odhadnutá“. Ale co už, jde přece jen o 150 kilometrů, to bych měla být schopná odjet na čemkoli, i kdybych to měla jet celou noc.

Z poněkud nešťastně umístěných pák mě brzy začnou bolet i zápěstí a některé prsty, a už od nějakého padesátého kilometru útrpně odpočítávám, kolik ještě „musím“ přežít. Mou pozornost od sebemrskání rozptyluje pohled dolů na převodníky, které se točí tak nějak „pravidelně nepravidelně“ – to jsou na tak starém kole vážně oválné? Nebo jsou jen nakřivo? Nebo je to jen nějaká optická iluze? Hlavně aby mi za jízdy třeba neupadly… Ke všem těm bolístkám se tak přidává i strach, abych vůbec dojela :-)

Jak mě všechno bolí, přidávám na intenzitě. Chci to mít co nejdřív za sebou. Jasně, je tu i varianta to zkrátit a smířit se s tím, že za červen nebudu mít 5000 kilometrů, ale… Víte, jak nerada se vzdávám :-) Zbývající kilometry v duchu přepočítávám i na hodiny, když počítám s rychlostí 20 km/h, jdou z toho na mě mdloby. Ještě 4 hodiny v tomto stavu? No potěš… Docela jsem se divila, že mě dva z protijedoucích cyklistů dokonce pozdravili :-) Dalších asi pět se tvářilo, že mě nevidí. Musela jsem vypadat jako hrozný „turista“. Jak s oblibou říkám, „člověk na kole“.

Mám strašné nutkání zastavit a nechat tělo odpočinout, ale nechci riskovat, že začne stávkovat a už nebude ochotné na ten stroj znovu nasednout. Tak nakonec – kromě nutné zastávky v Tatcích na závorách (ne, s Pendolinem se přetlačovat nebudu) a několika semaforů v rámci Prahy – vůbec nezastavuju.

V Nymburce nastane milé překvapení, když zjistím, že mám najednou lehký vítr do zad. Aha, tak jsem nebyla tak marná jen vinou svého stroje a setupu, ale i kvůli lehkému protivětru. Najednou to jede úplně jinak, ke svému velkému údivu přes dvě hodiny držím v polabské rovině rychlost kolem šestadvaceti, což ovšem nic nemění na tom, že mě bolí úplně všechno.

Už nevím, jak bych si sedla, tak občas jedu i vestoje, přičemž intenzivně myslím na svá první setkání s tímto kolem, kdy jsem si při jízdě vestoje nakopla řídítka a přistála na asfaltu. Už ani nevím, jestli se mi to stalo dvakrát, nebo třikrát, už to bude dost dávno, ale mám od té doby vryto do paměti, že mě toto kolo nemá rádo a shazuje mě ze svého hřbetu :-)

Asi po 100 kilometrech mě začínají bolet i záda. Tak nějak zapomenu, na čem jedu, a automaticky pustím řídítka, abych se na chvilku napřímila… A sakra, to byl ale blbý nápad! :-D Docela výživný náklon se mi ještě nějakým zázrakem podaří vyrovnat a blízké setkání se silnicí se nekoná. Uf, tak to bylo těsné… Sama nechápu, proč je to kolo tak nestabilní, když má asi tak dvakrát širší pláště než Festka. Nejspíš má těžiště jinde, než jsem zvyklá.

Nevím, jak se to stalo, ale domů jsem přijela celá. S obrovskou úlevou ve čtvrt na jednu vyhákávám nohy z pedálů. Chvíli tam obkročmo stojím před barákem a vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem si po pár desítkách kilometrů říkala, že to nemám šanci přežít. Nejenže jsem to přežila, ale ještě jsem to stihla v docela důstojném čase – za šest a půl hodiny. Takže dokonce ani nebudu o hladu a stihnu si ještě za odměnu zajít k Vietnamci pro vajíčka k večeři!

Bilance:

• Za měsíc najeto: 5006 km
• Od začátku roku najeto: 26 133 km
• Nejdelší jízda: 404,49 km
• Počet defektů: 3
• Počet pádů: 0

Takhle jsem si tečku za letošním červnem fakt nepředstavovala, ale znáte to, zážitek nemusí být pozitivní, aby byl intenzivní. A tahle vyjížďka opravdu intenzivním zážitkem byla. Sice jsem to kolo celých 6,5 hodiny v duchu proklínala, ale současně jsem byla vděčná za to, že mi tam v tom koutě stálo a trpělivě dva roky čekalo na svou příležitost! I tak ale tiše doufám, že na tu příští bude čekat minimálně stejně dlouho :-)

Kat Secteur

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů. V letech 2021, 2023 a 2024 překročila hranici 50 000 kilometrů za rok a nevypadá to, že by se chystala polevit. To vše při práci na plný úvazek, pracuje v médiích.

Se svými „čísly“ si ráda hraje a sleduje například svůj celoživotní nájezd, mezi sebou porovnává jednotlivé měsíce či roky. Její zatím nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, taková vzdálenost ovšem není žádným vyčnívajícím extrémem. Už několik let drží tradici jet aspoň jednou za rok z Prahy do Brna a zpátky na jeden zátah, což čítá minimálně 500 kilometrů. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, několikadenní organizovaná vyjížďka o délce 1228 km. Ta už se ale bez pár dvouhodinových šlofíků neobešla.

Na Stravě vystupuje pod přezdívkou Kat Secteur a s přibližně 6000 followery patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole, samozřejmě venku. V každém počasí. Někomu její ježdění a odhodlání může připadat šílené, někomu zbytečné, někomu nezdravé… Ale najdou se i tací, pro které je inspirující či motivující. I proto jsme Katku požádali o vhled do toho, jak vypadají nejen její vyjížďky, ale i do toho, co ji na nich potkává a co se jí při nich honí hlavou.

Přečtěte si také:

• Módní přešlapy ve fitku: Co vám ostatní neřeknou (ale myslí si to)?
• Jak vybrat dětské kolo, když nechcete šlápnout vedle?
• Běhat nalačno? Pomůže přerušovaný půst výkonu, nebo vás spíš zpomalí?
• Test Redmi Buds 8 Lite: za pár stovek umí víc, než možná čekáte
• Pátý měsíc na jižní polokouli: australské jógové life hacky