Ve čtrnácti už laškovala s drogami a o několik let později se z totálního dna, špíny a ulice dostala zpět do života. Cesta to byla dlouhá, ale Zuzana Rychnovská vytrvala. Přitom vytrvalost není její nejsilnější stránka, ale jak se ukázalo, je to sprint. Na dráhovém kole. V týmu Akademie dráhové cyklistiky zářila tak, že… ale to bych předbíhala. Zuzka drží osud pevně ve svých rukou a řídí si ho. Přišel nevídaný úspěch.

Před dvěma lety jsme spolu vedly rozhovor o cestě z drog, sportu a jeho roli v životě Zuzky. Díky němu si splnila sen stát jako hobík na bedně s profesionálkami. Byly řečeny i další sny do budoucna a po dvou letech se vracím, abych zjistila, zda se splnily. Čtěte text s nabíjející atmosférou plnou energie a smíchu, taková Zuzka totiž je.

Zuzko, tobě je 35, což je pro tento rozhovor, jak se později ukáže, dost zásadní informace. Co znamená 35 v cyklistickém věku?
Že už patříš mezi starouše do kategorie masters, ale o tom jsem před těmi dvěma lety, kdy jsme spolu mluvily, ještě nepřemýšlela.

Právě před dvěma lety jsme spolu mluvily o tom, jak se ti splnil sen, že jednou budeš stát na bedně s profesionálkami. Jako nejlepší českou hobby jezdkyni tě oslovili trenéři, abys na MČR profesionálkám rozjížděla týmový sprint a braly jste zlato. Další budoucí sen byl nazpívat píseň, splnilo se to?
To se ještě nestalo, nikdo mě neoslovil. (smích)

Pak tam byly pracovní sny a následně jeden cyklistický, který ses neodvažovala vyslovit. Řekneš mi dnes, co to bylo?
To byly sny, které se úplně nepovedly. Jako hobby cyklistka z klubu Akademie dráhové cyklistiky (projekt mistra Evropy a vicemistra světa Tomáše Bábka a dvojnásobného mistra Evropy Robina Wagnera, pozn. red.) jsem myslela na to, že bych se ještě vyšvihla mezi profesionálky. To jsme s Duklou Brno zkoušeli, ale musela bych obětovat hrozně moc úsilí a času. Zkoušela jsem to jen do června minulého roku, dokud jsem po mateřské nepřišla za trenéry Dukly, že musím do práce. Měli pro to pochopení a nechali mi i tak otevřené dveře k tréninku a zázemí. Trénovat jsem tedy nepřestala, a tak jsem přemýšlela, co bych ještě mohla zkusit. Kde je pro mě cestička. Tou dobou začali trenéři Akademie hecovat svého nejlepšího jezdce Davida Gottharda, aby se zúčastnil MS masters v dráhové cyklistice a mě napadlo, že se připojím a pojedu také. 

Co se v tvém životě změnilo ve chvíli, kdy ses zaměřila na jiný cíl?
Vlastně nic, já od začátku trénuji stejně, mě to hrozně baví. Bez tréninku si nedovedu představit fungovat. Považuji ho za pevný bod v životě, který mi dělá dobře, o který se můžu opřít. Vyhovuje mi, když mi někdo napíše plán a já vím, co budu dělat. Mám jistotu a režim. A aby to dávalo smysl, tak si hledám cíle, na které trénuji.

Jenže u tebe se ty cíle asi špatně hledají. Nejsi náhodou nejlepší hobby dráhová cyklistka v republice?
Zatím asi jo.

Dá se tedy pro tebe najít cíl v českém dráhovém závodě pro amatéry?
Vždycky hledám cíl v tom, že chci být rychlejší než někteří chlapi, které si vyberu předem. (smích) Napíšu si je na seznam a jedu. (smích) Fakt je ten, že závodím s muži. Na závodě se totiž objevuje málo žen. Dvě, tři. A taky chci zajíždět nějaké své časy a sprint je v tomto skvělý, vidíš, jestli se zlepšuješ. To mi tak nějak stačí. A až se mi jednou podaří předjet Davida (Gottharda, pozn. red.), tak budu spokojená.

Kolik ti na Davida chybí, dejme tomu, v disciplíně 200 metrů letmým startem, kde máš nyní světový rekord, ke kterému se ještě později dostaneme?
Ještě hodně, já mám 11,509 sekundy a on má 11,1…něco. Může se to zdát, že to není velký rozdíl, ale je.

„Nejdůležitější na životě je ráno,“ říká Zuzka. Od závislosti na drogách, totálního dna až na stupně vítězů

Kolik mužů z Akademie dráhové cyklistiky je nyní rychlejších než ty, kromě Davida?
No, tak, (odmlčí se) řekla bych, že jen David Gotthard. Malášek sem tam někdy zazlobí, ale teď, se svým osobákem, jsem druhá.

Rozhovor před dvěma lety byl poměrně úspěšný. Inspiroval spoustu lidí v tom, že jde svůj život změnit, když na tom usilovně pracujeme. Vyhrabala ses z drog, 13 let abstinuješ, máš rodinu, plníš si sny. Myslela jsem, že jsme v tom rozhovoru řekly všechno a tys mi vypálila rybník svou účastní na MS v Manchesteru minulý týden. Zajela jsi neuvěřitelně. Můžeš říct, čeho jsi tam dosáhla?
Specializuji se na sprinterské disciplíny. Jela jsem 500 metrů z pevného startu a sprint, na který jsem se kvalifikovala zmiňovanou disciplínou 200 metrů letmým startem. A stala jsem se ve své kategorii dvojnásobnou mistryní světa. Na pětikile jsem zajela čas 36,7, s tím jsem nepočítala a jsem velmi spokojená. Na světový rekord mi chyběly dvě desetiny. Bylo to překvapení pro mě i lidi kolem. A na 200 metrů jsem ve své kategorii zajela světový rekord.

Co se v tobě odehrávalo?
Ještě na kole jsem si pokaždé od plic několikrát zařvala, prožila jsem si ten výsledek na ceduli. U dvoukila to bylo ještě intenzivnější, protože jsem věděla, že padl svěťák. 

To jsi už věděla, že je to svěťák?
Věděla. Na jaře jsme byli na soustředění v Polsku a tam už jsem začala zajíždět časy hodně blízko světového rekordu. Jenže – u toho sprintu je to někdy hrozně blízko, a přitom tak daleko. Byla doba, kdy jsem za nic nemohla zajet pod 12 sekund. Nešlo to. Zkrátka jsem věděla, kolik je světový rekord, a proto to bylo z pohledu na tabuli hned jasné. Cítila jsem radost a zas a jen radost. Sesedla jsem z kola a „valila“ na dopingovou kontrolu. Nenechají tě to ani prožít a už tě berou na čůrání! (smích)

Počkej, dopingová kontrola u hobíků?
Jasně, pořád jsou to UCI závody. Kdykoliv se zajede světový rekord, tak se dělají testy. Přijde mi to skvělý kvůli tomu, aby ten sport zůstal čistý, protože se pak nemůže na nikoho ukazovat, že „sype“.

Jaká byla dopingová kontrola?
Hele, sedíš tam s partičkou Anglánů, děláš fórky, kterým nikdo nerozumí, … Byla to směsice pocitů z toho, že jsem zajela rekord, oni mi tam moc gratulovali, pak přišel moment, kdy jsem měla vyčůrat 90 ml, já jsem vyčůrala 80. Vypila jsem čtyři litry vody, měla jsem oči zalitý vodou, tryskalo mi to z uší a čekali jsme, kdy se mi zas bude chtít, abych načůrala desítku. A pak jsem chodila na malou celý odpoledne.

Jak jsi dávala to, že ti koukají mezi nohy, zda jde tekutina do lahvičky skutečně z tebe?
To mi vůbec nevadilo, já jsem na to zvyklá, dělám takto močové testy klientům, se kterými pracuji (abstinující drogově závislí lidé, pozn. red.), takže mi to nevadí ani u sebe. Šly jsme s komisařkou na záchod, ona na mě pořád: „Relax, relax,“ a já, „já jsem úplně v klidu, ale nejde se vychcat.“ Dobrý to bylo, já myslím, že to tam nevadí nikomu, když vyhraješ, tak se ráda vyčůráš. Máš dobrou náladu a je ti kontrola úplně jedno.

Takže euforka byla?
Byla, ale nevím, jestli jsem neměla větší euforku, když vyhráli kluci. 

Rozpovídej se, to je další velký úspěch české výpravy, který nesmíme opomenout.
Kluci (Petr Malášek, Petr Neuvirt a David Gotthard, pozn. red.) jeli tým sprint a ten byl hodně dramatický. Kvalifikaci ovládli skvěle, ale když šli bojovat do finále o zlato s Američany, tak jsem z plochy sledovala na jedné straně je, na druhé startující Američany, ceduli a bylo to opravdu dramatické. Vyjeli a naši byli v prvním kole druzí. V druhém kole se čas zlepšoval, ale stále byli druzí a v závěrečném to začal David obracet. Do poslední chvíle nebylo jasné, zda vyhrají.

My jsme zrovna byli na grilovačce u sousedů a říkám, pardon, já si tady vytáhnu notebook, kluci jedou o zlato. Fandili jsme všichni a já tě tady v Brně slyšela z přenosu na notebooku řvát. Byla jsi to ty, že?
Já měla pocit, že ani nedutám, ale na konci už jo. On totiž Malášek neměl brýle a říkal, že neuvidí na tu ceduli, takže by byl rád, kdyby aspoň slyšel, jestli vyhráli nebo nevyhráli. Takže jsem to tam potom trošku osolila. 

Jak se celkově vedlo mužům?
Skvěle. I když to nebyly medailové pozice, obsadili krásná místa. Petr Malášek se před třemi měsíci rozhodl, že do toho naskočí s námi. Udělal velký kus práce, co s námi začal trénovat. Bylo na něm znát nadšení. David obsadil 6. místo na 750 metrů, 5. místo ve sprintu, Petr Neuvirt se tam probojoval na 8. místo.

Petr Neuvirt není z brněnské Akademie, ale z pražského Kova. Kolikrát si zkoušeli sjet tým sprint dohromady?
To bylo poprvé. 

Kdy?
Přímo při tom prvním závodě, v semifinále. Taky se kluci nesjeli tak pěkně, jak by to mohlo vypadat, ale v tom druhém závodě už to bylo moc pěkné. Dopadlo to překvapivě dobře.

To je dost zajímavý moment, i tak vyhráli. Máš ještě nějaký další z MS?
Zajímavý moment byl úplně poslední smíšený závod, nějaký memoriál. Přihlásili se tam jen čtyři závodníci, tak jsme se jako Český tým hecli a šli jsme do toho, že to bude takový „social ride“, popovídáme si u toho. A ono to tak nebylo. Od začátku za to vzal jeden borec a jely se hrozný granáty až do konce. Scratch na 20 kol. Ale bylo pěkné, jak tam byly vidět v převaze české barvy, že jsme se zapojili, i když jsme už nemuseli. Toho si cením. Nicméně já jsem si tam fyzicky „dala“ asi nejvíc za celou dobu těch závodů. Dopadlo to dobře, David byl druhý, já čtvrtá.

Co dostávali vítězové mistrovství?
Duhový dres, cenný kov a dřívko. Pak jsme zjišťovali, co to je a je to kus bývalé manchesterské dráhy. Musíme hodně jezdit a za chvíli si v Brně můžeme postavit svoji. Máme základy, na kterých můžeme začít stavět. (smích)

Mám pocit, že v tuto chvíli jste pro to udělali víc než celý brněnský magistrát.
Také mám to podezření.

Byla na mistrovství světa masters rivalita?
Je to neuvěřitelné, nevím, zda ta naše česká skupinka působila tak pozitivně, ale velmi brzy jsme začali navazovat přátelské vztahy. Třeba když jsem odjela první závod, tu pětistovku, začali za mnou chodit muži, ženy a gratulovali mi, i ta, co skončila na druhé a třetí pozici. Cítila jsem, že z toho mají radost. A naopak, když jsem zajela po taktické stránce špatně sprint, tak za mnou chodily soupeřky s radou, říkaly: „Super, ale na tohle si dávej pozor,“ což je skvělé.

Bylo na mistrovství ještě něco, co tě dojalo?
Krásné momenty byly, když startovali hodně staří lidé. Vidíš, že skoro nemůžou chodit, sednou na kolo a jezdí jak draci. Přijde mi, že sport pro dospělé je alespoň tady v Čechách hodně opomíjený, a přitom je tak důležitý minimálně jako zdravotní prevence. Líbil se mi jeden starší pán, který měl krásný příběh, kdy jeho rodiče byli alkoholici a on zažíval s tím spojená traumata. Napsal knihu, ve které popisuje, jak díky sportu dokázal ta traumata zpracovat. Dal nám českým závodníkům knihu s věnováním. Když nám ten vzkaz četl, tak mě to dojalo. Je hezké, jak se tam sblížíš s lidmi, kteří za sebou kolikrát také nemají úplně jednoduché osudy.

Jaká je tam nejstarší kategorie?
80+. Ale kluci říkali, že dřív tam jel závodník starý 105 let.≠#

Viděla jsem v přenosech čupr babky 80+. Popravdě se mi příčí říct „babky“, protože ty ženy byly šik, čišel z nich život, jiskra. Kdyby člověk nevěděl, za jakou kategorii závodí, vůbec by jim takový věk netipnul. Setkala jsi se s nimi?
Viděla jsem je a přesně jak říkáš, jsou to ženy, které mají rády život a umějí ho žít. Některé skákaly z pódia, jak kdyby se nechumelilo. A třeba ty 60+ závodily opravdu ostře. Obdivuhodný a inspirativní i pro mě.

Ve chvíli, kdy byly na kole, měly helmu a jely…
…tak bys jim neřekla 80, že? Dámy i starší pánové se nějak dobelhali ke kolu, sedli na něj a jezdili jak draci.

Byly tam pády?
Pár pádů tam bylo. Ale nic extra vážného. Třeba když jeli moc pomalu.

To budeš muset nezasvěceným vysvětlit, proč může být problém jet pomalu.
V klopení je ostrý sklon, na kterém, když jedeš hodně pomalu, tak ti to do strany podklouzne. Ve sprintu jezdí dva jezdci tři kola. První kolo obvykle hodně pomalu, protože první chce druhou pozici, aby měl přehled, ale druhý ji chce také. A tak se zpomaluje, a když v takovou chvíli vjedeš v klopení na dráhu, tak lehneš.

Vraťme se k tvému závodění. Co ti tento tvůj důležitý moment v životě přinesl? Zkus to shrnout v několika výstižných přívlastcích, slovech.
(rozvážně) Jsou to slova respekt, pokora a inspirace.

Dala bych tam ještě… existuje slovo pro lidi, kteří mě podporují? „Společně“, to je to slovo. Není možný, aby si k takovým úspěchům došel člověk sám. Musíš mít kolem sebe lidi, kteří ti pomůžou.

Všichni lidé, které v životě potkávám, mě posouvají. Nebo mě inspirují. Přemýšlela jsem, za čím jsem vlastně šla, jestli to byl duhový dres s medailí, světový rekord… V posledních dnech před mistrovstvím jsem slýchala, že můžu být pro někoho z mých klientů motivace k tomu, aby se nevzdávali, a to mi přišlo ještě důležitější než nějaké tituly. To mě pak dostávalo pod tlak. Při pohledu na své děti jsem cítila, že i jim by to v budoucnu mohlo pomoct, budou vědět, že cokoliv si zamanou, je možné.

Čemu tedy vděčíš za to, kde dnes jsi? 
Tomu okruhu lidí, které potkávám. Můžu mít v hlavě myšlenku, že chci jít tímto směrem, ale sám tam nedojdeš. To platí i o téhle cestě ke zlatu, která nebyla úplně jednoduchá, hodně jsem pracovala s motivací, která se ztrácela, bylo to mnohdy náročné a říkala jsem si proč. Hodně jsem o tom mluvila s ostatními lidmi. Umírala jsem strachy z neúspěchu, měla jsem strach z dráhy, bála jsem se jezdit na modré (modrá čára na cyklistické dráze, pozn. red.). Obavy. Ta cesta byla hodně o tom, že jsme věděli, že nohy jsou dobrý a hlava úplně ne. A přišlo mi, že čím víc otevřeněji jsem o tom mluvila s lidmi, tím víc mi pomáhali. Ať už to byli kamarádi z Akademie, trenér, … spousta lidí. Řekli věty, nebo jen slovo pomohlo překonat tu chvilku a jít dál, dojít, kam potřebuji.

Zuzana Rychnovská

2021: 1. místo na MČR v tým sprintu, 3. místo na MČR v keirinu 2022: 1. místo na MČR v tým sprintu, 2. místo na MČR v keirinu. 1. místo v Amatérské dráhové lize 2023: 1. místo masters track day, 1. místo Amatérská dráhová liga, 2 x mistryně světa masters a držitelka světového rekordu masters ve své kategorii na 200 m l. s.

PODĚKOVÁNÍ: Chtěla bych poděkovat všem, kteří mě podporovali, dávali cenné rady jak na na tréninku Akademie dráhové cyklistiky, jejíž tréninky mě posouvají, tak Dukly Brno, kde mi radili profesionální cyklisté, mladé naděje našeho dráhového světa. Veronice Jaborníkové, která se mnou často probírala a vysvětlovala a hlavně jsme se spolu hodně nasmály. Akademii, kde je velká parta lidí, kteří se vzájemně podporují, respektují a mají rádi. Chtěla bych poděkovat několika mým trenérům, Robinovi, Tomovi z Akademie, kteří mi pomáhali se posouvat, dali mi možnost realizace a věřili ve mě. Otevřeli mi dveře do Dukly, kde se mě pak ujal Petr Klimeš, který tady pro mě vždycky byl… Učil mě pracovat pod tlakem a taky jak si víc věřit a naučil mě na tom kole sedět tak, aby to bylo koukatelné. Dále chci určitě zmínit i Jirku Janouška, mého prvního trenéra, který se postaral o to, aby mi to vůbec trochu jelo. Nemůžu opomenout mého sparing parťáka Davida Gottharda, se kterým jsem našvihala spoustu kilometrů a hnal mě dopředu. Objezdili jsme místní závody, pak se k nám přidal nový vítr v podobě Petra Maláška. Byla to jízda. Také díky sponzorovi Martinovi Čechovi, který mi pomohl dostat se do Manchesteru tak, aby nás to finančně příliš nebolelo a v neposlední řadě díky mému muži a rodině, kteří mi celou dobu fandili a byli mým motorem a bez kterých by to celé nedávalo smysl.