Nikola žije a pracuje už nějakou dobu v Austrálii, kde navíc naprosto propadla běhání. Závody, tréninky, společné výběhy v komunitě stejně posedlých a poznávání sama sebe tím, že se dotýká svých limitů. Její život je opravdu pestrý, neskutečně motivující a hlavně neustále v pohybu. Občas k nám na RUNGO.cz napíše nějakou tu reportáž ze závodu, ale jelikož nám to přišlo málo, tak slovo dalo slovo a Nikola vám každý měsíc ve svém zápisníku australské „běhny“ přiblíží svůj život daleko podrobněji. Tohle je díl druhý.

První díl najdete ZDE!

Nemůžu uvěřit, jak moc ten čas letí. Jako kdyby se hodinky hýbaly nějak víc rychle, víc dopředu, ale moje tréninkové běhy byly pořád ve stejném tempu. Opravdu už máme první čtvrtinu roku za sebou? Jaká vlastně byla? Užila jsem si jí? Stihla jsem všechno? Neměla bych se na chvíli taky někdy posadit na zadek a trochu si uvědomit co všechno se v mém životě děje? Dokázala bych to vůbec, zastavit se? No, abych pravdu řekla, prázdné políčko v mém kalendáři je vzácností nevídanou.

Poslední dva dny ale nepřetržitě prší, to je tady v Sydney často taková kalamita. Národní parky jsou zavřené, běžecké akce zrušené a městská doprava nefunguje ani trochu. Člověk si pak vždycky uvědomí jak jsme vlastně malý a bezbranný, když to příroda vezme do svých rukou. Konečně jsem si našla čas, abych Vám sepsala pár svých zážitků za uplynulý měsíc. 

Clean Up Australia

První březnovou neděli se, jako každoročně, konal Clean Up Australia Day, národní den, kdy se australané snaží udělat něco praktického ke zlepšení životního prostředí.

Tato myšlenka se zrodila před více než třiceti lety a dnes je do ní zapojeno mnoho spolků a místních komunit. Je tedy snadné si vybrat a udělat dobrý skutek přímo tam, kde vám to nejvíc vyhovuje. Úklid odpadků na pláži, vyčištění místního treku od plevelu, úprava dětského hřiště a mnoho jiného. My jsme se letos rozhodli pro účast na akci konané lezeckým centrem Nomad, kde jsem také absolvovala začátečnický kurz. Ve spolupráci ještě s dalším lezeckým klubem byl na programu úklid přírodní rezervace Bidjigal Reserve. Místo známé především lezcům, kteří využívají tuto oblast k venkovnímu lezení.

Měli jsme místo vyčistit od odpadků, skály od křídy. Od jednoho z organizátorů, jménem Chris,  jsme se také dozvěděli nejen to, jak se chovat na půdě, která je pro původní obyvatelstvo austrálie posvátná, ale spoustu dalších informací. Co dělat, abychom nenarušili ráz krajiny nebo nijak nenaštvali obyvatele žijící v okolí, protože právě tento důvod bývá často příčinou zákazu vstupů do rezervací.

Máš víc kilo a chceš se hýbat? Zkus tyhle boty z Decathlonu. Test Kiprun KS900 2

Když jsme se všichni sešli a byli jsme poučeni, vyfasovali jsme hadry, lahve s vodou, kartáče a vše potřebné pro úklid. Rozdělili jsme se do skupin a našli si svojí skálu na čištění. S Braněm jsme si vybrali takovou malou skálu s hlubokou klenbou vespod. Celá jsem si tam zalezla a začala čistit úchytová místa od křídy. Byla jsem překvapená, kolik času a práce to zabere – přitom kdyby si každý po sobě hned křídu vyčistil …víte, jak to myslím?

Strávili jsme na místě asi tři hodiny a vyčistili jsme opravdu celý skalní komplex. Poznali jsme bandu mladých lidí, kteří se snaží žít a bavit se udržitelně. Navíc tato akce měla charitativní účel, kdy se prodejem limitované edice triček s originální grafikou, vybraly peníze pro organizaci podporující mladé lidi v rozvinutí jejich potenciálu. Až na pár štípanců od komárů to bylo báječné odpoledne.

Bouldering kurz

Pár dní na to jsem šla na svojí poslední hodinu lezeckého kurzu pro začátečníky. Lekce se konaly vždy v úterý večer od 7 do 9. Většinou jsme si ale ještě po kurzu zkoušeli nově získané znalosti a dovednosti. Často se zůstalo až do zavíračky. Těch pár týdnů, společně s prací a běžeckým tréninkem, bylo mnohdy náročných, ale i tak jsem se do Nomadu těšila. Co nového se dozvím, naučím. Kam až se dokážu posunout, co si pro nás Chris a Peter připraví, a to už vůbec nemluvím o celém vibu lezeckého centra. Nomad se nachází v centru města, tudíž jeho oblíbenost je obrovská. Každý den v týdnu se pořádají různé tematické večery. Často je nacpané k prasknutí, ale ani to neubírá na skvělé atmosféře.  

Naše lezecká parta se skládá z velmi různých lidí, každý se přihlásil z jiného důvodu, ale spojovala nás touha se zlepšovat. Moc ráda jsem všechny poznala. Naši instruktoři, Peter a Chris, mají každý svou osobitou energii, typově jel každý trochu jiný lezec, a právě to dělalo kurz opravdu zajímavým. Postupně nám předávali svoje zkušenosti a základy pro naše úspěšné lezení. 

Poslední lekce byla zaměřená na “dyno” – tedy dynamický pohyb nebo skok. Pohyb, kterým se lezec dostane dál díky své hybné síle. Dyno vyžaduje všechno – přesnost, kontrolu a sílu středu těla a rukou. Další výzvou je také udržet se po “přístání”, kdy tvoje tělo má stále pohybovou energii. No, a když se neudržíš nebo nedoskočíš, prostě spadneš. Peter nám do detailu vysvětlil teorii a zásady. Poté jsme si vyzkoušeli základní pohyb na připravené stěně. Opakovali jsme to do té doby, než jsme my i naše tělo pochopili, co se po nás chce. Následně si nás vzal do parády Chris. Ten s námi měl uvést teorii do praxe na  reálné lezecké stěně.

Chris vybral cestu s celkem velkým skokem do strany, ale v malé výšce, takže se mi celkem ulevilo. Můj strach z výšek mě často limituje, mám fyzičku, mám sílu, ale strach v hlavě mě brzdí. Chris nejprve předvedl pár možností provedení. Teď už bylo na nás si to vyzkoušet. Stoupla jsem si na začátek. Uvědomila jsem si, jak je další úchyt pro který jsem si potřebovala skočit, strašně daleko! Podívala jsem se na Chrise a říkám: „Tam nemůžu v životě skočit!” – „Nekecej a zkus to!”

Připravím se. Zhoupnu se do opačné strany. Rozpohybuju tělo. Soustředím se. Očima vyhledám onen vzdálený úchyt…a prostě skočím. Najednou se vážně chytám a visím ve vzduchu! Dokázala jsem to! Ale to je stále ještě začátek. Dostávám od kluků poslední rady. Lézt častěji, soustředit se na práci nohou. Ale hlavně! Nebát se výzev, kdy musím pracovat se strachem. Loučíme se. Následuje poslední focení a přání brzkého opětovného setkání. Opět se mi potvrdilo, že když s něčím začínáte, nechat se provést základy od těch zkušených, je ta nejlepší možná investice.

Six Foot Track 2024

O pár dní později už balím běžeckou výbavu a chystáme se do Modrých Hor. První závod tohoto roku! Moje srdcovka – Six Foot Track! Závod dlouhý 45 kilometrů. Trasa vede z horského městečka Katoomba do Jenolanských jeskyní.

Chcete se dozvědět o tomto ikonickém závodu víc? Proč by ho chtěl běžet každý nebo v čem je tak moc specifický? Pro vás vkládám odkaz na moji loňskou reportáž.

Tento rok ho běžím po třetí. Do budoucna bych ho ráda dokončila minimálně šestkrát. Všechny šestinásobky dokončených závodů jsou oceňěny specialní trofejí. Obdržíte navíc přednostní právo účastnit se jakéhokoli následujícího Six Foot Tracku. Tím pádem nemusíte běhat kvalifikační závod a účastnit se loterie. V mém případě to ale ještě pár dalších let nehrozí. Letos do třetice všeho dobrého i zlého, říkám si. 

Nějak speciálně jsem se na závod netěšila. Odběhala jsem tréninkový blok přesně, jak jsem měla. Cítila jsem se dobře. Chybělo mi ale takové to velké předzávodní nadšení a motivace. V hlavě jsem samozřejmě měla touhu být lepší než loni, ale nedávala jsem jí prostor. Nechtěla jsem na sebe klást žádná velká očekávání. Z čeho jsem ale nadšená byla? Tento rok se konečně účastní i Braňo. Po dvou neúspěšných pokusech se mu konečně podařilo získat registraci a spolu s ní i dobrou startovní pozici. Těšila jsem se, že se konečně dočká kompletního zážiteku s celou trasou tracku. 

V pátek odpoledne jsme vyzvedli startovní čísla a odevzdali cílový drop bag. Prošli se kolem útesů a zastavili se na jedno nealkoholické pivo v místním malém pivovaru.

V hostelu na terase jsme povečeřeli domácí těstoviny a seznámili se s paní, která si právě tento rok běží pro svůj šestý finish. Bylo to moc příjemné povídání. Popřáli jsme jí hodně štěstí a odešli na pokoj. Připravit si věci a zalehnout, protože budík bude zvonit ve 4 ráno. 

Náš pokoj byl v patře. Ležím v posteli a Braňo je zrovna ve sprše, když se najednou všechno kolem roztřese. Cítím velké vibrace, třesou se nejen stěny ale i postel a podlaha pode mnou. Tyto otřesy doprovází velký hluk, kvílení trubek, skřípění a zvuk podobný hromobití. Těžko se to popisuje. To celé trvá pár desítek sekund. Nic takového jsem nikdy nezažila. Hlava se mi ale okamžitě přepla do takového panického módu. Docvaklo mi to – zemětřesení. Nic dalšího už se ale nedělo. Braňo vyšel ze sprchy a úplně v klidu se uložil do postele. Zjišťuju, zda taky cítil a slyšel to, co se před chvíli odehrálo. „Nepřišlo ti to jako zemětřesení?” ptám se ho. „To určitě … zemětřesení … v Austrálii..” otočil se na bok a za chvíli spal. Já před závody nemůžu nikdy usnout.

Zevlila jsem ještě chvíli na mobilu. Přišla zpráva od mého kamarád Pavla, který byl v nedalekém meditačním centru. Prý jestli jsme taky cítili to zemětřesení a přiložil odkaz s informacemi o síle a epicentru. Stalo se to opravdu jen pár kilometrů od nás a mělo sílu 4 stupně. Jako správného běžce mě hned napadá, jestli to nějakým způsobem neohrozí i závod, pokud by došlo k sesuvu půdy na trase. Vypadalo to ale, že se nikomu nic nestalo a organizace závodu proběhne bez komplikací. Tak jsem tady zažila svoje první zemětřesení v životě. Nebylo to opravdu nic příjemného, to vám řeknu rovnou.

Zápisník australské „běhny“: alkohol jsem poslala na rok k ledu a dřepuji při běhání

Závodní ráno bylo celkem chladné. Potěšilo mě to, protože předchozí dva roky byla opravdu velká vedra. Dnes by ale nejvyšší teplota neměla být vyšší než 27 stupňů a to je na místní poměry vcelku snesitelné. Navíc doufám, že v tom největším teple už budu v cíli.

Autobusem jsme dorazili na start. Všude už panoval předzávodní ruch, nadšené rozhovory, skupinky rozbíhajících se běžců. I přesto, že jsem pořád nebyla nijak natěšená, tak tohle mě ale vtáhlo! Ono to ani nijak nejde. Nadšení některých běžců za námi bylo tak velké, že nás po startu málem převálcovali. Myslela jsem, že nás ušlapou. Naštěstí se mi ale podařilo najít skulinku v davu a proběhnout rychle dolů ke schodům. To je klíčová pozice. Tento seběh je totiž technický a úzký, že není prostor pro předbíhání. Znamená to tedy, že na jaké pozici se zařadíte na začátku, tak zůstanete další asi čtyři kilometry. Chcete běžet strategicky se stejně rychlými běžci jako jste vy, aby vás nikdo nezdržoval, nebo naopak

 Nohy mi při seběhu fungují tak, jak mají. Boty nekloužou, bahnitým úsekům se vyhýbám s lehkostí. Soustředím se na každý krok. Jakmile vyběhneme z lesa na širší cestu, s klidem a jistotou si nacházím své tempo. Ani nemrknu a mám za sebou prvních patnáct kilometrů.

Brodím se řekou. Voda mi letos opět sahá až ke krku, ale tentokrát je příjemně osvěžující. Vylezu z vody, doplním lahve a pokračuju. Následuje prudké stoupání a rozpálený firetrail. Při skupinovém tréninku v únoru se mi zdál tento úsek nekonečný. Teď jsem ale dokázala hlavu úplně vypnout a nepřemýšlet nad neúprosnou délkou kopce. Žádné pochyby. Vše bylo tak jasné a automatické. Dala jsem veškerou energii jen do samotného pohybu. Nezastavila jsem ani na moment. Když to šlo, tak jsem běžela. Když bylo třeba, přešla jsem do chůze. Užívala jsem si to a věděla, že dnešek mi nic nezkazí. 

Nesmím opomenout skvělou práci hasičů na občerstvovačkách, ostatně jako každý rok. Džbány s jonťákem, vodou nebo colou se staly pro dnešek jejich hasicími nástroji. Povzbuzují nás a nadšeně nám nabízí čerstvé ovoce. Stříkají po nás rozprašovači s vodou na osvěžení a ochlazení organismu. V těchto dnech nesmí chybět ani zásoba ledu. Nic se ale nevyrovná vlně energie a podpory, nešetří úsměvy a to nás běžce pohání kupředu, do cíle.

Cítím se silná. Uvědomuji si, že tohle je přesně ten pocit. Tohle jsou momenty, kdy víte že můžete zúročit všechno, co jste oddřeli v tréninku. Odkrajuju úsek za úsekem. Jsem si jistá, že tohle bude zatím můj nejlepší Six Foot Track. V hlavě mám zvláštně prázdno. Nic mě nebrzdí. Žádné pochyby. Únavu nevnímám. Stoupám do posledního kopce. Chybí jen pár kilometrů do cíle. Myslím na Braňa, který startoval o vlnu přede mnou, takže už na mě pravděpodobně čeká v cíli. Dívám se na hodinky. Že by to byl osobáček? Kilometr před cílem se objeví křeče v lýtku. Jasně, abych to přece jen neměla tak snadné.  

Mažu si to do cíle s velkým úsměvem! Letos jsem lepší o 10 minut! Měla jsem ještě rezervy, ale chtěla jsem si závod hlavně užít. Cítit se dobře. Spravit si chuť po prosincovém závodu, kde to tak úplně nevyšlo. Jsem tedy spokojená. Zároveň obrovsky vděčná, že můžu být součástí závodu, který má v mém srdci speciální místo. Takže zase za rok?

Braňovi se závod nepovedl podle představ. Velká zátěž v kopcích mu způsobila potíže s ITB syndromem, který ho čas od času trápí. Závod ale nevzdal. Sice ne v takovém čase, který si plánoval, ale dokončil a to se počítá.  Six Foot Track je opravdu náročný závod. Já jsem na něj obrovsky pyšná! O to větší má motivaci, aby se za rok na start postavil znovu a vynahradil si to.

Holčičí rady

Z posledního závodu mám dva tipy. Tedy hlavně pro dámy. Před měsícem jsem si ve výprodeji pořídila běžeckou vestu (Salomon Women’s Adv Skin), která je navržená speciálně pro ženy. Lahve mají nezvyklý trojúhelníkový, placatý tvar a jsou tedy umístěny jakoby pod prsy. Dlouho jsem o této variantě přemýšlela. Osobně mi není úplně příjemné, když vás lahve tlačí na prsou několik hodin v kuse. Obzvlášť, pokud máte trochu objemnější hrudník. Vestu mohu jen doporučit, a to i přesto, že nejsem velký fanoušek klasických vest od značky Salomon. Je mnohem pohodlnější než klasická unisex, velmi lehká, nikde nedře a má spoustu pružných kapes.

Malé mínus dávám za prodyšnost v oblasti zad, která by mohla být o něco lepší. Ale pak je také obtížné zkrátit dlouhá brčka od lahví. Je skvělé, že si je každý může upravit jemu na míru. Reálné provedení a celý proces je ale dost náročné. Dokonce i podle návodů na youtube od výrobce. Pomohl mi s tím Braňo, sama bych to asi nedala. 

Druhý tip také souvisí s prsy. Konkrétně s jejich ochranou, pokud používáte hrudní pás. V létě se mi často stává, že mi hruďák odře kůži. Dost bolestivá záležitost. Trochu tomu dokáží zabránit pomocníci jako Body Glide, nebo podobný výrobek proti odřeninám, ale i ten přestane později fungovat. Hlavně v období tropických veder, kdy se mnohem víc potíte. Řešení nabízí kyneziologická tejpovací páska, kterou si jednoduše podlepíte prsa. Narozdíl od klasické náplasti tejpovací páska strečuje, takže se skvěle přizpůsobí. Je voděodolná, takže opravdu drží, ale zároveň ji po závodě bezbolestně odstraníte. Můžete zamávat krvavým odřeninám! 

Slovo „jen“ neexistuje

Na úplný závěr bych, nás běžce, chtěla o něco poprosit. Nejen běžce, ale všechny sportovce. Nesnižujte, prosím, před ostatními svoje výkony, ať už jsou jakékoli. Přistihla jsem se, že to občas taky dělám. Řeč je o slovíčku “Jenom”. Slýchám ho v rozhovorech pořád. „Běžíš tehle závod?” „Ano, ale JEN 22 kilometrů….” „Letos jenom padesátku…” „Uběhl jsem jenom půlmaraton”. Prosím, vymažte tohle slovo nejen z hlavy, ale i ze svého slovníku. 

Ať už běžíte jakýkoli závod, museli jste se na něj připravit. Buďte na sebe hrdí. Neřešte, jak je závod dlouhý, ani jaký čas chcete zaběhnout. Za každým závodem je spousta dřiny, odhodlání a času, který jste věnovali tréninku. Hodně odříkání a momentů, kdy upřednostníte běh před rodinou, před kamarády. Naplánujete si na sobotu delší běh, místo aby jste si přispali.

Všichni víme, že běhání samotné je ta jednodušší část všeho. Ostatní je sice neviditelné, ale právě o to víc mnohdy nedoceněné. Možná proto máme při konverzaci s ostatními běžci tendenci snižovat naše výkony. Chci, aby jsme to nedělali. Měli bychom sami sebe ocenit a vážit si každého kilometru, co ve zdraví a s radostí uběhneme. Mysleme na to. Až před vámi  bude stát někdo, kdo běhá delší tratě než vy, nedovolte slovu “jenom”, aby vás shodilo.

Tentokrát je to ode mne vše. Těším se, až se sejdeme u příštího pokračování zápisníku. Zajímá vás něco konkrétního?

Chcete vědět něco víc z mého běhání? Najdete mě na Stravě a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu.