Přes 180 kilometrů, 3 000 nastoupaných metrů, kolem 35 kopců a kopečků a hlavně 11 šotolinových úseků. Tak to je trasa Strada Bianche, cyklistického závodu, ve kterém si neoddechnete. Strmé toskánské výjezdy a sjezdy nic neodpustí. A ty scenérie, ach. Na tohle jsem se od konce února připravoval s tím, že si to už strašně dlouho chci zkusit zajet. Nepodařilo se, na 130. kilometru, kdy se můj tep stále nesnižoval pod 155, jsem jako kardiak doznal, že to stačilo. Prozatím.

Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.

Pořád se snažím točit frekvenčně nohama byť už toho mám plné zuby. Je to pro mě peklo v ráji, v místech, které mám tak rád a na trase závodu, který je mému srdci nejbližší, se lopotím a snažím se tomu dát úplně všechno. Jedu po cestách, kde se vždy na jaře prohání ti nejlepší cyklisté, kde se rodí legendy. Chci si pro sebe urvat kousek toho pocitu tam být, vrýt si ho pod kůži.

Snažím se do sebe co nejvíce nasát tu atmosféru toskánských kopců a dechberoucích výhledů. Alespoň ze začátku, postupem času splývám s krajinou. Prostě už šlapu a rvu se o každý metr, který je s přibývajícím časem obrazně čím dál delší. 

Asfaltovou rovinu na které by si jeden odpočinul aby pohledal a navíc mě můj trenér Martin Kubala, který mě doprovází a udává mi tempo, v těchto úsecích nešetří a jede svižně. „Vím, že ti rovinatější úseky zase nedělají takový problém, tak co, že jo,” vysvětluje mi po dojezdu. 

Petr Vakoč, český profesionální cyklista, který na Strade v roce 2015 dojel na skvělém pátém místě (Zdeněk Štybar tento závod dokonce v roce 2015 vyhrál), mi k trase radil: „Prvních zhruba 70 kilometrů je celkem pohoda, pak už tolik ne. A šotolinu nejezdi ze sedla, to se moc nedá.” V tom prvním teda kecal, protože od začátku to je dřina bez odpočinku, v tom druhém měl naprostou pravdu. To se fakt nedalo, zadní kolo totiž setsakra prokluzuje. 

Ale zpět na trasu. Na nějakém 30 kilometru se mi přední kolo dostalo do hlubokých kamínků a já skoro v klidovém stavu, bylo to zrovna do kopce, spadl. Odřený bok, lehce ťuklé koleno, naražený loket. S tím se dá jet, jen mě to pár kilometrů pěkně štvalo, jaký jsem tydýt a že jsem si nedával větší pozor.

Šotolinové úseky jsou vůbec to nejvíce zrádné, co na Strade zažijete, tedy pro mě rozhodně. Strmé a některé skoro nekonečné výjezdy, které mají tu 6 procent a najednou 15 i více procent, a když už jste konečně nahoře, tak následuje podobně profilově laděný sjezd. Já, který nejsem žádný technik na kole. Snažím se jet sice uvolněně, ale radši pomalu, každý pád při mém vyšším naředění krve by mohl být velkým trablem. Tyhle úseky jsou fakt navíc úmorné.

Když už si myslíte, že si konečně na asfaltovém úseku trochu dáchnete, tak přijde třeba takový výjezd na Montalcino. Město je to opravdu nádherné (fakt doporučuji), ale ten kopec je výživný. Sice vidíte postupujícími metry krásné svahy plné révy a olivovníků, ale oněch 6,5 kilometru s průměrem 4,5 procenta k siestě nevybízí. Dojíždím nahoru, kde na nás čeká podpůrný tým, Majda a Mára s autem a občerstvením (za tohle jim patří neskutečný dík, celkově jsme občerstvení využili třikrát) úplně “vytuplený”, ale pořádný přísun coly mě opět dostal do sedla. To bylo na 66. kilometru. 

Od této chvíle mám něco jako okno, pamatuji si jen impozantní výhledy z míst, kam jsme se museli vydrápat. Šotolinové úseky přijímám jako fakt a vytěsňuji je z hlavy. Do kopců jedu na “kašpárka”, tedy nejlehčí převod a snažím se kočírovat tepy a držet rozumnou kadenci. To mi postupem času a kilometrů jde hůře a hůře. Tep nechce téměř klesat pod 150 úderů za minutu a to vidím jako problém. 

Když dojíždíme na 130. kilometr, což je u hřbitova, zastavujeme u našeho auta a rozhodnu se skončit. Mám za sebou skoro 2 000 nastoupaných metrů. Nechci vystavovat svoje srdce zbytečné zátěži. Vysílám tedy Martina samotného v cestě dál, neb je to závodník a člověk z Beskyd a kdo ho má pořád před sebou tlačit, že jo (to je nadsázka). Především by byla škoda, aby si to nedojel, když už se se mnou lopotí. „Bohužel“ netuším, že tak ale přicházím o naprosto výživný, pouhý kilometr měřící šotolinový úsek Monte Sante Marie, který zdobí průměr 10,3 procenta. Slovy trenéra Martina Kubaly: „Já si myslel, že tam zdechnu.” O to víc jsem rád, že jsem přestal včas.

Martin pokračoval dál a já jsem s Majdou a Márou jel autem do Sieny, abychom byli včas na Martinův příjezd na ikonickém náměstí Piazza del Campo, kam se při Strade Bianche finišuje. Sedíme na náměstí a cucáme pivo, jsem naprosto šťastný a spokojený. Nějak mě netrápí, že já sem tentokrát nedojedu. Dochází mi, na jaké úrovni se nacházejí profíci, jakou dřinu podstupují, v jaké úplně jiné dimenzi jezdí. Ty jejich výkony jsou pro mě neskutečné. Tam, kde jsem po šotolině dolů jel rychlostí přes 20 km/h, oni se pouští čtyřicítkou a rychleji. Nechápu a o to víc respektuji jejich sílu, energii, výbušnost. Už se třesu na jaro 2023, kdy to budu u bedny prožívat úplně jinak, než kdy dříve.

Tma postupně začala padat nad toskánskou chloubou a jedním z nejkrásnějších měst, které znám a Martin stále nikde. Přichází od něj zpráva, že ho po cestě zdrželo bloudění a teď ve tmě a hustém silničním provozu předměstí Sieny z bezpečnostních důvodů končí. Byl na 180. kilometru na jedné z benzínek, kousek před cílem. Ani jednomu z nás se to tak nepodařilo. Dle mého názoru je důležité umět říct dost. Neriskovat zdraví, zranění, nejít možnému neštěstí do náruče. Navíc o nic nešlo, jen jsme chtěli zakusit onu divokost a nádheru Strade Bianche. A to se z velké části povedlo. To už nám nikdo nevezme.

Fotogalerie:

Moje vybavení

Nesmím zapomenout na své vybavení a poděkování všem mým partnerům. Na kole Canyon Endurace CF SLX 9 Di2 se jelo naprosto skvěle. Vlastně po celou dobu mé přípravy to byl parťák na kterého klidně vsadím znovu. Tuhý rám, přesné řazení, pohodlnost, rychlost, to vše tenhle model zdobí. Volba plášťů 28 mm širokých byla dobrá. Za celou jízdu po šotolinách Strade Bianche ani jeden defekt, žádný technický problém. Nic. Šotolina kolu vůbec nevadila a pokud bych se nebál to v těchto úsecích i pořádně pustit, tak by se k tomu nenechalo rozhodně dlouho pobízet. Endurace je pro mě prvotřídní univerzál.

Oblečení jsem měl od české firmy Sensor a to konkrétně z řady Race. A stejně tak jako u kola, nenastal žádný trabl. Zadek sice dostával na šotolině masáž, ale kalhoty a vložka vše zvládly na jedničku. Dres je v této řadě lehký, prodyšný, takže pot se vypařoval jedna radost. Na nasáklé věci zapomeňte. Opět doporučuji.

Bez helmy nedám ani ránu, takže když mi bylo umožněno od Zookee ozdobit svoji hlavu značkou MET, neváhal jsem. Tyhle helmy vozí několik profi cyklistických stájí a mají skvělé renomé. Konkrétně mám tu z řady Rivale. Na hlavě ji téměř nevnímám, v mé velikosti váží nějakých 270 gramů. Ještě více si na ní cením, že pod ní nemám vlasy jak ve vodní lázní, jelikož má dle mého výborně vyřešené větrací otvory. 

Alfou a omegou při delším ježdění na kole je to, co budete v průběhu konzumovat. Já jedu už dlouhou dobu na Inkosporu. Do bidonu si dávám jejich vyladěný, chuťově neagresivní ionťák a do kapes v poslední době radši gely, nepohrdnu ani tyčinkou. Gely jsou ale pro mě lépe stravitelné. Výhodou u Inkosporu je bezkonkurenční kvalita, která pramení z toho, že značka spadá pod B. Braun, což je světový výrobce zdravotnických potřeb a technologií, takže nějaké lumpárny ve složení svých produktů pro sport si z principu dovolit nemůže. 

Slovo trenéra Martina Kubaly

Odstartováno! První kapitolu Markovy cyklistické adventury máme za sebou. Ne, není to konec snažení ale teprve začátek. Teprve reálný pokus o zdolání trasy profesionálního závodu Strade Bianche ukázal Markovi pravou tvář cyklistické řehole. Jak to dopadlo, jste si už přečetli anebo měli možnost vysledovat z Instagramu anebo Facebooku, tak nebudeme chodit kolem horké kaše a půjdeme rovnou k věci.

Mára zvládl 130 km trasy a možná by ujel ještě o kousek dále, ale na dojetí zbylých padesáti kilometrů to nebylo ani náhodou. Ne, opravdu se nepřinutíte dokončit Strade Bianche, když jste na sto třicátém vypnutí jako po direktu na bradu. Závěr trasy tohoto závodu totiž nejde “jen tak nějak” dojet. Teda jde – za předpokladu, že umíte jen tak zlehka vyjet asi patnáct po sobě jdoucích stoupání o délce tři sta až pět set metrů se sklonem 12 až 16 procent – a většinu z nich po šotolině. 

No, kdyby to aspoň byla šotolina, prostě po štěrku. A tady se dostáváme k nejzásadnější zradě, která nás nachytala na holičkách. Ne, ani náhodou to nebyl výškový profil trati, překvapila nás jízda po nezpevněných úsecích trasy závodu.

Krev, prach a kamení. Hned po třiceti kilometrech sebou Mára fláknul o zem. Bylo to do kopce, ale nebylo to vyloženě jezdeckou chybou. Prostě si najel do špatné stopy, a když se v zatáčce začala cesta svažovat na stranu, neměl sílu se z toho už vytáhnout, přední kolo se mu svezlo po štěrku a on se se svou stokilovou lehkostí svalil na bok. Nic zásadního, ale na chvilku byl z toho vykolejený. 

Nebylo se čemu divit, pádem zaváněl každý kilometr vyhlášených gravel úseků. Ta krásně bílá, v malebné krajině zasazená prašná cestička, po které to profíci hrnou skoro padesátkou, je stvořena ke všemu, jen ne k romantickému výletu.

Chcete vědět, co je Strade Bianche? Já vám to řeknu. Je to kostrbatá mrcha, co se vám každou vteřinou připomíná kopancem do zadku, bestie, která vás neustále tahá za sedlo a nenechá vás ani na chvilku vydechnout, potvora, co vám nachystá v každém sjezdu nějaké překvapení, nestvůra, která vás chce při každém průjezdu zatáčkou shodit z kola a hlavně extrémně těžký závod, který například v roce 2020 dokázalo v časovém limitu dokončit pouze čtyřicet dva ze sto sedmdesáti jezdců. 

Už si rozumíme? Tak pokud jste konečně v obraze, domalujte si k tomu 184 km a 3 150 výškových metrů a získáte hrubé obrysy toho, do čeho se Mára 11. října 2022 v 7:30 pustil. Ne, pořád to není všechno. Ve sjezdech si neodpočinete, buď se to klikatí nebo plavete na štěrku – v horším případě obojí. Každý druhý kopec je schovaný za prudkou zatáčkou, takže o nějakém výjezdu ze setrvačnosti si můžete nechat jenom zdát. Stoupání často začínala i dvanáctiprocentní rampou, cesta byla tvořena výmoly nebo nekončící roletou a všude štěrk a prach. Prostě ideální terén pro metrákového kardiaka, který každý výjezd začínal tím, že mu na začátku prohráblo zadní kolo a on z nulové rychlosti začínal bojovat s každým výškovým metrem zvlášť.

V tomhle režimu vydržel jet Mára sedm hodin. Na sto třicátém jsme to bez jakýchkoliv dalších debat odpískali. Zbylých padesát by zabralo zhruba další tři a půl hodiny a na to už prostě Marek neměl kapacitu. Strade Bianche bylo pro něj prostě velké sousto. Tentokrát.

No a abychom si udělali konkrétní obrázek, kam jsme se během roku příprav posunuli, tak přepočteno na trasu Strade Bianche z 28. na 130. kilometr. Jak jsem na to přišel?

Když jsem v říjnu 2021 nechal Marka absolvovat jednoduchý zátěžový test, tak u výkonu 160 Wattů skončil po pěti minutách jízdy. Letos při zdolávání stoupání na Ville di Corsano jel patnáct minut na průměrný výkon 225 W. Co to znamená konkrétně?

Zatímco před rokem by Marek na Strade Bianche nevyjel ani na první větší kopec, letos už dokázal zdolat 130 kilometrů trasy a hlavně – chce pokračovat. Takže jedeme dál!

Speciální poděkování pro Majdu za její nekonečnou podporu, Márovi Topinkovi za skvěle připravené body pro občerstvení a Martinovi Kubalovi za to, že mě trénuje, radí a snáší moje časté a někdy úplně pitomé dotazy. Díky přátelé.

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.