Deník robotické cyklistky. Za březen skoro 5000 kilometrů. Ale byl to boj s kropicími vozy nebo „svátečními“ cyklisty

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Katka je takový odolný nezmar brázdící české silnice, a to především na silničním kole. Od roku 2016 byla v sedle každý den bez ohledu na vrtochy počasí. Letos chce opět překonat 50 000 kilometrů, což je teda fakt pořádná porce. Je to obdivuhodné a napěchované vášní. Tohle je její deník, který každý měsíc píše k nám na RUNGO.cz.

Přichází březen, a tak kromě sluníčkových dnů nás čekají i zápasy s větrem a kropicími vozy. Nechybí ani defekty, přeháňky, překážky na trati, a v neposlední řadě také sváteční „cyklisté“, kteří se vyrojili na cyklostezky, aniž by se na nich uměli chovat. To vše ovšem k cyklistice patří. O to více si vážíme vyjížděk, na kterých se nám tyto nepříjemnosti vyhýbají. Symbolická tečka za tímto měsícem byla opravdu výživná, ale nebudu předbíhat…

Loni jsem byla pyšná na to, že jsem za březen překonala 4000 km. Letos už to trochu zavánělo pětkou! I když nakonec nepadla, moc nechybělo. Kdybych to tušila na začátku měsíce, těch 133 km se tam určitě nějak dostrkat dalo. Času dost, rok sotva začal. Bilance tedy činí 4867 km za březen, tedy necelých 11 500 od začátku roku. Zatím víc než kdykoli jindy…

1. března – První defekt na Festce

Dneska byla cesta z práce trochu za trest. Co to kecám, za trest, bavilo mě to jako kdykoli jindy! Co na tom, že jsem vyrážela rovnou do deště, navíc se skoro vybitým světlem. Leckoho by napadlo jet rovnou domů, když prší, ale přece nebudu mýt kolo kvůli dvěma kilometrům, to dá rozum. Mohla bych tu cestu z práce třeba trochu zkrátit, ale zkuste si to představit – pojedu 20 kilometrů na kraj Prahy, a když z ní budu konečně venku, měla bych to zase stáčet zpátky a jet dalších 20 kilometrů mezi auty a semafory? To si to radši proložím dalšími šedesáti po klidných silnicích. Mokrá budu tak jako tak a dneska aspoň není zima, takže třeba ani nepřijedu tak zmrzlá, jako například při dešti v lednu.

Že se blíží jaro, je poznat i z toho, že se na silnicích začaly objevovat žížaly. Na zadní stavbě mého kola jim to moc sluší. No nevymýšlím žádné složitosti a jedu si svou klasiku po hlavní na Český Brod, z něj na Poříčany a Sadskou, kde to stáčím na západ kousek po 611ce, z níž ve Velence odbočuju na Semice, Přerov a Čelákovice. Tak dlouho jsme tam čekali na pořádný asfalt, a když ho tam v létě konečně udělali, pořád se ho nemůžu nabažit. Pokračuju na Brandýs a Kostelec, ve kterém už to stáčím na jih na Prahu. To dneska celkem bolí, protože to mírné dlouhé stoupání jedu nejen v dešti, ale i proti větru. 

Nakonec celkem vymrzlá přijedu. Nejradši bych se šla hned uvařit do horké vany, ale zmáčknu se a dám přednost kolu. Při jeho oplachování zaslechnu povědomé syčení, pískání, bublání nebo jak ten zvuk přesně definovat. S vědomím, že to jde z bidonů jako vždy, oplachuju kolo dál, přičemž mi po chvíli dojde, že bidony už jsem z košíků vyndala. Zkontroluju teda zadní kolo… A objevím první defektíček! Defektíček nepíšu proto, že bych byla nějaká vypatlaná princeznička, která zdrobňuje všechno, co jí zkříží cestičku, ale proto, že byl opravdu malinkatý. V duchu si zanadávám, je už dost hodin a já jsem chtěla do vany… Ale co se dá dělat. Na druhou stranu je to přesně to, co jsem potřebovala. 

První defekt na novém kole, a to až po téměř 5000 km, a pěkně doma v teple pod lampou a se spoustou nářadí k ruce, kdyby kapesní nestačilo. Výměna duše proběhla hladce, žádná zrada na mě nečíhala. I když… Jedno malé překvapení přece bylo – růžová duše! :-) To mám za ten „defektíček“… No nejsem si úplně jistá, jestli na ni můžu plácnout normální záplatu, tak to radši zkonzultuji s někým povolanějším a do pláště dávám svoji butylovou duši. A teď už konečně můžu do vany, ve které jsem se vydržela rochnit asi do dvou hodin.

2. března – Dřevo na silnici

https://www.strava.com/activities/10877700280

Sotva vylezu z baráku, je mi jasné, že začátek bude náročný. Zase fouká z jihovýchodu. Představa, že s tím zase bojuji na Českobrodské, mě děsí, tak jsem tentokrát z Dubče nejela na Běchovice, ale do Královic. Trasu na východ si pěkně prodloužím, abych si ten vítr více užila. Je to nejen delší, ale taky zvlněnější, takže i náročnější a pomalejší. Výborná volba.

Na každé mezi potkávám sněženky. Kde byly, když jsem si u nich před týdnem tak strašně moc chtěla vyfotit kolo? No teď už si ho u nich nefotím, je březen, už vyhlížím „jarnější“ kytky! 

Silnice přes Doubravčice je v čím dál horším stavu. Ještě chvíli a bude lepší z nich na Masojedy jezdit zkratkou po trávě. Z Přišimas to pošlu na Brod, za kterým zase sjedu z 12ky… Chrášťany, Chotouň, Skramníky, Tatce… Sakra, vždyť já jezdím pořád to samé… Ale není se čemu divit, kdybych si na mapě vyškrtala rozbité silnice a nechala tam jen ty, kde se nemusím bát o ráfky, vyšly by mi tak dva přijatelné okruhy.

U Cerhenic předjíždím dva baterkáře a mám motivaci jet aspoň 25 km/h, aby mě nedojeli, což v tom větru není úplně brnkačka, ale držím se. V Sokolči to stáčím na Velim, kde mi neomylně spadnou závory. Spočítám si, že Týnec nestíhám a musím projet centrem Kolína. Z toho už aspoň trochu po větru jedu na Žehuň, kde to stáčím na Poděbrady. Tam dávám tradičně žampiónovou pizzu a přemýšlím, kudy budu pokračovat. 

Krátce vyhodnotím stav okolních silnic a jedu zase skoro stejně jako před týdnem. Nymburk, Netřebice, Činěves… Z té do kopečka na Dymokury, kde jsem málem sejmula nějaké chodce. Měli nějaká světýlka, která jsem viděla, ale nějak jsem špatně vyhodnotila, jak jsou daleko. Na poslední chvíli to strhnu doleva a karambol se nekoná. Jeden z chodců mě naprosto klidným tónem zdraví. Asi v té tmě neviděl můj vyděšený výraz ani to, jak těsně jsem minula jeho (asi) ženu. Na pozdrav stejně klidně odpovím a jedu dál. Chvíli se vzpamatovávám ze šoku a snažím se víc koukat na cestu než do Garmina. Po hlavní na Kopidlno a z něj klasicky tankodrom, Ledkov, Zliv, Libáň… Krásný asfalt přes Kozodírky na Dětenice, kopec přes Osenice (nebo je to jednotné číslo?), Rokytňany (tam jsem si tím množným aspoň jistá), Domousnice, Dolní Stakory – mimochodem v nich je pořád obrovská louže, i když už se nepatrně zmenšila -, Bakov, Mladá Boleslav… 

Za Boleslaví mi značky hlásí uzavírku. Sakra. Chyba v matrixu. To tu ještě před týdnem nebylo. Je tma jak v pytli, tak tam na chvilku vohulím 3000 lumenů a na silnici nevidím nic zvláštního. 

Když je pod značkou výjimka pro vozidla stavby, projedu to snad taky. A kdo ví, třeba tam ještě nic dělat nezačali a jen to tam připravili na zítřek… Nijak extrémně špatný asfalt tam nebyl, tak tam snad povrch nepředělávají, to bude v pohodě… No moc nebylo. Ve svahu nad silnicí káceli stromy a na asfaltu se válely dost velké větve a nánosy hlíny. Tak třeba to bude jen kousek. 

Čím dál jedu, tím míň se mi chce vracet. Už to vypadá dobře, to bylo asi všechno. No nebylo. Po kousku čistého asfaltu projíždím další záplavou větví a postup se několikrát opakuje. Vždycky, když už to vypadalo, že už je konec, po chvíli mě další větve vyvedly z omylu. Snad jsme to já i Festka přežily bez úhony a pokračujeme jako obvykle. 

Cítím se trochu ospalá, tak zvažuju, že bych si v Benátkách v okýnku s kebabem koupila Monster, ale říkám si, že bych pak mohla mít problém doma usnout. Dilema se mi nakonec vyřeší samo, kebab má zavřeno. A to není zas tak pozdě, to už jsem se tam osvěžovala asi i pozdějc. Ač bych to ze Staré Boleslavi měla nejkratší na Brandýs, tradičně tam nejedu. Jednak tam jsou ty hnusné kostky, ale hlavně – kdo říkal, že chci jet nejkratší cestou? :-P

Tak to opět stáčím na severozápad – Lhota, Dřísy, Konětopy, Čečelice, Všetaty, spadlý závory, Přívory, Červená Píska, Kly… A pak už jen drobný oblouček na Chlumín, zpátky překřížit I/9 a šup na Neratovice. Dojezd už pak klasicky Jiřice, Nová Ves, Měšice a z těch už prakticky pořád na jih až domů a třístovka je na světě.

3. března – Pro jednou ty kostky přežiju

https://www.strava.com/activities/10885028459

Zase fouká od východu, zase na něj vyrazím. Zase po 12ce. V Úvalech už ale opravdu potřebuju změnu, tak to ohnu ostře doprava na Dobročovice a pokračuju z nich po souběžné silnici. „Dvanáctku“ víceméně překřížím u Brodu a pokračuju, jako ostatně většinou, na Poříčany. Tentokrát aspoň odbočím na Klučov a vezmu to po menší a hezčí silničce podél potůčku, kde sice bývá větší zima, ale je tam lepší asfalt a ušetřím si stoupání. Ze Sadské už tradičně volím objížďku přes Zvěřínek a Hořátev, úsek 611ky mezi Sadskou a Pískovou Lhotou už přestává být sjízdný. Poděbrady a v nich jak jinak než žampiónová pizza :-) 

Chvíli přemýšlím, kudy to vzít, aby to vyšlo na „lehce přes 200 km“, tak nakonec vyhodnotím, že zkusím přežít ještě nějakých 25-30 km proti větru na Chlumec a z něj zase už tradičně na Nový Bydžov, kde to stáčím na západ přes Městec Králové a Činěves. Ve vesničkách v této oblasti si mimochodem dost potrpí na výzdobu, toho času velikonoční. 

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Za Netřebicemi to tentokrát ještě pošlu na sever na Křinec a z něj přes malebný Bošín a sousední Sovenice na Mcely. Tenhle kopec fakt nenávidím. Na to, jak je prudký, je sakra dlouhý. Ale zas když se na něj vyškrábu, mám pak na dlouho klid. Nevím, kdo ho tam dal, je v tom Polabí jako pěst na oko :-) S větrem v zádech se to nebojím vzít otevřeným prostranstvím mezi poli na Kosořice a Voděrady, Luštěnice záměrně objíždím kvůli kostkám :-) 

Kousek jedu po mnohými nenáviděné 38ce, ale je už dost pozdě a provoz je minimální. Odbočím až poslední ze tří odboček na Strašnov, je tam nejlepší asfalt, ale stoupání tedy taky celkem prudké. Pak už jen sešup do Brodců, uprostřed něhož pořád nezaplácali díry u mostu přes dálnici, z nich už zase na autopilota na Starou Boleslav. 

Už je dost pozdě, je mi i zima, a když si uvědomím, kolik kilometrů by mi ještě přidala zajížďka přes Neratovice, aniž bych musela jet po nějakém strašném tankodromu, výjimečně zatnu zuby a jedu rovnou na Brandýs. Vlastně zaťaté zuby na ty kostky nejsou úplně dobrý nápad, to bych si je mohla taky vymlátit. Takže pro letošek kostky ve Staré Boleslavi splněny a doufám, že už mě na nich neuvidíte :-) Nijak už to neprodlužuju ani z Brandýsa a doma přistávám se 223 kilometry na Garminu.

4. března – Autopilot

https://www.strava.com/activities/10891515443

Pondělí. Nemám ráda pondělky. Trasu tu dlouze rozebírat nebudu, jela jsem tou prakticky jedinou možnou cestou z práce, kde nemusím mít strach o ráfky. I tu past na mamuty na Kutnohorské konečně (zase) zaplácli kydancem asfaltu, tak jsem zvědavá, jak dlouho tam vydrží. Takže zase Brod, Poříčany, Sadská, Čelákovice, Brandýs, Kostelec, Měšice, Hovorčovice (ano, v těch to trošičku drncá), Třeboradice, Čakovice, Letňany, Prosek… Jako vždy, vždyť už to znáte zpaměti.

5. března – Záchranná mise

Dnes jsem cestou z práce místo najíždění kilometrů byla „užitečná“. Jela jsem se záložním pláštěm a duší „zachránit“ toho, kdo několik let jezdil zachraňovat mě. Dokonce jsem si i odpustila jízlivé poznámky na téma „bezdušové pláště“. Ale dalo to práci! :-)

6. března – Čerstvě pokropeno

https://www.strava.com/activities/10906276670

Z práce vyrážím tak nějak automaticky na 12ku. Sotva na ni v Běchovicích najedu, vidím, že je mokrá. Pár vteřin si myslím, že tam asi pršelo, ale pak vidím, že protisměr je suchý, a mám jasno. Bohužel i v tom, že čím rychleji pojedu, tím víc budu ten kropicí vůz dojíždět a tím čerstvěji bude silnice pokropená. V dohledu nebyl, a to už je na té rovné silnici co říct, takže naděje, že bych ho mohla předjet a mít klid, byly mizivé. 

Tak se tou vodou tak nějak plácám, jet suchým protisměrem bohužel na silnici I. třídy nešlo, pořád mi tam překážela nějaká auta :-) Oranžovou potvoru jsem nakonec dojela, a to pár desítek metrů před hranicí Prahy, kde to otáčela…

Do Brodu už je sucho, ale je mi celkem zima. Možná od té vody, možná proto, že byly asi 4 °C. K potůčku tentokrát neodbočuju, tam bych zmrzla, jedu na Poříčany přímo. Což asi nebyla úplně dobrá volba, protože začíná drobně pršet. Naštěstí z toho nic vážného nebylo a vyjíždím z toho. V domnění, že fouká ze SV, to stáčím na západ po 611ce s tím, že po ní pojedu až do Mochova, nakonec zjišťuju, že najednou fouká ze SZ, tak radši odbočuju na Velenku a z ní po „schovanější“ silničce přes Přerov na Čelákovice. 

V rámci změny matrixu to za Lázněmi Toušeň pošlu doleva na Zápy, kde je to sice do kopce, ale je tam pěkný asfalt, a pak už přes Brandýs na Dřevčice. Tam mi ale dojde, že když pojedu nejkratší cestou, nevyjde mi to ani na 100 kilometrů. Odbočím proto na Svémyslice, Dehtáry a Radonice, za těmi už v Satalicích vjíždím do Prahy a tradičně přes Prosek jedu až domů. 

7. března – S policejním doprovodem

https://www.strava.com/activities/10912839234

Dost se ochladilo. Pořád je to aspoň lehce nad nulou a je sucho. Ale nabalená jsem jak panáček Michelin, tak se mi žádnou extra dálku jezdit nechce. Fouká z východu, tak jsem zpruzená, sotva jsem vyjela ze zástavby :-) Začátek už konečně obměním, vezmu to po Kutnohorské až ke Kolovratům a odbočím z ní na Nedvězí. Na Pacov z něj nejedu, to je do kopce :-P A je tam tankodrom… 

Takže pokračuju na Křenice a po 101ce až na Škvorec, z něj na Přišimasy a přes Limuzy (zase) na Brod. Z toho (tradičně) na Poříčany a jako poslední dobou dost často to za nimi stáčím na západ po 611ce. Z té (opět) odbočím na Semice, kde kupodivu není nakydaný žádný bahno z polí, zemědělci se koneckonců vyřádili před Úřadem vlády, nebo kam to ten hnůj kydli. Pokračuju svojí vyježděnou drážkou přes Brandýs a Kostelec, kde mi přes cestu přeběhlo pořádné stádo srnek. Osvětleny autem, které se mě v tu chvíli chystalo předjíždět, vypadaly skoro až přízračně. Hlavně že i jeho řidič je viděl včas a žádné ztráty se nekonaly.

Jak je chladněji, všechno se mi nějak rychle vybíjí. A tak mi v Hovorčovicích hlásí kritický stav nejen radar, ale i přední světlo. U radaru jsem v klidu, ten na poslední čárku většinou vydrží i přes hodinu, s předním světlem je to horší, tam to znamená 12 minut a ani vteřina navíc. No za 12 minut bych to třeba do Čakovic stihnout mohla a přes Prahu už bych na blikačku dojela, ale je to zbytečné, když mám s sebou powerbanku. Sice mi na gumičce pod řídítky trochu poskakuje a na nerovných místech ji radši přidržuju, ale nabíjí. 

V Letňanech ji odpojím a vrátím do kapsy, nechci riskovat, že mi uletí, až ve sjezdu z Proseka trefím svůj „oblíbený“ kanál. Patnáct nebo kolik minut nabíjení by mi mohlo na ani ne půlhodinový dojezd stačit, i když jsem si nebyla jistá, jak moc se to ve skutečnosti nabíjí, když zároveň svítím. Ale naštěstí to stačilo.

Přes Libeň jedu kousek s policejním doprovodem. Měla jsem trochu špatné svědomí ohledně sjezdu Proseckou, tak jsem se vedle toho policejního auta radši nepostavila na semaforu, ač jsem tam měla cyklopruh :-) Udržovala jsem si bezpečný odstup :-) Jako na potvoru jsme museli dávat přednost na příští křižovatce, takže se situace opakovala. Až k Libeňskému zámečku jsem jim jela tak nějak v háku, než se naše cesty konečně rozdělily a já jsem odbočila na Rohanské nábřeží… Asi mě jen chtěli chránit při průjezdu „nebezpečnou“ Libní!

8. března – Tour po pražských satelitech

https://www.strava.com/activities/10919239125

Rozhodnu se změnit kurs a vyrazím tentokrát na jihozápad. V Radotíně se vyhrabu na kopec a přemýšlím, co dál. Jsem mimo svůj běžný rajon, tak jsem z toho trochu nesvá. 

Na to, abych se neztratila, to tu znám dostatečně, spíš nemám odhad na vzdálenosti. Tak nakonec vymyslím, že to vezmu po 101ce, která obkružuje Prahu, takže to z ní kdykoli můžu stočit domů. Na chvíli 101ku ztratím někde v centru Kladna, za kterým se ji opět pokouším najít, protože to, kam mě to z něj vyplivlo, byly strašné tankodromy. 

Po znovunalezení vyhlédnuté silnice mířím na Kralupy a Veltrusy, kromě drobné odbočky na Zálezlice z ní nadobro sjíždím vlastně až za Neratovicemi.

9. března – Vlastně jen doručit kabel

https://www.strava.com/activities/10926354596

Plovoucí sraz s Pepou, kamarádem z Mnichova Hradiště. On je poněkud ranní ptáče, takže nám vyhovuje mít společnou vyjížďku trochu časově posunutou. Domluva zní, že vyrazíme proti sobě a někde se prostě potkáme. Jistíme to live trackem na Garminu. Pepa samozřejmě vyrazil asi o dvě hodiny dřív než já, takže se nakonec potkáme v Měšicích kousek za Prahou. Přece jen ten výjezd z Prahy tímto směrem je pro mě sakra pomalý. Kromě všech těch křižovatek a semaforů je to na Prosek do kopce. 

Vyrazíme na severozápad, kam to v tom větru z JV pěkně frčí. Od Veltrus ale přichází peklo. A pěkně na dlouho. Marně se snažím vymýšlet, kudy to vzít, abychom se před větrem schovali, ale Polabí je Polabí. Občas nějaký lesík přijde, ale moc dlouhý odpočinek se nekoná. Tak nakonec jedeme přes Zálezlice směrem k Mělníku, před ním na Červenou Písku a Přívory. 

Ve Všetatech dle očekávání nedobrovolný odpočinek na přejezdu, Čečelice, Konětopy, Dřísy, Lhota… A najíždíme na 331ku v místě, kde už je pěkný asfalt. Míjíme Starou Boleslav a šup do lesa. 

Za Lysou opět přichází větrné peklo, no nějak už se do těch Poděbrad doplácáme. Tam doplníme energii u stánku s pizzou, chvíli posedíme na lavičce a vyrážíme na sever, kde máme ještě úkol. Soused mě poprosil, jestli bych mu na chatu nedovezla zapomenutý kabel. A bylo to skoro po cestě… Skoro no… 

Oproti plánu tedy opouštíme 32ku až v Jičíně, přes který trochu kličkujeme, protože to v něm neznáme, ale držíme se šipek na Turnov, navíc mám zapnutou navigaci na místo určení. Tam nás čeká zrada v podobě rozbahněné odbočky k chatě samotné, tu jdeme nakonec pěšky. 

Původní plán byl dát aspoň čaj, nakonec ale jen předám kabel a jedeme rovnou dál, přece jen už bylo po sedmé hodině odpoledne a před sebou jsme měli ještě dlouhou cestu. Po chvíli váhání to pošleme po 35ce na Turnov, kterým Pepa znalecky prokličkuje, až jeho manévry na kruhových objezdech nestíhám. Čemu se divím, tady už doma spíš on. 

Doprovodím ho do Mnichova Hradiště, kde se rozloučíme a mě čeká ještě odhadem 80 kilometrů domů. Jedu na Bakov, kde mě jedno auto předjíždí tak pomalu, že si říkám, že se asi řidič bude chtít zeptat na cestu nebo mi vynadat za radar. Nakonec se ukáže, že to byl další kamarád a chtěl mě jen pozdravit. Rozhodilo mě to natolik, že jsem v Bakově někde blbě odbočila a vyplivlo mě to zpátky na 610ku, po které jsem jet nechtěla, abych se vyhnula průjezdu centrem Mladé Boleslavi. Vracet k Jizeře už se mi nechtělo, tak jsem to pro jednou přežila. Kostky jsou tam ale pekelné. Zkratka mi ovšem způsobila, že bych dojela domů se 290 kilometry, což prostě nejde :-) 

Z Benátek do proto stáčím ještě na Lysou. Sice tam je nový asfalt, ale ty dvě nepříjemné homole tam zůstaly. Trasu si, ač nerada, překřížím, koneckonců kdybych ji měla objet bez křížení, skončila bych tak na 400 km, což by mi samo o sobě asi nevadilo, ale to bych dojela domů tak v pět v noci, a to už by mi asi vadilo :-) 

Od Lysé tedy jedu k 611ce na Starý Vestec a z něj už po ní až těsně před Prahu, kde to stáčím na Šestajovice, Klánovice a Běchovice, abych nevjížděla do Prahy stejnou cestou, jako jsem z ní vyjížděla :-P Utahaná jsem z toho větru slušně, to jsem zvědavá, po jaké době zítra odpadnu…

10. března – Tohle tříkilo jsem opravdu nečekala!

https://www.strava.com/activities/10932873723

„V sobotu pojedu na Kuks. Jestli se chceš přidat, přijeď na devátou.“ Na devátou? Já? What? Ještě že už na sobotu něco mám a stejně jet nemůžu… „Nevadí, tak klidně v neděli.“ A sakra, výmluvy došly :-) A tak v neděli v 9:15 jsem na místě srazu :-) 15 minut je na mě ještě dobrých, ne? Zvlášť v takovou nekřesťanskou hodinu… Tomáše asi není třeba představovat :-) Osobní mechanik, domestik, šofér a občas i samozvaný trenér a poradce :-P 

Čekám, kdy přijdou první poznámky na moji pomalou kadenci, těžké převody, nízké watty… Kupodivu nic :-) Taky v duchu přemýšlím, kdy ho moje „rychlost“ přestane bavit, ale naštěstí pro mě jsme jeli začátek v dost brutálním protivětru, takže měl asi co dělat sám se sebou, zatímco já jsem se zuby nehty snažila udržet v háku, protože v tomhle větru mezeru opravdu nesjedu.

V Chlumci dáváme snídani, dobře, trochu jsem podváděla a dala jsem si ji už doma, ale v osm hodin mám ještě noc a snídaně se jí ráno, takže to vlastně jako snídani klasifikovat nemůžu. Nalačno bych asi zvládla dojet těch 12 km na sraz, ale těch dalších 70 nebo kolik do Chlumce už asi ne, nebo možná jo, ale asi tak dvakrát pomaleji.

O zvířatech na silnicích už jsem toho napsala všude spoustu a člověk by řekl, že už mě nemají čím překvapit… Zajíci, srnky, kočky, prasata, myši, ježci, lasičky, nutrie… Tentokrát po nás ale vystartovaly husy! Nejspíš měly strach, že se jim chystáme obsadit rybníček, jezírko, nebo co to bylo za louži, a vyběhly za námi na silnici s nataženými krky a otevřenými zobáky. Šel z nich o dost větší strach než z nevinně vyhlížejících srnek! Jejich teritorium jsme naštěstí rychle opustili a k úhoně jsme nepřišli. Fotku nemám, sorry jako.

Hořice se zapsaly do dějin jako místo, kde jsem na své nové Festce poprvé použila přesmykač. Kopec jako kráva. Doteď mi poměrně velké pastorky na kazetě v kombinaci s velkou pilou vždycky stačily. Ještě aby ne, když jezdím prakticky jen Polabím :-) 

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Na Kuksu uděláme pár obligátních fotek, v rámci čehož narazím na pomalovaný kamínek se sovou. Zrovna před týdnem jsem konečně ze svého profilu na Stravě dala pryč želvu a nahradila ji právě sovou. Tohle nemohla být náhoda, ale spíš znamení, že rozhodnutí bylo správné :-)

Z Kuksu frčíme po stezce na Hradec a začínáme mít hlad, což je trochu průšvih, protože ještě není ani půlka března a všechny stánky podél stezky jsou ještě zavřené. A jít do restaurace s tím, že nechám kolo venku, je pro mě nepřípustná varianta, i kdybych na něj měla vidět přes výlohu a mít ho zamčené třemi zámky. Prostě ne. Tohle já zásadně nedělám, i kdybych těch 150 kilometrů měla dojet na ty tři želatinové tyčinky, co mám ještě v kapse. Nakonec ale najdeme podnik se zahrádkou, kam se nám kola podařilo umístit, aniž bychom o ně museli mít strach. Tedy jak se to vezme, vítr nám je občas trochu porážel…

Z Hradce míříme na Pardubice, pod Kunětickou horou si zavzpomínám na nedávnou 24hodinovku, která pro mě vlastně byla takovým seznámením s Festkou. A musím říct, že to byl nejlepší výkon, co jsem kdy na kole asi podala. 674,66 km rychlostí 30,1 km/h… To už asi těžko zopakuju. 

Pardubice lízneme jen okrajem a jedeme směr Kačina, cestou musíme překonat „oblíbený“ kopec ve vesnici Zdechovice, název je to dost příznačný… Ale nějakým nedopatřením jsme tam nezdechli. 

Na Kačinu přijíždíme se setměním a potmě s větrem v zádech míříme na Kolín, z něhož jsem si tvrdohlavě prosadila dojezd po 12ce. Chci se odpojit v Klánovicích, ale zjišťuju, že bych dojela s 292 kilometry, tak to beru ještě kousek s Tomášem, a ač si nakonec trasu překřížím, což nedělám ráda, jedu domů severem přes Prosek, ostatně stejně jako většinou z práce…

11. března – Zasloužený odpočinek

Po náročném víkendu to nechci přehánět. Tak aspoň vyřídím neustále odkládané odevzdání cyklokrosky do odborné péče. Chtěla jsem počkat na dobu, až si budu jistá, že ji vlivem počasí nebudu potřebovat.

12. března – Na západní frontě sucho

https://www.strava.com/activities/10947259784

Už ráno mě pobavil radarový snímek, který ukazoval, že prší snad všude kromě Prahy. Do práce jedu na půjčeném fatbiku a musím konstatovat, že na některé pražské silnice je to super. Aneb: Tady někde byly koleje? Nevšimla jsem si… Ale co si budem, prostě to nejelo. A ta „metrová“ řídítka! Na průjezdy mezi dvěma kolonami aut jsem mohla zapomenout…

Na odpolední vyjížďku už jsem fatbika vyměnila za Festku a po prozkoumání srážkového radaru jsem netradičně vyrazila na západ. Jen tak pro formu jsem kontaktovala kamaráda Davida, který tou dobou zrovna mohl plus minus končit v práci po cestě, a zrovna to klaplo a měla jsem po divokém západě průvodce. Sama bych se potmě asi neodvážila dál než do Řevnic, nemám tam zmapovaný stav asfaltu a vychytanou minimalizaci převýšení.

Dali jsme příjemnou vyjížďku bez zbytečných kopců a za Hostomicemi se rozloučili. Tam už to znám a moc se nedá zabloudit. Ač se mi příčilo mít „ošklivou“ trasu na mapě a chtěla jsem aspoň trochu úhledný okruh, nakonec mi byla taková zima, že jsem se na zamýšlenou zajížďku přes Mníšek vybodla a jela z Řevnic dost podobně, jako jsme jeli do nich. 

A největší kopec jsem si paradoxně dala až poté, co jsme se rozloučili, nechtělo se mi jet ani přes pochybný most v Mokropsech, ani po cyklostezce s extra hnusnými retardéry, tak jsem jela z Dobřichovic do Černošic po 115ce. Zase mě překvapilo, jak je ten kopec dlouhý :-) Ale aspoň jsem se zahřála.

13. března – Radši zpátky do Polabí

https://www.strava.com/activities/10954277143

Už jsem dlouho nejela po 12ce na Český Brod… Musím to tam přece jet zkontrolovat, jestli se tam nevylíhly nějaké nové díry, nebo jestli tam naopak nějaké nezaplácli :-) Tak tam pošlu tradiční cestu z práce na Brod, kopec k vysílačům a pár kilometrů za nimi doleva na Chrášťany… Chotouň, Skramníky, Tatce – sotva přejedu koleje, začne to cinkat, super „timing“ -, Milčice, z nich tankodrom na Sadskou a pak už Hradištko, Kersko, Semice…

Z Čelákovic asi už tradičně na Toušeň a Brandýs, z něj už po 610ce až do Prahy. V Libni mokro jak po pořádné průtrži, no samozřejmě to měl na svědomí kropicí vůz. Pro jistotu dojíždím ještě ten „zametací“, za kterým se vznáší oblak prachu. Paráda. No nepářu se s ním a předjíždím…

14. března – Cyklostezky přestávají být průjezdné

https://www.strava.com/activities/10961367496

A je to tady. Sluníčko svítí, teploměry ukazují přes den i 14 °C, a sváteční cyklisté vytahují kola z trenažerů a vylézají z nor. Kam jinam než na cyklostezky. Někteří nejspíš přecenili své síly a navzdory očekávání dojíždějí potmě. Kdyby s tím počítali, měli by přece jistě světla… 

Ač po stezce neproudí žádné obrovské davy, musím jet pomalu kvůli černým figurkám. I když na bílém kole bych si vlastně mohla dovolit černé figurky porážet… Spíš než šachy mi ta cyklostezka na Zbraslav připomíná kuželky nebo bowling… Kdybych jela tak rychle, jak bych chtěla, byl by to jistý strike. To těm lidem vážně nedochází, že nejsou vidět? Když jim tam pošlu 750 lm, ještě brblají, že je oslňuju. A to bych mohla přidat na čtyřnásobek…

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Docela si oddechnu, když ze stezky odbočuju. Břežanským údolím je to sice do kopce, ale bez kuželek. Ne že by mi tam už v minulosti občas nějaká chrochtající kuželka cestu nezkřížila. Tentokrát byl průjezd hladký a pokračuju po 101ce na Jesenici a Říčany. Nemám ráda úsek kolem Modletic, jezdí tam dost kamionů, ale už bylo naštěstí dost hodin, tak to nebylo tak strašné. 

Říčany jsou pro mě noční můrou, kdykoli do nich zajedu, vždycky vyjedu jinam, než chci (navíc tam jsou hnusné kostky), tak si troufám jen na dva na sebe kolmé průjezdy po hlavních silnicích, a tohle je jeden z nich. Ze 101ky odbočuju na Pacov a v Březí se napojuju na jednu ze svých standardních cest z práce na Babice, Hradešín, Limuzy a Český Brod. V tom to tentokrát stáčím zpátky na Štolmíř, Černíky, Tuklaty a Horoušany, v Jirnech překřížím 611ku a jedu na Mstětice omrknout, jak vypadá stavba nového mostu přes trať, než to tam úplně zavřou. Z nich už pak nejkratší přijatelnou cestou na Zeleneč, Horní Počernice, Radonice, Satalice, Kbely a Prosek… Tam mě zleva na vypnutém semaforu málem sejme jakýsi nevidomý řidič, a to před křižovatkou ještě schválně chytnu řídítka dole, abych si rukou nestínila světlo. 

Když pominu, že mě vytlačil na rozbitý kraj silnice, vyhneme se bez úhony a pak mi zastaví v cestě, tak mi trošku zatrne, protože jestli slyšel všechny ty výrazy, kterými jsem ho počastovala, mohla bych taky dostat přes držku. Tak do toho šlápnu a co nejrychleji ho objedu (netakticky zleva), okénko měl stažené, ale naštěstí se z něj ozvalo jen hlasité „pardóóón“. Ať už to myslel upřímně, nebo jako ironii, bylo by mi to v márnici houby platné.

Reagovat nestíhám a na křižovatce už jedeme každý jinam. Náladu si chci spravit sjezdem do Libně, ale co čert nechtěl, mám před sebou trolejbus. Plácám se za ním 40, občas zvědavě vykouknu do protisměru, jestli už můžu, ale pořád tam něco překáží. Tiše doufám, že na některé z těch zastávek na znamení zajede ke kraji a dá mi šanci ho předjet, ale mám smůlu. Zrovna tam nikdo nenastupuje a milý trolejbus vždy jen přibrzdí, z čehož mám samozřejmě vždycky obrovskou radost. Pod kopcem odbočí kamsi na Vysočany a já pokračuju, jak jsem zvyklá – na Libeň a Karlín… Dneska teda žádná sláva!

15. března – Pacient přežil

Vracím půjčeného fatbika a vyzvedávám opravenou cyklokrosku. Po 18 kilometrech na fatbiku jsem popravenější než po tříkilu na silničce. Už po nějakých deseti minutách nevím, jak mám chytit řídítka, aby mě nebolela zápěstí. Ráda se vrátím k beranům :-)

16. března – Na západní frontě průplach

https://www.strava.com/activities/10975500972

Na dnešek jsem měla domluveného domestika ze západu, tak výjimečně oželím pizzu v Poděbradech a vyrážím na druhou stranu. Když se začínám dožadovat nějaké adekvátní náhrady, je mi řečeno, že „na švihu se přece nejí“. Nakonec si prosadím svou a ve Zdicích dáváme aspoň kebab. 

Celou dobu pozorujeme nevlídně vyhlížející mraky, kvůli nimž trasu stočíme na východ dřív, než bylo v plánu. A nastává další chyba v matrixu – mám překříženou trasu! Chtěla jsem úhledný okruh… Co se dá dělat, radši překřížit než zmoknout. 

Následuje pořádný kopec na Svatou a pak míříme někam na sever, už naprosto mimo můj běžný akční radius, takže plně spoléhám na svého domestika, že mě nezanechá nikde uprostřed lesa. Protože kdybych se měla dostávat domů podle navigace Garminu, asi bych v křivoklátských hvozdech kroužila dosud :-)

Nad Nižborem přichází průplach. Nebo to byl Zbiroh? Sakra, mně se tyhle dvě vesnice z nějakého důvodu pořád pletou. No podle trasy to byl Nižbor, tak teď už se mi třeba plést nebudou. Tam, kde prší, je Nižbor, a hotovo. Nakonec tam slejvák přečkáme na zastřešené terase, kde je mi sice pekelná zima, ale aspoň na mě neprší. 

Můj domestik byl sice kousek od domova, i tak se v něm ale probudil gentleman a potmě mě v té zimě doprovodil aspoň do Dobřichovic. Ani jsem ho nemusela mučit, jel naprosto dobrovolně.

Na mučení jsem měla jiný objekt – sebe. I když mi byla pořádná zima, rozhodla jsem se tu dvoustovku prostě dojet. Pozdní sraz a prodleva v dešti nás stály dost času, ale já se dvoukila nevzdám :-) Jasně že bych mohla jet ze Zbraslavi podél Vltavy a být za 40 nebo kolik minut doma… Ale ne, Kačenka to radši pošle na kopec Břežanským údolím v domnění, že se stoupáním zahřeje. Co na tom, že v tom lese je ještě větší kosa než u Berounky. 

Už se mi nechtělo nic vymýšlet, navíc byla sobota večer a minimální provoz, tak jsem to vzala po 101ce pořád rovně na Říčany. Počítala jsem, že v nich nejspíš zabloudím a něco najezdím :-) Kupodivu jsem mimoúrovňovou křižovatku pochopila správně a na Černokosteleckou / Kutnohorskou jsem najela napoprvé, dokonce i ve správném směru. Kilometry, které jsem nenajezdila blouděním po Říčanech, doháním drobnou zajížďkou po Praze a s dvoustovkou přistávám doma.

17. března – Za Hliníkem do Humpolce

https://www.strava.com/activities/10981959784

V neděli jsem se svěřila do rukou jiného domestika – Tomáše, stejně jako tu minulou. No bylo mi jasné, že pizza v Poděbradech zase nebude. Ale já si to vynahradím! 

Sraz zase na devátou, příjezd zase pozdě. Na to, v kolik jsem šla spát, jsem na svoje „jen“ 16minutové zpoždění skoro i pyšná :-D Ani jsem ráno nedopila plechovku Monsteru, jak jsem spěchala! A ještě jsem dobrovolně jela po Českobrodské přes Hrdlořezy a Dolní Počernice, kde je zbytečný kopec, spousta děr a asi dvě odbočky na dálnici, které mě nutily odlepit se od pravého kraje silnice. 

Ze začátku nám to jelo pěkně, vítr v zádech, pěkný asfalt, minimum zatáček, vlastně prakticky žádné až do Kolína. Ten bych radši objela po obchvatu, ale mám průvodce, tak mu věřím, že mě v centru neztratí. Z toho množství kruhových objezdů už se mi skoro točila hlava, ale nakonec jsme se vymotali správným směrem. 

Na křižovatce proti nám jela skupinka cyklistů a jeden z nich se zničehonic složil. Těžko říct, jestli při zastavení nevyhákl pedál, nebo jestli škrtnul o obrubník. Ze zvyku jsem měla na jazyku otázku „Žiješ?“, ale z komentářů jeho kamarádů „Co blbneš?“ a „Co děláš?“ jsem pochopila, že o něj bude dobře postaráno i beze mě, tak jsem se na nic neptala a jeli jsme dál.

Obligátně vyfotíme kola před Kačinou, tentokrát za světla, a pokračujeme směrem na jih. Jsme mile překvapeni množstvím nových povrchů, jen ty hnusné kostky v Paběnicích pořád zůstaly. Po dlouhém stoupání se sesypeme do Ledče, kde dáváme pizzu. No dobře, nejsou to Poděbrady, ale je to pizza :-) I po poledni je nám na náměstí docela zima, tak se tam dlouho nezdržíme a jedeme se zahřát do kopce. 

Krátká odbočka ke kostelu, který zbyl ze zaniklé vesnice Zahrádka, a zase zpátky na trasu, která vede do Humpolce. Tam pozdravíme Hliníka, který se tam odstěhoval, dáme rychlou sváču v kavárně a pokračujeme prakticky už nejkratší cestou domů. 

Kopce už mě docela likvidujou, odevzdaně už skoro v každém řadím malou pilu a pozoruju, jak se mi Tomáš vzdaluje. To už si poslechnu i poznámku o wattech, za kterou bych ho nejradši poslala – však víte, kam – napřed! Mně je fakt jedno, jestli jedu 100, nebo 150 wattů. A když mi někdo sdělí, že ze svého wattmetru usuzuje, že jedu 80, rozhodně na základě toho zázračně nezrychlím. 

Prostě jedu tak, jak můžu, a tak, abych si byla jistá, že dojedu těch 120 nebo kolik kilometrů domů :-P Jako řešení navrhnu zastávku na benzince, kde do sebe pošlu Monster a něco jako croissant, a jedeme dál. Ale jo, trochu mě to nakoplo a odpadávám o něco míň. 

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Nakonec nějak vyplazím i svůj neoblíbený kopec z Třemošnice na Ostředek, abychom mohli vymrznout ve sjezdu do Sázavy. Tam s údivem konstatujeme, že už konečně opravili dlouho polouzavřený most, a podél Jevanského potoka vyjedeme na Vyžlovku. 

Za Tomášem vlaju jak na gumičce, je vidět, že už se snaží za každou cenu zahřát, což při mojí rychlosti úplně nejde. Nakonec se na konci Říčan rozloučíme a já už jedu domů po Kutnohorské / Černokostelecké / Vinohradské… Sice proti větru, ale převážně z kopce. Mrznou mi nohy, tak se snažím zabrat, teď už se vyšťavit můžu, to už se domů nějak doplácám. 

Byl super nápad si před víkendem vyměnit pedály za silniční, které mám kompatibilní jen s letními tretrami… A ještě lepší nápad byl si přes ty tretry dneska nevzít návleky.

18. března – Nepoučitelná!

https://www.strava.com/activities/10988789553

Za pár dní je jaro, tak na co návleky? Navíc jedu přece jen do práce a nějakou „zkratkou“ zpátky… Původní vize byla vyrazit někam na západ, ale pak jsem si vzpomněla, jaká kosa byla v sobotu u Berounky, a představila jsem si, jak bych asi mrzla, kdybych se čistě hypoteticky vypravila do nějakých kopců. Tak mi vlastně nezbývá než jet to, co skoro pokaždé :-) Snaha o změnu byla! Aspoň v myšlenkách… 

A tak opět vyrážím z Prahy přes Úvaly a Český Brod, už za ním mi začínají mrznout kopejtka. A sakra, už po 37 kilometrech, a to jsem chtěla jet 100… Mám dvě možnosti – zkrátit, nebo přidat. Obě mi jsou celkem cizí, ale rozhodnu se zkusit u druhou. Světe, div se, ono to docela funguje. Nohy mi sice mrznou pořád, ale zatím se to dá nějak přežít. 

Když mi Garmin u Poříčan ukazuje 1 °C, trochu znejistím, protože vím, že oproti Garminům v mém okolí ukazuje tak o 1,5 °C víc. Je jasné, že správně ukazuje ten můj, všichni ostatní to mají špatně :-P 

K tomu fouká ze severu, což pocitovou teplotu také zrovna nezvyšuje. Kdybych teplotu odhadovala prsty u nohou, tipovala bych tak -5 °C. Závěr z toho vyvodím takový, že od Sadské jedu radši po hlavní na Prahu, protože to zaprvé bude rychlejší a budu dřív doma, zadruhé tam snad nebudou hrozit žádné zmrazky ze sražené vlhkosti, které se občas vyskytují mezi Kerskem a Semicemi, a zatřetí se přiblížím k Praze, kde snad bude tepleji. 

Nakonec jedu po 611ce až do Horních Počernic, kde vidím, že mi do stovky pořád asi pět kilometrů bude chybět. Vyhodnotím, že to celkem bezbolestně napravím tím, že dvakrát objedu místní sklady, a pokračuju na Radonice a Satalice. 

Pořád na Garminu hypnotizuju políčko s teplotou, které pořád zůstává na proklatě nízkých hodnotách. Prsty na nohou už skoro necítím, ale jede se mi kupodivu docela dobře, moje průměrná rychlost v jednu chvíli atakuje i 27 km/h. Průjezd Prahou je v severním větru na pohodu, do horké vany jsem se těšila až tak moc, že jsem tam na „Koněvce“ loupla QOM! Jen teda nevím, jestli se počítá, když už se ta ulice jmenuje jinak…

19. března – Osm let non stop

https://www.strava.com/activities/10996487017

Víte, kolik kilometrů jsem ujela před osmi lety v tento den? Nula. A proč to tu teď vytahuju? Protože se mi to od té doby nestalo. Od 20. března jsem každý den aspoň pár kilometrů na kole ujela. Venku samozřejmě. Tehdy se nic výjimečného nestalo. Prostě to tak nějak vyšlo. Nechci vidět, co by se muselo stát, abych svou „sérii“ přerušila. Dobrovolně to asi nebude, a obávám se, že to bude dost bolet. Statisticky je skoro zázrak, že po těch hodinách strávených na silnicích ještě žiju, ale samozřejmě nechci nic přivolávat.

Dneska už si ty návleky na tretry opravdu beru. A nelituju. Před vyjetím z práce se podívám na předpověď počasí a koukám, že pod 2 °C to spadnout nemá. Chtěla jsem jet na západ, ale do těch kopců se mi v té zimě fakt nechce, tam by mohlo být ještě chladněji. Jedu tedy tradičně na východ, tam můžu zůstat ve „vyhřáté“ nížině. 

První změnu oproti „matrixu“ učiním už ve Strašnicích, Vinohradská prakticky stojí, protože pár set metrů přede mnou jede autobus, který se na ni sotva vejde, tak z ní radši sjedu a pokračuju paralelní cestou přes Vršovice a Hostivař. 

V Dubči zase po nějaké době najedu na „cyklostezku“ do Královic, kde potkám jen dva běžce s čelovkami a zaparkované policejní auto. Tiše doufám, že tam přijeli pomáhat a chránit nás osvětlené před těmi neosvětlenými a ne se tam jen zašít :-) 

Z Královic jedu na Nedvězí a Křenice, z těch klasicky na Březí, Strašín a Babice, kde mě začíná děsit teplota, kterou mi Garmin hlásí. Jeden stupeň na mém Garminu odpovídá tak nule v reálu… Tak dostanu strach z klikatých okresek a v Mukařově to pošlu na Kutnohorskou. 

Autobus už buď někam odbočil, nebo se sem ještě nedoplazil, ale provoz je tam plynulý a na pohodu. Tedy až na to auto, které mě znervózňovalo tím, že pořád jelo za mnou třicet, i když mělo volný protisměr. Ale plná čára je plná čára… Pořád lepší než opačný extrém. 

Děsilo mě, že se za mnou bude plazit i do kopce na Vyžlovku, naštěstí mě předjelo dřív. Tam už mi Garmin ukazuje 0 °C, to je tak, když se někdo dívá na předpověď pro centrum Prahy a pak se vyskytne o 250 metrů výš :-) Na východě jsou přece roviny…

Po hlavní dojedu až za Kostelec, bavím se cedulemi. V Mukařově je Kutná Hora 44 a Kostelec 11, pěkná čísla :-) Popojedu ke Kostelci a na šipce je Kutná Hora 33 a Zásmuky 17. Po dalších pár minutách vidím další ukazatel, kde jsou Zásmuky 15 a Kutná Hora pořád 33. zajímavé, že Zásmuky se přibližují a Kutná Hora ne :-) Tak do ní teda radši nejedu a za Kostelcem odbočuju na Český Brod. 

Na to, abych to z něj poslala po 12ce, je ještě brzo, tak jedu na sever na Štolmíř, Černíky a Tuklaty. Už je mi zase zima na nohy, ale to už vydržím, přibližuju se k Praze a bude tepleji… Pocítím to až v Letňanech, kupodivu moc nevymrznu ani ve sjezdu z Proseka a poslední kopec zase vyšrotím, abych se zahřála. A ač jsem dneska jela celkově pomaleji než včera, v tomto úseku si zlepším včerejší čas :-)

20. března – Konečně jaro?

https://www.strava.com/activities/11004420731

Po včerejšku se tak nějak automaticky pořádně nabalím, abych ten večerní dojezd zvládla bez umrznutí. Od začátku vyjížďky tak nějak cítím, že jsem to s vrstvami asi přehnala, ale abych si některé ze spodních trik sundala a nacpala do kapsy, na to v nich jednak nemám místo, a jednak jsem na to líná. 

Je fakt poměrně teplo, trochu fouká z jihovýchodu, jede se mi i tak docela dobře. Tak to tentokrát lehce natáhnu na Nymburk, kde konečně zajedu ilegální QOM přes železniční most :-) Teda ilegální, já vlastně vůbec nevím, že je ilegální, já jsem si té značky „cyklisto, sesedni z kola“ potmě vlastně ještě nevšimla… Nebo tam je „cyklisto, veď kolo“? Vidíte, že prostě nevím! Stejně jako nejspíš celá top desítka mezi ženami. Když já tak nemám ráda mosty a lávky, skrz které je vidět dolů! Prostě jsem potřebovala být co nejdřív pryč! Nevím, proč, ale měla jsem zafixováno, že se ten segment jmenuje Plecháč, přitom je to Železňák, ale ono je to asi jedno, železo nebo plech, hlavně že to cinklo :-)

Z Nymburka to s větrem skoro v zádech jede pěkně, až je mi líto jet z Lysé nejkratší cestou, tak v ní Labe nepřejíždím a pokračuju na Starou Boleslav přes les. Sice tam je pár kilometrů solidní tankodrom, ale jsou i horší… 

Před Sojovicemi už je pěkný asfalt a končí prakticky až u odbočky na Lhotu. Tou samozřejmě jedu, protože jet tenhle úsek po 331ce dál by byla vražda pro moje dráty, ráfky i zápěstí. Akorát ta objížďka je poměrně dlouhá, takže mi to s obloučkem přes Konětopy, Čečelice, Všetaty, Přívory a Kly nakonec hodí přes 140 kilometrů. Na cestu z práce dobrý, ne? :-)

22. březen – Jarní deštíček

https://www.strava.com/activities/11020129169

Před vyjetím z práce koukám na meteoradar a v mém rajonu to vůbec nevypadá dobře. Jak to tak zkoumám, na západě bych zmoknout nemusela. Silnice na západě mám zmapované tak nejdál do Řevnic, tak si sama potmě dál netroufám. Jet ale chci, tak zkusím kontaktovat nedávného „místního průvodce“ Davida, který by mě mohl zachránit :-) 

Sraz v Radotíně klapne a mám bodyguarda! S vyjížďkou je to slabší, nějak nejsme schopni sladit tempo. Na silnicích jsou strašná kvanta žab a v kuželu mého světla vypadají přízračně. Občas ani nevím, kam mám jet, no začínám být trochu zpruzená a David z mého věčného brblání taky :-) Tak se v Nižboře rozloučíme a zpátky jedu nejkratší cestou, protože začíná pršet. Po 605ce je to pořád rovně, i tak ale „zabloudím“. 

Na Zličíně si špatně vyložím „pořád rovně“ – na jedné křižovatce vyhodnotím, že mám jet pořád po hlavní, ale já jsem měla jet pořád rovně :-P Tak si udělám drobný oblouček a na původní silnici se vrátím. Konečně nějaký pozitivní přínos covidových lockdownů, díky nim jsem měla i části Prahy jako Zličín příležitost projezdit křížem krážem, takže jsem se teď zorientovala i potmě a po vymetené Plzeňské vjíždím do Prahy.

Při mytí kola objevím defekt zadního kola, druhý na 7500 km, to jde… Je už dost měkké, uchází to celkem rychle, takže jsem to musela prorazit asi až někde před barákem. To je ten noční život na Žižkově, všude se válí střepy z lahví. Jeden maličký jsem z pláště právě vytáhla. Do kola jsem nacpala zpátky původní růžovou duši, kterou jsem po konzultaci zalepila klasickou záplatou. Tak jsem sama zvědavá, jestli to bude držet, nebo ne.

23. březen – První letošní „desítka“

https://www.strava.com/activities/11024270972

Nějak mi strašně trvalo se včera dokopat do postele, tak se mi pochopitelně nechce ani z ní. Nakonec se vyhrabu nějak po jedné a na kolo vyrážím asi o hodinu později. Kam? Samozřejmě do Poděbrad, vždyť jsem tam nebyla dva týdny, mám absťák. 

Ve vzduchu už voní jaro a všude kvetou stromy. Žluté květy zlatého deště působí pozitivním dojmem. Ty žluté květy na polích, které mají opačný efekt, naštěstí zatím nekvetou, ale ono to přijde… Zase musím projet Kolínem, možná bych to mohla začít brát jako motivaci, proč dřív vstávat. Kdybych ho objížděla, nestihnu pizzu v Poděbradech, a to prostě nejde :-)

Z Poděbrad jedu severem, na Činěves a Křinec, přes svůj „oblíbený“ kopec ve Mcelech (jo, to je ta střecha na výškovém profilu) a přes les na Loučeň a Vlkavu. Aspoň trochu jsem se tam schovala před větrem. Pak už zase tradičně přes Lysou na Starou Boleslav a z ní na Lhotu, Dřísy, Konětopy, Čečelice, Všetaty, Přívory… Prostě drobným, asi tak 30kilometrovým obloučkem objet úsek 331ky, který už na silničním kole prakticky není sjízdný…

Na to, abych završila prvních letošních 10 tisíc kilometrů, jsem potřebovala ujet 190 km, tak to tam nakonec cinklo s drobnou, asi čtyřicetikilometrovou rezervou.

24. březen – Tříkilo už dlouho nebylo

https://www.strava.com/activities/11031963487

Vstanu o něco dřív než včera, žádná hitparáda, ale před dvanáctou nakonec vyrážím. Vizi mám takovou, že do Poděbrad pojedu přes Sázavu a z nich nějak severem. Na live tracku vidím kamaráda Miloše, jedeme prakticky proti sobě, tak ho zkusím vystalkovat :-) 

Když jsme od sebe tři kilometry, posílám mu pro jistotu z Garmina jednu z přednastavených zpráv, obsah neřeším, jde jen o to dát o sobě vědět. Nakonec se potkáváme v Sibřině a Miloš si postěžuje, že mu moje zpráva přišla italsky. Mám Garmina v italštině už dlouho, ale zprávy se vždycky překládaly podle jazyka Garmina, na kterého jsou doručovány. No stane se… Asi nějaký update :-)

Sotva jsme se rozjeli, dáváme nedobrovolně společnou sprchu, naštěstí nic prudkého. V Čelákovicích se loučíme a já zaměřím modrý proužek na obloze a vyrážím jeho směrem. Bohužel to vypadá, že bych musela jet po 611ce, která je po zimě fakt ve strašném stavu. To je dilema – zmoknout, nebo drncat? Rozhodla jsem se zkusit štěstí o silnici jižněji, třeba je ten mrak až za ní… No nebyl :-) 

Vracet se mi nechce, tak jedu v drobném dešti na Kounice a Poříčany, ze kterých se mi nechce přes kopec na Hořany, tak to stáčím na Klučov a jedu na „kopec“ z něj. Žhery, Skramníky a jsem na své obvyklé trase. Tentokrát mám konečně čas objet Kolín po obchvatu, ze kterého se mi sice chvíli nedaří odbočit na Starý Kolín, ale nikam nespěchám a auta proudící kolem mě z obou stran mě vůbec nestresují. 

Tábor v odbočovacím pruhu nakonec rozbít nemusím a uklidím se na klidnější silnici. S větrem v zádech to docela frčí a za chvíli jsem v Týnci, ve kterém mě opět zláká nově vyasfaltovaná silnice na Labské Chrčice, ve kterých to stáčím zpátky na Krakovany, Lipec a Končice, kde už to namířím přímo proti větru na Poděbrady. Než sním obligátní pizzu, začíná pršet. To už tu dlouho nebylo.

Zpátky vyrážím jako včera, vítr je mým kamarádem až někam do Mcel, kde si opět dávám svůj „oblíbený“ kopec. Sice už neprší, ale silnice jsou střídavě mokré. 

Některé vesnice vypadají, jako by jimi právě projel kropicí vůz, v jiných není po dešti ani památky. Kolo už mám stejně jako prase, ale další deštík už bych nerada, jednak v něm hůř vidím přes brýle, navíc už se dost ochlazuje. Zdá se mi to, nebo je hlavní v Lysé nasolená? To tu čekají v noci mrazy? Garmin mi zatím ukazuje tři stupně, tak jsem zatím v klidu…

Někde u Chlumína začíná zase pršet. To mi přesně chybělo k dojezdu proti větru do mírného kopce. Naštěstí déšť netrvá dlouho, do Prahy už se nějak doplácám. V Letňanech se mi pro jistotu ještě vybije radar, tak ho rychle měním za blikačku a jedu. Krátce po půlnoci přistávám doma. Na konci března a zmrzlá jak preclík.

26. březen – Někdy stačí k nakopnutí trochu vzduchu

https://www.strava.com/activities/11045358305

18:50. Cítím se po práci jako praštěná pádlem, asi na mě něco leze, no stejně se nějak domů dostat musím, tak na kolo sedám s tím, že vyjedu za Prahu a uvidíme…

20:20. Fakt to nějak nejede, říkám si, že to bude asi tím, že jedu proti větru, tak se v duchu těším, že to snad brzy stočím lepším směrem.

20:30. Není to o moc lepší ani tak, asi to zabalím a pojedu se radši domů pořádně vyspat. 

20:35. Dám tomu poslední šanci tím, že zkontroluju tlak. 50 PSI v zadním a 40 v předním? Že by to byl ten důvod, proč to nejede? Dofukuju, dokud vrčením pumpičky ještě neruším noční klid. Do zadního pošlu 80 PSI, do předního chci dát 70, ale nějakým nešťastným dvojhmatem si pumpičku přenastavím na bary. A sakra. Jak to vrátit zpátky? 

Váhám, jestli bude jednodušší vygooglit přepočet, nebo návod k použití pumpičky, nakonec se rozhodnu, že to nějak odhadnu, mám za to, že přepočet je cca 14x… Pak mě napadne spásná myšlenka – vždyť doporučený tlak je na plášti napsaný i v barech! Tak tam pošlu 5,5 a jedu dál… To jsou ty růžové duše, musím si zvyknout je dofukovat častěji…

20:45. Prokličkovala jsem Liblice a najednou to docela jede i proti větru. Na to, že jsem to chtěla stočit domů, už jsem nějak zapomněla a pokračuju přes Poříčany na Sadskou a Nymburk. V tom přes železniční most přejedu Labe a stáčím to na západ. 

Najednou to s větrem v zádech frčí tak parádně, že zapomenu v Lysé odbočit na most a odsoudím se tak k docela zásadnímu prodloužení trasy, což mě samozřejmě strašně trápí :-D Na to, že se mi ještě před pár hodinami chtělo spát, je to docela pokrok…

22:00. Když už, tak už. Nechce se mi po tankodromu přes les, tak to objíždím ještě přes Starou Lysou a Předměřice, ve Staré Boleslavi už o zkrácení ani neuvažuju, místní kostky už jsem tenhle měsíc jela, stačilo. Labe tedy přejedu až v Kostelci, do kterého samozřejmě taky nejedu nejkratší cestou, protože je prostě hnusná :-) Což teda byla i ta ze Všetat na Kostelec, ale těch děr je tam přece jen o dost míň než na 331ce od Lhoty…

23:50. Pomalu to stáčím na jih a začínám mít obavy, jak se mi do mírného kopce v jihovýchodním větru bude do Prahy dojíždět. Nakonec to není tak strašné, ale už to neprodlužuju, přece jen musím zítra vstávat do práce.

0:37. Přistávám. Garmin ukazuje 143 kilometrů a nějaké drobné, průměrnou rychlost 25,3 km/h. Na to, jak jsem se cítila před vyjetím z práce, myslím, že nakonec můžu být spokojená…

27. březen – Hlavně ten den začít pozitivně!

https://www.strava.com/activities/11052684976

Cestou do práce udělám změnu v matrixu a navštívím na trhu stánek choceňské pekárny. Nelituju :-) Koblihy výborný! Příští středu už půjdu najisto.

Cesta z práce už tak radostná nebyla. Že to „stálo“ od Míráku až k Vltavě, mě nijak nepřekvapilo. Ale když jsem viděla kolonu na nábřeží, došlo mi, že ač jdu sice zítra ještě do práce, začínají velikonoční prázdniny, a kdo může, mizí z Prahy. 

Tak jsem potupně zmizela ze silnice na cyklostezku, kde to teda o moc lepší nebylo, protože vylezlo sluníčko a s ním i sváteční cyklisté a elektrocyklisté. Jeden takový mě málem sestřelil v nepřehledné zatáčce, protože nejspíš podcenil sílu svých koní pod kapotou a vyletěl do protisměru. O dalších pochybných existencích z cyklostezky asi škoda mluvit, známe to všichni :-)

Na sraz se svým průvodcem po západě přijedu i vlivem dopravního kolapsu pozdě, no aspoň jsem to, že jsem se zase nemohla vykopat, měla na co svést :-P Nasdílím mu polohu, aby věděl, kdy mě čekat. Ač příjem potvrdil, na místě srazu nebyl. Tak si v duchu říkám, že se asi taky zdržel v práci. 

Informativně jen napíšu, že už tam jsem, aby mi obratem přišla odpověď, že mi jel naproti po cyklostezce. V duchu jsem si říkala, jaký mělo smysl, že jsem mu nasdílela tu polohu, protože kdyby se na ni podíval, viděl by, že jsem ze stezky při první příležitosti sjela a jedu po silnici. To je ta komunikace mezi muži a ženami… Už tak zpruzená z přelidněné stezky a přeautěné silnice tedy počkám na místě – nebo jsem mu měla napsat, že mu jedu naproti po silnici?

Zpruzenost mi ještě nějakou dobu vydrží. Sama nevím, jestli je v tento den menší zlo jet po cyklostezce, nebo po silnici. Volíme nakonec cyklostezku a já se snažím vsugerovat myšlenku, že na silnici by to určitě bylo ještě horší, i když si to už moc nedokážu představit. Jak se začalo stmívat, lidí naštěstí ubývalo. 

Tradičně přichází můj neoblíbený úsek Údolím Staré řeky (nebo jak se to přesně jmenuje), od Berounky mírně vystoupáme na Hostomice, přes Lochovice to stočíme na Zdice, kde najedeme na cyklostezku, která nás vyplivne v Berouně. 

Celou dobu jedeme po pěkném asfaltu, asi tak od Dobřichovic se mi tahle trasa líbí, sama bych ji potmě ale asi netrefila. V Nižboře Davida zanechám a přes Unhošť mířím na Prahu. Užívám si, jak jsou pozdě večer silnice krásně prázdné. Až na ty srnky.

28. březen – Do háje, on to fakt myslel vážně!

Můj osobní mechanik přichází s nabídkou kvalitního… servisu. V neděli přece jedeme gravelový závod, tak mi chce zkontrolovat cyklokrosku, která od posledního sněhu prakticky nejela. Takže si ze mě fakt nedělal srandu a předpokládá, že v neděli opravdu opustím svou komfortní zónu a půjdu se rochnit nějakou hlínou. Tedy podle jeho slov nenáročnými šotolinami…

29. březen – I jihovýchodní vítr je někdy krutý

https://www.strava.com/activities/11065356859

Tradičně se mi nechce z pelechu a vyrážím až po druhé hodině. Tak akorát na to, abych s rezervou stihla pizzu v Poděbradech :-) Fouká z jihovýchodu, nejede to. Přestože jsem zvyklá se u stánku stavovat až těsně před zavíračkou, kdy je tam míň lidí, tentokrát jsem nějak bez energie a zajedu tam (skoro) nejkratší cestou. 

Při výjezdu z Poděbrad se mi pořád nějak nedaří trefit cyklostezku na Pátek, kam jinam jet, když pátek vlastně zrovna je :-) Nakonec ji najdu a pokračuju přes něj na Činěves a z ní po 32ce na Kopidlno, kde jsem tentokrát výjimečně ještě za světla. Z něj to v jihovýchodním větru konečně frčí a já se najednou po projetí své tradiční vyježděné rýhy vyskytnu v Bakově. 

Podél Jizery pokračuju na Mladou Boleslav a z ní už po 610ce na tu Starou. V té se mi tradičně nechce na kostky, tak si to (opět) objedu přes Všetaty a Neratovice. Konečně si tuto „zkratku“ změřím a zjišťuju, že to ze Staré Boleslavi na Žižkov je skoro přesně 60 kilometrů.

30. březen – Neplánovaná socializace

https://www.strava.com/activities/11072830689

Chtěla jsem vyrazit brzo, abych byla brzo i zpátky. Přece jen zítra brzo vstávám, tak by nebylo úplně dobrý přijet domů o půlnoci. Asi nemusím dlouze vysvětlovat, že to zase nedopadlo a vyrazila jsem těsně před dvanáctou… Třístovky se ale nevzdám, a ještě vyrazím pro začátek k Sázavě, kde to jede o poznání pomaleji než u Labe… Ale aspoň jsem se tam trochu schovala před větrem.

Někde u Jevan dojíždím nějakého strejdu v červeném „pyžámku“. Retro dres, retro kolo, retro strejda :-) Pořád váhám, jestli se mám držet v háku, nebo ho předjíždět… No místy je tam ta silnice dost rozbitá (trénink na zítřek! :-P) a navíc nepřehledná, tak radši vlaju za ním, protože mám strach tam jet rychleji. Pláště měl asi tak poloviční než já (a tipla bych, že coby stará škola v nich měl nejspíš i dvojnásobný tlak), ty díry ale vymetal, jako by jel na podhuštěných čtyřicítkách. Já jsem se mezi nimi snažila kličkovat, v důsledku čehož mi nakonec občas ujel. 

Tak jsem ho chtěla nechat jet a pokračovat si v klídku, ale pořád se nervózně ohlížel, jestli už jedu. Tak už mi pak bylo blbý za ním beze slova vlát, tak jsem na prolomení ledů nějak okomentovala jeho úzké pláště, že to už se jen tak nevidí, no tvrdil mi, že to jsou 23ky, ale vypadaly ještě užší. Tak se mě ptal, proč mám na svém silničním kole „terénní“ pláště… Byla jsem tedy i na vážkách, jestli mu můžu tykat, zjevně nás dělilo minimálně třicet let, ale byl to ten typ celoživotního cyklisty, kterého by se asi naopak dotklo spíš vykání. Nebo jsem to tak aspoň vyhodnotila :-) Někde před Sázavou to otočil, že prý se mnou do Poděbrad nepojede :-) 

Sotva jsem se rozloučila s „červeným strejdou“, dojela mě skupinka tří o poznání mladších kluků. Minimálně dva z nich jsem znala ze Stravy, tak chvíli jedu s nimi a trochu pokecáme. Sice máme stejný směr, ale měli v plánu o něco menší oblouk než já, tak se za Sázavou rozloučíme. Já své trasy nezkracuju :-P

Sotva se rozloučím s nymburskou partičkou, dojíždím v kopci nad Rataje nějakého bajkera. Předjíždím a chvílemi ho slyším za sebou. Ostrá levá a proti větru už se mu vzdálím. Ještě jednou ostrá levá, odbočka na nový asfalt na Smilovice, tankodrom přes vesnici (trénink na zítřek! :-P) a pak zase pěkný asfalt. 

Po překřížení 335ky nastává tradiční problém – hlavně netrefit Sobočice! Hnusnější kostky, než jsou mezi Sobočicemi a Zásmuky, už se hledají dost těžko. Jednak jsou hodně hrbaté a daleko od sebe, jednak je ten úsek dost dlouhý. 

Po šipkách na Zásmuky občas jet musím, ale držím si od nich bezpečnou vzdálenost… Nakonec se mi podaří obávanému úseku vyhnout a jedu po pěkných asfaltkách až do Kolína. Do toho vjedu zase úplně jinudy, než jsem zvyklá, tak si vyzkouším jiný průjezd. Na displeji Garmina samozřejmě mapu, a ještě zvažuju, že radši zapnu navigaci, ale kupodivu jsem „ten“ kruháč našla snadno, bylo to na něj pořád rovně :-)

Měla jsem časovou rezervu, tak jsem nejela po hlavní, jak jsem zvyklá, ale – jak by řekli někteří mí kamarádi – „zadem“ neboli po menších silničkách na východ od ní. Je sucho, takže už na jistotu projedu cyklotrasu s kouskem šotoliny (trénink na zítřek! :-P) u Žehuně. Pořád mám časovou rezervu, u stánku s pizzou se socializovat nechci, tak ještě trochu pokličkuju, abych tam přijela až těsně před šestou, kdy už tam nebývá fronta.

Z Poděbrad jedu tradičně na Činěves a z ní po 32ce. Konečně se odvážím odbočit už za Nouzovem po nově vyasfaltované silnici na Rožďalovice. Koukám na ni už docela dlouho, ale vzhledem k tomu, že si nejsem jistá, kde ten nový asfalt skončí, zatím jsem odbočku vždycky minula. No končí už před Rožďalovicemi, i tak to bylo příjemné svezení. Vyvstává otázka, kudy dál… 

Rozhodla jsem se jet na sever a „někde se napojit“ na včerejší trasu. Asfalt teda nic moc (trénink na zítřek! :-P), to snad radši tankodrom z Kopidlna na Ledkov. Dojíždím na rozdvojku, kde si musím vybrat mezi Dětenicemi a Libání. Nechci se připravit o taktéž pěkně vyasfaltovanou silnici mezi těmito dvěma vesnicemi, tak jedu na Libáň. Z ní tedy na Dětenice a Domousnice jako včera… Jen na ten Bakov už se mi nechce odbočovat, tak chvíli zvažuju Horní Stakory, chvíli Holé Vrchy, ale obě tyto vesnice mají v názvech něco, co mě trochu odrazuje :-P 

Nakonec vyhodnotím, že nejmenší zlo bude přežít kostky v Mladé Boleslavi (trénink na zítřek! :-P). Z té jedu přes Bezděčín na Pískovou Lhotu a pak už stejně jako včera… Mimochodem jsem si všimla, že v Dražicích vyměnili ceduli a konečně na ní přiznali, že jsou nad Jizerou. Ale kdo ví, jak dlouho už tam ta nová značka je :-)

Domů jsem přijela kolem půl jedné. Budík nastavuju na 5:50, protože potřebuju být nejpozději v 8:45 v Kostelci nad Černými Lesy. Kolem jedné začnu hledat záložní světlo na cyklokrosku, nakonec na ni stejně musím přendat to z Festky, protože jsem „to druhé“ prostě nenašla a „to třetí“ už nestihnu nabít. Chvíli vymýšlím, čím na užší řídítka vystlat držák, nic není dostatečné. Nakonec tam nějaký pěnový kus čehosi nacpu a kašlu na to, i když to nedrží úplně pevně. 

Nehodlám tím strávit celou noc, potřebuju jít spát, vždyť se ještě ke všemu posouvá čas… Tím dobrým směrem, co se týče večerních dojezdů, tím špatným směrem, co se týče dnešního spánku. Nakonec se po přípravě hromádky oblečení, tyčinek, duší apod. do postele dokopu kolem druhé, resp. vlastně třetí hodiny… Tak to jsem fakt zvědavá, jestli na ten start přijedu včas! A jestli usnu až během závodu, nebo už cestou na něj…

31. března – @#$%^&*@#$%^&*

https://www.strava.com/activities/11078364786

„Nechceš jet na konci března gravelový závod?” – „Nechci.” – „Bude to stejně převážně po asfaltu, občas nějaká nenáročná šotolina…“ – „Nechci, radši si dám něco po silnici.“ – „Tak jsem tě přihlásil.“ – „Cože?“ – „A poslal jsem startovný.“ – „Ses pos*al? Vždyť já jsem mimo asfalt úplně marná.“ – „To zvládneš.“ Hm, tak dík za podporu! :-D Tak nějak se stalo to, že jsem dnes před devátou stála s cyklokroskou, na které jezdím beztak jen po silnici, když není počasí na silničku, na startu závodu Ultrabikers Kostelecký štěrk. Teda jak jsem se tam dostala, se mě neptejte, matně si pamatuju, že jsem si na poslední chvíli vzpomněla, že si mám vzít jiné kolo než běžně, a tedy i jiné tretry než běžně. 

Ještě jsem zvažovala, jestli si nemám vzít nějakou „padací“ helmu, ale na ten „nenáročný štěrk“ to snad nebude potřeba a beru svoji oblíbenou, aby mi ladila k dresu :-P Z cesty toho moc nevím, jela jsem ji v jakémsi polospánku, naštěstí jsem věděla, že jak najedu na Vinohradskou/Černokosteleckou/Kutnohorskou, bude to pořád rovně :-)

Na startu se se mnou pořadatel pokouší udělat krátký rozhovor, první pokus nedává žádný smysl a uzavírám ho tím, že před dvanáctou ze mě souvislou větu nedostane. Jedeme to od začátku a už se aspoň trochu chytím a na úrovni žáka druhé třídy, kterého se ptají, jak se těší na prázdniny, ze sebe něco dostanu. Na dotaz, jestli jsem „zradila Festku, že jsem přijela na kole jiné značky,“ po pravdě odpovídám, že i kdybych měla požádat o zapůjčení gravelového modelu Rover, měla bych strach, že ho svou neschopností na trati zničím. A to jsem ještě ani nevěděla, jak ta trať bude vypadat…

Ještě jsme ani neodstartovali, a už mám hlad. No je fakt, že jsem snídala před dvěma hodinami, balení sušenek a plechovku Monsteru jsem si prozíravě připravila už k posteli, abych se v rámci převalování po budíku stihla rovnou nasnídat.

Sotva se rozjedeme, odpadám. To mám vážně vyjet na obrubník?! Nic takového. Opouštíme Kostelec a končí asfalt… Oukej, vím, že má „jen“ převažovat a nemá to po něm být celé… WTF, panelka?! Nesnáším panelky! A proč mi ten Němec s dlouhým jménem od A nepřipomněl, že si mám ufouknout kola, která jsem si nahustila na 60 PSI „jen na tu cestu do Kostelce po asfaltu“? V domnění, že panelka nebude dlouhá, zatím neufukuju. Když po ní následuje nějaká drncavá polňačka, už musím zastavit a upustit to. Asi jsem to trochu přehnala, ale dokud na kořenech necítím ráfky, nechávám to být. No nejede to, co si budem…

Všichni už jsou dávno někde v háji a za sebou mám jen chlapíka, který hned na té slavné panelce píchnul. Asi na 10. kilometru mě předjíždí i on. Snaží se mě povzbudit, na což mu odpovím první, co mě napadne – „Já na to se*u!“ V tu chvíli mám dvě možnosti. Buď si ten okruh prostě nějak objedu, nebo se na to vyse*u úplně. Ale „že jsem chlap, co z boja neutíka“, vybírám si první možnost a dávám si pár dílčích cílů – nejít na držku (a když už, tak takovým způsobem, abych mohla pokračovat), neztratit se (a když už, tak takovým způsobem, aby mě do tmy někdo našel), nedojet za tmy (a když už, tak v ní dojíždět už jen po asfaltu).

No co vám mám povídat, gravel si představuju jinak. Šutry střídaly kořeny, tráva střídala hlínu, sotva jsem někde najela na asfalt, hned mě to z něj vedlo zase pryč. Navigace byla všeobecně taková všelijaká, jak to nebylo po silnicích, nebylo vždycky jasné, která mezera mezi stromy je tou cestou. A tak nebylo výjimkou, že jsem se někde na trasu vracela přes louku, někde jsem se k ní prodírala roštím, a jednou jsem dokonce musela přelézat stavidlo. 

Podchod se schody pod nádražím v Týnci nad Labem už jsem fakt oprasila a objela, to přiznávám bez mučení, ale schody v mých očích na gravelový závod fakt nepatří. Stačily ty mírné z náměstí, ty jsem si hrdě „sjela“, když už mám ty terénní gumy. Ale jasně, na gravel vlastně nemám kolo, mám cyklokrosku, tak by mě neměly vykolejit ani schody, na cyklokrosu jsou přece běžné…

Březen byl pro Katku bohatý na zápasy s větrem, kropicí vozy, defekty a přeháňky. Přesto najela skoro 5000 kilometrů. Foto: Kateřina Rusá

Když už se člověk prodírá všelijakým roštím, není nouze ani o trny, a tak není divu, že jsem si u Týnce i „zapíchala“… Nevím, kde jsem k tomu přišla, ale až na tom kousku po asfaltu mi připadalo, že až takhle měkké jsem to zadní kolo opravdu neměla. 

Odevzdaně mrsknu kolo do trávy, vysypu z kapes montpáky (a zrovna jsem nemohla najít své oblíbené růžové a mám s sebou nějaké záložní), duši (na poslední chvíli jsem si naštěstí vzpomněla vyměnit silniční za větší) a kapesní „kompresor“. 

V plášti trn naštěstí najdu poměrně rychle, vytáhnout už šel teda trochu hůř, ale podařilo se. Vyšťourám pro jistotu ještě pár zabodnutých kamínků, nacpu dovnitř duši, píchlou zatím ani nelepím, na pumpičce nastavím 45 PSI a už to vrčí… Nějakým nedopatřením jsem tu duši ani neskřípla, tak už jen hrubou silou dostanu plášť správně do patek a frčím dál. Samozřejmě hned blbě, skončím někomu ve vjezdu, zdaleka ne poprvé ani naposled.

Kdyby měl někdo k dispozici zvukový záznam mé jízdy, jistě by ho zarazil můj vybraný slovník. Prostě ne, tohle není trasa pro mě. V Kutné Hoře přichází takové stoupání, že mám problém to jít pěšky. To už si ze mě asi dělají pr*el. Moje tretry sotva drží pohromadě, o kolenou můžu říct prakticky totéž, a mám se tu šplhat s kolem na nějakou haldu?! A to jen proto, abych z ní zase sjela. Teda většinu sjela a kus bolestivě sešla. Pod haldou mi Garmin pro jistotu ukazuje, že jsem mimo trasu, ale potok ani trať kvůli tomu přeskakovat nebudu, prostě jedu a snad se někde napojím. V průběhu jízdy si to zase rozmyslel, a najednou jsem na trase… 

Kolem chrámu sv. Barbory mě navigace poslala taky blbě, po oblých kostkách ještě před areálem, jejichž konec byl prakticky nesjízdný. Aspoň pro mě. Na mapě hledám čáru trasy a časem se s ní zase potkám. Cyklostezkou se nějak proderu, poutí už hůř, ale pořád to nebylo to nejhorší. To přišlo vzápětí. Další stoupání na kopec, jak jinak než po vychozené pěšince. Navigace si samozřejmě neví rady s množstvím odboček, snažím se nějak držet směr. Kam to jen trochu jde, vyjedu, pak už opět rezignovaně sesedám.

Mám hlad. Vzala jsem si jen dvě tyčinky a v Kolíně jsem neodolala stánku se zmrzlinou. Na 154 kilometrů na silnici bych si ani jídlo nebrala, na tohle ho to naopak chtělo o dost víc. Občerstvovačku už zjevně zavřeli, dovnitř do restaurace se mi nechce, nerada nechávám kolo bez dozoru. I když tak zaprášené, jak bylo, by mohlo vypadat, že v tom lese stojí už několik let. Musím pokračovat, naštěstí už to pak není až tak náročné jako doteď, to už by mě asi zabilo. Ale teď už mě bolí zápěstí i kolena při každém drcnutí, tak to ještě přece jen trochu ufouknu. Delší úsek po asfaltu mi udělá radost. Jednak jsem konečně v místech, která znám zpaměti, jednak kilometry docela ubíhají. 

Do cíle mi jich zbývá asi 27 (odpočet mám trochu zkomplikovaný tím, že mi Garmin prvních asi 7 km nenahrál), což by normálně bylo něco málo přes hodinu, dneska to můžou být klidně dvě :-D Na dojezdu už asfalt naštěstí opravdu převažuje, takže na každé odbočce do lesa sice obrátím oči v sloup, ale říkám si, že už je to jen kousek.

Na Garminu se mi objeví SMS od Tomáše (ano, to je ten pacholek, co mě přihlásil!), který se opatrně ptal, jestli jsem to náhodou nezabalila. Už jsem měla vymyšleno několik způsobů, jak ho umučím, přemýšlela jsem, že mu něco takového i odpovím, nakonec jsem se rozhodla nezastavovat, přece jen je to závod, ne? Dvě zmrzliny jsou cajk, ale zastavit na napsání SMS už je nepřípustné :-P Tak jsem mu jen za jízdy odklikla na Whatsappu sdílení polohy, aby věděl, kdy mě má čekat v cíli. 

Prudké stoupání přes louku trefím až napotřetí, a nakonec ho jdu stejně velkou část pěšky, sjezdík s velkými kameny jedu se staženými půlkami, a to i proto, že už je dost hodin a s tmavými brýlemi už toho v lese zas tak moc nevidím. Následuje sice asfalt, ale asi tak 12% stoupání…

Nakonec vítězoslavně dojedu do cíle nějak po sedmé hodině, takže ještě za světla! Vyfasuju červenou lucerničku pro posledního dokončivšího a pyšně s ní zapózuju na fotku. Vědět, že bude lucernička, dala bych v Kouřimi kromě zmrzliny jeěště pizzu a dojela potmě, aby líp vynikla! A ponaučení? Mimo asfalt už nepolezu, a už vůbec ne na závody. Ráda bych napsala něco jako „bylo fajn si to zkusit“, ale… :-D 

Nezabila jsem ho. Sama nevím, jak se to stalo, ale ještě jsem v jeho společnosti byla ochotná povečeřet u jednoho stolu a nechat si jím většinu cesty domů rozrážet vzduch. Kdyby se mu stalo všechno, na co jsem zejména v Kutné Hoře pomyslela, rozhodně by nebyl ve stavu, že by mě mohl doprovodit do Uhříněvsi :-P Kutnohorská mi najednou připadala tak krásně hladká, a to i přes Říčany, kde ji normálně označuju za „roz*ebanou“…Tečka za březnem to byla vskutku nezapomenutelná, a ač to byla velká výzva, doufám, že už mě nic podobného v budoucnosti nečeká. Do dubna tedy hodlám vyrazit nejen pravou nohou, ale hlavně po pěkné silnici bez děr.

Katka Rusá alias Kat Secteur

Kateřina Rusá. Foto: archiv Kateřiny Rusé

Katka je amatérská silniční cyklistka, která už několik let pravidelně najíždí desítky tisíc kilometrů, v letech 2021 a 2023 překročila hranici 50 000 km za rok. To vše při plném úvazku v práci, pracuje v médiích. Se svými “čísly” si ale ráda hraje a sleduje si i celoživotní nájezd nebo porovnává jednotlivé měsíce a roky mezi sebou.

Její nejdelší vyjížďka měla 651 kilometrů, na 24hodinovém závodě objela dokonce 674,66 km. Vůbec nejdelší jízdou pro ni byla akce Paříž-Brest-Paříž, 1228 km dlouhá jízda už se ovšem bez pár hodin spánku neobešla. Na Stravě vystupuje pod jménem Kat Secteur a s více než 4700 followerů patří k nejsledovanějším amatérským cyklistkám. Specifické pro ni je i to, že od 20. března 2016 každý den ujela aspoň nějaké kilometry na kole venku. V každém počasí. Někomu její ježdění může připadat šílené, někomu zbytečné, ale najdou se i tací, pro které je inspirativní či motivující. I proto jsme ji požádali o vhled do toho, jak její nejen vyjížďky vypadají, ale i o to, jaké myšlenky či postřehy z nich plynou.

Katku můžete sledovat na stránkách FestkaStrava a Instagram.

Celý deník Katky najdete ZDE

Podobné příspěvky

Domácí cvičení vol. 5: cviky na nohy, které vás vystřelí do běžeckých výšin

555 kilometrů z Chebu do Opavy na jeden zátah. Robotická cyklistka zvládla Krále 50. rovnoběžky

Usnadní progres a znásobí radost z běhání: jak si vést tréninkový deník?

1 komentář

zdeněk 6. 4. 2024 - 17:57
Tak to smekám, obdivuhodné. Samozřejmě za výkon a také za to jak má kolo ráda. Nevídané! Přeji hodně šťastných kilometrů a samozřejmě pevné zdraví. S pozdravem Šmíd Z.
Add Comment