Funím a škrábu se do toho nesmyslně příkrého kopce. Dneska už potřetí. Všude kolem je úplná tma. Mezi stromy sem tam zahlédnu měsíc, který je skoro v úplňku. Nevidím dál než na dva metry a hádám, že s přibývající mlhou to bude ještě dobrodružství. Opírám se do svých běžeckých holí a snažím se udržet rytmus. Napravo od cesty se ozve cosi, co prvně moje hlava vyhodnotí jako padající větve stromů. Zvuky, které provází můj stokilometrový běžecký závod, jsou však jiného původu. 

Ty zvuky mě trochu vystraší, pak mi dojde, že je to dupot klokanů. Asi si chudáci říkají, co tu v tuhle dobu dělám. Jsem na tomhle kopci totiž už úplně jediná. Vlastně jsem dost pravděpodobně jediná na celém zbytku trasy. To ale předbíhám, nejdříve vám vykreslím okolnosti. Kdo chce číst pouze reportáž, ať tedy přeskočí k mezititulku (Ne)závod „Not UTA run“.

Kdo četl moje vyprávění ze závodu ve Snowy Mountains, tak ví, že jsem se poslední rok připravovala na uběhnutí první stovky. Detailně dnes o přípravě vyprávět nebudu, protože by to mohlo být na samostatný článek. Zároveň si nejsem jistá, zda by to bylo pro někoho užitečné. Některé věci v takové přípravě jsou sice obecně platné pro každého, ale spousta věcí je individuálních. Musím ale říct, že to zatím byla moje nejdelší konzistentní příprava v životě. Rok je dlouhá doba a může se stát spousta věcí. Taky to je hromada dřiny. Hodiny a hodiny běhání, dlouhé výběhy, regenerační běhy, intervaly, kopce, silový trénink, rehabilitace a další. Je zapotřebí se připravit na ranní vstávání, samotu, bolest, únavu a doprovodný emoční kolotoč. Nic totiž není zadarmo a je nezbytné mít silnou motivaci a vůli pro dosažení vytyčeného cíle. Proč by proboha po tom, co jsem výše napsala, měl někdo takový sen? A proč ne?

Byl březen 2021, úspěšně jsem odběhla Six Foot Track Marathon a tím si odškrtla další cíl na mém běžeckém bucket listu. Přemýšlela jsem, co bych ráda dělala dál? Co by mohlo být další výzvou? Vím, že zrychlovat na kratších tratích budu ve svém věku (34) už jen těžko. A taky vím, že mě hodinové běhaní po lesích a horách baví, že ráda prozkoumávám nová místa. Netrvalo to dlouho a padlo rozhodnutí přihlásit se na prestižní horský závod Ultra Trail Australia by UTMB v Blue Mountains, v kategorii 100 kilometrů, v termínu 14. května 2022. Australská příroda bohužel umí být často nepředvídatelná, mnohdy můžete během jednoho dne zažít i počasí typické pro všechny čtyři roční období. Poslední roky to tu nebylo jednoduché, v roce 2019 to byly ničivé požáry, rok 2020 přinesl Covid který nás tu přerušovaně omezoval do roku 2021, a když konečně s novým rokem 2022 přišlo i rozvolnění restrikcí, začaly na celém východním pobřeží Austrálie devastující deště a lokální záplavy. To bohužel ovlivnilo spoustu závodů. Do poslední chvíle jsem věřila, že se počasí zlepší. Když došlo v půlce dubna v Blue Mountains k sesuvu půdy a dva lidé tam zahynuli, začínalo být jasné, že bude velmi obtížné uspořádat závod, kde během čtyř dnů vyběhne na různé trasy několik stovek běžců. Naděje ale umírá poslední, takže jsem se na to snažila nemyslet a soustředila se na svůj trénink. 

Oficiální vyjádření od UTA přišlo tři týdny před termínem závodu – v rámci bezpečnosti se závod odkládá na říjen 2022. Bylo to samozřejmě pochopitelné, zároveň to bylo i velké zklamání. Když se na něco tak dlouho připravujete a obětujete tomu veškerou svoji energii, čas a úsilí, je těžké to přijmout. Navíc jsem na to měla nastavenu hlavu, všechna moje pozornost byla nasměrovaná ke konkrétnímu datu tohoto závodu. Potřebovala jsem to odběhnout. Částečně už jsem to taky chtěla mít za sebou, vědět, jestli to dokážu. Těšila jsem se, až si budu moc dát trochu „voraz“. Mít zase nějaký volný víkend, vidět se s kamarády a dělat i něco jiného než jen běhat. Nechápejte mě špatně – já běhání miluju, ale někdy je potřeba trochu zvolnit, utřídit si priority a pořádně se nadechnout, než se člověk pustí do plnění dalšího snu. UTA 100 se tedy nekoná. Měla jsem v hlavě spoustu otazníků. Dokážu udržet motivaci dalších šest měsíců? Dokážu zodpovědně trénovat dál? Co na to řekne moje tělo? Zvládnu to mentálně? Nebyla jsem si vůbec jistá. Blížil se velikonoční prodloužený víkend a já jsem měla pokleslou náladu a v hlavě zmatek.

Zrušený závod? Uděláme si svůj

Stejně zklamaných běžců (jako já) bylo samozřejmě spousta. Četla jsem i komentáře několika málo těch, kteří odložení závodu uvítali. Nejvíc proto, že buď podcenili přípravu, anebo třeba byli zranění.  Ještě ten samý den se objevila náhradní a neoficiální běžecká událost. Organizace se ujal běžecký klub Run Crew, v čele se spoluzakladatelem Benem St. Lawrencem. Ben je držitel australského rekordu na deset kilometrů (27:24:95) a také olympijský reprezentant (r. 2012, 2016). Ben v současnosti stále závodí a doufá ve vítězství na jeho oblíbeném Six Foot Track Marathonu (loni mu to uteklo o 25 vteřin). Také se v Run Crew věnuje trénování, včetně mentální přípravy běžců. Běžecký klub Run Crew se specializuje na skupinovou ale i individuální přípravu běžců. Navíc se můžete několikrát v týdnu zúčastnit jejich veřejných tréninků, a pokud by vám to pořád nestačilo, můžete se přihlásit na některý z jejich běžeckých kempů.

Ben přišel s nápadem uspořádat neoficiální závod v oblasti Hampton, zhruba tři hodiny jízdy směrem od Sydney. Tato oblast je známá pro svou jedinečnou kombinaci jehličnatých lesů, rozlehlých pastvin, údolí a také nejvyšším bodem celé oblasti, horou Mount Bindo (1364 m). Ben vytvořil a vyznačil 25 kilometrů dlouhý okruh. Od začátku upozorňoval, že okruh je opravdovou výzvou. Trasa, která kombinuje široké lesní cesty, pár kilometrů okolo místních farem a pastvin, výstup na horu Mt. Bindo a seběh dolů úzkým single trailem a zpět ke startu. Kdo chce, může si okruh zaběhnout jednou, dvakrát, třikrát a tak dále….  Zdálo se mi to ideální. Vyběhnu s výbavou na 25 km, přiběhnu zpět, občerstvím se, doplním, co je třeba a zase vyběhnu. Dokonce se mi to začínalo líbit! Viděla jsem v tom skvělou příležitost jak si vše vyzkoušet „na nečisto“ před oficiálním závodem – co přesně má moje support crew dělat, kolik nám občerstvení zabere času, možnost vyzkoušet si jídlo a pití během tak dlouhého závodu. Jdeme do toho! Mojí slabou stránkou je plánování organizace věcí na čas. Takže jsme zhruba tři dny před závodem dávali dohromady vše potřebné – výbavu, lékárničku, věci na kempování, jídlo a spoustu dalšího. Byl to trochu chaos a bylo to trochu o nervy. 

(Ne)závod „Not UTA run“

            Den D! V sobotu brzy ráno jsme vyjeli ze Sydney a já jsem během jízdy začala konzumovat předzávodní kalorie. Vím totiž, že při běhu do mě jídlo moc nejde. Potřebovala jsem tedy slušný kalorický základ už před ním. Dešťové mraky jakoby snad jen pro nás ten den vymizely, sluníčko svítilo a já jsem začínala opět cítit předzávodní chvění. Když jsme dojeli na místo, většina běžců už mlsně přešlapovala u startovní čáry. Já jsem samozřejmě měla ještě spoustu práce – namazat se krémem proti slunci, jít na záchod, připnout si českou vlaječku, převázat tkaničky, sprej proti pijavicím, znovu jít na záchod. Byla jsem nervózní a ke startu se mi moc nechtělo. Ben nás ale svolal na krátký předzávodní brífink. Znovu vysvětloval trasu, různé odbočky a značení. Pak nás vyzval, ať se přihlásí ti, kdo poběží jednou. Zvedla se velká většina rukou. Dvakrát? Rukou ubylo. Třikrát? Rukou je nahoře jen pár. Čtyřikrát, tedy sto kilometrů? Opatrně jsem zvedla ruku. Sama. Všechny oči byly na mně. Rozpačitě jsem se usmála a pomyslela si, že teď už to fakt teda musím uběhnout. Ben mě ale ujistil, že ještě jeden běžec, jménem Steve, také běží svojí první stovku, ale že začal dřív, aby měl co nejdéle denní světlo. Skvělý, říkal si ironicky můj mozek. Ben se chystá závod odstartovat. Už není cesty zpátky.

Start

Asi 50 běžeckých nadšenců se celkem rychle rozebíhá, já teda spíš klušu, potom přejdu do chůze – první tři kilometry jsou mírné, ale táhlé stoupání, a já nemám kam pospíchat, vím, že tu budu ještě hezkých pár hodin. Moc se mi líbí zdejší lesy, nahusto nasázené jehličnany, to jsem snad ještě v Austrálii neviděla. Připomíná mi to domov a trochu mě to rozesmutní. Najednou se ale prostředí změní a probíháme civilizací, musím si připomenout, jak důležité je se první kolo soustředit, dívat se na značení a hlavně někde „nezakufrovat“. Po dalších pár kilometrech se prostředí začne měnit a já se nestačím kochat nádhernými výhledy na zelené pastviny. Zvedá se ranní rosa a vypařuje se. Sluníčko hřeje.

Naberu s sebou běžce, který někde špatně odbočil, protože si nenahrál trasu do hodinek (jak nahrát trasu do hodinek?). Ptá se mě, zda může běžet se mnou. Odpovídám, že jasně, ale nejsem žádný velký mluvka a na žádné debaty se dnes necítím. Běžíme vedle sebe v tichu, slušným tempem. Je před námi začátek stoupání na horu Mt. Bindo. Z hlavní cesty je nutné uhnout doleva, kde není ani pořádně vidět žádná konkrétní trasa, všude je napadané listí a dost to klouže. Nechce se mi zatím vyndávat hole, stoupáme tak asi deset minut, čekám na svého spoluběžce. „To nebylo zase tak strašné,“ říká. „To byl jenom zahřívací kopec,“ odvětím a směju se. Nevěřícně na mě kouká. Čeká nás prudký seběh dolů k potoku, prudký tak, že není možné ho běžet. Spíš se tak opatrně sklouzávat dolů. Zabere to snad věčnost. Příští kolo tady rozhodně hole použiju.

Potok se snažím nějak chytře přeskočit, ale nepodaří se mi to a obě moje nohy jsou promočené. Na botu se hlavně hned chytá pijavice – koukej mazat – odškrábnu ji klackem. Teď teprve začíná to opravdové stoupání. Kopec je to nekončící, nemilosrdný, příkrý, plný kamení, popadaných stromů a říkala jsem už nekončící? Mohla bych hledat spoustu dalších slov, jak ten kopec popsat, ale i tak by to nestačilo. Je to ten druh kopce, který se musí zažít, aby člověk pochopil. Tady už vytahuju hole a lituju každého, kdo je s sebou nemá. Omlouvám se svému spoluběžci, že mu asi zmizím a začnu se soustředit na výšlap. Trvá mi to zhruba přes 20 minut, nohy mám gumové. Na vrcholu čeká Ben a spousta nadšenců s občerstvením a nadšeně mi fandí. První ženská nahoře! Dobrá práce! Poděkuju, podrbu psiska a ujistím se, že se uvidíme zase dole na startu. Svižně sbíhám z hory dolů, tahle strana je o moc příjemnější, široká lesní cesta a já tak můžu nahnat ztracený čas a zároveň trochu ulevit nohám. Dostihuju dva mladé běžce, chvíli jsme spolu a povídáme si. O všem možném. Sbíhám dolů ke startu a poprvé potkávám Steva, který dnes také hodlá pokořit stovku. Je už na svém druhém okruhu a vypadá svěže. Vyměníme si podpůrná slova a já už mířím k našemu stanovišti, kde čeká můj přítel Braňo. Cítím se dobře, převléknu se do suchého trička, vyměním ponožky, doplním tekutiny, odskočím na záchod, sním trochu pomerančů a pár plátku sushi. 

Druhé kolo

Ani nemrknu a oblékám vestu a jdu znova na start, všichni mě podporují a já vím, že jsem pořád ještě na začátku. Cestou potkávám některé závodníky, kteří se zničeně vracejí ze svého prvního (a často posledního) kola. Je vidět, že takovou obtížnost nečekali a nebyli na to připravení. Skoro všichni se mě ptají, jestli jsem si jistá, že chci fakt běžet čtyři kola. Odpovídám, že ano! Oni mi přejí hodně štěstí. Často v jejich hlase slyším obdiv, obavu, anebo lítost. Nepřipouštím si nic z toho. Mentálně se připravuju na výšlap číslo dvě.

Hole vyjmu hned na začátku stoupání, nemá cenu na nic čekat. Přemýšlím o tom, jak je ideálně použít na přeskok toho zatracenýho potoka. Nechci si zase namočit nohy. Vyháknu hole z rukaviček tak, abych je mohla chytit ze shora a víc se o ně zapřít. Přeskakuju! Paráda! Jenže jednu z hůlek pustím, ta spadne do potoka a ten ji začne odnášet pryč. NE! Skočím pro ni, díky bohu ji chytnu, ale ve vodě jsem po pás. Taky se mi hned vybaví nejdůležitější vodácké pravidlo – nikdy nepouštěj pádlo! Hned si to v hlavě přeformuluji na běžecké pravidlo – nikdy neodepínej běžecké hůlky! Nikdy! V hlavě si říkám, že jsem to teda vymyslela vážně skvěle. Nejenže mám mokrý boty, mám teď mokrý úplně všechno. Je ale zrovna po poledni, a tak si to snažím obhájit, že to byla taková osvěžující koupel. Na vrchol tentokrát vyjdu o něco pomaleji, ale zato s pocitem, že až tudy půjdu naposled, možná se do toho šílenýho kopce zamiluju. Když dorazím do tábořiště, jdu se převléct do suchého, zároveň už natahuju teplejší oblečení, na hlavu si dávám čelovku a k jídlu chci teplou bramborovou kaši. 

Třetí kolo

Vycházím na třetí etapu a začíná se blížit západ slunce. Mám za sebou 50 kilometrů, nic delšího jsem zatím nikdy neběžela. Navíc z nočního běhu mám celkem respekt, nepřipouštím si nebezpečí, ale i tak mám vzadu v hlavě trochu obavy. Západ slunce je nádherný, když začnu stoupat po třetí na Mt. Bindo, je už úplná tma. Blíží se opět přeskok přes potok, po předchozích pokusech už se vzdávám. Dobrovolně a v klidu potok přejdu, voda-nevoda. Někdy se prostě nějakému diskomfortu vyhnout nejde. Začnu svižně stoupat do kopce a uvědomuju si, jak je to mnohem lehčí, když člověk nevidí dál než na dva metry před sebe. Nemůžete totiž pořád koukat nahoru, na kopec, který nikde nekončí.

Občas se zastavím a poslouchám zvuky lesa. Slyším kolem dupat klokany, občas vidím posuma jak šplhá po stromě, na zemi je spousta žab, ale i pavouků. Kopec se probouzí do nočního života. Najednou cítím něco studeného na pravém lýtku, namířím tam světlo z čelovky a vidím obří pijavici. Tady musím vysvětlit, že pijavice jsou pro mě ztělesnění něčeho strašného. Mám z nich, a taky ze švábů, úplný panický záchvaty. Protože můj mozek asi ví, že nemá smysl křičet nahlas, když jsem v lese sama, tak křičí uvnitř mě. Každá buňka v mém těle křičí, ať okamžitě dostanu tu pijavici pryč.

Není ještě přisátá, na lýtku není ideální místo. Mám ale na rukou rukavičky a k nim připnuté běžecké hole. S těmi se špatně něco dělá. Neobratně se snažím pijavici odcvrnknout, ale zůstane mi na palci ruky. Koukám na ni a nevím co s ní. Mozek pořád panicky křičí. Pudově zareaguje můj autopilot a já udělám něco, co už si navždycky budu pamatovat. Chytnu pijavici zubama do pusy a vyplivnu. V tu chvíli se začnu trochu hystericky nahlas smát. Pak hned přemýšlím, jestli o tomhle někdy někomu řeknu. Budu mít čas si to promyslet ještě několik desítek kilometrů. Na vrcholu mě přivítá silná mlha, která mě pronásleduje skoro až zpět ke startu. Dost mi kazí viditelnost, a proto musím často opatrně přejít do chůze. 

Stovka na dosah

Na poslední občerstvovačce mi už připadá zbytečné se převlékat, nemám ani chuť na jídlo, dostanu do sebe akorát teplou polévku a Coca Colu. Můj přítel Braňo už je připraven se svojí běžeckou výbavou, aby mi mohl dělat společnost na posledním okruhu. Vidím jak je natěšený, uklidňuju ho – bude to už víc chození než běh. Energie mám dost, ale tělo už je bolavé. Navíc mě noc trochu zklidnila, uvědomila jsem si, že už není nic, co by mi stálo v cestě doběhnout a zároveň mi došlo, že vlastně není kam pospíchat. Už tak je to pro mě obrovské vítězství. Steve už mezitím svůj závod dokončil. Braňo mi prozradil, že vylezl na kopec jen dvakrát a pak že si zbylé kilometry odběhal na cestách kolem hory. Dohodli jsme se tedy, že ani já už nepolezu na kopec po čtvrté. Není to nutné a navíc pro Braňa by to bylo bez běžeckých holí velmi obtížné.

Poslední úsek jsme tedy běželi jen k bráně pod horu a pak tou samou cestou zpět ke startu. Byla to krásná noc, hodně jsme už jen chodili, povídali si, vyprávěla jsem Braňovi co všechno jsem během dne zažila, co jsem viděla, jaká zvířata jsem potkala. Braňo byl první, který slyšel historku s pijavicí. Nedokážu říct, jak moc jsem v tu chvíli byla vděčná, že tam najednou nejsem sama. Navíc mě Braňo sem tam nutil se rozeběhnout a rozhýbat tělo. Blížila se hranice 100 kilometrů a já jsem tomu pořád nemohla uvěřit. Byly skoro dvě hodiny po půlnoci, v lese nikde nikdo, jen my dva, ticho a tma. 

Ta chvíle je tu! Proběhli jsme společně cílem, objali se, mně ukápla slza a prohnalo se mnou asi tisíc emocí! Dokázala jsem to! Jsem toho schopna! Jsem silná! Jsem šťastná! Cítila jsem obrovskou radost a obrovský vděk. Nedá se to slovy popsat a musím říct, že pořád to ještě všechno zpracovávám. Uvědomila jsem si, že závodění je důležité pro motivaci. Ale došlo mi, že důležitější než závod, je celý ten proces, který k němu vede. Ve finále je to vždy vaše vítězství, jsou to momenty, kdy se musíte postavit sami sobě, svým strachům a obavám. A pokud tady dokážete vyhrát, je jedno jestli stojíte na prestižním závodě nebo sama v lese s bandou nadšenců. A pak už nezbývá než si tu výhru vychutnat a maximálně si to užít. Já jsem si teda svůj první 100kilometrový závod užila moc! Celkový čas byl 17 hodin 15 minut, s převýšením 3 300 metrů. 

Poděkování

Ráda bych tu poděkovala všem, kteří mi věřili, podporovali mě a fandili mi. Velký dík patří taky Benovi a jeho partnerce Katie, kteří celou akci zaštítili. Gratulace patří všem běžcům, kteří se ten den rozhodli běžet. Byl to opravdu náročný den bez ohledu na to, kolik kol kdo běžel. Je mi ctí být součástí běžecké komunity. V neposlední řadě děkuju Braňovi, Veronice a Alexovi, kteří mi připravili skvělé zázemí, a bez nich bych závod jen těžko dokončila. A víte co? Nemůžu se dočkat, až budu moc běžet znova. Těším se na regenerační období, ale zároveň se těším, až skočím zpět do tréninku a postavím se oficiální start Ultra Trail Australia na konci Října. Tak mi držte palce!

Autorka textu: Nikola Ducová