Špatná běžkyně, zanícená hobby cyklistka, milovnice života – to o sobě říká a mohu to podepsat. Energie Zuzany Rychnovské (33) naplní celou chodbu i předsíň, sotva jí otevřete dveře a prostoupí i vámi. Došla si k ní ale těžkou cestou, na které několikrát málem zemřela. Svou vinou. V rozhovoru padne málo otázek, Zuzka má totiž co vyprávět.

Se Zuzkou si tykáme. Nejsem jen autorkou rozhovoru, ale dnes už i kamarádkou. Poznaly jsme se, když začala chodit s kočárkem na Rungo výběhy pro začátečníky. Hledala, co ji chytne za srdce a běh to nakonec nebyl. Našla se v cyklistice a v dřině, kterou přináší. Potkáváme se tak občas venku na silničkách a pravidelně na trénincích dráhové cyklistiky pro hobby sportovce. 

(Zuzka se často směje a spoustu závorek „smích“ jsem musela umazat, aby to bylo čitelné. Můžete si je domýšlet téměř v každé části rozhovoru.)

Před pár měsíci jsi zaznamenala, řekněme neobvyklý, pro někoho možná bizarní sportovní úspěch. Stála jsi na bedně na mistrovství České republiky v dráhové cyklistice. Vyprávěj.
Tam hrálo roli, jako v celém mém životě, obrovské štěstí. Tohle byl opravdu úlet, kdy v den MČR mi v osm ráno volal Robie (Robin Wagner, jeden z trenérů Akademie dráhové cyklistiky, pozn. red.) a ptal se, co mám ten den v plánu, jestli bych nechtěla holkám rozjíždět týmový sprint. V tu chvíli ve mně bouchly emoce. Byla jsem šťastná, že jsem dostala příležitost jet s našimi nejlepšími českými sprinterkami, které jsem předtím už samozřejmě sledovala. Byl to můj tajný sen. Když jsem začínala s dráhovou cyklistikou, tak jsem si představovala, jak budu jednou stát právě se Sárou Kaňkovskou a Veronikou Jaborníkovou na stupních vítězů. Řekla jsem hned, že jedu.

Odjela jsem s holkami závody a maximálně jsem si je užila. Byla jsem strašně šťastná a na druhou stranu jsem se cítila trochu nepatřičně, co tam dělám mezi takovými jmény. Nicméně asi tím, jak jsem předem netušila, že tento závod pojedu, tak jsem si ho pak dokázala užít.

Opravdu jsi necítila žádnou nervozitu?
Ne, to přišlo až druhý den. Řekli mi, že s nimi pojedu druhý den ještě keirin (disciplína, kde zpočátku skupina závodníků jede za motocyklem, který udává pozvolna se zvyšující tempo až do rychlosti kolem 50 km/h a po odstoupení motocyklu závodníci spurtují do cíle, pozn. red.), tak to jsem už v noci vůbec nespala. Jely mi v hlavě příběhy o tom, jak to dopadne, nebo nedopadne.

Zpět k hlavnímu závodu. Ocitla ses na mistrovství České republiky, kdy nějaká Zuzka z Nemojan v tříčlenném týmu s profesionálkami stála na nejvyšším stupni. Jak se to stalo?
Jak se to stalo? Protože tam nikdo jiný nebyl? (smích) Asi takhle se to stalo. Byly jsme jediný tým.

Chci se dostat k tvým pocitům, je to bizarní, nebo si ten úspěch umíš užít?
Já jsem si to užila. Své vítězství cítím především v tom, že jsem se mohla postavit na start s profesionálními jezdkyněmi a směla jsem si to zkusit. Že na dvojce a trojce nikdo nestojí, bylo vedlejší. A poznala jsem se se spoustou dalších lidí z oboru dráhové cyklistiky.

Když jsem jela keirin sama za sebe, tak jsem byla samozřejmě třetí ze tří. První jízdu jsem byla za holkami docela daleko, tam jsem nepochopila hned, kdy se jede, ale v druhé jízdě keirinu tam už překvapivě nebyla taková propast. Říkala jsem si, to není tak blbý…

Jak dlouho se dráhové cyklistice věnuješ?
Já jsem na sociálních sítích sledovala dráhaře Tomáše Bábka (druhý trenér Akademie dráhové cyklistiky, pozn. red.), a tak jsem začala pokukovat i po Akademii, kterou s Robiem založil. Když jsem dostala od manžela k narozeninám poukaz na jejich lekci, bylo jasno. Náramně jsem si ji užila, i když jsem sebou neměla nic, co bych měla mít. Neměla jsem sebou třeba přilbu, prostě nic, přijela jsem bez věcí, tak jako se mi to stalo pak ještě mnohokrát poté. (smích) Teď už mám v Akademii spoustu kamarádů. Je to skvělá parta, jsem za to vděčná. 

Je to už zhruba dva roky. A začínala jsem tak, že jsem klukům vůbec nestíhala. Oni byli rychlí, já pomalá, a když jsme se rozjížděli, za chvilku jsem odpadla. Byla jsem z toho docela nešťastná, ale chtěla jsem jezdit. V té době jsem už trénovala silniční cyklistiku s Jirkou Janouškem, který se mě ujal, abych se zlepšila a stíhala tempo a vyjížďky brněnské skupiny cyklistů. Nezbývalo než začít pořádně makat. Za rok jsem se v cyklistice hodně posunula. Už jsem je uvisela a někdy jsem ty naše kluky i „převisela“. Než to všechno ale přišlo, a než jsem se dostala na MČR, musela jsem tvrdě trénovat.

Určitě v tobě něco musí být. Vždyť trenér tehdy vytočil tvé číslo, ne moje.
Makala jsem na sobě, to určitě. Mě celá cyklistika opravdu chytla, cítím, že je to sport ušitý na mě. Zkoušela jsem běhat, a to byla strašná dřina a žádný úspěch, musela jsem se hodně přemlouvat. Kdežto do cyklistiky se vůbec přemlouvat nemusím, tu dělám srdcem a vždycky se strašně těším. Nemusím do toho investovat tolik a vrátí mi víc, než třeba u běhu nebo čehokoliv jiného, třeba … hodu oštěpem. (smích) Je to i více rodinný sport, můžeme jezdit s dětmi.

Na dráhové tréninky chodím také. A z hodně zadních pozic jsem svědkem toho, co se děje přede mnou, tvé vervy a touhy být v cíli současně s kluky, ideálně ještě před nimi.
No to je přece jasné, ne? (smích)

Kde se to bere?
Ono to může vypadat, že se rvu s chlapy, ale ještě dřív, kdy jsem neuvisela, a jezdila jsem do cíle sama, tak jsem se také strašně rvala – jenom kvůli tomu, abych tam byla rychleji než já. Nevím, co se musí stát, abych vypustila, to asi jen když už fakt nemůžu. Měla jsem a mám kolem sebe spoustu skvělých cyklistů, kteří mi dávají rady a doporučení. Například kamaráda Davida, který mě na vyjíždce v kopci nenechá samotnou a dostává ze mě maximum tak, že nahoře skoro brečím, ale jsem pak zas o kus silnější. Vždycky do toho dupu, nikdy to nechci „odrbat“.

Ale co za tím je, máš to takto i v jiných částech svého života?
Já, když něco dělám, tak to dělám naplno.

Měla jsi to takto i s během?
To ne. Asi mě to musí bavit. Ale přece jen… Když se někde sprintovalo, tak jsem tam také chtěla být jako první. Ale nebyly tam vidět výsledky, než se někam doběhlo a ke sprintu do cíle došlo, tak jsem dřív umřela. U běhu já kolabuji. Byla jsem na několika závodech a pokaždé jsem dopadla velmi špatně. Kdežto na kole se netrápím, tam mě ta dřina baví. Vlastně trápím, ale je to úplně jiné a v cíli jsem nabitá.

Co předcházelo běhu?
V Brně jsem se ocitla před asi 12 lety, kdy jsem se léčila ze své závislosti na drogách a alkoholu a sport patřil k léčbě. Jezdili jsme na zátěžové akce na kolech, překonávat sami sebe a nekomfort a mít pak dobrý pocit, když to zvládneme. Dát si nějaký cíl, ujet za den třeba 100 kilometrů. To bylo skvělé, ráda na to vzpomínám.

Když jsem tady byla na doléčováku, tak jsem ve své hlavě věděla, že pokud chci žít kvalitnější život než doposud, tak si musím něco najít, naplnit volný čas. Zkoušela jsem různé sporty, první byl nohejbal. Jela jsem prostě do nějakého týmu v brněnském Útěchově, stala jsem se jeho nejhorším členem, ale hrozně mě to bavilo. Takhle jsem postupně zkoušela různé věci, které by mě mohly bavit a naplňovat. Třeba jsem chtěla pomáhat s venčením psů v útulku. Přišla jsem do nějaké záchranné stanice zvířat, dobrý den, já bych ráda venčila. Otevřela paní ve vojenském a v souladu s uniformou na mě spustila, že to není jen tak, venčit tady psy. To mě zarazilo a už jsem se k tomu neodhodlala. (smích) Šlo jednoduše o to, najít si něco, co mě bude bavit, a když bude špatný den, tak to bude můj ventil. Něco, u čeho se zase najdu a uklidním.

Sport ti pomohl dostat se z temného období tvého života?
Nebyl to jenom sport. Závislost je rozrostlá v celé osobnosti člověka. (dlouhé ticho) Je potřeba prvně podchytit (hledá slova) všechny ty boly uvnitř. Je potřeba delší terapie. Jak pracovní, tak psychoterapie, bylo potřeba si zvednout sebevědomí, které jsem měla dost nízké. Bála jsem se třeba lidí. Bylo toho hodně, co jsem musela překonávat. Ale sport mi určitě zkvalitnil život, který jsem pak začala žít.

To zní jako příběh…  cítím, že ani nedokážu pochopit, jak obrovské úsilí jsi musela vynaložit k tomu, aby ses dostala ze závislosti. Jak to, že jsi to dokázala, když tolik jiných ne? Co se muselo stát?
Muselo se stát to, že člověk padne na dno. To je jasné. Probrala jsem se v nemocnici a tam jsem se rozhodla, že takhle už nechci dál žít. Snažila jsem se přestat dvakrát, poprvé to nevyšlo, to jsem pak spadla do alkoholu a následně znovu do drog právě kvůli tomu, že jsem měla po léčbě stále nízké sebevědomí a také jsem nedořešila svůj volný čas.

Druhé rozhodnutí padlo, když jsem se opět probrala v nemocnici. Byla to tedy chvilka, a to je důležité, kdy jsem byla čistá. Měla jsem velký absces na ruce a lékaři mi říkali, že kdybych přišla o několik dní později, tak by mi ruku museli amputovat. Uvědomila jsem si znovu, že takhle to už nechci. 

Ten konec v drogách byl už fakt náročný, už jsem se jen trápila, hodně. Měla jsem štěstí, že mě ta nemocnice potkala. Šla jsem do léčby s nastavením v hlavě, že teď už budu poslouchat lidi, co mi říkají, budu si rady brát k srdci a věřit jim, že to myslí dobře. A ty jsem následovala. Řekli, pojď tady na tři měsíce na psychiatrickou léčbu, pak jsem svolila jít do terapeutické komunity na 12 měsíců, pak jsem pokračovala do úplně cizího města, abych se nevrátila do toho rodného, kde by to dělalo neplechu… Makala jsem na sobě. Nepřijela jsem do Brna s tím, že bych čekala, co přijde. Pořád jsem chodila, hledala, dokud jsem něco nenašla. Brala jsem to zodpovědně. 

A hlavně, mě ten život hrozně bavil. A baví. Já to beru asi úplně jinak než lidé, kteří si tím neprojdou. Na drogách, v závislosti, jsi pořád v začarovaném kruhu chtíče, že si potřebuješ dát, pořád máš myšlenky jen na to. Ty ani nejdeš spát a pořád na to myslíš. Nebo jdeš spát, ale pořád na to myslíš. Probudíš se a hned je to jen o tom, kde si dáš… Je to koloběh, je to strašné, hrozný démon v hlavě, který nejde ovládnout.

Pamatuji si první moment po detoxu, kdy jsem byla asi dva týdny čistá, bylo to velké wau, šla jsem po Opavě, pustila jsem si hudbu do uší a ten pocit si pořád živím a vzpomínám na něj. Ta svoboda, že jdeš a na nic nemusíš myslet. Můžeš si v tu chvíli říct, co bude, nebo nebude. Zaplavil mě pocit štěstí, že jsem konečně svobodná a řekla jsem si v tu chvíli, že už takhle zůstanu. Každé ráno se probudím a říkám si, je to dobrý. Moc si té abstinence vážím a pořád na ní pracuji. Je to 12 let, co vůbec nepiji, ani kapku a nic neberu. Osm let, co nekouřím. Jsem dobrá.

Jsi. Vážně. Jak dlouho jsi vlastně drogy brala a jak dlouho trval proces odvykání?
Začala jsem mít problémy ve 14 letech. Alkohol, marihuana, LSD, houbičky… V 16 nebo 17 jsem začala s perníkem, a tak to jelo do 22 let. Proces léčby trval skoro dva roky. Ale já říkám – jednou feťák, navždy feťák. Člověk to musí mít pořád v hlavě a nic nezkoušet, nepokoušet. Najít si jinou cestu. A to je možná další věc, že já jsem si vždycky hledala trošku těžší cesty, nešla jsem tou nejlehčí. Přijde mi, že ty těžší cesty mi vždycky nabídnou mnohem větší odměnu. 

Například?
Třeba to, že jsem se odhodlala začít v novém městě, kde jsem nikoho neznala a současně se odstřihla od staré sítě přátel, se na první pohled nemusí zdát jako těžká cesta, ale je. A pak, neseděla jsem, ale šla a našla si ten nohejbal, který mi dal spoustu kamarádů, nebo jsem přicházela do Brna se základním vzděláním, tak jsem si začala dodělávat maturitu. Vzdělání pro mě bylo důležité a dlouho jsem se za své základní styděla. Ráda bych pokračovala ještě dál, například terapeutickými výcviky. 

Myslíš si, že bez zkušenosti se závislostí bys zažívala na kole stejnou touhu se překonat?
Člověk na drogách zažil tu zkušenost, že už tu nemusel být. Několikrát mi lékaři řekli, jestli budeš pokračovat, tak za dva roky nazdar, ty orgány už to nevydrží. Nebo několikrát se mi stalo, že jsem si dala víc, než jsem měla a nevěděla jsem, jestli to ještě rozdýchám. Možná jsem měla vždycky touhu dělat něco až moc a teď se to odráží v tom sportu, ale možná jsem prostě jen takový typ člověka, to já nevím. Začala jsem s tím jako mládě, takže už si moc nepamatuji, jak jsem to měla třeba ve škole… Je to záludná otázka.

Ale že si umíš užívat každého dne, to je asi díky tomu, co jsi prožila…
Určitě. Spoustu věcí vůbec neřeším, říkám si, to jsou malé věci. Dlouho jsem žila na ulici, takže jsem vděčná za bydlení, jsem vděčná za to, že máme zdravé děti. Všeho, co mám, si moc vážím a vím, že to není samozřejmost. Každý den si snažím užít. 

Ten sen, že budeš stát na bedně s Kaňkovskou a Jaborníkovou, se ti splnil. Máš nějaký další?
Já mám snů! Nazpívat písničku, nebo spoustu pracovních třeba – pracuji se závislými. A také v cyklistice, ale nechtěla bych je vyslovovat nahlas. Ale i kdyby se nesplnily, tak si myslím, že už jsem si dokázala na kole dost. Vůbec to, že můžu jet na cyklistický trénink, je pro mě plnění snu. Kdyby se někdy povedl další závod, tak za to budu vděčná, ale s tím, jak je to teď, jsem spokojená.

Směla jsi startovat v týmovém sprintu s profesionálkami, tím to skončilo?
Trenéři Tom a Robie se za mě strašně přimlouvali na Dukle a usmálo se na mě štěstí. Dukláci svolili, že s nimi můžu trénovat. Už jsem začala.

Na trénincích jsem marná, ty holky jsou úplně jinde. Nic od toho nečekám, ale když by se mi poštěstilo jet s nimi na nějaké závody, tak to bude super úlet, který si užiju. Hlavně se z toho nechci „podělat“, to je problém mé hlavy. Potýkám se s tím, že se tam cítím trochu nepatřičně a mé a jejich výkony jsou někde jinde, co tady proboha dělám? Ale pak mi něco na tréninku udělá radost a já si uvědomím, že to jen zkoušíme a uvidíme, zda z toho něco bude. Vždycky si tady můžu zatrénovat a pokračovat tam, kde jsem, v Akademii. Prostě se nic neděje. Je pro mě důležité, aby tam pokračovala ta radost a vášeň a nepřeklenulo se to v něco jiného. Jsem vděčná za tuhle šanci, protože se nenaskytne každému a ty zkušenosti, které na tréninku Dukly naberu, už mi nikdo nevezme. Chci si užít a neřešit.

Dráhu trénuješ dva roky, vyrovnáš se chlapům hobíkům, kteří to berou vážně, nejsi úplně ztracená mezi profesionálkami, to tě nikdy nezamrzelo, že jsi svůj talent neobjevila třeba v těch 14 letech, že by tvůj život nabral úplně jiný směr?
Ne. Já jsem ráda za celý život tak, jak proběhl. Mrzí mě samozřejmě některé věci, které si se mnou museli naši prožít. Ale nevěřím, že kdyby se mi nestalo tohle, ta závislost, že bych si k ježdění někdy přivoněla. Pocházím z Třince a tam by se můj talent, který jsem v té době už asi měla, pravděpodobně nerozvíjel. Nedokážu si představit, jak bych tam žila, Brno mi nabídlo úplně jiné možnosti. Mrzí mě, že to se mnou rodiče neměli jednoduché. O to víc mě teď těší, když jim můžu říct o nějakém svém úspěchu, že se mi něco povedlo. Palce mi v tom drží celá rodina.  Všechno, co se stalo, se stát mělo, abych dneska mohla říct, že jsem šťastná, spokojená a dělám něco, co mě baví. Bez těch zkušeností by to nebylo, víš? Možná bych v sobě nenašla takovou touhu žít.

Na závěr, co ti teď přijde jako nejdůležitější bod života?
Úplně nejdůležitější je moje rodina, děti a manžel, který mě podporuje, abych tohle vůbec mohla dělat… a ráno. Fakt. Nejšťastnější v životě jsem vždycky, když ráno vstanu. Bez té závislosti se probudíš jinak. Jako první věc ucítím příval energie. Pak otevřu oči a hrozně se těším, co tento den přinese. Jdu se podívat na děti, jak ještě spinkají, to je fakt krásné. Pak se probudí a všechno se změní. (smích) Dám si vodu s citrónem, zacvičím si na břicho a nohy, dám si studenou sprchu a už to jede, „valíme bomby“. Začíná šrumec, den. Život.

Nechte toto pole prázdné prosím

Jen jednou týdně!

Už ti neuteče žádný článek ani novinka. To nejdůležitější o běhu, cyklistice a výživě z RUNGO.cz 1x týdně u tebe ve schránce.

Děkujeme za přihlášení k odběru nových článků.