Po šíleném roce dřevěného hada (2025), kdy jsem jela na 150 %, abych mohla svůj život přesunout na jižní polokouli, jsem si v Sydney plánovala udělat prázdniny. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se z pár týdnů stanou skoro tři měsíce. Ano, australský vízový systém mi prostě naordinoval povinné volno, abych pochopila, že nadměrný stres není normální součástí života – a to ani když si na něj tělo zvykne. Do toho mi vesmír nadělil ještě dárek v podobě kurzu chair jógy a značnou lekci pokory. Prostě (i) leden na druhé straně zeměkoule byl fakt jízda.

Prázdninový „to do list“

V Austrálii jsem sice už od konce října, ale podle vízových podmínek jsem mohla začít pracovat až ve chvíli, kdy mi začne škola, tzn. ve druhé polovině ledna. V mezičase jsem si tedy svůj to do list naplnila povinnými i nepovinnými kurzy. V Austrálii totiž člověk potřebuje skoro na všechno certifikát, odborné školení či potvrzení o způsobilosti vykonávat konkrétní práci.

Můj plán byl pracovat v kavárně, takže mi dávalo smysl udělat si vedle povinného RSA certifikátu (Responsible Service of Alcohol) také baristický kurz. Myslela jsem si, že až na latte art jsem v pohodě, protože jsem se v gastru pohybovala už od svých teenagerských let a uvařila jsem mnohem víc kávy, než bych stihla za svůj dosavadní život vypít.

O to víc jsem byla překvapená, když mi z baristické školy poslali 21 lekcí teorie, ve kterých jsem se musela naučit vše od druhů kávových zrn přes technické součásti kávovaru až po barevné kódování utěrek, protože prostě jednou utěrkou nemůžete utírat všechno. :-D To vše bylo potřeba stihnout ještě před samotnou praktickou částí kurzu.

Flat white, barevné utěrky a latte art

Pochopila jsem, že kávová kultura je v Austrálii opravdu důležitá. Důkazem je mimo jiné ikonický flat white (většinou dvojité espresso s menším množstvím mléka a jemnou mikropěnou), který vznikl v osmdesátých letech v Sydney, ale jeho „vynález“ si připisuje také Nový Zéland. „Ať už tak či tak, pokud chci být baristkou, musím na tom zamakat,“ říkala jsem si.

Absolvovala jsem tedy pětihodinový kurz plný přípravy kávy a edukace o tom, že hnědá utěrka je na pult, zelená je na kávovar a pouze s modrou se utírá tryska na mléko – a to po každém použití. No ne že by to tak v běžné praxi fungovalo…

Každopádně první část kurzu mi šla dobře, ale ta druhá (latte art) byla náročnější. Myslím, že víc než know-how, které je fakt o tom trénovat, trénovat a trénovat, mi – vedle utěrkové edukace – přineslo také rozšíření anglického slovníku. Slova jako „spin, spin, spin and then wiggle, wiggle, wiggle“ si budu jako básničku pamatovat dlouho.

Job hunt, aneb střet s realitou

Vybavená potřebnými certifikáty jsem se mohla pustit do hledání práce neboli „job huntu“, jak jsme téhle činnosti s mojí novou kamarádkou Alex z Německa začaly říkat. Po pár pokusech hledat práci online přes pracovní servery, psaní e-mailů a jednom super doporučení od mé české kamarádky směrem k jejímu kolegovi v Sydney jsem si uvědomila, že to tady prostě funguje jinak než v Praze.

Tenhle trh je fakt velký (jen v Sydney žije 5,3 milionu lidí, což je skoro polovina počtu obyvatel ČR) a nově příchozích lidí jako já, hledajících práci, jsou tu tisíce. Takže po hluboké sebereflexi a desítkách naběhaných terapeutických kilometrů (běh mi fakt pomáhá) jsem se rozhodla připravit plán lovu a jít na věc.

Moje lovecké teritorium se skládalo z oblastí Sydney Business District (centrum města), Newtown (taková australská Letná) a Bondi Beach (mezi Evropany nejslavnější pláž v Sydney). Zatímco já jsem zůstala věrná Sydney, Alex nakonec život zavál o více než dva tisíce kilometrů dál, až do australského Cairns, kde se jí zalíbilo i pracovně poštěstilo.

Poslední fajfka

Dohromady jsem obešla 42 kaváren a rozdala cca 18 životopisů. Nejnáročnější byl první den, který začínal v 6:00 ráno v centru Sydney. Měla jsem naplánovaných 18 kaváren. Hned ve druhém podniku mi mé CV a italsky znějící jméno pomohly domluvit si tzv. trial shift (zkušební směnu) v italské restauraci, která se nachází jen kousek od mé college. Ale mým cílem byly kavárny.

Následovalo tedy náročných 15 kilometrů job huntu a čtyři vypitá chai latté s mandlovým mlékem, po kterých mě fakt bolelo břicho. Už už jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem se ještě motivovala (čti: dokopala) jít do poslední kavárny v Surry Hills. To je oblast, kterou jsem si cvičně pojmenovala „Karlín“.

Kavárna byla přeplněná lidmi a personál nestíhal. Moji vnitřní sabotéři mi říkali: „Vždyť oni nemají čas, to nemá smysl.“ Ale já jsem to šla zkusit. Natrefila jsem na milou slečnu, která se mnou udělala rychlé interview a slíbila, že vše předá manažerce.

Vyčerpaná, ale spokojená, že jsem si mohla dát další fajfku do poznámek ve svém telefonu, jsem se vydala směrem domů. V tom jsem slyšela, jak na mě někdo volá, jestli jsem z České republiky. Ukázalo se, že to byla manažerka z té kavárny. Řekla, že je ze Slovenska, a ať přijdu na konci ledna, že budou nabírat nové lidi. Bylo to jako z filmu, i když měl nakonec jiné pokračování (všechno se dozvíte :-)).

Prázdninová agenda

Tyhle tříměsíční prázdniny mi daly prostor makat aspoň na své kondici. Konečně jsem se pořádně rozběhala. Mojí hlavní ranní agendou byl po rychlém protažení desetikilometrový okruh v parku kolem jezera Gillawarna, kde mě každé ráno zdravily majestátní stromy, vůně eukalyptu, kakaduové a další opeření týpci. Jakmile jsem našla svůj autistický okruh, bylo to jasné. K tomu oblíbený playlist a začal se tvořit nový návyk. Nemusela jsem čekat ani 21 dní – běhalo se mi jako po másle.

Jak je mým dalším zvykem, běhala jsem ve své komfortní zóně a moc jsem se nehecovala. Slovo „interval“ je totiž v mém slovníku v sekci nebezpečných výrazů. Byla jsem vždy spíše tým vytrvalců. Běh je pro mě terapie, která mi šetří dost peněz, a navíc mi dělá radost.

Dala jsem si alespoň výzvu zapracovat na vršku těla – zejména na rukou. Má záliba v běhání totiž vytvořila značný nepoměr mezi objemem svalů ve spodní a horní části těla. A i když jsem loni díky učení stoje na hlavě udělala pokrok, v jógové praxi to vypadá tak, že mé ruce nejsou schopny déle unést váhu spodní části těla a při druhé chaturanze (tricepsový klik) dají výpověď a tělo končí v pozici placky na zemi.

Chair jóga

Na počátku ledna přišla nabídka od mé učitelky Rosangely, zda bych s nimi chtěla ještě před začátkem semestru našeho holistického jógového výcviku absolvovat kurz chair jógy zakončený certifikátem. Byla jsem ohromena – nabídla mi to jako úplnému nováčkovi. I když jsem už v Praze rok jógu učila, a to díky 200hodinovému výcviku zaštítěnému Yoga Alliance, v Sydney jsem byla „zelenáč“.

Kurzu se účastnily většinou studentky, které už někde učí nebo budou školu brzy končit. Připadala jsem si jako v jógínské elitě, a o to víc jsem se snažila makat, abych téhle příležitosti maximálně využila. K našemu překvapení jsme s dalšími studentkami zjistily, že chair jóga umí být i dost náročná a že není pouze pro seniory a lidi s pohybovými disfunkcemi. Stojné balanční ásany (jógové pozice) daly našim stehenním svalům dost zabrat. Každopádně to byla skvělá příležitost, která mi na australské jógové cestě pomáhá už teď.

No a co ta práce?

Ta se naštěstí skoro jako zázrakem vyřešila. Po dvou zkušebních směnách – v restauraci a kavárně – jsem se na doporučení dostala na pohovor ke generálnímu řediteli společnosti s evropskými kořeny, která v Sydney podniká v oblasti hospitality. Po přátelském pohovoru, který byl protkán otázkami z kategorie „jak se zachovat v krizových situacích na pracovišti“, kde mi pomohla nejen má průprava z oblasti public relations, ale také jóga a další seberozvojové kurzy plus zkušenosti z práce v gastru, jsme si plácli.

Znovu se mi potvrdilo, že nemá smysl jít jako tvrdohlavý beran hlavou proti zdi (jak je mým dobrým zvykem), protože to prostě mám na to-do listu, ale počkat na ten správný okamžik. I když vím, že se to lehce píše, ale těžko dělá.

Má pomyslná plavba proti proudu řeky mě stála vedle 200 australských dolarů za 1:1 latte art kurz (vedle baristického kurzu) také značnou dávku frustrace, lekci pokory a zároveň hluboké uvědomění. Takže jsem z toho nakonec vyšla poučená a zaměstnaná. Austrálie se prostě rozhodla, že mi ukáže, jak vypadá seberozvoj v běžné praxi.

Autorka: Laura Alluri

Přečtěte si také:

• Proč večer vyjíte ledničku? Často za tím není hlad
• Boty z Decathlonu za tři tisíce? Ultramaratonec v nich odběhal 250 km a má jasno
• Přestaňte (možná) běhat. Chůze dává větší smysl, než si myslíte
• Xiaomi 17 a Leica: tyhle foťáky v mobilu prostě chcete
• Kortizol není jed. Proč z něj internet udělal nového strašáka?