RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo
CyklistikaKolaSilniční kolaVybavení

Recenze elektrokola. Silniční Canyon Endurace:ON AL vás naučí říkat promiň

od Marek Odstrčilík 19. 10. 2020
autor Marek Odstrčilík

Jako kardiak jsem chtěl elektrické silniční kolo vždycky vyzkoušet, abych nezavrhoval něco, o čem houby vím. Je spousta těch, kteří nad tím ohrnou nos a někdy cítím, jak si myslí, že to „jede samo“. Canyon Endurace:ON AL sám opravdu nejede a šlapat rozhodně musíte, byť v některých situacích můžete dopomoc využít.

Hned v úvodu ještě předestřu jeden svůj pohled. Pokud jste zdravý člověk a navíc mladý, tak na elektrokolo prostě nepatříte, protože sport vždy byl o překonávání svých limitů. Kardiakem jsem od roku 2010, mám tedy porování. Komu tedy takové kolo doporučit?

Tohle je vlastně jednoduché, jste-li limitovaný zdravotně, srdce, klouby, záda, nadváha, nebo jste zarytý silniční cyklista, který je ve věku, kdy je vše obtížnější, ale vy stále chcete jezdit, je pro vás Canyon Endurace:ON výborný parťák v situacích, kdy potřebujete odlehčit nohám, zádům, hlídat rozumnou tepovou frekvenci, nebo při nutnosti rychle například zmizet z křižovatky. Kolo pomáhá v různých módech do 25 km/h, takže pokud dokážete šlapat za svoje nad tuto rychlost, nemá smysl to ani zapínat. V kopcích je to jiná, tady se pro cyklisty s handicapem elektrická pomoc určitě hodí.

Když vám dojde šťáva v baterii, vyjedete s tímhle skoro všechno. Foto: Marek Odstrčilík

A že dopomoc není u Canynonu zanedbatelná, je fakt. Máte na výběr ze čtyř módů síly:

  • bílá je bez podpory,
  • zelená pomáhá na 75 procent nebo 100 wattů,
  • modrá na 150 procent nebo až 210 wattů,
  • červená dokonce na 240 procent nebo až 250 wattů.

Tohle můžete ale nastavit a uživatelsky upravit dle svých preferencí. 

Když zapojím baterii do své jízdy

Představte si situaci, kdy profi peloton je v prudkém stoupání, jeden z cyklistů se zvedne, podřadí a mizí v dáli. A tím cyklistou jste vy. Tohle většinou popravdě nezažijete, ale na elektrokole ano. Je to skoro až opojný pocit, který za to stojí, ale často ho nedoporučuji, jinak budete do budoucna jezdit bez kamarádů.

Rozhodně jsem byl překvapený, jak na nejvyšší dopomoc, tedy červené diody, mi to koplo pod zadkem a já vystřelil. Přistihnul jsem se, že když jsem v kopci ostatní předjížděl, tak mi bylo stydno, a proto jsem vždy nahlas upozorňoval, že jedu na elektrokole a omluvil se. Prostě slušnost musí být.

Přes 200 kilometrů na jedno nabití, ale…

Najezdil jsem na silničním elektrokole spoustu kilometrů a hlavní plusy vidím v tom, že jsem si díky elektru dokázal v kopcích velmi dobře hlídat lékařem doporučené tepy, což na normálním kole jde často velmi složitě. 

Endurace:ON AL je navíc velmi pohodlné kolo, postavené na hliníkovém rámu z řady Endurace, které je ideální na dlouhé vyjížďky, má karbonovou sedlovou trubku a vidlici. Jistotu kolu, které váží přes 14 kilogramů, dodávají vskutku bytelné a účinné brzdy a přesné řazení Shimano GRX, jenž se běžně dodává na gravel kola. Vpředu je jednopřevodník s 48 zuby a kazeta má rozsah 11 až 42 zubů. To znamená, že pokud vám dojde šťáva, úplně v pohodě dojedete i bez „pohonu“.

Baterie vám může pomáhat i 400W. Foto: canyon.com

Co se týká motoru, tak ten je od firmy Fazua Evation a je nastavený na silniční kadenci 90 otáček za minutu. Baterii dobijete za zhruba 3,5 hodiny a její životnost má být kolem 1 000 nabití s tím, že ani po dvou letech užívání kapacita neklesne pod 60 procent. Pokud budete potřebovat novou, tak počítejte se zhruba 12 000 korunami.

A tady se dostávám k výdrži baterie. Ono samozřejmě strašně záleží na tom jak a kde kolo používáte, jaká je venkovní teplota, vaše váha, kadence šlapání, takže na tuto otázku není jednoznačná odpověď. Canynon uvádí, že maximální dojezd je cca 100 kilometrů v režimu Breeze (což je zelený první stupeň dopomoci). Osobně se mi povedlo na jedno nabití ujet kolem Brna 230 kilometrů. Tam, kde jsem nepotřeboval pomoc, jsem ale motor vypínal.

Opravdu strašně záleží na tom, jak kolo budete používat. Pokud si budete chtít usnadnit jízdu na max, tak daleko nedojedete. Tady si chce prostě dobře rozmyslet, jak „elektro“ využívat. Rozhodně si máknout můžete skoro jak na normálním kole, je to jen na vás. 

Co vytknout kolu elektrickému Canyonu?

Lehkou výtku mám k samotnému dobíjení, kdy musíte baterii vyjmout, což není úplně pohodlné. Bylo by fajn, pokud by mohla zůstat v kole a vy dobíjeli bez nutnosti složitější manipulace. Ani ovládání na spodní rámové trubce není ideální. Zvyknete si, ale v začátku s tím můžete mít problém a přece jen se potřebujete spíš soustředit na provoz kolem vás. To jsou asi jediné vážnější minusy silničního kola Canyon Endurace:ON AL.

Ovládání dopomoci je na spodní rámové trubce. To neni popravdě úplně ideální řešení. Foto: Marek Odstrčilík

Na závěr bych vyzdvihnul ještě jednu přednost, kolo je držák ve sjezdech, parádně drží stopu a i já, který jsem lehce „nemehloidní“, mám velký pocit jistoty a dovolím si o něco víc, než na klasickém kole. Pláště nekloužou a zvládnou i lehký šotolinový terén, takže přejezdu lesem, loukou nic nebrání.

Canynon Endurace:ON AL, které stojí 82 299 korun, je bezesporu skvělé elektrické silniční kolo, které může být výborným parťákem, když vám zdraví nebo věk neumožňuje sportovat běžným způsobem. Přijde mi naopak smutné, pokud si kolo pořídí zdravý jedinec z pohodlnosti, že může něco “očůrat”, zjednodušit si život. Ještě mě napadá, že kolo by mohli využít ti, kteří potřebují na začátku jara najezdit kilometry a nejsou nastartovaní na ideální „provozní teplotu“, tak i ti, kteří chtějí nesplavení dojíždět do práce, nebo po šichtě dát větší vzdálenost, než se setmí. Případně ti, kteří mají doma zapáleného cyklistu a chtějí po jeho boku trávit čas a stíhat ho.

Můžu na elektrickém silničním Canyonu zdolávat epické kopce?
Canynon Endurace:ON AL jsem otestoval v kopcích na Ondřejov. Vybral jsem si 3,5 kilometrové stoupání se sklonem okolo pěti procent. Nastavil jsem si nejvyšší možnou dopomoc (250 wattů) a vydal se na testování. Celkem jsem do úplného vybití nastoupal zhruba 15 kilometrů. Takže je jasné, že takový kopec, jako je Mount Ventoux tímto způsobem nevyjedete a musíte si dopomoc dávkovat s rozumem. Dolů vám vybitá baterie vadit rozhodně nebude, jen počítejte s tím, že nahoru je tepleji než směrem dolů.

19. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceRozhovoryZdraví

Sporttester může upozornit na srdeční problém, máme zkušenost

od Rungo 19. 10. 2020
autor Rungo

Populárním pomocníkem běžce, ale i ostatních sportovců, jsou chytré hodinky. Některé modely zaznamenávají tep a zajímavým zjištěním je, že mohou pomoci odhalit závažné zdravotní komplikace a v extrémním případě i zachránit svému uživateli život. Stačí, aby si jejich nositel všiml neobvyklého záznamu a konzultoval jej s odborníkem. Více informací k tomu redakci Rungo prozradil Ing. David Pospíšil, Ph.D., biomedicínský inženýr s doktorátem v oboru kardiologie, s atestací v technické kardiologii a nadšený sportovec.

Jak Vás napadla myšlenka, že by se dalo pomocí záznamu srdečního tepu na běžných sporttesterech například odhalit srdeční onemocnění?
Myšlenka to není nijak převratná, spíše je to profesionální deformace zapáleného klinicko – vědecko – akademického pracovníka v kardiologii, respektive přímo v arytmologii s náhledem do technické i medicínské stránky věci. Na začátku byly moje vlastní, zcela nevýznamné, ale vnímané nepravidelnosti v srdečním rytmu, které jsem pozoroval ještě na gymnáziu. Později, během posledních let biomedicíny, už odborné měření a nakonec, zhruba před sedmi lety, současné nahrávání sportovních aktivit mým prvním sporttesterem Garmin Forerunner 610 HR a skutečným EKG záznamníkem. Myšlenka se tedy zformovala sebepozorováním spolu s nabytím odborných znalostí z techniky a medicíny.

Co vše je možné pomocí běžného sporttesteru odhalit, mohou hodinky svému nositeli zachránit život?
Prvně je třeba říct, že se v případě obyčejného sporttesteru se záznamem srdeční frekvence v čase nejedná o postup vedoucí ke stanovení přesné diagnózy. Nicméně se znalostí principů srdeční elektrofyziologie, projevů, chování jednotlivých arytmií a technického pozadí sběru dat jednotlivými typy snímačů je i s pomocí běžného sporttesteru možno kvalifikovaně stanovit podezření na konkrétní poruchu srdečního rytmu a doporučit cílené kardiologické vyšetření.   

Jak moc jsou snímače sporttesterů spolehlivé, jsou mezi nimi výrazné odchylky?
Snímače jsou principiálně spolehlivé, ale každý typ vyžaduje pro správnou funkci specifické zacházení, což nemusí být vždy snadno dosažitelné. Ve většině případů nezáleží, zda je v klidovém režimu má tepová aktivita registrována základním optickým snímačem ze zápěstí, či laboratorním elektrofyziologickým systémem za několik milionů korun. Rozdíl nastane v pohybu a z podstaty věci je přímo úměrný jeho intenzitě. Do cesty signálu vstupují takzvané artefakty, které ztěžují jeho zpracování a vedou k nerovnoměrnému vyhodnocení a nad určitou mez jej úplně znemožní.

Jak fungují současné snímače v chytrých hodinkách?
Sporttestery s optickým snímačem v současné době získávají srdeční tep z pulzové vlny – z jejího projevu spočívajícího ve změnách odrazivosti periferního tepenného řečiště zápěstí na jedné či dvou různých vlnových délkách. Pro spolehlivé měření je třeba zajistit stabilitu kůže oproti snímači, aby nevznikal parazitní šum. Jako první řešení se nabízí zesílit utažení sporttesteru, to je ale spíše kontraproduktivní. Zvýšený tlak pohybu nikdy zcela nezabrání a navíc sníží průtok krve tkání pod senzorem a využitelný signál se dále zmenší.

Krevní řečiště je poměrně variabilní a například v zimě, kdy se tělo brání chladu snížením periferního prokrvení stažením cév, nemusí být signál vůbec měřitelný ani v klidu. Výrobci se neduhy měření ze zápěstí snaží intenzivně řešit a jisté výsledy jsou.

Ing. David Pospíšil, Ph.D. Foto: archiv Davida Pospíšila

Která metoda je podle vás nejvíce vypovídající?
Za zlatý standard záznamu tepové frekvence během sportovní aktivity je stále jasně považováno měření elektrických projevů srdeční činnosti pomocí hrudního pásu. Zde snímaná veličina odpovídá elektrickému projevu srdeční činnosti. De facto je snímáno jednosvodové EKG. Tato metoda je obecně odolná vůči parazitním šumům a jen výjimečně trpí rušením elektrostatickým polem, opět zejména dokud není kůže pod senzorem dostatečně vlhká.

Jak to funguje, co se děje po tom, když se vám například kolega z běhu svěří, že má podezřelou křivku srdečního tepu?
Nejprve se dotyčného zeptám, zdali na sobě během inkriminované doby pocítil něco neobvyklého. Poté je třeba se podívat na záznam z aktivity, zhodnotit průběh a vzájemný vztah křivek tepové frekvence, tempa a profilu terénu. Pokud vyloučíme chybu měření a padne podezření na možnou poruchu srdečního rytmu, pohovor směřuje k odborným anamnestickým datům, jako jsou nemoci, léky, rodinná zátěž a domluvíme se na cíleném kardiologickém vyšetření. To většinou spočívá v krevních testech, následuje echokardiografické vyšetření, holterovská monitorace EKG či spiroergometrické vyšetření. Závažnější poruchy jsem doposud u běžců ze svého okolí naštěstí nezaznamenal a tato vyšetření vždy postačila.

Čeho by si běžci měli u svých záznamů všímat a kdy by měli zpozornět?
U záznamů z aktivit by si běžci měli všímat především nenadálých skokových změn tepové frekvence doprovázených neobvyklými a nečekaným pocity, jako je například náhlé zadýchání v průběhu konstantní zátěže, nebo náhlé vyčerpání s nutností výrazné změny tempa. Riziko vzniku asymptomatické arytmie během zátěže je poměrně nízké. Pokud by vznikla, byla by nejspíše spolehlivě vnímána. Naopak je tomu v klidu či v noci, kdy čerpací funkce srdce pokrývá metabolické potřeby organismu i při nízké frekvenci s daleko většími rezervami. Arytmie, pokud není pociťována jako bušení, přeskakování, či potíže s dechem, nemusí být u určité skupiny lidí v klidu vůbec vnímána. Zde nám sporttester, který měří aktivitu kontinuálně například optickým senzorem, může pomoci. U těchto klidových měření jsou pak nejúčinnější zařízení, která zaznamenávají přímo EKG, o těch ale naše povídaní není.

Může sporttester odhalit vadu, která by mohla později způsobit závažnou příhodu při zátěži na závodu, nebo při tréninku?
Zajímavá otázka a rovnou odpovím, že může. Sporttester však sám o sobě diagnózu neurčí, není to medicínský přístroj, ale může nás upozornit na problém, který se pak odhalí při odborném vyšetření. Dle mého názoru každý, i ten nejpomalejší rekreační hobík, který se čas od času vydá na nějaký ten závod, by se měl ve vlastním zájmu nechat alespoň jednou odborně vyšetřit. U pravidelně trénujících doporučuji také občasné odborné měření výkonnosti. Na základě něj lze stanovit nejen optimální tréninkové zóny, ale také posoudit stav a reakci oběhového systému na zátěž.

Stává se, že se běžci sledují až moc? Kdy nastane ta chvíle, kdy bychom si měli říct – a s tímto raději k lékaři?
Sportovci nemívají patologický strach o své zdraví, ale rozhodně jsou velmi dobře monitorováni. Hranice mezi tím, co je a není normální může být nejasná a dvěma různými lidmi naprosto odlišně vnímaná. Zcela jistě na tom bude jinak začínající běžec, který své tělo ještě nezná, oproti ostřílenému sportovci, který už si prošel všemožnými stavy, včetně například přetrénování. Jasným signálem k okamžité návštěvě lékaře jsou nově vzniklé pocity přeskakování či bušení srdce, nápadně rychlé i pomalé tepové frekvence doprovázené slabostí, dušností, nebo závratěmi. Nutno podotknout, že ne vše je sporttester schopen zachytit, především ono „přeskakování“ se nemusí z principu věci na záznamu nijak projevit. Na druhou stranu, jisté nepravidelnosti v srdeční činnosti na úrovní síní i komor jsou normální, přirozené a v populaci zcela běžné, ale jen určitá skupina, malá menšina, je vnímá. Ve většině případů poté lékařské vyšetření vyloučí závažný podklad.

Sám jste sportovec. Co vás na běhu baví, co vás motivuje?
Jsem odjakživa soutěživý typ. Vždy mě lákalo závodění a posouvání limitů, a to jak proti soupeřům, tak sám proti sobě. Mimo to mě přirozeně baví pohyb a radost z něj, z dobře odvedené „práce“. Motivace spočívá od vlastního rozvoje, přes soupeření až po regeneraci v současných měsících. Nedávno jsme se přestěhovali do nového bydlení, které intenzivně rekonstruujeme a zbývá velmi málo času i fyzických sil. Nejvíce pohybu teď strávím dojížděním na kole do zaměstnání, ale to je doufám jen přechodný stav.

Ing. David Pospíšil, Ph.D.

  • Vedoucí a biomedicínský inženýr na Interní kardiologické klinice Fakultní nemocnice Brno, kde pracuje v oboru srdečních arytmií, především jejich invazivní diagnostiky a nefarmakologické terapie (srdeční elektrofyziologie), včetně kardiostimulační techniky.
  • Velký doktorát vystudoval v oboru kardiologie a na částečný úvazek pracuje v pozici odborného asistenta na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity.
  • Kardiologické problematice se věnuje od magisterského studijního programu, cca devět let.
  • Jeho zájmy jsou technika, medicína, věda a výzkum, sport (běh, cyklistika, dříve florbal), péče o dům a zahradu, rodina.
  • Běhá s přestávkami od dětství a říká k tomu: „Jsem odjakživa soutěživý typ. Vždy mě lákalo závodění a posouvání limitů, a to jak proti soupeřům, tak sám proti sobě. Mimo to mě přirozeně baví pohyb a radost z něj, z dobře odvedené „práce“. Motivace spočívá od vlastního rozvoje, přes soupeření až po regeneraci v současných měsících.“

I takto může vypadat došetření neobvyklého nálezu. Ale nemusí to tak být vždy, proto nepodceňujte svá podezřejní. Příběh Tomáše:

  • Tomáš je devětatřicetiletý muž, vytrvalostní běžec bez významné anamnézy sledovaných onemocnění.
  • Neobvykle vnímaného projevu svého srdce si začal všímat v roce 2008. První sporttester se záznamem tepové aktivity pomocí hrudního pásu si pořídil v roce 2013.
  • Podezřelou aktivitou byl závod, kde Tomáš nejprve běžel s poměrně stabilní tepovou frekvencí kolem 150 – 160 tepů za minutu (BPM), která nenadále vyskočí na cca 200 BPM. Tomáš pocítil extrémní zadýchání a musel zpomalit, v závodě však pokračoval, protože „tohle už zná“. Ještě během závodu arytmie ustoupila, TF se opět vrátila do pásma obvyklých hodnot a Tomáš mohl opět zrychlit.
  • Po rozboru a konzultaci jsme doporučili záznamník EKG, tzv. rytmokartu, kterou má pacient stále u sebe a v případě problémů si ji přiloží na prsní sval a nahraje úsek EKG. Z něj pak spolehlivě zjistíme typ srdečního rytmu a rozhodneme o dalším postupu. Tak se stalo i u Tomáše.
  • Byla diagnostikována nezávažná srdeční arytmie, která nevyžadovala léčbu a zároveň byla vyloučena závažná poruchu srdečního rytmu.

Autor textu: Šárka Spáčilová

19. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
VýživaZdraví

Dýňový koláč bez cukru. Jíte low-carb? Tohle recept musíte vyzkoušet

od Magdaléna Ondrášová 17. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

Upečte si nový chutný recept z dýně. Nadšení budou hlavně ti, kteří se z jakéhokoliv důvodu snaží omezit sacharidy. Tento dýňový koláč je totiž low-carb recept Lucie Schimmelové, která má s tímto stravováním bohaté zkušenosti.

Recept:

KORPUS:

  • 200 g mandlové mouky
  • 40 g mletého zlatého lněného semínka
  • 60 g kokosové mouky
  • 140 g másla
  • 40 g erytritolu
  • 1 vejce L
  • 1 lžička citronové kůry
  • 1 lžička vanilkového extraktu
  • špetka soli
  • 2 lžíce studené vody

NÁPLŇ:

  • 400 g dýňového pyré 
  • 4 vejce
  • 50 g erytritolu
  • 20 g meruňkové marmelády
  • 100 ml smetany ke šlehání
  • 1/2 lžičky skořice
  • 1/2 lžičky mletého zázvoru (nebo úplně najemno 1 lžička nastrouhaného čerstvého zázvoru)
  • 1/2 lžičky mletého hřebíčku
  • 1/2 lžičky mletého anýzu
  • 1/2 lžičky mletého badyánu

POSTUP:

Mírně povolené máslo smícháme s vejcem, erytritolem, špetkou soli, vanilkovým extraktem a vodou. Do směsi vmícháme mandlovou mouku, mleté lněné semínko a kokosovou mouku. Vzniklé těsto zabalíme do potravinářské folie a necháme 20 minut odpočinout v lednici.

Mezitím si středně velkou dýni Hokkaido rozřízneme, vydlabeme semínka a nakrájíme ji na měsíčky. Dýni vložíme do trouby předehřáté na 200 stupňů Celsia a pečeme asi 15 minut do změknutí.

Po upečení necháme dýni volně vychladnout a rozmixujeme ji na hladké pyré.

Těsto na korpus vyndáme z lednice a pomocí prstů ho vtlačíme  do dortové formy o průměru 22 až 25 cm. Troubu předehřejeme na 180 stupňů a korpus v ní zapečeme asi na 10 minut.

Mezitím si připravíme náplň tak, že v míse smícháme dýňové pyré se smetanou, vejci, erytritolem, meruňkovou marmeládou a kořením.

Připravenou náplň nalijeme na předpečený dortový korpus a vložíme do trouby předehřáté na 180 stupňů Celsia.

Na dno trouby vložíme kastrůlek s vodou.

Koláč pečeme asi 40 až 45 minut, poté pootevřeme dvířka trouby a necháme koláč volně vychladnout.

Lucie Schimmelová je autorkou knihy Nízkosacharidová sladká kuchařka a nového stolního kalendáře pro rok 2021.

Vyzkoušejte na našem webu další low-carb recepty Lucie Schimmelové

17. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
BěháníSporttesteryVybavení

Polar Vantage V2. Recenze odhalila nové funkce. Majitele starších modelů nenadchnou

od Vít Kněžínek 16. 10. 2020
autor Vít Kněžínek

Po podzimní novince Grit X si finský Polar přichystal další novinku v podobě druhé generace své vlajkové lodi Vantage V. Hodinky už na první pohled působí velmi podobně jako jejich předchůdce. To potvrzuje i prozkoumání všech nových funkcí, po kterém zjistíte, že se jedná spíše o evoluci, než o revoluci.

Následující řádky asi příliš nepotěší vlastníky původních Vantage. Polar se totiž rozhodl výrazně zkrátit životní cyklus tohoto sporttesteru a místo postupných aktualizací přišel se zcela novým přístrojem. To v praxi znamená odstřižení Vantage V (1) od všech nových funkcí, které byly použity u Grit X, nebo budou představeny v budoucnu.

Na druhou stranu není potřeba smutnit příliš dlouho. Všechny novinky, kterými se Vantage V2 liší od první generace, jsou spíše kosmetické a nenajdeme zde žádnou zásadní novinku, která by posouvala sporttester na výrazně vyšší úroveň.

Jaké nové funkce tedy ve Vantage V2 najdeme

Zátěžové testy:

  • RAMP Test běžecké výkonnosti, který vám stanoví hodnotu VO2Max
  • cyklistický FTP test.
  • test regenerace nohou, který rozpozná, v jakém stádiu regenerace jsou vaše lýtka a stehna.
  • v aplikaci Polar Flow přibyl “Test Hub”. Místo, kde jsou přehledně zobrazeny všechny výsledky a informace o absolvovaných testech.
Foto: Polar.com

Hodinkové widgety:

  • v hodinkách je nově obrazovka s týdenním tréninkovým souhrnem včetně času stráveného v jednotlivých tepových zónách
  • v hodinkách je nově obrazovka s počasím
  • nově si můžete nastavit, které obrazovky (dashboards, neboli hodinkové widgety) chcete na svých hodinkách vidět a které budou skryté
  • Vantage V2 vám umožní ovládat hudbu hrající z vašeho mobilního telefonu. Nejedná se ale o datové úložiště a přehrávání přímo z hodinek.

Nové tréninkové funkce:

  • Hill Splitter (funkce z Grit X) – funkce, která v reálném čase rozděluje váš běh podle toho, jestli stoupáte, nebo klesáte a ukazuje konkrétní parametry jako je čas, vzdálenost a nastoupané/naklesané metry aktuálního kopce. 
  • FuelWise (funkce z Grit X) – funkce upozorňující na správný příjem živin a tekutin. Buď podle ručně nastavených hodnot, nebo podle reálné náročnosti probíhajícího výkonu. 
  • Energy Sources (funkce z Grit X) – rozbor toho, z jakých zdrojů jste energii při výkonu čerpali. Díky této funkci se dá skvěle ohlídat např. spalování tuků.

Ostatní:

  • nový úsporný režim GPS, který zajistí až 100 hodin nepřerušovaného záznamu díky snížení přesnosti
  • navigace s pomocí aplikace Komoot. Na rozdíl od klasické navigace vás hodinky upozorní na křižovatky a blížící se odbočky
  • zvedla se voděodolnost z původních 50 na 100 metrů.
  • nový optický senzor s více barevnými diodami, který používá i Grit X.

Základní parametry hodinek jsou pak následující:

Výdrž až 40 hodin s nejvyšší citlivostí záznamu. Optický snímač srdeční frekvence. Měření běžeckého výkonu ve wattech přímo ze zápěstí. Výškoměr. Multisportovní využití s podporou plavání na otevřené vodě i v bazénu a triatlonu. V hodinkách budete marně hledat přehrávání hudby, bezkontaktní platby, nebo interaktivní chytré notifikace z mobilního telefonu (Vantage vám upozornění ukáže, ale neumožní na něj odpovědět). 

  • Nový model má zapuštěnější tlačítka. Foto: Vít Kněžínek

Tělo hodinek je nově celokovové (hliník) a sklo je osvědčené Gorilla glass. Změna materiálu těla hodinek má za následek radikální snížení hmotnosti z původních 67 na 52 gramů. Díky tomu hodinky skvěle sedí na ruce, čemuž pomáhá i integrovaná konstrukce řemínku. Zapuštění přímo do hodinek má výhodu v tom, že hodinky budou většině lidí sedět na ruce velmi dobře, ale zapomenout můžete na výměnu řemínku od jiného výrobce. Vantage V2 sice umožňují odmontování řemínku bez použití nářadí (pomocí výsuvné hrazdičky), ale nejedná se o standardní rozměr a kromě originálních řemínků k tělu žádný jiný nepřipojíte.

Lehké změny se dočkala i tlačítka. Ty mají i nadále zvrásněný povrch pro snadnější ovládání, ale jsou více zapuštěná do těla hodinek a snáze se mačkají. Samozřejmostí je dotykový displej, který se ale při spuštění tréninku deaktivuje. Což je jedině dobře, protože je velmi citlivý a při běhu, nebo jízdě v dešti by mohlo docházet k nechtěným akcím jako je přepnutí na jinou obrazovku, nebo pozastavení tréninku. 

Nový je i optický senzor, který odpovídá tomu, který je použit u modelu Grit X a kombinuje více diod ve více barvách, což by mělo zvýšit přesnost u různých odstínů kůže. Reálně se ale jedná o kosmetickou změnu a většina lidí nebude pozorovat citelný rozdíl v přesnosti měření.

Zásadní novinka u Vantage V2

Nový model od Polaru má rozšířené možnost testů. Hodinky tak v uvozovkách nahrazují návštěvu speciální zátěžové laboratoře a pomocí speciálních protokolů změří vaši běžeckou výkonnost. To stejné platí i na kole, ale pro absolvování FTP testu budete potřebovat kolo s wattmetrem, nebo chytrý trenažer. Tady dávejte pozor na to, že Polar komunikuje se senzory pouze pomocí BT a nikoliv pomocí ANT+, které se hojně využívá právě u cyklistických senzorů. Třetím testem je tzv. Leg recovery test, který budou znát uživatelé starých V800. Zjednodušeně řečeno vás hodinky nechají několikrát vyskočit a na základě předvedeného výkonu zhodnotí míru regenerace vašich nohou.

Testy jako takové jsou velmi zajímavou věcí, která má potenciál výrazně zefektivnit a zpřesnit váš trénink. Většina služeb (Strava, TrainingPeaks), nebo konkurenčních přístrojů (Garmin) se ale snaží testy nahradit sledováním dlouhodobých trendů, což jistě má svoje pozitiva. Polar se rozhodl oba směry propojit, když testy doplňují oblíbený a velmi přesný nástroj Training Load Pro, který sleduje aktuální stav vašeho organismu a doporučuje vhodnou tréninkovou intenzitu v nejbližších hodinách, nebo dnech.

Training Load Pro je úzce propojen i s funkcí Fitness Spark. Z Training Load Pro vyčtete, jestli máte trénovat hodně, lehce, nebo vůbec a Fitness SPark přichází s doporučením konkrétních tréninků, nebo regeneračních cvičení na základě předchozí zátěže a únavy organismu. V tomto směru je Polar opravdu velmi daleko a potřebujete-li dát svému tréninkovému snažení řád, pak by to mohlo být to pravé.

  • Nižší hmotnost díky hliníkovému tělu je další z benefitů nového Vantage V2. Foto: Vít Kněžínek

Rozšíření hodinkových widgetů je detailem, u kterého nemá smysl se obšírněji rozepisovat. Týdenní přehled je užitečná záležitost, která vám naservíruje statistiky přehledně přímo v hodinkách a vy tak nemusíte procházet statistiky v Polar Flow. Počasí pak vyžaduje pravidelné aktualizace a propojení sporttesteru s mobilním telefonem. Ovládáním hudby jde v tomto směru konzervativní Polar obrovským krokem vpřed. Bohužel se ale jedná pouze o základní funkce jako posouvání o písničku zpět/vpřed, nebo změnu hlasitosti – tedy nic, co nezvládnou “chytrá” sluchátka s ovládacími tlačítky.

Samozřejmostí je rozšíření Vantage V o funkce přítomné v outdoorově laděném modelu Grit X. Jmenovitě se jedná o Komoot navigaci, Hill Splitter, FuelWIse a Energy Sources. Detailnější rozbor těchto tří užitečných funkcí, které řídí příjem tekutin a jídla, hlídají spalování tuků, navigují po trase a analyzují stoupání a klesání po trase si můžete přečíst v naší recenzi modelu Grit X.

Shrnutí

Ve výsledku je nový Vantage V2 lehčí a vyladěnou kopií svého předchůdce. Výčet nových funkcí vypadá na první pohled úctyhodně, ale jakmile se tím začneme probírat, tak zjistíme, že zásadní novinky chybí. Pro majitele původních Vantage V je tak minimum důvodů k investici do nového přístroje. Pokud ale zvažujete koupi nových hodinek (a první Vantage nemáte), pak jsou V2 skvělou volbou, která se staví do role konkurence modelů Garmin Forerunner 745 (recenzi si můžete přečíst zde), nebo Coros Apex. Nejsilnější zbraní Vantage je propracovaný systém monitoringu a managementu únavy organismu a na to navázaná tréninková doporučení. Všechno funguje automaticky a intuitivně a budete-li své hodinky poslouchat, pak bude váš tréninky mnohem efektivnější, než dřív. 

Vynikající je výdrž baterie 40 hodin i hmotnost 52 gramů. Ze základních funkcí tomuto sporttesteru nechybí vůbec nic, ale jestli hledáte přístroj pro běžné nošení s intenzivním napojením na chytrý telefon, přehráváním hudby a placením na bezkontaktních terminálech, pak nebude Vantage V2 to pravé. Tyto hodinky místo toho cílí na ambiciózní sportovce všech vytrvalostních disciplín, kteří před lifestylově laděnými funkcemi oceňují ergonomii, přesnost a pokročilé tréninkové a analytické funkce.

16. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceZdraví

Vliv darování krve na sport? Za jak dlouho budete běhat a jak darování probíhá

od Magdaléna Ondrášová 15. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

Poprvé. Je to přesně jako když jdete poprvé běhat. Ano, byla tam nervozita z neznámého, i když mi racionálně bylo jasné, že o nic velkého nepůjde. A přesně jak jsem předpokládala, když bylo po všem, položila jsem si otázku, proč jsem s tím tak dlouho otálela? Jestli jste zvládli poprvé vyběhnout, hecněte se a běžte poprvé darovat krev. To dáte – a hlavně je to potřeba! A jak to probíhá?

Jsem redaktorkou běžecko-cyklistického webu. Když jsem na našem Instagramu sdílela své zatím první darování krve, zeptala jsem se, kolik ze čtenářů už někdy darovalo – 48 procent! Co mi však přišlo zásadnější, oslovila jsem ty, kteří ještě nikdy nedarovali, kolik z nich o tom někdy uvažovalo a představte si, 81 procent. Čtyři pětiny na tom byly stejně jako já. A ty hodlám nyní oslovit a rozhoupat je vlastním příkladem.

Když ne teď, tak kdy?

Svatoanenskou nemocnici v Brně jsem nenašla nijak cíleně, prostě jsem hledala na internetu „kam“ a jejich stránky byly přehledné, jednoduché, vše jsem se tam dozvěděla a mohla jsem se objednat on-line pomocí internetového kalendáře. To rozhodlo. Že to můžu udělat hned a nečekat na ordinační dobu.

Dle pokynů jsem den předem nejedla tučné, nepožívala alkohol. Nechtěla jsem, abych někomu po infarktu poslala s mou krví i kus bůčku. Co snídaně před odběrem? Prý žádné tučné ani mléčné výrobky. Tak broskev a hurá na to.

Jak odběr krve probíhá

Po příchodu do nemocnice se okamžitě moje ostýchavost rozptýlila. Žádná ošuntělost, vše voní novotou, jsem tady ve 21. století. Ihned se mě ujala milá paní. Změřila mi teplotu, zeptala se mě, co jsem jedla, posadila mě k suchému (ale čerstvě křupavému!) rohlíku, nabídla čaj, vodu, pobídla mě pít a už jsem v ruce měla formulář s dotazy na anamnézu. Byl dlouhý přesně tak, abych na pohodu snědla rohlík. Poté mě odvedla registrovat se. Dostala jsem odznáček pro prvodárce, který mě vrátil do dětství – děda takový měl.

Foto: Magdaléna Ondrášová

Přebrala si mě lékařka, podívala se na žíly, hezčí nechala pro odběr a z druhé ruky si vzala vzorek. Do minuty mašina vyhodila krevní obraz a tradá, jsem žhavý kandidát na brzký půllitrový deficit krve. Posadila jsem se do čekárničky, kde mi sestra vysvětlila kde a jak si umýt ruce a předloktí. Za nějakých pět minut jsem šla na řadu.

Místnost s asi čtyřmi křesílky a jedno pro mě. Sestra mi zvedla podložku na nohy a šlo se na věc. Všechny mé zvídavé otázky zodpovídala. Napíchnutí trošku větší jehlou zabolelo, ale nijak významně a krev začala odtékat do plastového sáčku, který se houpavými pohyby váhy přeléval sem a tam. „Krev musí být odebrána do 10 minut, pak by se začala srážet,“ vysvětluje sestra. Za sedm máme hotovo a dodává „vezmeme vždy 450 mililitrů bez ohledu na to, kdo ji daruje.“

Mám AB plus, to pro vás asi nejsem žádné terno, co – odhaduji krmená všeobecnou pravdou, že 0 mínus je ta nej. „Každá krev je vzácná, každá zachrání život!“ Trochu se stydím, že tak lehkomyslně žertuji o vážných věcech a současně jsem ráda, že jsem se konečně rozhodla nějaký ten život zachránit.

Po odběru ještě ležím v křesílku, jsem jako u maminky. Sestra se stará, jak mi je. Dobře, takže přesun zpět k mísám rohlíků a čaji. Dostávám obrovskou, čerstvou, chutnou a bohatou bagetu, ovoce, Milu, mňam. Je k dispozici káva, džus. Vegetím, žvýkám a dávám se do řeči s dalšími dárci. Všichni, které jsem oslovila, se dostali k darování tak, že je inspiroval někdo z okolí. Tak, že bych napsala článek a inspirovala nyní já? Paní doktorko, …

Co se s krví děje

Oslovuji lékařku, je nadšená, dárců je nedostatek. Navíc odběrové centrum Fakultní nemocnice u sv. Anny slaví teprve svůj první rok, nemá tradici a teprve základnu dárců buduje. Ne vždy tomu ale tak bylo. „Vlastně jsme po 70 letech navázali na historii – návrat ke kořenům. Právě v nemocnici u sv. Anny na Pekařské ulici byla totiž otevřena první Transfuzní stanice v Brně,“ líčí primářka Jarmila Celerová. Stanice se časem přestěhovala do více vyhovujících prostorů až nakonec skončila ve FN Brno v Bohunicích.

Ptám se, co se s krví děje po odběru. Primářka ukazuje mně i dalším zvědavcům zmražený červený a žlutý pytlík. Z odebrané plné krve se oddělují červené krvinky, plazma a z části odběrů také krevní destičky. „Po odstředění krve ve speciální centrifuze se vytvoří vrstvy podle specifické hmotnosti jednotlivých složek: horní vrstvu tvoří plazma žlutavé barvy, což je zjednodušeně řečeno prostředí pro krvinky, je jí více než polovina celého objemu. Spodní vrstvu tvoří koncentrované červené krvinky, asi 45 procent celého objemu. Obě tyto vrstvy odděluje tenká vrstva, která obsahuje hlavně bílé krvinky a krevní destičky.“

Primářka MUDr. Jarmila Celerová vysvětluje, že s plnou krví se následně pracuje. Foto: Magdaléna Ondrášová

Právě krevní plazma je zajímavá tím, že ji mohou darovat i ti, kteří mají lehce nižší hodnoty hemoglobinu, který obsahuje železo a na darování plné krve tak nejsou vhodní. „Při odběru krevní plazmy se totiž, na rozdíl od odběru plné krve, červené krvinky vrací téměř všechny zpět do oběhu dárce,“ vysvětluje MUDr. Celerová.

Před každým odběrem krve se dárci provádí krevní obraz. Výsledek hodnotí lékař a rozhodne, zda dárce může darovat krev. Zkoumají se hodnoty leukocytů, trombocytů a červeného krevního obrazu pro vyloučení anémie. „Patologické hodnoty mohou odhalit například probíhající zánět či některá onemocnění krve, při hlubší anémii případně i některá další onemocnění. Po odběru krve nebo jejích složek pro transfuzní účely se provádějí laboratorní vyšetření k vyloučení případné závažné krví přenosné infekce u dárce (žloutenka typu B a C, infekce virem HIV a syfilis),“ líčí postup primářka. To, že mohu darovat krev, je tak pro mě dobrá zpráva, že moje tělo je v těchto ohledech fit. „Současně se určuje krevní skupina dárce a ověřuje se, zda odebraná krev neobsahuje nepravidelné protilátky proti červeným krvinkám.“

Všechna prováděná vyšetření mají svá omezení, jejich citlivost obvykle umožňuje zachytit infekce až v určitém odstupu od nakažení. Proto je velmi důležitá spolupráce mezi dárcem a transfuzním zařízením, zejména pečlivé posouzení všech rizik, kterým byl dárce vystaven před darováním krve.

Pokud máte ale pocit, že si takto přijdete zdarma k testu na Covid-19, jste na omylu. Dárce krve ani odebraná krev se na Covid-19 netestuje. Preventivním opatření je měření teploty každému dárci před odběrem krve. V případě následného onemocnění jsem žádána o tom transfuzní stanici informovat. „Hyperimunní krevní plazma od rekonvalescentů byla v minulosti s úspěchem používána u řady jiných virových infekcí včetně krvácivé horečky ebola, středně východního respiračního syndromu (MERS), ptačí chřipky a pandemické chřipky H1N1. Je tedy předpoklad, že rekonvalescentní plazma od osob, které prodělaly Covid-19, by mohla být alternativou pro její léčbu, navíc poměrně rychle dostupnou.

V době probíhající pandemie Covid-19 v Česku vznikl doporučený postup, který vyjadřuje odborný názor několika odborných lékařských společností, odběr provádí zařízení transfuzní služby s platným povolením,“ dodává MUDr. Celerová.

Za jak dlouho budu moct sportovat?

Začínám se zajímat o to, co mám v příštích dnech čekat. Dříve jsem se nestala dárcem, neboť jsem vážila méně než 50 kilogramů, což je jedno z kritérií. Dlouhodobě (a nerada) se nyní držím nad touto hranicí, ale přecejen dva metry a sto kilo nemám a mít nebudu. „U dárců a zejména u opakovaných odběrů krve může dojít k anémii, a to především u žen nebo obecně u drobnějších štíhlých jedinců nebo u osob s nějakými výživovými deficity. Naopak u zdravého muže s robustní konstitucí můžete očekávat s daleko kratším časem potřebným pro regeneraci. Každopádně je třeba tělo hydratovat. Tedy i po odběru pít hodně tekutin a zajistit dostatečný přísun železa a bílkovin,“ vysvětluje lékařka mou (na mě neobvyklou) žravost, kterou jsem poté asi tři dny měla. Tělo si řeklo.

Proč se traduje, že nula negativní je ta nej, zajímá mě. „Jedná se o tzv. univerzální dárce, jejichž krev lze využít při nutnosti urgentního podání transfuze, např. při autonehodách či velkých traumatech, kdy není čas provádět předtransfuzní vyšetření.“ MUDr. Jarmila Celerová ale okamžitě dodává: „Co se počtu dárců týče, rádi vidíme každého dárce. Chceme s FN Brno společnými silami zajistit krev pro každého pacienta, který ji v rámci Brna a okolí potřebuje.“

Po týdnu jsem běhala, po dvou týdnech už jsem lítala s kamarádkou po atleťáku a dřela intervaly. Foto: Magdaléna Ondrášová

A co na závěr? Jsme sportovní web se sportovně založeným publikem. Určitě vás zajímá, jak to ovlivnilo můj pohyb? Přestože mám lehce přes 50 kilogramů, nemyslím si, že by mě první darování závažně omezilo. Ano, projedla jsem více peněz, první dva dny nemohla sportovat vůbec (stačily mi naše schody do třetího bez výtahu), další dny kolo jen v lehkém tempu. Na běh jsem si troufla šestý den a už to bylo dobré. Ale až budu jednou ležet v nemocnici a do žil mi bude kapat darovaný červený život, co bude v tu chvíli důležitější? Že někdo nemohl jít pár dní běhat?

Co je krev a jaký vliv má odběr na sport
Krev je složitá tekutina s mnoha různými funkcemi. Pokud darujete krev, předáte asi 10 procent jejího celkového objemu ve svém těle. Jedná se vlastně o 450 ml vody obsahující různé buňky, bílkoviny a hemoglobin, červené krevní barvivo, které přivádí kyslík do našich tkání. V průběhu tělesného výkonu je kyslíku potřeba daleko více, a pokud je v krvi hemoglobinu nedostatek, metabolismus funguje v nižší intenzitě, a může dočasně klesnout hranice anaerobního prahu, svaly se během sportovního výkonu snadněji „zakyselí“ a regenerace po tréninku trvá mnohem déle.

Darování a sport: Pokud je dárce krve zdravý, má normální hodnotu krevního obrazu a zásob železa v organizmu, pak by odběr krve neměl způsobit zdravotní problémy. Tolerance k odběrům krve je však individuální. Lze obecně říct, že po odběru lze očekávat po dobu několika dnů až 14 dnů přechodný pokles fyzické výkonnosti. Po odběru krve a dni volna, na který má dárce krve nárok, je vhodné pokračovat 4 až 5 dní v méně intenzivní zátěži. Je dobré dát prostor i pocitům, tedy „poslechnout svoje tělo“.

Výhody pro dárce:

  • Pracovní volno v den odběru;
  • 3 000 Kč odpočet ze základu daně;
  • výhody pro dárce krve od zdravotních pojišťoven, například proplacená dentální hygiena apod., více zjistíte ZDE;
  • občerstvení po odběru;
  • slevové kupony a jiné drobné výhody v případě probíhajících akcí.
15. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
Běžecký tréninkTrénink

Ultramaratonec odhalil, jak trénuje během roku a co je garantem úspěchu

od Magdaléna Ondrášová 14. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

Možná někomu přijde divné, že i ultraběžci mohou mít běžecký rok strukturovaný podobně, jako to mají ostatní lidé se stejným koníčkem, kteří ale běhají poněkud standardní vzdálenosti. V obvyklé terminologii se rok dělí na přípravné, předzávodní, závodní a přechodné období. To, jak probíhá v podání ultraběžce Daniela Orálka, se s vámi podělil v následujícím textu.

Období přechodné. Odpočinek

Když to budu aplikovat na aktuální rok, tak se většina běžců bude v současné době nacházet v přechodném období, což znamená odpočinek, především právě od běhání. Tělo se musí zregenerovat po roční zátěži a také hlava si odpočine od neustálého kolotoče tréninků a také závodů.

Musím se přiznat, že řadu let jsem přechodné období neměl (a byla to chyba), ale to se změnilo v posledních čtyřech letech, kdy jsem se připravoval s Pavlem Novákem. Osobně totiž nemám pauzy v běhání moc rád. Důvodem jsou dost nepříjemné pocity, když se mám vrátit zpět k pravidelnému tréninku.

  • Daniel Orálek. Foto: archiv Daniela Orálka
Foto: archiv Daniela Orálka

Období přípravné. Vytrvalost, síla a tempo

V přípravném období může ultraběžec opět kopírovat strukturu klasické atletické přípravy. To v první části znamená budování obecné vytrvalosti s tím malým rozdílem, že ultra znamená prostě více kilometrů.

Následuje budování síly, což v mém případě znamená především vybíhání kopců na mnoho způsobů. Častými, byť ne úplně oblíbenými tréninky, jsou dlouhé kopce, což znamená třeba až 8 x 1 500 metrů s pomalým meziklusem dolů.

Opačným extrémem jsou rychlé a krátké výběhy, což v praxi znamená například 20 x 200 metrů a dolů opět s meziklusem. Samozřejmě běžci, kteří si to chtějí zpestřit, mají ještě v záloze různé odpichy do kopce, speciální cvičení a schody v mnoha variantách. Po pravdě, při přechodu k ultramaratonu jsem tyto tréninky už ani nezkoušel.

Následuje tempově vytrvalostní příprava, čemuž se kdysi říkalo běhání na ANP čili anaerobní práh. Dnes se tento termín opouští, protože za prvé není úplně jasné, kde tento práh jedinec zrovna má a za druhé pokud trénujete správně, tak se vám tato hodnota stále posouvá a jen těžko dokážete reagovat na to jak zrovna na tom vaše tělo je. A to se ještě nechci pouštět do polemiky, jestli se něco jako ANP dá vůbec stanovit. Já si tempovou vytrvalost definuji jako udržitelné tempo nejméně na deset kilometrů.

Je to dřina, ale jakmile zastavím, tak se do jedné minuty vydýchám a do dvou minut se dokáži připravit na další úsek. Začínám samozřejmě s relativně krátkými úseky kolem dvou až tří kilometrů v počtu tři až čtyři opakování a moje maximum bylo někde kolem 3 x 8 nebo 4 x 6 kilometrů. Postupně s věkem se pochopitelně mění i tempo, stále si ještě pamatuji dobu, že jsem v tempové přípravě běhal na úrovni 3:20 min/km. Letos odhaduji, že začnu na 3:50 a 3:40 bude hranice, kterou nebudu překračovat zrovna často.

Regenerace jako garant posunu toho, co jste natrénovali

Abych nezapomněl na jednu důležitou věc, tak ji raději zmíním už teď. Obecnou vlastností dobrého tréninku je odpočinek. Tedy musíte dát svému organismu šanci se vzpamatovat, zregenerovat a posunout se na vyšší úroveň. Na internetu najdete spoustu návodů jak trénovat a jeden z termínů, který se tam bude používat, je superkompenzace. Zjednodušeně jde o to, že po zátěži musíte odpočívat, ale nesmíte odpočívat příliš, aby se úroveň, na kterou jste se posunuli tréninkem, nevrátila zpět na začátek.

Jedna z možných variant je v rámci týdenního cyklu dát jeden odpočinkový den a po třech týdnech dát ten čtvrtý poněkud volnější.

Příkladem bude, že po třech týdnech nabíhání objemů prostě uberete, ale přesto v týdnu nechte alespoň jeden delší trénink cca do dvou třetin maxima předchozích týdnů. Návodů, jak na superkompenzaci, je hromada a pokud vám ten vybraný sedne, tak bingo – vyhráli jste první cenu. V opačném případě budete dále hledat poměr mezi zátěží a odpočíváním. Důležité je naučit se znát svůj organismus a také jak funguje a hlavně, co který jeho signál znamená. Pokud začínáte, tak vám stačí bohatě vědět, že kromě běhání je potřeba odpočívat, protože pokud nebudete, tak časem se místo zlepšení dostaví naopak postupné zhoršení nebo ještě hůře zranění.

Období předzávodní

Dalším tréninkovým prostředkem, který logicky zařadí i ultraběžec do přípravy, bude speciální tempo. U běžců, kteří se připravují, třeba na deset kilometrů to znamená zařazení kratších a rychlejších opakovaných úseků.

V přípravě klasického běžce se objevují tréninky zaměřené na rychlost, tedy opakované velmi krátké rychlé úseky s poměrně dlouhým odpočinkem. V mé přípravě je ale nenajdete. Tak ne že by ultramaratonec v přípravě třeba na 24 hodinovku nemohl zrychlit, ale přijde mi to poněkud zbytečné. V tomto případě bude trénink „speciálního tempa“ na ultramaraton vypadat tak, že poběžíte tempový běh pomaleji, ale zato dále.

Jako příklad mohu dát svoje nejtěžší tréninky v přípravě na 100 kilometrů z doby před asi osmi lety, kdy jsem běžel 2 x 20 kilometrů v tempu 4:00 min/km s pauzou pět minut. Spolu s rozklusem a výklusem to dělalo něco kolem 50 kilometrů. Také jsem v té době jako trénink speciálního tempa používal hodně maratonských závodů, které jsem běhal bez přípravy a odpočinku v rámci týdenního tréninku.

Foto: archiv Daniela Orálka

Období závodní. Velké finále

Finále roční přípravy by potom měl být den D, kdy poběžíte svůj závod Z, ale může těch závodů být i několik. Někteří běžci potom zvolí v sezóně i vrcholy dva, což ovšem znamená dobře zvládnout meziobdobí. Pokud jde o tři týdny, tak je to jednoduché, stačí si odpočinout a potom si dát jeden dva udržovací tréninky a znovu můžete na start. Jiná situace nastane, pokud ta pauza mezi závody bude trvat třeba dva až tři měsíce. V tom případě lze zopakovat silně zkrácený přípravný cyklus a může se stát, že váš výkon překoná ten první.

Moje tréninkové září 2020

Pokud se pokusím navázat na předchozí odstavce svým aktuálním tréninkem, tak v září to byl závod a pokračující předzávodní příprava speciálního tempa, kdy cílem je MČR na 100 kilometrů v Plzni. Aktuálně se zdá, že nový ministr pro čínskou chřipku má jiné záměry a moje příprava plynule přejde v přechodné období. Řečí čísel jsem uběhl 554 kilometrů a trvalo to asi 47 hodin. Tím závodem byl ultramaraton Borák v Lošticích a s jistou dávkou štěstí jsem se dostal v posledních kilometrech na druhé místo a získal stříbrnou medaili na MČR v ultratrailu. Bohužel po velké krizi na 56. kilometru jsem oproti vítězi Ondrovi Veličkovi neměl žádnou šanci. Koncem září jsem se ještě proběhnul na tradiční hodinovce na Moravské Slávii, kdy jsem také skončil na druhém místě s výkonem 16,622 kilometru, který byl o kousek horší, než jsem očekával.

Přehledová tabulka za září:

 TýdenKmPrůměrné tempo
1. (6 dní)1295:06
2.1495:06
3.1115:21
4.914:37
5. (3 dny)744:55
Běžecká kilometráž Daniela Orálka v září
14. 10. 2020 1 komentář
1 FacebookEmail
InspiraceInspirace a příběhy

“Běh je stále pro většinu lidí podezřelá aktivita” píše ve své nové knize Luboš Brabec

od Marek Odstrčilík 13. 10. 2020
autor Marek Odstrčilík

Ještě jeden maraton, nová kniha sportovního novináře a běžce Luboše Brabce, je konečně na světě. Jestli jste četli jeho skvělou prvotinu Maraton a jiné pošetilosti nebo parádní knihu Můj dlouhý běh o ikoně českého ultra běhu Danovi Orálkovi, tak víte, že Luboš je nejen skvělý glosátor, ale i někdo, kdo o běhu dokáže velmi poutavě psát. Přesvědčit se o tom můžete v této exkluzivní ukázce.

Přibližně v době, kdy jsem začal pravidelně běhat, mě bavil i squash. Nijak jsem v něm nevynikal, vlastně ani nevím, jestli jsem někdy vyhrál, spíš ne, protože jsem si cíleně vybíral lepší soupeře. Ale hodinka na kurtu mě vždycky nadchla. Objevil jsem v ní příjemný způsob, jak vypotit trochu pohodlnosti.

A hlavně: byla to tak prostá, jednorozměrná zábava!

Netrénoval jsem, nepídil se po finesách, jak vylepšit forhend a precizněji podávat. Nevěděl jsem nic o historii, neznal jsem jméno jediného špičkového hráče a možná bych znejistěl při kvízové otázce, jestli je squash olympijský sport.

S nikým jsem se o něm nebavil. Ani se soupeři ne. Sotva za námi zaklapla dvířka kurtu, zápas jsme vypustili z hlavy. Pak u piva jsme neřešili dramatickou koncovku druhého setu, ani jsme nerozebírali, jaké rakety jsou nejlepší. Přišlo by nám to zbytečné. Asi i hloupé. Měli jsme tisíc lepších témat k hovoru.

A vůbec nejvíc byl squash lhostejný mému okolí. Nikdy jsem neslyšel otázky: Co tě na tom, proboha, může bavit? Jaký smysl má honit se mezi čtyřmi stěnami a mlátit do gumového míčku?

S běháním, jak asi sami víte, je to přesně naopak.

Pomalu každého z blízkých zajímá, co v tom opakovaném kladení jedné nohy před druhou vidíme za kouzlo. Tolika lidem přijde stěží uvěřitelné, že jsme schopni se spoustu hodin týdně věnovat takhle banálnímu pohybu. Měsíc za měsícem, rok za rokem . Děláš to, abys zhubnul? Na co při běhání pořád myslíš? Fakt běháš i po asfaltu? A co tomu řeknou klouby? Jak je vlastně dlouhý maraton? Nejsi už na to starej? Není to nuda?

Poslední otázka zaznívá nejčastěji a s neúprosnou pravidelností. Jako z rádia se linoucí refrén otravné písničky.

Pochopitelně nejsem objektivní, ale ani po desítkách tisíc kilometrů mi běhání nepřipadá nudné. Jinak bych se na něj dávno vykašlal. Vlastně moc nechápu, proč jsme permanentně podezíráni, že se věnujeme něčemu, co nás nemůže bavit. Co snad nemůže bavit nikoho na světě.

Běhání na mě začne chrlit jiskřičky nudy jedině v obdobích, kdy si ho nudným udělám. Kdy ho odstavím na poslední kolej, protože mi do života vstoupí důležitější věci, a při tréninku pak funguju na špatně seřízeného autopilota. Naštěstí to nikdy netrvá dlouho. A při návratu do pravidelného režimu si znovu připomenu dávno ověřenou zkušenost, že běh nemůže být nudný už proto, že nikdy není stejný jako ten předchozí. Každý den běžím jinak dlouho, v jiném tempu, v jiném počasí, v jiném vnitřním rozpoložení, v jiné formě, v jiný čas. I trasy se snažím obměňovat. Hledám nové pěšiny mezi stromy, podle nálady si tisíckrát obkroužené okruhy různě zkracuju a prodlužuju nebo aspoň běžím opačným směrem než obvykle.

Nudou netrpím ani při sledování vytrvaleckých závodů. Baví mě každá minuta. Sleduju styl běžců, pozoruju jejich reakce na soupeře, čtu si v jejich tvářích, napjatě čekám, kdy nasadí vyšší tempo a zkusí trhákem rozhodnout, propočítávám mezičasy. Dívat se na běžícího Eliuda Kipchogeho je pro mě stejný zážitek jako se kochat údery Rogera Federera nebo kličkami Connora McDavida. Běh v nejdokonalejší formě. Poezie svého druhu. Bez ohledu na to, jaké hi-tech boty má Kipchoge zrovna na nohou a co mu možná za pár let najdou v krvi.

Ale uznávám, že při pohledu zvenčí se asi zákonitě musí zdát, že slovo „nuda“ je nejvýstižnější charakteristikou běhání.

Dlouhotrvající, monotónní pohyb vpřed. S minimem akce a vzrušení, na kterých si dnešní svět tolik zakládá. Chybí nakažlivá euforie ze vstřelení gólu i triumfální pohled na krví zacákanou podlahu oktagonu. Navíc podstatu vytrvalostního závodu nejde, na rozdíl od jiných disciplín, vtěsnat do několikavteřinového gifu.

Podobný názor mají i televizní společnosti, které sice získaly práva na přenosy z nejlepších maratonů a půlmaratonů, ale zároveň usilovně řeší, jak tuhle nekonečnou nudu okořenit. Podivný pohyb jménem běh se snaží ukazovat co nejmíň, raději diváky seznamují s pamětihodnostmi měst a servírují jim rozhovory s politiky, sponzory, funkcionáři. Dění na obrazovce místy připomíná spíš cestopis než sportovní událost. Už dlouho si říkám, jaká je škoda, že podobný princip se neaplikuje i na fotbalovou ligu. Že by se přenosy tuctových zápasů zkrátily na polovinu a ve chvílích, kdy se na hřišti nic zajímavého neděje, by kamera bloumala po kopcích v okolí Jablonce nebo po příbramském náměstí. Hlasuju pro!

Není to česká specialita, byť u nás bývá dotažená téměř k dokonalosti. Vzpomínám si třeba na mistrovství světa v atletice v roce 2013, které se konalo v Moskvě, a na přímý přenos maratonu v České televizi. O vytrvalcích bojujících o medaile jsem se nedozvěděl vlastně nic, komentátory příliš nezajímal ani průběh závodu, zato jsem velmi brzy získal obstojný přehled, kolik stojí pozemky na Arbatu a co je ve městě nového…

Nahlas to slovo ve studiu nezaznělo, ale cítil jsem ho za každou větou. Nuda. Čím delší závod, tím větší nuda. Pochopitelně. Nikdo se přitom nepozastaví nad paradoxem, jak je možné, že tak nudnému sportu se věnujou miliony lidí a podle všeho jejich počet stále roste. I někteří malověrní organizátoři se snaží běh vytáhnout na pečlivěji nasvícené jeviště. Postavit ho do jedné řady s ostatními sporty, vedle těch nejatraktivnějších. Pilně proto loví známé tváře a doufají, že když modelky, zpěváci a vystajlované instablogerky vyšlou do světa poselství, že nekoketují jenom s pilates a tenisem, ale jdou si občas i zaběhat, posune to tu naši káru dál. Málokdo pak bude běh považovat za další formu fyzického sebetrýznění. Stane se z něj cool a sexy zábava.

Mám však podezření, že tenhle přístup nefunguje. Pro většinu pozorovatelů běh dál zůstává záhadnou, trochu podezřelou a především málo pochopitelnou aktivitou. Jeden z tradičních pohledů okolí vyjádřil i všeuměl František Ringo Čech v naštěstí málo známém obrazu Maratonci otravují v Praze.

Možná proto se neustále snažíme přitažlivost a smysluplnost běhání druhým vysvětlovat. Někdy až moc na sílu. Umíme o něm urputně a nekriticky debatovat, tlačíme ho na piedestal vynálezů lidstva a býváme hákliví na každý vtípek namířený naším směrem. Přihlouplé články o běhání kolektivně kamenujeme, i ty nejdiplomatičtější z nelichotivých zmínek si bereme osobně.

Pokud by existoval software, který by dokázal sečíst všechny naše příspěvky na blozích a sociálních sítích, všechny agitační fotky a videa, všechny vášnivé diskuse věnované běhu, bylo by to obrovské číslo. Tisíce popsaných stran a miliony zdokumentovaných běžeckých zážitků. Asi žádný jiný sport jeho aktéři tolik neprožívají. Ani ten fotbal ne.

Usilovná touha objasnit světu, o čem mluvíme, když mluvíme o běhání, jako by neměla konce. Jenom těch knížek, co bylo napsáno! A stále jich přibývá. Ta, co ji právě držíte v rukou, je toho dalším důkazem.

O zkušenosti a příhody a proudy metafor se v nich dělí olympijští medailisté i nejpomalejší běžci, vegani, těhotné běžkyně, vyléčení i nevyléčení alkoholici, bosoběžci, ultramaratonci, meditující podivíni, veteráni, začátečníci, špičkoví experti i trenéři bez špetky soudnosti, esejisté, historici, stand-up komici. Všichni s přesvědčením, že v běhu objevili něco víc, než je ono prachobyčejné střídání levé nohy s pravou. I kdyby tím objevem měl být jenom šokující postřeh, že život je jako maraton. Regály v knihkupectvích už jsou přecpané a berlínský Dussmann, jedno z mých nejoblíbenějších, má běžeckou literaturu dokonce rozdělenou do čtyř podskupin: Laufen, Marathon, Ultralauf a Laufkultur. Adepti jógy i posilování nám takový výběr můžou závidět.

A co teprve články typu „20 důvodů, proč je běhání ten nejúžasnější sport“! Případně mnoho dalších důvodů, proč začít běhat právě teď. Narazil jsem určitě na desítky takových, četl asi čtyři. Ať už ale byly napsané třeskutě humorně, nebo s nesnesitelným patosem, pokaždé jsem z nich cítil spíš křeč než pohodu. Víc špatně skrývanou nejistotu než zdravé sebevědomí.

Jako bychom všemi těmi debatami, články, statusy a knížkami nepřesvědčovali o nenápadném půvabu běhání svět kolem nás, nýbrž v první řadě sami sebe.

Jako bychom se tím utužovali ve víře.

Jako bychom měli obavu, že jak snadno jsme si běhání oblíbili, stejně lehce mu brzy můžeme dát i sbohem.

Nebo si tím poutem jste stoprocentně jistí? Vážně v koutku duše nezaváháte při odpovědi na otázku, jestli by se to mohlo stát i vám?

Přitom to jde tak snadno – podobně jako přejít uprostřed závodu do chůze a vypnout stopky. Nejdřív začnete ze zřetele ztrácet cíl, potom i směr a nové cesty se už nesnažíte hledat. Najednou zjistíte, že jste tři týdny nebyli běhat, a svět se nezhroutil. Ani tělo ještě ne. A za pár měsíců se bez velkých emocí smíříte s tím, že jste bývalý maratonec nostalgicky se ohlížející za svou běžeckou minulostí. Vytratí se vůle i nedávné přesvědčení, že běhání je úžasná zábava, která není ani trochu nudná, naopak nudný je život bez něj.

Proč jsem se tedy v jedné slabé chvíli rozhodl znovu se pořádně rozběhnout, ačkoli mám mizivou šanci, že se budu zlepšovat? Kde je aktuálně ukryté kouzlo, které ve svém snažení vidím? Co mě žene skoro každý den ven?

Úplně přesně to nevím a do hlubokých analýz se raději nepouštím. Třeba mám jenom strach, že když se zase zastavím, bude to už definitivně. Ale víc bych se asi přiklonil k myšlence, že teď běhám především proto, aby mi jednou, až nebudu moct, nebylo líto, že jsem právě v téhle době neběhal.


LUBOŠ BRABEC (1974) je sportovní novinář a rekreační běžec. V roce 2013 vydal svoji prvotinu Maraton a jiné pošetilosti. Následující rok společně s ultramaratoncem Danielem Orálkem napsal Můj dlouhý běh (titul se stal i první českou běžeckou audioknihou, namluvil ji herec Zdeněk Velen). Díky spolupráci s legendou NHL Miroslavem Fryčerem si mohl odskočit ke své další lásce, hokeji. Výsledkem je kniha Můj divoký hokejový život (2017, anglicky 2018). Více o autorovi najdete na www.lubosbrabec.cz

13. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
BěháníBěžecké botyVybaveníZdraví

Jak vybrat dítěti boty na běhání? Ohebné, lehké a další rady

od Magdaléna Ondrášová 12. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

Vybrat dítěti vhodnou běžeckou obuv je ještě těžší, než když ji vybíráme sobě. Musíme se spolehnout na pocit, který nám ratolest sdělí. Existují však kategorie, podle kterých se můžeme a měli bychom se řídit, aby byl výběr úspěšný a dětské chodidlo taková bota neničila. Na ty jsme se s podologem MUDr. Jiřím Markem zaměřili.

Než vezmeme do rukou botu z regálu, měli bychom si uvědomit, kdo ji bude nosit. Dítě má jinou váhu než dospělý, a tedy i hmotnost boty by měla být odpovídající. Zkuste si potěžkat a porovnat různé modely a rozdíl určitě pocítíte. Vybíráme samozřejmě lehké boty.

Flexibilita

Musíme si také uvědomit, že dětské chodidlo se do 4,5 let věku vyvíjí, ale je to značně individuální, může to být i déle. Děti obuv tedy teoreticky nepotřebují. „Měla by to být spíš ochrana nohy před zraněním, která umožňuje maximální rozsah pohyblivosti všech kostí, kloubů, svalů a šlach nohy a kotníku. V takových botkách nemůže být samozřejmě ‚ortopedická vložka‘, ta je určena pouze pro ‚nemocnou nohu‘ s takovou poruchou postavení nohy a kotníku, že by tělo poškozovala,“ vysvětluje podolog Jiří Marek.

Co to v praxi znamená? Dítě na botu působí nižší hmotností, potřebuje na běhání o to ohebnější botu, která dovolí co nejpřirozenější pohyb, nikoliv tuhou.

Odpružení

„Odpružení a tlumení obuvi a bot na běhání přichází až s věkem a váhou. Je-li dítě těžší, pak samozřejmě dříve. Je to dáno dobou pohybu a daným terénem. Tyto dva aspekty se prolínají,“ říká MUDr. Marek a dodává, že obecně lze uvést (a platí to i pro dospělé), že čím je terén pružnější a relativně nerovnější, tím menší odpružení boty dítě potřebuje … až po „barefoot“. Záleží také na době pohybu na daném terénu. Je tedy rozdíl, zda běhá po asfaltu nebo po lesních pěšinách zasypaných jehličím.

Pro běžecké boty je určitá míra měkkosti a flexibility stejnou nutností jako stabilita paty, kterou zajišťuje patní miska, do které správně chodidlo zapadá jen při dobře zvolené velikosti.

Velikost

Větší velikost škodí stejně tak, jako příliš těsná obuv. Při takovém zkoušení už ale ztratil nejeden rodič vlasy a nervy. Také je nutné dodat, že v případě běžeckých bot se nevyplatí kalkulovat s tím, že ‚do toho doroste‘. „Ve větší obuvi se noha pohybuje sem-tam, nedrží pozici a nutí prsty do obranného skrčení. Následně pak vznikají bolesti kotníku a lýtka a otlaky na nohou, nejen na ploskách,“ varuje ortoped a dostává se tak k tématu, jak správnou velikost vybrat.

„Obkreslíme nohu na papír na podložce a přidáme 1,2 centimetru,“ sděluje nejjistější způsob zajištění správné velikosti. Šablonu přiložíme k vyjmuté vložce boty. Dítě nechte po prodejně proběhnout ve více modelech a jeho pocit nám také mnohé napoví. Musí mu sedět a cítit se v nich dobře.

MUDr. Jiří Marek je lékař a podolog který sám běhá. Věnuje se lékařské aktivní fyzioterapii, je odborník přes myoskeletální medicínu, tzv. Pražská škola. 

Jak vybrat běžecké boty pro dospělé? Přečtěte si tento článek specialisty Vítka Kněžínka.

12. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
RUNGO závody

ZRUŠENO: Běhy v Divoké Šárce i Říčanech nebudou. Nové termíny 2021

od Magdaléna Ondrášová 11. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

Nebude pro nikoho překvapením, že musíme s lítostí oznámit zrušení našich běžeckých závodů z důvodů vyšší moci. Snažíme se zachovat naději všem běžcům a vykopáváme současně termíny na příští rok. Edit: běhy pro rok 2021 také zrušeny.

Okolnosti zrušení RUNGO běhů jsou, myslím, jasné. Ačkoliv venkovní aktivity jsou zdraví prospěšné a méně rizikové, musíme respektovat nařízení vlády, myslet na vaše zdraví a uvědomit si, že jakékoliv riziko je nyní problémové.

Zrušeno a vrácení peněz

Co rušíme? RUNGO divoký běh Šárkou, který se měl konat za dva týdny 24. října a současně i rušíme RUNGO srdcervoucí běh v Říčanech, který jsme plánovali 7. listopadu. Startovné bude všem vráceno. Platba se vám vrátí na účet automaticky, nemusíte činit žádné kroky.

Nové termíny. Poběžíme znovu i v Brně

Současně chceme všem běžcům vrátit optimismus i motivaci do žil! Pište si proto, prosím, do kalendářů, ať nezapomenete:

  • (Praha) RUNGO běh přes ty tydýty: 20. 3. 2021
  • (Brno) RUNGO běh brněnskou zoo: 10. 4. 2021
  • (Praha) RUNGO divoký běh Šárkou: 23. 10. 2021
  • (Říčany) RUNGO srdcervoucí běh: 6. 11. 2021

Nenechávejte pak registraci na poslední chvíli. Vraťte i vy nám naději a přihlaste se do našich závodů. Článek s možností registrovat se bude ještě letos, stejně jako propozice závodů.

Děkujeme, že jste s námi. Vaše redakce.

11. 10. 2020 3 komentáře
0 FacebookEmail
BěháníBěžecké oblečeníVybavení

Drahá zbytečnost nebo funkční kousek? Jak dobře vybrat běžeckou bundu

od Vít Kněžínek 9. 10. 2020
autor Vít Kněžínek

Bunda je jednou z nejzáludnějších věcí, kterou si na běhání můžete pořídit. Stačí velmi málo k tomu, abyste obohatili svůj šatník o naprosto zbytečný kousek vybavení. Při správném výběru se ale z běžecké bundy stane nepostradatelný společník pro všechna roční období.

V čem spočívá ona záludnost výběru nové bundy? Zakopaný běžec tkví ve vysoké intenzitě pohybu. Běžci se zkrátka hodně potí a v okamžiku, kdy tato přebytečná vlhkost nemůže odcházet do okolního prostředí, začíná být zle.

Tím se dostáváme ke dvěma základním parametrům, na které byste se měli zaměřit. Těmi jsou

  • prodyšnost, neboli paropropustnost
  • odolnost vůči počasí, která se dá ještě rozdělit na voděodolnost a odolnost vůči větru.

Jakou funkci má běžecká bunda?

Oba tyto parametry úzce souvisí s tím, že bundu začíná běžec řešit v okamžiku, kdy se počasí zkazí natolik, že kraťasy a triko zkrátka už nestačí. I tak byste ale měli mít na paměti princip vrstvení, který jednoduše a názorně určuje, co má která vrstva oblečení splňovat.

  1. První, neboli základní vrstva – setkat se můžete i s označením spodní prádlo – má na starosti udržení tělesného mikroklima efektivním zpracováním a odvodem potu pryč od pokožky.
  2. Je-li vám zima, pak přichází na řadu vrstva druhá – izolační. Tu tvoří funkční mikiny, které zajistí potřebnou termoizolaci a pokračují v tom, jakou práci započala základní vrstva – transportu přebytečné vlhkosti pryč od těla.
  3. Třetí vrstvě se říká ochranná a její název dokonale popisuje její hlavní úkol. Ochránit vás před vlivem počasí, ať už je to studený vítr, nebo nepříjemný déšť.

Každá vrstva by se měla soustředit především na svůj hlavní úkol a nepřebírat funkčnost okolních vrstev. Krásně je to vidět na případu běžecké bundy. Ta by v ideálním případě měla chránit náš trup a paže před větrem a/nebo deštěm. Jakmile se do toho začne plést snaha o dodatečnou izolaci, tak se celý systém vrstev bortí. Zateplená bunda bude totiž těžší a bude ušitá z pevnějších a robustnějších materiálů, což zásadním způsobem zhorší její schopnost odvádět pot. Výsledek? Pod bundou budete zapaření a celí mokří.

Rozumným kompromisem může být tzv. selektivní konstrukce, která kombinuje zateplení na místech, kde je to nejvíce potřeba s vysoce prodyšnými panely. Ani tento typ bund ale nezaručuje stoprocentní řešení a obzvlášť při rychlejším tempu se omezená prodyšnost projeví.

Propustnost směrem ven

Běžecké bundy by proto vždy měly být maximálně lehké a vzdušné bez ohledu na cokoliv dalšího. Jenom tak budou mít co možná nejlepší paropropustnost, která se udává nejčastěji jako počet gramů, které jsou schopny proniknout metrem čtverečním použité tkaniny za 24 hodin. Jistě jste se tím už někdy setkali. Jedná se o číslo v rozmezí celých tisíců až desetitisíců. Hodnoty levnějších bund se pohybují mezi 5 000 a 10 000, ale jestli chcete kvalitní bundu, ve které se nebudete pařit, pak bychom doporučovali vybírat z bund s hodnotami přinejmenším 15 000. Ideální funkční vlastnosti ale začínají na 20 000 a končí na 40 000. Asi nebude žádným překvapením, že čím vyšší číslo, tím vyšší cena.

Tuto metriku sledujte zejména u tzv. membránových nepromokavých bund. Voděodolné bundy obecně mívají s prodyšností problém a obzvlášť u levnějších modelů si běžec místo funkční bundy kupuje spíše předraženou plášťěnku, ve které se bude vařit ve vlastní šťávě. 

Odolnost směrem dovnitř

V případě, že pro vás voděodolnost není důležitý parametr a bundu potřebujete pouze jako ochranu proti větru, tak můžete být v klidu. Větruodolné bundy ve většině případů “dýchají” více než dostatečně a koupíte-li rozumně lehký model, pak bude s největší pravděpodobností vše v pořádku. Bundy proti větru jsou navíc mnohonásobně levnější, než jejich nepromokavé protějšky. Pár kapek nebude problém díky tzv. DWR (durable water repelent) povrchové úpravě.

Jak poznat, že je bunda opravdu tzv. neprofuk a nejedná se o obyčejnou “šusťákovku”? Jistotou je přítomnost některé z membrán z nichž nejrozšířenější a nejznámější je Gore Windstopper. Skvělou ochranu při nižší pořizovací ceně ale poskytuje i materiál Pertex. Odolnost proti větru si můžete velmi snadno vyzkoušet i na vlastní kůži. Stačí přiložit bundu k ústům a plnou silou vydechnout. Pokud se vám podaří tkaninu bundy profouknout, pak je něco špatně. V ideálním případě by se vám nemělo podařit látku profouknout ani když se budete snažit o sto šest. 

Jestli jste si 100% jistí, že v dešti běháte pravidelně a nová bunda to musí zvládnout, pak si pohlídejte vodní sloupec, který určuje míru odolnosti proti vodě směrem dovnitř. Rozumná voděodolnost začíná na hodnotě 10 000 milimetrů a špičkové bundy se pohybují okolo hranice 20 000. Nezapomeňte si pohlídat prodyšnost, jak jsme vám radili o několik řádků výše. Nakonec si nezapomeňte připravit patřičný obnos, protože taková bunda vás vyjde na několik tisíc, kdy většina modelů zavedených značek začíná na čtyřech a končí na deseti tisících korunách.

9. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
CyklistikaTrénink

V péči toho nejlepšího. Bike Camp s GASPIM, Schladming 2020 – kom. sdělení

od Magdaléna Ondrášová 8. 10. 2020
autor Magdaléna Ondrášová

KOMERČNÍ SDĚLENÍ – Od té doby co jezdím na kole převážně z kopce, jezdím na Campy s Gaspim. Tyhle Campy nejsou jen o výuce techniky, ale i o objevování. Letos jsme byli zkouknout relativně méně známé traily v Rakouském regionu Schladming-Dachstein. Sportovní turisté to tu znají převážně pod sněhem, ale se zkracující se zimní sezonou, se místní snaží investovat i do té letní.

Bikepark na Planai má trochu ode všeho. Flow trail je ideální na rozježdění pro nás sváteční bikery. Techničtější červené traily mají trochu větší spád. Jump-line nabízí širokou škálu skoků různých obtížností. A nakonec pro ty, kterým jde o rychlost, je tu i downhillová trať, kde se jezdíval světový šampionát.

Naše skupina strávila dopoledne prvního dne na flow trailu. Jako vždy byla naše kempová skupina různorodá jak věkově, tak pokročilostí. Rozdíly ve fyzické kondici se u sjezdů jednoduše ztratí, neboť technické dovednosti jsou většinou důležitější. Na flow trailech s námi Gaspi prošel nějakou základní techniku. Nováčci se s technikou poprvé seznámí, ostatní si to procvičí, popřípadě Gaspi rychle zachytí jakékoli zlozvyky, které jsme si vybudovali časem.  Díky častým zastávkám a vysvětlování měl i fotograf dostatek času na sběr materiálu, což jistě udělalo radost účastníkům s instagramovým profilem.

Foto: Jaroslav Soukup RENENER

Po dopoledním ježdění přišla řada na tradiční rakouskou kuchyni, tak jsme se všichni velmi tradičně přejedli. Někteří se při obědě trochu spálili, ale přece si nebudeme stěžovat na krásné počasí…

Odpoledne jsme objevovali traily techničtější, přírodnější. Tyto traily jsou rychlejší a méně vhodné pro natáčení, focení a výuku, což vyhovuje těm z nás, co stejně nemáme Instagram.

Jak říká Gaspi, na konci tohohle dne nás bolely i věci v batohu.

Foto: Jaroslav Soukup RENENER

Do druhého dne už se nastupovalo s novou energií, hotelová kuchyně a ranní koupačka v místní horské řece tomu jistě napomohly. Vrátili jsem se do stejného bikeparku na Planai, ale po většinu dne jsme jezdili místní “jump-line”. Každou jízdou si každý člen týmu vychytává rychlost na vybrané skoky. Všechny prvky na jump-lajně se dají objet, takže celá skupina může jezdit stále spolu a každý pojede skoky dle vlastního uvážení. Asi by to trvalo déle než den, než bych si vychytal rychlosti na všechny lavice a skoky, které zajímaly mě. Naštěstí jedna jízda za Gaspim tento problém prakticky vyřeší. Gaspi ví, co si který biker ze skupiny může dovolit a jaká rychlost na jaký skok je pro každého potřeba. Takže když zavelí “kdo chce skok ‚A‘, jeďte za mnou mojí rychlostí”, víme, že to dáme jak nic. Gaspiho stopou a ideální rychlostí se to prostě skáče líp.

U večeře se Gaspi spřátelil s místním majitelem hotelu a ten nás pak všechny pohostil meruňkovým šnapsem. Z konverzace bylo jasné, že si místní uvědomují, jak perspektivní jsou pro tento region horská kola. To se dobře poslouchá, znamená to, že rok od roku bude víc a víc co jezdit.

Střih/kamera – Jiří Kounický

Třetí den jsme se posunuli o kopec vedle, na Reiteralm traily. Sice tu není žádná Jump-line, ale zato tu mají opravdu dobře upravenou začátečnickou flow-line. Klopené zatáčky vyhlazené jako by je ještě nikdo nejel, opravdu “flow” trail hodný tohoto označení. Kola se nám přestala točit jen ve chvílích, kdy Gaspi s kameramanem vytáhli foťáky a drony. Sice slunce už nesvítilo jako první dva dny, ale mlha v dopoledních hodinách kráse hor rozhodně neubrala.

Soudržnost týmu se projevila i u oběda, kdy jsme si všichni zvolili místní guláš. Nutno říct, že takhle ticho na celém kempu nebylo předtím ani potom.  

Foto: Jaroslav Soukup RENENER

Odpoledne jsme projeli všechny zbylé traily v bikeparku. Při poslední jízdě se sice spustil déšť, ale to nám rozhodně den nezkazilo. Trail se na vodě sice jel pomaleji, ale zato byl najednou o něco technicky zajímavější.

Na čtvrtý den bylo původně plánované dopolední ježdění, ale od našeho posledního trailu nepřestalo pršet. Jelikož šlo o den čtvrtý, tak byli jsme všichni už natolik vyježdění, že jsme se jednohlasně rozhodli tuto bahenní lázeň neabsolvovat. Už se všichni těšíme, kam to bude příště.

8. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceInspirace a příběhy

Poznejte Gdaňsk: Co nabízí ulice města, kde jsou cyklisté vítáni

od Karolína Hornová 7. 10. 2020
autor Karolína Hornová

Gdaňsku se ne nadarmo říká hlavní cyklistické město Polska. Přes 600 kilometrů cyklostezek a tras, po kterých můžete jezdit beze strachu, aniž byste přišli do křížku se zákonem. Rovina, na které do toho můžete pořádně šlápnout, ale na které se zároveň nebudete nudit: spousta historie, industriálních památek, plážových barů a – pokud patříte mezi vytrvalce – i cesta na „konec světa“.

Většina průvodců po jednom z nejkrásnějších polských měst vám jasně řekne, že není lepšího způsobu, jak poznat Gdaňsk, než na bicyklu. Nahrává tomu rovina a poměrně kvalitní síť cyklostezek a značených tras, které sice občas vedou takovým zvláštním směrem, že na okamžik zaváháte, zda se neoctnete zničehonic uprostřed dvouproudého visuté silnice, vždycky to ale nakonec dopadne dobře a vy se nakonec zvláštní oklikou nějak dostanete zpět na značený cyklopruh, který vás vede neomylně za nosem. (Někdy dokonce tak za nosem, že si až po pár kilometrech uvědomíte, že jste minuli křižovatku, kde jste chtěli odbočit. Ale to vůbec nevadí, protože v tomhle městě se kilometry polykají samy.)

Hlavní město polské cyklistiky

Kolo jako dopravní prostředek pro poznání Gdaňsku volíme nejen proto, abychom se cítily jako místní, ale i proto, že jsme sem s kamarádkou dorazily automobilem Citroën 2CV, legendární kachnou, což by se samo o sobě dalo pokládat za sport – minimálně pro to auto to bylo slušné kardio, téměř až na hranici anaerobního pásma. A když už sem dojelo, usoudily jsme, že se budeme v rámci solidarity tentokrát potit my. A všechno to do sebe tak pěkně zapadlo, protože právě zde, v docích gdaňského přístavu, hnutí Solidarita vzniklo.

Tímto oslím můstkem se dostávám od narážek na sport zpět k cestopisné části. Do města dorážíme po 730 kilometrech, které strávíme převážně na dálnici a státovkách s dokonale hladkým asfaltem (zvěsti o polských silnicích nenaplněny), jako stvořeným pro silniční cyklistiku. A taky že ano – po cestě potkáváme celé pelotony jezdců v barevných dresech, kteří se tváří tak vážně, jako by jeli minimálně Tour de Pologne, ale podle všeho to vypadá, že jsme právě projížděly úsekem, kde se prostě jezdí. Národ Rafała Majky a Michała Kwiatkowského se nezapře.

Na nějakou velkou makačku můžeme zapomenout už při pohledu na kola, která si půjčujeme zdarma na recepci našeho luxusního designového hotelu Puro. Kola vypadají stejně luxusně a stejně designově: krémový lak, kožené odpružené sedlo jako pro paní radovou, logo hotelu místo značky výrobce. Nosič, který se ukáže jako naprosto nepoužitelný, protože mu chybí gumicuk nebo cokoli, čím by na něm předměty držely.

Desítky kilometrů podél moře

Nevadí, vyrážíme. Nejprve přes pěší zónu, kde se takhle po ránu jako jediný cyklista cítím opravdu nepatřičně, ale obavy jsou zbytečné – žádné zákazy tu nejsou a drtivá většina cest a stezek pro pěší je určena i pro cyklisty. Dojedeme až k hlavnímu vlakovému nádraží, kde se napojíme na cyklostezku, kopírující hlavní tahy aleja Zwycięstwa a aleja Josefa Hallera, a která nás dovede až do města (či přesněji městské části) Brzezno.

Brzezno je evidentně takovým malým Gdaňským Malibu – rostou zde luxusní novostavby a vily s výhledem na širé moře. Je zde upravená cyklostezka, lemovaná zázemím v podobě stánků s občerstvením a toaletami a také úplně první kruhový objezd pro cyklisty, který jsem kdy v životě spatřila. Ze samého nadšení si ho objíždím dvakrát.

Vyrážíme po pobřežní cyklostezce, kterou lemuje charakteristická nekonečná duna s nesčetnými vchody na pláže. Téměř každý z nich je vybaven toaletami nebo rovnou plážovým barem, ale také převlékárnami, sprchami a stojany na kola, někdy i bezpečnostními schránkami. Plážové bary, bistra a kavárny jsou lákavé a dává velký problém vybrat podnik, který se nám líbí nejvíce. Nakonec dorážíme až do Sopot, proslulého lázeňského města s nejdelším dřevěným molem v Evropě a spoustou podniků a obchodů.

  • Muzeum
  • Socha Neptuna
Foto: Karolína Hornová

„Cyklomaraton“ k tuleňům i vyjížďka na drink

V Sopotech se jako jedna v variant nabízí pokračovat dál. Třeba až na konec světa, respektive poloostrovní „kosu“ Hel, ale na to nemáme čas, potřebné vybavení ani morální motivaci, protože taková cesta znamená sto kilometrů tam a pak zase zpátky (nebo vyrazit brzy ráno a stihnout loď, která odtud zpět do Gdaňsku vyráží ve tři hodiny odpoledne. Nehledě na to, že mě už začínají pobolívat záda z toho, jak se na dámském městském retro kole neustále snažím napodobit pozici, na kterou jsem zvyklá ze silničky.

Sopoty. Foto: Karolína Hornová

Popravdě, o variantě jet dál ani neuvažuji, i když bych moc ráda viděla tuleně kuželozubé, kteří „bydlí“ v záchranné stanici na poloostrově, která pomáhá udržovat polskou tulení populaci. Nakonec tedy volíme o asi 150 kilometrů kratší návrat do města a beach bar s poetickým názvem Tropikalna Wyspa, kde se díky sluníčku a skleničce Aperolu začnu cítit opravdu jako u moře, což mi dodá kuráž k otužilecké koupeli.

O otužování se úspěšně pokouším zhruba rok a v poslední době si beru plavky i na místa, kam by si je normální člověk nebral, stejně tak, jako si běžci nikdy nezapomenou přibalit běžecké boty. Za poslední rok jsem vystřídala Tichý oceán, ledovcovou říčku Steyr, alpské jezero ve dvou tisících metrech i Labe ve Špindlu. Balt nesměl chybět. Koupání zde trošku znepříjemňovaly stovky medúz (naštěstí nežahavých), ale stálo to za to. Voda i vzduch měly shodně 18 stupňů, což rozhodně nebylo nepřekonatelné. Aspoň jeden „tuleň“ tedy v Baltu nechyběl.

Foto: Karolína Hornová

Cheat day na polský způsob: Co v Gdaňsku ochutnat?

Pokud vám po dni na kole pořádně vyhládne (tak jako nám), je v centru Gdaňsku spousta příležitostí, jak doplnit energii. Nejvíce restaurací najdeme na březích řeky Motlavy a na pěších zónách v centru. Na své si přijdou milovníci zdravé, lehké stravy, kteří určitě nesmějí vynechat tresku na grilu, která je v restauracích téměř všudypřítomná. Na skvěle upravené rybě si pochutnáte jak v luxusnějších podnicích v přízemí dražších hotelů na nábřeží, tak v typických rybářských restauracích, které nabízejí i pochoutky mezinárodního charakteru, třeba rybí burger nebo fish & chips.

Všude je plno a na večerním provozu v podnicích je znát, že Poláci umí žít, a že si umějí jídlo vychutnávat. Ideální prostředí v případě, pokud máte zrovna „cheat day“ nebo prostě chuť a nějaký ten gastronomický hřích. Pak nelze nezmínit pirohy plněné téměř čímkoli, na co máte právě chuť. Ve městě najdete několik restaurací, které přímo v názvu nesou slovo „pierogarnia“ a nenabízejí nic jiného než tyto typické pochoutky – ať už v křupavé pečené, nebo vařené variantě, na sladko i slano, se spoustou omáček na výběr. Chuť na pizzu a  zároveň potřebu ochutnat něco místního zase ukojí obložený zapečený chléb, který je hitem místních fast foodů a „hladových okének“.

Foto: Karolína Hornová

A co k takovému jídlu? Ať už je to pirožek, smažená ryba nebo cokoli podobného, tak určitě „piwo s sokiem“, místní varianta radleru, který není ničím jiným než pivem se „zazděným“ panákem ovocného sirupu. Nejlepší je malinový a spolu s pivem nízkého stupně se výborně zažene žízeň i po výletě na kole, nebo turistickém pobíhání po městě.

Gdaňsk na kole: Tipy, místa a akce

Składak. Podnik, který má moto „wino, kawa, rowery“ nabízí posezení u skvělé kávy (mimochodem z české pražírny Doubleshot) či jiného nápoje či domácího burgeru, stylové prostředí a samozřejmě také cykloservis.

Składak. Foto: Karolína Hornová

Rowelove. Moderní kavárna pro milovníky cyklistiky (rower = polsky kolo) leží v Parku Jelitkowském po cestě z Gdaňsku do Sopot. Ochutnáte tu kávu, tradiční jablečný dezert szarlotka i domácí těstoviny.

Rowelove. Foto: Karolína Hornová

Stacja naprawy rowerów. Máte na výletě poruchu? Stačí zadat tato slovíčka do Google mapy a ukážou se vám nejbližší samoobslužné servisní stanice. Jde o sloupky s nářadím, na které je možné upevnit a opravit kolo, vyměnit duši a dohustit gumy.

Dry Rowery. Obchod s koly a showroom, kde si můžete pochutnat na dobré kávě nebo limonádě a nakoupit nějaké ty „suvenýry“ v podobě doplňků na kolo.

House of Bikes. Stylová prodejna, servis a také půjčovna kol kousek od historického centra Gdaňsku, kterou poznáte už z dálky, podle červeného kola na chodníku.

Wysepka. Obchod s koly a testovací centrum na okraji města, který pravidelně pořádá testovací dny a silniční i MTB vyjížďky po okolí – dovolenou si tam můžete zpříjemnit vyjížďkou s místními.

Bikepacking Race Wisła 1200. Cyklistický závod napříč Polskem. Místem startu je Barania Góra poblíž českých hranic, kde pramení řeka Visla. Trasa vede podél jejího toku a končí u ústí v Gdaňsku.

Ironman Gdynia. Triatlonový závod ze série „železného muže“ hostí Gdyně, jedno z nejmladších polských měst a součást přímořské městské konurbace „Trojměstí“. Příští se koná 8. 8. 2021.

7. 10. 2020 0 komentáře
0 FacebookEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky
  • Facebook
  • Instagram
  • Youtube

Inzerce na Rungo
©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo