Jsem aktivní vozíčkář v kristových létech. Ten kdo mě nezná by měl vědět, že na vozíčku jsem od svých 15 let, kdy mě srazil nepozorný řidič automobilu a naplno se triatlonu věnuji od roku 2017. Následující řádky tak nejsou výsledkem sázky v hospodě hluboko po zavíračce, ale přesto byl přerod v plného ironmana u mě zásadním zlomem v životě.

Jsem vozíčkář a teď už i IRONMAN! V sobotu 22. srpna 2020 jsem na Ocean Lava Triathlon Polska úspěšně debutoval na celé ironmanské trati (3,8 km plavání – 180 km cyklistika – 42,2 km běh). Zážitků a dojmů ze závodu je opravdu mnoho. Bylo to velmi intenzivní, náročné a krásné!

Jedním z hlavních cílů letošní sezóny byla jednoznačně premiérová účast na celém ironmanu, ale dlouho diskutovanou otázkou bylo, kdy a kde to bude. Mnoho závodů na celé distanci již bylo zrušeno a další s největší pravděpodobností čeká stejný osud. Zmíním například Ironman Kazachstan, Kalmar či Barcelonu, kde jsem byl v kontaktu s organizačními týmy a kde jsem měl startovat.

Vzhůru za snem

Na Ocean Lava Triathlon Polska jsem se registroval asi měsíc před startem, když jsem se o této akci dozvěděl, ale v plánu jsem měl poloviční distanci (1,9 km plavání – 90 km cyklistika – 21,1 km běh). Dále jsem objevil ještě další závody v Polsku a nakonec jsem se registroval ještě na Garmin Iron Triathlon Ślesin probíhající týden před závodem Ocean Lava, taktéž na poloviční distanci. Měl jsem tedy v plánu náročný program a dva poloviční ironmany během jediného týdne. Ale nakonec vše dopadlo jinak.

Jak jsem již zmiňoval, tak mnoho závodů bylo a bude letos zrušeno. Uvědomil jsem si, že jsem velmi blízko možnosti debutovat na celé distanci, navzdory tomu, že jsem to na Ocean Lava Triathlon Polska neplánoval a měl jsem za sebou již Garmin Iron Triathlon Ślesin. Vzhledem k tomu, že další možnost účasti na celém ironmanu už v letošním roce nemusí přijít, rozhodl jsem se start neodkládat a jít do toho po hlavě a nadoraz! Děkuji organizačnímu týmu Ocean Lava Triathlon Polska, který mi den před startem umožnil změnit registraci a podpořil splnění mého cíle a snu!

Vzhledem k opravdu spontánnímu rozhodnutí jsem neměl absolutně žádný prostor na specifickou přípravu, a tudíž jsem neměnil nic ze zaběhnutého rytmu a předstartovní přípravy na poloviční distanci. Jako takovou osobní povinnost jsem si stanovil dokončení závodu pod 12 hodin. Nikdy předtím jsem celého ironmana neabsolvoval a netušil, k čemu jsem se upsal. Nebylo cesty zpět! Věřil jsem, že mám dobrou výkonnost na to abych dokončil, ale nedokázal jsem absolutně předvídat, jak bude mé tělo reagovat po několika hodinách, v jakém tempu mám plavat, jet na kole či „běžet“.

Klimatologové i samotní organizátoři varovali v den závodu před nejteplejším dnem v roce, ale teplotní maximum přišlo už o den dříve. V den závodu měly přijít v odpoledních hodinách déšť a bouřky. Tato předpověď pak během mého předzávodního interview dala vzniknout heslu účasti v závodě: I must be faster than the storm!

Plavání, to jsme se přepočítali

Plavecká část v celém ironmanu měří 3,8 kilometru a byla rozdělena do čtyř okruhů. O týden dříve jsem předvedl velmi rychlý plavecký čas ve Ślesině, ale jak mám plavat dvojnásobnou délku? Naštěstí nejsem elitní plavec, ale vytrvalec, který neumí zrychlit a udržuje stále stejné tempo bez rozdílu distance. Na krátkou vzdálenost nejsem moc dobrý, ale na té dlouhé se projevily mé předpoklady, až mě to samotného zaskočilo. Z důvodu bezpečnosti jsme spolu s atlety ze special teams (speciálních týmů) startovali o 15 minut dříve, což se jevilo jako optimum.

První plavecký okruh 950 metrů jsem zaplaval za 16:30 minut. Tak rychlý čas nikdo při plánovaní itineráře neodhadoval a po prvním okruhu jsem se tím pádem zařadil mezi právě odstartované plavce. V průběhu dalšího okruhu jsem se již jen prodíral masou plavců vpřed. Tradičně jsem schytal několik ran a kopanců a několik jich v zápalu boje rozdal. Druhé kolo za 16:52 minut a další dvě zbývala. Dobré tempo, snad řízené nějakým vnitřním metronomem, jsem udržel i ve třetím (16:38 minut) a čtvrtém (16:42 minut) kole. Plaveckou část jsem dokončil v celkovém čase 1:06:42 hodiny, čímž jsem překvapil sám sebe i většinu přihlížejících včetně organizačního týmu. Začalo to slibně.

Depo T1 – přechod mezi plaváním a cyklistikou je stejný jako v polovičním ironmanu, ale nesnažil jsem se stlačit čas na minimum, ambice byla někde jinde a trošku jsem si dal na čas. Celkový čas 7:26 minut je mým standardem na poloviční distanci a na dlouhém je to asi dobré!

180 kilometrů cyklistiky, to dám

Pravděpodobně to nejtěžší z celého dne mě teprve čekalo. Cyklistika na 180 kilometrech rozdělena do čtyř a půl okruhu ve zvlněném terénu, slibující dle oficiálních propozic 808 nastoupaných metrů. Tady už jsem vývoj závodu skutečně netušil! V hlavě jsem měl časy a k nim přiřazené průměrné rychlosti, ale rozhodl jsem se nepřemýšlet, netaktizovat a šlapat do toho! Byl to trošku risk, když jsem v první čtvrtině závodu udržoval rychlost na hranici celkových šesti hodin, tedy rychlostní průměr 30 km/h. Zatím to šlo, ale 135 kilometrů bylo ještě přede mnou.

Když jsem dokončoval druhý okruh a měl na svém kontě něco málo přes 80 kilometrů, přišel déšť, který provázely poryvy větru. Do této chvíle se mi jelo dobře, pouze v rychlostech nad 38 až 40 km/h jsem cítil, že maximální výkon tam není a nebude. Byl jsem opatrný, ale nepolevoval jsem. Během několika vteřin jsem byl promočený na kost, ale vlastně mi to nevadilo, jen jsem se smířil s tím, že rozjeté tempo postupně klesne a druhá půlka závodu bude náročnější. Překvapením byl pro mě fakt, že v celkovém pořadí jsem se průběžně pohyboval okolo 30. místa, což v téměř 150hlavém startovním poli považuji v polovině závodu za hodně dobrý výkon.

Na stém kilometru na mě čekala přítelkyně Áňa s další lahví, respektive camelbakem plným čerstvého paliva. Zastavení jsem využil k doplnění zásob, ale také vypuštění přebytečných tekutin z močového měchýře. Pět minut oddechu a jede se dál.

Měl jsem před sebou dva poslední celé okruhy. Déšť i nárazy větru ustaly, trať pomalu osychala a začali se objevovat i první závodníci startující na poloviční distanci. Já jsem znovu dostal chuť závodit a do cíle mi zbývalo necelých 70 kilometrů, tak proč nevyzkoušet čeho jsem ještě schopný. Opravdu mě překvapilo, s jakou razancí jsem byl ještě schopen akcelerovat, a dokonce předjíždět některé závodníky z „půlky“.

Zastávkou na stém kilometru jsem sice klesl pod průměr 30 km/h, ale i tak jsem jel výrazně nad plán! Během posledního okruhu, tedy 40 kilometrů znovu přišel déšť provázený nárazy větru, ale mně to bylo jedno. Zpomalil jsem, ale už nezbývalo mnoho. Cyklistickou část jsem dokončil v celkovém čase 6:12:50 hodiny, což byl včetně již zmíněné pauzičky a osmičky obrátek o 180 stupňů, které jsem vyjížděl na několikrát, sakra dobrý čas, o kterém jsem sice snil, ale rozhodně si ho pro tento závod nepřipouštěl!

Depo T2 – přechod mezi cyklistikou a během byl v mém podání trošku rozevlátý. Zaměřit pozornost mimo silnici a ubíhající kilometry byl trošku problém. Pociťoval jsem náznaky mírné dezorientace, ale Áňa mě poslala správným směrem, k běžecké formuli. Já jen opakoval naučený model, rychle do formule a zpět do boje!

Nikdy, ani v tréninku, jsem neabsolvoval 42,2 kilometru. Teoreticky jsem to neviděl jako problém a měl jsem to v rámci v přípravy na celého ironmana pochopitelně v plánu, ale mé spontánní rozhodnutí o změně distance den před startem mi nedalo šanci cokoli zkoušet. Podobně jako Vasaloppet v roce 2017, tak i Ocean Lava Triathlon Polska byl do jisté míry křest ohněm, ale bral jsem to optimisticky, už mi chyběl jen maraton.

Běžecká část byla rozdělena do šesti zvlněných okruhů. Vzhledem k nutnosti zpevněného povrchu pro jízdu na formulce jsem měl několik drobných zajížděk, které v celkovém součtu daly dva kilometry. Naštěstí už jsem neměl mentální kapacitu na to, abych vůbec cokoli počítal a kdyby mi můj Garmin neukazoval ujetou vzdálenost, tak možná ještě kroužím.

Sen na dosah, podmínky ale proti

Od prvního okruhu jsem cítil šanci, zajet celý závod pod deset hodin, což by nebylo „jen“ splnění cíle, ale rovněž dlouhodobého snu. Jel jsem na hraně svých fyzických možností i rizika, nebylo na co čekat a mohl jsem se už naplno vyždímat až do morku kostí. Půlmaratonskou vzdálenost jsem měl za 1:11 hodiny a k prolomení hranice kýžených deseti hodin mi zbývala okolo hodiny a 20 minut. V průběhu čtvrtého okruhu však přišel další déšť a bylo vymalováno. Mé rukavice ztratily ze vteřiny na vteřinu přilnavost a začaly klouzat po hnací obruči jako po ledě. V nájezdu do pátého okruhu jsem sice vyměnil „tvrdé“ rukavice za „měkké“, ale moc to nepomohlo. Čas se prodlužoval a sen se vzdaloval.

Únavu jsem necítil žádnou, ale přepadla mě hrozná marnost a musel jsem znovu hledat mentální sílu dokončit skvěle rozjetý závod. Posledních deset kilometrů bylo obrovským utrpením. Pořád jsem měl sílu jet naplno, ale okolnosti mi nehrály do karet. Prokluz rukavic byl obrovský a závěr jsem si protrpěl, bojoval jsem ale dál. Běžeckou část jsem dokončil v čase 2:39:10 hodiny.
  
Vysněného cíle při debutu na svém prvním celém ironmanu jsem dosáhl v celkovém čase 10:11:20 hodiny. Před startem bych se neodvážil na dosažení tohoto času ani přemýšlet, ale v průběhu závodu jsem byl velmi blízko prolomení deseti hodin a přiznám se, že v závěru to mě bylo hořké zklamání. Po projetí cílem se vše změnilo. Letargie byla ta tam a já jsem mohl poprvé v životě říci: I am the Ironman! Bylo to velmi intenzivní, náročné a krásné! Sice mě ještě chvíli napadala různá co by a kdyby, ale faktem zůstává, že jsem předvedl špičkový výkon, na který jsem pyšný.

Hodnotu mého výkonu ještě podtrhuje dosažené 13. místo v absolutním pořadí nehandicapovaných sportovců.