To je oficiální podtitul tohoto závodu: Brutal. Spectacular. Je tak neskutečně přesný, že by s ním tato reportáž mohla začít, a zároveň ihned skončit. Snažím se s odstupem najít lepší slova, vymyslet výstižný úvod, ale v hlavě mám pořád jen tohle. Brutal. Spectacular. Žiju totiž v Austrálii. Přemýšlím usilovně  o českém ekvivalentu, který by to vystihl. Nemilosrdně velkolepý! 

Brutální! Impozantní! Ohromující! Drsný! Adrenalinový! Bezmilosný! Zkuste si tam sami dosadit vaše oblíbená slova pro popis extrémního běžeckého závodu. A pokud je nemáte, pojďte si přečíst moji reportáž a já se pokusím vám zprostředkovat další závodní příBĚH. Určitě tentokrát nahlédněte do fotogalerie, abyste si doplnili celkový obrázek ze závodu.

Hounslow Classic je dvoudenní víkendový závod v tolik oblíbených Modrých Horách (více jsem se o nich rozepsala například tady: Krása i bolest v Modrých horách z pohledu ultra. Sto kilometrů Ultra Trail Australia 2022 – RUNGO.cz), tentokrát poblíž horského městečka Blackheat, uprostřed divokého a drsného údolí Grose Valley. Nabízí se vám hned několik závodních variant, ze kterých si můžete vybrat. V sobotu se běží Hounslow Marathon, který má reálně víc jak 44 kilometrů a na trase nastoupáte přes 2300 výškových metrů. Ochutnáte všechno, o čem si jako trailový běžec můžete nechat zdát – brutální stoupání, traverz přes vrcholy pískovcových útesů, seběhy úzkými stezkami do jednoho z nejstarších kaňonů, vodopády, skalnaté a nebezpečné vrcholy, nekončící schody, exponovaný výstup na nejvyšší vrchol Lockleys Pylon, brod přes řeku, nelehký terén, ale také úžasné výhledy a nezapomenutelné zážitky.

Tento maraton není pro slabé povahy. Prověří schopnosti a odhodlání každého závodníka. Právem je to kvalifikační závod na mistrovství světa ve Skyrunningu. V neděli je na programu Hounslow 16K, což je vlastně první část sobotního maratonu, dlouhá 16 kilometrů s převýšením přes 800 metrů. Vede přes vrcholky údolí Grose Valley dolů, do prastarého kaňonu Grand Canyon a zase zpět. Takže na své si přijdou všichni. Běžci, kteří chtějí opravdovou výzvu, zvolí sobotní maraton. Ti co chtějí také zažít skvělé dobrodružství, ale o něco kratší, zvolí nedělní závod. Pak tu máme dokonalé blázny, kteří se přihlásí do kategorie zvané Monsters – dobrovolně poběží oba dva dny! Můžete hádat jakou kategorii jsem asi při registraci zaškrtla já.

Hounslow Classic jsem měla v hledáčku už před pár lety, ale bohužel měl tři roky pauzu. Nejprve kvůli požárům, pak pandemii a naposledy pro změnu kvůli záplavám. Když letos v červenci organizátoři oznámili návrat, neváhala jsem dlouho. Můj přítel Braňo, který se po běžecké pauze letos konečně vrátil zpět do tréninku a odběhnul své první závody, byl okamžitě rozhodnutý běžet kategorii Monster. Já jsem trochu váhala. Věděla jsem, že tenhle závod není moje priorita, že mě čeká přípravný kemp a v prosinci hlavní závod Ultra Trail Kosciuzsko ve Snowy Moutains. Uvědomovala jsem si, že si nemůžu dovolit zranit se. Po všech úvahách jsem se rozhodla, že poběžím oba dny. Ale že nepůjdu vysloveně závodit, jako si spíš užít víkendové dobrodružství společně s Braňem. 

Když jsme den před závodem přijeli na místo startu a poprvé jsem viděla výhled na údolí Grose Valley, vzalo mi to dech a do očí mi vyhrkly slzy. Nechápala jsem jak něco tak dokonalého může příroda vytvořit a cítila jsem vděčnost. Vděčnost za to, že tu můžu být. Že to můžu zažít a prožít. To jsem samozřejmě vůbec netušila, co mě v dalších dvou dnech čeká.

Závod – sobota

Sobotní ráno je trochu hektické. Přestože budíček je ve čtyři a start o půl sedmé, máme co dělat být na startu včas. Navíc nad údolím vychází slunce, takže mám plné ruce práce s focením té nádhery. Všude kolem je klasický závodní šrumec. Focení, zdravení, oblékání a svlékání, objímání a dojímání se. Poslechneme si krátký předzávodní briefing a já ještě rychle běžím na záchod. Jsem překvapená, že se na něj nestojí vůbec žádná fronta. No bodejť, když do startu zbývá asi tak šest minut, že? Nemotorně strkám hůlky do běžeckého pásu a pádíme s Braňem zpět do startovního pole. Ani se nestačím nadechnout a už se odpočítávají vteřiny do startu. V těle cítím to krásný chvění, nervozitu a nadšení, které sebou závodění přináší. 

Postupně se rozebíháme úzkou cestou, přes vrchol údolí, směrem ke Grand Canyonu. Cesta opravdu není široká a předbíhání je nemožné. Vytvoří se tak dlouhý běžecký had a my se ustálíme na příjemném tréninkovém tempu. Jsem s tím úplně okay, vím že nemá cenu se nikam hnát. Bude to dlouhý a teplý den. Předpověď udává přes třicet stupňů. Jsem si jistá, že na plném slunci, na vrcholech kopců a v pohybu to bude pocitově mnohem víc. Máme s Braňem dobrou náladu, vtipkujeme a vesele na sebe voláme naše různá hesla. Je báječné ráno, prvních pár stoupání a schodů vůbec neřešíme a těšíme se na seběh do kaňonu. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst v Modrých Horách. Když totiž seběhnete až na jeho “dno”, ocitnete se na chvíli v místě, které nepřipomíná kaňon ani náhodou. Je to spíš, jako když jste uprostřed deštného pralesa. Nechybí vodní jezírka, vodopády, obrovské porosty kapradin a všechny možné druhy zeleně.

Má to však jeden háček. Co vede dolů, musí taky zákonitě vést nahoru. A tak se cesta najednou začne opět stáčet proti směru hodinových ručiček. Kaňon se nad námi zase otevírá a my pomalu stoupáme nahoru. Tento výstup nejdu poprvé a jsem mentálně připravená na několik set schodů. Svižně je zdoláváme a také se nám podaří předejít nějaké běžce. Při výběhu z kaňonu se zastavujeme na občerstvovačce, kde doplníme láhve, sáhneme po studeném melounu a já do sebe hodím i trochu černého zlata v podobě coly, protože mám od rána trochu rozhozený žaludek. Cestou zpět potkáváme naše kamarády, kteří se mezitím rozhodli prozkoumat místní stezky a vyhlídky. Tohle setkání nám ještě více zlepší náladu.

Máme za sebou první část závodu a přibíháme zpět do místa startu. Opět se rychle občerstvíme a pokračujeme, tentokrát na opačnou stranu údolí. Čeká nás asi pětikilometrový úsek vedený částečně po silnici, nebo prašném fire trailu. Trochu mě to mentálně otupí, takže když na mě Braňo zkouší svoje srandičky, nefunguje to. Když vidí, že nereaguju, dojde mu, že mi tenhle silniční terén moc nechutná a nechá mě samu se sebou. Blížíme se k prvnímu šílenému kopci, který v tomto směru budeme sbíhat dolů. Navštívíme na dlouho dobu poslední občerstvovačku, kde musíme doplnit povinné množství vody. Je před námi nejnáročnější segment závodu. Naplníme láhve, vezmeme si do ruky pár melounů, do extra láhve colu a do čepice led. Vedro začíná být neúprosné. Dobrovolníci jsou úžasní, v podstatě se o všechno postarají. Ani nemrkneme a už nás směřují zpět na trasu závodu. 

Rychle se ještě pokocháme na vyhlídce Perrys Lookdown a začínáme klesat po nekonečných schodech, dolů k řece. Nevím kolik těch schodů reálně bylo, ale vím, že jsem dole měla nohy rozklepané jako želé. Braníček se mi trochu posmíval a nemilosrdně mě upozornil, ať nekecám a makám. No, tak makám.

Rozdělíme se…

Probíháme úzkou lesní cestou a blížíme se k řece. Jako vždycky mám tendence ji zkusit přejít po kamenech na sucho a jsem děsně opatrná. Braňo na mě huláká ať sebou hnu, že si nohy stejně chtě nechtě namočím. Nevzdávám se, ale asi na čtvrtém kameni mi ujede noha a jsem ve vodě. Naštěstí je voda sotva po kolena a taky je to vlastně příjemně chladivé v tom dnešním vedru. Přebrodíme řeku a začíná další výstup, tentokrát na skalnatý vrchol Lockleys Pylon. O tomhle výstupu jsem slyšela hodně a nebylo to zrovna nic moc hezkého. Braňo má taktiku vylézt nahoru co nejrychleji to bude možné. Já vyndavám své běžecké hole a domluvíme se, že půjdeme každý svým tempem a snad se potkáme na občerstvovačce pár kilometrů za vrcholem. 

Zůstávám tedy uprostřed vyprahlého kopce úplně sama. Trasa je zarostlá novými stromy a keři, které se obnovují po požárech. Místy se opravdu prodírám a připadám si trochu jak v džungli. Zhruba někde v polovině stoupání se kopec začne měnit. Najednou jsou okolo jen skály, prašný a kamenitý terén. Za to však s výhledy, které by mi záviděli snad i v National Geographic. Najednou vidím jak se proti mně řítí běžec, dojde mi, že je to vracející se závodník na prvním místě. Uhýbám mu a tleskám. Přijde mi neuvěřitelné, jak nebojácně kopec dolů sbíhá. Moc o tom nepřemýšlím a dál šlapu nahoru.

Nezastavovat se. Nepřemýšlet. Nekoukat na hodinky. Soustředit se jenom na další krok, další pohyb hůlkou. V hlavě si soustředěně mapovat terén. Dojdu do místa, kde najednou musím odkládat hůlky a škrábat se na obrovské skalnaté výstupy. Pamatuju si nejvíc asi jeden, který byl tak vysoko, že mě přepadla panika. Strach, že nebude v mých možnostech na něj vůbec vylézt. Nakonec jsem to nějakým způsobem dokázala. Ale být ještě o pár centimetrů menší, už bych vážně měla problém. Konečně už jsem zase na vrcholcích a začínám pomalu rozeznávat cestu na Lockleys Pylon, kde jsem už jednou byla.

Trasa je tedy o něco příjemnější, ale na odhalených vrcholech silně fouká vítr. Vyjdu k vrcholové značce a na chvíli se nechám unést výhledem na celé údolí kolem dokola. Když to všechno nasaju, vydám se s trochu větším nadšením na další úsek.  Za pár kilometrů mě čeká občerstvovačka na Pinnacles Car Park. Slunce už je vysoko. Není se před ním kam schovat a já si přehrávám ranní přípravy a to, jak jsem se rozhodla nenamazat se krémem proti slunci. „No jo holka, to si ještě pogratuluješ dneska,“ promlouvám sama k sobě. 

Shledání na moment…

Potkávám se s Braňem, který už je na cestě z občerstvovačky. Chce na mě počkat, říkám mu, ať jde, na tom sluníčku je to fakt peklo. Loučíme se a jdeme každý jiným směrem. Přibíhám na stanici a první počin je, že strkám hlavu pod studenou vodu v barelu. Sundávám vestu, doplňuju potřebné tekutiny, slupnu meloun, pak ještě jeden, a do extra lahve opět naliju colu. Snažím se nedívat na kolabujícího běžce v rukou zdravotníků a dalšího, který leží na nosítkách s infuzí v ruce. Tenhle závod je fakt brutal. 

Opouštím občerstvovačku a vracím se zpět. Po stejné trase, která mě sem dovedla. Cestou potkávám mnohdy dost vysílené běžce, kteří na občerstvovací stanici teprve míří. Snažím se je povzbudit. Usmívám se, i když sama uvnitř začínám pomalinku trpět. V hlavě mám myšlenku, že pokud by dnešní závod mohl být hudba, z reproduktorů by hrál brutal death metal. Nahlas se rozesměju. Snažím se nepřemýšlet o náročnosti seběhu, který je přede mnou. Rozptyluju svoji mysl výhledy, ale zároveň musím být opatrná abych se nerozbila v technických úsecích. Pravdou je, že někdy se kochám tak nešťastně, až několikrát zakopnu s pocitem, že jsem si určitě ukopla prst na noze. 

Sbíhám soustředěně další úsek a najednou z dálky slyším: „Makej Vole!” Směju se, protože vím, že je to Braňo. Běžel zpět pomalu, abych měla šanci ho doběhnout. Jsem ráda, že si budeme dělat společnost. A že nebudu sama, pokud se náhodou cestou dolů někde rozmáznu. Trasa opačným směrem je snad ještě náročnější. Je nekonečně dlouhá. Párkrát mi ujedou nohy a sednu si na zadek. Trochu si sedřu ruku. Potkáváme jiné běžce a povídáme si. To je příjemné rozptýlení. Tak moc už se těším k řece. V jednu chvíli se zastavím a říkám Braňovi: „Mě už to dolů teda vůbec nebaví. Už se těším až půjdeme zase nahoru. Dolů už je to fakt strašný.” Braňo se směje: „Ono tě to přejde, až budeš šlapat všechny ty schody nahoru.” Pffff. Už jsme u tý řeky, kurňa? 

Braňo jde pár metrů přede mnou. Najednou ho uslyším jak nahlas zvláštním způsobem kvílí. Docházím na břeh a vidím ho stát uprostřed řeky, v předklonu. Dobrovolnice, která hlídá bezpečnost této části závodu, má v ruce malý rendlík a polévá mu hlavu studenou vodou z řeky. Vydávám se rychle k nim. Taky chci zchladit. Voda je ledová a prudké ochlazení je trochu šokující ale příjemné. Několikrát jí poděkujeme a upalujeme na náš poslední výstup. Zpátky k občerstvovačce na vrcholu kopce, který jsme před pár hodinami slézali dolů.

Do schodů začnu stoupat odvážně a s velkou kuráží. Pokouším se udržet svižné tempo. Potíme se hodně, ale vlastně to ani nepostřehneme. Pot totiž pod vlivem horka okamžitě usychá. Občas si postěžuju Braňovi. Ptám se, kdo s tímhle nápadem přišel. Jsem unavená, začínám být bolavá. Schody nekončí. Braňo se ptá, jestli vím kolik už jsme nastoupali výškových metrů. Křičím na něj, ať mi to radši vůbec neříká. Potkáváme pár turistů. Přemýšlím o tom, kdo by si vybral dobrovolně tuto oblast na výlet nebo kempování? Já teda určitě ne! Braňo se najednou otočí a ukáže mi svoji láhev, ve které je černá tekutina. Úsměv se mi rozšíří! Cola! Tak sosám a jdu do kopce o trochu veselejší. Najednou začínáme přes stromy vidět okolí a to znamená, že nejsme daleko od vrcholu. 

Vycházíme poslední desítky schodů. Nahoře na cestě nám fandí dobrovolníci. Já dělám vítězné gesto a vyhazuju do vzduchu běžecké hůlky. Na občerstvovačce si vezmu jen kousek melounu a colu. Do cíle už zbývá posledních pár kilometrů. Braňo je v dobré náladě a povídá si s dobrovolníky. Já se zatím vydávám znovu na cestu. Vím, že tento poslední úsek bude dost ubíjející i přesto, že jdeme do finále. Mám přehřáté tělo, unavenou hlavu. Ale jak vždycky říkám, duše se vznáší na obláčku.

Když se vracíme na známé místo a běžíme směrem k cílové rovince, jsem dojatá. Probíháme cílem. Radostně se obejmeme. Emoce se ve mně hromadí a těžko hledám slova. Když se k nám blíží moderátor a pořadatel v jednom, upozadím se a nechám mluvit raději Braňa. Ten všechny kolem (hlavně ženy) dojme, když řekne, že se po dnešním společně stráveném dni v buši máme ještě radši. Nálada je perfektní. Občerstvíme se, převlečeme, povídáme si s ostatními bežci a fandíme dalším dobíhajícím. Nemůžeme se však zdržet déle. Čeká nás sprcha, večeře a přípravy na další závodní den. V tu chvíli si teda vůbec neumím představit, jaký ten další den bude, ale vím že to zvládneme.

Závod – Neděle

Nespala jsem skoro celou noc, vždycky to tak po závodu mám. Tělo je plné adrenalinu a nemůže se vypnout. Nemám ani moc chuť na snídani, nasoukám do sebe sotva pár lžiček ovesné kaše. Nohy trochu cítím, ale není to vůbec strašné. Obouvám si pohodlné silničky na cestu autem a vyrážíme znovu na start! Tentokrát máme slušnou časovou rezervu, v centru dění je dnes mnohem více běžců. Kratší a milosrdnější kategorie je přeci jen více oblíbená. Sem tam zahlédnu černá závodní čísla, která značí Monster kategorii a tedy stejné blázny, jako jsme my. Natlačíme se dnes s Braněm víc na předek startovního pole. Odpočítávají se minuty, pak vteřiny. Při rozběhu mi asi jen tak, pro výstrahu, křupne v každém kotníku. Sbíháme do údolí, stejně jako včera a Braňo najednou zhrozeně křičí: „My jsme se nepřezuli!” Kouknu se na své nohy, obuté v mých pohodlných silničkách a začnu se smát. “My jsme fakt dva experti, vago!” No nedá se už nic dělat, budeme to muset zvládnout. Říkám Braňovi, že všude bude relativně sucho. Musíme si dát bacha jen v kaňonu. Nezapomenu poznamenat, že to aspoň bude pohodlnější. 

Jsem překvapená jak dobře se mi po včerejšku běží. Jasně, určitě je to znát, ale tělo i nohy fungují dobře. Dokonce zvládám potlačit i v kopcích. Trochu se teda bojím výstupu nahoru z kaňonu, kde jsem ve finále nakonec pomalejší, ale i tak to považuju za slušný výkon. Cestou nazpět se mi začnou malinko kroutit svaly na lýtkách a bojím se, že dostanu křeče. Okamžitě Braňa prosím o CrampFix. Chutná to jako vždycky strašně, ale zabere skoro okamžitě. Teď pouze přemluvit žaludek, aby to ustál. 

Do cíle zbývá poslední stoupání a mně nějak vypne hlava. Taky je mi malinko na zvracení. Braňo se mě snaží trochu popostrčit, ale já jsem taková odevzdaná. Unavená a protivná. Braňo jde za mě a začne mě strkat. „Už jsme skoro v cílové rovince, to už zvládneš.” Rozebíhám se tedy ten den naposledy. 

Borec nakonec

Před cílovou rovinkou na nás čekají nejmenší fanoušci a povzbudivě mávají zvonci. To mi vykouzlí úsměv. Děti s námi běží po boku až do cíle. Tak jsme to dokázali! Další velké objetí s Braňem a pocity vděku. Přichází úleva a já v tu chvíli vypínám, tělo i mozek. Otočím se a odcházím. Braňo mě ale zastaví, aby mi pořadatel mohl pověsit na krk medaili, dokonce dvě. A to už se ke mně nadšeně řítí moderátor Dave. Známe se z jiných závodů, a tak se chce asi pozdravit. Obejmeme se a Dave mi gratuluje k dokončení závodu. Najednou říká: „Doběhla jsi jako druhá žena v Monsters!” Cože??? „Brzy bude vyhlášení, tak se držte poblíž.” Fíha! Dobře! Nevěřícně na něj koukám, mezitím co se mě vyptává na další plány pro zbytek roku. Nemůžu tomu vůbec věřit! 

Při vyhlášení si stoupám na stupně vítězů a do mikrofonu plácám odpovědi, aniž bych si uvědomovala, co se vlastně děje. Když v opojení sestoupím dolů a chci si udělat fotku s kamarády, David oznamuje mužské vítěze v kategorii Monster. Najednou slyším jak s anglický přízvukem říká Braňovo jméno! Tenhle úspěch jsme teda už vůbec nečekali. Ten můj kluk se umístil jako třetí! Tak paráda! Oslavíme to dneska náramně! Půjdeme do sauny, na veganskou večeři do thajské restaurace a zapijeme to kombuchou! A hlavně – hlavně se snad konečně vyspíme.

Hounslow Classic byl brutální, byl spektakulární a byl naprosto výjimečný! Jsem za tuhle zkušenost obrovsky vděčná. Dvoudenní závodění se mi líbí hodně a do budoucna bych ráda vyzkoušela další vícedenní akce. Možná se nakonec i vydám do té centrální Austrálie, na slavný Larapinta Trail. Teď je ale potřeba zregenerovat a dokončit letošní přípravu na 100 km Ultra Trail Kosciuszko by UTMB. Už se na tu jízdu nemůžu dočkat!

Pokud by vás zajímalo něco víc z mého běhání najdete mě na Stravě  a nebo můžete sledovat můj profil na Instagramu.

Autorka textu: Nikola Ducová