Rok se s rokem sešel a opět stanula na startu brněnského Rungo závodu. Loni jsem do toho šla úplně naslepo, letos jsem si již hlavní aspekt tratě pamatovala – prvních pět kilometrů je do kopce, druhá půlka závodu vede z kopce. Obecně řečeno je to sice víceméně pravda, nicméně v praxi je trať mnohem zábavnější.
Běží se po asfaltu, po trávě, po štěrku i lesem, do kopce, z kopce, po rovině i přes brody. Pro nudu zde opravdu není prostor. Nejdříve vám dělají společnost zvířata, poté letadla a nakonec němečtí turisté bloudící v lese – ti tu mimochodem byli i loni. Letos se je nějaký německy mluvící závodník z přední části startovního pole jal zachránit a obětoval tak pár minut náskoku na ostatní pomalejší běžce, respekt! Ale pojďme se na trať podívat od začátku.
Letos na trase nastaly z technických důvodů drobné změny, tudíž se ze startovní brány vybíhalo opačným směrem. Do kopce tedy vedly již první kroky. Po pár set metrech se trať zase stočila dolů a těžce vydobyté výškové metry závodníci zase ztratili, to bylo trochu k vzteku.
Minuli jsme pár stoicky se tvářících zvířat (díky šnečímu tempu způsobenému dalším kopcem jsem si v klidu mohla přečíst, že šlo o takiny a po celý zbytek závodu jsem se snažila toto jméno zapamatovat a jsem na sebe náležitě hrdá, že se mi to povedlo!) a vyběhli z části přístupné pro veřejnost ven. Následoval běh zázemím zoo, kde se daly spatřit odstavené vláčky nebo třeba kupa hnoje. S dalším kilometrem jsme dali zahradě vale a vyběhli vstříc medláneckému letišti.
Pokochala jsem se krásným výhledem, užila si krátký seběh a hurá zase do kopce. Protivítr motivoval k tomu zabrat a snažit se rychle dostat do lesa. Na jeho okraji pípl na hodinkách čtvrtý kilometr a nastal kilometr dlouhý vydatný stoupák. Věděla jsem však, že s pátým kilometrem budu mít to nejhorší za sebou a nastane ta příjemnější část závodu.
Při dlouhém techničtějším seběhu do Jinačovic jsem záviděla běžcům, kteří zvolili terénní obuv. Já měla na nohách silničky, které však postačovaly, asfalt přecejen převládal. Ovšem kdyby byla trať podmáčená, možná bych při volbě obutí dost váhala. Po výběhu z lesa nás už přivítala krásná cyklostezka podél potoka. Brody, které nám stály v cestě, byly sice bez vody, nicméně nerovné kameny prověřily pozornost běžců a pevnost jejich kotníků dostatečně.
Když jsme zadními vrátky vběhli zpět do areálu Zoo Brno, věděla jsem, že cíl je za rohem. Ten roh byl však pořádně do kopce a musím říct, že kdyby v cíli nestáli fandící pořadatelé a rychlejší závodníci, bez výčitek bych přešla do chůze. Takhle jsem však zachovala (námahou již značně zkroucenou) tvář a do cíle doběhla.
Můj čas byl zhruba o minutu rychlejší než loni, což mi vyneslo překvapivé třetí místo v kategorii. Perníková medaile pro každého doběhnuvšího potěšila hlavně „synátora“, který ji snědl dříve, než jsem stačila dojít ke stánku s občerstvením, ale vynahradily mi to rozinky, buchty, sušené maso a ovoce… to zkrátka neomrzí.
Kdo chtěl, mohl si za dobrovolný příspěvek vzít Rungo tričko a zregenerovat u ochutnávky sportovní výživy od sponzora závodu High5 Nutrition. Počasí přálo a pěkné dopoledne v zoo spojené se sportovním výkonem bylo dokonáno. Děkuji a zase za rok!
