RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo
BěháníBěžecké botyVybaveníZávodní boty

Recenze: Udělají z vás závodní šelmu. Otestovali jsme Puma Deviate NITRO Elite Fireglow

od Dan Orálek 5. 12. 2022
autor Dan Orálek

Značka Puma byla první zahraniční značkou bot, kterou jsem mohl obout ještě před rokem 1989. Dokonce byla v česku prodejna, kde jste, pokud jste zrovna měli štěstí,mohli Pumy koupit. Po revoluci se vyrojila celá řada nových značek, a tak jsem Pumy na noze neměl dlouhých 30 let, což byl důvod, proč jsem byl patřičně zvědav na nové závodní botky. Nutno říct, že Deviate NITRO Elite Fireglow je botou, na které je více než čtvrtstoletí vývoje opravdu vidět. V dalším textu tento dlouhý název zkrátím na Elite, protože dávat jednomu modelu název, který se skládá ze čtyř slov, mi přijde poněkud rozmařilé. 

Puma Elite je velmi lehká silniční závodní bota s karbonovým plátem. Z hlediska technologií jsou klíčové dvě věci a to Innoplate, což je karbonový plát od Pumy a také speciální pěna Nitro Elite Foam. Na podrážce se potom setkáte se gumou Pumagrip. Drop boty je dle údajů značky 8 mm a váha 191 g pro velikost UK 8. Ve velikosti 46, kterou dnes používám, sice váží 228 g, ale to je také velmi nízká váha.

Puma Elite jsou výjimečné boty

Už první pohled na botu ukazuje spíše tradiční design boty, ale s poněkud neobvykle průhledným svrškem, který běžci přináší zcela nový „problém“ a to je výběr ponožky nejenom z hlediska funkčnosti, ale i designu, protože je prostě vidět, co máte na noze. Svršek je pohodlný a seděl mi velmi dobře, přestože jsem na nej zprvu hleděl poněkud s podezřením, hlavně s ohledem na výdrž. Zdálo se totiž, že tenoučký plast se roztrhá snad při prvním tréninku. To se naprosto nepotvrdilo, protože i po několika závodech není vidět, kromě špíny, žádné jiné opotřebení. 

Na svršku jsem vzápětí ocenil docela inovativní uchycení jazyka, který je sice pevně svázán s vnitřní botičkou, ale jen na jedné straně, takže mi umožňuje pohodlně zavázat boty i přes můj vysoký nárt, který nemá rád sevření v botě s napevno všitým jazykem. Tkaničky jsou sice ploché a mohly by se teoreticky rozvazovat, ovšem já je ze zvyku před každým během vážu buď na dva uzly, nebo alespoň strčím pod vázání – takto se ani jednou nerozvázaly. Design boty je podle mého názoru opravdu moc pěkný a dává pocit, že běžíte v opravdu výjimečné botě, přestože celkové pojetí odkazuje spíše k tradičním nebo chcete-li „oldskůl“ botám minulosti.

Jak se v Puma Deviate NITRO Elite Fireglow závodí

Funkčnost bot jsem otestoval na třech závodech a celé řadě tempových nebo i rychlostních tréninků. Celkově jsem v botě naběhal 250 km a podrobil je tedy docela důkladné zkoušce. Samozřejmě, že při testování jsem se hlavně snažil brát v potaz, že je to bota s karbonem. Už od prvního běhu pro mě bylo překvapením, že bota mě tlačí do svižnějšího běhu prakticky už při rozklusu v tempu kolem 5 min/km. To je trochu rozdíl oproti jiným karbonovým botám, kdy se většinou zdůrazňuje, že hlavní benefit nastává až ve vyšších tempech. 

Důležitou vlastností je, že bota díky tvrdosti a opoře karbonového plátu může mít měkkou a příjemnou mezipodešev, což znamená relativní pohodlí i pro méně zkušené běžce, kteří nemají nohy tak obouchané, aby mohli běžet maraton v klasických tvrdých závodních botách. Dalším bonusem je také to, že výška podrážky je opět oproti jiným karbonovým závodkám velmi přijatelná a stabilita boty je tím velmi dobrá.

Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek
Boty Puma Deviate NITRO Elite Fireglow Running. Foto: Dan Orálek

Pochopitelně pro získání co největšího benefitu z karbonového plátu je potřeba mít při běhu solidní odraz. Platí, že čím více půjdete přes přední část nohy, tím více energie získáte. Ovšem nepleťte si to s během po špičkách, ten je pro baletky a karbon je potom v botách na nic. Bota při běhu vydává trošku hlasitější zvuk, ale pokud jste někdy slyšeli běžce v karbonkách od Niku s obrovskou patou, tak tady se dá říci, že běžíte potichu jako kočka, která je zobrazena na přední části boty.

Měkkost podešve a pohodlnost boty má za následek, že v pohodě zvládnete maraton a vaše chodidla i nohy zvládnou ještě výklus a nebudete u toho vypadat jak srna po obrně. Dokonce jsem v botách Elite zvládl běžet 100 km ve svém oblíbeném Winschotenu a zaběhl si nejlepší výkon za poslední tři roky. Stejný kousek se mi povedl i na maratonu v Třeboni, tedy můj nejlepší maratonský čas od roku 2019. V Třeboni jsem navíc ověřil, že botám nedělá žádný problém mokro a dokonce i krátký usek bláta se dal zvládnout bez problémů. Určitě mám na podzim docela slušnou formu, ale boty s kočkou mají na mých výkonech svůj podíl.

Zhodnocení

Pokud se mám pokusit o závěrečné hodnocení, tak Puma Deviate NITRO Elite Fireglow je bota, která skvěle slouží jak pro krátké a rychlé závody, tak také pro maratony nebo i ultramaratony. Jedinou drobnou výtkou je, že při prvním použití se mi trochu zabarvily ponožky na patě. Asi jsem tu barvu prvním použitím nějak setřel nebo stabilizoval, protože hned při dalším běhu, kdy navíc trochu pršelo, už moje ponožky zůstaly bílé. Tedy nebyly do oranžova, ale nachytaly pouze standardní špínu z okolí.

Recenze: ultramaratonec Dan Orálek proklepnul Hoka Bondi 8. Skvělé boty na silniční objemy, hlásí

Puma Deviate NITRO Elite Fireglow

  • určení: Závodní bota, silnice
  • klíčové technologie: Innoplate – karbon, Nitro Elite Foam, PumaGrip
  • drop: 8 mm
  • váha: 228 g (velikost 46)
  • došlap: neutrální

Pozitiva

  • nízká váha
  • pohodlná bota
  • rychlost odrazu díky karbonovému plátu
  • přiměřená cena za karbonové závodky
  • zajímavý svršek

Negativa

  • při prvním použití zabarvily ponožky
[mailpoet_form id=“4″]
5. 12. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
CyklistikaInspiraceTrénink

“Madla lásky” musí pryč. 500 000 kroků v prosinci a dát dolů 20 kilo. Druhý pokus začíná

od Marek Odstrčilík 4. 12. 2022
autor Marek Odstrčilík

Nachodit každý den v průměru kolem 16 200 kroků je určitě pro spoustu lidí pohoda. Pokud ale vyloženě pracujete z domu a v drtivé většině svého aktivního času trávíte na kole, tak je situace jiná. Cyklistovi se úplně chodit nechce a pokud nemáte vyloženě důvod, tak prostě nejdete. Bude to pro mě v prosinci šichta, o tom žádná, už teď, za první tři dny, jsem rozbitý jako už dlouho ne. Mám však velkou motivaci, již podruhé se chystám zdolat trasu Strade Bianche. Poprvé se to totiž nepodařilo i kvůli náročnosti trasy a přebytečnym kilům.

Marek Odstrčilík je kardiak s umělou chlopní a aortou. Nevzdal se a momentálně trénuje, aby si mohl splnit sen a urazit trasu Strade Bianche. Všechny články jeho přípravy najdete tady.

Za vším hledej váhu, je to prokletá mrcha. Kdo by měl taky rád omezování se v jídle? Shazováním kil je pruda, zvláště pro někoho, kdo by pro dobré sousto klidně obětoval i zdravé stravovací zvyklosti. Dát od teď do začátku léta dolů minimálně deset a více kilogramů se tak pro mě stane takovou afirmací, mantrou. Ono totiž netahat na kole nebo i při běhu něco navíc je zásadní pro dobrý radostný výkon. Lehkost dává křídla a tak, pokud chci v “opravné zkoušce” zdolat pro tentokrát celou trasu legendární trasy Strade Bianche, není jiné cesty. 

Ponte d’Arbia. Foto: Magdaléna Ondrášová
Na konci ledna, u nás doma v rámci spolupráce s cyklistickou značkou Canyon, přistál nový a nádherný model Endurace CF SLX 9 Di2. Kolo, na kterém budu trénovat a se kterým, pevně věřím, projedu trasu Strade Bianche. Foto: Marek Odstrčilík
Symbolický konec Markovy cesty u hřbitova v Ascianu. Foto: Magdaléna Ondrášová
Marek Odstrčilík na 130. kilometru v Ascianu, kde jízdu končí. Foto: Magdaléna Ondrášová
Konec stoupání k Montalcinu. Foto: Magdaléna Ondrášová

Faktem je, že zbavení se “madel lásky” nebo jiné části tukem vytuněného těla je medicína i pro psychiku. I drobné úspěchy, pokroky v něčem, co chcete dokázat, pokořit, vás holt dělají silnějšími a sebevědomí roste, dopamin teče proudem. Jen se z toho nesmí stát středobod vašeho vesmíru. To naštěstí u mě nehrozí, protože nečekané myšlenky na něco dobrého mě atakují jak na běžícím pásu. 

O svých neforemných záhybech vím, na cyklistický výkon těch pár kilo dole bude mít velký vliv, tak hurá do toho. Poslední měsíc se ponese opět v prověřeném lowcarb módu, který už mám odzkoušený a vím, že mi funguje. Žádné sacharidy a cukr. Hlavně to druhé bude ve vánočním čase skutečně výzva, kdy na každé návštěvě se chtějí pochlubit svými výtvory. Naštěstí na klasické sladkosti úplně nejsem, kromě coly tedy a želatinových bonbónů všech tvarů. Ale musím se kousnout, to je jasný a kdyby to nešlo vydržet, tak nějaký ten zapadlý medvídek se ve skříni u oblečení vždycky najde.

Když takhle částečné omezení v jídle doplníte onou zmiňovanou porcí chůze, přidáte ob den posilování a protahování, tak by bylo přinejmenším velmi nespravedlivé, kdyby se to na výsledku nikterak neprojevilo. Jen to chce důslednost, vědět a opakovat si, proč to dělám. Na druhou stranu, pokud mi to ujede, tak se z toho nezhroutit, protože to k životu také patří a jelikož nehodlám atakovat nominaci na olympiádu, tak o to víc.

Když jsem v říjnu totiž nedojel celou trasu mého vysněného Strade Bianche, tak jsem byl tak v pohodě, že jsem sám sebe překvapil. Neúspěchy jsem vždycky nesl až nepřiměřeně těžce, ale asi věk tyhle ostré emoční hrany obrousil a já to nepovedené beru s čím dál větší rezervou. Užít a přežít. Přesto ve mně něco z té minulosti zůstalo. Některé výzvy, které se vám nepodaří uskutečnit, nejdou prostě jen tak hodit za hlavu, byť byste chtěli. Není v tom logika, nad čím mávnete rukou a jdete dál a nad tím, co vám v hlavě stále neposedně tiká. Je v tom mix touhy, zklamání,  potřeby si něco dokázat a bojovnosti. Takže na začátku léta se do Toskánska vrátím a spolu s mým podpůrným týmem Majdou, Martinem, Márou a Anežkou se pokusím trasu zdolat celou. 

První pokus letos v říjnu skončil na cca 130. kilometru kvůli tepu, který jsem po delší dobu nedokázal držet pod 150 tepy za minutu. Nechci po operaci srdce tento orgán vystavovat většímu stresu než bych měl. Ta část, kterou jsem dal, byl totiž záhul, něco co jsem na kole ještě nikdy nezažil. Trasa nahoru a dolů, šotolinové úseky, které vám dají zabrat jak při výjezdech, tak i sjezdech. Kola se zakousávájí do různě hlubokých nánosů kamínkových dun a jeden musí být stále ve střehu, aby se nesložil. Strade Bianche je návykově drsná, musím, potřebuji se tam vrátit. Je pro mě důležité srovnat to nepříznivé skóre. Takže trénink začíná.

Slovo trenéra Martina Kubaly

Martin Kubala. Foto: Michaela Bartková

Hlavou zeď neprorazíš, když máš krátký rozběh

Kdo říkal, že na splnění snu můžete mít jenom jeden pokus? Jasně, pokud se něco ukáže zcela mimo vaše schopnosti, nemá smysl bezhlavě opakovat pokusy. Jenže… V momentě, kdy splníte úkol na sedmdesát procent, je na místě položit si otázku, mám na to? A ve chvíli, kdy si ji položíte, je třeba začít hledat příčiny prvotního selhání. Pojďme si je teď hezky vyjmenovat.

Neznalost trati

Při stejném výkonu, na stejné trati zajedete na druhý pokus o deset procent lepší čas. Už jen proto, že přesně víte, kdy přišlápnout a kdy naopak zklidnit hormon, protože víte, že “támhle za zatáčkou” ten kopec rozhodně nekončí. Víte, které úseky na šotolině jsou “friendly”, a které naopak docela věrně simulují rodeo.

Mára na trati Strade Bianche z celkového počtu sto osmdesát kilometrů zdolal rovných sto třicet. Zbývalo padesát. Na první pohled hračka, ale opak je pravdou. Vzhledem k profilu a povrchu trati bylo jasné, že nemá smysl pokračovat. To nejhorší totiž začínalo právě na tom sto třicátém a to bylo ve chvíli, kdy byl Mára šťastný za to, že vůbec dokázal vycvaknout nohu z pedálů.

Na druhou stranu v momentě, kdy zdoláte asi desetikilometrový úsek mezi sto třicátým a sto čtyřicátým kilometrem, který se nedá nazvat jinak než peklo, přijde na řadu dalších dvacet, které jsou sice v kopcích, jenže po asfaltu a hlavně s mírně klesající tendencí. Ne že by si tam jeden bůhvíjak odpočinul, ale je to chvíle, kdy to opravdu začíná “odsejpat” a než se Mára naděje, bude na kilometru sto šedesát jedna. Do cíle bude mít dvacet tři kilometrů, které sice budou připomínat horskou dráhu, ale tohle už se prostě nevzdává. V jeho podání to bude poslední hodina a čtvrt agonie, ze které si po dojetí nejspíš nebude nic pamatovat, nicméně už bude vědět, že vyhrál.

Dvouměsíční výpadek v tréninku

To se prostě potkal srpen se zářím, kdy si Marek postupně procházel všemi dostupnými neduhy a více než sedlo kola zahříval doma povlečení. Paradoxně se na tom mohla podepsat příliš dlouhá příprava, která se sestavovala z ročního období s jedním “falešným” vrcholem, který byl v červnu a měl ukázat, kam jsme se za třičtvrtě roku dostali. Tehdy se Marek proháněl v Beskydech a bez problémů zvládal zdejší hornatý terén.

Jenže po pauze se začal potýkat se zdravotními problémy a nedokázal už naskočit do tempa. Říjnovou Strade Bianche pak absolvoval v kondici, která ani zdaleka neodpovídala té, kterou měl před čtvrt rokem. Jinak řečeno – dokud byl v neustálém zápřahu, šel pořád nahoru. Teď ho můžu uklidnit, žádná pauza nebude.

Není špek jako špek. Typ „jablko“ je ohroženější

Nadváha

Jo, tohle byl fakt problém číslo jedna. Mírná a táhlá stoupání nejsou pro Marka nezdolatelná, ale zrovna takové je na celé trati Strade Bianche jenom jedno a to na sedmdesátém kilometru. Všechno ostatní jsou krátké kopce s průměrnou délkou kolem jednoho kilometru a kolísavým sklonem od šesti do šestnácti procent. Tady si metrákový řízek několikrát hrábne za hranu dlouhodobě akceptovatelného limitu. Ty prudké úseky nejsou nikterak dlouhé. Většinou mají kolem dvou set metrů, ale jsou převážně na velmi hrubé šotolině, často do zatáček a napočítáte jich na trati deset až dvacet v závislosti na tom, co si vaše nohy představují pod pojmem opravdu prudký kopec.

Je více než jasné, že pro úspěšné absolvování tratě se musíme dostat s váhou pod devadesát kilo. Nejde jenom o samotné překonávání gravitace při výjezdech, ale také o částečnou eliminaci otřesů a snížení námahy ve sjezdech. Kdo nezkusil, nedokáže si představit, jak se tyto opomíjené faktory dokážou během sedmi hodin nasbírat a vytřepat z vás energii fyzickou i psychickou.

Co Marka motivuje k druhému pokusu?

Především fakt, že těch sto třicet kilometrů, které absolvoval na Strade Bianche, bylo mnohonásobně těžších, než si vůbec dokázal představit. Ta trať je proklatě těžká, mnohem horší, než by se na první pohled mohlo zdát. Ale více než zklamaný z toho, že nedojel do cíle, byl Marek nadšený ze skutečnosti, že v takovém terénu vydržel jet sedm hodin. Tady prostě překonal všechny své dosavadní limity o parník a to i přes všechny výše zmiňované komplikace. Padesát kilometrů do cíle bylo ve chvíli, kdy odstoupil, opravdu neřešitelných, ale z dlouhodobého hlediska to není nic, na čem by se nedalo zapracovat, takže bylo nasnadě, že mu to bude vrtat hlavou, a že to takhle prostě nenechá ležet. Takže ve chvíli, kdy zavolal, že by to chtěl zkusit znova, mi jenom potvrdil to, co jsem tušil, když mi tenkrát na sto třicátém popřál šťastnou cestu, ať dokončím trasu bez něj.

Co nás teď čeká?

Prosinec bez kola, ale zato v neustálém pohybu. Záda, zádíčka pobolívala už od padesátého kilometru, takže začínáme budováním obecné kondice zaměřené na zvýšení pohybového rozsahu a posílení středu těla. Do toho musí Marek za prosinec ujít nebo uběhnout v průměru sedmnáct tisíc kroků denně. Když bude mít chuť a energii, může se o víkendu posadit na kolo. V lednu pak nastartujeme přípravu v podobě kombinace trenažéru a doprovodných pohybových a kompenzačních aktivit, v únoru přijdou na řadu první delší jízdy a v březnu začneme s nájezdem delších tratí tak, abychom mohli v červnu vyrazit do Toskánska na reparát v podobě Strade Bianche II. A tentokrát to bude jízda!

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách. 

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.

4. 12. 2022 1 komentář
2 FacebookEmail
Nezařazené

Příběhy 51 medailí: Zlato s šedesátkou na krku i neuvěřitelná cesta dívky ze sirotčince

od Karolína Hornová 3. 12. 2022
autor Karolína Hornová

Lyžařka se suchým humorem, která si počkala na vynález „sitski“. Šermíř, který se možná i díky nehodě stal mnohonásobným šampionem. Cesta z ukrajinského sirotčince k 17 medailím ze čtyř disciplín. Přinášíme životní příběhy nejúspěšnějších paralympioniků.

Při rešerši článků o hendikepovaných sportovcích zjistíme, že mnohé z nich často stále neberou jako hlavní téma sport, ale právě postižení. Zpracovávají příběhy lidí, kteří se sportem vyrovnali se svým postižením, kteří uspěli navzdory němu. A sportovní úspěchy nebo strhující životní příběhy jako by někdy byly až na druhém místě. „Para“ sporty ale stále více přitahují pozornost – sponzorů, ale i čtenářů a samozřejmě také amatérů, kteří by se sportem rádi začali. A s tím vším si konečně uvědomujeme, že hendikepovaní nesportují „navzdory“, ani proto, že nemají nic jiného na práci. Dnes je Mezinárodní den lidí s postižením. Pojďme se nechat vtáhnout do příběhů tří úspěšných sportovců a momentů, které ovlivnily jejich kariéru – ať už je to věk, láska ke sportu nebo neuvěřitelná životní cesta.

Ragnhild Myklebustová: Veteránka bílé stopy

„Závodění je ta nejzajímavější část. Ne medaile.“ Říká někdo, kdo za svou kariéru nasbíral 27 paralympijských medailí, z toho 22 zlatých. A říká to možná právě proto. Norka Ragnhild Myklebustová se narodila roku 1943, tedy přesně do období celosvětové epidemie dětské obrny. Na rozdíl od tisíců jiných nemoc přežila s na tu dobu minimálními následky – dokázala zrehabilitovat a chodit o berlích. „Byly jsme čtyři sestry a já byla třetí v pořadí,“ reagovala jednou lakonicky na otázku novinářů, jak rodiče přistupovali k výchově a péči o ni. Už jako dítě se nadchla pro sport, nejdřív zkoušela stolní tenis, ale protože milovala sníh a zimu, táhlo ji to k běžeckému lyžování.

Na klasických běžkách se dokázala pohybovat, lyžovala pro zábavu, ale její výkony nestačily na závodění. Schopnost ovládat nohy se navíc s věkem zhoršovala. Zlom pro ni přišel až v 80. létech, kdy se začalo objevovat speciální sportovní vybavení a ona si poprvé sedla na běžky pro vozíčkáře. „Všichni ostatní říkali, že to je náročné, ale mně to přišlo snadné,“ řekla. Neobyčejnou sílu v rukou získala už v dětství, kdy se naučila dříve chodit po rukou, než po nohou. Ruce jí pomáhaly i při každodenním pohybu a chůzi o berlích. Na rozdíl od ostatních tak všestranně trénovala svaly paží několik hodin denně. Díky neskutečné síle v rukou pak vítězila jako na běžícím páse

Innsbruck 1988, Albertville 1992, Lillehammer 1994, Nagano 1998, Salt Lake City 2002. Počítáte správně – v době, kdy Aleš Valenta v devětadvaceti letech vytřel světu zrak trojitým saltem s pěti vruty, Ragnhild dokázala posbírat pět zlatých „placek“ v devětapadesáti. Na své poslední paralympiádě nasbírala čtyři zlata v „sitski“ klasických disciplínách a jedno zlato z biatlonu. Rozdrtila soupeřky o jednu i téměř dvě generace mladší. I dnes, v 78 letech, se Ragnhild s manželem (rovněž paralympijským běžkařem) věnují sportu. A neztratila ani svůj typický severský humor: „Na jednu rodinu jsou dva blázni ažaž,“ řekla v narážce na svou dceru, která žije v Londýně a sportu se nevěnuje.

Pál Szekeres: (Para)olympijský medailový double

Sportovců, kteří se účastnili jak olympijských, tak paralympijských her je minimálně patnáct. Mnozí z nich se ke sportu vrátili po úrazu (jako třeba německá diskařka Ilke Wyluddová, která přišla o nohu, nebo italská diskařka Assunta Legnanteová, která oslepla v důsledku zeleného zákalu), někteří se na olympiádu kvalifikovali už s hendikepem – ať už to byl kontroverzní běžec Oscar Pistorius, nebo třeba íránská lukostřelkyně Zahra Nemati a její italská kolegyně Paola Fantato, která dokonce získala medaili jak na olympijských, tak na paralympijských hrách v Atlantě. První sportovec, který získal medaile z obou her, byl ale maďarský šermíř Pál Szekeres.

Szekeres závodil na OH v Soulu roku 1988, kde s týmem fleretistů získal bronz. Rok před další olympiádou se vracel ze závodů v Německu, když týmový autobus havaroval a Pál byl vážně zraněn. Léčil se a rehabilitoval v Německu, a jakmile se naučil pohybovat na kolečkovém křesle, rovnou se zde přihlásil se do parašermířského týmu. Trenér německých šermířů nakonec přesvědčil Pálova lékaře, aby ho pustil na mistrovství světa v šermu hendikepovaných. Pál se tak nevrátil do Maďarska jako vozíčkář, ale jako šampion se zlatou medailí na krku. „Po návratu domů se mě nikdo neptal, co se mi stalo. Všichni mi přáli hodně štěstí na barcelonských hrách,“ zavzpomínal v jednom z rozhovorů.

Rok po nehodě, na paralympijských hrách roku 1992 v Barceloně získal zlato v individuálním fleretu. O čtyři roky později v Atlantě vítězství obhájil a přidal druhé zlato v individuálním kordu. Na dalších hrách v Sydney, Athénách a Pekingu přidal po jednom bronzu. Vedle úspěšné sportovní kariéry stihl dokončit univerzitu a stát se trenérem šermu, vystudovat marketing a ekonomii, oženit se, být aktivní v několika neziskových organizacích a stát se náměstkem maďarského Ministerstva dětí, mládeže a sportu. Člověka by mohlo napadnout – není to na jednoho trochu moc? „Před nehodou jsem byl zvyklý mít plný diář. A můj největší strach byl, abych svůj diář dokázal naplnit i po nehodě. Povedlo se,“ shrnul v jednom z rozhovorů.

Pál Szekeres. Foto: Tamás Thaler/Creative Commons/CC BY-SA/ 4.0/https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/

Oksana Masters: Sportovní multitalent z „děcáku“

Ve vrcholovém sportu se málokdy najde obojživelník, který by byl úspěšný ve více sportovních disciplínách. Pokud pomineme Claru Hughesovou, která posbírala olympijské medaile jak z rychlobruslení, tak z cyklistiky, nebo zimní multitalent Ester Ledeckou, moc už toho nezbývá. Paralympijský sport v tomto ohledu nabízí o něco více příležitostí všestranným sportovcům a sportovkyním. Tou nejvýznamnější je Oksana Masters, která posbírala celkem 17 medailí z paralympijských her – a to v klasickém lyžování, biatlonu, veslování a cyklistice.

Oksana se narodila roku 1989 v Chmelnickém na Ukrajině, tři roky po katastrofě v Černobylu. Narodila se proto hned s několika vrozenými vadami – s rozdílnou délkou nohou, chybějícími nosnými holenními kostmi, šesti prsty na nohou a deformovanými prsty na rukou. Rodiče ji ponechali v dětském domově, kde ji objevila americká profesorka logopedie Gay Mastersová. Po náročném dvouletém procesu, kdy budoucí sportovkyně znala svou adoptivní matku pouze díky jedné fotce, si Gay konečně pro Oksanu přijela. „Vím, kdo jsi. Jsi moje máma.“ To byla první slova, která od Oksany slyšela. A nová máma podporovala dceru ve všech jejích snech.

Po přestěhování do Ameriky ji čekalo několik operací včetně amputace nohou, které už neunesly její hmotnost. Ve 13 letech začala závodně veslovat a v Londýně 2012 vybojovala bronz ve dvojskifu se svým parťákem Robem Jonesem, veteránem z Afghánistánu. Byla to první medaile v této disciplíně pro tým USA. Po poranění zad začala objevovat svou všestrannost a nedlouho poté přidala stříbro a bronz ze Sochi (klasické lyžování „sitski“) a pak další a další. Dvě zlata si odvezla ze silničního cyklistického závodu a časovky v Tokiu, dalších pět zlatých přidala na ZOH v Pekingu (klasické lyžování a biatlon). Stala se tak nejvšestrannější paralympioničkou světa a nezahálí ani v soukromém životě: Letos vydala biografii The Hard Parts.

Oksana Mastersová a Rob Jones na hrách v Londýně. Zdroj: Steve Selwood /Creative Commons/CC BY-SA 2.0/ https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0/

Příběhy všech sportovců jsou plné dřiny a tvrdého tréninku, zvratů i okamžiků slávy a zadostiučinění. A ještě jedno mají hendikepovaní sportovci společné s těmi zdravými – když se podívají do zrcadla, vidí především sportovce. Vidí sebe a to, co dokázali nebo chtějí dokázat. Slovy Oksany Mastersové: „Jakékoli dívce nebo chlapci bych chtěla vzkázat: Pokud vypadáte jinak nebo si myslíte, že vypadáte jinak, nikdy nenechte společnost určovat, co vidíte, když se podíváte do zrcadla. Nikdy nedovolte společnosti, aby určovala představu o tom, co je možné. Jděte si pro to.“ Život s postižením si lze užívat naplno – důležité je mít kolem sebe lidi, kteří jsou ochotni pomoci, pokud je to potřeba.

3. 12. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
SporttesteryVybavení

Recenze: Fitbit Versa 4 je ukazatel vašich zdravotních funkcí za přijatelnou cenu

od Karel Holub 2. 12. 2022
autor Karel Holub

Fitbit Versa 4 je příjemný tracker pro sledování vašich aktivit, kondice a zdraví vhodný třeba pro starší ročníky. V malém a lehkém těle se skrývá překvapivě hodně funkcí, čitelný displej, jednouduché ovládání, ale také pár nedostatků. Podíváme, se jak funguje sporttester, který vznikl po spojení osvědčených značek Fitbit a Google.

Fitbit Versa 4 je relativně drobné zařízení, které se dobře hodí na útlé ženské zápěstí, ale neztratí se ani na tom chlapském. Je příjemně lehké a v krabičce najdeme dvě délky silikonového řemínku, takže je možné ho snadno přizpůsobit podle nositele. Zapínání je bez mechanických součástek. Skládá se jen ze dvou oček a kolíčku na samotném pásku a chvíli jsem si na něj musel zvykat. Ale po pár dnech už mi přišlo nošení Fitbit Versa 4 opravdu pohodlné ve dne i v noci a v podstatě o něm vůbec nevím, dokud na sebe neupozorní.

Displej je čtvercového tvaru a vybavený technologií OLED, takže je krásně jemný a s líbivým podáním barev. Zobrazené údaje jsou dobře čitelné a mezi jednotlivými obrazovkami je uživatel posouvá dotykem. Ovládání má drobné zpoždění, ale jinak funguje spolehlivě a citlivost dotykové vrstvy je velmi dobrá. Pokud ho nenastavíte jinak, bude displej většinu času zhasnutý a můžete ho aktivovat buď gestem, nebo stiskem jediného tlačítka, které na Versa 4 najdete. Šetříte tím samozřejmě baterku, ale aktivace gestem je občas méně spolehlivá a může se vám stát, že budete chvíli cvičit rukou, než se displej rozsvítí. Tlačítko samozřejmě funguje bez problémů.

Versa 4 má dokonce i vestavěný mikrofon a reproduktor. Můžete tak přes sporttester přímo odbavit hlasové hovory. Musíte ale mít připojený telefon a taky notnou dávku trpělivosti, protože z malinkého reproduktoru toho moc slyšet není. Použitelné to asi je, ale osobně bych na to nespoléhal. Mikrofon můžete využít ještě pro povídání s virtuální asistentkou Alexa od Amazonu. Trochu překvapivě zatím není možné využít virtuálního asistenta od Google, ale třeba se dočkáme v budoucnu.

Hlavní funkce Fitbit Versa 4 jsou samozřejmě zaměřené na sledování aktivity a zdraví. Hodinky jsou vybavené GPS senzorem, umí měřit srdeční tep i nasycení krve kyslíkem, frekvenci dýchání, teplotu kůže a další veličiny, které následně vyhodnocuje v připojené aplikaci. Pro měření aktivit si můžete vybrat ze 40 typů činností a nemusíte se bát ani vody, protože Versa 4 jsou vodotěsné do 50 metrů (můžete s nimi plavat).

Ovládání

Ovládání Fitbit Versa 4 je intuitivní a jednoduché. Dotykem se pohybujete mezi obrazovkami a jejich uspořádání si můžete upravit podle vlastní potřeby. Na jednotlivých obrazovkách najdete údaje o počtu kroků, dnešní aktivitě, srdečním tepu, spánku, časovačích, cvičení a počasí.

Pohybem od spodního okraje vyvoláte poslední upozornění a pohyb od horního okraje přinese zkratky pro některá nastavení. Trochu překvapivé je, že nemůžete měnit vzhled ciferníku přímo na hodinkách, ale musíte pokaždé do mobilní aplikace Fitbit. To není zrovna pohodlné třeba v případě, kdy chcete pravidelně přepínat mezi více ciferníky podle situace. A měnit nemůžete ani vzhled ciferníků, takže nemáte možnost přizpůsobit si, které údaje a jak uvidíte. Škoda, ale třeba na tom Fitbit zapracuje a dočkáme se v nějaké příští verzi softwaru.

Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub
Fitbit Versa 4, autor: Karel Holub

Výdrž baterie s funkce zdarma

Výrobce slibuje, že Fitbit Versa 4 vám na jedno nabití vydrží celý týden. Teoreticky ano, ale prakticky počítejte s tím, že budete nabíjet po třech až čtyřech dnech v závislosti na počtu aktivit se zapnutou GPS a používání displeje. Když nastavíte displej do stále zapnutého režimu, spadne výdrž baterie téměř na polovinu a svoji porci si ukrojí i GPS. Celkově je ale výdrž dobře srovnatelná s ostatními zařízeními v této kategorii a rozhodně se nebudete budit hrůzou, že vám dochází baterie.

Fitbit Versa 4 umí zobrazit poměrně hodně údajů o vaší kondici a zdraví, ale daleko víc jich najdete v mobilní aplikaci Fitbit. Rovnou řeknu, že některé údaje jsou dostupné jen po zaplacení služeb Premium, ale my se podíváme na ty, které jsou dostupné pro všechny.

Hlavní ukazatel je v podstatě identický s obrazovkou denní aktivity na hodinkách. Pod ním pak najdete další údaje o zvládání stresu, spánku, všímavosti (mindfulness), připravenosti k aktivitě, záznamy jako cvičení, srdeční tep, zdravotní ukazatele, teplota a další. V aplikaci si dokonce můžete ručně zadávat, kolik jste vypili vody, nebo váš kalorický příjem. Připojit do aplikace můžete i svoji chytrou váhu, pokud je kompatibilní a nebo můžete zadávat ručně údaje o váze i procentu tělesného tuku.

Sporttester: Virtuální trenér, kterého začínající běžci ocení, HUAWEI WATCH GT Runner

Zajímavé jsou pak hlavně údaje o kvalitě spánku, zvládání stresu a srdečním tepu. Další detaily pak můžete zkoumat v kolonce Zdravotní metriky, kde je graf s počtem dechů za minutu v průběhu spánku, údaje o variabilitě srdečního tepu, teplotě kůže, saturace krve kyslíkem a klidovém srdečním tepu. Všechny údaje jsou vynesené do grafu, abyste mohli sledovat jejich dlouhodobý vývoj. V průběhu testování jsem prodělal nepříjemnou virózu a na jednotlivých ukazatelích to bylo znát s jednodenním předstihem. Samotná aplikace ale na nic takového neupozorní, a tak je to jen na vašem vyhodnocení a na tom, jak vnímáte vlastní tělo.

Fitbit Versa 4 jsou chytré hodinky a well-being tracker se spoustou zajímavých funkcí a za přijatelnou cenu. Doporučil bych je uživatelům, kteří nejsou primárně sportovně zaměření, ale chtějí se dozvědět víc o vlastním zdraví a snad i zlepšit některé kondiční parametry. Ve spojení s aplikací Fitbit můžete efektivně sledovat, jak zvládáte stres, jak kvalitní máte spánek, nebo jak efektivně dokáže vaše tělo regenerovat. Škoda jen několika nedotažených funkcí, které ale nebrání efektivnímu využití a týkají se spíš uživatelského pohodlí. Hodinky jsou vhodné i pro seniory, displej je hezky kontrastní a jasný a mohou si nastavit velká čísla na ciferníku. Chybí tu však detekce pádu a nouzové kontakty.

Fitbit Versa 4

  • chytré hodinky a well-being tracker
  • výdrž baterie: 7 dní (3-4 dny při velkém využití)
  • senzory: GPS, měření tepu, saturace krve, gyroskop, barometr, teplota kůže
  • doporučená cena: 5 899 kč

pozitiva

  • slušná výdrž baterie
  • dobrá sada měření pro sledování zdraví a kondice
  • automatické rozpoznání aktivity

negativa

  • nelze přehrávat ani ovládat hudbu
  • nedostatečná kvalita hlasových hovorů
  • některé funkce jsou pouze placené (Premium)
  • nelze měnit ciferníky přímo na hodinkách
2. 12. 2022 1 komentář
0 FacebookEmail
Nezařazené

Kalendář nejoblíbenějších cviků na prosinec. Namotivujte se a zůstaňte fit o svátcích

od Adéla Ptašková 1. 12. 2022
autor Adéla Ptašková

Ztráta motivace je tabu. S kalendářem budete mít prosinec pestrý. Na to, abyste klik, plank a dřep prováděli správně, si posvítila fyzioterapeutka Kateřina Honová.

Máme tu prosinec, což je zároveň již šestý měsíc s Rungo výzvou. Pojďme si ten uplynulý půlrok shrnout. V červenci jsme dělali kliky, v srpnu dřepy, září jsme strávili v planku, v říjnu jsme se odrovnali na angličácích a v listopadu se zase srovnali ve visu. Každému sedlo něco jiného. Dle vaší zpětné vazby měly největší úspěch kliky a plank, naopak angličáky vás spíše odradily. Nedivím se.

Všechny výzvy s Adélou

Poslední letošní výzva bude složena právě z výzev minulých. Vybrala jsem pro vás tři základní cviky:

  • klik,
  • dřep,
  • a plank.

Nemusíte se bát, není nutné absolvovat naordinované cviky najednou. Rozdělte si je dle svých časových či fyzických možností. Například pokud v planku nevydržíte v kuse minutu, doplankujte si zbývající sekundy později nebo po odpočinku, apod.

S plankem začneme na jedné minutě (respektive 61 sekundách) a každý den si v této pozici pohovíme o sekundu déle. Výsledná minuta a půl na konci měsíce je brnkačka, ne?

Kliků a dřepů budeme dělat každý den sto. Je jen na vás, jestli uděláte jeden klik a 99 dřepů nebo naopak. Výsledek bude vždycky stovka. Milovníci systému (jako jsem já) mohou začít na 90 dřepech a deseti klicích, jak je znázorněno v kalendáři. Každý den budeme z dřepů tři ubírat a kliků naopak přidávat. Poslední den roku, 31. prosince, se hecneme a uděláme 100 dřepů, 100 kliků a 100 sekund planku. Nebojte se, vše budu opět denně připomínat ve stories na Instagramu. 

Rungo výzvy prosinec. Foto: Adéla Ptašková
Fyzioterapeutka Kateřina Honová shrnuje základy správného provedení cviků:
Dřep:
– chodidla by měla být vždy v kontaktu s podložkou celou plochou
– kolena směřují vpřed 
– dřep je sloučením pohybů v kotnících, kolenou a kyčlích, záda se naklání vpřed, ale osa je stále napřímená
– při pohybu dolů můžeme přidat vzpažení 

Klik:
– držte napřímenou páteř během celého provedení a stabilní pozici lopatek, které se pouze pootáčí, ale nejdou směrem k sobě
– pohled směřuje lehce před ruce, krční páteř je v prodloužení
– paty by měly směřovat ke stropu, nevytáčí se do stran
– nezadržujte dech, dýchejte pravidelně

Plank:
– dávejte si pozor na držení chodidel – jsou v ose a paty směřují ke stropu. Pokud se rozjíždějí do stran, není to dobře
– páteř napřímená, pozor na prohýbání v bedrech a záklony v krku. Nedívejte se příliš daleko před sebe
– ramena doširoka, lopatky by měly být naplocho položeny na zádech, žádná „křídla“ 
– pravidelně dýchejte

Rungo hec

Kdo svědomitě plnil kromě výzvy i Rungo hec, dokázal přežít postupně jeden den v měsíci bez sladkého, bez kofeinu, bez televize i mobilu a nadto se důkladně protahoval. No a protože přichází prosinec a s ním i Vánoce, je Rungo hec pro tento měsíc jednoduchý: zkuste prožít vánoční svátky tak, že z toho pak nebudete mít výčitky. Dopřejte si cukroví i kapra, ale všeho s mírou! A když mezi jednotlivé chody vložíte nějakou sportovní aktivitu, hned bude vašemu zažívání i tělu lépe.

Díky, že jste s námi a přeji vám pěkné svátky!

1. 12. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceInspirace a příběhy

Pelmel: cyklistický trenažér za 94 000 kč a Češi na nejextrémnějším triatlonu Patagonman v Chile

od Karel Holub 30. 11. 2022
autor Karel Holub

Podíváme se, co se událo ve světě vytrvalostních sportů. Třeba na to, jak si jeden kardiolog tahá práci i na závody, na novinku od Garminu a taky na blížící se extrémní triatlon Patagonman s českým zastoupením Vabroušek, Hrabec.

Garmin oznámil Tacx NEO Bike Plus

Cyklistické trenažéry od společnosti Garmin patří ke špičce ve své třídě a Garmin nedávno oznámil novou verzi top modelu Tacx NEO. Vylepšení oproti předchozí verzi by se měla týkat hlavně přepracovaných řídítek a řazení a to včetně možnosti přizpůsobení řazení tak, aby napodobovalo Shimano, SRAM a Campagnolo. Nově také nabídne až pět délek klik šlapání a to v rozsahu od 165 do 175 mm.

Redesign se dotýká i sedlovky, která zhubla o 10 mm a nemělo by tak docházet ke kontaktu se stehny. A zatímco sedlovka zhubla, cenovka nového trenažéru o pěkný kousek narostla. Cena by se měla pohybovat kolem 3 999 USD a to je o o celých 800 USD víc, než u předchozího modelu. Podle předběžných recenzí se ale zdá, že Garmin odvedl dobrou práci a hodnocení jsou veskrze pozitivní. Garmin Tacx NEO Bike Plus by měl být dostupný až v lednu 2023, takže pod stromečkem ho asi budete hledat marně.

Pracoval i během půlmaratonu

Steven Lome je kardiolog. A běžec. Běhá rekreačně, ale nedávno se se svými dvěma dětmi v teenagerském věku vydal na místní půlmaraton v kalifornském Monterey Bay. Asi to měl být pohodový, rodinný běh, ale neměli za sebou ani pět kilometrů, když Steve viděl jiného běžce, jak se poroučí k zemi. Lékař se v něm samozřejmě nezapřel. Steve rozpoznal srdeční zástavu a okamžitě zahájil resuscitaci. Naštěstí úspěšnou a běžce se povedlo „nahodit“ za pomoci defibrilátoru. Steve už za chvíli o celé záležitosti vtipkoval na Twitteru s tím, že teď už asi svoje děti nedoběhne. To ale ještě netušil, že jeho pomoc bude potřeba i v cíli. Doběhl závod a při průběhu cílem se složil další běžec. Opět podobná situace. Bez tepu. Takže zase resuscitace. A zase defibrilátor. A naštěstí opět úspěch. Běžec otevřel oči a jeho první reakce byla nečekaně čekaná – vypnul aktivitu na aplikaci Strava (ano, my běžci jsme tak trochu magoři).

Po závodě k tomu Steven Lome na svém Twitteru uvedl: „Oba měli nediagnostikované srdeční onemocnění, zástavu srdce mimo nemocnici a plně se zotavili. Jaká je pravděpodobnost, že během jednoho závodu dojde k zástavě srdce u dvou lidí? Jaká je pravděpodobnost, že se oba plně uzdraví (normálně přežije mimonemocniční zástavu srdce jen pět procent lidí)? Jaká je pravděpodobnost, že za oběma náhodou stojí stejný kardiolog?“

Steven má osobní rekord na půlmaraton solidních 1:42 h, ale tentokrát byl jeho výsledný čas 2:30. Svoji účastnickou medaili pak věnoval prvnímu ze zachráněných běžců, který se samozřejmě do cíle nepodíval. Organizátor závodu ještě k oběma případům dodal, že šlo o zkušené běžce ve středním věku, kteří se cítili na závod dobře připravení. Takže přátelé, nepodceňujte prevenci a před další závodní sezonou si hezky zajděte na vyšetření srdce. Nemuseli byste totiž mít takové štěstí, že vedle vás zrovna poběží kardiolog.

Zwift, Tacx nebo Rouvy? Každá aplikace na cyklotrenažér má něco svého

Češi na scéně v nejextrémnějším triatlonu

Blíží se jeden z nejextrémnějších triatlonů, na které se může člověk vydat. Patagonman. Uskuteční se v Chile 4. prosince a na startovní čáře (a doufejme že i v cíli) budou také závodníci z Čech. Palce tak můžete držet nezničitelnému Petru Vabrouškovi (o jeho sportování a rodině jsme psali v tomto článku), který má zkušeností z nejrůznějších šíleností po celém světě opravdu na rozdávání. Petr si ještě před odletem střihnul virtuální závod na trati Challenge Roth na platformě Rouvy a při průměrném výkonu 333 W a rychlosti 42 km/h stíhal celý závod ještě moderovat pro ostatní účastníky.

Druhým naším závodníkem ve startovním poli Patagonmana bude Vladimír Hrabec, kterého můžete znát ze sociálních sítí pod přezdívkou Zorro. Ten nedávno dokonce rozjel kampaň na crowfundingové platformě, aby se na závod dostal. Vladimír o sobě říká, že sportovat začal teprve před 7 lety. Do té doby měl k zdravému životnímu stylu daleko a když se dostal na váhu kolem 120 kg, řekl si, že je potřeba něco s tím dělat. Jeho srdce oslovil triatlon. Podařilo se mu vyšvihat do formy a navíc se na něj usmálo pořádné štěstí, když byl vylosován v loterii právě na start Patagonmana. Zájem o tenhle závod je velký a tak organizátoři losují, kdo bude mít šanci postavit se na start.

Parametry závodu jsou klasicky ironmanské. Nejdřív účastníky čeká 3,8 km plavání ve fjordu, pak 180 km na kole a na závěr 42,2 km běhu. Jenže na tomhle závodě není nic tak docela obyčejného. Voda ve fjordu má aktuálně něco přes 12 °C. Na trase cyklistické části závodníky čeká 2 400 m převýšení a teploty mohou padat proklatě nízko. Před pár dny dokonce v některých pasážích nasněžilo.

Závěrečný maraton má také trasu s výrazně kopcovitým profilem a rozhodně se neběží po hlaďoučkém asfaltu. Závod to bude jistě náročný a přesně podle hesla, že zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné. Tak klukům držte na začátku prosince palce a sledujte jejich průběžné reporty na sociálních sítích.

Vlevo Petr Vabroušek, uprostřed Vladimír Hrabec. Foto: se svolením Vladimíra Hrabce
Foto: se svolením Vladimíra Hrabce
Foto: se svolením Vladimíra Hrabce
Foto: se svolením Vladimíra Hrabce
Petr a Věra Vabrouškovi. Foto: se svolením Petra Vabrouška
Petr a Věra Vabrouškovi. Foto: se svolením Petra Vabrouška
30. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
Inspirace

Soutěž: 3× půlroční členství Rouvy. Vyhraj ho pro sebe, nebo udělej radost pod stromečkem

od Marek Odstrčilík 29. 11. 2022
autor Marek Odstrčilík

Vyhraj členství v hodnotě 2 250 korun! Na tři z vás se už těší půlroční voucher na užívání aplikace Rouvy, českého krále obývákové cyklistiky. Můžete ho zkusit získat pro sebe, nebo ho pak věnovat jako skvělý dárek pro sportovce.

Aktualizace: soutěž prodloužena do pondělí 5. 12. včetně.

Když je venku fakt zima, nebo třeba vítr, že by se jeden bál, aby nezmizel v jiném okrese, tak je indoor cyklistika skvělým parťákem. Osobně ji využívám i během roku, kdy se potřebuji držet v nízkých tepech a shazovat váhu, nebo když si naopak chci dát do těla a jet třeba závod. Trenažér se tak stal nedílnou součástí mého sportování. Mezi moje neoblíbenější aplikace pro takovéto domácí ježdění patří české Rouvy. Jestli by vás lákalo ho vyzkoušet, tak máme pro vás soutěž o tři vouchery na půl roku zdarma.

Rouvy se rozhodně řadí mezi to nejlepší, co můžete ve virtuálním světě najít. Zhruba 300 reálných tras z 32 zemí je opravdu hodně a na chuť si dle svých preferencích přijde snad každý. Chcete zažít ikonická stoupání? Není problém. Nebo dlouhé štreky, části legendárních závodů, triatlonové trasy, projížďky světovými městy atd? To všechno zde najdete, a vlastně i mnohem víc. 

Jak soutěžit

Pokud ale Rouvy neznáte a chcete ho vyzkoušet, tak máte příležitost v naší soutěži. Vyhrát můžete půlroční členství zdarma.

Stačí odpovědět na otázku: Jak se jmenuje nové vylepšení aplikace Rouvy, které umožňuje sledovat i to, co se děje za vámi a kolem vás? Správné odpovědi (najdete na www.rouvy.com) posílejte na e-mail redakce@rungo.cz, do předmětu napište Rouvy a nezapomeňte uvést své jméno. Soutěž končí v neděli 4. prosince 2022, kdy následně vylosujeme tři z těch, kteří odpověděli správně. Výherci dostanou kódy a na půlroční členství zdarma. Tak hodně štěstí!

[mailpoet_form id=“4″]

Všeobecná pravidla soutěží www.rungo.cz.

29. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceRozhovory

Iveta Bodnarová: „Spartathlon je pro ultramaratonce jako olympiáda. Doběh ve Spartě je neskutečně emotivní a krásný.”

od Adéla Ptašková 28. 11. 2022
autor Adéla Ptašková

Iveta Bodnarová (*1976) je HR manažerka v dopravní firmě, která si před devíti lety začala sedavé zaměstnání kompenzovat během. Šlo jí to a časem se stala členkou Maratón klubu Kladno. Dnes je z ní úspěšná ultra běžkyně, která sbírá úspěchy nejen na lokálních závodech, ale neztratí se ani mezi zahraniční konkurencí. Má dvě téměř dospělé dcery a manžela, který je rovněž ultramaratonec. Jaké zážitky si odnesla ze Spartathlonu a jak to funguje v rodině, kde ultra hraje prim?

Jak začala tvá cesta k běhu?
Pravidelně běhám devět let a kompenzuji si tím sedavé zaměstnání. Nikdy jsem neběhala na páse a velmi výjimečně běhám na dráze (když je náledí), protože při běhu se chci provětrat, proběhnout se po lese (v zimě potmě asi raději po městě) a vyčistit si hlavu. Zároveň mě to udržuje v kondici a nemusím si hlídat, co jím. Jsem totiž dost na sladké.

Tvůj manžel Pavel taky běhá. Trénujete spolu?
Je to náš společný koníček, ale běháme si každý sám, spolu jen výjimečně. To si spíše spolu odběhneme nějaký ultra závod. 

Běhali jste oba už při seznámení, nebo jeden druhého postupně dokopal? 
K běhu mě vlastně přivedl on, respektive začal běhat dříve a já mu začala závidět, že si najde ten čas jen sám pro sebe (to byly ještě děti malé). Od prvních běhů mě bavilo prodlužovat uběhnutou vzdálenost a do roka jsem dala první maraton – a ne úplně špatně, za 3:40, což stačilo ke kvalifikaci na MČR v maratonu v následujícím roce.

Kdo z vás je rychlejší?
Pavel je rychlejší do vzdálenosti 50 km, pak už se prosazuje moje vytrvalost. 

Jak dva ultramaratonci zvládají péči o domácnost?
Vzhledem k tomu, že dcery už jsou dost velké, tak je to rok od roku snazší. Poslední dobou dokonce pozoruji, že víkendy, kdy jsme s Pavlem kvůli závodům pryč, jsou vlastně vítané!

Dcery to táhne také k běhu, nebo zvolily jinou cestu?
Starší dcera dělá atletiku a postupně se posouvá k delším tratím, aktuálně běhá hlavně 3 000 m překážek. Mladší dcera hraje volejbal a běháním mírně řečeno opovrhuje, ale z toho určitě vyroste.

Kvalifikovala ses na Spartathlon v roce 2020, který byl kvůli covidu následně zrušen. Bylo pro tebe těžké udržet motivaci až do dalšího roku? 
Určitě to bylo velké zklamání, protože informaci o zrušení závodu jsme dostali tři týdny před startem. Spíše jsme počítali s tím, že závod bude, i když s mnoha omezeními. Udržet motivaci ale těžké nebylo, brala jsem to tak, že budu mít víc času se na závod připravit a zároveň jsem si říkala, že Spartathlon s omezeními, bez vyhlašování a závěrečné party, by byl poloviční zážitek.

Naplnil Spartathlon tvá očekávání? Je to právem „must have” pro všechny ultramaratonce, nebo je jeho význam přeceňován?
Jsem přesvědčená, že doběh Spartahlonu je opravdu tak silný zážitek, že je to v rámci silničního ultra nejvíc a asi platí, že pro ultráky je to taková olympiáda (dokazuje to i fakt, že běžně se dává přednost Spartahlonu před reprezentací na MS nebo ME v běhu na 24 hodin). Spartathlon je úžasný tím, že Řekové závodem žijí – je to pro ně kus jejich historie a všem běžcům fandí a obdivují je. Doběh ve Spartě je neskutečně emotivní a krásný. Navíc Řekové chtějí, aby to byl závod s co největší mezinárodní účastí, takže každoročně je zastoupeno více než 40 zemí. Dostat se na start je pak spíš o štěstí, protože pokud nemáte výkon o 25 % lepší než je nominační kritérium (např. u žen na 24 hod výkon 212,5 km), tak musíte mít štěstí v losovačce – počet startujících je pouhých 390! Prostě pro každého ultraběžce je to sen, a to i navzdory tomu, že vítěz nedostává žádné hodnotné ceny a všichni si tuhle „dovolenou“ sami platí.

Stále platí, že máš dobré výsledky navzdory menšímu úsilí? 
Jo, to asi stále platí. Někdy si opravdu mezi ultráky připadám jako amatér. Největší objem jsem měla, když jsem běžela Spartathlon –  to bylo 500 km za měsíc. Jinak běhám mezi 250 – 300 km měsíčně (pro srovnání: ostatní se běžně pohybují mezi 600-900 km), nemám žádný tréninkový plán a ani trenéra. Běhám podle toho, jak to cítím, většinou jdu navečer po práci 10 – 15 km a o víkendu nějaký závod nebo delší běh. Náš maratón klub pořádá přes třicet závodů ročně (většina je kolem 10 km) a pro mě jsou tyhle závody takové tempové tréninky – je pro mě snazší donutit se do nějaké rychlosti na závodě mezi lidmi, než se trápit intervaly a pobíháním na dráze.

Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové
Foto: se svolením Ivety Bodnarové

Čím to je?
Myslím, že to mám do jisté míry vrozené a že běh je pro mě přirozený pohyb, kterým se nehuntuju. Vypozorovala jsem to na 24 hodinovkách – u mnoha lidí je vidět, že po několika hodinách začínají ulevovat nějakému kloubu nebo úponu a začínají se kroutit nebo kulhat. Jsou ale i běžci, kteří běží stále přirozeně, i když cítí únavu. Je zajímavé, že po těchto závodech samozřejmě člověk cítí vyčerpání, ale třeba svaly bolí méně než po rychlém půlmaratonu.

Co by se stalo, kdybys do toho fakt šlápla a začala makat na sto procent? 
Těžko říct. Kdybych začala systematicky trénovat a zařazovala více rychlostních tréninků, tak by zlepšení zřejmě přišlo, ale dost možná v mém věku i nějaké zranění. A já mám běhání jako koníček, neživí mě to a chci, aby mě to především bavilo.

Takže trenéra člověk k běhu nepotřebuje?
Mám názor, že běhat může každý a začít se dá v každém věku. K běhu nepotřebujeme žádného lektora nebo trenéra. Každý běhal jako dítě a každý to umí. To, že ze začátku poběží člověk pomalu nebo bude prokládat běh chůzí, je přirozené. A i když se někdo bude snažit naučit nějakou techniku, myslet na došlap a práci paží, tak při delším běhu vždy zpátky sklouzne k tomu svému přirozenému běhu, který je ne vždy stylově ideální.

Co bys chtěla v životě ještě dokázat? Máš nějaký běžecký sen?
Chtěla bych ještě jednou doběhnout Spartathlon. Ideálně si i zlepšit čas a zároveň bych chtěla, aby zvítězil Radek Brunner – to bych mu moc přála a ráda bych byla u toho!

Ve zkratce:

  • Oblíbený závod v ČR\SK: závody Kladensko-rakovnického běžeckého poháru
  • Běžecký vzor: Radka Churaňová
  • Největší úspěch: Spartathlon 2021, 204 km na ME v běhu na 24 hod (Verona 2022) – 6. místo v týmech žen (společně s R. Churaňovou a L. Horákovou)
  • Nejoblíbenější jídlo před závodem: rohlík s máslem a džemem nebo medem
  • Nejoblíbenější jídlo po závodu: Po těch opravdu dlouhých závodech se odměňuju „pixlou“ salka
  • Nejlepší regenerace: v zimě horká vana se solí a v létě je nejlepší doběhnout do hospody na hřišti a dát si malé pivo
  • Nejméně oblíbený trénink: žádné neoblíbené tréninky nezařazuju, běhám tak, aby mě to bavilo a vybírám si hezké trasy
28. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
InspiraceInspirace a příběhy

Zemřel Börje Salming: Poslední ovace pro legendu, která Evropanům otevřela cestu do NHL

od Karolína Hornová 25. 11. 2022
autor Karolína Hornová

Hrdý Švéd, který zbořil zámořské předsudky o evropském hokeji, stal se miláčkem fanoušků i legendou NHL. Oslovil ale také širokou běžeckou komunitu a postavil se čelem i nevyléčitelné nemoci. To byl Börje Salming. Král se třemi korunkami na hrudi odešel do nebeského All Star týmu 24. listopadu.

Švédští, finští, ale také čeští nebo slovenští hokejisté – to jsou hráči, bez kterých si už dnes NHL ani nedokážeme představit. Přesto bývaly časy, kdy se zámořští fanoušci, hráči ale i vedení klubů dívaly na evropské „ledové hochy“ jako na padavky, které nemohou v drsné zámořské hře uspět. Švédské hokejisty, kteří dnes patří mezi elitu světového hokeje (i samotné NHL) tehdy v Americe a Kanadě tak vážně nebrali. Dokonce se jim říkalo „kuřátka“ – nejen podle žluté barvy dresů, ale také proto, že slovo „chicken“ se používá v přeneseném významu pro sraba nebo zbabělce. Börje Salming ale toto označení z hokejového slovníku zcela vymazal.

Z kuřátka králem

Když ale v týmu Toronto Maple Leafs začalo jít do tuhého kvůli odchodu kvalitních hráčů do konkurenční WHA, rozhodl se scout Gerry McNamara otevřít dveře evropskému stylu hokeje a draftovat hráče právě z týmu „kuřátek“. Vybral si Börje Salminga, kterého čekal křest ohněm. Rozpaky spoluhráčů a fanoušků byly ještě slabým odvarem proti tomu, jaký „středověk“ mu připravili vyhlášení rváči z Philadelphia Flyers hned v jeho druhém zámořském zápasu: Dave Schultz, přezdívaný The Hammer, Bob „Hound Dog“ Kelly a další dva hráči dostali pověření od trenéra „vypráskat to kuře zpátky tam, odkud přiskákalo“. Šikanu ze strany vyhlášených bitkařů ale Salming ustál a vydobyl si tím obrovský respekt. Přeneseně (počítáme-li i mořeplavce Leifa Erikssona) se tak stal druhým „Vikingem“, který objevil Ameriku.

Stal se nejen ledoborcem, který vyklestil cestu zámořským ledem dalším evropským hráčům. Právem mu patří i titul jedné z legend NHL: Za 16 odehraných sezón několikrát získal nad 70 bodů za sezónu (což je na obránce velmi solidní skóre), šestkrát byl nominován do All Star týmu a zasloužil se třeba i o nejdelší ovace, které kdy hráč NHL sklidil. Stalo se tak opět při zápase s největšími rivaly z Flyers, kde si podal Mela Bridgmana, hráče, který ho předchozím zápase vyřadil brutálním faulem. Nejenže ho přechytračil v duelu, ale navíc celou etudu zakončil pukem v síti Philadelphie. „The King“, jak ho fanoušci přezdívali, byl tehdy na vrcholu své vlády.

Börje Salming byl prvním evropským odchovancem, který v zámoří odehrál 1 000 zápasů. Jako poděkování mu tým Maple Leafs připravil překvapení: Automobil, kterým před zápasem přijeli až na ledovou plochu Salmingovi rodiče a jeho nejlepší kamarád a spoluhráč Inge Hammarström.
Börje Salming v roce 2008 při zápasu All Star Legends. Foto: Horge, Wikimedia Commons https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Borje_Salming.jpg

Úspěch na ledě i v byznysu

Salming se stal nejlépe placeným hráčem Toronta, kde hrál od svého nástupu v roce 1973 až do roku 1989. Tehdy ale kariéru neukončil: Jednu sezónu ještě odehrál v Detroitu a v 39 letech se vrátil do Švédska, kde působil v elitní lize za AIK Stockholm ještě další tři roky a podíval se i na olympijské hry do Albertville, kde tým Švédska tehdy skončil pátý. Sportovní kariéru ukončil v sezóně ´92/´93 a v roce 1996 byl uveden jako teprve druhý Evropan do síně slávy. Do zaslouženého důchodu ale neodešel. Vrhnul se na byznys, kterým se jako jeden z mála hokejistů významně zapsal i do světa běhu. V roce 2001 založil značku Salming, která začala sportovním spodním prádlem a postupně si vybudovala dobré jméno jako přední výrobce sportovních, především běžeckých bot a také florbalového vybavení.

Obuv dnes generuje přes 50 % obratu značky a Salmingovy běžecké boty bodují přesně tam, kde by to člověk od seveřana čekal: V terénu, v mrazu a na ledu. Bota Salming iSpike třeba získala pomyslné zlato v kategorii trailových bot v rámci ISPO Awards, značka ale boduje i na poli designu – získala hned dvě nominace na švédskou národní cenu designu (Svenska Designpriset). Odolnost, houževnatost, stabilita – hlavní přednosti bot Salming jakoby kopírovaly hodnoty slavného hráče. Salming dával do byznysu maximum energie, stejně jako do své hry – to ostatně v jednom z rozhovorů potvrdil i Thomas Nord, kreativní ředitel značky.

Značka Salming má zastoupení v Evropě, USA i Kanadě. Mezi nejsilnější trhy patří kromě Švédska, Norska a Švýcarska také Česká republika. Je to ostatně vidět i v „terénu“ – nejčastěji na trailových závodech, ale také na našich florbalových a házenkářských palubovkách.

Pokloňte se, král odchází

V polovině letošního listopadu to bylo naposledy, kdy se Börje Salming objevil na veřejnosti – jako speciální host ceremoniálu uvedení dalších hokejistů Toronto Maple Leafs do síně slávy (mimo jiné i jeho krajanů, Daniela Alfredssona a Henrika a Daniela Sedinových). Do burácející haly ho doprovodila žena Pia a jeho děti, včetně dcery Bianky, švédské sedmibojařky. A Salming sklidil opět neutuchající ovace – tentokrát velmi dojemné. Fanoušci i hráči si v tu chvíli uvědomovali, že vidí „Krále“ naposled. Letos v únoru byla Salmingovi diagnostikována amyotrofická laterální skleróza (ALS). Nemilosrdná nemoc, která ničí tělo a zachovává mysl, tím zákeřnější pro někoho, kdo byl do svých 70 let aktivním sportovcem, plným síly.

Zúčastnit se uvádění do síně slávy dalších svých krajanů, bylo jeho velkým snem. Nemoc postupovala velmi rychle a v den ceremoniálu už slavný Švéd nemohl mluvit ani sám přijímat potravu a zcela přišel o mimiku. Na ledě se ale v doprovodu nejbližších i tak objevila silná osobnost, jíž bylo z očí možné vyčíst pocity hrdosti i dojetí. Před domácím zápasem s Vancouverem se na kostce nad ledem promítl sestřih hvězdných okamžiků Salmingovy kariéry. Trenér Maple Leafs na ten den složil zahajovací sestavu pouze ze švédských hráčů. Úvodního vhazování se ujal sám Salming a o puk se utkali Švédové William Nylander za Toronto a Oliver Ekman-Larsson za hostující Vancouver. Důstojné a zároveň dojemné rozloučení s legendou pohnulo fanoušky i největšími tvrďáky zámořského ledu. Posuďte sami:

„Tohle je naposled, co něco takového děláme. Nyní zavíráme dveře, vše, co bude dál, už je věc pouze naší rodiny. Je opravdu unavený, ale je to pro něj a jeho osobnost velmi důležité,“ řekla po ceremoniálu médiím Pia Salmingová. Její slova se naplnila 24. listopadu 2022. Börje Salming odešel do hokejového nebe v 71 letech.

Recenze: Ultramaratonec provětral “polykače kilometrů” Salming Recoil Prime 
25. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
BěháníBěžecké botySilniční botyVybavení

Recenze: ultramaratonec Dan Orálek proklepnul Hoka Bondi 8. Skvělé boty na silniční objemy, hlásí

od Dan Orálek 24. 11. 2022
autor Dan Orálek

Hoka Bondi je letos už druhá objemová bota, kterou zkouším teď na podzim, tedy v právě době, která je pro většinu běžců charakteristická právě běháním co největšího množství relativně pomalých kilometrů.

Boty od značky Hoka se určitě nedají na nohách většiny běžců přehlédnout a důvodem je velmi silná podrážka. Dá se i říci, že před pár roky, kdy všichni výrobci koketovali s minimalismem, šla Hoka svou cestou, kterou bychom mohli nazvat maximalismem. Na druhou stranu tloušťka podrážky většinou neměla zas tak velký vliv na váhu bot, které byly často překvapivě lehké (zvláště v kontrastu s robustní podrážkou) a také například na výšku dropu, který je často spíše menší než větší.

Bondi 8 je ovšem ta nejtlumenější bota od Hoky, což znamená nejtlustší podrážku a dle popisu pokud možno největší pohodlí a také dost solidní váhu, která se vyšplhala v případě mé velikosti bot na 358 g (vel. 46).

Ze specifikace výrobce vyčteme, že jde o silniční botu určenou k běhání objemů. Má neutrální došlap a mezipodešev z pěny EVA. Drop je pouhé 4 mm a pod patou máte celých 33 milimetrů gumy. Pro vaše pohodlí je svršek s odolné síťoviny a téměř beze švů. Jazyk je dost polstrován a podrážka má tvar kolíbky, což výrobce nazývá funkcí Meta-Rocker. Podrážky disponují odolnou gumou pro dlouhou výdrž a dobrý kontakt se zemí.

Když je poprvé obujete, tak vás překvapí velmi snadný přechod do odrazu, což je zřejmě projev oné výše popsané kolíbky. Boty jsem testoval na tratích od 10 do 35 km v rámci svého podzimního „nácviku objemů“ a v době psaní recenze jsem v nich stihl uběhnout více než 270 km. V oficiálním popisu se rovněž píše, že jsou vhodné pro extra dlouhé tratě a maratony. Tak tady bych asi částečně nesouhlasil.

Naprosto uznávám, že jsou to komfortní boty, které šetří vaši nohu a pohodlí je určitě jejich největší devizou. Takže asi jako alternativu na extra dlouhé tréninkové tratě bych si je vzal – ovšem na maraton nebo 100km závod jsou pro mě prostě pomalé. Dokud běžím pomalu, užívám si pohodlí a tlumení. Ovšem ve chvíli, kdy jsem se snažil zrychlit, tak jsem zjistil, že i pro minimální zvýšení tempa vydávám mnohem více energie, než jsem zvyklý. Neříkám, že je to vada nebo chyba, a pokud by to měla být chyba, tak ve vašem výběru, protože boty jsou určené na trénink objemů a pohodlí při běhu. Pokud tedy hledáte rychlost, tak zkuste jiný typ bot.

Svršek boty splňuje přesně sliby výrobce a je velmi pohodlný, včetně jazyka, který je velmi měkký a upevněný ke svršku jen z jedné strany. Z čehož mám radost, protože se tam může vejít můj vysoký nárt. Zavazování drží perfektně, aniž bych musel dělat dva uzly, a ještě je zastrkávat za tkaničky. Pata poskytuje dostatečný prostor a pohodlí. Stejně tak špička, která pojme i mé nestandardní chodidla.

Objemové boty Hoka Bondi 8, podrážka. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek
Objemové boty Hoka Bondi 8. Foto: Daniel Orálek

Podrážka je výrazně tvarovaná a na místech kontaktu s povrchem je kvalitní guma, která jeví dostatečnou přilnavost i na mokré silnici a dobrou odolnost, protože ani po těch 270 uběhnutých kilometrech není vidět žádné větší opotřebení. Tvarování podrážky přináší výhodu v lehkém terénu, protože i v případě mokra a občas blátivého povrchu vás v pohodě podrží. Není to bota primárně pro terén, ale rozhodně vás v něm spíše podrží, než podrazí.

V terénu si, ale rozhodně dobře utáhněte tkaničky, protože poměrně vysoká stabilita boty se může v případě větší nerovnosti nebo díry obrátit proti vám. V tomto okamžiku výška podrážky i přes svoji šířku už nemusí být zrovna výhodou a mohli byste si vyhodit kotník. Opět to není vada, ale vlastnost, protože bota je určením silniční. Celkem dobrá zpráva je, že se v prohlubních podrážky nezachycují kamínky a bláto. Nikdo nechce doběhnout domů a zjistit, že si přinesl kus cesty na památku.

Závěrečné hodnocení boty Hoka One One Bondi 8 zní, že je to skvělá volba pro objemové silniční běhání, ale neočekávejte od ní věci, ke kterým není určená. Tedy rychlost a nějaké náročnější pobíhání po horách.

Recenze: Ultramaratonec provětral “polykače kilometrů” Salming Recoil Prime 

Parametry

  • Určení: silnice, trénink, objem
  • Drop: 4 mm
  • Váha: 358 g (vel. 46)
  • Došlap: neutrální
  • Technologie: EVA pěna, TPU na podrážce, Meta-Rocker, Stélka Ortholite® Hybrid
  • Doporučená cena: 4 454 Kč

Pozitiva

  • Pohodlné boty pro běhání objemů na silnici
  • Použití i pro lehký terén
  • Pohodlný svršek
  • Celkem slušná odolnost

Negativa

  • Váha boty
[mailpoet_form id=“4″]
24. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
Inspirace

Jak poznat, že tohle štěně s vámi bude rádo sportovat? Odborník radí, jak na výběr

od Soňa Dvořáčková 23. 11. 2022
autor Soňa Dvořáčková

Rádi sportujete a chcete si pořídit štěňátko, aby s vámi sdílelo vášeň pro pohyb? Nebo jste si právě štěně přivezli a říkáte si, co s ním zkusit nějaký ten sport? Ať už máte pejska doma nebo vás výběr vhodného plemene teprve čeká, následující text vám přinese několik rad, jak toho pravého parťáka na sport najít a jak se štěnětem začít sportovat. Na moje všetečné otázky odpovídal šéfredaktor časopisu Psí sporty Jakub Štýbr.

V první řadě je potřeba si uvědomit, že vy a váš čtyřnohý parťák jste tým. Musíte být jeden na druhého navázaní, mít ten správný vztah. Protože v psích sportech nejde o to, jestli jste oba výkonní sportovci, ale jde o souhru a správnou komunikaci. Od samého počátku tedy můžete pracovat na budování vašeho vzájemného vztahu a motivaci štěňátka k pohybu. „Osobně si myslím, že nás (mne a mého psa) musí vybraná aktivita bavit oba. U mnoha psů pro naplnění této podmínky stačí ‚pouze‘ to, že to baví jeho majitele, troufám si dokonce říct, že toto platí u většiny psů, kteří mají s majitelem dobrý vztah. Ovšem jsou i psi, kteří prostě nějakou činnost rádi nemají nebo se pro ni jednoduše nehodí,“ říká Jakub Štýbr.

Snažte se tedy se štěnětem trávit aktivně volný čas, hrajte si s ním, cvičte s ním přiměřeně jeho věku. Nezapomínejte ani na socializaci, voďte psa mezi lidi, do města, projeďte se s ním tramvají. Všechny sociální dovednosti se vám pak na „cvičáku“ vrátí. A pokud si s výchovou a výcvikem nejste jistí, navštivte kynologické cvičiště a absolvujte základní výcvik. 

Jak si tedy vybrat to správné štěně?

Máte již vytipovaný sport a uvažujete o pořízení štěněte, které by se k tomuto sportu nejlépe hodilo? V zásadě je možné dělat sport s jakýmkoliv plemenem. Nicméně určitá plemena mají pro daný sport určité předpoklady, a naopak pro jinou pohybovou disciplínu je nemají. S jorkšírem nepůjdu dělat obrany, a naopak s dogou nebudu provozovat agility. 

„Vlohy jsou často typické pro plemeno či určitou skupinu plemen. Dále je ale třeba hledět i na výběr konkrétní linie, vrhu či štěněte. Nikdy samozřejmě dopředu nevíte, jaký nakonec vybraný pes bude, ale správným výběrem se k pomyslnému ideálu dá dost přiblížit,“ radí Jakub Štýbr a upřesňuje „také záleží, na jaké úrovni se sportu chcete věnovat. Určitý výběr je třeba v každém případě. Čím jsou však naše ambice vyšší, měl by být výběr užší. Je ale na každém, jaký mix ambicí a třeba obliby určitého plemene v sobě má. Znám mnoho špičkových kynologů, kteří by ve svém sportu mohli vynikat, ale protože mají náklonnost k určitému plemenu, které je třeba pro daný sport také vhodné, nicméně nemůže konkurovat těm nejlepším, nikdy na vrchol nedosáhnou. A to platí v různých sportech. Mělo by totiž platit, že pes není sportovní náčiní, ale živý tvor a sportování s ním je jen součástí našeho společného života. Vybraný pes by nám proto měl sedět i v osobním (nesportovním) životě.“

Pokud jste už vybrali plemeno, které je pro váš vysněný sport vhodné, můžete se začít zabývat výběrem konkrétní chovatelské stanice. Výběr není dobré uspěchat, na ty nejlepší štěňata se totiž někdy čeká i roky. Opět záleží na tom, jaké máte zkušenosti a ambice a kolik času, energie a peněz jste ochotni do svého vysněného pejska investovat. Na tomto místě je nutné varovat před nejrůznějšími množírnami – jedině průkaz původu vám může zaručit, že si kupujete štěně s těmi správnými fyzickými a povahovými předpoklady.

Náš odborník má jasno v tom, jak tedy správně postupovat: „Základem je pochopit a uvědomit si, co od psa očekávám, co s ním mohu a budu dělat a následně pátrat po povahových vlastnostech plemene, které by to splňovalo. Pokud je podobných plemen víc, mohu si vybrat i podle vzhledu. Nikdy ovšem nemít vzhled jako první kritérium. Následně zkusit nějaké jedince potkat, zjistit, zda to odpovídá tomu, co jsme si nastudovali, potkat a seznámit se s komunitou daného plemene, zjistit, jaká jsou specifika různých chovných linií a podle toho si vybrat chovatele a chovný pár. A pokud narazíte na osvíceného chovatele, nechat ideálně výběr konkrétního štěněte na něm, protože chovatel je se štěňaty každý den a zná je nejlíp. Zájemce může mít z dvou třeba i dvouhodinových návštěv velmi zkreslenou představu. Ale samozřejmě někdy prostě funguje i láska na první pohled… Pokud jste ale vybrali dobrý chovný pár, většinou už nevyberete špatně, zbytek pak už bude na vás. I to nejlepší štěně se dá zničit, a naopak z průměrného štěněte může být mistr světa.“

Běhání se psem, díl první: Jak začít s canicrossem

Starého psa novým kouskům nenaučíš!

Tak tohle pořekadlo rozhodně pro psy neplatí. Psi se rádi učí novým věcem a na věku, kdy se psem začnete, prakticky nezáleží. Respektive záleží pouze tehdy, máte-li ambice „to někam dotáhnout“. Pokud se ale neplánujete stát mistry světa, začít sportovat můžete v pohodě i s tříletým psem. 

„Myslím, že psi jsou za jakoukoliv aktivitu vděčni a učí se rádi. Ovšem opět s tou podmínkou, kterou neustále opakuji – pokud mají ten správný vztah s majitelem. A třeba pes, který do tří let nic nedělal, bude určitě za pozornost vděčný. Je ale potřeba rozlišit jinou věc – pokud se se psem chcete nějakému sportu věnovat „vrcholově“, může to být pozdě. Prostě mu budou nějaké základy a návyky chybět. A to už se nemusí podařit nikdy dohnat,“ říká Jakub Štýbr a dodává „kdy začít je v kynologii věčná otázka. Já začínám v podstatě od chvíle, kdy si štěně přivezu, ale přiměřeně jeho věku. Je spousta aktivit a dovedností, které lze učit a nezatěžují pohybový aparát mladého psa. Tyto aktivity nám navíc pomáhají budovat si vztah. Příprava by se měla směřovat tak, aby pes začal závodit mezi 18. měsícem a 2. rokem života, určitě ne dříve, spíš malinko později. Čím víc ho ušetříme extrémní zátěže v tomto věku, tím déle s námi pak bude moc se danému sportu věnovat.“

Běhání se psem, díl druhý: Závodíme

Psí sporty jsou pro každého

Kdo tedy může se svým psem sportovat? No přece každý. Se čtyřnohými parťáky sportují jak děti, tak senioři. „Psí sporty jsou většinou o dvojici člověk + pes. A v tomto vztahu je nekonečně mnoho proměnných. Takže třeba v agility známe dvouleté psy i jedenáctileté psy, kteří se stali mistry světa. Známe čtrnáctiletou slečnu, která se stala mistryní světa či pětasedmdesátiletého medailistu z MČR. Na letošním MS FCI IGP v Roudnici nad Labem reprezentovala Japonsko osmdesátiletá žena. A podobné příklady by se jistě našly i v dalších psích sportech,“ říká Štýbr a dodává, že to může být na jednu stranu tím, že kynologie není tak profesionalizovaná, jako třeba atletika nebo tenis, ale svou roli bude hrát i ten fakt, že jde o týmový výkon člověka a psa, kde nezáleží pouze na sportovních dovednostech, ale i vzájemném vztahu a umění komunikace.

A jak je to s argumentem, že psí sporty jsou drahé? Opět záleží, jaký sport a na jaké úrovni chcete dělat. Jestli se svému oblíbenému sportu budete věnovat jen pro radost a pro zábavu, budete ho moct dělat „za pár kaček“. Pokud se ale ze sportování stane závislost a začnete vyhledávat špičkové trenéry a obrážet možné i nemožné závody, pak se asi „prohnete“. Ale tak je to se všemi sporty a ty psí nejsou výjimkou. Náš odborník k tomu říká: „Například dogdancing si mohu trénovat doma nebo na zahradě a pomůcky, které se k nácviku používají, lze vyrobit svépomocí. Na dogfrisbee si stačí za pár desítek korun koupit frisbee (na něm prosím nešetřit a určitě si z bezpečnostních důvodů pořídit disk určený pro psy) a zajít na louku. Na canicross je třeba pořídit postroj, sedák a šňůru. To jsou, myslím, minimální náklady, které lze zvládnout.

Další náklady ovšem vznikají tím, když se něčemu chceme věnovat pořádně – dojíždění autem, poplatek trenérům, pronájem prostor. A ještě další náklady vznikají závoděním – další dojíždění, startovné, ubytování. Těžko říct, který sport vyjde nejdráž, i to je ale relativní a opět záleží spíš na tom, co si kdo může dovolit. Agiliťák chce mít skvělé zázemí po celý rok, tak si postaví vlastní agility halu. Ipař si vybuduje vlastní areál velikosti fotbalového hřiště, musher jede na zimu do Skandinávie… Možnosti jsou dnes neomezené. Myslím, že pro většinu lidí, kteří se věnuje psím sportům, je to hobby na ‚plný úvazek‘ a investují do toho většinu času a prostředků, které si vyčlenili na volnočasovou aktivitu. Hlavně ale myslím, že nikdo z nich toho nelituje.“

23. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
CyklistikaTrénink

Dráha vysochá tělo, zocelí mysl a naučí jezdit i venku mimo ni

od Magdaléna Ondrášová 22. 11. 2022
autor Magdaléna Ondrášová

Nebojím se nenadálých situací na kole a k tomu štíhlejší pas. Tak by se dal shrnout můj ženský pohled na to, co mi dal rok tréninku dráhové cyklistiky. To je ale příliš zjednodušené, do perexu holt nenarvete všechno. Zážitky, emoce, větší svaly a už vůbec ne zkušenosti.

„Klidový tep 81. A to nám to teprve vysvětlují. Uvědomění si, že mi za chvíli nášlap přikurtuje nohu k pedálu, který nemá cvrčka, mi nahání menší hrůzu, než že tam budu muset nacvaknout i nohu druhou a ten pedál, sakra, nepočká. Horší už je jen představa, jak z toho vystoupím?“ Takhle začínal článek, který jsem sepsala ještě týž den, co jsem si před dvěma lety vyzkoušela poprvé dráhovou cyklistiku. Tak jsem byla nabitá emocemi, že písmenka lítala „na papír“ sama.

Hostem známého pořadu 7 pádů Honzy Dědka byl elitní dráhový cyklista Tomáš Bábek, jeden z mých současných trenérů. Součástí záznamu je i moderátorovo absolvování vstupní lekce dráhové cyklistiky. Tento sport se v poslední době dostává mezi amatéry stále častěji, vyzkoušeli ho i moderátoři pořadu Zázraky přírody.

Následoval rok velmi sporadických návštěv, byly asi tři, ale poté, co jsem se natrvalo vrátila do Brna, už mi nic nebránilo začít chodit trénovat na brněnský velodrom pravidelně. Teprve tehdy jsem se zbavila nervozity z vyhoupnutí se do furtošlapu. Jak člověk chodí tu a tam, je to prvních pět minut jízdy vždy jako poprvé. 

V létě to byl rok, co jsem začala jezdit pravidelně. Sedím před dnešním tréninkem u kávy a bilancuji. Ptám se svého Marka, co mi to vlastně dalo? Bez prodlevy na mě chrlí: „Zvládáš bez váhání nepříjemné situace na silničce, ustojíš, kde bys jindy spadla, umíš jezdit bez nervů ve větším počtu cyklistů a v háku, technicky jsi na tom úplně jinde…“ 

Výčet Markových poznatků mě zaráží – jak samozřejmě už beru věci, které jsem dřív vlastně neuměla. Má pravdu.

Rozhodně mám menší strach z nenadálých situací i na silničce venku. Dráhová cyklistika je dřina (proto tam všichni chodíme, pro ty endorfiny), ale naučila mě i technice. Také jsem zesílila a velký podíl na tom má posilovna, kterou nám trenéři jednou týdně pod jejich dohledem zařadili. Skládají nám cviky „pro sprintery“, takže zvedáme méně opakování a větší váhy. 

Silnější nohy, stehna, jsou jasné, ale neuvěřitelně jsem se díky tomu zpevnila ve středu těla. Mám tak štíhlejší pas, i když mám stále stejnou váhu, ale hlavně ve chvíli, kdy se mi v rychlosti do naší jihomoravské cyklostezky vmotá příležitostný jezdec, který neví, co je pravá, přestože v ní ještě před chvílí držel víno, jsem schopna to okamžitě v hlavě vyhodnotit, vyřešit a moje tělo mi umožní i z fleku krkolomně zastavit a nespadnout. Nebo prolítnout třicítkou štěrkem a trávou. A nespadnout.

Marek moji stabilitu otestoval, když jel za mnou, nedobrzdil a opřel se mi předním kolem do mého zadního a táhnul mě na bok. Já to ustála, on spadl. Já mám 50 kilo, on 100.

Zmínila jsem hlavu, že? I to je zásluha tréninků na dráze. Sice na dráhovém kole nemám brzdy a mám furtošlap, ale to mají všichni, takže je tam provoz poměrně plynulý. Ale pokud nejedu sólo disciplínu, jsem pořád v pozoru. Neustále sleduji a vyhodnocuji situaci, kde jsou ostatní jezdci, co mají v úmyslu. Naučilo mě to rychle přemýšlet a taky reagovat jako neonka v hejnu. Zpomalí? Zpomalím. Zrychlí? Zrychlím. Funguje to i do boku. Časem se to člověk naučí, zautomatizuje a vryje se mu to jako šestý smysl. Je to jako s řadící pákou v autě.

Je to asi 20 let, co jsem při vysoké rychlosti sjížděla z kopce na silnici a vymlátila se. Přehlédla jsem překážku, jmenovala se Honza, ale vůl jsem byla já, měla jsem se dívat před sebe. Jemu se nic nestalo, zavadila jsem pedálem o jeho zadní kolo, když se rozhodl zastavit na krajnici.

Ošklivě jsem se sedřela, naštípla si rameno a od té doby jsem nedokázala jezdit rychle. Psychický blok. Jakmile jsem se blížila 35 kilometrům v hodině, začala mi hlava jančit. Ano, 35 pro mě tehdy byla vysoká rychlost.

Pevný start. Foto: Magdaléna Ondrášová
Tréninky na dráze mě posilují fyzicky, psychicky a setkávám se tu se skvělými lidmi. Je tu legrace. Foto: Magdaléna Ondrášová
Při závodech Akademie dráhové cyklistiky v Brně. Foto: Magdaléna Ondrášová
Foto: Magdaléna Ondrášová
Švih na Pálavu. Foto: Magdaléna Ondrášová
Už umím měnit pastorky. A vím, co je pastorek! Foto: Zuzana Zorníková
V zimě končí tréninky za tmy. Má to svoji atmosféru. Foto: Zuzana Zorníková

Dráhovými tréninky jsem blok odbourala. Pořád mám pud sebezáchovy a přes určitou rychlost nejdu, ale pohybuju se na dvojnásobku té minulé. Není to jen o tom zvyknout si v té rychlosti pohybovat, ale mít tu fyzickou průpravu, která mě k takové rychlosti opravňuje nejen proto, že si neublížím, ale že nejsem nebezpečná pro druhé. 

Takže co mi dráha a speciální tréninky v posilovně daly? Na 44letou bábu slušnou fyzičku, zkušenost, spoustu zážitků, které jste si mohli přečíst už dříve (viz níže), nové známé a kamarády. Omladilo mě to. Akademie dráhové cyklistiky je bublina, do které se vždy ráda vracím.

…stejně ale tuším, že se Markovi na mých trénincích nejvíce pozdává to, že doma pak nezlobím. Přilezu unavená, šťastná, ale přitom nabitá. Když jsem říkala, že dnes asi nepůjdu, že mám vypráskanou permanentku, hodil mi na stůl hotovost z vlastní peněženky a řekl, jdi. Tak já jdu, šlehnout si tu svoji dávku dřiny, bolesti, endorfinů a spokojenosti mimožilně.

Co jsem o svém ježdění už napsala:

  • Akademie dráhové cyklistiky na vlastní kůži. Jak probíhá?
  • Být druhá ze tří. Placka na krku ale visí zaslouženě, na „dráhu“ se mnoho žen nevydá
  • Jak jsem „urvala“ medaili v dráhové cyklistice na mistrovství ČR ve sprintu bez sprintu
  • Doporučuji: strhující příběh, rozhovor s mojí parťačkou – „Nejdůležitější na životě je ráno,“ říká Zuzka. Od závislosti na drogách, totálního dna až na stupně vítězů
22. 11. 2022 0 komentáře
0 FacebookEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky
  • Facebook
  • Instagram
  • Youtube

Inzerce na Rungo
©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
  • Podpořit Rungo