RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
BěháníBěžecké botySilniční botyVybavení

Test: Tyhle boty nebudete chtít sundat. ASICS Novablast 2

od Marek Odstrčilík 26. 11. 2021
autor Marek Odstrčilík

Tvrdý povrch silnice ve spojení s nepohodlnou a špatně odpruženou botou je černou můrou většiny běžců, tedy pokud nejste vyloženě závodník. A jelikož valná většina z nás si chce běhání především užívat, tak hledá boty přesně opačné. Splňují tohle nové ASICS Novablast? 

Už minulý model ASICS Novablast nebyl špatný, měl ale své mouchy třeba v podobě horší stability nebo pro někoho levnějším designu. Dvojka v pořadí ale doznala značných proměn, Japonci zamakali a botu “vytunili”.

Bota vypadá oproti loňskému modelu především daleko moderněji a svěže. Jiná je i podešev a mezipodešev. Drop byl snížen z 10 na 8 milimetrů. Už po nazutí je rozdíl ve výšce paty poznat a pocit z lepšího odpružení oproti loňskému modelu je znatelný také hned. 

Díky změně svršku je Novablast 2 daleko pohodlnější, až skoro nechcete boty sundat. Popravdě je nosím i na cesty do města, protože všudypřítomný tvrdý povrch dává mým nohám vždycky zabrat. Už se mi nestává, že bych se domů vracel s unavenýma nohama. Fakt ne. 

TEST: ASICS Novablast, pohodlná bota ve sci-fi designu

Tenhle pocit nezmizí ani při samotném běhání. Skvěle odpružené, pohodlné. Navíc botám vůbec nevadí svižnější tempo, takže při běhání si můžete i hezky “zablbnout”. ASICS Novablast 2 se ale určitě nejlépe cítí v klusacím tempu obecné vytrvalosti. Pro nabíhání zimní objemů tak jsou jako stvořeny.

Díky změně podešve a mezipodešve jsou letošní Novablast o míle lepší ve stabilitě. Mimo již zmíněného snížení dropu došlo také k vylepšení a vyztužení bočních stran bot. Podrážka prošla největší změnou, máme tu nový design mezipodešve, která je širší. V oblasti paty je více pěny FlyteFoam, což ocení hlavně ti, kteří běhají přes patu. Výška střední části chodidla je o něco nižší (30-22 mm oproti 32-22 mm) než u prvních Novablastů. To vše má za následek daleko lepší stabilitu oproti “jedničkám”. Sice to není na žádný chaotický úprk se změnami směru před rojem vos, ale daleko lépe zvládají lehké změny pohybu než jejich předchůdce. Podrážka velmi solidně sedí a i mokrý povrch nezpůsobuje žádné podklouzávání.

  • ASICS Novablast 2. Foto: Marek Odstrčilík
  • ASICS Novablast 2 jsou skvělé boty pro každodenní trénink. Foto: Marek Odstrčilík

Nohy mají v botě opravdu hojně prostoru, takže pozor, pokud máte užší chodidlo, určitě doporučuji vyzkoušet, abyste zvolili správnou velikost a noha vám v nich neplavala. Podobně tomu bylo u loňského modelu.

ASICS Novablast 2 jsou za mě opravdu skvělé pohodlné boty pro každodenní trénink, dlouhé běhy nebo i jako pohodlné boty do města. Pokud chcete běžet svižněji, tak ani s tím nemají žádný problém. Navíc působí tak nějak více mladistvě a prémiově než předešlá “jednička”. ASICS odstranil většinu chyb z loňského modelu a my máme tak co dočinění s opravdu skvělým modelem na němž se strašně těžko hledají nějaké nedostatky.

ASICS Novablast 2
Silniční objemová obuv
Drop: 8 mm
Výška tlumení: 30/22 mm
Hmotnost: 275 g
Došlap: neutrální
Cena: 3 599 Kč
Klady: pohodlnost, odpružení, univerzálnost
Zápory: ztížené čištění strukturované podrážky
26. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
SluchátkaVybavení

TEST: Kvalitní, komfortní a s českou stopou. Sportovní sluchátka Soundeus Fortis 5S

od Marek Odstrčilík 24. 11. 2021
autor Marek Odstrčilík

Sluchátka na sport od české firmy, tak to jsem v uších ještě teda neměl. Byl jsem celý natěšený, jak Soundeus Fortis 5S budou hrát, jak jsou zpracované nebo jak sedí v uších při sportu.

Začnu nejprve tím, že jsem zapátral, jak moc jsou sluchátka česká. Nelenil jsem a napsal výrobci, obratem přišla odpověď: „Sluchátka Fortis 5s vznikla ve spolupráci s profesionály z komunity hudebníků, producentů a zvukařů, vyvíjíme a uvádíme na trh produkty, které umožní široké skupině uživatelů tvořit a poslouchat kvalitní zvuk za dostupnou cenu. Právě zvuk sluchátek, jejich design, funkčnost a naprogramování je laděno a testováno českými odborníky zvuku.“ Toliko k české stopě u těchto sluchátek.

A teď k samotným Soundeus Fortis 5S. Sluchátka se určitě nemusí stydět za velikost nabíjecího pouzdra. Je spíš větší než kompaktní, žádný drobeček. Sluchátka, ale nejsou sama o sobě nikterak velká, naopak. Za tvarově rozměrnější pouzdro může rozhodně konstrukce sluchátek, protože jejich součástí je i systém zavěšení na ucho. To lze při používání odejmout (je to na magnet) a nosit je jako běžná sluchátka.

Vlastně tak máte 2v1 – pro poslech při sportu a pak na běžné nošení. Bohužel to chce při nasazování trochu cvik, jelikož magnet pro uchycení za ucho není příliš silný a mně se mnohokrát povedlo je při nasazení rozpojit. Rozhodně drží i přes skákání velmi dobře a nemají tendenci vypadávat.

Sluchátka Soundeus Fortis 5S. FOTO: Marek Odstrčilík

Povrch je vyrobený z plastu a gumy, takže pokud vám při procvičování twerku vypadnou, tak bych se o ně zase tolik nebál. Samotná sluchátka váží kolem 12 gramů, což je super. Vše vypadá bytelně, sluchátka díky certifikaci IPX7 zvládnou vlhkost i trochu té vody.

Pouzdro nabijete dnes už téměř standardním USB-C konektorem. Soundeus mi na jedno nabití vydržely něco okolo 5,5 hodiny, pouzdro pak přidá dalších asi 36 hodin.

Sluchátka Soundeus Fortis 5S sedí v uších opravdu velmi dobře, nikde netlačí, ani když si na hlavu narazíte kulicha nebo běžeckou čelenku. Neměl jsem žádný nepříjemný pocit. A hlavně při běhu běhu „nešustí“ v uších.

Sluchátka se ovládají přes dotykovou plochu a to různým počtem doteků nebo podržením. Popravdě, ne vždy se to podaří, a hlavně zesilování nebo zeslabovaní mi dělalo docela trabl. Bohužel ke sluchátkům neexistuje žádná aplikace, což je fakt škoda.

Telefonování bylo bez problémů.

Soundeus Fortis 5s nemají ANC (aktivní potlačení okolního hluku), což mi popravdě u sportovních sluchátek tolik nevadí. Naopak mají tzv. ambient soud, což vám umožní propustit do uší o něco více zvuku z okolí. Skvělé. 

Dotykem můžete přidat basy nebo spustit herní režim (nevím k čemu je, já to nepoužívám). Hlas vás upozorní, co jste právě provedli. 

Test: Klipsch T5 II. Sportovní sluchátka, jejichž zvuk nezabíjí přehnané basy

Musím říct, že za necelých 1 900 Kč dostanete velmi slušně hrající sluchátka. Žádné přebasované šílenosti nečekejte. Hrají opravdu příjemně a asi mě víc bavily při poslechu klidnější hudby (ambient, chill nebo akustická muzika), což vůbec neznamená, že by při nářezu třeba chraptěly. Ten zvukový  projev je opravdu vyvážený. Když zapnete posílení basů, tak je to občas až nepříjemné, záleží na nahrávce.

U sportovně laděných sluchátek Soundeus Fortis 5S se tedy velmi dobře snoubí rozumná cena a velmi dobrý zvukový projev. 

Soundeus Fortis 5S
Soundeus Fortis 5S
Sportovní In-ear sluchátka
Verze Bluetooth: 5.0 class 2
Podporované Bluetooth profily: HSP, HFP, A2DP a AVRCP
Vodotěsnost: IPX7
Frekvenční rozsah: 20Hz-20kHz
Délka přehrávání: 6h na jedno nabití a až 36h celkově při dobíjení z pouzdra
Ekvalizér: 2 přednastavené režimy (Ballanced a Deep Bass)
Hmotnost: 12g sluchátka + 60g dobíjecí pouzdro
Cena: 1 899 Kč
Klady: velmi dobrá výdrž, kvalitní zvuk, ideální na běh a jiné sporty, komfortní nošení, rozumná cena
Zápory: ne úplně přesné dotykové ovládání, odpojovací uchycení za ucho by mohlo mít silnější magnet, velké dobíjecí pouzdro

24. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
Cvičební vybaveníCvičeníOstatní

Velký test českých jógamatek: nekloužou a některé jdou prát v pračce

od Karolína Hornová 22. 11. 2021
autor Karolína Hornová

Běh a jóga je jako jing a jang. Rychlost a síla, soustředění, protažení a relaxace. Skvěle se doplňují a udržují naše tělo v rovnováze. Na jaké podložce cvičit, aby nás to co nejvíc bavilo? Přinášíme průřez nabídkou jógamatek od českých značek z různých materiálů a pomůžeme vám zorientovat se v nabídce a vybrat si tu, která vám bude sedět.

Jako pragmatičtí běžci, počítající kilometry, čísla a fyziologické hodnoty, můžeme v nabídce jógamatek zcela zabloudit. Při zhlédnutí nabídky zjistíme, že neexistuje jedna podložka. Rozdíly jsou v materiálech, přilnavosti i tloušťce. Jak se pod mýma rukama a nohama bude chovat kaučuk, korek, semišová tkanina nebo třeba juta? Nebude mi podložka klouzat a bude vhodná i na posilování nebo pilates? Prozkoumali jsme český trh a oslovili lokální značky, které se na jógamatky specializují. Všechny jsme je vyzkoušeli a věříme, že následující řádky pomohou při výběru všem, kteří váhají, po které podložce sáhnout.

Přírodní a antibakteriální: korková podložka Korkie

Značka Korkie vyrábí elegantní podložky z přírodních a recyklovaných materiálů. Je součástí iniciativy Global Recycled Standard a z každé objednávky navíc přispívá na vysazení jednoho stromu v rámci projektu Eden Restoration Projects. V jejich sortimentu nejsou jen korkové podložky, jak by mohl napovídat název, ale i ty z přírodního kaučuku, s decentními designy, inspirovanými přírodou. Já jsem si vybrala profesionální korkovou podložku z názvem White Mandala.

  • Korková jógamatka Korkie White Mandala. Foto: Karolína Hornová
  • Korková jógamatka Korkie White Mandala. Foto: Karolína Hornová
  • Korková jógamatka Korkie White Mandala. Foto: Karolína Hornová
  • Korková jógamatka Korkie White Mandala. Foto: Karolína Hornová
  • Korková jógamatka Korkie White Mandala. Foto: Karolína Hornová

Design: Mám ráda přírodní barvy a propracovaný design, takže v tomto směru má u mě Korkie za jedna: Vzor mandaly se k józe hodí, zároveň ale nepůsobí nijak přehnaně „ezo“ a při detailním pohledu je vidět, že je velmi pěkně zpracovaný. Líbí se mi i univerzálnost designu, který „nekřičí“ a podložku můžete s klidem nechat rozloženou v jakémkoli interiéru. Součástí balení je bavlněný popruh na přenášení s logem značky.

Přilnavost: V obchodě Korkie jsem se sice dozvěděla, že tato podložka nepatří mezi ty extra protiskluzové, nicméně ruce a nohy po něm neklouzaly ani při složitějších cvicích (a to se téměř nepotím). Navíc platí, že čím víc je korek vlhký, tím méně klouže – při složitějších cvicích se tedy stačí pořádně zpotit (nebo podložku lehce navlhčit). Ne nadarmo ho dříve surfaři používali jako protiskluzovou podložku na svá prkna. Spodní kaučuková vrstva perfektně sedí na podlaze (parkety i plovoucí podlaha).

Pohodlí: Jógamatka má tloušťku 4 mm. Korek není tak měkký jako kaučuk, ale je neskutečně příjemný – neklouže a zároveň se nepříjemně nelepí na nahou kůži, což je velké plus třeba při cvičení pouze v podprsence. Výrazně zaoblené rohy pomáhají podložce dokonale přilnout. Líbil se mi i fakt, že je korek „teplý“ – ani při cvičení venku „nenasává“ chlad z okolí a při „poloze mrtvoly“ přirozeně hřeje do zad. Podložku jsem proto ráda využila i jen k relaxaci třeba po koupeli.

Hygiena: Korek je přirozeně antibakteriální. Podložku tedy není nutné čistit po každém cvičení, ani když se více potíte. Bakterie se na materiálu nemnoží, takže stačí podložku nechat po cvičení třeba do rána rozloženou. Materiál má navíc lehkou přírodní vůni a při cvičení neruší „gumovým“ zápachem, jako některé levné podložky. V případě potřeby lze povrch jógamatky otřít vlhkým hadříkem, třeba za použití přírodního čistícího prostředku.

Přenášení: Korková podložka je bez problému srolovatelná. Nemusíte se bát, že by se korek lámal nebo drolil – korková jógamatka není prostírání nebo podtácek… Vrstva korku je kvalitní, hladká, pružná a překvapivě odolná. Bezpečnému srolování a držení tvaru napomáhá i spodní kaučuková vrstva. Jógamatka Korkie váží 2,5 kg. Není tedy zrovna jako pírko, ale zato jde srolovat do úzké ruličky. Měkký široký bavlněný popruh na přenášení je pohodlný, ale podložka se s ohledem na svou hmotnost samozřejmě trošku pronese.

Ideální pro: …běžce a jogíny, kteří chtějí kombinovat výbornou kvalitu s propracovaným designem a odpovědným přístupem k planetě. (Při získávání korku se nepokácí ani jeden strom – jde o kúru, která se každých 9 let ručně loupe z korkovníků, což je proces, který stromům nijak neškodí). Položka je navíc zcela biologicky rozložitelná. I vzory podložek Korkie souzní s touto myšlenkou – jsou spíše decentní, minimalistické a přírodní.

Cena: 1990,- Kč

Ekologická a pohodlná: jógamatka TvaLaska

Za značkou stojí manželé Niki a Ctirad, kteří tak dlouho hledali ideální podložku na cvičení, až se rozhodli si ji sami navrhnout a nechat vyrobit. Filozofií jejich značky je tvořit krásné věci, s láskou a pro radost – což ostatně na první pohled sálá i z jejich éterických designů. Značka nabízí podložky ve dvou tloušťkách (4 a 1,5 mm) v provedení z přírodního kaučuku a semišového mikrovlákna. Já jsem si vybrala 4mm podložku s názvem Alchymista.

  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová
  • Podložka ze semišového mikrovlákna TvaLaska. Foto: Karolína Hornová

Design: Miluju hory, takže výběr designu byl jasný. Na značce TvaLaska se mi líbí její příběh, který prochází celým designem. Svoje poslání mají i jednotlivé designy podložek. Ta moje symbolizuje osobní příběh, cestu každého z nás, kterou doprovází znamení, a odvahu vydat se osobnímu příběhu vstříc. To zní jako dobrá mantra, kterou není od věci si při cvičení či relaxaci připomenout.

Přilnavost: Spodní vrstva podložky je ze stoprocentně přírodního kaučuku a svrchní ze semišového protiskluzového mikrovlákna. Tento materiál je zároveň savý a dokáže nahradit ručník, pokud se při cvičení hodně potíte. Jeho přilnavost mně osobně přišla o něco málo nižší než u korku, s navlhčenýma (nebo zpocenýma) rukama ale držela perfektně. Materiál je navíc jemňoučký, nelepí se ani na nahou kůži, nestudí ani při cvičení venku a zejména při relaxaci doslova „obejme“.

Pohodlí: Čtyřmilimetrová podložka je obecně vhodná pro ty, kdo dávají přednost komfortnímu domácímu cvičení nebo pro začátečníky. Konkrétně tato podložka se mi nejvíce ze všech testovaných osvědčila při cvičení venku (tedy na nerovném, tvrdém povrchu) a také na jiná než jógová a protahovací cvičení: Byla skvělým podkladem i pro posilování s vlastní vahou (především kliky na kolenou a sedy-lehy byly téměř stejně pohodlné, jako na 8mm fitness podložce).

Hygiena: Výhodou podložek tohoto typu je, že je lze bez obav prát – stačí použít šetrný program, vynechat aviváž a sušení v sušičce. Po cvičení stačí podložku otřít vlhkým hadříkem, případně použít mýdlovou vodu a podložku osprchovat. Jednou za čas ji můžete „hodit do pračky“ na 30 °C a následně nechat přirozeně uschnout. Podložka se do pračky bez problému poskládala a stačilo ji vyprat na krátký, patnáctiminutový sportovní program.

Přenášení: Podložka váží 2,6 kg, takže je o něco málo těžší než korková. Lze ji snadno sbalit a opatřit popruhem, který je součástí balení. Stejně jako u předešlé podložky není popruh nijak vypolstrován, takže se opět trošku pronese. Při této hmotnosti (která je u kvalitních jógamatek běžná a žádoucí) je potřeba s tím ale počítat.

Ideální pro: Jogíny a běžce, kteří mají rádi příběhy a chtějí takovou podložku, která bude souznít i s jejich myšlenkami. Designy značky TvaLaska jsou inspirovány duchovní cestou, přírodou, ale nechybí ani motivy, které pomáhají se zarovnáním při cvicích, což je ideální pro začátečníky. Testovaná 4mm podložka je ideální na cvičení venku a pro všechny, kteří při cvičení vyžadují pohodlí a zároveň dostatečnou oporu.

Cena: 1890,- Kč

Absolutně protiskluzová: kaučukovo-polyuretanová Dhaara Ambition

Brněnská značka Dhaara se specializuje na různé typy jógamatek, ale také oblečení a doplňky na jógu. Stejně jako u předchozích dvou značek, i zde najdeme důraz na udržitelnost a ekologické materiály – tento přístup k józe patří. Sortiment značky Dhaara ukazuje, že „eko“ můžeme být i tehdy, pokud preferujeme „gumovou“, absolutně neklouzavou podložku – právě tu (model Light Flame z kolekce Ambition) jsem si vybrala na vyzkoušení.

  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová
  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová
  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová
  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová
  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová
  • Protiskluzová polyuretanová jógamatka Dhaara Ambition. Foto: Karolína Hornová

Design: Výrazná barva a jednoduchý laserový potisk tvoří elegantní, ale zároveň sportovní spojení. Design je dynamický a i vzhledově tak bude podložka sedět i sportovněji založeným jedincům a milovníkům minimalismu, vykompenzovaného výraznou barvou. Protože podložky často nechávám rozložené v bytě, preferovala bych ale decentnější provedení – i to je ale v nabídce, a sice v podobě černé podložky s motivem listů.

Přilnavost: Jedním slovem dokonalá z obou stran. Spodní černá kaučuková vrstva (stejně jako u předchozích podložek) dokonale sedí na parketách i plovoucí podlaze, ale i nerovné venkovní terase. Svrchní materiál v podobě eko-polyuretanu podrží opravdu za každých okolností – ať máte ruce suché, zpocené a dokonce i venku v rukavicích. Je skvělou „základnou“ pro cviky náročné na rovnováhu a podrží i při posilování a pilates.

Pohodlí: Jógamatka Ambition má tloušťku 3 mm, což v polyuretanovém provedení stačí. Dobře tlumí i případné nárazy při cvičení. Je o trošku tvrdší než předchozí podložka značka TvaLaska, ale pohodlná je dostatečně i pro jiné cviky než ty jógové – tomu nahrává i nadstandardní šířka 61 cm. Polyuretan není ale tak příjemný na nahou kůži a bylo pro mě pohodlnější cvičit v tričku a dlouhých legínách. Při cvičení venku podložka „vychladne“, ale při kontaktu s tělem přirozeně izoluje a tedy pocitově příjemně „hřeje“.

Hygiena: Polyuretan je porézní a stejně jako předchozí materiály absorbuje pot – ale také třeba krémy nebo tělové oleje, které na ní mohou (na rozdíl od potu!) zanechat skvrny. Lze je vyčistit vlažnou vodou a mýdlem nebo v případě oleje ekologickým přípravkem na nádobí – čím dříve skvrnu vyčistíme, tím lépe a dříve zmizí. Po cvičení je vhodné podložku nechat nějakou dobu rozloženou, případně ji otřít čistou vodou nebo v případě potřeby lehce osprchovat.

Přenášení: Součástí balení jógamatky Dhaara je popruh na přenášení. Podložka se přenáší dobře a proto, že je relativně lehká (2,2 kg) se tolik nepronese. Tím, že je protiskluzová, se trošku obtížněji balí, ale není to nic, co by mě od ní odradilo – a naopak pak krásně drží srolovaná.

Ideální pro: Běžce a jogíny začátečníky i pokročilé, kteří hledají stabilitu – ať už proto, že mají rádi náročné cviky, tak proto, že podložku využívají i na různá jiná cvičení. Díky (oproti jiným jógamatkám) nadstandardním rozměrům je tato podložka velmi univerzální a ze všech testovaných mi přišla nejvhodnější i na další cvičení, jako je pilates, posilování, ale třeba i domácí rytmické cvičení na hudbu (aerobic), u něhož preferujete tlumení (kvůli sobě, i kvůli sousedům pod vámi).

Cena: 2190,- Kč

Cestovní a lehká: podložka Dhaara z kaučuku a mikrovlákna

Od značky Dhaara jsem otestovala ještě jednu podložku, která kombinuje kaučukovou spodní vrstvu a svršek ze semišového mikrovlákna. Tento materiál mě překvapil – až do testování jsem ho nikdy nevyzkoušela a popravdě jsem nevěřila jeho protiskluzovým vlastnostem. Ty ale vůbec nejsou špatné. Navíc funguje trošku jako ručník a i proto je ideálním materiálem cestovních jógamatek. Já jsem vyzkoušela 2 mm silnou podložku Dhaara Niko.

  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová
  • Cestovní jógamatka Dhaara. Foto: Karolína Hornová

Design: Abstraktní vzor v přírodních, tlumených barvách se mi moc líbil. Podložka neruší, ani když ji necháte rozloženou v interiéru a navíc působí jako pěkný doplněk. Vzor dobře ladí i se všestranným použitím této jógamatky.

Přilnavost: Spodní kaučuková vrstva opět skvěle sedí. Osobně musím zmínit, že jsem nepoznala žádný rozdíl v kvalitě kaučuku u všech podložek s tímto materiálem. Přilnavost je ale dána i tloušťkou, respektive hmotností jógamatky – čím těžší je, tím lépe „sedí“. Tenkou cestovní podložku ale stačilo pečlivě vyrovnat na zemi a při cvičení už se nijak nehrnula. Svrchní mikrovlákno není tak dobrou oporou, pokud máte suché ruce – stačilo ale podložku lehce postříkat rozprašovačem nebo navlhčit ruce a vše bylo v pořádku.

Pohodlí: Podložka je tenká a slouží především na cesty nebo jako svrchní podložka přes „erární“ jógamatku ve studiu. Sama o sobě tedy tak dobře netlumí. Bohatě ale postačí, pokud máte doma koberce. Kaučuk na koberci neklouzal a podložka tvořila příjemnou, hladkou vrstvu pro cvičení.

Hygiena: Ta je podobná jako u všech podložek z kaučuku a mikrovlákna – po náročnějším cvičení otřít vlhkým hadříkem a nechat uschnout. V případě potřeby ji lze vysprchovat nebo vyprat (což díky její tloušťce 2 mm jde velmi dobře). Značka Dhaara doporučuje praní na maximálně 40 °C za použití šetrného přípravku, bez aviváže a bez sušení v sušičce.

Přenášení: Vzhledem k tlouštce váží tato cestovní podložka pouze 1,5 kg. (Značka má v nabídce i milimetrovou verzi vážící jeden kilogram.) Jako jediná z testovaných podložek se dá poskládat na čtverec, takže se vejde i do menší tašky a lze ji snadno sbalit i do příručního zavazadla na cesty. Právě na cestách ji lze využít nejen na cvičení, ale třeba i jako podložku pro ležení u vody či relaxaci v přírodě.

Ideální pro: Běžce a jogíny cestovatele a „přenašeče“, kteří chodí cvičit třeba hned po práci nebo do studia jezdí na kole a nechtějí s sebou tahat těžkou podložku. Je dobrou volbou pro cvičení na měkkých površích – ať už doma na koberci, nebo třeba i venku na trávě.

Cena: 1490,- Kč

Lehoučká za skvělou cenu: jutová jógamatka Sharp Shape

Nová česká značka Sparp Shape se specializuje na fitness a jógové vybavení. Jejich sortiment podložek zahrnuje různé typy jógamatek: korkové, z TPE pěny, cestovní, kulaté…mně zajímal dosud nepoznaný materiál – juta. Zprvu jsem nevěděla, co očekávat, protože jutu si vybavuji jako drsný materiál, po kterém nechcete, aby vám ujel loket…když ale jógamatka dorazila, byla jsem mile překvapena.

  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová
  • Jutová jógamatka Sharp Shape. Foto: Karolína Hornová

Design: Ten mě zaujal na prví pohled. Čekala jsem totiž dvouvrstvou podložku, podobně jako tomu bylo u předchozích modelů. V případě této podložky ale vrstvy prostupují – většinu objemu jógamatky tvoří protiskluzová vrstva z eco-PVC, která je prolisována do tenké svrchní jutové vrstvy, a tvoří na ní designově velmi povedený efekt.

Přilnavost: Zde se nejedná o kaučuk, ale ekologické PVC. Guma je lehčí a měkčí než kaučuk, je ale antistatická a k podkladu (ať už jde o parkety, nebo plovoucí podlahu) přiléhá velmi dobře a neklouže. Podložka patří k těm lehčím na trhu, ale po rozložení si rychle „lehne“ a nekroutí se. Co se týče povrchu jógamatky, je oproti mému očekávání dostatečně protiskluzový a při cvicích podrží i suché ruce – to díky PVC, které skrze „mřížku“ juty prostupuje.

Pohodlí: Na téhle jógamatce by se asi dalo i spát. Je měkká, ale dostatečně pevná, a to i pro posilování a pilates. Také je ze všech nejvyšší (má tloušťku 5 mm) a její pohodlí je srovnatelné se pohodlnou, silnou podložkou od značky TvaLaska. Díky povrchovému zpevnění pomocí jutové vrstvy je pohodlná i na méně hladkých površích a k venkovnímu cvičení.

Hygiena: Jógamatku z juty výrobce nedoporučuje prát. Je ale možné ji bez problému otírat vlhkým hadříkem nebo houbičkou s trochou pracího prostředku a nechat volně uschnout. Juta je přírodní vlákno, které poměrně rychle schne a nemnoží se v něm bakterie.

Přenášení: V tomto ohledu u mě značka Sharp Shape vyhrála – součástí balení byl i elegantní tmavohnědý obal na zip s polstrovaným popruhem, v němž se jógamatka skvěle přenáší a navíc je chráněna před nečistotami. Navíc je velmi lehká (váží pouze 1,5 kg, tedy stejně jako cestovní tenká podložka), aniž by jí to nějak zvlášť ubíralo na přilnavosti.

Ideální pro: Běžce a jogíny, kteří svou jógamatku chtějí často přenášet nebo třeba převážet na kole. Je lehká a nepronese se. Díky tloušťce půl centimetru velmi dobře tlumí a vyrovnává nerovnosti podkladu, takže je skvělá na venkovní cvičení, ale také pro ty, kteří vyhledávají pohodlí, případně optimální tlumení pro „nejógových“ cvičeních.

Cena: 799,- Kč

[mailpoet_form id=“4″]

Která je nejlepší?

Cílem tohoto testu nebylo vybrat nejlepší jógamatku, ale spíše vyzkoušet za vás, nastínit možnosti a představit české značky, které jógu mají i ve své filozofii – především, co se týče udržitelnosti, ekologie a přírodního původu. Všechny testované podložky jsou vyrobeny z přírodních nebo recyklovaných (a recyklovatelných) materiálů a neobsahují žádné chemikálie nebo škodlivá barviva. Všechny jsou kvalitně zpracované, přesto je ale každá jiná a každá se hodí i pro trošku jiný účel.

Sama bych se těžko rozhodovala a teď, když vím, jak pestré jsou možnosti, nejraději bych si nechala všechny rozbalené vedle sebe a střídala je podle nálady, typu cvičení, nebo třeba toho, zda se chystám jít cvičit ven. Pro moje potřeby jsou nejuniverzálnější a nejpohodlnější jógamatky značky TvaLaska (i kvůli filozofii značky a krásnému zpracování) a Sharp Shape (u níž se mi zamlouvá hmotnost, obal a cena). Korková podložka Korkie na mě nejlépe působí z hlediska designu a „bezúdržbovosti“. U cestovní Dhaary mě pak baví skladnost a použití na cestách a u té polyuretanové zase vhodnost i pro opravdu dynamická a silová cvičení.

Tu nejlepší si prostě musí vybrat každý sám. Který materiál to vyhrává u vás?

22. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
Nezařazené

Technologie Bone Conduction! Bezpečné běhání pro milovníky hudby

od Rungo 22. 11. 2021
autor Rungo


KOMERČNÍ SDĚLENÍ Většina běžeckých nadšenců si ráda okoření svůj každodenní rituál dávkou hudby. Ti, kteří si ale chtějí dopřát kvalitní poslech, byly až doposud vystaveni velkému riziku spojenému s tím, že přes sluchátka prostě moc neslyší. To se ale mění, komunita sportovních nadšenců roste a technologie s ní. Bone Conduction, nebo-li sluchátka s přenosem zvuku přes lícní kosti, je průsečíkem mezi poslechem kvalitní hudby a bezpečnější variantou sluchátek, která umožnují mít uši odkryté a tím pádem lépe slyšet.

Technologie přenosu hudby pomocí vibrací vnímaných kostmi na rozdíl od tradičních sluchátek založených na měničích, je na trhu už nějakou chvíli, nicméně k dokonalosti je vždy zapotřebí čas. Dnešní trh už přichází s vyladěnými modely, které ohromí hned v několika parametrech. Díky tomu že sluchátka jsou umístěna na bezdrátovém pásku na krk je jejich nošení opravdu velmi komfortní, a to zejména pro ty, kteří si potrpí na pořádný terén. 

Běžte bezpečně. Buďte vidět. Poslouchejte čistě 

Vedení zvuku kostmi zní trochu jako sci-fi, ale ve skutečnosti je to příjemná změna, díky které si můžete dopřát opravdu kvalitní hudbu ve špičkovém provedení. Tím, že se nachází sluchátka na povrchu našich uší, zůstávají odkryté zvukovody, což uživatelům umožňuje poslouchat hudbu, zatímco jejich uši mohou volně naslouchat zvukům v pozadí, a to zejména v rušném prostředí kde je přeci jen potřeba dávat pozor.

Bezpečnost se dostává mezi priority kvalitních produktů, a proto tomu není jinak ani u těchto sluchátek. Nejen že uslyšíte kdejaké auto, ale díky bezpečnostnímu LED světlu umístěnému na vybraných sluchátkách vás ostatní uvidí, a to i při nízké viditelnosti.

Limit bývá obvykle užíván ve spojitosti s časem, ale ani to není překážkou pro tento typ sluchátek. Na jedno nabití vydrží v rozmezí 4-6 hodin, a tak s chladnou hlavou nemusíte pár dní nabíjení před tréninkem vůbec řešit. Když už na to ale dojde, není to na dlouhou pauzu. Plně nabitá baterie je do pár hodin, na kratší výpravy pak stačí třeba jen 15 minut.

Buďte chytří. Buďte připojeni

I zde je znát vývoj technologie kupředu. Chytré párování je malý nýbrž velmi užitečný nástroj, který zjednoduší sportovní přípravu bez složitého vyhledání zařízení v telefonu. Pro ty, co si potřebují vyřídit hovor, už zde také není překážka. Ve sluchátkách jsou vestavěné mikrofony, takže už vás další telefon nepřipraví o tempo. 

Odolný povrch pro každé počasí 

V neposlední řadě je potřeba zaměřit se také na design. Pásek na krk je obvykle z lehkého vyztuženého materiálu, a tak v podstatě nejsou sluchátka na těle cítit. Elegantní design je opřen o jistou decentnost, a tak neurazí ani v případě vyladěného outfitu. Když už ale dojde na opravdový terén potěší zajisté ve vodotěsné nebo prachotěsné variantě. U tohoto typu sluchátek je také nedílnou součástí pouzdro, které poskytuje bezpečné skladování. 

Sportovní design a technologie – Philips GO

Jako příklad povedené varianty sluchátek můžeme uvést sluchátka Philips GO. Spojují všechny prvky sportovních sluchátek, a navíc poskytují poslech vysoce kvalitní hudby. 

Sluchátka Phillips A6606 SportHeadphones, Foto: se svolením Philips, Foto: se svolením Philips

Uživatelé modelu A6606 mají k dispozici velmi lehkou vyztuženou titanovou konstrukci, která se perfektně vejde pod cyklistickou helmu. Zároveň dobře drží, a tak jsou velmi vhodná i pro běh. Tento model se může chlubit bezpečnostní LED páskou a také intenzivním LED světlem, které lze ovládat pomocí aplikace Philips Headphones. 

Devět hodin přehrávání na jedno nabití, a k tomu chytré párování nabízí nepřetržitý koncert, který nepřeruší ani telefonát díky dvěma vestavěným mikrofonům. Nabíjení pomocí USB-C. 

Shrnuto podtrženo Philips přinesl na trh opravdu povedená sluchátka, která by si snad každý sportovní nadšenec měl přát pod stromeček. Nezbývá než malé shrnutí pro lepší přehled:

Phillips A6606 SportHeadphones
– Bezdrátová sluchátka s technologií Bone Conduction
– Výdrž: 9 hodin poslechu, plné nabití do dvou hodin
– Nabíjení: kabelové, USB-C
– Design: lehký titan, IP67 – vodotěsný, prachotěsný a odolný proti potu (bezpečné až do jednoho metru ve vodě po dobu 30 minut)
– Bluetooth: 5,0 se snadnou automatickou detekcí zařízení Bluetooth a inteligentním párováním
– Cena: 3 174 korun

1+1 zdarma

Pokud nyní zakoupíte sluchátka s přenosem přes lícní kost TAA6606 v síti Electroworld či Alza, získáte zdarma bezdrátová sluchátka TAT2206.

22. 11. 2021 1 komentář
0 FacebookEmail
CyklistikaInspirace

Glosa: 1,5 metru od života. Řeší nový zákon cyklisty i řidiče?

od Rungo 21. 11. 2021
autor Rungo

Kontroverzní téma poslední doby. Létá médii jak Čestmír v době své největší slávy, o sociálních sítích nemluvě. Celé toto téma přišlo s cílem pomoct ochránit cyklisty na silnicích a vyvolalo spoustu emocí, diskusí i sporů. Já se na tu problematiku dívám očima řidiče i cyklisty, jsem totiž obojím.

K tématu doby vznikla i iniciativa „Respekt. 1,5 m.“, jejímž ambasadorem je Roman Kreuziger a podpořili ji i další známí sportovci jako například Petr Vakoč, Peter Sagan, Lukáš Krpálek, ale i známé osobnosti Paľo Habera, Inna Puhajková a další. Je však změna vyhlášky tím, co opravdu vyřeší tento problém? 

Celé by to bylo poměrně úsměvné, kdyby ve finále nešlo o zdraví a život člověka. Ano, on i ten „cyklozmrd“, jak jsou cyklisté řidiči často nazýváni, je člověk. A možná je to prodavač, od kterého si ráno kupujete kafe a vždycky si s ním skvěle pokecáte. Pak ale jeden sednete do auta, druhý na kolo a jsou z vás nepřátelé na smrt? Stále si pokládám otázku, kde se tohle všechno bere. 

Jsem řidič, jsem cyklista, jsem chodec. Mám tedy osobní zkušenosti ze všech zúčastněných skupin

Jsem řidič. Ročně najedu zhruba 50 tisíc kilometrů, takže něco času za volantem strávím. Snažím se jezdit tak, abych neohrožoval sebe, ani nikoho dalšího. Jsem však člověk a dělám chyby. Takže se mi prostě stane, že situaci špatně vyhodnotím a řešení pak není ideální. Nikdy to naštěstí nemělo žádné důsledky na zdraví. Z takové situace se snažím poučit a neopakovat ji. 

Vzhledem k tomu, že žiji a pracuji v Polabí, tak cyklisty potkávám na silnici běžně. Někdo jede lépe, někdo hůř, stejně jako v autě. Když jede po silnici cyklista na koze (pro ty, kdo neznají, je to speciální kolo na časovku), nebo „žiletkář“ (cyklista na silničním kole), mám absolutní pochopení, i když je vedle cyklostezka. U klasického cyklisty méně, ale pořád v pohodě. Co absolutně nechápu jsou důchodci/kyně, kteří jedou, nejlépe ještě s nákupní taškou na řídítkách, a mají problém jet rovně. Ale je to důvod je nějak ohrozit? Pro mě nikdy. Pokud nemám dostatečný prostor, zabrzdím, jedu v závěsu a předjíždím, až když mohu přejet do protisměru. 

Jsem chodec. Po chodníku u nás nikdo naštěstí nejezdí. Když jdu po cyklostezce, jdu vlevo, jak je dáno vyhláškou. Bohužel málokdo ví, že cyklostezka je brána za pozemní komunikaci, stejně jako silnice. Při tom výhoda je jasná, vidím na cyklistu, se kterým se budeme míjet. A hlavně nechávám volnou pravou část pro cyklistu přijíždějícího zezadu a nehrozí, že bych mu vešel do cesty v úmyslu rychle uhnout. 

Jsem cyklista. Trochu utrpení. Na cyklostezce se hodně lidí chová jako na pěší zóně. I když jedu jen v regeneraci (nižší rychlost), nadávají ať si jdu závodit jinam. Když vyjedu na silnici, mají zase řidiči pocit, že mám jezdit po cyklostezce. Kde tedy jako cyklista mám nakonec jezdit? 

Dobré je, že kromě negativních, mám i pozitivní zkušenosti. A to jak z cyklostezek, tak ze silnic. 

Návrat kardiaka. Do velikosti XL, do sedla i do sebevědomí díky Strade Bianche

Jedna jízda na kole. Pán se psem. Jedu po své straně vpravo. Pán na mě kouká. Když jsem kousek, povolí psovi vodítko a ten mi hned vběhne před kolo. Sotva beru za brzdy, abych se nerozbil a psovi neublížil. Stojím těsně u pejska. Pán na mě řve jak smyslů zbavený. Při návratu stejný úsek. Jen místo pána je tam mladý pár se psem. Když mě vidí, uhnou až do trávy a pejska přitáhnou na vodítku k sobě. Kleknou s i k němu a hladí ho, aby byl v klidu u nich. Já projíždím a s úsměvem děkuji. 

Jedu po silnici na kruhový objezd. Jedu něco přes 40 km/h. Kruháč je volný, tak jen přibrzdím, protože přes něj pojedu rovně. Už jedu po kruháči. Zprava k němu přijíždí chlap, asi tak šedesát let, ve Felicii. Kouká na mě, ale je mu to evidentně jedno. Vjede tam. Beru fest za brzdy, abych do něj nevletěl. Zaparkoval hned za kruháčem u obchodu. Zastavím u něj a slušně se ptám, jestli ví, kdo má na kruhovém objezdu přednost. Kromě toho, že mi suverénně tyká, tak je sprostý. Hájí se tím, že jsem tam měl dost místa. Odvracím, že nikoli, a kdybych nezabrzdil, tak by mě srazil. Ptám se: „To byste byl klidně ochotný mě zabít, jen abyste projel?“ Při odpovědi: „Jo!“ mě mrazí po zádech. 

Totální extrém byl řidič, který předjížděl naši skupinu čtyř cyklistů. Jeli jsme při pravém kraji za sebou. Já jel špici. Když bylo auto vedle mě vlevo, řidič strhnul záměrně volant doprava a rychle doleva. Auto se ke mně přiblížilo tak na dvacet centimetrů. Stačilo, aby mu sklouzly ruce z volantu… 

Špatný a správný příklad respektu. Foto: Petr „Cyklomagor“ Jaderný

Na druhou stranu to umí i cyklisté. Jedu po městě, po hlavní silnici. Přede mnou skupina čtyř cyklistů. Jedou také při pravé straně a za sebou. Začnu je předjíždět, protože jedou pomaleji než já. Jsem na úrovni třetího z nich. První a druhý to strhnou bez znamení doleva, kde je jen chodník. Měl jsem jediné štěstí, že mezi nimi byla mezera, do které jsem se vešel. Ani se nepodívali, ani nedali znamení, že budou odbočovat. 

Naproti tomu jedu po silnici, blíží se křižovatka, za mnou auto. Zpomaluje a jede za mnou asi dvě stě metrů. Projedu křižovatku rovně, ohlédnu se. Auto odbočilo doprava. Jel za mnou jen proto, aby mě neohrozil tím, že mě bude předjíždět a pak přede mnou odbočovat prudce doprava. Mávám a ukazuji mu palec nahoru. 

Všechny tyto příklady ukazují na to, co mi běží hlavou už dlouho. Je to opravdu o pravidlech? Nejsou tím problémem lidé? Myslíme si skutečně, že dokážeme vyřešit tenhle problém pravidly, zákazy a nařízeními? A to mě vrací na začátek článku: „Je však změna vyhlášky tím, co opravdu vyřeší tento problém?“ 

Můj osobní názor je, že to odnesou ti, kteří to dodržují a zrovna něco špatně odhadnou, nebo udělají jinou chybu. Řidiči, kteří se chovají agresivně, míjí cyklisty „na zrcátko“ (jak tomu říkají), ostřikují je vodou z ostřikovačů, předjíždí cyklisty, když jede auto v protisměru a tak dále, ti se nejspíš nezmění. Jediná cesta je používat selský rozum a vzájemně mít úctu k sobě navzájem. Vážit si života svého, i těch ostatních. Pokud toho někdo není schopen, neměl by vlastnit řidičský průkaz. Mít řidičské oprávnění nevnímám jako právo, ale jako výsadu. 

Prosím Vás tedy, ano konkrétně Tebe, kdo jsi to dočetl až sem, mysli na to a respektuj prosím sebe i okolí. Děkuju.  

Autorem glosy je Petr „Cyklomagor“ Jaderný

[mailpoet_form id=“4″]
21. 11. 2021 1 komentář
1 FacebookEmail
Běžecký tréninkTrénink

Pomalé běhání podle Lydiarda. Začátek sezóny znamená nabíhání objemů

od Rungo 18. 11. 2021
autor Rungo

Pro začátečníka to může být překvapení, ale pro toho, kdo už běhá delší dobu je to ohraná písnička: začátek běžecké sezóny je na podzim a na začátku sezóny je potřeba naběhat objem a získat obecnou vytrvalost. Co to znamená vysvětluje na svých řádcích ultramaratonec Dan Orálek.

Pro atlety a zkušené běžce je to samozřejmost, ale pochopitelně tomu tak nebylo vždy. Tato praxe se začala stávat standardem v běžecké přípravě někdy v 60. letech 20. století. Mezi těmi, kteří se zasloužili o její rozšíření, je potřeba jmenovat především novozélandského trenéra Artura Lydiarda, který sice trénoval hlavně běžce na středních tratích (nejznámějším byl Peter Snell, který byl kamarádem a častým soupeřem Josefa Odložila), ale trénoval i maratonce a velmi ovlivnil začínající vlnu běhání pro zdraví, pro které se dobově vžilo označení jogging.

Velký test audiobrýlí: Bezpečný poslech při sportu, design a pohodlí. Které vybrat?

Hlavní myšlenkou je, že postupným rozvojem obecné vytrvalosti prostřednictvím pomalého běhu, dochází ke zlepšení celé řady fyziologických parametrů a budujeme si tím základy pro další intenzivnější trénink. Vytrvalostní přípravu s velkými objemy u něj na začátku sezóny absolvovali úplně všichni a to včetně běžců na 800 metrů. Na základech Lydiardovy tréninkové školy dnes stojí příprava většiny běžců. V čem spočívá ono nabíhání objemů? Pro úspěšné zahájení sezóny stačí dodržovat několik základních pravidel a dá se říci, že některá z nich můžete úspěšně používat i v pozdějších fázích přípravy. 

  • Trénink vytrvalosti musí být absolvován v aerobním pásmu. Pokud nevíte, co to znamená, tak zde platí pravidlo, že při běhu musíte být schopní v pohodě vést konverzaci se svým spoluběžcem.
  • Počet tréninků by měl v rámci jednoho týdne dosáhnout, nejméně čísla tři.
  • Minimální čas by měl být 60 minut – pokud je už váš standardní trénink kolem 60 minut, tak musíte běžet déle. Nejméně jednou týdně běžte trénink, který bude alespoň o polovinu delší. Tedy pokud je to 60 minut, tak jděte 90 minut.
  • Je potřeba navyšovat zátěž postupně – týdenní růst maximálně o 10 až 15 procent. Cílem není se přetížit, ale naopak vybudovat si odolnost a rezervy pro další trénink bez zranění.
  • Mimo vytrvalostní tréninky můžete pracovat na technice běhu pomocí běžecké abecedy a rovinek. 
  • Pokud tomu můžete věnovat ještě nějaký čas, tak dbejte na regeneraci. Vaše tělo vám bude vděčné.
  • Celková délka vytrvalostní přípravy by měla být nejméně 6 týdnů, ale 10 týdnů vůbec nevadí. 
  • Pokud chcete v této době běžet závod, tak by měl být brán pouze jako trénink, takže vítané jsou delší závody, a hlavně vaše úsilí by tomu mělo odpovídat. Tedy cílem není zničit se, ale v pohodě to zvládnout. Často jsem v přípravě běžel nějaký kratší závod v blízkém okolí, ale abych si naběhal objem, tak jsem klidně běžel 8 kilometrů ke startu a stejnou vzdálenost i zpět po závodě.

Vytrvalostní příprava končí postupným přechodem do silové přípravy a rozvoje tempové vytrvalosti. A ačkoliv by se zdálo, že je to jen pro atlety, kteří běhají rychle na dráze, tak i silová a tempová příprava je důležitou složkou tréninku i pro maratonce nebo dokonce ultraběžce. 

Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po obecné vytrvalostní přípravě jsem už v lednu byl schopen zaběhnout opravdu rychlé závody jak na silnici tak v hale. Hlavně v mých běžeckých začátcích mě zimní trénink posunul hodně daleko. 

Můj trénink v říjnu

První a druhý týden jsme byli na dovolené na Balkáně, což jsem využil k posezónnímu odpočinku. Běhal jsem pouze ráno kolem 5 kilometrů ve stylu zrychlené turistiky. Po návratu jsem začal s postupným nabíháním objemů, které jsem vylepšil Chřibským maratonem (2:58:28), přestože jsem věděl, že poběžím spíše tréninkově. Dalším takovým během byl Ladermon trail, tedy 30 kilometrů v terénu s převýšením. Je logické, že takový běh je pro mě hlavně příprava, přesto jsem byl příjemně překvapen, jak jsem ho zvládl. 

 KmPrůměrné tempo
1. týden (3 dny) – dovolená 126:30
2. týden – dovolená575:50
3. týden (Chřibský maraton)1454:42
4. týden1005:00
5. týden1185:00 
Celkem za říjen odběháno 432 km.

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

18. 11. 2021 0 komentáře
1 FacebookEmail
SluchátkaVybavení

Velký test audiobrýlí: Bezpečný poslech při sportu, design a pohodlí. Které vybrat?

od Karolína Hornová 17. 11. 2021
autor Karolína Hornová

Přehrávají hudbu v těsné blízkosti uší. Prostorový zvukový zážitek kombinují s ochranou zraku a neochuzují nás o důležité podněty z okolí, takže jsou vhodné i na kolo. V našem testu audiobrýlí jsme si posvítili na tři zástupce, dostupné na českém trhu: americké Bose Frames Tempo, české Soundeus SoundGlasses 5S a německé Techaxx BT-X59.

Hudba nebo podcast pro mnohé z nás znamenají „soundtrack“, bez něhož si běhání nedovedeme představit. S nasazením sluchátek se ale zároveň ochuzujeme o zvuky, které nás mohou včas upozornit na nebezpečí – ať už jsou to auta, nebo třeba nevítaný společník při večerním běhu. Řešením může být tzv. open ear audio, které umožňují brýle se sluchátky, nebo lépe reproduktory ve stranicích. Na vlastní uši jsme vyzkoušeli sportovní audiobrýle, dostupné na našem trhu – high-endové Bose Frames Tempo, cenový zlatý střed v podobě Soundeus Sunglasses a low-cost verzi MusicMan (Technaxx) BT-X59.

Proč při sportu vsadit na audiobrýle?

V mnoha ohledech jsem skeptik a staromilec. Vyzkoušela jsem už několik modelů sportovních bezdrátových sluchátek. Zapomínám je nabíjet, nesedí mi dobře v uchu, pohybem vytváří nepříjemný šum a ani možnost přijímání „ambientního zvuku“ mi nepřišla pro sport dostatečná…možná jsem nenarazila na ty pravé, nebo jsem prostě ten typ člověka, který „nesnese nic v uších“. Pro poslech hudby mám nejradši klasická náhlavní sluchátka, která ale při sportu spíše překáží.

Audiobrýle mi zpočátku přišly jako další vychytávka od výrobců, kteří už nevědí, čím dalším ještě trh zahltit. Až do prvního běhu s nimi. Nabízejí chytré řešení distribuce zvuku „okolo“ uší – jde vlastně o malé reproduktory, umístěné ve stranicích brýlí, zhruba 1 cm od ucha. Nepouštějí hudbu přímo do zvukovodu (čímž chrání náš sluch), neruší lidi v bezprostřední blízkosti, umožňují solidně registrovat okolní zvuky a zároveň slouží jako plnohodnotné sportovní brýle. Pojďme se na ně podívat.

Test: Bose Frames Tempo

Tradiční americký výrobce kvalitních audiozařízení přišel s úplně prvním modelem audiobrýlí. Nejprve to byly městské brýle Frames ve třech designech, později sportovní brýle Frames Tempo. Pokud vycházíte z předpokladu, že značka Bose by si nedovolila vypustit na trh produkt, za kterým si nestojí, pak vězte, že vás jejich brýle nezklamou.

  • Audiobrýle Bose Frames Tempo – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Bose Frames Tempo – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Bose Frames Tempo – Foto: Karolína Hornová

Zvuk: S ohledem na značku i cenu člověk očekává vysoký zvukový standard. Zvuk brýlí Bose Frames rozhodně není „plochý“ disponuje poměrně kvalitními basy, které pocítíme i přes okolní ruch. Zvuk je celkově čistý, vyvážený – výšky a středy jsou příjemné jak při poslechu hudby, tak mluveného slova. Role čistoty zvuku se ukáže v rušném prostředí – především mluvené slovo je dobře slyšitelné i na nižší hlasitost. Hudba i podcasty jsou ale dobře slyšet i na kole, zhruba do 40 km/h (rychlost daná výrobcem, odpovídá pocitu v realitě).

Na vlastní uši: Basy nejsou možná tak výrazné, jak bychom u značky Bose čekali, ale zážitek z hudby byl i tak solidní. Reproduktory mají více výstupů a poskytují až překvapivě prostorový zvuk, který jsem si při běhu v klidnějším prostředí vychutnala možná ještě lépe než ze sluchátek (především tím, že open-air audio poskytuje obecně trošku jiný zvukový zážitek). Hlasitost není softwarově omezena – brýle lze pustit „na plný pecky“, což ale jednak snižuje vnímání zvuků zvenčí, a jednak to není nutné: Zvuk je dostatečně ostrý, čistý a srozumitelný i při nižší hlasitosti.

Ovládání:  Brýle disponují jedním tlačítkem na pravé stranici vedle portu nabíjení. Jeho stisknutím se brýle zapínají a vypínají. Po zapnutí hlas oznámí nabití baterie a hlášku o připojení k vašemu telefonu nebo jinému zařízení. Stiskem a dvojitým stiskem lze rovněž přijímat, odmítat a pokládat hovory. Hlasitost lze ovládat také na pravé stranici, dotykovým panelem, umístěným na místě loga výrobce. Přejetím prstem směrem k uchu se hlasitost sníží, směrem „ven“ zesílí. Panel je velmi citlivý, reaguje rychle a lze ho dobře ovládat i v pohybu nebo za jízdy na kole.

Design a ergonomie: S ohledem na aktuální trendy v designu sportovních brýlí působí Bose Frames Tempo až zbytečně konvenčně, možná až zastarale. Na postavu Nea z Matrixu si asi pamatujeme všichni – pokud by sportoval, určitě by ho tyto brýle zaujaly… I při sjezdech na kole ale slušně chrání oči (ačkoli je mám citlivé, po jízdě mě nijak nepálily a nepociťovala jsem diskomfort). Ergonomii lze přizpůsobit pomocí výměnných nosníků, brýle jsou ale poměrně úzké (mám obvod hlavy 54 cm a bylo to „jen tak tak“) a kvůli umístění reproduktorů nelze stranice nechat u optika povolit.

Zorníky: Standardní šedá sluneční skla součástí balení. Možnost dokoupit modrá skla pro lepší vidění při trailovém běhu nebo cyklistice, a oranžová skla, omezující oslnění při cyklistice. Všechny v polarizované úpravě.

Výdrž: Na jedno nabití až 8 hodin (což sedí i v praxi)

Balení: Tvrdé pouzdro z balistického nylonu, nabíjecí USB-C kabel, čisticí hadřík z mikrovlákna

Další technické detaily: Nabíjení USB-C, Bluetooth verze 5.1, podpora kodeků SBC a AAC, duální mikrofon s technologií pro potlačení hluku pro telefonní hovory, kompatibilní aplikace Bose Music (videonávody pro ovládání brýlí, výměnu zorníků, nastavení apod.), odolnost IPX4 (proti potu a lehkému dešti)

Cena: 7 490,- Kč

Test: Soundeus Soundglasses 5S

Česká značka Soundeus je počinem lidí, kteří se v oboru hudby a zvuku pohybují přes třicet let a jejich sluchátka mají i v profesionálních recenzích dobré ohlasy. Brýle Soundglasses jsou novinkou, která má přinést kvalitní zvuk za rozumnou cenu, což značka plní velmi obstojně. Bonusem je design, který nezaostává za současnými trendy.

  • Audiobrýle Soundeus Soundglasses 5S – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Soundeus Soundglasses 5S – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Soundeus Soundglasses 5S – Foto: Karolína Hornová

Zvuk: Soundeus Soundglasses nabízejí o něco méně prokreslený a plný zvuk než z high-endový model Bose. Zvuk je podobný jako u střední třídy sluchátek typu „pecky“ a rozhodně není „plochý“ a nemáme pocit poslechu, který by se dal charakterizovat jako „pod vodou“ nebo „ze studny“.  Vyvážené a dobře slyšitelné jsou středy i výšky (ty zároveň nijak nepříjemně nevystupují) a brýle nás neochudí ani o basy, které pocítíme výrazněji spíše v klidnějším prostředí. Reproduktory jsou umístěné lehce před ušima a nad nimi, což pomáhá zvuk dobře slyšet i za jízdy (zhruba do 30 i více km/h).

Na vlastní uši: Brýle Soundglasses jsou o polovinu levnější než Bose Frames. Rozhodně se z nich ale neline o polovinu horší zvuk. Basy jsou určitě o něco horší, ale užila jsem si velmi příjemný prostorový zvuk. Některé zvukové efekty u podcastů jakoby přicházely z různých směrů, což dojem z poslechu určitě umocnilo. Zvuk zcela splnil mé očekávání a lehce nižší kvalita oproti Bose mně nijak nerušila v poslechu hudby. U podcastů jsem pak ani nezaznamenala rozdíl. Brýle mají softwarově omezenou hlasitost – lze je pustit dostatečně nahlas, ale nikoli tak, aby to ohrozilo náš sluch.

Ovládání: Brýle se automaticky zapínají a vypínají rozložením a složením stranic. Téměř se tak nemůže stát, že byste je zapomněli odpojit a vypnout a brýle se tak vybily. Po rozložení se brýle automaticky připojí ke spárovanému zařízení. Dotykové tlačítko na spodní straně pravé stranice umožňuje pozastavovat, posouvat a vracet se v playlistu (jedno, dvě a tři stisknutí). Dvousekundové podržení spouští hlasového asistenta a lze jím také přijímat, odmítat a ukončovat hovory. Tlačítko s výstupkem lze velmi snadno najít a ovládání je intuitivní. Jen např. v rukavicích to chce trošku cviku. Hlasitost se ale na brýlích bohužel nedá ovládat vůbec – k tomu musíme využít svůj smartphone.

Design a ergonomie: Z mého pohledu se Soundeus Soundglasses nejvíce blíží aktuálnímu trendu „muších očí“ – i tím, že nemají dvě skla (jako brýle Bose), ale jeden velký zorník. Jeho plocha je velkorysá a při jízdě na kole jsou oči v příjemném závětří. Brýle jsou dostatečně široké: Na malou hlavu až moc, ale pouze z estetického hlediska – stranice mají zúžené pružné konce z protiskluzového silikonu. Podle slov optika je navíc lze i trošku povolit. Reproduktorová část je navíc na pohled decentnější než u brýlí Bose.

Zorníky: Sluneční zrcadlový s modrým nádechem i čirý přímo v balení. Další lze dokoupit za cca 500 Kč a jejich nabídku hodlá značka rozšiřovat např. o kouřový zorník. Výměna chce trošku cviku, ale po pár pokusech si pohyb zažijete. Všechny (zatím) nepolarizované.

Výdrž: Na jedno nabití 5 hodin, s nižší hlasitostí i déle

Balení: Tvrdé nylonové pouzdro, dva zorníky, kabel, čistící hadřík a náhradní nosníky ve dvou velikostech

Další technické detaily: Nabíjení pomocí magnetického konektoru, Bluetooth 5.0, podpora kodeků aptX a SBC, duální mikrofon pro telefonní hovory s technologií potlačení hluku, certifikace IPX5 (odolné proti potu a slabšímu až střednímu dešti);

Cena: 3 490,- Kč

Test: Technaxx (MusicMan) BT-X59

Německá značka Technaxx byla založena roku 2003 a specializuje se na následování aktuálních trendů v oblasti technologií za velmi příznivou cenu. Takovýto přístup se může odrazit na kvalitě – to je i případ audiobrýlí BT-X59, nejlevnějších svého druhu na našem trhu. Jejich zvuk i design (a v souvislosti s nimi vlastně i cena) nicméně vzbuzuje mnohá „ale“.

  • Audiobrýle Technaxx BT-X59 – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Technaxx BT-X59 – Foto: Karolína Hornová
  • Audiobrýle Technaxx BT-X59 – Foto: Karolína Hornová

Zvuk: Zvuk brýlí Technaxx BT-X59 znamená oproti předchozím modelům výrazný skok dolů. Na první poslech patrná „plochost“ zvuku je dána především absencí basů a naopak přítomností šumu, který je tím patrnější, čím hlasitěji zvuk pustíme. Výšky jsou u některých skadeb už rušivé a celkově zvuk působí, jako by se linul z repráčku postaršího telefonu. Nevýhodou je i poměrně dobrá slyšitelnost zvuku pro naše okolí, a to především, pokud zvýšíme hlasitost. Co se týče hovoru, je zvuk pro obě strany poměrně čistý a dostačující.

Na vlastní uši: Po prvních dvou modelech byl zvuk z brýlí Technaxx BT-59 nepříjemným překvapením. Při poslechu podcastu mě rušily místy až za uši tahající výšky, dané i tónem hlasu mluvčího (respektive mluvčí). Poslech jsem si nijak nevychutnala, ale na mluvené slovo byl dostačující. Hudba z těchto brýlí ale zní „jalově“ a jakoby z větší dálky. Vyšší hlasitost moc nepomůže (zvýší chraplavý šum a sníží vnímání okolních zvuků a naopak, vaše hudba už může i obtěžovat okolí).

Ovládání: Opět na pravé stranici najdeme poměrně masivní tlačítko, kterým lze brýle vypnout a zapnout, a které slouží také k pauzování přehrávané hudby a přijímání, odmítání a pokládání hovorů a aktivaci hlasového asistenta. Jde o klasické tlačítko, které celkem dobře ovladatelné i v rukavicích. Ovládání hlasitosti na brýlích nenajdeme – opět musíme použít telefon.

Design a ergonomie: Technaxx BT-X59 působí jako sportovní brýle z roku 2003. Honit vodu v nich tedy spíš nebudete. Jsou poměrně široké, nikde netlačí a při běhu mi paradoxně nepadaly – i díky pogumovanému povrchu. Nemají ale nastavitelný ani vyměnitelný nosník, což bych od sportovních brýlí očekávala. Velmi dobře ale přiléhají k obličeji a oči jsou pod nimi dobře chráněny i při jízdě na kole. Konce stranic podle slov optika umožňují lehké úpravy.

Zorníky: Brýle disponují pouze polarizovanými slunečními skly, které nelze měnit; při slunečném dni je vidění s nimi velmi příjemné, ale brýle nejsou použitelné večer nebo ve dnech, kdy je slunce pod mrakem.

Výdrž: cca 4 hodiny na jedno nabití

Balení: Tvrdé nylonové pouzdro s karabinou, nabíjecí micro USB kabel, čistící hadřík; bez výměnných nosníků a zorníků

Další technické detaily: Nabíjení pomocí micro USB, verze Bluetooth neuvedena, podpora kodeků neuvedena, mikrofon pro telefonní hovory, certifikace krytí neuvedena (výrobce uvádí odolnost vůči potu a potřísnění vodou)

Cena: 1 790,- Kč

Porovnání a verdikt: Zvuk je důležitý, ale není vším

Audiobrýle jsou specifickým produktem se dvěma rovnocennými funkcemi. Při testování „brýlí do světa hudby“ jsem tak soustředila nejen na kvalitu zvuku, ale i pohodlí, funkčnost a celkový dojem. Vybrala bych si brýle v tomto designu, i kdyby mi tak skvěle nepouštěly do uší Davida Bowieho? Co se týče brýlí značky Soundeus, tak patrně ano. Přesvědčil mě i příslib značky, která brýle neustále vylepšuje a slibuje rozšíření nabídky zorníků včetně verze pro dioptrická skla.

Brýle Soundglasses jsou univerzální, velmi lehké a pohodlné. Pokud jste hudebníci nebo zvukaři, nějakou tu akustickou mouchu na nich najdete, ale pro mě osobně byl zvuk srovnatelný (nebo i lepší) s většinou špuntových a peckových sluchátek střední třídy, které mi prošly rukama. Bose Frames přinášejí určitě lepší zvuk, což poznáme hlavně při poslechu v klidu doma. Venku, se všemi těmi ruchy z okolí, se zvukový rozdíl mezi brýlemi Bose a Soundeus už stírá.

U brýlí značky Bose mě naopak nenadchnul design. Kromě už citelně vyšší hmotnosti (v porovnání se Soundglasses) bych za těch téměř osm tisíc čekala následování trendů, které udávají značky jako Oakley nebo POC. V tomhle u mě vyhrává Soundeus a naopak zcela prohrává značka Technaxx, která navíc za necelých 1 800 Kč nepřináší ani ze čtvrtiny tak dobrý zvuk, jako dvojnásobně drahé Soundglasses, disponující navíc náhradním čirým zorníkem v ceně 500 Kč.

Párování a připojování brýlí pomocí Bluetooth bylo u všech modelů bezproblémové (s 5 let starým i zcela novým smartphonem). Nabíjení se mi na první pohled nejvíce líbilo u Soundglasses – konektor by ale měl mít silnější magnet, aby nebylo nutné připojení vždy pečlivě kontrolovat. Naopak brýle Bose a disponují USB-C portem, takže na cesty nemusíte „tahat“ další kabel. U brýlí Technaxx mě nepříjemně překvapil „zastaralý“ micro USB konektor (u nového modelu by ho mělo nahradit ale právě „céčko“).

Kdybych si měla jedny z brýlí pořídit, byly by to Soundeus Soundglasses 5S. Naprosto dostačující, harmonický, prostorový zvuk za dobrou cenu a navíc v pěkném designu. Nadchlo mě i vypínání a zapínání brýlí složením stranic. Příjemná je pro mě také volba české značky. Brýle sice jsou „made in China“, ale to jsou i ty od Bose a samozřejmě i „německé“ brýle Technaxx. V případě americké i české značky ale jde o technologie a design vyladěné „doma“, což je v obou případech znát na výsledku.

[mailpoet_form id=“4″]
17. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
CyklistikaTrénink

Příklady cyklistických tréninků. Které z nich absolvovat v zimě raději na trenažéru?

od Martin Kubala 16. 11. 2021
autor Martin Kubala

Začíná noc. Se zkracujícím se dnem a klesajícími teplotami ubývá možností absolvovat plnohodnotný cyklistický trénink. Pokud byste chtěli vést polemiku, zda je pro cyklistu vhodnější v zimě trénovat venku anebo na trenažéru, nedostanete jednoznačnou odpověď. Přibližme si alespoň některé tréninkové segmenty, ve kterých lze trenažér alespoň částečně využít.

Rozvoj rychlostních dovedností

Na trenažéru se můžete naučit točit pedály ve vysoké kadenci, to ale neznamená, že budete rychlí. K rychlostním dovednostem patří zejména schopnost ovládat kolo ve vysokých rychlostech a také základy poziční jízdy v pelotonu. Pokud chcete být opravdu jezdcem do koncovek, je lepší vyrazit ven anebo na dráhu. V zimních měsících to ale může být neřešitelný problém. Existuje však alternativa.

Mnohem vhodnějším nástrojem pro rozvoj rychlosti jsou oproti klasickému trenažéru válce (vyzkoušeli jsme, jaké jsou začátky na nich). U těch musíte skloubit správnou techniku šlapání s rovnováhou a celkový pocit se mnohem více blíží tomu, co zažíváte při opravdové jízdě. Vyšší řady umožňují díky posuvným válcům i jízdu ze sedla. Ta má ovšem vzhledem k možnosti prokluzu zadního kola své limity.

Příklady tréninků:

  • postupné zvyšování kadence do maxima a zpět – lineární anebo v intervalech
  • střídání intervalů ve vysoké a nízké kadenci

Silová vytrvalost

Zde záleží na aktuálních klimatických podmínkách, které zrovna venku panují. Pokud je to možné, je lepší absolvovat co největší počet tréninkových hodin venku, avšak chladné počasí není nejlepším přítelem intenzivních tréninků. Pokud se venkovní teploty začínají blížit k bodu mrazu, je lepší přesunout tréninky silové vytrvalosti na trenažér.

Nohám je relativně jedno, jestli interval ve stanovené zátěži absolvují na silnici nebo na trenažéru, chladné počasí však zvyšuje riziko prochladnutí během vyjíždění a nízké teploty také zvyšují nebezpečí svalových zranění.

Příklady tréninků:

  • intervaly v délce 6 až 12 minut těsně pod hranicí anaerobního pásma
  • simulace časovky
[mailpoet_form id=“4″]

Obecná vytrvalost

Když není zbytí, může posloužit trenažér i v tomto případě. Obecně ale platí zásada, že jakákoliv aktivita vytrvalostního charakteru pod širým nebem má na váš organismus pozitivnější dopad než indoorové zápolení na sebedokonalejším stroji.

Vytrvalostní trénink je především o co nejefektivnějším spalování tuků. A to probíhá pouze za přítomnosti kyslíku, kterého je na čerstvém vzduchu více než v uzavřených prostorách.

Dalším aspektem hovořícím proti trenažéru je psychika. Budete-li trávit v zimních měsících dlouhé hodiny na kole v jedné místnosti, může vám to vzít chuť do tréninku. Až přijdou na řadu opravdové objemové jízdy před začátkem sezony, budete vyčerpaní.

Neznamená to, že byste na trenažéru nemohli čas od času absolvovat i dlouhé tréninky. Je ale vhodné doplňovat je přes zimu dalšími aktivitami jako je běh na lyžích, běh, skialpy, brusle anebo delší túry.

Příklady tréninků:

  • vytrvalostní jízda ve vyšší kadenci (pro rozvoj vytrvalosti a techniky šlapání)
  • vytrvalostní jízda na těžším převodu v nižší kadenci (pro rozvoj síly)

Maximální síla

Zde se misky vah přiklánějí na stranu trenažéru (pokud se bavíme o zimním období). Musí ovšem disponovat požadovaným odporem. 

Výhody jsou nasnadě:

  • silové tréninky je vždy lepší provádět v teplém prostředí
  • veškerou koncentraci můžete věnovat šlapání
  • nastavíte si vámi přesně požadovaný odpor
  • netrávíte 70 % času převlékáním, zahříváním a hledáním aktuálně sjízdného úseku

Příklady tréninků:

  • dvou až tří minutové intervaly v maximálním výkonu při kadenci v rozpětí 60 až 70 otáček

Výbušnost

Pokud nevlastníte chytrý trenažér s možností naklápění do stran, raději to s nějakými nástupy nebo sprinty nezkoušejte. U trenažérů s brzdným válcem bude docházet k prokluzu zadního kola, nehledě na skutečnost, že bez možnosti náklonu kola do stran nikdy nedosáhnete požadované intenzity.

U chytrých trenažérů je potom podmínkou, aby kromě možnosti naklápění taky disponovaly požadovanou úrovní maximální zátěže.

Pokud nejste majitelem vhodného zařízení, jsou pro trénink výbušnosti vhodné krátké výběhy do prudkého kopce, do schodů, výpady s činkou, případně výskoky na bednu.

Příklady tréninků:

  • krátké nástupy v maximální délce 10 vteřin

Co na trenažéru určitě nezkoušet

  • předsunutí kola ve sprintu za cílovou pásku
  • jízdu po zadním kole
  • jízdu po předním kole
  • bunny hop

Pokud stále tápete, na čem strávit letošní zimu, může vám pomoci následující článek:

Podle čeho si vybrat správný typ trenažéru? Výhody, nevýhody i rady z praxe
16. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
StrečinkTrénink

Protahovací cviky pro ty, co nemají čas. Alespoň tyhle po tréninku nevynechejte

od Hana Alfery Urbánková 14. 11. 2021
autor Hana Alfery Urbánková

Protahování, někdy označované jako strečink, je snad jedna z nejmíň oblíbených činností souvisejících se zdravým běháním. I přesto, že protahování zásadně ovlivňuje regeneraci, případně aktivaci našich svalů, je často opomíjenou aktivitou. Lektorka Mgr. Zuzana Ožanová pro vás vypíchla minimum, které byste měli cvičit po tréninku.

Před tréninkem nám protahování aktivuje svaly a předchází zranění. Strečink po tréninku je zásadní pro regeneraci svalů a schopnost vzájemné svalové spolupráce do dalších běhů a na ten se dnes zaměříme.  Zásadní pro celkový úspěch je samotné provedení. Pojďme si s lektorkou zdravotního cvičení Zuzkou ukázat názorně v šesti cvicích, co neopomíjet, i když „nemáte“ čas.

Pro maximální efekt prodloužení svalu je třeba setrvat v dané pozici alespoň 30 sekund.


1. CVIK: SED NA PATÁCH

  • Sed na patách. Foto: Hana Alfery Urbánková
  • Sed na patách – detail. Foto: Hana Alfery Urbánková

„Chodidlo je pro samotný běh velmi důležité, a přitom se na něj nejvíce zapomíná,“ upozorňuje Zuzana.
Zásady provedení cviku: rozprostřít všechny prsty na zem, zasednout paty – ty se nerozjedou ven ani dovnitř, hřbety rukou opřít o kost křížovou, která padá k patám. Zadek není tedy podsazený ani vysazený. Tím se zapojí nejen chodidlo, ale i celý střed těla.

2. CVIK: HOLUB

  • Cvik holub. Foto: Hana Alfery Urbánková
  • Cvik holub – zepředu. Foto: Hana Alfery Urbánková

„Tento cvik jsem vybrala, protože je sice primárně zaměřený na kyčle a třísla, ale protahuje i zadek,“ vysvětluje Zuzana.
Zásady provedení cviku: kyčel natažené nohy je důležité stočit k patě nohy, která je pokrčená. Díky tomu se stabilizuje pánev a nepřetáčí se. Odtlačení od paží umožní otevření hrudníku. „A to přivítá tělo každého běžce,“ dodává s úsměvem.

3. CVIK: RYTÍŘ 

  • Cvik rytíř. Foto: Hana Urbánková

Cvik zaměřený na iliopsoas. Bedro-kyčelní sval, který má velkou tendenci ke zkracování. Jeho zkrácení často způsobuje bolesti zad. „Tento cvik nám pomůže o něj pečovat a těmto problémům předcházet,“ dodává Zuzana.
Zásady provedení cviku: výchozí pozice je výpad a posun těla vpřed – koleno pod kyčlí, přední noha v nákroku 90 stupňů. Pánev je v neutrální pozici (zadek není vyšpulený vzad, ani extrémně podsazený vpřed). Kost křížová padá kolmo dolů do podložky. Tělo je v napřímení a pouze dám tah do kolene přední nohy. 

4. CVIK: PROTAŽENÍ PŘEDNÍ STRANY STEHEN

  • Protažení přední strany stehna. Foto: Hana Alfery Urbánková
  • Protažení přední strany stehna – detail. Foto: Hana Alfery Urbánková

Zásady provedení cviku: stoj na jedné noze, druhou nohu chytnu rukou za nárt a snažím se, aby kolena byla vedle sebe. Neprohýbám se v bederní páteři. Kost křížová padá k patám a pánev je pocitově lehce v podsazení.

5. CVIK: KOČKA-PROTAŽENÍ LÝTEK

  • Cvik kočka. Foto: Hana Alfery Urbánková

Lýtka běžci nejčastěji protahují o patník. Stoupnou si na jeho hranu a patu pustí dolů. Svaly lýtka se upínají přes Achillovu šlachu na patní kost, proto je důležité ji zapojit také. Protažení v kočce zapojí zmiňovanou patní kost i střed těla.

Zásady provedení cviku: výchozí je pozice kočky, pravou nohu natáhnu vzad, opřu o bříška prstů a celé tělo posunu vzad pomocí odtlačení od paží. Pata se stáčí k podložce. Páteř udržuji v prodloužení, nehrbím ani neprohýbám záda, celou dobu se silně odtlačuji od paží. Týl se snažím jako razítko obtisknout do stropu. 

6. CVIK: ČTYŘKA v leže (protažení zadku)

  • Cvik čtyřka. Foto: Hana Alfery Urbánková
  • Cvik čtyřka – z boku. Foto: Hana Alfery Urbánková

„Na zadek bychom neměli nikdy zapomenout. Když to vezmeme z anatomického hlediska, polovina svalu tvořící zadek má tendenci k ochabnutí a polovina svalů zadku ke zkrácení. Je nutné zadek nejenom posilovat, ale také relaxovat,“ zdůrazňuje Zuzana. A ještě dodává: „Pozice na zádech je vděčná tím, že nám nedovolí udělat v tomto cviku spoustu chyb, a navíc na zemi krásně srovnáte celé tělo.“

Zásady provedení cviku: leh na zádech a pokrčené nohy. Pro lepší polohu hrudníku je možné podložit hlavu např. ručníkem. Kotník pravé nohy opřeme o koleno levé nohy, která je pokrčená. Ruce propletu pod kolenem levé nohy a zároveň levou nohu zvednu do 90 stupňů (do židličky). Pokud cítíme protažení málo, přitáhneme lekce nohu k břichu. Pánev nesmí jít do podsazení ani vysazení. Pánev leží na kosti křížové a pod bedry je přirozený prostor. Při tomto cviku je velká tendence pánev stáčet do podsazení. 

14. 11. 2021 2 komentáře
0 FacebookEmail
Ostatní sportyTrénink

Běhání se psem, díl druhý: Závodíme

od Soňa Dvořáčková 11. 11. 2021
autor Soňa Dvořáčková

Těžké začátky už máte za sebou a přemýšlíte, kdy poprvé vyrazit se psem na závody? Co natrénovat a na co se připravit? Na tyto i další otázky odpoví následující řádky. O závodění v canicrossu jsem si povídala s Karolínou Cipro z Běhejsepsem.cz.

Kdy můžu začít aktivně závodit?

Soutěžní řád stanovuje minimální věk psa pro canicross na 12 měsíců věku a na koloběžce a na kole dokonce smíte závodit až od 18 měsíců. Jako ve všem ale platí, že není kam spěchat. Důležité je, aby vaše sotva odrostlé štěně bylo na závody připravené jak po fyzické stránce (s většími plemeny je lepší začínat ještě později), tak po stránce psychické. Jak jsme uvedli v minulém díle, základem je poslušnost a dostatečná socializace vašeho parťáka. První díl najdete níže:

Běhání se psem, díl první: Jak začít s canicrossem

Trénovat a trénovat…

Tak jako v každé sportovní disciplíně to bez tréninku nepůjde. Pes potřebuje pravidelný trénink ideálně třikrát až čtyřikrát týdně, vhodné je kombinovat běh v zápřahu s během na volno. Karolína Cipro k tomu říká: „I psi raději trénují intervalově. Například máme připravený trénink na pět kilometrů, který si rozdělíme na úseky po 400 až 500 metrech a střídáme úsek v tahu a na volno. Slovo pravidelnost opakujeme rádi. Protože když pes něco dělá často, tak si to oblíbí a získá v tom jistotu. Zvláště když máte kolem tréninku naučené rituály. Například psovi dáte napít (ochucenou vodu), pak je hodinu pauza, následuje vyvenčení, zahřátí a trénink. Poté vychození a opět napití. Pes přesně ví, co bude následovat, celou dobu má jistotu a těší se na to následující.“

Ideální je trénovat jednou až dvakrát týdně se psem na volno, jednou až dvakrát v zápřahu a jednou za čas zařadit trénink s řetězy, kdy pes táhne tzv. mrtvou zátěž a naučí se tak tahat i v menší rychlosti. 

V zásadě ale platí, že pro vynikající připravenost na závody musíte mít vy i váš pes perfektní kondičku. Je tak dobré mít nejen připraveného psa, ale pracovat také pravidelně na sobě.

… a konečně závodit

Když jste vy i váš čtyřnohý parťák dostatečně připravení na svůj první start, není důvod to dál odkládat a na závody nevyrazit. Závody vám ukážou, kde máte rezervy a na co se v dalším tréninku zaměřit. Prověří samozřejmě vaše dosavadní schopnosti. Závody pro vás i pro vašeho psa můžou být zaslouženou odměnou: „V canicrossu jsou závody pro psa velkou motivací. Více psů, jiná atmosféra, předbíhání atd. psy motivuje. Většina psů proto podá na závodě mnohem lepší výkon. Závody proto rozhodně doporučujeme,“ říká Karolína Cipro z Běhejsepsem.cz a dodává: „Jen je důležité zvolit délku tratě, na kterou máte se psem natrénováno. Je škoda, když hafanovi dojde síla před koncem a do cíle kluše vedle vás. O tom canicross není, a hlavně si psa můžete otrávit i do budoucna.“

Většina tratí je dlouhá pět až šest kilometrů, vybrat si ale můžete z tras dlouhých dva až 100 kilometrů, v tom tkví pestrost canicrossu. Těm dlouhým se říká dogtrekking a dají se absolvovat chůzí, ale stále více závodníků je v poslední době raději běhá. Jde opět o dostatečné naslouchání svému psovi – některým pejskům krátké tratě s větší rychlostí zkrátka nevyhovují a zálibu najdou spíše na delších vytrvalostních tratích.

Na co se připravit

Před závodem

Základem je vyrazit na závod dostatečně včas a se všemi věcmi, které budete vy a váš pes potřebovat. Karolína Cipro doporučuje: „Před prvním startem je dobré si vše pečlivě připravit. Budete nervózní a čím méně zmatků budete řešit, tím lépe pro psa. Nezapomeňte s sebou očkovací průkaz psa s platným očkováním proti vzteklině. Do jedné tašky si připravte postroj, odpružené vodítko a opasek. Také je dobré s sebou mít obojek a pevné vodítko na venčení psa mimo samotný závod. Pytlíky na bobky, aby po vás nezůstala na akci památka. No a pak vodu, misku a něco na ochucení napájení anebo speciální energetický drink. Psovi je potřeba dát cca dvě hodiny před závodem napít. Ideálně tak 15 mililitrů vody na jeden kilogram váhy psa.

Pro vás pak sportovní oblečení, svoje oblíbené boty a nějakou svačinu. To kdyby v občerstvení neměli nic, co vám před závodem sedne.“

Na závod jsme dorazili, všechno máme, nic jsme nezapomněli a co bude následovat? „Před samotným závodem se musíte zaregistrovat. Dostanete startovní číslo a obvykle už i čip, který vám měří čas závodu. U psa se kontroluje platné očkování a pokud jsou kategorie rozdělené podle váhy psa, tak dojde k převážení hafana. Poté si zjistíte čas vašeho startu a psa napojíte. Dáte mu tedy napít vodu s energetickým práškem a nebo alespoň ochucenou paštikou. Před příchodem na start se sami rozcvičíte a psa pořádně vychodíte a zahřejete. Na start dorazíte cca pět až deset minut předem. Pokud je hromadný start, tak je dobré volit strategické místo. Pokud jste rychlí, tak se postavit dopředu. Když si nevěříte, tak jít spíše dozadu.“ Běžnější jsou však intervalové starty, u nichž je důležité sledovat pořadí a hlídat si svůj čas startu.

Na závodě

A je to tady: „Tři, dva, jedna, go – a jsme na trase. Pozor jen na předbíhání soupeřů. Pokud někoho doběhnete, tak ho upozorněte, z které strany ho budete předbíhat. Pokud někdo doběhne vás, tak mu uvolněte místo. A celou dobu sledujte psa. Pes by měl mít ze závodu radost. 

Do cíle by měl vbíhat první pes a za ním člověk. To znamená, že pes má na závod natrénováno. Pokud nemá, do cíle už bude dobíhat pomaleji. V tom případně vy musíte zpomalit také. Po závodě je potřeba psa pořádně vychodit. Trochu vyklusat a cca pět až deset minut po vychození dát napít. Regenerační drink psovi jistě prospěje, ale pokud ho nemáte, tak dejte hafanovi alespoň vodu,“ doplňuje důležité informace odbornice.

Dát si pauzu

Jednou za rok se doporučuje dát si tréninkovou pauzu. Aspoň na měsíc, lépe ale na čtvrt roku. Pes v tu dobu nebude běhat v postroji, ale samozřejmě pohyb potřebuje i nadále. Může s vámi běhat na volno nebo se můžete vydávat na dlouhé vycházky. Vynechat canicross můžete kvůli vyšším teplotám v létě, kdy kondičku může zlepšit plavání. Jiní závodníci si dávají pauzu naopak v zimě. Záleží jen na vás a vašem psovi, co vám bude nejlépe vyhovovat.

11. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
Inspirace

Island: Země, kde se nesmí běhat po mechu

od Karolína Hornová 8. 11. 2021
autor Karolína Hornová

Rozšiřování sbírky „zaběhnutých“ zemí či měst patří k těm mnoha libůstkám, které se k našemu sportu vážou. Pro mě to tentokrát byl Island, země trailu, skyrunningu a běžeckých pásů, kde pořekadlo „s větrem o závod“ nabývá zcela nových rozměrů.

Vždycky jsem patřila k těm běžcům, co svůj sport považují především za poměrně snadný a rychlý prostředek k udržení kondice, který se dá provozovat, i když není úplně hezky, nechce se nám do fitka nebo je moc pozdě na to, vyrazit na kolo. Kamarády, co si vezli na výlet do New Yorku tenisky nutné k naplnění položky „zaběhat si v Central Parku“ ve svém bucket listu, jsem považovala za nefalšované magory. Ale nikdy neříkej…nikdy nebudu vozit „běhání“ třeba na Island.

Trailové boty? Tak příště

Je polovina září a s kamarádkou Luckou vyrážíme na Island. Po zralých úvahách jsme se rozhodly objet ostrov ohně a ledu v obytné dodávce, takže pašuju v zavazadle spoustu zbytečností – třeba cestovní kávovar na espresso, šňůru na prádlo a věci na běhání. Je mi jasné, že všechny moje běžecké silničky budou na hrubých sopečných šutrech k ničemu, tak si pro jistotu před cestou ještě objednávám trailové adidasky. Jejich velikost mi ale nesedí a na výměnu už není čas, tak se mnou na Island nakonec jedou „obláčkové“ silničky od švýcarských inženýrů. Chyba číslo jedna.

Vyrážíme v období, kdy pražské teploty stoupají ke dvacítce a „pocitovku“ ještě výrazně posouvá sluníčko. Na Islandu bude kosa, ale praktikuju přece to otužování a při běhání je mi vedro i v mrazu. Beru si tedy tříčtvrťové legíny, krátké ponožky a tenké termotričko. Chyba číslo dva, kdybych na poslední chvíli nepřibalila ještě kvalitní větrovku, postříkanou pro jistotu notnou dávkou impregnačního spreje. Všechno to v rámci úspory místa v zavazadle cpu do bot, takže se moje běžecké úmysly provalí už na letišti při přezouvání do pohodlnějšího: „Nebude ti vadit, když si tam občas zaběhám?“

„Jo, však si to užij!“

Mám štěstí, že Lucka je do velké míry flegmatik, a moje kradmé plížení v půl sedmé ráno ze spacáku ji z ranní pohody nikterak nevykolejí. Nebo tak aspoň působí, ale stejně mám pocit, že se jí pod zavřenými víčky obracejí oči v sloup. Ve dveřích auta se převlékám do legín a trička a vyrážím na cyklostezku do centra Reykjavíku. Je hezky, ale mrazivý vítr od oceánu proniká do vláken termotrička víc, než bych chtěla. Hlavně se moc nezastavovat. V půlce cesty pořizuju fotku na samospoušť tradičně na dvanáctý pokus, takže ani tento plán nevychází (stejně jako kvalita fotografie, ale potřinácté už to nedám).

Přijde mi zvláštní, že cestou nikoho nepotkávám. Až ve městě narazím na dva běžce v zateplených bundách, rukavicích a čelenkách, opatřených technologií Windstopper a Gore-Tex. Jeden z nich mě automaticky zdraví: „Hello, where are you from?!“ Druhá běžkyně mává s elánem, s jakým se zdravilo v počátcích rekreačního běhu u nás. Asi tady prostě tolik lidí ještě neběhá. Otáčím se u velké prosklené budovy v reykjavíckém „business hoodu“ a oko mi padne na rozsvícená okna do fitka, za nimiž se potí notný počet běžců a ani jeden pás – zdá se – nezůstává neobsazen. Aha. Takže tohle budou ti místní. 

[mailpoet_form id=“4″]

Šutry, kam se podíváš

Zatímco Reykjavík je město jako každé jiné, jen o dost menší, v divoké přírodě si na Islandu bez trailovek nezaběháte. Nebo si to aspoň patřičně nevychutnáte, přestože vždycky někde po cestě bude místo, kam stojí za to vyběhnout – kdo jste někdy běžel po lávovém poli, hyaloklastitové stráni nebo po ledovci? To všechno tady lze, ale zároveň je třeba dávat pozor, kam šlapete – třeba ikonický měkoučký mech (pukéřka islandská) narůstá jen o několik milimetrů za rok a pro Islanďany je téměř posvátný. Pokud vás na něj někdo uvidí dupat, pak Thor s vámi!

Kdo rád běhá terény, bude na Islandu jako doma. I v rámci ochrany přírody totiž místní agentury pořádají četné výpravy a výjimkou nejsou ani ty pro běžce. Nevšední sportovní zážitek si lze objednat u společnosti Arctic Running – s jejich místním běžeckým průvodcem můžete vyrazit na sopku, do geotermální oblasti nebo třeba do lávových polí s cílem v ikonických termálních lázní Blue Lagoon. V nabídce je ale i nenáročný městský okruh po Reykjavíku nebo individuální plán na míru. Zajímavá možnost, jak nezanedbat svůj pravidelný výběh a zároveň poznat Island z trošku jiného pohledu.

S větrem o závod

Po pokusu o běh „po pláži“ (plné klouzavých černých oblázků) a několika dnech, kdy po ránu není zrovna to počasí, které by lákalo vyběhnout za sluncem, si říkám, že už „musím“. Daří se mi probudit se brzy a nasoukat se do běžeckého, i když s naší dodávkou celou noc házel vítr. Chytám dveře, aby se nevyvrátily, a do zad se mi zaráží ledové šípy. „Nechte vítr projít skrze sebe,“ říkali na kurzu Wim Hofovy metody. Jestli mysleli tohle, tak tady na Islandu to funguje. Převlékám se ve sprchách, začíná pršet, ale nevzdávám to. Aspoň ten kilometr a podívat se na trajekt z Dánska!

Městečko Seyðisfjörður je nejbarevnějším (a já dodávám jediným barevným) městem na ostrově. Působí tady umělci, natrefíte tu na dobré restaurace i obchody pro cestující z trajektu. Pravda ale, že fjord obklopený horami funguje jako trychtýř, takže běžec v jeho ústí schytává to nejhorší. Taky se zde potvrzují legendy o pověstném islandském vodorovném dešti. Nakonec jsem hodně pyšná, že v téhle slotě uběhnu pět kilometrů tempem 5:16 a pouhou minutu za osobním rekordem. Cestou potkávám pouze dva lidi, zaměstnance přístavu, kteří působí, jako by šlo o jejich první setkání s běžcem.

  • Po „posvátném“ mechu se na Islandu běhat nesmí. foto: Karolína Hornová
  • „Běhání po pláži“ na islandský způsob. foto: Karolína Hornová
  • Běhání ve větru a dešti, přístav Seyðisfjörður. foto: Karolína Hornová
  • „Instagramový“ duhový chodník v Seyðisfjörðuru . foto: Karolína Hornová
  • Cyklostezka a běžecká trasa v Reykjavíku. foto: Karolína Hornová
  • foto: se svolením Laugavegur Ultra Marathon
  • foto: se svolením Laugavegur Ultra Marathon
  • foto: Jóy Myndó/se svolením The Puffin Run
  • foto: se svolením Northern Lights Run
  • foto: se svolením Fire+Ice Run

Závody na drsném severu

Island je krásná, malebná, ale někdy taky hodně depresivní krajina. Všechno zde záleží na počasí – ať je to ranní běhání, nebo třeba to, zda se do vedlejšího města dostanete ještě dnes, už zítra, nebo až za dva dny. Všechno má ale nakonec svůj smysl, takže když „můj“ ranní vítr zesílil za 30 km/h a začal strhávat kamení ze skály nad silnicí a my uvízly ve vesnici, kde nebylo k vidění zhola nic, měly jsme aspoň večer štěstí na polární záři. Je potřeba tady nespoléhat na počasí, ale řídit se jím a především k němu přistupovat s velkou pokorou.

Zároveň nabízí země „ohně a ledu“ mnohé, až extrémní běžecké zážitky, samozřejmě včetně závodů – a to vzhledem k charakteru krajiny samozřejmě především těch trailových. Pokud už jste „leccos zaběhli“, Island může posunout váš trail na další úroveň a přinést nové zážitky. Milovníci silničního běhu si zase mohou v Reykjavíku vyzkoušet, jaké to je, běžet v noci za „denního“ světla.

Běžecké závody na Islandu
TRAILOVÉ:
Mt Esja Ultra. Nejnáročnější ultra závod na Islandu – 43 km a 3.600 výškových metrů s úžasnými výhledy. Zvolit lze i 14kilometrovou trasu. https://www.mtesjaultra.is/
Laugavegur Ultra Marathon. 55 km dlouhý, nejznámější trailový závod na Islandu, vede skrze „duhové hory“ v oblasti Landmannalaugar a jeho součástí je brodění ledovcovými řekami. https://www.laugavegshlaup.is/en
Thorvaldsdalur Terrain Run. Nejstarší trailový běh na Islandu má délku 25 km a běhá se od roku 1994 v jednom z nejmalebnějších údolí na severu ostrova. http://thorvaldsdalur.umse.is/
Fire+Ice. Šestidenní etapový závod na 250 km je nejdelší na Islandu se startem v severní části ledovce Vatnajökull a náročným terénem s ledovcovými řekami, lávovými poli a sopečným pískem. https://www.extremeadventureraces.com/info/fireandiceultrarace/
The Puffin Run. Dvacetikilometrový závod po vulkanickém i travnatém terénu, při němž poznáte celý Westmanův ostrov (jižně od Islandu) a zahlédnete poletující papuchalky. https://thepuffinrun.com/

MĚSTSKÉ SILNIČNÍ:
Reykjavík Marathon. Co do počtu účastníků největší závod na ostrově. Klasický městský závod, který nabízí i trať na půlmaraton, desítku a závod na 3 km.  https://www.rmi.is/en
Northern Light Run. Pětikilometrový noční městský běh s duhovými světýlky se startem a cílem v muzeu umění. Bláznivý zážitek se spoustou fotek na památku. https://www.nordurljosahlaup.is/en
Midnight Sun Run. Noční pětka, desítka nebo půlmaraton při svitu nočního slunce v magický čas kolem letního slunovratu. Cíl u termálních lázní, kde je možné se vykoupat nebo si dát saunu. https://www.midnaeturhlaup.is/

8. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
Nezařazené

Nedám ani ruce za záda, ale vždyť už je to stejně jedno? Není, makejte a zbavíte se bolesti

od Klára Sýkorová 7. 11. 2021
autor Klára Sýkorová

Flexibilita je základní pohybová schopnost, ale také tak trochu noční můra pro všechny, kdo už nejsou nejmladší a nemají za sebou kariéru gymnasty nebo jogína. Přesto se dá zlepšovat v každém věku. Pokud se člověk rozhodne na ní zapracovat, tělo mu jen poděkuje. Jak na to, jsme se šli poradit s fyzioterapeutkou Hanou Willmannovou z Centra rehabilitační a sportovní péče v Brně.

Čeština má pro flexibilitu kouzelné označení „kloubní pohyblivost“ nebo prostě „ohebnost“. Tato schopnost je z velké části dána geneticky. Do jisté míry nás limituje naše anatomické postavení, ale svůj vliv tu má i řada fyziologických faktorů, jako je pružnost vazů, napětí ve svalech nebo jejich síla, které společně umožňují daný rozsah v kloubech.

U konkrétního člověka pak flexibilita závisí ještě na dalších věcech, například na jeho sportovní historii a pohlaví, ale i na aktuálním psychickém stavu, denní době nebo vnější teplotě. S trochou nadsázky z toho vychází, že nejlépe na tom bude zdravá mladá pohodářka za teplého letního podvečera.

Mýty a pověry

K flexibilitě se vážou různé mýty. Ne vždy potřebujeme co největší uvolnění svalů a rozsahu v kloubech. Pokud je pro určitý pohyb potřeba vyšší kloubní stabilita, pak je určitá tuhost ve svalech výhodou, protože neztrácíme energii zbytečně. Ze stejného důvodu, jako si na odpruženém kole občas zamkneme vidlici, když jedeme po asfaltu.

Přestože většinu z nás trápí spíš omezení pohyblivosti, pro někoho může být naopak problémem hypermobilita, tedy příliš velká flexibilita. Ta je dána změnami ve vazivovém aparátu a jeho schopností stabilizovat klouby. Může být pouze lokální, ale i celotělová. A i když je například v gymnastice taková pohyblivost vítána, nemusíme hypermobilním jedincům příliš závidět. Jejich tělo ohrožují specifická zdravotní rizika, protože se jim klouby dostávají do poloh, které pro ně nejsou fyziologické. To může vyvolávat bolest, se kterou se bojuje hůř než se ztuhlostí nebo zkrácením.

Jiným mýtem ohledně flexibility jsou zkrácené hamstringy, tedy svaly na zadní straně stehen. Je obecně známý fakt, že tyto svaly mají tendenci ke zkracování. Proto si často myslíme, že jim pomůžeme protahováním. Jak ale říká fyzioterapeutka, „svaly se často nenatáhnou, protože se jedná o kompenzační mechanismus. Tělo si ty svaly zkrátilo z nějakého rozumného důvodu, ať už tím stabilizuje bedra nebo nahrazuje nedostatečnou práci gluteálních svalů.“ Pokud se tedy bez hlubšího zamyšlení vrhneme do protahování, tělu tento kompenzační mechanismus narušíme. Ne vždy je tedy protahování hamstringů to pravé řešení.

Neprotahujte se hned po běhu. V zimě mějte jiné pořadí priorit

Jako malí jsme ohební byli, lze se k tomu vrátit

Flexibilita zásadně ovlivňuje naši schopnost pohybu při sportu i v každodenním životě. Závisí na ní, jak pohodlně se dokážeme ohnout a zavázat si boty, ale třeba i jak efektivní bude můj záběr při plavání. Navíc působí preventivně jako ochrana před úrazem.

Patří mezi pohybové schopnosti a stejně jako všechny ostatní schopnosti se vyvíjí už od dětství. Naše tělo dosahuje maxima svých možností po fyzické stránce přibližně do dvaceti let. Pak už „výkonnost“ pomalu klesá, i když ne pro všechny schopnosti stejně, navíc jsou změny hodně individuální. Tento vývoj výrazně ovlivňuje životní styl, tedy naše životospráva, množství a druh pohybu, zaměstnání, ale i historie zranění a řada dalších faktorů. Aktivní člověk si tedy dokáže udržet flexibilitu na dobré úrovni do vysokého věku.

Proč a jak začít

Motivace ke zlepšení pohyblivosti může být různá, ale výsledek rozhodně ocení aktivní vyznavači pohybu i ti, kdo svoje tenisky už roky neviděli. Není totiž pravda, že by problémy s ohebností měli jen nesportovci, právě naopak. Při sportu zatěžujeme primárně určité svalové skupiny a opomíjíme jiné, což může vyvolat různé dysbalance nebo problémy. Proto by se kompenzačním cvičením a protahování měli věnovat všichni, abychom neměli jednu část těla přetíženou a druhou oslabenou.

Pokud se rozhodneme začít pracovat na flexibilitě až v dospělosti, budeme před sebou mít o něco těžší cestu. I tady ale platí, že věk je jen číslo a silná motivace dokáže zázraky. Vždycky se dá dosáhnout pokroku, jen to bude stát víc sil a času.

V každém případě lze jen doporučit, aby si člověk do začátku nechal poradit od odborníka. Diagnostika odhalí potřeby a omezení našeho těla, identifikuje problémové body a umožní nám vyhnout se cvičení, které by mohlo spíš uškodit než pomoci.

Jóga pro běžce, díl 1.: Rozhýbeme i ty nejzatuhlejší sportovce. Startujeme videoseriál

Protahování jako malé lázně pro naše tělo

„Protahování je to nejmenší, co tělu můžeme věnovat“, radí Hanka Willmannová. Metody pro zlepšení pohyblivosti se přitom dají rozdělit do dvou základních kategorií podle toho, jestli cvičení probíhá dynamicky nebo staticky. Každý cvik pak můžeme provádět buď aktivně sami nebo pasivně, s dopomocí. Výhodou druhého způsobu je, že partner nás dokáže lépe dostat do krajní polohy nebo nás v ní udržet, je tady ale potřeba ohlídat, aby nedošlo ke zranění.

Dynamické cviky zahrnují různá předkopávání, zakopávání, hmity celých paží, rotace těla apod. Cvičení se nikdy neprovádí plným švihem, vždy je to kontrolovaný pohyb. Musí být plynulý a měkký, aby nedošlo ke zvýšení napětí ve svalu, to by totiž zabránilo jeho protažení. Je zapotřebí větší množství opakování, alespoň 15. V minulosti byla dynamická cvičení základem rozvoje flexibility, ale dnes se dává přednost statickému strečinku nebo speciálním metodám. Dynamika pak má místo hlavně při rozcvičení před sportovním výkonem.

Statické cvičení je založené na tom, že dostaneme sval do krajní polohy a v ní po určitou dobu zůstaneme. Důležité je, že nesmíme jít do bolesti. Pokud chceme využít statická cvičení při rozcvičce, půjde o krátké výdrže. Primárně se ale strečink v závěrečné fázi po výkonu, kdy chceme navodit zklidnění a regeneraci. Přitom se doporučuje udělat jen jednu nebo dvě série, ale v každém cviku vydržet alespoň půl minuty.

Sportovci obvykle protahování zanedbávají, a to před tréninkem i po něm. Pokud mezi ně patříte a nechcete nebo nemůžete do tréninku protažení pravidelně zařadit, pak mu zkuste věnovat samostatný čas například večer. Cvičení by se mělo zaměřovat na zatěžované svaly nebo svalové skupiny. „Důležité je vnímat své tělo a respektovat jeho limity, mít nad pozicemi kontrolu“, říká fyzioterapeutka. Pravidelnost je určitě rozhodující, čím častěji, tím lépe.

Protahování je ale vhodné i pro nesportovce. V každodenním životě děláme řadu pohybů, často úplně nevědomky a automaticky. Díky tomu má snad každý určité svalové dysbalance vyvolané způsobem, jakým sedíme, chodíme nebo děláme jakýkoli pravidelný pohyb. A právě kvůli nim má pro každého smysl se protahování alespoň trochu věnovat.

7. 11. 2021 0 komentáře
0 FacebookEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky
  • Facebook
  • Instagram

Inzerce na Rungo
©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás