Patřil několik let mezi top světové manažery Microsoftu. Byl opravdu dobrý, ale taky tak moc pohlcený prací, že skončil v těžkých depresích a nakonec i v léčebně. Jan Mühlfeit už v technologickém gigantu nepracuje, nyní je globálním stratégem a mentálním koučem mnoha sportovců. “Chybí nám lídři, a to nejen ve sportu. Moc jich bohužel není. V tom vidím do budoucna trabl,” říká v rozhovoru.

Právě proběhla olympiáda v Číně. Sportovci dostali spoustu instrukcí, co dělat a nedělat. Používat povinnou oficiální aplikaci jen na telefonech, kde nemají žádná osobní data, nepřipojovat se k veřejným wifi sítím apod. Jak tohle může zamávat psychikou sportovce?
Tak není to první olympiáda v Číně a myslím, že sportovci tohle zvládnou. Daleko horší je v současné době covid, konkrétně omicron, který se šíří daleko rychleji. Představa, že se čtyři roky připravujete, a pak to ne svoji vinnou chytíte, je docela psychická rána.

A co tlak sociálních sítí na sportovce? Každý “znalec” si může drsně rýpnout, komentovat, urážet …
Tohle je strašně složité v tom, že sportovec musí, bohužel, na sociálních sítích být kvůli sponzorům. Je na ně tlak, aby tam nejen byli, ale byli i aktivní, reagovali. Většina prostě jinou volbu nemá než tam být. Ne každý je třeba Patrik Schick, který to řešit nemusí. Jediná cesta je naučit se k sobě ty negativní věci nepouštět, vybírat, co k sobě pustíme. Ono to není lehké, protože máme v sobě navíc velmi silně zakořeněné, že řešíme, co si o nás budou myslet ostatní. Člověka utváří jeho myšlenky, které tvoří emoce a ty pak vytváří ten mentální koktejl, který tvoří vítěze nebo poražené. Myslím si, že by sportovci měli být připravovaní na situace na sociálních sítích, ale tomu se vlastně nikdo nevěnuje. Řeší se až vzniklé problémy, ale ne prevence.

Víte, když se vám deset věcí během dne podaří a jedna ne, tak mozek sklouzává k tomu neúspěchu. Já sportovce, se kterými pracuji, učím “růstové myšlení”. To spočívá v tom, že si každý večer řekne, co se mu podařilo, poučí se z toho, co se nezdařilo a představí si, jak to budou dělat dál. Připomínám jim, že si mají brát zpětnou vazbu od těch, kteří tomu rozumí, protože tady chodí mraky “odborníků na všechno”. To máte jak s covidem. Spousty lékařů si moc vážím, ale nechápu, že někteří komentují věci kolem vakcín, když tomu vůbec nerozumí.

Ten moment večerního zamyšlení, kdy si večer přehraji úspěchy, neúspěchy a učím se se z vlastních chyb, ale můžeme dělat i my neprofesionální sportovci přece.
To rozhodně. Nejlépe se učíte z chyb, které je ale dobré zpracovat co nejdříve. Nevyjde vám třeba běžecký závod a vy to buď můžete zpracovat tak, že si řeknete: přepálil jsem začátek, nebo špatně jsem před závodem pil atd, a vynořím se z toho vlastně jako hrdina, že jsem se o kus posunul. Pokud se v tom ale budete pořád hrabat, tak z toho netrpíte jednou, když jste ten závod prohrál a pokaždé, když si na to vzpomenete. Tímhle si vytváříte strach do budoucna.

Jsou zápasy týmů, kdy už po generace se traduje, že ten a ten je nepříjemný soupeř a ten match si sebou nese cejch “na ně jsme nikdy neuměli hrát”. Lze s tím stigmatem něco dělat?
Je to tak. Za chemický koktejl v hlavě můžou tři parametry. Naše tělo, dech a mysl. Co se týká těla, tak u něj máme zakódované v hlavě, že svěšená ramena, hlava dolů je poraženecké gesto a generují se následně stresové hormony (kortizol, adrenalin atd.). Naopak, když tělem zaujmu co největší plochu, tak podle nejnovějších studií jde testosteron nahoru o 20 %, stresový hormon kortizol dolů o cca 25 % a moje schopnost riskovat je o zhruba 33 % vyšší. Když jsem začal spolupracovat s Patrikem Schickem, tak jsem mu říkal, že na hrací plochu musí nastupovat jako lev. 

Dech je důležitý v tom, že nám často amygdala (to je párová mozková struktura obratlovců – včetně člověka, umístěna ve střední části spánkového laloku a jako součást Papezova emočního okruhu je propojena hojnými drahami do ostatních částí limbického systému a do mozkové kůry. Amygdala hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky s emocionálním zabarvením. Významně ovlivňuje chování při strachu, radosti, zdroj Wikipedia) blokuje bránici. Přestavte si, že běžíte a někdo vás dohání a vy najednou začnete řešit „panebože, co budu dělat, co bude dál“. V tuhle  chvíli zapomenete správně dýchat a začne se vylučovat kortizol a v ten moment vás začne často píchat v boku nebo se dostaví žaludeční problémy. Pokud tohle dokážete ovládat, tak se zklidníte a začnete dýchat dobře a valíte dál. 

A pak je tu mysl. To, jak člověk přemýšlí, si určuje sám. Když jde do akce americká námořní jednotka SEAL, tak si s nádechem opakují “to dám, to dám, to dám”. Tomuhle se říká “mentální jingle”, který strachu nakope zadek. 

To je taková haka (původně hromadný maorský tanec. Bývá také označován jako bojový tanec, protože býval tančen bojovníky před bitvou. Je doprovázen akustickými projevy tanečníků; pokřikem doprovázeným gestikulací rukou, podupáváním, křikem, grimasami, vyplazováním jazyku, vykulováním očí a podobně. Významem tance bylo dodání odvahy bojovníkům a zastrašení nepřítele. Zdroj Wikipedia).
Přesně tak. Chemický koktejl si může v hlavě namíchat každý sám a je potřeba na to myslet. Já mám teď na ZOH několik sportovců, tak jsem jim říkal, že je potřeba začít několika rutinami, které mají rádi, aby je to potěšilo, protože je to o tom endorfinu, který do značné míry potírá únavu a bolest. On je totiž stokrát silnější než morfium. Pak je důležitý rytmus dne. Při LOH v Tokiu jsem s Lukášem Rohanem (český vodní slalomář a kanoista, byl stříbrný ve vodním slalomu) a Alexem Choupanitchem (český šermíř, bronzový na LOH v Tokiu) udělal jednoduché cvičení. Oba měli obavy, co díky covidu bude, tak dostali za úkol, aby si vzali papír a doprostřed si napsali tu obavu, jakou mají a okolo toho si napsali všechno to, co už v životě dokázali. Tohle vedlo k tomu, že se mozek přestal soustředit na tu obavu a oni si uvědomili, že olympiáda je jen dalším krokem na té jejich cestě. A nakonec oba uspěli. Hlava je, zvlášť ve vrcholovém sportu, alfa a omega úspěchu. 

Takže mentální odolnost je základ.
Ano. Všechno, co naběháte, natrénujete, naučíte se, tak se naskládá do dlouhodobé paměti, ale abyste to mohli využít na sto procent, tak se musíte bezvadně soustředit, protože mozek nereaguje na situace, ale predikuje je. On reaguje podle toho, co už jste prožili a umí to, že pokud se soustředíte, tak “vytáhne tu správnou fotku z minulosti” a naplánuje zdroje, kam má poslat kolik cukru, vody, soli atd. Ale tohle funguje jenom tehdy, pokud jste tady a teď v přítomném okamžiku a jsem schopný maximálně využít to, co má tvrdě natrénováno. Pokud ale mysl bloudí, tak mozek sice vytáhne “nějakou fotku z minula”, ale ta neodpovídá realitě a dělám chyby. Takže absolutní soustředění je klíčem k úspěchu.

Jak se dá naučit, aby byl člověk přítomen?
Dlouho dobu se mělo za to, že aby člověk podal optimální výkon, tak musí mozek pořádně kmitat. Ale tak to není, protože když se soustředíte na přítomný okamžik, tak mozek je maximálně zklidněný. A jak na to? Třeba meditací, kdy se soustředíte na jednu věc. Nebo mindfulness, při kterém děláte věci vědomě, prostě takový totální mentální trénink. Já můžu pít tenhle čaj automaticky, nebo se napiji a prožiji to, jak ten teplý nápoj klouže krkem. Takhle vědomě můžete jíst, chodit, čistit třeba zuby a podobně. Patrik Schick třeba tohle trénuje, když venčí psa. Zvířata jsou vždycky tady a teď. 

Já jsem se před dvěma roky potkal při US Open s tenistou Rafaelem Nadalem a ten mi řekl, že zlom v jeho kariéře nastal ve chvíli, kdy se naučil zapomínat minulý míč, bez ohledu na to, zda jsem ho vyhrál, nebo prohrál. Dosavadní vývoj, co se děje při závodě nebo utkání, se promítá do skóre, ale to mentální skóre, to co bude dál, to máme v hlavě. Míče, které jste odehráli, už nezměníte, ty jsou pryč, a tak jediné, co můžete ovlivnit, jsou ty další míče a úplně nejdůležitější je ten, který právě hrajete.

Máte ještě nějaký příklad sportovce?
Kdysi jsem se bavil v Americe na jednom kongresu s jednou ultramaratonkyní, která běhá 200 mil a ona mi říkala, že kdyby se soustředila na to, že má za sebou jeden maratón, pak přijde druhý, třetí atd, tak to by nedala. Ona se soustředí na každý probíhající krok. 

Už několikrát jste v rozhovoru zmínil fotbalistu Patrika Schicka, kterému se teď nebývale daří a je mezi top hráči světa. Já vždycky vnímal, že má obrovský talent, ale nějak se v tom plácal a nedařilo se mu to naplno prodat. A najednou nastal po posledním ME zlom. Co se s ním stalo?
My spolu děláme přes tři roky. Přišel za mnou, že potřebuje pomoc, protože mu situace, které na hřišti vyřešil špatně stále visí v hlavě. Když měl hrát poprvé proti Ronaldovi, tak to řešil. Bavili jsme se o tom a já mu říkal, ty můžeš k takovému zážitku přistoupit dvěmi způsoby. Buď si budu říkat, jak je skvělý fotbalista, že nikdy nebudu jako on a kdykoliv ho uvidíš na fotce, tak z něj budeš mít strach. Nebo si řekneš je mi 23 let a už hraju s Ronaldem. V tom je obrovský rozdíl. V tomhle uvažování se Patrik změnil a pro něj najednou žádná meta není nereálná. To vidíte na jeho výkonech nyní v německé Bundeslize. On svoji nejen fyzickou, ale i tu mentální kondici, bere hrozně vážně. Ještě bych k tomu dodal, ono, když se vám začne dařit, tak je to jako sněhová koule, která se nabaluje. Někdy se může stát, že ta koule narazí. A když si sportovec řekne „tak teď jsem prohrál, to je konec“, tak už se neodváží na ten kopec vyjít, nebo vyleze jenom do poloviny kopce, ale už to není úplně ono. Ty největší borci vylezou na vrch a roztočí novou kouli. Tohle je dobře vidět u tenisty Nadala. Před půl rokem to vypadalo, že definitivně skončí a koukněte na jeho  úspěch na Australian Open.

Jste mentálním koučem a pracujete s mnoha sportovci. Jaký sport je vám osobně nejbližší?
Popravdě mám rád všechny sporty. Dohromady jsem za svoji kariéru pracoval s asi padesáti sportovci. Nyní jich mám 32 a je to 21 různých sportů. 

To je dost sportů. Musíte všem rozumět?
Ne, nemusím. Třeba u jachtingu znám pravidla velmi zhruba. Sporty jsou sice různé, ale mentální bitva je pořád stejná, proto říkám, že šampión se cítí jako vítěz, i když momentálně prohrává. Můžu prohrávat, ale díky nastavením mysli, že se nevzdávám, to můžu otočit. Hraje se do konce, běží se až do cílové pásky. 

Teď se zeptám trochu osobněji. V roce 2011 jste padnul na dno, skončil na antidepresivech a byl v léčebně. Jak na to vzpomínáte s odstupem času?
Pořádně jsem mentálně neodpočíval a upadnul do těžké deprese. No, a buď se na to dá vzpomínat jako na selhání a trápit se tím pokaždé, když si na to vzpomenete, nebo k tomu přistoupit pozitivně. Já se na tom naučil spoustu věcí, nebojím se k těm vzpomínkám vracet. Je potřeba umět odpočívat nejen fyzicky, ale mentálně. 

Lze podle vás vůbec depresi přeprat bez odborné pomoci?
Takovou jakou jsem měl já, tak ani náhodou. Já tři měsíce ležel doma a pak byl stejný počet měsíců v psychiatrické léčebně, kde pomohla až ta chemie. Pokud máte lehký pocit vyhoření, tak pomůže například odpočinek, meditace, ale pokud se to rozjede, tak bez antidepresiv se to moc zvládnou nedá. Když vás přepadnou negativní myšlenky, nespavost a podobně, tak doporučuji jít hned k lékaři. Já kdybych k němu šel hned, tak by se to možná vyřešilo ambulantně. Byl jsem moc velký frajer, to byla chyba. V depresi nefunguje v hlavě racionalita a jedou jenom negativní myšlenky, kterým uvěříte. Nejhorší je stav, kdy přestanete věřit tomu, že se to může zlepšit. Ono to není jako zlomená noha, která časem sroste.

Poslední roky v covidové éře byly pro mnoho lidí psychicky neskutečně náročné. Lze z toho vyjít silnější, vítězně? Co v tak náročné situaci dělat?
Myslím, že ano, jen je dobré zmínit, že lidstvo bylo v daleko horších situacích. Měli jsme co jíst, pít, byli online atd. Nechci to zlehčovat, jen je fajn si tohle uvědomit. A když už k takové situaci dojde, myslím tím k řadě omezení atd., tak je určitě dobré dělat věci, které vás prostě baví, číst, sportovat, být vedle někoho, s kým je nám dobře. Pak je skvělé mít na každý den nějaký plán, dvě tři věci, který dokončíte. To je o  vašem dobrém pocitu, který dodává energii. Rozhodně je dobré být v kontaktu s okolím, klidně si jen zavolat, dát videohovor. Pokecat, poradit dobrou knihu, doporučit skvělý recept. Ten sociální kontakt je strašně důležitý. 

Myslíte, že si poneseme nějaké následky?
To je zatím těžké odhadovat. Nejsem lékař, ale z toho, co čtu, sleduji, tak to bez ztráty nebude. Například někteří sportovci se kterými spolupracuji a měli covid, tak stále nejsou po roce výkonnostně tam, kde byli. Do budoucna je to o tom, aby se lidi starali víc o sebe, sportovali, posilovali svoji imunitu. Jen bohužel v tomhle u nás nevidím nějaký plán, něco co by řešila i současná vláda. Tady mi chybí nějaká koncepce, vize. Do profi sportu tečou velké peníze, ale do masového sportování skoro vůbec, moc se nepropaguje. Vakcína je jedna věc, ale je potřeba myslet strategicky – na zdraví lidí. Chce to předsedu vlády, který skočí do kádě s ledem a půjde příkladem. Chybí nám lídři a to je u nás i ve sportu. Moc jich bohužel není. V tom vidím do budoucna trabl.