Osmdesátá léta byla s nadsázkou obdobím, kdy matička Země působila na lidi nižší gravitací a atmosféra byla prosycena vzduchem, jenž nekladl téměř žádný odpor. Tento úkaz byl o to zajímavější, že se vyskytoval převážně na atletických oválech. Tam vydržel do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, aby se během další dekády zabydlel na trasách významných cyklistických závodů.

Ne vždy dokázali sportovci těchto příhodných podmínek využít, nicméně řada výkonů z tohoto období se i dnes po téměř čtyřiceti letech jeví jako z jiného světa. Výkony té doby vyvolávají řadu často oprávněných pochybností. Abychom zachovali punc objektivity, nebudou v tomto textu kromě současných padat žádná jména. Pouze data a výkony představující jedenáctku rekordů v individuálních disciplínách (pod širým nebem), které odolávají v průměru přes 35 let. Přehled aktuálních držitelů zmiňovaných výkonů si pak můžete prohlédnout v tabulce pod textem.

Příběh se smutným koncem

16. července 1988 je den, kdy byl ustanoven nový světový rekord v běhu na 100 metrů žen. Výkon 10,49 s nulovou podporou větru odolává již 33 let. Samotná držitelka pocházející z jedenácti dětí se do světových tabulek nesmrtelně zapsala ještě o měsíc později, když 29. srpna na olympiádě Soulu hned dvakrát překonala světový rekord na 200 metrů nejprve semifinálovým výkonem výkonem 21,56 vteřin, aby jej v následném finále vyšperkovala do stále platné podoby 21,34. Ještě v témže roce ukončila kariéru, aby se mohla věnovat módnímu návrhářství.

Když ve věku 38 let během spánku náhle zemřela na epileptický záchvat, vyrojila se řada spekulací, nicméně následná pitva nenašla žádné stopy naznačující předchozí užívání dopingových látek.

Její výkony, ke kterým se v následujících desetiletích nedokázaly soupeřky přiblížit v přepočtu ani na dva metry, se začaly otřásat v základech až v letošním roce. Jamajčanka Elaine Thompson-Herah dokázala 3. srpna 2021 zaběhnout dvoustovku za 21,53 a o osmnáct dní později královskou poloviční trať dokonce za 10,54, čímž se přiblížila k historickému maximu na pět setin sekundy. Od překonání světového rekordu ji dělil doslova necelý krok. Vzhledem k jejímu progresu, je docela pravděpodobné, že to bude právě ona, komu se podaří alespoň jeden z těchto dvou rekordů překonat.

Sedmiboj, skoky žen

Další disciplíny, které se dají vnímat jako velká show osmdesátých let, je sedmiboj a skoky do dálky a do výšky žen.

Začneme sedmibojem. Tady to vypadá, že výkon 7 291 bodů z 24. srpna 1988 (olympiáda, Soul) může vydržet klidně další desetiletí, možná několik. Nejbližší soupeřka Švédka Carolina Klüft se v roce 2007 dokázala dostat na 7 032 bodů. Z hlediska osobního maxima druhé místo v historických tabulkách, nicméně rozdíl 260 bodů je tak propastný, že o nějakém ohrožení nemůže být ani řeč. Pro lepší ilustraci stejný počet bodů dělí Carolinu Klüft od Ukrajinky Natalie Dobrynské nacházející se v tabulkách na 21. místě.

Skok daleký je specifickou kombinací fyzických a motorických dovedností a také psychiky. Může se stát, že atlet za optimálních podmínek předvede své absolutní maximum, ke kterému se již nikdy nebude schopen ani přiblížit. Tak jak tomu bylo například u mužů při skoku Boba Beamona v Mexiku 1968, kdy v ideální nadmořské výšce, za maximální povolené podpory větru předvedl výkon, kterým překonal stávající světový rekord o 55 cm. Výkon, který je dodnes druhým nejlepším v historii, už nikdy nedokázal napodobit a jeho druhý nejdelší pokus zaostává za rekordním o více než půl metru. To však není případ dálky žen.

Světový rekord z roku 1988 činí 752 cm a za posledních dvacet let se k němu dokázala přiblížit pouze Ruska Taťána Kotova na méně než 20 cm. Deset z dvanácti nejlepších výkonů spadá právě do období osmdesátých let a z hlediska osobních rekordů pak pět z devíti nejlepších atletek. První stovka nejdelších ženských skoků je zahrnuje celkem 62 výkonů z období let 1980 – 1989 a tento fakt umocňuje skutečnost, že z těch zbylých 38 pokusů patří většina právě atletkám z osmdesátých let, které přesluhovaly i v pozdějších letech. Pro úplnost, maximum z letošního roku 717 cm se z historického hlediska dělí o 112 – 125. místo.

Výška je z trošku jiného soudku. Zde dominovala jediná atletka a její výkon 209 cm z roku 1987 rovněž dodnes úspěšně odolává. Narozdíl od mnoha jiných se však tento rekord drží na výsluní doslova zuby nehty. Již sedm žen se od té doby dostalo na výšku 206 cm a více. Naposledy Maria Lasitskene v Lausanne 2017. O žádný výkon z kategorie nedostižných se tedy nejedná. Uvidíme, co přinesou nejbližší sezóny.

400 metrů + 800 metrů = 74 let

Přesně tak dlouho již odolávají oba rekordy dohromady. A co víc, jestliže ženské sprinterské rekordy se letos otřásly v základech, tak nejlepší časy na tratích 400 a 800 metrů představují na atletických mítincích stále nedostižitelnou metu. 

Rekordní čtyřstovku za 47,60 z roku 1985 v současné době pouze na dálku pozdravila Salwa Eid Naser z Bahrajnu, když v říjnu 2019 zaběhla své osobní maximum 48,14 a zařadila se na třetí místo historických tabulek. Pouze dvě atletky v historii se dokázaly dostat pod 48 vteřin. Obě jak jinak než v osmdesátých letech a k osmdesátým létům se navíc váže i sedm z deseti nejlepších časů v historii.

Osmistovka je na tom podobně. Čas 1:53,28 zaběhnutý v Mnichově roku 1983 je oproti maximu aktuální jedničky Caster Semenya z června 2018 stále o vteřinu rychlejší. U držitelky rekordu kromě robustní muskulatury budilo podezření zejména rapidní zlepšení, kterého dosáhla během necelých pěti let – navíc v relativně vysokém věku. Ve svých 27 letech ještě nebyla schopna zaběhnout 400 metrů pod 53 vteřin, zatímco o pět let později se na této trati časem 47,99 stala držitelkou historicky druhého nejlepšího výkonu a ve stejném roce pak zaběhla na dvojnásobné trati již zmiňovaný a aktuálně nejstarší rekord atletických tabulek.

Abychom však rekordmance nekřivdili, nutno dodat, že začínala původně na sprinterských tratích 100 a 200 metrů, k delším postupně přecházela a navíc teprve ve svých sedmadvaceti letech obdržela vzhledem ke svým výkonům státní podporu nahrazující polovinu jejího tehdejšího platu v továrně, díky čemuž mohla začít pracovat na zkrácený úvazek a věnovat se naplno tréninku.

Koule, disk, kladivo

Začněme diskem mužů, jehož rekordní pokus 74,08 metrů se zrodil 6. června 1986 v Neubrandenburgu a všechny předchozí výkony přeletěl o téměř dva a půl metru. O faktu, že se jednalo o naprosto mimořádný výkon svědčí i to, že samotný aktér se ke svému světovému maximu již nikdy nedokázal přiblížit na méně než tři a půl metru a kromě dvou pokusů z let 2000 a 2006 (Virgius Alekna, Gerd Kanter) nikdo nepřehodil vzdálenost znamenající více než dvoumetrový odstup. Nezbývá než čekat, až to opět někomu ulítne.

30. srpen 1986, Stuttgart 86,74 cm a… kladiváři asi vymřeli. Pouze pět hodů za posledních sedm let se dokázalo probojovat mezi sto nejlepších výkonů. Všechny provedl Polák Pawel Fajdek, přičemž nejlepší 83,93 metrů jej řadí na 44. místo z hlediska všech platných pokusů a mezi atlety v historických tabulkách uzavírá první desítku. Šance na překonání rekordu v nedohlednu.

Disk ženy. Tady to v osmdesátkách holky zjevně přepískly. Disk z roku 1988 letící na vzdálenost 76,80 metrů by v dnešní době připomínal spíše dron. Sandra Perkovič výkonem 71,41 z roku 2017 zaujímá v historickém žebříčku patnáctou pozici a její pokus se krčí někde na sedmdesátém místě. Nikdo jiný za posledních bezmála třicet let nedokázal přehodit vzdálenost, kterou by od světového rekordu dělilo méně než pět a půl metru. Šance na překonání rekordu – přirozenou cestou téměř nulové.

Aktuální ženské koulařské maximum činí 22,63 metrů. Je z roku 1987 a ze současného pohledu nejvíce vzdáleno aktuálním možnostem. Za posledních deset let se nejlepším výkonem může pochlubit Novozélanďanka Valerie Adams výkonem 21,24, který je v tabulkách zařazen na 178. místě. Maximum z posledních dvou let 20,58 drží Číňanka Lijao Gong na 658. místě a do první stovky nejlepších pokusů se pro roce 1989 dokázaly dostat pouze dvě závodnice. Pohled do historických tabulek vyvolává dojem, jakoby současným vrhačkám poněkud ztěžkly koule.

Nepřekonatelný oštěp (anulován)

Absolutní rekord. Tentokrát však není na vině ani tak aktér jako samotný nástroj. 20. července 1984 uletěl dvoumetrovému obrovi oštěp do vzdálenosti 104,80 metrů a funkcionáře IAAF začal oblévat pot. Oštěpy v té době měly těžiště více u středu, aby nešly tak brzy k zemi. To však sebou neslo negativní efekt, protože se po dopadu občas nezapíchly do země, ale ještě chvíli klouzaly po trávě. V případě hodu výrazně přesahujícího 100 metrů tak hrozilo, že se po dopadu namísto trávy povozí po tartanu.

IAAF nejevila nijaký zájem udělat z běžeckých disciplín probíhajících souběžně s oštěpem adrenalinový sport, stejně tak jako oštěpáři z východního bloku netoužili v době studené války sundávat z kopí některého z amerických čtvrtkařů, a tak se těžiště oštěpu se přesunulo více dopředu, což mělo za následek zkrácení letu a zvýšení bezpečnosti. Veškeré rekordy se resetovaly a začalo se znovu od nuly. Aktuální rekord Jana Železného 98,48 metrů je od běžeckého oválu v uctivé vzdálenosti.

Jak to bylo doopravdy?

To se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme. Faktem je, že zejména v zemích východního bloku existovaly propracované státem řízené systémy dopingové podpory. Ačkoliv držitelům aktuálních rekordů užívání nepovolených podpůrných prostředků nebylo prokázáno, dokumenty zveřejněné zejména po pádu železné opony vypovídají přesný opak. Jedním z nich je i dopis, ve kterém jedna z rekordmanek píše stížnost na svaz, že její kolegyně z reprezentace díky „nadstandardním“ vztahům s některými členy realizačního týmu dostává vyšší dávky steroidů než ostatní. Čtenáře vystrašené vidinou bizarní představy bych chtěl uklidnit tím, že se nejednalo o koulařky.

Zároveň však nelze všechny házet do jednoho pytle a řešit to například tlustou čárou za minulostí v podobě smazání všech zápisů starších roku 1995, což je návrh, který již jednou oficiálně zazněl. Počkejme, co přinese čas. Je totiž docela možné, že některé disciplíny v budoucnu upadnou v zapomnění a s nimi i všechny podezřelé výkony.