72. stránka – RUNGO.cz

První dojmy. Horká novinka Garmin Epix 2 má amoled displej. Tester si ho zamiloval

od Pavel Tomek 18. 1. 2022

Garmin se až do této chvíle vyhýbal dotykovým displejům u nejvyšší řady svých hodinek. To se s příchodem modelu Epix 2 ale mění. Společně s Garmin Fénix 7 se jedná o nejvybavenější hodinky, jaké si můžete pořídit. A dotykový displej je třešnička na dortu. Dejte mu šanci, je to bomba!

Hodinky si hýčkáme teprve několik dnů, takže na regulérní recenzi si ještě budete muset chvíli počkat. Určitě vás ale nemůžeme ochudit alespoň o naše první dojmy. Začít nemůžu ničím jiným než dotykovým displejem. Ten je totiž skvělý. Vsadím se s vámi o cokoliv, že mu začnete velmi rychle dávat přednost před tlačítky. Displej reaguje na dotyk rychle, ovládání je velmi snadné a plynulé. Asi nejvíc jsem jej ocenil u map, kde pro mne bylo dřívější ovládání pouze přes tlačítka skutečně utrpení.

Úplně všechno přes dotyk ovládat nejde, nepřišel jsem třeba na to, jak bych se dostal do hlavní nabídky sportovních profilů nebo nastavení, drtivou většinu ostatních funkcí ale zvládnete obstarat právě dotykem na displeji.

Pro zaryté tradicionalisty musím uvést, že pokud by si na dotykový displej nedokázali zvyknout, mohou samozřejmě využívat pouze klasická tlačítka po bocích. Celý dotyk se dá navíc úplně vypnout, takže displej nebude reagovat. Opravdu rozumné mi to ale přijde snad jen u sportovních aktivit. Rozhodně si dotyk nebo nedotyk můžete různě navolit a používat tam, kde vám to přijde jako dobré řešení.

Nedá mi to, abych se nepodělil o dojem, že mi nové hodinky připomínají pohádku o Chytré Horákyni. Mají ovládání dotykem i nedotykem a typ displeje je úsporný i neúsporný. Abych to ale vysvětlil – o dotyku jsme si už napsali, zaměřím se tedy na typ displeje. Hodinky Garmin Fénix používají tradičně úsporný, transflektivní displej. Je to displej, který nezhasíná a je stále vidět, je skvěle čitelný na slunci, ale v šeru se musí podsvítit. Jeho výhodou je úspornost a nevýhodou trochu „vyblité“ barvy (pardon za ten výraz). I řada Fénix 7 používá transflektivní (tentokrát dotykové) displeje, ale Garmin tentokrát do platformy Fénix 7 osadil i vysoce jasné, barevně brilantní, dotykové AMOLED displeje. Aby se to nepletlo, pojmenoval tyto modely jako Epix 2. Epix 2 jsou velikostí a funkcemi shodné se středními Fénix 7, liší se jen zmíněným AMOLED displejem. My se teď věnujeme právě modelu Epix 2.

Displej u Epix 2 vypadá skutečně skvěle. Garmin se poprvé u nejvyššího modelu rozhodl pro AMOLED technologii, takže barvy jsou krásně jasné a zářivé. Prostě na displej je radost se dívat a s čitelností opravdu mít problémy nebudete. Chybí mi snad jen to, že displej nesahá až k okrajům hodinek.

Garmin Epix 2. Foto: Magdaléna Ondrášová

Velkou otázkou určitě bude, jaký vliv bude mít AMOLED displej na výdrž baterie. Tuhle otázku ale zodpovíme až v recenzi po dlouhodobějším testování. Určitě je ale nutné počítat s tím, že výdrž nemůže být tak dobrá jako u transflektivního displeje z Fénixu 6 a 7. Stejně tak nebylo zatím možné vyzkoušet všechny smart funkce, jelikož nový model, který jsme měli k dispozici ještě před oficiálním představením, ještě nebylo možné spárovat s telefonem, ale lze předpokládat, že vše bude fungovat, jak má.

Jak už je z fotek patrné, design hodinek už nijak novátorský není. Garmin se drží osvědčené tradice. Nebýt zářícího displeje, jen obtížně byste si uvědomovali, že na ruce nenosíte třeba Fenix 6. Ano, jsou tam drobné odlišnosti, ale ten základ je pořád stejný, třeba chybějící šroubky na lunetě nebo lépe chráněný senzor na snímání srdečního tepu. I Epix 2 jsou robustnější hodinky, které budou vypadat lépe na mužské ruce.

Kromě inovovaného displeje se uživatelé Epix 2 můžou těšit třeba na novou sportovní funkci, která by měla na základě vaší běžecké historie upozornit na riziko vyčerpání a včas poskytnout prostor pro snížení tempa. Hodinky by také měly pomoct zabránit, abyste zbytečně nepřepálili start. Oboje ale bude chtít více testování.

Stejně jako dříve, Garmin nabídne hodinky v několika verzích. A třeba safírová edice přidává vylepšený GPS přijímač s označením „Multiband“, s přístupem k více frekvencím satelitního GPS signálu. Přesnost polohy by tak měla být výrazně lepší než dříve a mělo by se to projevit nejen menšími úlety polohy v místech se zastíněným výhledem na oblohu, ale i stabilnějším tempem u běhu. Vyšší řada Epix 2 má přímo v hodinkách již topografické mapy Evropy a zbytku světa, do těch lěvnějších si je můžete stáhnout přes Wi-Fi. Pro lyžaře tu zase jsou SkiView mapy s názvy sjezdovek a hodnocení obtížnosti pro více než 2 000 lyžařských středisek po celém světě. Vše doplňuje čeká podrobná mapa Topo Czech PRO, kterou Garmin přikládá k hodinkám z české distribuce. Je tedy jasné, že si Garmin dal na novince opravdu hodně záležet.

A kolik tahle legrace bude stát? Závisí, zda zvolíte verzi se safírovým, vysoce odolným sklíčkem, nebo si vystačíte s tvrzeným Gorila Glass 3. Kovové prvky pouzdra hodinek zas mohou být buď z nerezové oceli nebo titanové. Ceny se pak pohybují v rozmezí mezi 21 900 Kč až 26 990 Kč. Není to málo, ale vypadá to, že tyhle hodinky způsobí na trhu rozruch.

Současně s Epixy se dnes začaly prodávat nové Fénix 7. První dojmy redakce a fotogalerii najdete níže.

Takhle má vypadat revoluce. Kultovní řada Garmin Fénix 7 dostala dotykové ovládání

18. 1. 2022 3 komentáře

Sporttestery Vybavení

Takhle má vypadat revoluce. Kultovní řada Garmin Fénix 7 dostala dotykové ovládání

od Marek Odstrčilík 18. 1. 2022

autor Marek Odstrčilík

Spousta skalních fanoušků nejvyšší řady Garmin po přečtení titulku dostala dozajista lehkou zástavu srdce s přesahem do mírného vyjevení. Ti, co hodně sportují, pohybují se po horách, běhají ultra atd., většinou moc nemusí dotykový displej, protože jim přijde zbytečný. Mám ale víc než dobrou zprávu, nové Garmin Fénix 7 jsou na hardcore sportovce nachystané. Zůstala jim všechna tlačítka a dotykové ovládání lze vypnout, nebo si ho nastavit jen tam, kde chcete.

Za mě je dotyk přesně to, co mi na řadě Fénix chybělo, a to především ve chvílích, kdy se člověk pohyboval v mapě nebo chtěl zareagovat na notifikace z telefonu. Hodinky nic neztratily ze svých skvělých sportovních funkcí a toho, proč je lidé tak milují. Naopak tohle je posouvá o notný krok směrem k novým uživatelům. Je skvělé, že vše funguje na výbornou, lehce, nic se neseká a dotyk je přesný.

Při běhu nebo jiných sportech je pořád lepší ovládání přes tlačítka, tedy alespoň pro mě. Ono trefovat se na displej, když poskakujete lesem, máte mokré ruce, nebo už melete z posledního, není nic ideálního, je to doslova peklo. Ale doma v klidu na pohovce – to je jiná. Listovat v hodinkách dotykem a koukat na stav třeba Body battery nebo jak tepe vaše srdce, to je naprostá paráda.

Fenomén Fénix: od doby kamenné po dobu byznysovou

Hodinky Garmin Fénix používají tradičně úsporný, transflektivní displej, tentokrát ale dotykový. Tento typ displeje, který nezhasíná a je stále vidět, je skvěle čitelný na slunci, ale v šeru se musí podsvěcovat. Jeho výhodou je úspornost a nevýhodou méně výrazné barvy.

Jaké mají Garmin Fénix 7 materiály?

Celá řada Garmin Fénix 7X se liší jen použitými materiály, pamětí a novým, přesnějším typem GPS přijímače (dvoufrekvenční – Multiband GPS) u modelů hodinek se safírovým sklíčkem. Tohle by mělo mít za následek daleko přesnější GPS (zatím nebyl čas toto otestovat), když jste v místech, kde není ideální viditelnost na oblohu. Základní Garmin Fénix 7X mají základní solární sklíčko – TEST: Fénixy se solárním dobíjením od Garminu. Kolik vydrží? – tvrzené Gorila Glass 3 technologií, mají kovové části pouzdra hodinek z nerezové oceli, nemají v sobě topografické mapy světa a Evropy, stejně tak ani podrobné Topo Czech PRO, ty si musíte dohrát. Vyšší řady mají kovové části pouzer z titanu,sklo mají safírové a topografické mapy světa a Evropy už jsou přednahrané v paměti.

Nové Garmin Fénix 7X. Foto: Veronika Pilátová

I samotný design prošel trochou těch změn. Na lunetě už nenajdete viditelné šroubky a senzor pro měření tepové frekvence je lépe chráněný. To se mi moc líbí a dávám palec nahoru

Jelikož jsme měli Garmin Fénix 7X k dispozici ještě před oficiálním představením, tak je nešlo propojit s telefonem a aplikací Garmin Connect. Smart funkce vyzkoušet tudíž nešly, stejně tak i pořádně výdrž baterie. Ta by ale měla podle Garmin být zase o kus lepší. Popravdě už Fénix 6X Pro nebylo co v tomhle směru vytknout. Ale nechme se překvapit.

Drobnost, která u Garmin Fénix 7 potěší

Na závěr ještě jedna z novinek, která mě opravdu nejen překvapila, ale i nadchla. Tou je svítilna. Ta je umístěná nahoře z boku hodinek, má několik LED diod a různé stupně intenzity (svítí docela silně) a kromě možnosti si posvítit třeba na mapu, tak ji můžete využít i pro běh ve tmě, abyste byli daleko lépe vidět. Nebo trefit se na konci tréninku klíčem do zámku. Drobnost, která rozhodně potěší.

Některé naopak nepotěší ceny. Ale vzhledem k tomu, co hodinky umí, jaké jsou použity materiály, jak je vyladěný software a to, že obecně šla cena elektroniky díky covidu a nedostatku jednotlivých dílů nahoru, tak to není nic překvapivého. Základní Garmin Fénix 7 startují na částce 16 990 Kč a vyšplhají se až na 27 990 Kč. V prodeji ale jsou i starší Garmin Fénix 6, jejichž funkce a ceny nejsou vůbec špatné.

Víc jsme toho neměli čas stihnout, ale větší testování rozhodně připravíme.

Kromě nové řady Garmin Fénix 7, byly představeny i nové hodinky Epix 2. Ty jsou ale vlastně úplně stejné jako „sedmičky“, jen mají opravdu parádní AMOLED displej a posouvají zážitek z používání skvělých sportovních hodinek úplně na jiný level. A jaký je náš první pohled na ně? Čtěte níže.

První dojmy. Horká novinka Garmin Epix 2 má amoled displej. Tester si sporttester zamiloval

18. 1. 2022 1 komentář

Výživa Zdraví

Diety roku: „Středomořská“ má hlavu i patu a je ideální pro nastavení nového životního stylu

od Karolína Hornová 17. 1. 2022

autor Karolína Hornová

Spartánské jídelníčky, striktní počítání kalorií, mixování hektolitrů zeleninových šťáv… Ne, trendem tohoto roku je trvalá změna přístupu ke stravování a dlouhodobě udržitelný životní styl, inspirovaný jídelníčkem Středomoří i vegetariánů. Co na „diety roku“ říká nutriční specialistka Kristýna Báčová, DiS.? Posvítíme si postupně na tři z nich.

Magazín U.S. News & World Report přinesl žebříček diet, jež patřily mezi ty světově nejúspěšnější za uplynulý rok. Středomořská, Flexitariánská a DASH dieta si našly množství příznivců mezi odborníky, jejich pacienty, klienty i celebritami. Je jim společný komplexní zdravý přístup k jídelníčku, možnost přizpůsobit si ho svým konkrétním potřebám, i to, že nenastolují striktní pravidla. Spousta zeleniny, ovoce, ryb ale i vybrané lahůdky ze Středomoří a s lehce orientální příchutí – to jsou tři nejlepší diety, které příští rok budete chtít držet. Podívali jsme se na ně podrobněji a postupně ve třech článcích ty nejlepší představíme i rozebereme s nutriční specialistkou Kristýnou Báčovou, DiS: Co se jí na dietách líbí, co by udělala jinak, a na co si máme dát pozor?

Středomořská dieta

Poprvé byla popsána v šedesátých létech, ale větší pozornost k ní byla upřena v průběhu let devadesátých – a to nejen proto, že šlo o období zvýšeného zájmu o diety obecně, ale také díky „objevení“ Středomoří americkými turisty a rozšíření povědomí o místní kuchyni. Středomořská dieta je nyní oficiálně doporučována americkými asociacemi pro srdeční choroby a diabetes a stala se také součástí tzv. Dietary Guidelines for Americans, příručky která mezi americkými občany šíří osvětu o zdravém životním stylu a má za cíl mimo jiné bojovat proti obezitě.

Co to je středomořská dieta? Středomořský jídelníček je založen na konzumaci ovoce a zeleniny. Maso zde zastupují ryby a mořské plody, které jsou zdrojem nenasycených tuků, zejména omega-3 mastných kyselin (podobně jako hojně užívaný olivový olej, ořechy a semínka). Minimální zastoupení mají mléčné výrobky, ze kterých dominují čerstvé sýry a jogurty. V poslední době je na vzestupu také kuchyně z oblasti severní Afriky a Izraele, která středomořskou dietu obohacuje o vysoký podíl luštěnin (převážně cizrny), celozrnné obiloviny (guinoa, bulgur, pšenice farro) a také exotická koření (koriandr, směs za’atar a další).

Co nepatří do středomořské diety? Ne vše, co se jí ve Středomoří, patří do středomořské diety. Především je to červené maso, tučné maso a uzeniny a také tučné mléčné výrobky, jako jsou vysokotučné sýry nebo máslo (ale třeba i italský smetanový krém mascarpone). Dále byste měli zapomenout bílé pečivo. (Ano, třeba francouzské bílé bagety, italskou pizzu nebo foccaciu). Ovoce by nemělo být nijak doslazené. Středomořská dieta ale nemá žádné striktně „zakázané potraviny“ ani nestanovuje striktní pravidla pro příjem kalorií – vše si můžeme nastavit podle svých potřeb.

Pro koho je vhodná? Ideální je pro ty, kteří dietu neberou jako krátkodobou (a omezující) kúru, ale jako cestu ke změně a zdravému životnímu stylu. Co se týče onemocnění, je středomořská dieta vhodná pro kardiaky a diabetiky (kteří si ji mohou snadno modifikovat podle doporučení svého lékaře, např. co se týče množství přijatých sacharidů) a je také vhodnou cestou pro přirozené a zdravé hubnutí a budování základu nového, zdravého životního stylu.

Proč je oblíbená? V průzkumu časopisu U.S. News & World Report zvítězil tento styl stravování na celé čáře – tedy hned v několika kategoriích, v jejichž rámci se diety porovnávaly. Důležitým kritériem je, že středomořská dieta je jednou z nejméně náročných co do následování pravidel a sestavování jídelníčků. Obsahuje širokou škálu chutí a každý se v ní může najít po svém. Oblíbenost tkví i v tom, že je založena na reálných kuchyních zemí, které máme spojené s pozitivními konotacemi.

Středomořská dieta pohledem odbornice
„Středomořský styl stravování mám moc ráda. Jedla jsem tak dva roky, když jsem bydlela ve Španělsku a tělo mi na této stravě opravdu skvěle fungovalo. V tu dobu jsem měla náročné dvoufázové kondiční tréninky v beach volejbale, pravidelně jsem plavala jeden kilometr v moři a hodně jsem běhala a cvičila jógu. Můj organismus i při takové zátěži velmi rychle regeneroval a kondice se zlepšovala. Tělo tedy dostávalo vše, co potřebovalo,“ shrnuje Kristýna Báčová a dodává: „Ale pozor – ve Španělsku jsou pro tento styl celkově ideální podmínky.“ „Pokud chce člověk jíst s příslibem Středomoří, tak máme v České republice omezené možnosti. Kvalitní, čerstvé a mořské ryby jsou drahé a ty levnější ze sádek bych nekonzumovala. Druhy zeleniny je dobré přizpůsobit zemi, ve které žiji. A to znamená u nás vybírat sezónně, protože jak všichni víme, tak rajčata nevoní stejně ze supermarketu (celoroční), jako ty námi vypěstovaná, nebo když si je koupíme na trhu někde v oblasti okolo Středozemního moře,“ radí odbornice. „Opatrná bych byla v případě, že se někdo rozhodne kompletně vyřadit červené maso, i když ví o tom, že trpí na nedostatek železa. Pak je fajn promyslet důkladně složení stravy, navýšení rostlinných zdrojů a dbát na dostatek vitamínu C, který vstřebatelnost zvyšuje,“ upozorňuje Kristýna Báčová. Doporučuje zkonzultovat s lékařem krevní hodnoty a popřípadě zvolit vhodný doplněk stravy.

Středomořská dieta pohledem odbornice

„Středomořský styl stravování mám moc ráda. Jedla jsem tak dva roky, když jsem bydlela ve Španělsku a tělo mi na této stravě opravdu skvěle fungovalo. V tu dobu jsem měla náročné dvoufázové kondiční tréninky v beach volejbale, pravidelně jsem plavala jeden kilometr v moři a hodně jsem běhala a cvičila jógu. Můj organismus i při takové zátěži velmi rychle regeneroval a kondice se zlepšovala. Tělo tedy dostávalo vše, co potřebovalo,“ shrnuje Kristýna Báčová a dodává: „Ale pozor – ve Španělsku jsou pro tento styl celkově ideální podmínky.“
„Pokud chce člověk jíst s příslibem Středomoří, tak máme v České republice omezené možnosti. Kvalitní, čerstvé a mořské ryby jsou drahé a ty levnější ze sádek bych nekonzumovala. Druhy zeleniny je dobré přizpůsobit zemi, ve které žiji. A to znamená u nás vybírat sezónně, protože jak všichni víme, tak rajčata nevoní stejně ze supermarketu (celoroční), jako ty námi vypěstovaná, nebo když si je koupíme na trhu někde v oblasti okolo Středozemního moře,“ radí odbornice.
„Opatrná bych byla v případě, že se někdo rozhodne kompletně vyřadit červené maso, i když ví o tom, že trpí na nedostatek železa. Pak je fajn promyslet důkladně složení stravy, navýšení rostlinných zdrojů a dbát na dostatek vitamínu C, který vstřebatelnost zvyšuje,“ upozorňuje Kristýna Báčová. Doporučuje zkonzultovat s lékařem krevní hodnoty a popřípadě zvolit vhodný doplněk stravy.

Na další dietu pohledem odbornice se můžete těšit v pondělí za týden.

17. 1. 2022 0 komentáře

Inspirace Rozhovory

Dušan Erbs: hrdý táta, trenér a úspěšný běžec se psem i bez něj. Inspirujte se talentovaným hobíkem

od Adéla Ptašková 14. 1. 2022

autor Adéla Ptašková

Dušan má zářezy jak v klasickém běhu, tak v běhu se psem. Je mistrem Evropy v krosu a vicemistrem ČR na 3000 metrů překážek. V canicrossu se stal mistrem ČR, Evropy i světa. Kromě toho je hrdý táta dvou talentovaných dětí a zapálený trenér. Pojďme si Dušana, potažmo canicross, představit blíže.

Kdo je Dušan Erbs?

Po opuštění učitelské profese se již přes 10 let pracovně pohybuji ve vodách farmacie. Doma, v lese i na atletické dráze mi běhají dvě šikovné děti, Sofie a Samuel. Přináší nám do života velkou radost. Manželku mám jednu, a to naprosto úžasnou. Takže mi jedna opravdu stačí. Katka je mi velkou oporou při všem, co dělám, sport nevyjímaje. V botníku nyní zabírám místo asi pěti páry běžeckých bot.

Lokací jsem trošku rozstřelený. Narodil jsme se v Hořicích v Podkrkonoší. Pak se mým domovem a dodnes srdečním městem stal Hradec Králové. Ten jsem opustil v roce 2007 a šel za hlasem své manželky do Prahy Uhříněvsi. No a aby se to nepletlo, tak canicrossovou klubovou příslušnost mám ve svém hradeckém klubu SK Děti Severu a při bězích nosím na hrudi koně z AC Pardubice.

Jak to všechno začalo?

Atleticko-běžecké začátky souvisí u mě s tělocvikem a základní školou v Hradci. Když ostatní nadávali, že budeme běhat 1 500 metrů na čas, tak já se tajně radoval. Zapojoval jsem se mimo jiné do různých atletických klání, jako Pohár rozhlasu a meziškolní soutěže. Pak přišel pan učitel Křemenák, vedl nás při tělesné výchově. Doporučil mi hradecký atletický oddíl TJ Sokol HK. Tam jsem tehdy dostal svého prvního trenéra, pana Mareše a začal objíždět klubové závody.

Dalším velkým mezníkem byl rok 1996, během studia druhého ročníku na gymnáziu v Hořicích. V této době jsem započal individuálně trénovat pod vedením trenéra Jardy Sommera z Hradce Králové. A moje běhání dostalo úplně jiný řád a obrovský skok ve výkonech. Byl mým trenérem dlouho – až do dospělosti. Nyní si již tréninky ladím sám, ale k panu Sommerovi si rád zajdu na kus řeči, když jsem v Hradci králové a čas dovolí a samozřejmě pravidelně otvírám staré tréninkové deníky.

1. liga České Budějovice. Foto: se svolením Dušana Erbse

Začátky canicrossu – první úspěchy s kokršpanělem a postrojem od maminky

Jak jsem si tak běhal po atletické dráze i mimo ní, tak jsem si pořídil svého prvního pejska. Byl to kříženec kokršpaněla. Běhal se mnou po lesích na trénincích. Tehdy jedna známá přišla s informací, že se v Bělči nad Orlicí, tedy kousek za hradeckým barákem, pořádají nějaké závody se psy. Tak jsem se ponořil do internetových vod a hledání informací. Zjistil jsem, že existuje nějaký canicross a co je k němu potřeba. Teoreticky jsem se také vzdělal do začátku na přednášce o mushingu od Soni Klikarové, kterou tenkrát pořádala v kulturáku v Hradci králové. Maminka mi tehdy ušila můj první canicrossový opasek, vyrobil jsem si z gumicuku odpruženou šňůru s karabinou a postroj velikosti S jsem koupil ve stánku ManMat u Jardy Soumara. Byl podzim 2003 a já se postavil v atletických tretrách na start svého prvního canicrossového závodu v Červeném Kostelci. Druhé místo mezi velkými psy bylo překvapením pro mě i všechny ostatní. Doyll příliš silově netáhl, ale běhal rychle a nezdržoval mě. A pak to již mělo předvídatelný scénář. K Doyllovi přibyl v roce 2005 můj první velký parťák Artuš. Byl to krásný pes od Jirky a Lindy Suchých. Tehdy ho nazývali Šumavský závodní pes. Oproti klasickému „evropákovi“ (evropský saňový pes) měl v sobě ještě příměs krve Českého horského psa. Byl to obrovský srdcař a čtyřicet kilogramů vážící bojovník. Od té doby kombinuji ve svém životě atleticko – canicrossové tréninky a závody. Dnes mě v canicrossu doprovází pokračovatel linie Merlin.

Rozdíl mezi klasickým během a canicrossem? Canicross neodpouští

Bavíme-li se o špičkovém canicrossu, rozdíl je zásadní. A to samozřejmě v rychlosti běhu. Ten pravý canicross je o tahu psa a tím pádem o zvýšení rychlosti běhu. S tím ale souvisí i technika běhu. Rozsah pohybů je mnohem větší. Neustálá práce s krokem je intenzivnější. Canicross ve vrcholném provedení klade důraz i na větší fyzickou přípravu horní poloviny těla, zejména svaly břicha, hrudníku a zad. Rychlost okolo 2:30 minut na kilometr anebo canicrossový seběh v terénu nic neodpouští.

Ideální psí parťák a jeho stravování

Jak jsem již zmiňoval, sám jsem vstoupil do světa canicrossu s kokršpanělem. Běhat se dá opravdu s každým psem, který bude chtít běžet dopředu. Ne vždy tomu tak ovšem je, jak můžeme vidět na závodech. Ale dveře do velkého a vrcholného canicrossu vám otevře především evropský saňový pes. Jedná se o různé linie z různého křížení. Ale základem tohoto neoficiálního plemene je ohař.

Pokud bych psímu parťákovi dával něco „extra“ jen před závodem, bylo by to asi špatně. Závodní pes musí mít doma samozřejmě neustálou péči ve výživě. Kvalitní pravidelná strava je základ a nutností pro dobré výkony a především dlouhověkost jsou i vhodné doplňky stravy – kloubní výživy, různé oleje atd. Před a po závodech je potřeba pejska dobře zavodnit a poskytnout doplnění energie a minerálů.

Legenda a zakladatel českého ultra Tomáš Rusek: za 48 hodin uběhl 433 kilometrů

Tréninky se psem pouze jako doplněk

Vždy jsem stavěl a stavím na sólo přípravě a neustále kombinuji vytrvalostní běhy, atletickou dráhu a canicross. Canicrossové tréninky (tedy vlastní běh v zápřahu se psem) zařazuji doplňkově. Slouží především k seběhání se se svým psem a zvyknutí si na dané tempo. Jsou fyzicky náročné zejména na pohybový aparát a přinášejí díky rychlosti vysoké riziko zranění běžce. Z toho důvodu je zařazuji jednou za čas v závodní sezóně. Psa připravuji v zápřahu hlavně na kole či běžkách v zimě a beru jej na volno na mé běžecké tréninky.

Česko jako canicrossová velmoc?

Za canicrossové velmoci jsou považovány asi stále ty země, odkud tento sport vzešel, tedy Francie a případně Belgie. Ale vůbec bych se nebál Českou republiku k těmto zemím přiřadit také. Máme zde také evropskou a světovou špičku nejenom v canicrossu, ale též v disciplíně bikejöring (cyklista a pes) a scooter (jezdec na koloběžce a pes).

Dušanův běžný den a jeho motivace

Se dvěma dětmi, školou, prací, domácími úkoly, dětskými kroužky a tréninky, s vlastními tréninky a tréninky psa a dalšími domácími povinnostmi je to „rychlík“. Někdy si všimnu i nějaké zastávky….

A motivace? Když nevyběhnu dnes, tak nemusím ani zítra a pak vlastně už nikdy. A to vlastně nechci. Když prší, tak si vezmu nepromokavou bundu, řeknu si, že ten déšť je jen voda a jdu. Prostě musím…

O trénování

Trénování mě baví moc. Jak u dospělých, tak u dětí. Již jsem několikrát uvažoval o trénování někde v atletickém klubu. Ale dokud chci trénovat sám sebe a dělat běh na výkonnostní úrovni, tak působnost někde v oddíle příliš časově nezvládám.

Nyní se věnuji lidem při pomoci v individuálních trénincích a také vedu dvě Běžecké školy v Praze – na Praze 4 a v Praze Uhříněvsi. Zde je to práce s dospěláky i s dětmi.

Osobně se snažím věnovat i svým dětem. Sofie i Samuel jsou pro sport velmi nadaní. Oba chodí do atletického oddílu TJ Sokol Říčany. Dceru Sofii ovšem běh uchvátil mnohem více, tak se ji snažím tréninkově vést v rámci jejího věku. Má obrovský talent pro vytrvalostní sporty a bojovného ducha. Miluje canicross jako já a minulý rok vyhrála s Merlinem mistrovství Evropy a republiky. Na běžecké závody jezdíme s dětmi v průběhu celého roku.

No a nyní jsme ve fázi, kdy s manželkou připravujeme otevření atletického oddílu pro děti a mládež u nás v Praze Uhříněvsi. Poslední roky k nám začalo chodit do Běžecké školy spousta dětí a my bychom je chtěli podpořit a rozvíjet atleticky dále. Tak snad se den a týden natáhne…

Plány do budoucna – závody s dcerou, kros i dráha

Nesplněné běžecké sny asi nemám. Běh, včetně canicrossu, mi přinesl do života spousty radostí a úspěchů. Těším se na každou další sezónu, kdy budu zdráv a moci dávat do přípravy a závodění maximum, co mi tělo a čas dovolí. Ono zkrátka s přibývajícím věkem a složitější regenerací tu zdravotní hodnotu posouváte vzhůru.

Tuto sezónu bych rád absolvoval společně s dcerou mistrovství světa v canicrossu, kam jsme se vítězstvím na MČR loňský rok nominovali. Má to být začátkem května ve Francii, tak uvidíme, co covidová situace dovolí. A dále seriál krosových závodů a jiné hezké „pouťáky“. Stále se ještě upínám k času na 10 km za 35 minut. Je to daleko za mým osobákem z mladých let, ale je to taková má nynější veteránská meta. Také bych se v rámci veteránských kategorií rád vrátil k té pravé běžecké atletice – na dráhu.

Dušan Erbs *1979
Oblíbený závod v ČR\SK: canicross – Červený Kostelec, běžecký závod – Kros Sázava Největší úspěch: canicross – titul Mistr Evropy a světa v canicrossu Nejoblíbenější jídlo před závodem: nemám Nejoblíbenější jídlo po závodu: po zklidnění žaludku cokoliv Nejlepší regenerace: sauna Nejméně oblíbený trénink: stupňovaný tempový běh

Dušan Erbs *1979

Oblíbený závod v ČR\SK: canicross – Červený Kostelec, běžecký závod – Kros Sázava
Největší úspěch: canicross – titul Mistr Evropy a světa v canicrossu
Nejoblíbenější jídlo před závodem: nemám
Nejoblíbenější jídlo po závodu: po zklidnění žaludku cokoliv
Nejlepší regenerace: sauna
Nejméně oblíbený trénink: stupňovaný tempový běh

Autor textu: Dušan Erbs a Adéla Ptašková

14. 1. 2022 0 komentáře

Běhání Inspirace Sporttestery Vybavení

Suunto mění majitele. K převodu dojde v první polovině roku a opět bude čínský

od Magdaléna Ondrášová 13. 1. 2022

autor Magdaléna Ondrášová

Amer Sports, vlastník značky Suunto, oznámil 10. ledna transakci, která znamená jediné, značka bude v nejbližší době měnit finského majitele za čínského.

Amer Sports, vlastník i dalších silných značek, z nichž v Česku si vybavíte hlavně Wilson, Atomic a běžci především Salomon, sama měnila vlastníka asi před třemi lety za čínskou ANTA Sports. Nyní se „zbavuje“ pouze jedné značky, a to Suunto. Jak značka Suunto uvedla na svých stránkách, smlouva již byla podepsána a k jejímu naplnění dojde v první polovině roku 2022.

Nový majitel Suunto

Co víme o novém majiteli? Liesheng je přední čínská technologická společnost zaměřená na segment chytré a sportovní nositelné elektroniky, která byla založena teprve v roce 2015 v čínském Guangdongu. Sebevědomě o sobě prohlašuje, že v oblasti bezdrátového audia (značka Haylou) se řadí na celosvětovou špičku.

Vzkaz prezidenta Suunto fanouškům

Prohlášení firmy Suunto uživatelům značky slibuje, že se jich tato změna nijak nedotkne a slibuje zachovat jak produkty, tak digitální služby, četnost aktualizací hodinek, zákaznickou podporu i servis, jak byli dosud zvyklí. To samé se týká ochrany dat.

„Zaměřujeme se na vývoj špičkových produktů, inspiraci k dobrodružnému životnímu stylu a na ochranu oblasti, kde působíme,“ řekl Heikki Norta, prezident značky Suunto a dodal, že společnost Liesheng slíbila i nadále řídit svou činnost z finského města Vantaa.“

„V dlouhodobém horizontu nám partnerství s novými vlastníky rozšíří pole působnosti při dalším vývoji nových účelných výrobků pro outdoorové nadšence,“ prohlásil ještě Heikki Norta.

Jen čas ukáže, zda to byl dobrý krok, a díky změně začnou produkty Suunto běžci opět vyhledávat. Poslední recenze jejich produktů totiž na Rungo nedopadly úplně nejlépe.

Suunto „válí“. Přechod na nové platformy a ukončování podpory Movescount budí emoce

TEST: Suunto 7, hodinky, které vás nadchnou i zklamou

13. 1. 2022 0 komentáře

Pohyb Zdraví

Odřeniny mezi půlkami i rozbité koleno potrápí. Jak je při sportu řešit?

od Klára Sýkorová 11. 1. 2022

autor Klára Sýkorová

S odřeninami má svou zkušenost snad každý sportovec, ať už jsou způsobené pádem na kamenitou cestu nebo třením o lem oblečení. Každý tak hledá způsob, jak odřeniny co nejrychleji vyléčit nebo jak jim v ideálním případě úplně předejít. Proto jsme ve spolupráci s PharmDr. Janou Ulvrovou, vedoucí Pilulka Lékárny na Senovážném náměstí v Praze, dali dohromady několik tipů pro prevenci i ošetření.

I když se při sportování zrovna neporaníte o větev, kameny nebo si neustelete na štěrkové cestě, někdy se odřeninám prostě nevyhnete. Jsou sporty a sportovní vybavení, které si o vznik odřenin vyloženě říkají. Mě osobně před pár lety ošklivě potrápil lem dresu při swimrunu, podobně problematické může být i kolo, přeskáče nebo neopren.

Jindy stačí mít pár kilo navíc nebo i jen sportovat v horkém dni, aby člověka nějaká ta odřenina navštívila. Pak je potřeba vědět, jak ji ošetřit, aby se člověk mohl co nejrychleji vrátit ke svému oblíbenému sportu.

Jak odřenina vzniká

Z fyziologického pohledu vznikají odřeniny při sportu tak, že se epidermis (povrchová část kůže) poškodí třením při kontaktu s jinou částí těla, prostředím nebo vybavením. Často stačí i jen fakt, že se tělo fyzickou námahou zahřeje a začne se potit. Tím dochází k vyššímu tření, které nakonec vede k poškození.

Odřenina je považována za lehké poranění kůže, protože se po jejím zahojení nevytvoří jizva. Jak vysvětluje PharmDr. Ulvrová: „Pokožka pouze zarudne a je bolestivá, ale do pár dní se zhojí. Horší jsou případy, kdy jsou poškozené i hlubší vrstvy kůže. V takovém případě může vzniknout zjizvení nebo i traumatická tetováž, pokud v ráně uvízne nějaké cizí těleso. Na to už domácí ošetření mastičkou zpravidla nestačí.“

Kouzelná vazelína jako základ prevence

Pokud chce člověk vzniku odřenin předejít, je z dlouhodobého pohledu dobré o pokožku pravidelně pečovat. Také je potřeba používat vhodné vybavení a boty, aby člověka nikde nic nedřelo, a to ani v zátěži. To se nedá zajistit jinak než zkušeností a praxí, a je proto velkou chybou jít do závodu s vybavením, které nemáte otestované.

Před samotným sportovním výkonem se dají kritická místa preventivně ošetřit přelepením nebo bandáží a pomůže i namazání. V lékárnách jsou dostupné silikonové lubrikační gely, které poměrně dlouho vydrží chránit ohroženou pokožku před odřením. Osobně ale nedám dopustit na klasickou vazelínu, kterou koupíte nejen v lékárnách, ale i v běžné drogerii. Navíc vydrží i po namočení, takže je ideální pro sporty, jako je například triatlon.

Když už je kůže odřená, vyčistit, namazat a zalepit!

Pokud si přece jen odřeninu způsobím, je klíčová první pomoc. Důkladnější ošetření bude samozřejmě vyžadovat odřenina, která nevznikla jen tím, že mě dře tričko, ale například při pádu. „Takovou ránu je dobré očistit mýdlem a tekoucí vodou, případně okamžitě dezinfikovat, pokud mám po ruce vhodnou dezinfekci (např. Dettol nebo Betadine). Taky musím z rány odstranit všechny cizí předměty jako kamínky, štěrk apod.,“ doplňuje lékárnice.

Po očištění je potřeba postižené místo ošetřit nějakým hojivým prostředkem a překrýt. „K tomu je optimální krytí s použitím speciálního gelu či masti na bázi kyseliny hyaluronové nebo s přídavkem desinfekčních látek“, říká PharmDr. Ulvrová a doplňuje, že na výběr jsou různé roztoky, gely nebo masti (Actimaris, Hemagel, Bepanthen a další), které mají antiseptický nebo antibiotický účinek. Účinně funguje i hydrogelová náplast.

Cílem je zajistit tzv. vlhké hojení a nenechat odřeninu vyschnout. To by potom rána nepříjemně svědila, ale hlavně by se prodloužila doba léčby. Mimochodem, i tady je možné použít pro zvlhčení vazelínu.

Jíst „před“ nebo „po“? Radíme běžcům začátečníkům

Osobní zkušenost je nepřenositelná

Odpověď na otázku, kdy můžu jít zase sportovat, je hodně individuální. Někdy stačí ránu vyčistit a přelepit, jindy to tak jednoduché není. Hodně záleží na tom, kde se odřenina nachází a jestli je dané místo exponované dalšímu otírání. Nedostatek trpělivosti nebo soudnosti může vést jen ke zhoršení stavu a prodloužení hojení.

Stejně tak nelze kategoricky stanovit, který přípravek je pro ošetření ten nejlepší. Ty, které jsou citované v tomto článku, jsou jen výběrem z nabídky, která je na trhu. Každému navíc vyhovuje něco jiného, takže zatímco PharmDr. Ulvrová má jako osobního favorita Hemagel, šéfredaktorka tohoto webu Magdaléna Ondrášová nedá dopustit třeba na Bepanthen mast. Důležité je držet se základních zásad pro prevenci i ošetření, aby se člověk s odřeninami trápil co možná nejméně.

Diskutujte pod článkem, co pomáhá právě vám!

11. 1. 2022 0 komentáře

Nezařazené

Jíst „před“ nebo „po“? Radíme běžcům začátečníkům

od Magdaléna Ondrášová 9. 1. 2022

autor Magdaléna Ondrášová

V běhu a jídle každému sedne něco jiného. Jiný druh jídla i to, jak moc na lačno potřebujeme vybíhat. I tak máme několik zásad pro začátečníky, kteří neví, jak na to.

Mám vybíhat na lačno, abych neměl těžký žaludek? Ale co když mi dojde energie? Mám jíst tedy během tréninku? Když už se odhodláme začít běhat a vypadá to, že to půjde, začne přirozeně začátečníky trápit mnoho otázek, na které hledají odpovědi. Zda jíst před během, je jedna z nich.

Před během se nejí

Když vybíháte, měli byste být na lačno, jinak se vám nepoběží moc dobře. Někomu stačí nejíst hodinu předem, někomu nestačí dvě. U mě osobně je to například tak, že jsem začínala na dvou hodinách a čím jsem starší, tím se doba prodlužuje. Aktuálně jsou pro mě ideální tři hodiny po jídle. Znám i takové jedince, kteří jsou snad křížení Boltové s drtiči kuchyňského odpadu. Někde mezi nimi a mnou se nachází střed, který je nejpočetnější a pravděpodobně se tam zařadíte i vy.

Jste začátečníci a chodíte na svých dejme tomu dvacet až čtyřicet minut joggingu. Opravdu za tu dobu nezhynete hlady, naopak oceníte pocit lehkosti. A jako bonus si začne tělo brát z vašich tělesných zásob.

Poslední jídlo před během

Abyste před vyběhnutím co nejrychleji vytrávili a žaludek nestávkoval, je ideální dát si jako poslední jídlo něco lehkého. Všichni dobře víme, co je na náš žaludek těžší, že tatarák, hovězí biftek i řízek nás zaplácne na dlouho. Mezi lehčí stravu určitě řadíme sacharidy ve formě těstovin, rýže či brambor a k tomu lépe stravitelnější rybu nebo drůbeží maso. Ne smažené, ne tučné. Nejdete na závod podat vrcholný výkon, takže to nemusíte hrotit, můžete zařadit třeba i vlákninu v podobě zeleniny.

Pokud si nemůžete vybírat a k obědu je guláš se šesti, tak si dejte jen poloviční porci. Je to takový kompromis. I zde platí, že vy sami si musíte časem zjistit, jaký je váš žaludek a co snese.

Hlady šilháte a máte jít běhat

Vybíhat vyhladovělí také není úplně nejlepší nápad. Ať už je běh první činnost po probuzení, kterou hodláte dělat, nebo jste zanedbali jídlo během dne a právě se chystáte vyběhnout, je tu možnost, jak si něco dát těsně před tréninkem. Ještě jsem neslyšela o nikom, kdo by nesnesl před během banán. V tomto ohledu je to zázračná potravina. Konkrétně u mě je to dokonce jediná možnost, jak si něco dát a přesto mi pak nebude těžko. V mém případě pouze půl banánu. Mnoho lidí také snese bílé pečivo jako toustový chléb s marmeládou.

I v tomto případě poslouchejte své tělo, testujte ho a vyzkoušejte si, co sedí vám. Pokud jdete běhat před snídaní a necítíte hlad, nemusíte do sebe rozhodně něco cpát jen proto, že jste celou noc nejedli.

Pití

Před během je dobré se napít vody. I zde platí, že všeho s mírou. Nejlepší je dodržovat pitný režim a pít v průběhu celého dne. Tak bude tělo nejlépe hydratované. Před během stačí vypít menší sklenici vody. Není třeba pít do zásoby a pak celou dobu žbluňkat. V tropických dnech při delších bězích je to pak něco jiného, ale o tom zase až jindy.

Po běhu

Po běhu pak můžete doplnit energii tak, jak jste už zvyklí z běžného dne. Ideální je do půl hodiny si dát nějakou energii ve formě trochy cukrů. Nemusíte své stravování ale nijak přehnaně řešit, pořád jste v začátcích a jde především o to, pravidelně si dopřát svou chvilku pohybu.

Ať se vám hezky běhá a hlavně ve svých začátcích vytrvejte. Uvidíte, že to stojí za to!

9. 1. 2022 0 komentáře

Cyklistika Cyklistika Trénink

20 kilo dolů je výzva. Tuk musí pryč a to není žádná sranda

od Marek Odstrčilík 7. 1. 2022

autor Marek Odstrčilík

Ty kila! Kdo jezdí trochu víc na kole, tak ví, že tahat sebou zbytečné kilogramy je terno. Po rovině to tak nějak jde, ale jakmile se silnice trochu zvedne, není to dobré, vlastně na prd. A tak s tím musím bojovat a rovnou říkám, že to opravdu bude pro mě ten nejtěžší úkol. Naštěstí mi můj trenér vytyčil tyto zásady a díky nim to, myslím, zvládnu.

Čím víc zhubnu, tím líp, protože trasa, dnes již kultovního Strade Bianche, je nekompromisní a není vůbec snadná. Nahoru dolů po šotolinových cestách vstříc nádhernému dojezdu v Sieně. A to chceš. Co ale nechceš, je trápit se na 180 kilometrech s tukovým outěžkem…

Jak jsem si vedl v závěru roku

Prosinec jsem projezdil většinou doma na trenažéru, poznal díky Rouvy nebo Tacxu spoustu krásných míst a myslím, že najezdit potřebné kilometry nebude tak složité. Co mě naopak děsivě straší je ono shazování. Rád bych se dostal z nějakých 110 kilogramů na 90. A to není sranda. Teda pro mě. Do 40 let to vždycky šlo dobře, ale teď to je takové nějaké pracnější. Vím, jeden by řekl: NEŽRAT, ale to při tréninkové zátěži prostě nejde. Takže cukr pryč (a to mám tak rád dobrý černý lehce oslazený čaj), mouka a žádné Haribo (holt mé medvědy sní cizí lidé).

S tím vším dokážu vlastně žít. Trápení mám s pravidelností v jídle. Nějak nezvládám sednou si k němu ve správný čas, a to teď mluvím především o svačinách, protože trénink mám dvakrát denně, a to v jejich době. Dopoledne to řeším kvalitním proteinem, který mám od Inskoporu (chutná mi, nemůžu si stěžovat). Odpoledne pokulhávám, ale to vyladím.

Co nesmí chybět v tabletkách na klouby, aby fungovaly. Chodroitin a další prvky

Co se týče tréninku, tak dopoledne jezdím na vyšší tepy a v druhé části dne zase vyšší kadencí, ale na nižší tepy. Kadence je vůbec něco, co se snažím řádně pilovat, protože díky ní nedostávají nohy tolik zabrat. Tepová frekvence je pro mě důležitá ze dvou důvodů. Zaprvé kvůli shazování a za druhé kvůli mému operovanému srdci. Takže pořád mi pípají upozornění nastavených zón. Trenér Martin Kubala mi do měsíčního plánu ještě zařadil pravidelné protahování a trochu toho posilování, takže o zábavu je postaráno.

Tohle všechno, co píšu, je hezké, jenže když to vše je v prosinci, tak je vám jasné, že sem tam člověk něco uzobne, tady lehce povolí a druhý den vánoční si hned k ránu z určité povinnosti dá salát a rybu. Ano, to vše se mi povedlo, ale musím říct, že jsem se i tak snažil hlídat a nepřehánět to.

Držet daleko striktnější jídelníček není pro mě snadné, jelikož dobré jídlo miluji, ale vím, že pokud si chci trasu Strade Bianche užít, tak není jiná cesta. Je to boj, ale co v životě není a navíc je to pro mě takové zábavné trápení. Jen by ta pneumatika mohla splaskávat rychleji. Věřím, že díky Strade konečně shodím, a snížím tak i zdravotní rizika a omezení, která si s kily táhnu už dlouhou dobu.

Takhle se nefotím rád, ale je třeba doložit, že si svých 20 kg nadváhy na svém dlouhém těle, nevymýšlím. Foto: Magdaléna Ondrášová

Slovo trenéra Martin Kubaly

Plánovat na prosinec nějakou tréninkovou ofenzívu by nebyl zrovna nejlepší nápad, stejně tak tlačit na přehnanou disciplínu v oblasti stravování. Naopak, někdy je lepší popustit uzdu volnosti a začít svěřence připravovat na náročnější období. Jediným cílem na prosinec bylo strávit na kole přiměřené množství času – pokud možno zábavnou formou a maximálně rozšířit portfolio doplňkových aktivit.

Ostrý začátek jsme obligátně naplánovali na začátek nového roku a kromě maximalizace ujetých hodin přišla na řadu i jedna z klíčových fází přípravy – shazování. Jedním z dílčích cílů je redukce hmotnosti o dvacet kilo. Samozřejmě, že to nepůjde najednou ale minimálně ve třech vlnách v průběhu celého roku. Proč?

Sundat bezmála čtvrt metráku tuku není žádná legrace

Abyste si představili, kolik je zapotřebí vyvinout úsilí pro spálení takového objemu zásob, tak počítejte se mnou. 20 kg tuku skýtá energii přibližně 180 tisíc kcal, což by hladovějícímu na pustém ostrově stačilo k přežití na čtvrt roku, v případě Marka se pak jedná o palivo na cca 5 000 kilometrů. Při kontinuálním dlouhodobém shazování by to sice nebyl neřešitelný problém, ale my kromě sundávání nadbytečných kilogramů potřebujeme také trénovat. Stručně řečeno – dieta a současný růst výkonnosti nebývají nejlepší kamarádi.

Pro udržitelnost jakéhokoliv redukčního programu jsou důležité následující zásady:

Nenutit svěřence jíst něco, co mu nechutná (u Marka tento problém odpadá, protože si v apetitu nezadá s kafilerkou). Pokud máte nevhodně sestavený stravovací plán, budete jej dodržovat v lepším případě čtrnáct dní.
Nehladovět (pokud nejsi profík – ten to za nějakých 10 až 100 tisíc eur měsíčně musí vydržet). Přehnaný nutriční deficit má za následek jednak ztrátu odhodlání, energie a navíc vytváří v těle iluzi nedostatku, což vede ke zpomalení metabolismu a zvýšené tendenci ukládat si přijatou energii do tukových zásob.
Jednoduchost. Nedělat z toho složitou vědu. Prostě seškrtat potraviny s extrémně vysokým glykemickým indexem, nastínit obecná doporučení a neřešit gramáž každého sousta, protože tím člověka uvedete akorát do stresu. A stres vede ke snížení odhodlání, vytváří v těle iluzi nedostatku a … zkuste hádat.
Dodržet doporučený příjem makroživin, minerálů, vitamínů a stopových prvků. Díky kvalitnímu výživovému doplňku – proteinu nemusíme řešit komplikované sestavování jídelníčku. Ten by ve své redukované podobě nemusel důležité prvky v dostatečné míře poskytnout. Mezi námi, i bez redukčního programu je dosažení plnohodnotného zastoupení všech živin čistě otázkou teorie, která s reálnými možnostmi běžné populace koresponduje v lepším případě na úrovni 50 procent.
Disciplína. Pokud chcete čehokoliv dosáhnout, tak se bez ní neobejdete. Je to základní kámen každého úspěchu. V našem případě se disciplína bude týkat zejména tréninku. Hodiny a hodiny jízdy v nízkých tepových frekvencích. Ryze aerobní režim bez nějakých excesů. Pokud vás zajímá, co je největším problémem většiny cyklistů, tak tím je právě umění jezdit pomalu. Jet třeba tři hodiny v kuse v nízkém tempu, a i když vám to cuká nohami, tak prostě nezrychlit. Pokud vám to přijde jednoduché, tak si to zkuste. Ne jednou, ne dvakrát ale měsíc v kuse. Abyste to dokázali, musíte mít buďto úplně vymaštěnou hlavu anebo být naprosto zapálení pro svou věc. A v nejlepším případě obojí.
Cukry? U Marka je momentálně žádané vysazení bílého cukru a omezení potravin obsahujících bílou mouku, slazených nápojů, sladkostí a ovoce. Přičemž jejich zařazení může být v omezeném množství bezprostředně před, v průběhu nebo po výkonu z důvodu, aby nedocházelo k vyčerpání zásob glykogenu a Marek netrpěl hladem.

O projektu

Jmenuji se Marek Odstrčilík a zanedlouho mi bude 50. Řekl jsem si, že není na co čekat a zkusím si začít plnit nějaké ty sny, kterým nebylo přáno se zatím uskutečnit. Miluji sport snad ve všech jeho podobách a úplně nejvíc jsem u vytržení z cyklistiky. Kolo je totiž geniální vynález a to vlastně ve všech svých podobách.

Vždycky mě lákalo si zkusit projet nějakou etapu Gira, Tour de France nebo jednorázového závodu a zkusit, jaké to je. A jelikož mám ve svém srdci úplně nejblíže Itálii, tak hned první volba padla na nádherný závod v toskánské krajině – Strade Bianche. Tady se snoubí krása a dřina. 184 km nahoru a dolů, 3 000 nastoupaných metrů, 11 šotolinových úseků. Když je horko, oblaka prachu, pokud prší, kluzko a bahýnko. Ale pro tu krásu Toskánska to podstoupím, tohle chci přesně zažít. Tak sledujte mou přípravu, trápení, skřípání zubů, smích a radost.

Všechny díly seriálu najdete zde.

Na mé cestě na trasu Strade Bianche mě provází podpora těchto značek: kola Canyon, funkční oblečení Sensor, helmy MET, a mně, velmi chutnající sportovní výživa Inkospor. Díky všem za důvěru.

7. 1. 2022 5 komentáře

Cyklistika Cyklistika Silniční kola Trenažéry Trénink

“Odpanění” klasického cyklisty aneb stal se ze mě obývákový princ

od Rungo 4. 1. 2022

autor Rungo

Vždycky jsem říkal, že trénink doma není ono, že jezdit v obýváku mě nebaví, že si to raději odjezdím venku, byť v mrazu. Člověk se někam podívá, nadýchá se čerstvého vzduchu a je to pořád klasická jízda na kole. Trenažer, kde je kolo na pevno uchycené, ani se nehne a člověk tak kouká maximálně na televizi, mě úplně nelákalo. Měl jsem dokonce úplně obyčejný trenažér, ale znamenalo to opravdu jen šlapat a pustit si u toho film, i tak to byla celkem otrava a přišlo mi, že jde víc o trénink hlavy než těla.

Jak se ale rozvíjí technologie, přišly chytré trenažéry, aplikace Zwift (virtuální svět, jak počítačová hra) a Rouvy (reálné trasy nasnímané na kameru), což už vypadalo zajímavěji. Loni to v mé bublině (čti u mých přátel) začal být skutečný boom. Jezdilo hodně lidí, účastnili se hromadných virtuálních jízd, kde si i povídali (telekonference) a někteří jezdili i závody. A to už mě začalo zajímat a po pravdě i trochu lákat. Trenažér ale vyšel na poměrně dost peněz a v tu dobu se mi je do toho nechtělo investovat. Odjezdil jsem to tedy venku.

Jak se blížila zima, čím dál víc jsem o trenažéru uvažoval, dokonce i poptával nabídky. Velkou výhodu, kterou jsem v tom viděl, bylo také to, že když mám děti, mohu trénovat a přesto být s nimi. Mezi tím mě přemluvil kamarád „Mrkef“, abych mu poslal data svého proslulého trojúhelníku (trasa Poděbrady – Nymburk – Sadská – Poděbrady), aby ji mohl nahrát na Rouvy a zkusit. Chytlo se více lidí a začali se mezi sebou předhánět. Na mojí trase! Měl jsem chuť tam vlítnout a předjet je…

A pak to přišlo. Naskytla se velmi dobrá nabídka. Lákadlo zařadit se do té skupiny, zajet trojúhelník a tahle nabídka přinesly své ovoce. Zadal jsem objednávku. Neskutečný, bude ze mě „obývákový princ“. Když jsem to řekl kamarádům, ani tomu nechtěli věřit. Ale musíme se pořád rozvíjet…

První zkušenost s Rouvy

Den D. Přišla bedna. Celý natěšený jsem to doma vybalil, sestavil, nasadil kolo, vypnul topení a otevřel okno, rozběhl aplikace a okamžitě zadal na Rouvy trojúhelník. Nejrychlejší byl tehdy kamarád s přezdívkou Mario66 a průměrnou rychlostí na těch jedenatřiceti kilometrech 40,7 km/h. Cíl byl jasný, být rychlejší. Bohužel, nemám dost chytrou TV, takže jsem Rouvy pustil na mobilu, na který není vidět nejlépe, a tak jsem jel podle Garminu. Nedošlo mi tehdy, že Garmin nemá údaje o trase, takže bere čistě jen data z trenažéru. Vypálil jsem na trať a držel rychlost na Garminu kolem 42 km/h (v aplikaci to znamenalo skoro 50 km/h, ale to jsem neviděl a netušil). Vydržel jsem to takhle prvních 10 km. Pak jsem málem omdlel.

Při rozboru s kamarády jsem dostal okamžitě za uši, že jsem se zbláznil jezdit bez ventilátoru. Hned odpoledne jsem si nesl z prodejny domů jednu vrtuli… Druhý pokus dopadl o mnoho lépe, průměr jsem dostal na 41,9 km/h a získal rekord trati.

Zwift, Tacx nebo Rouvy? Každá aplikace na cyklotrenažér má něco svého

Hned od začátku mě mezi sebe přibrali Vlčáci, jak si původně říkali, dnes už CSVC (Czech & Slovak virtual cycling). Ochotně mi se vším radili, jezdím s nimi hromadné jízdy a taky závody. A to je taky velká legrace. První závod jsem zaspal hned v prvním brdku. V reálném světě člověk vnímá, že za ním se tvoří nástup. Ale tady vidí člověk jen před sebe. Takže přestože jsme jeli do kopce slušný tempo a já se zkušeně držel v háku za první dvojicí, najednou se kolem přehnalo TGV o 30 lidech. Chtěl jsem je dohnat, takže klasicky vyletěl ze sedla. V reálu, za jízdy, jdu nahoru a dopředu s pohybem kola. Udělal jsem tedy tenhle nacvičený pohyb. Div jsem nepřeskočil berany… Kolo v trenažéru stojí na místě, že.

Jednoduše jsem zjistil, že jízda doma na trenažéru je prakticky něco jiného. Dalo by se to označit za svou vlastní disciplínu. Pořád ale platí, že vše odjeté je v nohách a zúročí se i venku, což jsem si už stihl ověřit na vlastní nohy. Vtipné bylo, že jsem si zase musel zvykat na to, že se pode mnou to kolo pohybuje. Pořád jsem zelenáč, učím se, ale baví mě, že je zase vidět ten posun a těším se, že mi to zase pomůže být o kousek lepší v sezóně. A jestli přestanu jezdit v zimě venku? To ani náhodou. Jízda venku je prostě jízda venku. Názor na trenažér jsem však musel přehodnotit a uznat, že to má svoje plus a kouzlo.

Dnes už je chytrý cyklotrenažér skoro povinný bytový doplněk, zvláště, když jste prostě Cyklomagor. Foto: Petr Jaderný

Autorem textu je Petr „Cyklomagor“ Jaderný

4. 1. 2022 1 komentář

Nezařazené

Bezdrátové sportování s True Wireless sluchátky

od Rungo 4. 1. 2022

autor Rungo

KOMERČNÍ SDĚLENÍ Když se řekne sportování, bývá problém najít sluchátka, která bez potíží zvládnou výzvu, jakou je právě běhání. Ideální volbou by proto pro milovníky hudby mohla být právě True Wireless sluchátka. Ta nejen dobře drží, ale hlavně jsou zcela bezdrátová. True Wireless sluchátka tak představují skvělou sportovní variantu s kvalitním zvukem. Jsou zkrátka připravená na aktivní život.

Bezdrátová sluchátka jsou na trhu už nějakou dobu, co je ale zásadní rozdíl, je právě zaměření. K dostání je široká škála typů, ale už jen málo z nich můžeme považovat zasluchátka opravdu vhodná na sport. Nyní se postupně dostávají do popředí nové vylepšené kousky, které zvládnou náročné aktivity, pot nebo prach. Mimo to díky spoustě nových funkcí ohromí uživatele například čidlem tepové frekvence.

TWS sluchátka nemají žádný propojovací kabel ani pásek, a to díky samostatné baterii umístěné v každém sluchátku. Zdroj energie je tím pádem zajištěn, a to bez nutnosti jakéhokoli kabelu. Na základě mikro přijímače získávají sluchátka pomocí Bluetooth signál z telefonu a ať už chcete poslouchat hudbu nebo si vyřídit hovor, vše velmi obratně zpracují. Každé sluchátko má také zabudovaný mikrofon a u některých značek se setkáme se samostatným ovládáním přímo na povrchu sluchátka. Jedná se buď o možnost vypnou/zapnout, přijmout hovor nebo například zapnout Google Asistent nebo Apple Siri.

Skvělý zvuk, dobré basy a pasivní izolace okolního hluku je součástí téměř každých lepších kousků. Na jedno nabití vydrží několik hodin, a když už se vybijí, je tady pouzdro, které je schopné sluchátka rychle dobít.

Design sluchátek se pohybuje nejen v různých barvách ale také ve škále velmi pěkných materiálů. Povrch je dělaný tak, aby odolal prachu a potu. Některé varianty jsou dokonce voděodolné, ale u této možnosti vždy velmi záleží, do jaké hloubky a na jakou dobu. Samotné gumičky do ucha bývají ve třech velikostech a v případě ztráty se dají koupit náhradní. Pro ty, co mají starost, že by mohly přijít o sluchátka a někde je „vytřepat“ se u některých typů prodávají také háčky za uši. Pouzdro bývá jediná položka, která potřebuje k nabíjení kabel.

Sluchátka Philips TAA7306. Foto: Phillips

Philips TAA7306 – Go for it

Jako velmi povedený kousek můžeme uvést sluchátka Philips A7306 True Wireless. Jsou ideální pro moderního sportovce a zaručují výjimečné přizpůsobení a pohodlí díky výběru ze tří různých barevných špuntů a tří odnímatelných spon na uši. Sportovní nadšenci mohou také sledovat svůj výkon pomocí vestavěného monitoru srdeční frekvence sluchátek Philips GO TAA7306, který je kompatibilní s většinou populárních fitness aplikací, jež jsou v současné době k dispozici.

Sluchátka poskytují vynikající ochranu před úrazy díky vodotěsnosti, odolnosti proti prachu a potu. A protože čistota je pro většinu uživatelů také nejvyšší prioritou, lze model TAA7306 vyčistit za něco málo přes 20 sekund díky funkci automatického čištění UV zářením v nabíjecím pouzdře. Uživatelé mohou také zůstat v bezpečí díky speciální funkci režimu poslechu okolí pouze jedním klepnutím, která umožňuje okamžitý přístup k okolním zvukům.

Parametry:
– Bezdrátová sluchátka s technologií vestavěného monitoru srdeční frekvence
– Šest hodin poslechu (plus 18 hodin navíc s nabíjecím pouzdrem)
– Design: Měkce pogumované odnímatelné špunty a háčky za uši – vodotěsný, prachotěsný a odolný proti potu (bezpečné až do jednoho metru ve vodě po dobu 30 minut)
– Podporuje Google Assistant a Apple Siri
– Režim povědomí o okolní situaci. Aktivováno jedním dotykem

4. 1. 2022 0 komentáře

Inspirace Inspirace a příběhy

Legenda a zakladatel českého ultra Tomáš Rusek: za 48 hodin uběhl 433 kilometrů

od Rungo 2. 1. 2022

autor Rungo

Při šestidenním etapovém závodě v Austrálii zase urazil neuvěřitelných 812 kilometrů. Nebavíme se zde o závodech na kole, Tomáš Rusek byl vášnivý běžec a svůj koníček přetavil i do organizování závodů. Jak svýma očima vidí živoucí legendu, sepsal jeden z dalších význačných českých ultramaratonců, Dan Orálek.

Mnoho dnešních běžců, kteří začali pár roků zpět, má představu, že ultramaraton je jen další módní záležitost, která přišla na svět společně s aktuální oblibou běhání. Je pravda, že běh je asi na vrcholu popularity v rámci celé historie běhu jako sportu, ovšem běh jako prostředek pohybu má historii tak dlouhou, jako je historie lidstva.

Také ultramaraton (i když se mu tak neříkalo) má jako sport o dost delší historii než například maraton, který se objevil poprvé až na olympiádě v Aténách roku 1896. Na druhou stranu rozvoj olympijského hnutí a také běhání maratonů odsunulo ultra tratě do pozadí na dlouhých asi 90 let. V Československu sice moc běhů nad maraton nebylo, ale za to tady byla celá řada dlouhých pochodů na 50, 100 i více kilometrů, které někteří odvážlivci místo pochodování raději běhali. V 80. letech se objevilo i pár závodů na klasických ultramaratonských tratích jako bylo 100 km a 24 hodin a zároveň se začala profilovat generace ultramaratonců, která se dokázala prosadit skvělými výkony i na mezinárodní scéně. Některé jejich úspěchy stále ještě nebyly překonány. Mezi běžci, kteří tehdy začínali a dosáhli opravdu na ty nejvyšší mety patří Tomáš Rusek.

Tomáš je ročník 1948 a první jeho ultramaraton, který najdete ve statistikách, je 100 km z roku 1977, kdy mu bylo 29 let a hned to bylo pod 7 hodin, tedy přesněji 6:58:25. Pro ty, co nejsou úplně v obraze, tak poslední Čech pod 7 hodin byl Orálek v roce 2011.

Tomáš v 80. letech na poli ultramaratonu startoval především ve 100kilometrových závodech, ale hlavně na těch zahraničních. V té době pracoval na vysoké veterinární škole a podle neověřených informací jeho spolupracovníků – pořád běhal. Tehdejší situace ještě ultramaratoncům do karet příliš nehrála. Svými starty v zahraničí si zároveň začal plnit svou druhou nebo spíše první vášeň, kterou vždy bylo cestování. Když se podíváte na seznam výsledků ve statistikách, tak můžete vidět závody v Itálii včetně legendárního 100 km del Passatore. Belgický závod Nacht van Vlaanderen nebo slavná stovka ve Franouském Amiens. Zvláště Itálie patřila mezi jeho oblíbené země.

V 90. letech se pro Tomáše, stejně jako pro všechny občany Československa, otevřel celý svět, a kromě toho začal závodit na delších tratích, což znamenalo mnohem více trénování a pochopitelně i cestování. Na druhý pokus se mu povedlo zaběhnout za 24 hodin 236 km, a to v Basileji. Itálie byla pro Toma velmi oblíbená země a běžci v Brně těží z jeho kontaktů dodnes, když se pravidelně zúčastňují závodu v Castel Bolognese. Jde o závod na 50 km a mohu ho jen doporučit, protože italská pohostinnost, srdečnost a také jméno, které si zde Češi za 30 let získali, nám stále otevírají dveře v každé nové sezóně.

Tomáš byl ovšem činný i organizačně, protože hned v roce 1990 stál u založení Československé asociace ultramaratonců jako její prezident a hned po rozdělení našich států také vzniká jeho přičiněním Česká asociace ultramaratonců (ČAU), která funguje do dnes.

Protože ultramaratonci chtějí vždy běžet ještě dál, tak se mezi jeho závody v roce 1994 objevil i závod na 48 hodin, a to v německém Kolíně, kde zaběhl výkon světové úrovně v délce 403 km, což mu zajistilo vstup na ten nejslavnější závod na 48 hodin, který se běhal ve francouzském Surgeres. Tam v roce 1995 zaběhl český rekord – 433,384 km, který byl dlouhé roky druhým nejlepším výkonem za světovým rekordem Yiannise Kourose, který mimochodem ve stejném závodě běžel 470 km a rok později zde ustanovil do dnes platný světový rekord v hodnotě 473,495 km.

Tomáš se kromě účasti na závodech také rozhodl pár závodů uspořádat a mezi ty slavné, které se už neběhají, patřilo také 48 hodin v pavilonu „Z“ brněnského výstaviště. Tento závod se konal až do roku 2009, a kromě toho, že byl ve své době jediným halovým závodem na 48 hodin, zde padl dvakrát světový rekord. Poprvé v podání dalšího běžce napojeného na Brno, Jardy Kocourka, který v roce 1998 zaběhl 423,262 km a až v roce 2007 ho překonal Tonny Mangan s výkonem 426,178 km.

Nemoc, která se nazývá ultramaraton, má svou progresi, a tak Tomáš v už v roce 1996 běžel první šestidenní závod v USA s výkonem 706 km, aby o týden později startoval na dalším taktéž šestidenním. Tentokrát šlo o slavný závod v Colacu tedy v daleké Austrálii a zaběhl 812 km.

Tomáše šlo v těch letech potkat na závodech v Brně, a hlavní rozdíl oproti ostatním běžcům byl, že na závod přiběhl, potom závodil a nakonec zase odběhl. Spousta lidí měla pocit, že neustále běhá a vlastně nebyli daleko od pravdy. Tomáš v roce 1997 změnil zaměstnání a z vedoucího ústřední knihovny veterinární školy se změnil v pošťáka, tedy přesněji poštovního dělníka. Jeho práce spočívala v čištění poštovních schránek, a pokud se ptáte, proč to dělal, tak vězte, že opět kvůli běhání. Celé kouzlo spočívalo v tom, že měl sice nárok na služební vozidlo, ale on ve službě běhal mezi schránkami, a ještě využil ušetřený benzín. I mezi několika dnešními ultra profesionály nebude asi moc běžců, kteří by dokázali naběhat více kilometrů.

Dá se říci, že Tomáš je poněkud hyperaktivní, protože kromě běhání a toho, že založil ČAU, také založil několik dalších závodů a dva z nich přetrvávají až do dnes. Prvním byl Moravský ultramaraton, čili MUM, v roce 1992, který měl ovšem v prvních ročnících poněkud jiný formát než dnešních 7 maratonů v 7 dnech, které mají cíl v jednom místě – v Lomnici. Závod měl 10 etap a ty se běžely pokaždé z jednoho místa do dalšího. Navíc díky Tomášovým mezinárodním známostem byl závod velmi dobře obsazen především zahraničními běžci, byť se nedá říci, že by ti z Česka MUM neběhali.

Tím druhým závodem, který trvá do dnes, je závod s trošku složitějším názvem Transmoravský masochistický terénní běh, čili TMMTR, který se koná týden po MUMu a je to výrazně komornější a náročnější akce, než je větší a mediálně známější MUM. Jde o 100mílovku inspirovanou závodem MMTR na 50 mil v USA, který Tomáš vyhrál v roce 1991. Závod se původně běhal z Olešnice do Vsetína či Luhačovic nebo opačným směrem, pak z Olešnice do Lulče a zpět. Dnes z Lomnice do Nemojan a zpět. Pro ty, kteří se ještě necítí na plnohodnotnou americkou klasiku, je k dispozici dětská verze v podobě 100km závodu.

Poslední rok, který Tomáš opravdu závodil byl rok 1999. Ne že by potom už nezávodil, ale kvůli problémům s kolenem se už nemohl dostatečně připravovat a výkonnost v závodech šla dolů. Mimochodem v tom roce běžel třikrát šestidenní závod, 250 km v Japonsku, 24 hodin a také 48 hodin. Protože po roce 2000 už tolik nezávodil, přirozeně také méně cestoval, což si vykompenzoval tím, že ukončil svou poštovní kariéru a začal dělat průvodce pro několik cestovních kanceláří. Spousta zájezdů bylo cyklistických a mezi jeho destinace patřil Nepál, Himálaje, Vietnam a další místa v Asii, kde všude zúročil svoji kondici a také znalost jazyků, která mu pomáhala jak při cestách, tak při organizaci závodů.

V jeho práci a cestování ho v roce 2017 na chvilku omezila totální náhrada běháním poškozeného kolene, ale mnohem více omezení v jeho cestách přinesla v posledních dvou letech čínská chřipka. Na druhou stranu se tímto Tomovi uvolnily ruce k tomu, aby se mohl vrátit do organizačního výboru Moravského ultramaratonu. Takže každému, kdo chce naživo potkat otce zakladatele Českého ultramaratonu lze jen doporučit, ať se jde proběhnout na jeden ze závodů, které v 90. letech Tomáš Rusek zakládal.

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

2. 1. 2022 1 komentář

Nezařazené

Novoroční bilancování: Rok 2021 z pohledu adidas. Který model posbíral nejvíc medailí?

od Adéla Ptašková 2. 1. 2022

autor Adéla Ptašková

KOMERČNÍ SDĚLENÍ Rok 2021 nám skončil a je tedy čas na nějaké to bilancování. Pojďme si uplynulý rok shrnout z pohledu jedné z nejznámějších sportovních značek. Kterému modelu dávali profesionálové přednost? Která žena jako první v historii dokázala v jedné sezóně získat olympijské zlato v maratonu a současně vítězství v Marathon Majors?

Atletům závodícím pod značkou adidas se loni vedlo především v modelu ADIZERO. Více než polovina z nich zvítězila právě v těchto botách. ADIZERO má také prsty v celkem sedmi světových rekordech, které loni padly.

Alberto Uncini Manganelli, generální manažer pro běh a další sporty společnosti adidas, k loňskému úspěšnému roku uvádí: „Do vývoje kolekce ADIZERO a inovací, jako jsou LIGHTSTRIKE PRO a ENERGYRODS, jsme vložili nespočet hodin. To, že se to všechno podařilo v roce, kdy padlo sedm maratonských vítězství a sedm světových rekordů, je důkazem tvrdé práce.“

Podívejme se ale nyní na tyto výkony trochu blíže.

Word Marathon Majors

Na nejprestižnějších běžeckých silničních závodech – World Marathon Majors – se na stupních vítězů objevilo celkem dvanáct běžců v botách ADIZERO. Šest z nich ulovilo první příčku s průměrným odstupem 27 sekund od stříbrných závodníků.

V Berlíně odstartoval první z pěti Major maratonů vítězstvím Guye Adola, následovaný Joyciline Jepkosgeiovou, která v Londýně zaběhla světové sezónní maximum 2:17:43. Oba atleti měli na nohou model ADIZERO ADIOS PRO 2, stejně jako vítězové maratonu v New Yorku Albert Korir a Peres Jepchirchirová. Také v Bostonu proběhli jako první cílem atleti hájící barvy adidas – Benson Kipruto a Diana Kipyokeiová, oba s botami ADIZERO ADIOS PRO 1.

Světové rekordy

U výše zmíněné Peres Jepchirchirová se na chvíli zastavíme. Jako první žena v historii dokázala v jedné sezóně získat olympijské zlato v maratonu a současně vítězství v Marathon Majors. Tato běžkyně loni dokonce dvakrát překonala rekord v ženském půlmaratonu, a to ve Valencii a v Praze. Ve Valencii se dařilo i mužům, kdy Kibiwott Kandie zaběhl půlmaraton v rekordním čase 57:32.

Hned dva světové rekordy v jeden den byly překonány v závodě ADIZERO: ROAD TO RECORDS konaném v září 2021. Etiopanka Senbere Teferiová zaběhla pět kilometrů v parádním čase 14:29, přičemž na sobě měla dosud nejnovější model ADIZERO TAKUMI SEN 8. Devatenáct let starý rekord v běhu žen na 10 km pak pokořila Keňanka Agnes Jebet Tiropová s časem 30:01.

Že rok 2021 patřil převážně ženám, pak potvrzují další dva rekordy. Kalkidan Gezahegeneová pokořila magickou hranici třiceti minut ve smíšeném závodě na 10 km (29:38) a Dawit Seyamová uběhla poloviční vzdálenost v čase 14:41.

Budoucnost adidasu a bot ADIZERO

Na výše popsané výkony jsou v adidasu patřičně hrdí. Alberto Uncini Manganelli k tomu uvádí: „Nebylo snadné projít sezónou, která byla zhuštěna do několika intenzivních měsíců. Naše týmy neúnavně pracují na inovacích a poskytují našim sportovcům ty nejlepší produkty a podporu, aby mohli využít svůj maximální potenciál. Ten jim umožňuje soustředit se na jedinou věc: vítězství.“

Tým adidas chce i nadále posouvat hranice a pomáhat sportovcům přepisovat historii. „Charakter naší práce na kolekci ADIZERO podporuje tento způsob myšlení a my se již nyní díváme dopředu, abychom zajistili, že budoucí vývoj bude připraven na rok 2022 a další roky. Pro rok 2022 máme ambiciózní cíle a očekáváme, že je splníme. Od světových rekordů a dalších vítězství v Major maratonech až po velké úspěchy všech našich sportovců, kteří se účastní závodů po celém světě.“

2. 1. 2022 0 komentáře

Novější příspěvky

Starší příspěvky