RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
InspiraceRozhovory

Mám rád jídlo z jednoho hrnce, víc kastrolů stejně nemám, říká minimalista z Brna Patrik Zouhar

od Marek Odstrčilík 18. 5. 2021
autor Marek Odstrčilík

Někdy je zásadní změna tím jediným východiskem, jak uzdravit svůj život. Jsou různé cesty a možnosti, někomu stačí drobné změny, jiný sáhne po “těžším“ kalibru. Minimalista, jogín a sportovec Patrik Zouhar (40) zvolil tu druhou variantu. Postupně se vzdával svých materiálních zbytečností a začal žít na ploše 2 × 2 metry. Uvědomil si, že štěstí spočívá trochu v něčem jiném než hromadit hmotné statky. 

Vy žijete v Brně ve sdíleném bytě. Máte tam pokoj 2 × 2 metry, což není vpravdě mnoho. Co vás k tomu vedlo?
Já to beru jako takový experiment, protože chci zjistit, zda se dlouhodobě dá na tak malém prostoru žít. Je to prostě výzva, která trvá už pět let. Rád zkouším různé extrémní podoby minimalismu. Několikrát jsem třeba cestoval po Evropě úplně bez zavazadla. A v tomhle případě mě zajímaly hranice, kam lze s málem až zajít. 

A mě napadá, zda v tom třeba nehrála roli i finanční stránka a možnost nevydávat takové peníze za bydlení.
Tak i to hrálo určitou roli. Bylo to zrovna období, kdy jsem dával v práci výpověď a nechtěl jsem většinu naspořených peněz dávat za bydlení. A tady se nabídla možnost platit za pokoj v centru Brna 1 100 korun měsíčně.

To jste se asi před těmi pěti lety musel pořádně rozmyslet, co si do nového pokoje vezmete s sebou, ne?
Jojo, to jsem řešil hodně. Naštěstí jsem se v posledních letech párkrát stěhoval, takže jsem to měl celkem protříděné a věcí už moc nebylo. Všechno jsem dal do osobáku. Nejsložitější pro mě bylo, jak ten malý a rozměrově nepravidelný prostor vyřešit dispozičně. Mně se tam třeba nevešla klasická postel, takže tam mám skládací rošt, který je přes den křeslo a v noci postel.

Takže se dá říct, že osobní věci, nemyslím nějaký nábytek, se vám vejdou do batohu?
Je to tak. Já jsem zjistil, že s tím, co mám pouze v batohu, dokážu vyžít docela dlouhou dobu. Kdysi jsem vyrazil do Kanady jen s příručním zavazadlem, a nakonec jsem tam zůstal čtyři měsíce. Dokázal jsem žít jen s těmi věcmi, které jsem měl v tom batohu. Bylo to tedy základní žití, ale mně to stačilo.

Šlo by žít podle vás na ještě menším prostoru?
Šlo. V některých asijských zemích lidé žijí v takových kapslích, říká se tomu “coffin homes”. Ale já osobně bych nechtěl žít v “rakvi”, to už mi přijde příliš. Ti lidé ale bohužel často nemají jinou možnost.

To chápu, vy děláte jógu, takže to byste tam skoro nemohl udělat ani jednu pozici.
To je pravda. Já jsem moc rád, že i v tom mém 2 × 2 metry jsem našel prostor, jak cvičit jógu, byť ne všechny ásany tam cvičit jdou. Ale mám svoji sestavu, která se tam vejde. Musím říct, že jóga mi pomohla z depresí a zklidnit se. Stala se součástí mého každého dne. Stejně tak i pohyb obecně. Dobře mi dělá běhání a chodit přírodou.

Odráží se vaše záliba v minimalismu třeba i v tom, co jíte?
Určitě. Snažím se vařit jednoduchá jídla, ideálně takové “eintopfy”, kdy vše naházím do jednoho hrnce. Já popravdě vlastně ani víc hrnců nemám (smích). Celkově mám v kuchyni asi deset druhů vybavení. To mi k vaření stačí.

Byl jste třeba takový už v dětství?
Pamatuji se, že zhruba kolem deseti let jsem si začal na stole organizovat a třídit věci tak, abych měl ve všem pořádek. Vždycky při úklidu jsem se snažil nějakých věcí, o kterých jsem usoudil, že už je nebudu potřebovat, zbavit. Takže v té době jsem asi nevědomky začínal k minimalismu tíhnout. Větší zlom nastal v době, kdy jsem se v životě dostal do krize a hledal sám sebe. Uvědomil jsem si, že tak jak žiji, už to není možné a minimalismus mi přišel jako zajímavý prostředek, který by mě mohl někam posunout.

  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar
  • Foto: Patrik Zouhar

A jak jste žil?
Hodně sobecky a nebral jsem ohledy na své okolí. Vše vyústilo v rozpad vztahu, do toho mi umřela maminka a navrch jsem vyhořel v práci, kde jsem pracoval jako web designér. Dělal jsem v korporátu, což pro mě bylo postupně demotivující, jelikož spousta práce se třeba vyhodila do koše a vše, co jsem uměl, jsem tam vlastně zapomněl, protože o to nikdo nestál. Vše se nakupilo a už jsem to nedával. Musel jsem udělat nějakou velkou změnu. Moje tělo a hlava mi dávaly najevo, že tu změnu potřebují. Měl jsem deprese, přestalo mi dávat smysl to, co jsem do té doby dělal. Dostal jsem se k východní filosofii, odjel jsem do Tibetu a to mě inspirovalo. Viděl jsem, jak tam lidé žijí s málem a jsou šťastní. 

Není problém v našem světě postaveném na konzumu to pak přenést sem?
Je to v naší společnosti složitější. Jsme masírováni reklamou a tím, že vlastnit věci je přirozené a v tom je to štěstí. Je to těžké, ale když si zatím jdete, tak se to podaří.

Ještě se vrátím k vašemu odchodu z práce. Čím se tedy živíte nyní?
Dělám toho víc. Snažím se propagovat minimalismus a dělat třeba přednášky a kurzy o cestování nalehko, ale je to zatím na začátku a neuživí mě to. Ohledně práce je to teď u mě takové pestré, přes zimu dělám instruktora lyžování a v létě pracuji v lanových parcích. Občas ještě někdy udělám nějaký web design, ale to opravdu jen okrajově. 

A nemrzí vás, že si třeba nemůžete něco koupit, protože se to k vám nevejde?
Já myslím, že už mám všechny věci, které potřebuji k životu a nic moc nenakupuju. Naopak, stále nacházím doma věci, kterých se zbavuji. Naučil jsme se využívat různé půjčovny a sdílení věcí. Tohle mi umožňuje vlastnit minimum. To se týká hlavně sportů, které nedělám na denní bázi. Nemusím řešit, kam to dám, a pak je to častokrát ve finále i levnější, než kdybych si vybavení pořizoval. To je třeba případ kola, na které vyrážím tak dvakrát do měsíce. Hodně využívám třeba půjčení kola od Českých drah přímo na některých nádražích. Samozřejmě, pokud jedu někam, kde budu chtít jezdit víc v terénu, tak si nejdřív zjistím, co za kola tam mají, abych nebyl nepříjemně překvapený. 

Za co nejvíce utrácíte?
Za cestování, byť i to řeším nízkonákladově, ale cestuji opravdu často. Rád spím u místních lidí nebo někde venku.

Zmiňoval jste, že často vyrážíte jen s příručním zavazadlem. Jak to děláte s prádlem?
Mám takový systém, že od všeho mám jen jeden kus, s výjimkou spodního prádla a triček. Ty si s sebou beru většinou dvě až tři. Když je propotím, stačí je vymáchat v umyvadle nebo v řece. Na delších trecích používám miniaturní lihový vařič a ultralehké jídlo sušené mrazem. Když ale jedu třeba po Evropě na prodloužený víkend, tak si někdy beru jen peněženku, telefon a kartáček na zuby.

Co člověku takovéto omezení vlastně dá?
Určitě mě naučilo žít za málo peněz a na malém prostoru s tím, že mě to vlastně nijak neomezuje. Využívám vše efektivně a rozhodně z toho nejsem ve stresu.

Dokážete si představit, že jednou budete mít rodinu a stále budete fungovat minimalisticky? Jde to vůbec?
Myslím, že to jde. Pokud máte pochopení okolí, tak to není problém. Byť je mi jasné, že je to o kompromisech.

Co když budete kvůli rodině nucený přestěhovat se do většího prostoru, nebudete tam nesvůj a ztracený?
Větší prostory mi nevadí, spíš mi vadí, když je to zahlcené věcmi.

Lidé jsou posedlí časem, a tak mě na závěr napadá, je pro vás také tak důležitý?
Tak to jste se trefil do černého. Já zrovna v téhle době zkouším, jestli se dá žít bez času. Zjistil jsem, že částečně to možné je, ale pokud žijete ve městě, tak je to opravdu složité. Ale když jsem byl třeba v Kanadě a šel jsem čtrnáct dnů přírodou, tam pro mě čas ztratil význam úplně. Jedl jsem a spal tak, jak jsem potřeboval. 

18. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníBěžecké botyVybaveníZávodní boty

Test: Není to marketingový tah. Nike Vaporfly NEXT% 2 uberou několik minut na maratonu

od Vít Kněžínek 16. 5. 2021
autor Vít Kněžínek

První z éry karbonových závodních bot. Kultovní záležitost. To nejrychlejší, co můžete obout. Nike Vaporfly od svého začátku sbírají pouze samou chválu a dodnes jsou považovány za krále mezi běžeckými botami. Dlouhou dobu to vypadalo, že jejich pozice je neotřesitelná, ale ani konkurence nespí. Jak si stojí Vaporfly mezi ostatními karbonovými modely? Jak se v této fenomenální botě běhá? A proč je tak úspěšná?

Nike Vaporfly NEXT% je druhou generací projektu Vaporfly, který byl poprvé představen před čtyřmi lety v rámci projektu Breaking2, kdy se tři vybraní běžci snažili v Italské Monze pokořit hranici dvou hodin na maratonu. 

Rychlejší maraton

První veřejně dostupná verze nesla označení Vaporfly 4% a odvolávala se na studii, která tvrdila, že Vaporfly svému nositeli umožňuje běžet s až o čtyři procenta nižší energetickou náročností. To v praxi znamená zrychlení o cca asi dvě procenta, tedy o cirka tři a půl minuty na tříhodinovém maratonu. Tři a půl minuty dolů prostě jen díky tomu, že se přezujete. Do té doby něco nemyslitelného.

Že se nejedná o marketing vycucaný z prstu od té doby potvrdilo i několik dalších nezávislých studií. Nejlepším důkazem toho, že se jedná o vážnou věc, je ale intenzivní snaha všech ostatních značek přijít se svou konkurenceschopnou alternativou k Vaporfly, které se staly měřítkem kvality. Naprostá dominance Vaporfly u profesionálních atletů bez ohledu na sponzory je dalším pádným argumentem. Šílenství, které nastalo, zažíváme už čtyři roky a dnes jen těžko najdete závod, kde by na nohách ambiciózních běžců nedominovaly boty s karbonovým plátem. 

Nástup konkurence

První generace Vaporfly 4% se velmi rychle dočkala svého nástupce, který už tak vysoký standard posunul na ještě vyšší úroveň. Změny proběhly na všech úrovních, ale nebylo třeba nijak razantních zásahů. Nastupující Nike Vaporfly NEXT% ladil detaily v podešvi, mezipodešvi i svršku, ale základ boty zůstal velmi podobný. V době psaní této recenze už je na trhu Nike Vaporfly NEXT% 2, který ale stojí na identické platformě. V podešvi i mezipodešvi nenajdete absolutně žádné změny a úpravy se dočkal pouze svršek, který by měl být o něco pohodlnější a odolnější. Vzhledem k malým rozdílům tedy můžete brát tuto ve recenzi jako vypovídající i pro model NEXT% 2.

Olympiáda v Tokyu a celosvětová dominance Vaporfly nedala spát ani ostatním výrobcům a dnes je na trhu celá paleta karbonových závodních bot. Některé z nich nejsou vůbec špatné a snižují náskok Vaporfly na minimum. Saucony Endorphin Proc, adidas Adios Pro, Asics Metaspeed Sky, New Balance RC Elite v2… To všechno jsou velmi povedené boty s vynikajícími recenzemi a špičkovými vlastnostmi. I přesto zůstává Vaporfly NEXT% nadále  na pozici jasné jedničky. Jak je to možné? 

Hlavní konkurenční výhodou Vaporfly je tradice a zkušenost. Nově vznikající konkurenční modely si totiž teprve musí pomalu a složitě vybudovat renomé, které Vaporfly už dávno mají. Tento typ bot je pořádně drahý a většina běžců si dvakrát rozmyslí, jestli utratit šest tisíc korun za něco neosvědčeného, nebo půjdou raději do jistoty. Vaporfly je tady už dlouho a o jejich špičkových vlastnostech a bezprecedentní rychlosti nikdo nepochybuje. 

Jedny z nejlehčích na trhu

Není to ale jen o historii a opatrnosti. I v dnešní našlapané konkurenci si Vaporfly NEXT% drží výsadní postavení. Klíčovým prvkem je zde pěna ZoomX, která byla první svého druhu. Extrémně lehká a především extrémně pružná s energetickou návratností okolo 90 procent. Právě tato pěna použitá v maximální možné mohutnosti (40 mm v patě) má na svědomí kouzlo rychlejšího běhu. Karbonový plát také hraje důležitou roli kvůli stabilizaci a přenosu energie do odrazu, ale zatímco imitovat karbonový plát je pro ostatní značky jednoduché, tak přijít se stejně kvalitní pěnou jako je ZoomX není jenom tak. 

Vaporfly NEXT% váží i díky ZoomX neuvěřitelných 190 gramů, což je řadí mezi nejlehčí boty na trhu. Extrémní energetická návratnost, vhodná geometrie a vyztužení zakřiveným karbonovým plátem se pak postará o to, že v této botě člověk neběží, ale letí. Už od prvního kroku je cítit špičková a především přirozená dynamika při odrazu. Výsledný efekt je takový, že tempo, kterým reálně běžíte, se zdá pocitově mnohem lehčí a uvolněnější, než v jiných botách.

Pro koho jsou Vaporfly vhodné? Můj subjektivní dojem je takový, že botu nejlépe využijete v tempech pod čtyři minuty na kilometr. Čím rychleji, tím lépe. To ale neznamená, že by v nich pomalejší běžci nemohli běhat. Se zpomalujícím se tempem a zhoršující se technikou se ale dá očekávat, že vliv Vaporfly na rychlost bude nižší, protože energetické ztráty (způsobené např. dopadem přes patu)  jsou příliš vysoké. Na druhou stranu se dá poměrně často setkat s názorem, že geometrie Vaporfly běžce přirozeně nutí udržovat lepší techniku běhu. A to i přes to, že drop je zde poměrně výrazných osm milimetrů. Intenzivní zakřivení do tvaru kolébky ale vysoký sklon smazává a běh přes špičku/střed chodidla je v botě dokonale přirozený.

Závodky patří na závod

Slabou stránkou Vaporfly (ostatně jako všech bot tohoto typu) je nízká životnost. Už od prvních kilometrů jsou na pěně ZoomX vidět patrné vrásky a všeobecně se bere jako fakt, že své vlastnosti začnou Vaporfly ztrácet už po cca 150 až 200 kilometrech. Používat se samozřejmě dají i nadále, ale rozdíl oproti novému páru bot bude čím dál více patrný.

Vaporfly si také příliš netyká s ostrými zatáčkami a nerovným, sypkým, nebo mokrým povrchem. Tady se ale není čemu divit, protože tahle bota je navržena pro dosažení maximální rychlosti a k tomu očekává ideální podmínky, tedy hladký asfalt. Boční stabilita je pak napříč karbonovými závodkami ještě velmi slušná (ozvlášť ve srovnání s Adios Pro, nebo Metaspeed Sky), ale čtyři centimetry ultraměkké pěny se zkrátka nezapřou a při ostrých zatáčkách proto musíte být opatrní.

Svršek je extrémně lehký, vysoce prodyšný a především velmi vypasovaný s úzkou střední částí. Tento tvar je poměrně nezvyklý, ale musím říct, že mi i přes široký tvar chodidla maximálně vyhovoval. Obepnutí nártu je dokonalé a pevné a prsty i příčná klenba nejsou tak utiskované, aby to byl problém i při dlouhém závodě. Patní část je řešena minimalisticky pouze s náznakem polstrování, ale ani tady jsem nenarazil na jakýkoliv problém. Žádné zouvání, nebo pohyb chodidla způsobující puchýře a otlaky.

Minimalistická je i podešev a jak už bylo zmíněno. Do mokra, nebo na sypký povrch (parkové cesty, nebo štěrk na silnici) to není to pravé. Celkově ale Vaporfly v tomto směru nijak zvlášť nevybočuje ze standardu silničních závodních bot. 

Nike Vaporfly NEXT% 2

  • hmotnost: 190 g
  • drop: 8 mm
  • výška tlumení: 40 mm
  • karbonový plát: ano
  • cena: 5 600 Kč
  • klady: nejrychlejší běžecká bota na světě, extrémně vysoká energetická návratnost pro nižší náročnost běhu, karbonový plát pomáhá zrychlit odraz, skvěle padnoucí ultralehký svršek
  • zápory: nízká životnost při vysoké pořizovací ceně, bota určená výhradně na závodní využití, nebo pro vysoce kvalitní trénink (dráha, intervaly, tempo…)

Ve výsledku je Nike Vaporfly NEXT% úžasně rychlá bota, která má vše, co by nejrychlejší bota na světě měla mít. Úžasně nízkou hmotnost, extrémně vysokou energetickou návratnost, zakřivený karbonový plát a lehký i prodyšný svršek. Jestli hledáte obutí na jakýkoliv silniční, nebo dráhový závod, tak tohle je jasná volba, kterou v žádném případě neuděláte chybu. Tedy za předpokladu, že vám bude vyhovovat fit svršku. 

Boty pro recenzi poskytl obchod TOP4RUNNING.cz

16. 5. 2021 1 komentář
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
InspiraceRozhovory

Rozběhala roztroušenou sklerózu i ztrátu dítěte. „Když máte ruce, nohy a kde spát, zvládnete cokoli,“ říká Jana Nosková

od Karolína Hornová 13. 5. 2021
autor Karolína Hornová

Maraton pod 3:30, půlmaraton za 1:35. To nejsou „jen“ čísla a rekordy, ale taky důkaz, že nic není nemožné. „Obklopte se lidmi, kteří vás podpoří v každé hovadině, pořád hledejte hranice a občas jděte i za ně“, radí Jana Nosková, která díky běhu překonala závažné příznaky nemoci, jež jí na čas způsobila ochrnutí nohou, ale i životní krizi, spojenou se ztrátou dítěte.

Nevyléčitelná nemoc. Nejednoho z nás oblije studený pot jen při pomyšlení na toto slovní spojení. Když už ale verdikt stojí černé na bílém v naší lékařské zprávě, víme, že máme jen dvě možnosti – sesypat se a vzdát myšlenku na plnohodnotný život, nebo přijmout situaci, „hecnout“ se a jít tak daleko, jak nemoc dovolí. A možná i leccos změnit nebo přehodnotit. Jana se diagnózu dozvěděla v době, kdy byla šťastná – po mnoha komplikacích se stala maminkou. Roztroušená skleróza pro ni nakonec znamenala změnu životního stylu a objevení lásky ke sportu, který jí přináší opojné pocity i pomáhá překonávat krize. S Janou jsme si popovídali o tom, kde hledat motivaci, jak se „nastavit“ na ultramaraton, i proč je tak důležité mít běžeckého parťáka.

Děti jsou motor překonat cokoliv

Roztroušená skleróza je jednou z těch nemocí, u kterých nejednoho napadne myšlenka: „Tak, to je konec, teď už bude jenom hůř.“ Jak jste zvládla ten prvotní šok z diagnózy?
Příznaky se projevily necelý rok po porodu vymodleného syna, kdy jsem postupně během pár dní přestala cítit nohy a normálně chodit. Paradoxní bylo, že roztroušenou sklerózu tehdy vyloučili jako první – nebyl to standardní začátek této nemoci. Ve hře tak zůstaly diagnózy typu nádor a rakovina, takže finální ortel, který nakonec přece jen přišel, byl pro mě vlastně vysvobozením. Není to nic, co by člověk chtěl slyšet, ale na rozdíl od všech ostatních variant mi to dalo něco, o co mi šlo vlastně nejvíc – čas. To, jaký bude, a jak bude plnohodnotný, už pak závisí na každém z nás. 

Začátky léčby ale byly náročné: Kortikoidy, nejasné prognózy i fakt, že se vám RS přidala k další nemoci, která je pro člověka celoživotním souputníkem – epilepsii. Není to na jednoho už trošku moc?   
Nikdo mi nebyl schopný říct, jestli zase budu chodit a budu samostatná, jestli bude svět aspoň trochu jako dřív. Zvednout se ze dna mě donutil můj syn – v roce je dětem totiž úplně jedno, jestli jste nemocní, unavení, jestli se vám zhroutil svět, nebo že vás něco bolí. On začínal chodit, já to zapomínala. Dítě chce vaši pozornost, a tím naprosto nemilosrdně odvede tu vaši od lítosti. Je to na to světě vymyšlené geniálně, děti jsou motor překonat úplně cokoliv! Když jsem se pak jakžtakž oklepala a zvykla si na ‚novou spolubydlící‘ a injekce s biologickou léčbou, pořád ve mně rezonovala vzpomínka na to, jak jsem seděla doma na posteli, sahala si na necitlivé nohy a s pláčem slibovala, že ‚jestli někdy ještě…‘, tak že budu chodit, běhat a skákat i do zásoby, že si budu víc vážit všeho, co zdravému člověku přijde jako absolutní samozřejmost.

Odrazit se znovu, tentokrát doslova, vám už pomohla vlastní vůle, ale také ne úplně vítané vedlejší účinky léčby…
Po skoro roce jsem se dostala do použitelného stavu, ale moje váha se i kvůli léčbě přehoupla k metráku. Hledala jsem cestu, jak se dostat do lepší formy. Jenže chůze není nic pro mě, já na to nemám trpělivost a v okolí nemám žádnou velkou přírodu, do které bych vyrážela. Takový indiánský běh mi přišel perfektní – člověk běží, a když nemůže, tak jde. Nepotřebuju na to žádné drahé vybavení, a když půjdu večer potmě, nikdo těch sto kilo v legínách neuvidí. A neuvidí ani to, že se mi levá noha pořád kroutí dovnitř. Šlo jen o to začít.

Na háčkování je vždycky dost času

Rozběhla jste se i přesto, že lékaři pacientům s vaší diagnózou doporučují spíš jógu, nordic walking, odpočinek, nebo háčkování pro trénink jemné motoriky rukou. Co na to říkali?
Já jsem se bála, co na to řekne můj manžel – přece jen byl se mnou po celou tu dobu a věděla jsem, že se bojí. Ale byl neuvěřitelný: podpořil mě, nikdy mi to nerozmlouval, staral se o prcka, když já utíkala do tmy, a byl mi neuvěřitelnou oporou. To také považuji za klíčovou věc při každé nemoci – obklopit se lidmi, kteří vás podpoří v každé hovadině, budou vás mít rádi i s kulhavou nohou, nebo když jim budete bryndat kafe, protože jste unavení a třesou se vám ruce. Když sedíte v čekárně RS centra a jste tam víceméně jediný, kdo přišel po svých, netřese se, nekulhá…tak vám dojde, že lékaři vidí tvrdou realitu a snaží se jí všemožně předcházet. Proto jsem jim o svém plánu běhat ani neříkala, odkývala jim jógu a tak to šlo dva roky. Lékař ví, co je roztroušená skleróza, ale nikdy nebude vědět, jak ji budete prožívat právě vy, a tak jsem k tomu taky přistoupila. Budu prostě muset zkoušet, kam až mě ta nemoc prostě pustí. Ale to je tak v životě se vším, člověk musí pořád hledat hranice, a občas jít i za ně. Na háčkování je podle mě vždycky času dost… 

Každému z nás sedí trošku jiný přístup ke sportu – někdo rád pokouší hranice, zatíná zuby, vyplavuje endorfiny, překonává a sbírá rekordy, další se snaží maximálně poslouchat svoje tělo. Všichni ale máme jedno společné – motivaci. Proč, nebo spíš „pro co“ to děláme. Jaký přístup vítězí u vás, když se třeba ráno probudíte, víte, že můžete, ale nechce se vám ani nazout boty?
Před lety jsem si vyzkoušela rok běhu pod dohledem trenéra. Předem jsme si ujasnili, že tréninky budou psány pro zdravého člověka a já mu budu dávat zpětnou vazbu, jak to zvládám, a jestli to zvládám. Nikdy jsem to nevzdala, vyždímala jsem ze sebe maximum a ono to fungovalo – maraton pod 3:30, půlmaraton za 1:35. Rozdíl mezi zdravým člověkem a mnou byl až v regeneraci, já byla nonstop unavená, vyřízená. Moje tělo to zvládlo, ale ta daň byla příliš vysoká. Ale dokázala jsem si podstatnou věc, že když budu chtít, tak to zvládnu. Moje tělo nicméně mluvilo jasně a já se rozhodla ho nepokoušet. Rok na to jsem odběhla ultramaraton a tím svou pomyslnou hranici našla. Běhám pořád a dost, udržuje mi to váhu, náladu i zdraví, díky pohybu a nastavení hlavy mám s RS velmi přátelský vztah a jsem víceméně pořád v remisi (ústup symptomů nemoci, pozn. red.). V reálu je pro mě ale běh jedinou chvílí, kdy se cítím úplně zdravá a užívám si to, že můžu. Ano, pořád často řeším čísla – mohla jsem dál, rychleji…ale pořád zůstává velká pokora především k tomu, že můžu.

Ke sportu a výkonům patří také únava. Vy s ní máte bohaté zkušenosti navíc i ve spojení s nemocí. Máte recept, jak s ní pracovat?
Já s únavou nebojuju. Když jsem unavená, prostě si lehnu. Často přijdu z práce, na hodinku vypnu a pak můžu jít zase trhat asfalt ven. Ale nevyplácí se únavu přecházet, určitě ne příliš dlouhou. Tělo tím jasně dává najevo, že má dost. Kdoví, kdybych tyhle signály poslouchala dřív, možná bych RS nikdy nezažila. Hodně mi pomohlo srovnat si spánek, chodit spát v podobnou dobu, vstávat v podobnou dobu. Snažím se neponocovat a pak je únava přes den minimální.

První ultra? S přípravou a „srdcem“ neprohrajete

Váš recept na únavu je asi dobrý, protože běháte i dlouhé tratě, na kterých nejednou odpadl i zcela zdravý a trénovaný jedinec. Říká se, že ultratraily jsou „v hlavě“ – díky ní se dostaneme do cíle, ale také nám ji často pomohou „otevřít“. Co se v ní honilo vám?
Můj nejdelší a jediný trailový běh byla Jizerská 50. Z běhání po silnici jsem na ni byla mizerně připravená, takže mi to nohy daly slušně sežrat. I přes to to byl ale můj nejlepší běh v životě. Strávila jsem na trati přes pět hodin jen sama se sebou. Běžců tam není tolik jako na velkých pražských závodech a v průběhu trasy se navíc rozptýlí natolik, že jsem často měla pocit, že běžím úplně sama. Nebo běžím blbě. (smích) Já si za tu srovnala snad celý svůj život, musela jsem se několikrát kousnout, protože další seběh už vážně bolel. Myslela jsem na to, že bych potřebovala čůrat, ale když si dřepnu, už ty nohy nenarovnám, že už nemůžu, ale že tam na mě čekají manžel se synem, že prší a je mi příšerná zima, že ten banán se solí byl chyba, že tu podprsenku už mám na zádech určitě vrostlou, že už nechci… 

…a najednou jste byla v cíli.
Přesně. Tohle všechno se mi honilo hlavou a najednou už to byl jen kousek – to byl neuvěřitelný a těžko popsatelný pocit. Ty endorfiny byly úplně jiné, než když si doběhnete pro osobáček při maratonu na silnici s minimálním převýšením. Tady jsem měla pocit, že jsem doopravdy překonala něco uvnitř sebe a rozhodně to stálo za to! Je super občas udělat něco bez větších plánů a očekávání, prostě to zkusit a zažít. Šla bych hned znovu.

  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou
  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou
  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou
  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou
  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou
  • Foto: poskytnuto Janou Noskovou

Pocit v cíli je často „tím“, proč to děláme. Strhující atmosféra, sdílená radost, placka na krku, kterou sice dostali všichni, ale ta naše je jen naše. První ultra ale klade spoustu otázek: Co když to nedoběhnu, co když se zraním, bude mi špatně, nedokončím…jak takové myšlenky překonat a postavit se na start, nebo se překonat a doběhnout to?
Mně v každém závodě pomáhá vzpomínka na to, že nedávno jsem nemohla ani chodit, a jaké to bylo, sahat si na ty ‚mrtvý‘ nohy. Já se vždycky bojím, jak závod zvládnu, ale vždycky chodím připravená. Na všechny dlouhé tratě se prostě připravit musíte. Musíte naběhat objemy, naučit tělo běhat ve stresu i v únavě, naučit se používat gely nebo ionťáky, vědět kdy je potřeba je použít a kdy už je pozdě. Když člověk neodbude přípravu a do závodu dá srdce, nemůže prohrát. Ani kdyby ho nedoběhl! Ono je totiž někdy mnohem těžší závod z rozumných důvodu vzdát, než ho doběhnout. Já se vždycky těším na ten pocit před cílem, kdy mám takovou tu čistou radost, že jsem to zase zvládla, že jsem zase trochu překonala samu sebe.

„Vyběhnu a bude to zase dobrý“

Někdy se říká, že „rozběhat“ se dá všechno – špatná nálada, deprese i životní krize. Vy jste ale zažila něco, kde už běh nepomáhal…
Hlava umí být velký nepřítel, ale věřím, že všechno jde, když se doopravdy chce. Před dvěma lety jsem si dala běžeckou pauzu, protože jsme si přáli další miminko. Pro mě to byla další velká výzva, nicméně zdraví to dovolovalo, kondice byla nejlepší možná, všechno šlo podle plánu. O dceru jsme ale pár hodin po porodu přišli a já se ocitla v podivném vakuu. Tehdy pro mě byly velmi těžké i ty nejběžnější věci – dojít nakoupit, potkat a pozdravit sousedy, vrátit se do práce, odběhnout další závod. Strašně jsem se těšila na běh, protože mi chyběl ten pocit, že vyběhnu a všechno bude zase dobrý. Minimálně na chvíli, protože u mě to takhle vážně funguje. Jenže já vůbec nevěděla, jak začít… 

Tehdy musela nastoupit „lidská síla“, moment, kdy i tak silný člověk jako vy potřebuje hmatatelné vědomí, že na to není sám?
Zase se budu hrozně opakovat, ale pořád se obklopujte lidmi, kteří za to stojí, kteří vás mají rádi, a kteří pro vás udělají cokoliv. Já bych to tentokrát asi vzdala, ale ze dna nás oba odrazil manžel. Od té doby běháme spolu a vlastně pořád: Když se nechce mně, donutí mě představa, že by měl víc kilometrů, než já, když se nechce jemu, tak prostě musí. (smích) A když se nechce ani jednomu, tak prostě nejdeme. A to je taky v pořádku. Všechno se dá zvládnout mnohem líp, když se máte o koho opřít! Vždycky jsem běhávala sama, teď jsem strašně ráda, že tam funíme spolu. Občas s námi taky jede syn na kole, ale ten nás brzy užene.

Můžeme úplně cokoliv

Každý z nás se někdy ocitl na „mrtvém bodě“, a i když třeba nebyl zdaleka tak vážný, bylo těžké se z něj dostat. Spousta z nás se teď pohybuje v bezčasí covidu, opouští nás chuť plánovat cokoli od dovolených až po závody, a pořád tak nějak čekáme. Umíte to překonat a žít naplno, i když se vám zrovna „nechce“?
Tohle se mi teď děje poměrně často. Mívala jsem období, kdy jsem se snažila to násilím přeběhat, nefňukat a prostě makat. Někdy to vyjde, ale přijde mi, že jsme všichni v běžném světě tak přemotivovaní, že vlastně společensky nepřipadá v úvahu se ocitnout v mrtvém bodě. Tohle většinou bývá základ dalších problémů, depresí a vyhoření a vidím to všude kolem sebe. Za sebe doporučuju dát si pár dní volna od sociálních sítí, klidně odložit běžecký hodinky a splnit si malé plány – výlet, dočíst knížku, uvařit nějaké strašně složité jídlo… Teď je ale ideální čas na neplánované věci, třeba vstát v pět a jít si užít východ slunce. Zavolat sourozencům a babičkám, a chvíli si s nimi povídat. Dovézt kamarádům oběd do práce. Nebo vyběhnout a neplánovat kam, jak dlouho, jak rychle. 

Takže překlopit „nemůžu“ na „nemusím“ a užít si to?
My jsme si zvykli všechno plánovat a teď se soustředíme už jenom na to, co všechno nemůžeme. Všichni jsme ale neplánovaně dostali něco, čeho nikdo z nás předtím moc neměl: čas. Hodně času! Je dobrý nezapomínat, že dokud máme dvě nohy, dvě ruce a kde spát, máme úplně všechno. A můžeme úplně cokoliv.

Další inspirativní rozhovory…

13. 5. 2021 0 komentáře
4 FacebookThreadsBlueskyEmail
PohybSvalyZdraví

Chladivá mast je ideální v létě, přináší úlevu a regeneraci. Hřejivkou nastartujete svaly v zimě

od Magdaléna Ondrášová 12. 5. 2021
autor Magdaléna Ondrášová

„Chladivky“ a „hřejivky“ patří do výbavy sportovců často. Pokud si k nim ještě hledáte cestu, řekneme vám, jak fungují a kdy je použít.

Tyto přípravky se prodávají ve formě olejů, emulzí, krémů i gelů a dostupné jsou volně v lékárnách či drogeriích. Jejich efekt skutečně pocítíte. Jak vysvětluje fyzioterapeut a sportovec Petr Soukup, fungují na bázi přírodních látek, které dráždí citlivé receptory na pokožce a působí i pod povrchem. Pojďme se podívat, kdy je ideální použít chladivou či hřejivou mast.

Chladivé masti na otoky, bolesti a po tréninku

Princip fungování chladivé masti je podobný jako chlad sám. Velice se tedy hodí k regeneraci, ale také na jakýkoliv typ zánětlivých onemocnění, otoky, bolesti kloubů či svalů. Dokážou potlačit pocit bolesti, ale také svědění.

Chladivka je příjemná obzvlášť v letním období. Pokud ji chcete použít jako prevenci zranění, je to vhodný kandidát na automasáž po náročném tréninku.

„Tyto produkty nejčastěji fungují na bylinné bázi mentolu, arniky, eukalyptu atd. a je potřeba vyzkoušet více produktů, než naleznete ten, který je top právě pro vás,“ nabádá k experimentování fyzioterapeut Petr Soukup s tím, že i struktura každému vyhovuje jiná, „nebojte se testovat a zjistit, co vám sedí nejlépe.“

Hřejivé masti v chladnějším období

Podobně jako u chladivých přípravků, i zde jsou využity rostlinné výtažky – kapsaicin (jinak obsažený v pálivých papričkách), skořice atd., které vedou k rozšíření podkožních cév, a tím zvýší prokrvení dané oblasti. Oproti chladivé masti ale hřejivá rozhodně nepatří na záněty.

„Osobně hřejivé masti využívám především v chladnějším období, a hlavně se koncentruji na svaly. Lze je využít především před náročným tréninkem/závodem v chladném počasí na udržení svalů v teple. Samozřejmě je možné i využití po tréninku na urychlení regenerace. 

Každý jsme trochu jiný, co se týče relaxace. Někdo reaguje pozitivně na teplo, jiní vyhledávají chlad. Poznejte potřeby svého těla a dle toho se zařiďte,“ radí Soukup.

Preventivní použití? Stejně jako v případě chladu i zde vidí Soukup velký benefit při práci s uvolněním svalů. 

Jak poznat, zda jde o namožení či zánět

Často se nám hobby sportovcům stává, že nás začne něco bolet a nevíme, o co jde, a jak se tedy k problému zachovat. Zatímco svalové problémy při klidovém režimu do tří až čtyř dní mizí a stav se zlepšuje, zánět je rozhodně na delší dobu. Jeho základní příznaky jsou zarudnutí oproti okolí, zvýšení teploty, otok, bolestivost dané oblasti a zhoršení hybnosti místa.

Chladivá svalová mast sice působí částečně i protizánětlivě, ale v tomto případě je určitě lepší zvolit cílenou protizánětlivou mast typu Traumaplant, Ibalgin, FastumGel, Voltaren atd.

Aplikujte na suchou kůži

Petr Soukup považuje za ideální aplikovat masti pomocí rukou na omytou a suchou kůži. I samotný tlak prstů na svaly a šlachy působí blahodárně, proto místo rozetření zkuste s opatrností mast vmasírovat. V případě laických masáží platí „méně je někdy více“.

Pozor na alergie

V případě citlivé kůže či alergických reakcí se podívejte na složení a zkuste jinou značku nebo vyzkoušet jiný princip masti. 

Hřejivé i chladivé masti nikdy neaplikujte na porušenou kůži. Takovému místu se vždy vyhněte a použijte ji jen v blízkém okolí.

Petr Soukup (*1987)

  • vystudoval Tělesnou výchovu a sport na FTVS UK a Fyzioterapii
  • mistr ČR ve sprint triatlonu
  • vicemistr světa v terénním triatlonu (do 19 let)
  • vicemistr světa v Ironmanu (kategorie 30 – 34 let)
12. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníBěžecké botyVybaveníZávodní boty

Test: Závodní trailové rakety SCOTT Supertrac RC 2. Do cíle lehce, rychle a jistě

od Rungo 10. 5. 2021
autor Rungo

Druhá generace skyrunningové boty od švýcarského výrobce SCOTT si rozhodně zkratku RC ve svém názvu zaslouží. A co že vlastně to RC znamená? No přece race/závod. Pouze na ostravsku to je rychly jak cyp. Tahle bota je pořádná závodní raketa, která vás požene po horských chodnících jako splašené kamzíky.

Konstrukce boty odpovídá jejímu určení. SCOTT Supertrac RC 2 je čistokrevná závodní bota pro běh v (horském) terénu. Proto je lehká, relativně tvrdá, ale přitom dostatečně tlumená i pro delší běhy. Podrážka skvěle drží na rozmanitých površích a poskytuje dostatek citu pro čtení terénu a silný odraz. 

Tvar a skvělá vnitřní stélka

Bota má překvapivě pohodlný tvar a dostatek prostoru v přední části. Jsem zvyklý na hodně široké boty, ale ani tady jsem neměl pocit nedostatku místa pro prsty a jejich správné fungování. Supertrac RC 2 má navíc skvěle udělanou vnitřní stélku boty, která se vás chytí za ponožku jak kočičí jazýček a podrží chodidlo i v dlouhých stoupáních a sebězích tak, aby nesjíždělo dopředu ani dozadu. Tohle oceníte hlavně v dlouhých stoupáních, kde mívají problém boty s hodně širokou přední částí typu Altra nebo Topo, u kterých bývá obtížné vyladit šněrování, takže se posouvání chodidla může projevit nepříjemnými otlaky nebo puchýři.

Posuzování vzhledu boty je vždycky hodně subjektivní, ale mně se prostě SCOTT Supertrac RC 2 líbí. Testoval jsem kombinaci černé a zářivě zelené a rozhodně je to barevné schéma, se kterým se v pelotonu neztratíte. Jsou to správné válečné barvy a jakmile je obujete, jde všechna skromnost stranou. Tyhle boty říkají, že jste přišli vyhrát. A když už ne vyhrát závod, tak aspoň soutěž o nejlepší image.

Skvělý svršek a jediný zádrhel

Svršek SCOTT Supertrac RC 2 tvoří materiály 3XDRY a Schoeller Coldback, které mají zajistit ideální poměr prodyšnosti a odolnosti svršku a hlavně dobrého vedení a opory nohy. Svršek působí pevným dojmem a ani po několika týdnech testování na něm nebylo vidět opotřebení v namáhaných místech, takže věřím, že bude mít velmi dobrou životnost. Svršek dobře drží nohu a nijak mě neomezoval ani v sebězích, kdy se noha posunula směrem do špičky, ani při běhu kolmo na vrstevnici, kdy vnější hrana chodidla hodně tlačí na bok boty. Také ani na delších bězích jsem se nesetkal s nějakým nepříjemným tlakem nebo oděrkami způsobenými svrchní konstrukcí boty a to jak za sucha, tak ani po průchodu potůčkem. 

SCOTT Supertrac RC 2

  • použití: závodní, horská trailová obuv
  • drop: 5 mm
  • výška tlumící vrstvy: pata 22,5 mm, špička 17,5 mm
  • hmotnost: 270 g
  • cena: 4 490 Kč
  • klady: velmi lehká, pohodlná bota, dobré tlumení a ochrana chodidla, lehká podpora odrazu, podrážka skvěle drží a nezůstává v ní bláto
  • zápory: (subjektivně) horší odvod vody

Tady bych jen hodnotil horší odvedení vody z boty, které jsem vnímal. Přišlo mi, že po namočení zůstala voda uvnitř přece jen o kousek déle, než u některých jiných modelů konkurenčních značek, ale zrovna tenhle atribut ovlivňuje spousta věcí a víc jsem se tím nezabýval.

Na první pohled vás na botě možná překvapí jazyk bez jakékoliv výstelky. Uvědomme si ale, že jde o závodní model, kde se šetří každý gram. A na funkčnost jazyka to z mého pohledu nemá vliv. Šněrování netlačí do nártu a neměl jsem problém ani s pronikáním kamínků do boty kolem jazyka. Dobře tvarovaná je i pata, která umí dostatečně podržet a ani tady jsem se nesetkal s tím, že by bota tlačila do achilovky nebo oblasti kolem kotníků. Je vidět, že SCOTT má střih a konstrukci boty dobře rozmyšlené a otestované.

Tlumení a drop

O tlumení a ochranu chodidla se stará mezipodešev nazvaná AEROFOAM+. Od té se očekává nízká hmotnost, dobrá ochrana proti kamenům a tvrdším dopadům a zároveň dostatečná podpora odrazu a cit pro terén. A musím říct, že tato očekávání plní velmi dobře. Příjemně mě překvapilo relativně pohodlné tlumení, které jsem u závodní boty nečekal. Bota rozhodně nepůsobí “přetlumeným” nebo “bačkorovitým” dojmem, ale tlumení je rozhodně dostatečné i pro delší běhy a ani po třech hodinách běhu jsem neměl pocit, že by chodidla dostávala zabrat víc, než je zdrávo. Také ochrana proti tvrdšímu dopadu nebo dobře rozmístěným kamenům, které trčí zásadně špičkou proti běžcovu chodidlu, je velmi dobrá. Tloušťka mezipodešve je 17,5 milimetru pod špičkou a 22,5 milimetru pod patou a SCOTT Supertrac RC 2 tak nabízí 5milimetrový drop, který je z mého pohledu pro terénní závodní botu ideální a pozor by si měli dát jen běžci se silným dopadem na patu nebo ti, kteří nejsou zvyklí na nižší drop. Mezipodešev obsahuje ještě jednu technologii a to eRide. Jde o tvarování do kolébky, které má pomáhat s rychlým přechodem z dopadu do odrazu, zlepšovat kadenci a celkově pomáhat technice běhu. Kolébka není u Supertrac RC nijak přehnaná a po chvíli o ní ani nevíte. 

Podešev

A nakonec je tu samotná podrážka. Ta využívá technologii nazvanou Radical Traction a materiálovou směs Wet Traction. Podrážka má 6milimetrové špunty šípového tvaru, které jsou nepříliš hustě rozmístěné pod jednotlivé segmenty podrážky. Tvarování a rozmístění špuntů opět odpovídá určení boty. Dokáží zajistit solidní, bezpečný záběr na většině typů terénu a nezůstává mezi nimi nalepené bahno nebo zaseknuté kameny. 

  • Foto: Jan Holubka
  • Foto: Jan Holubka
  • Foto: Jan Holubka

Pokud byste chtěli botu čistě do bláta, třeba na překážkové závody nebo krosy, budete se nejspíš dívat na podrážky s agresivnějším vzorkem. SCOTT Supertrac RC 2 je ale solidní univerzálka, která se nelekne technického terénu, bláta, nebo kamení a šotoliny, ale zároveň nabídne i dost komfortu na klidný výběh po lesním nebo horském singletracku. Materiálová směs podrážky je měkká a měl jsem trochu obavu, jaká bude její životnost. Některé trailové modely s měkkou podrážkou doslova ubývají pod nohama a každý přeběh po asfaltu vás připraví o kus podrážky. Naštěstí to není případ SCOTT Supertrac RC 2. Ani po pár týdnech a něco málo přes 100 naběhaných kilometrech v kombinovaném terénu s přeběhy po asfaltu se nezdá, že by podrážka trpěla nebo mizela. Věřím, že ještě dlouho vydrží. 

SCOTT Supertrac RC 2 je fakt bota rychla jak cyp. Ale taky je lehoučká, dobře odtlumená a pohodlná, skvěle drží v terénu a zdá se, že i hodně dlouho vydrží. Takže docela ideální parťák na delší, techničtější běhání v terénu a horách. Pokud patříte mezi zkušenější, lehčí běžce s dobrou technikou, řekl bych že, SCOTT Supertrac RC 2 pro vás může klidně být bota i na běhy daleko za hranicí krosového maratonu. A ani v tvrdém, technickém terénu bych se nebál vzít Supertrac RC 2 na trochu delší taneček.

Text: Jan Holubka

10. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníBěžecké botySilniční botyVybavení

Test: Bota ideální pro běžce s nedokonalou technikou. Zajímavá novinka 4DFWD od adidasu

od Vít Kněžínek 7. 5. 2021
autor Vít Kněžínek

Nebudu lhát, před prvním použitím 4DFWD jsem byl poměrně skeptický a po zkušenostech s předchozími verzemi 3D tištěných mezipodešví jsem místo zajímavé běžecké boty čekal spíš unikátní stylovku. Už po pár stovkách metrů jsem ale svůj názor změnil.

3D tisk. Není to ták dávno, co se jednalo o bezkonkurenční téma číslo jedna a výrobci běžeckých bot se předháněli o to, kdo jako první přivede tuto technologii k životu. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jednalo o slepou vývojovou větev, protože ani po několika letech se 3D tisk neobjevuje u většího počtu modelů. Opak je ale pravdou a málokdo ví, jak důležitá je tato technologie při vývoji nových modelů. Nebýt 3D tisku, tak bychom si dost možná mohli nechat o běžeckých botách s karbonem jenom zdát.

Dnes ale nebude řeč pouze o této technologii jako takové. Na trh se totiž dostává novinka adidas 4DFWD. Plně funkční běžecká bota s 3D tištěnou mezipodešví. A není vůbec špatná.

Od první zmínky o 3D tisku v souvislosti s běžeckými botami už uplynulo pěkných pár let a v té době se jednalo o stejně intenzivní závod, jako můžeme sledovat v současnosti u karbonových bot.

Pomyslným vítězem, tedy značkou, která uvedla do prodeje první 3D tištěný model, se možná překvapivě stal New Balance. Bylo to ale vítězství pouze pomyslné, protože se jednalo o limitovanou sérii několika desítek párů bez další návaznosti.

Adidas se do toho opřel o poznání víc. S uvedením první komerční tištěné boty, Futurecraft 4D, si sice v Německu dali na čas (jaro 2018), ale tento projekt od té doby žije svým životem a neustále se vyvíjí. 

Proč je cesta 3D tisku pro běžce zajímavá

První verze Futurecraftu i 3D tištěných bot obecně měly k dokonalosti daleko. Vadila vysoká hmotnost i tuhost a funkční vlastnosti, které mohou tradičním pěnovým botám konkurovat jen stěží. Proč by nás tedy měl nějaký 3D tisk zajímat, když je to očividně velmi složité na vývoj i výrobu a navíc jistě velmi drahé? Odpovědí je hned několik.

Zásadním benefitem tohoto typu bot je možnost absolutní individualizace. Představte si, že dojdete do obchodu, necháte si oskenovat svá chodidla a za pár dnů vám poštou přijde na míru vyrobená bota. Podpora klenby, různé úrovně tlumení i stability, různé šířky. To vše by na rozdíl od sériové výroby bylo možné a navíc relativně snadné.

3D tisk také umožňuje využívat materiály, které se pro sériovou výrobu nehodí. Jiné typy pěn a plastů, které mohou mít specifické funkční vlastnosti, nebo jsou prostě jen šetrnější k životnímu prostředí při výrobě i následné recyklaci. 

Kromě nových materiálů se dá při 3D tisku využívat i různá struktura a specifický design tisku, který může zásadně ovlivnit fungování boty, což je u pěnové mezipodešve vstřikované do formy obvyklým způsobem jen velmi těžko dosažitelné.

Výroba jednoho páru 3D tištěných bot pravděpodobně nikdy nebude tak rychlá a levná jako sériová dávková výroba klasických bot. Vystačíte si ale s mnohem levnějším vybavením a můžete plánovat výrobu i po menších dávkách, což znamená plynulejší zásobování trhu a bleskové pokrývání případné poptávky. Než se vyrobí klasická bota a stihne doplout po moři z asijské továrny, tak to zabere několik dlouhých měsíců, zatímco malá série 3D tištěných bot se dá snadno vyrobit v Evropě za zlomek tohoto času.

Kromě toho je 3D tisk naprosto zásadní při tvorbě prototypů a zainteresovaní lidé potvrzují, že právě 3D tištěné prototypy extrémně urychlily vývoj prvních běžeckých bot s karbonovým plátem.

To všechno jsou jistě zajímavé a ušlechtilé důvody, proč jsou 3D tištěné boty teoreticky úžasná věc. Většinu pragmaticky založených běžců ale bude zajímat odpověď na jinou otázku. Dá se v takových botách běhat, nebo je to jen hračka pro vývoj a marketing?

Recenze: Adidas 4DFWD

Odpověď přináší novinka adidas 4DFWD, kterou bych se nebál označit za první 100% funkční 3D tištěnou botu.

Že se udál obrovský pokrok ve vývoji prozradí už jenom pohled na technickou specifikaci. Předchozí generace 4D Run 1.0 totiž vážila 365 gramů, což je pro rozumnou silniční botu přece jenom příliš. 4DFWD sice pořád nepatří mezi nejlehčí boty na trhu, ale hmotnost 325 gramů (UK 8) není pro tréninkové modely nic neobvyklého. Pro srovnání, bestseller Ultraboost 21 váží ještě o patnáct gramů víc.

Adidas 4DFWD

  • hmotnost: 325 g
  • drop: 11 mm
  • výška tlumení: 32,5 mm
  • cena: 5 299 Kč
  • klady: unikátní 3D tištěná mezipodešev, speciální struktura mezipodešve vás posune vpřed při každém dopadu, celkově velmi vysoký komfort (tlumení i svršek)
  • zápory: úzký střih svršku limituje použití pro běžce s širším tvarem chodidla, bota je citlivá na použití na správném (asfaltovém) povrchu, omezená dostupnost bez možnosti zakoupení v kamenném obchodě

Foto: Vít kněžínek

Drop (co je drop se dozvíte zde) je zde výrazných 11 milimetrů, což řadí 4DFWD mezi klasické silniční boty, které cílí na běžce dopadající primárně přes patu. Kromě geometrie k tomuto zaměření vybízí struktura tlumící vrstvy, která nejlépe funguje právě při dopadu na patní část chodidla.

Struktura 3D tištěné mezipodešve je u této boty to nejzajímavější a zároveň nejdůležitější. Vzor tisku je mnohem řidší než dřív (díky tomu ten výrazný pokles hmotnosti) a především je navržen tak, aby se po zatížení deformoval ve směru pohybu.

Díky tomu se při každém kroku 4DFWD zapojí do běžeckého kroku a urychlí přechod do odrazu, protože změní pasivní fázi kroku (kdy chodidlo leží na zemi) na aktivní (kdy se bota “samovolně” pohybuje vpřed a vás bere s sebou). Deformační pohyb po zatížení není příliš velký, ale efekt nakopnutí pocítíte okamžitě a je velice příjemný. Nejvíce je tento efekt citelný při běhu přes patu, kde je mohutnost mezipodešve nejvyšší. Při běhu přes přední část chodidla jsou 4DFWD naopak až nečekaně tvrdé, takže máte dokonalou kontrolu při běhu v rychlém tempu.

Měkkost a komfort jako u boostu

Nebudu lhát, před prvním použitím 4DFWD jsem byl poměrně skeptický a po zkušenostech s předchozími verzemi 3D tištěných mezipodešví jsem místo zajímavé běžecké boty čekal spíš unikátní stylovku. Už po pár stovkách metrů jsem ale svůj názor změnil.

Měkkost a komfort tlumení je u této boty srovnatelná s boostovými modely a efekt posunutí vpřed je výrazný a návykový a jedná se o snad vůbec první botu na světě, ve které mě bavilo běžet přes patu. Díky tomu řadím 4DFWD jako výbornou variantu pro rekreační běžce s ne zcela ideální technikou běhu, nebo jako obutí “pro unavené nohy”.

  • Foto: Vít Kněžínek

Asi není třeba zmiňovat, že adidas 4DFWD je bota striktně určená pro běh po asfaltu. Chodníky, cyklostezky, silnice… Ostatně jako většina ostatních silničních bot, které jsou mimo asfalt nestabilní, postrádají potřebný pro terén potřebný grip.

Svršek je pletený a vyrobený z jednoho kusu bez volného jazyku, jak už je u adidasu zvykem. Ukotvení chodidla je díky tomu perfektní a velmi příjemné i bez výraznějšího polstrování. Fit boty je spíše užší a především kvůli pevnému okraji tlumení bych 4DFWD nedoporučoval běžcům s širším tvarem chodidla. 

Ve výsledku je adidas 4DFWD unikátní bota. Unikátní díky technologii výroby i tím, že se jedná o první botu na světě, která využívá specifický design struktury 3D tisku pro umocnění funkčních vlastností. Možná vás překvapí cenovka. Ta rozhodně není malá, ale v dnešní době ani nijak neobvyklá a už vůbec ne astronomická. Na trhu je celá řada (nejen karbonových) modelů, které stojí ještě mnohem víc, než 5299 korun. 

4DFWD nejvíce ocení silniční běžci dopadající přes patu, kteří hledají pohodlnou a přece svižnou botu pro každodenní běhání. Jedná se o zajímavou alternativu ke klasickým prémiovým objemovkám jako je například model Ultraboost. Největším omezením je v tomto případě omezená dostupnost (pouze přes aplikaci adidas od 15. května) a pro někoho i vyšší pořizovací cena. Přidanou hodnotou může být skutečnost, že budete obouvat stejné boty, jako úspěšní olympionici při medailovém ceremoniálu v Tokyu. A navíc budete ve svém okolí pravděpodobně jediní s botou vyrobenou 3D tiskem.

7. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
VýživaZdraví

Tělesný tuk v číslech: Kolik peněz stojí nabrat kilo a jak dlouho trvá ho zase shodit

od Karolína Hornová 6. 5. 2021
autor Karolína Hornová

Nadváha je v některých zemích symbolem blahobytu, v jiných známkou konzumace levného, nekvalitního jídla. Nejrychleji (a nejlevněji) lze přibrat v USA, hubnutí ale stojí všude stejně a platíme za ně „v naturáliích“. Pojďme si spočítat, jak jsme na tom s tukem.

V historii ale platilo, že pořádný pupek je výsadou bohatých a „holka krev a mlíko“ byla žádanou nevěstou s příslibem tučného věna od pantáty statkáře. Třeba v Indii tento diskurs platí dodnes: Když vás tam někdo pochválí, že vypadáte dobře, že se vám asi daří, je to často proto, že si všiml vašich kil navíc. V USA je obezita často naopak problémem chudší vrstvy – aby také ne, když nejjednodušší forma stravování je zde fastfoodové menu za dva dolary z restaurace, kam pohodlně a za chvilku dojedeme autem. I tento faktor hýbe s nejen s „cenou tuku“, ale také s mírou rizika obezity v závislosti na zemi či lokalitě. 

Kolik stojí přibrat 1 kg tuku?

Na první pohled to možná bude znít překvapivě, ale na kila navíc „musíte mít“ – za každým kilogramem tuku pod naší kůží stojí určitý objem jídla, které je nutné zkonzumovat, ale především zakoupit. I na tento fakt upozorňuje rodiče svých pacientů dětský obezitolog MUDr. Zlatko Marinov z FN Motol a garant projektu S dětmi proti obezitě: Jeden kilogram tuku podle něj vyjde na dva až tři tisíce korun v závislosti na tom, kde a jak se stravujeme. (I po kvalitnějších, tedy dražších potravinách se přibírá.) Kila navíc v rámci celé rodiny s nadváhou pak často vycházejí na částky kolem 150 – 200 tisíc korun, které by při střídmějším stravování bylo možné ušetřit. 

Nejde ale jen o peníze, ale ruku v ruce s nimi i o zdraví – od průměrné „ceny tuku“ se totiž odvíjí i míra obezity v dané zemi nebo lokalitě: Zatímco ve Francii je částka za kilogram tuku až dvojnásobná než u nás, v USA je to v přepočtu pouhých 500 korun. I to je jedním z důvodů, proč jsou Francouzi průměrně štíhlejší (další si můžete přečíst v tomto článku). Svůj význam pro kila navíc má i lokální dostupnost jídla (tedy „mám na to“ a „mám kde si to koupit“). S cenou tuku pak hýbou i některé místní zvyky – třeba právě ve Francii tolik oblíbená konzumace v restauracích.

Pozor na bezhlavé objednávky jídla

Podle této americké studie riziko přibírání a potažmo obezity zvyšuje i naše vlastní „utrhávání ze řetězu“, četnost konzumace v restauracích a dostupnost objednání téměř jakéhokoli jídla na pár kliknutí. Ne, že by na konzumaci v restauracích bylo něco špatného – trik je v tom, nenechat se zlákat nabídkou, když máme chuť na velkou, kalorickou porci a přihodíme třeba ještě předkrm a dezert. Takto zkonzumujeme o 20 až 40 procent více kalorií, než když jíme (a vaříme) doma. Podle studie má taková průměrná porce 1 200 kcal, což je skoro polovina doporučeného denního příjmu aktivní ženy.

Dalším rizikem jsou nápoje, které máme tendenci k jídlu přiobjednat. Zatímco doma se často spokojíme s vodou a cestou k nižšímu příjmu „prázdných“ kalorií může být „domácí zákaz“ nákupu sladkých limonád, v restauraci k tomu burgeru na tu colu prostě dostaneme chuť. K obědu si tak navíc připlatíme dalších 50 korun, za které si zároveň koupíme, nějaké ty gramy tuku navíc. Řešením této situace může být třeba dělení porcí – dejte si, na co máte chuť, ale velké nebo příliš kalorické porce si rozdělte třeba s partnerem. Co do počtu kalorií se tam pak vejde i nějaký lehčí předkrm.

Kolik „stojí“ zhubnout 1 kg?

A teď se na to pojďme podívat z druhé stránky. Přibrat kila navíc je poměrně snadné – stačí mít peníze, jíst to, co se nám zrovna zalíbí na jídelníčku a „válet se“. Jde to rychle – Morgan Spurlock, protagonista dokumentu Supersize Me, přibral za měsíc stravování v McDonaldu 25 kilogramů (tedy skoro jeden za den!) a i jeho hladina cholesterolu „pěkně“ stoupla – o 65 bodů. Poukázal tak na škodlivost obrovských nezdravých porcí za výhodnou cenu. Kila dolů nás pak budou stát „jen“ čas a pot (pokud na sobě budeme pracovat sami) nebo navíc i další peníze (třeba hodiny s trenérem či výživovým specialistou).

Kilogram podkožního tuku představuje přibližně 7 700 kcal. Kdyby svět fungoval pouze v matematické rovině, potřebujeme pro zhubnutí jednoho kilogramu váhy spálit o 7 700 kcal více, než přijmeme. To se samozřejmě v běžné praxi nedá učinit nějak instantně a ani by to nebylo zdravé. Na druhou stranu a pro představu – zhruba zmíněné množství kalorií spálí profesionální cyklista během jedné etapy závodu jako je třeba Tour de France. Stejné množství lze spálit deseti až dvanáctihodinovým během nebo více než třicetihodinovou chůzí. Dalo by se tedy říct, že kilogram tuku lze zhubnout za den. Ale pouze teoreticky (nebo ve výjimečných případech závodníků). 

Rychlost v hubnutí nevede k vítězství

O hubnutí musíme uvažovat v kontextu celkového denního výdeje energie a také příjmu, bez něhož by nebyla regenerace a energie na další pohyb. Tuk se oproti svalové hmotě spaluje poměrně pomalu. Tuková tkáň totiž obsahuje více než šestinásobné množství energie oproti svalům. To ale také znamená, že pokud začneme hubnout drasticky a zhubneme „podezřele rychle“, patrně jsme spálili spíše svalovou hmotu, a ne tukovou tkáň. To není úplně dobře – svaly totiž ke své práci potřebují energii, kterou si berou z tukových zásob – čím lépe na tom naše svaly jsou, tím lépe pak při pohybu spalujeme tuky. 

Protože by pro nás měl být prioritou dlouhodobě udržitelný životní styl a ne rychlost „mizení tuku“, musíme počítat, že to půjde pomaleji. Pokud budeme důslední a nastavíme si komplexní přístup, budou v náš prospěch hovořit i čísla. Počítejte s námi: Rozumný energetický deficit pro hubnutí při pravidelné tělesné aktivitě je zhruba 20 procent denního udržovacího příjmu (při němž nehubneme, ani nepřibíráme). Pokud vydělíme obsah energie v 1 kg tuku (7 700) číslem svého kalorického deficitu, vyjde nám počet dní, za které bychom měli toto kilo zhubnout. Pokud počítáme se zmíněnými „rozumnými“ 20 procenty, budou to cca dva týdny. 

Ani sportovec nemůže jíst „cokoli“

Přístup, který jsme možná od kolegů běžců zaslechli, není úplně ideální. Proč? Zaprvé ze zdravotního hlediska. Podkožní tuk třeba „vyběháte“, ale to neznamená, že se vám neusadí v cévách nebo nenavýší hladinu cholesterolu. Nezdravé tučné, smažené a fastfoodové jídlo navíc většinou neobsahuje vyvážený poměr živin, které potřebujeme před sportem, při něm nebo po něm. Druhým bodem pak je otázka hubnutí pouze za pomoci navýšení tréninků. Možné to samozřejmě je, ale je to „sousto“ pro poměrně slušně trénované jedince: Hubnout běháním při nezměněném příjmu potravy by znamenalo zhruba hodinový běh o frekvenci 5 × týdně. A to chce čas a fyzičku.

Inkospor Petr Soukup

S rychlostí hubnutí (tedy kilogramy tuku za určitý časový úsek) lze pracovat – ať už kombinací kalorického deficitu s tréninky nebo přímo redukční dietou, kdy je deficit navýšen třeba až k hranici minimálního denního příjmu energie (takového, který je nutný k „normálnímu fungování“ organismu). Krátkodobá redukční dieta může být dobrým startem hubnutí – ideálně v případě, že je kontrolována odborníkem na výživu, trenérem nebo oběma. Zajímavé příklady rychlých výsledků můžete vidět na příkladech celebrit v tomto článku. Na tento „motivační“ odrazový můstek by už ale měl navázat dlouhodobě udržitelný jídelníček, skloubený se zdravým pohybem – pár osobních tipů najdete třeba v tomto rozhovoru. 

Lidský organismus není kalkulačka a ani čísla v tomto článku nejsou dokonale přesná. Jsou ale ukázkou, že nic není zadarmo – jak doslova, tak přeneseně. Někoho mohou k redukci denního příjmu energie motivovat právě ušetřené peníze, jiného zase čas, za jaký jde těch pár kilo zhubnout. Nejde totiž o to, že je „musíme shodit“, ale o to, že si ověříme, jak naše tělo funguje a co na něj platí. A tady si půjčíme slova doktora Marinova – lepší řešit teď dva kilogramy nadváhy, než za pár let dvacet kilogramů obezity. A tady nám může psychologicky pomoci i jednoduchý výpočet, který jasně ukáže, že někdy stačí jen měsíc malého odříkání, které nás přiměje nad naším jídelníčkem více přemýšlet.

6. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
VýživaZdraví

Steak nebo čočku? Jak nakrmit svaly bílkovinami a kde je jich nejvíc

od Magdaléna Ondrášová 5. 5. 2021
autor Magdaléna Ondrášová

Pod slovem bílkoviny si většina z nás představí steak přes celou pánvičku a hned poté svalovce v plavkách. To je ale dost okleštěná vidina, jednak protože bílkoviny jsou také rostlinného původu a za druhé je nepotřebujeme pouze ke stavbě svalů. K čemu tedy?

Abychom mohli fungovat i zítra

Ano, bílkoviny skutečně potřebujeme k tomu, abychom mohli zachovat či budovat svalovou hmotu. Kromě pěkného odrazu v zrcadle koupelny je tu ale i další efekt. Svaly jsou náročnější na spotřebu energie. To znamená, že čím více svalové hmoty máme, tím náš metabolismus spotřebovává více energie, kilojoulů, kalorií. Všem, co rádi jí, zasvítily oči. Všem, kteří se snaží zhubnout, se rozjasnily také. A ti, kteří jsou kombinací obojího, dáváme do rukou jeden z nástrojů, jak na to.

Inkospor Petr Soukup

No a nesmíme také zapomenout, že svaly drží kostru, klouby a vazy tam, kde mají být. Vyhřezlá plotýnka? Pokud nechcete na operaci, tak cvičit a zpevnit (podepřít) problematická místa. Ale nemusíme tak daleko, týká se to běžeckého kolene, prevence výronu kotníku, svaly jsou zkrátka potřeba. 

Odborník David Rejl vysvětluje, že bílkoviny mají ale mnoho dalších důležitých funkcí: „Aminokyseliny v bílkovinách jsou také součástí enzymů a ty v těle zajišťují přes tisíce biochemických procesů. Bílkoviny jsou tak součástí i procesů jako je trávení, srážení krve nebo tvorba energie. Dále se z bílkovin tvoří také hormony, např. inzulin, glukagon, růstový hormon, testosteron atd. Bílkoviny se také podílejí na našem imunitním systému, protože jsou součástí imunoglobulinů.“

Jíst kytičky nebo zvířátka?

Bílkoviny jsou obsaženy jak v rostlinné tak živočišné stravě, ale je třeba si uvědomit, že potřebujeme přijímat komplexní rozsah aminokyselin bílkoviny. Jsou potraviny, které mají jen některé (říká se jim neplnohodnotné a jsou to právě ty rostlinného původu, odtud diskutovaný problém vegetariánů), ale například živočišné bílkoviny mají celé spektrum.

Dnes už ale víme, že rostlinné zdroje jako sójové boby, quinoa či pohanka obsahují všechny esenciální aminokyseliny. Takže i vegetariánská či veganská strava může obsahovat dostatek bílkovin a všechny potřebné aminokyseliny. Navíc, tělo je chytré a pokud sníme více potravin s různými zdroji bílkovin, vše si „poskládá“.

Kvalitní a nekvalitní

Diskutovaný pojem „biologická hodnota bílkovin“ (BH) stanovuje, kolik gramů tělesných bílkovin může být vytvořeno ze 100 gramů proteinu ve stravě. „Měřítkem je kvalita vaječné bílkoviny. Komplexní proteiny mají vysokou BH, proteiny s nízkou BH jsou využity více jako zdroj energie než pro růst a regeneraci. Je pravda, že většina živočišných produktů má vyšší biologickou hodnotu, ale i mezi rostlinnými zdroji najdeme plnohodnotné bílkoviny s vysokým BH. Nemůžeme tedy říct, že jsou některé bílkoviny špatné či dobré, důležité je přijímat bílkoviny z různých zdrojů a vybírat si ty kvalitní,“ potvrzuje potřebu rozmanitosti David Rejl.

  • Zdroje s vysokou BH: Syrovátková bílkovina, vaječný bílek, hovězí maso, kasein, hrách, sója…
  • Zdroje s nízkou BH: želatina, kukuřičné cereálie, salámy…

Jak si spočítat, zda přijímám dostatek bílkovin

„Pro přesné spočítání vašeho příjmu bílkovin doporučuji využít nějakou aplikaci, kam si budete pár dní zapisovat co konzumujete a ona vám sama vypočítá množství jednotlivých makroživin. Je to nejjednodušší způsob. Množství bílkovin se doporučuje v rozmezí 15 až 35 procent z celkového energetického příjmu. Nelze obecně říct, kolik přesně přijímat, protože se to mění v závislosti na vašich cílech,“ říká odborník a dodává, že sportujícímu jedinci doporučuje držet se v horní hranici, tedy 25 až 35 procent z celkového energetického příjmu. 

Před tréninkem nebo po? To je přežitek

Rozhodující není příjem bílkovin kolem tréninku, ale v průběhu celého dne. „Tzv. anabolické okno je mýtus, který byl již vyvrácen. Anabolické a regenerační procesy probíhají v těle celý den, a proto je zapotřebí přijímat kvalitní bílkovinu s každým jídlem,“ říká odborník na výživu. Množství je individuální a záleží na vašem tréninkovém cíli a typu diety, který držíte. „Autoři studie (1) zjistili, že je důležité přijímat plnohodnotné bílkoviny v průběhu celého dne, a ne pouze po tréninku. Důležitý je také netréninkový den, protože podle další studie (2) trvá zvýšená syntéza svalových vláken a vstřebávání živin ve svalech 24 až 72 hodin po tréninku.“ Stravování v netréninkový den je proto stejně důležité jako v tréninkové dny. 

Co se stane, když jich budu přijímat méně?

Bílkoviny mají důležitou funkci při udržování tekutin uvnitř buněk. „Pokud dochází k dlouhodobému nedostatečnému příjmu bílkovin, dojde k poklesu albuminu a globulinu v krvi a tekutiny se začnou dostávat do mezibuněčného prostoru. Tak dochází ke vzniku otoků. Tento jev nazýváme kwashiorkor neboli proteinová malnutrice. Jedná se o vážný stav, který se objevuje až při dlouhodobém a výrazném nedostatku,“ říká Rejl. Pokud přijímáme málo bílkovin, tak se to z počátku projeví nedostatečnou regenerací a ubýváním svalové hmoty. 

Inkospor Energy Gel

Co se stane, když jich budu přijímat více?

David Rejl varuje, že kolem této otázky panuje řada mýtů: „Např. že zvýšený příjem bílkovin poškozuje ledviny atd. Vědecké studie však dokazují, že zvýšený příjem bílkovin nepoškozuje zdraví jedince, ani při extrémně vysokém příjmu bílkovin. Toto platí pro zdravého jedince. Přikládám dvě studie (3, 4), které se tímto problémem zabývaly.“

Studie, z nichž autor čerpal:

  1. Schoenfeld BJ, Aragon AA, Krieger JW. The effect of protein timing on muscle strength and hypertrophy: a meta-analysis. J Int Soc Sports Nutr. 3. prosinec 2013;10(1):53.
  2. Lukáš Roubík a kolektiv. Moderní výživa ve fitness a silových sportech. Praha: Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz); 2018. 552 s.
  3. Antonio J, Ellerbroek A, Silver T, Vargas L, Tamayo A, Buehn R, et al. A High Protein Diet Has No Harmful Effects: A One-Year Crossover Study in Resistance-Trained Males, 2016.
  4. Antonio J, Ellerbroek A, Silver T, Orris S, Scheiner M, Gonzalez A, et al. A high protein diet (3.4 g/kg/d) combined with a heavy resistance training program improves body composition in healthy trained men and women – a follow-up investigation. J Int Soc Sports Nutr. 2015.
5. 5. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Inspirace a příběhyPsychika

Z únavy a emočního stavu beztíže mě dostávají dvě věci: cizí příběh a kolo

od Marek Odstrčilík 4. 5. 2021
autor Marek Odstrčilík

Někdy se u mě střídá na delší dobu vlna nadšení a euforie s momenty, kdy se mi vůbec nic nechce. Najednou se ocitnu v nějakém prostoru mimo svoje tělo a mysl. Nejsou to deprese, není to naštvání ze současného dění, je to prázdno, bez nápadů a obyčejné radosti. Dřív bych se v tom topil, ale došel jsem k poznání, že to musí odeznít. Prostě svoje rozpoložení přijmout.

Za stav oné emoční beztíže můžou moje vlastní myšlenky. Totiž naučit se, aby vás nepřepraly, není častokrát vůbec lehké a někdy vás můžou zatlouct až na dno bažiny. Dostat se z takového“vcucnutí” vyžaduje pak strašně moc síly. 

Abych se z toho nezbláznil, tak volím cestu útěků. V prvním případě vezmu silniční kolo a vypadnu na pár hodin ven, kličkuji krajinou, probouzím v sobě zvědavost, co asi bude za další zatáčkou, jak asi bude vypadat výhled do krajiny, až se dolopotím na ten kopec. Dát si do těla je pro mě uzdravující. Únava mě dobíjí a díky tomu si uvědomuji sám sebe. Svoji realitu. A proudící vzduch převaluje postupně v mé hlavě ten bordel sem tam a některý pak vyfoukne pryč. 

Druhý způsob jak tomu zdrhnout je pro mě nějaký cizí příběh. A tak se ponořím do vět a slov někoho jiného a nechávám se jím vyvézt z labyrintu svých myšlenkových odpadních kanálů. Utíkám do vyprávění z jiných světů a prožívám příběhy druhých. Pokud by někoho zajímalo, které knihy mi teď pomáhají, tak jsou to třeba: Stromy znamenají svět, Ľudskosť nebo cokoliv od mého oblíbence Anthonyho Doerra.

Tyhle mé dvě řešení posilují nejen tělo, ale hlavně tu zaprodanou hlavu. Silou to přeprat nejde a jen sedět a čekat, že se to v palici samo uzdraví taky není moc pravděpodobné. Je dobré být alespoň nějakým způsobem v pohybu, nezmatkovat na místě a dát si pauzu na pořádný nádech. 

Přijměte tuhle dobu, nepřešlapávejte na místě a zůstaňte v pohybu!

4. 5. 2021 0 komentáře
1 FacebookThreadsBlueskyEmail
PohybPosilováníTrénink

Ukážeme, jak s válcem posilovat „core“ a zlepšit propriocepci těla

od Kateřina Honová 2. 5. 2021
autor Kateřina Honová

V minulém textu jsme si uvedli informace o technice rolování, o tom, jaký vybrat roler a jak to celé vlastně funguje. Věděli jste ale, že roler je velice univerzální pomůcka? A teď nemyslíme využít jej jako zarážku do dveří. V dnešním textu fyzioterepeutky Kateřiny Honové si ukážeme, jak využít jeho potenciál naplno.   

Roler je možné použít hned třikrát. První možnost – tu nejčastější, jsme si uvedli v minulém textu „Král domácího ošetření svalů i šlach. Řekneme jak pracovat s rollerem neboli válcem“. Nyní si uvedeme další dvě. Jsou to mobilizace hrudní páteře do záklonu a možnost posilovacích cviků a to nejen na core. A abyste neřekli, tak i jeden cvik na koordinaci pohybu a propriocepci chodidel vám k tomu přihodím. Neříkala jsem, že je to všeuměl? 

Mobilizace hrudní páteře

Kdo náš web sleduje, již dobře ví, že napřímená hrudní páteř je základem pro správnou funkci pohybového aparátu. Pokud jste tento text nezaznamenali, tak koukněte sem: Cviky, které zatočí s bolestí zad. Pomohou i doma vyrobené tenisáky v ponožce. Je to opravdu podstatné, zejména pro jedince, kteří tráví značnou část dne vsedě, ať už v práci na židli, nebo při sportování na kole. Slova pana profesora Koláře vnímáme my fyzioterapeuti vážně, a když řekne, že napřímená hrudní páteř je základem pro nepřetěžující pohyb, tak je to prostě fakt. Jak se dostat z onoho ohnutí hrudní páteře, které po určité době věrně doprovází každou pozici vsedě? Jednoduše, vyjma již dříve popsaných cviků, které najdete ve zmíněném článku výše, si dnes záda ohneme přes roler.

Cvik je jednoduchý, po vyrolování mezilopatkové oblasti, které jsme se již naučili v minulém díle, se budeme přes válec ohýbat. V čem je rozdíl? Pánev zůstává položená na podložkce, hrudník se přes válec ohne tak, aby to bylo přiměřeně nepříjemné. Rozhodně ne bolestivé! Ruce jsou pod hlavou nebo ve vzpažení, jako na obrázku. 

Tento cvik si odpustí jedinci s osteoporózou, větší skoliózou, a většími poruchami v oblasti hrudní páteře (Scheuermann, Bechtěrev). Vždy záleží na stavu a trénovanosti. Většinou cvik nedělá úplně dobře také majitelům vysokého či nízkého krevního tlaku, chce to vyzkoušet. Však sami dobře víte, co snesete. 

V pozici se protáhněte, můžete také jemně zapružit (pohyb nahoru/dolů ve velice malém rozsahu). Stačí 10 s na jednom segmentu a posouváme se na další ztuhlý kousek. Začínáme u dolního úhlu lopatek, končíme u jejich horního úhlu, mobilizujeme tedy pouze oblast hrudní páteře, krční páteř by tak velký tlak rozhodně neocenila.  

  • Foto: Kateřina Honová

Posilování

Je libo posilování zadní strany stehen (hamstringy) či core? Nebo třeba hrudník či záda? Roler umí spoustu věcí a protože je to labilní plocha, dochází k zatěžování ve vzájmené koordinaci, což je vždy ku prospěchu věci. 

Dáme si příklad na cvik hamstrigů a na core. Pokud budete chtít, tak si další varianty najdete bez potíží na internetu. Variant je spousta, jen u toho nezapomeňte přemýšlet. Ne všechny cviky jsou zdraví prospěšné. 

Posilování zadní strany stehna

Cvik provedeme v pozici vleže na zádech. Použijeme jednoduché pánevní lifty, což je zvedání pánve. Klasiku s opřením chodidel o zem již dávno znáte, tak si to trochu okořeníme opřením nohou o válec. A zvednout ruce od podložky! 

Core

Takový cvik „horolezec“ (netuším, kdo ten název vymyslel) je taky dost interesantní zálěžitost, zkouší-li se provádět na válci. Aby bylo provedení bezpečné, uchopte válec z bočních stran tak, aby jste prsty zajistili ve středovém otvoru. Při položení dlaní na válec shora totiž může dojít k podvrtnutí zápěstí, což jistě nechcete. Záda udržujte rovná a střídavě přitahujte kolena směrem vpřed. Pánev zůstává v ose, nepřeklápí se na strany. 

  • Foto: Kateřina Honová
  • Foto: Kateřina Honová

Koordinace a propriocepce 

Tak tohle už je skutečná libůstka pro opravdové fanoušky cvičení. Cvik, který vypadá, že nic moc nedělá, zaručuje však až příliš časné (neplánované) kontakty roleru s jinými částmi cvičencova těla než jen chodidly, kde má být umístěn. O co jde? Vleže na zádech zvedněte nohy do přednožení a umístěte válec na chodidla – jako na obrázku. No a teď zkoušejte lehce pokrčit a zase natáhout kolena. Buď pohyb provedete koordinovaně a troufám si říci až precizně, nebo si to od válce schytáte. 

  • Foto: Kateřina Honová

Jak vidno, válec je perfektní pomocník. Dovolím si však zopakovat jednu věc – nezapomeňte u cvičení přemýšlet. Jedná se o balanční pomůcku a pokud zvolíte příliš těžký cvik v nevhodnou dobu, můžete si spíše ublížit. Když například po operaci kolene pojmete za neodolatelný cvik pánevní lift s oporou operované nohy na válci, může dojít k podklesnutí kolene, což dost bolí, nebo rotačnímu skluzu, což bolí ještě víc. A co to udělá s operovaným kolenem a vaším sebevědomím ani nemluvě. 

Respektujte své pohybové limity a nechte válec, ať je vaším dobrým sluhou. K šéfování ho rozhodně nepouštějte.

Autorka Kateřina Honová pracuje v Brně jako fyzioterapeutka.

2. 5. 2021 2 komentáře
1 FacebookThreadsBlueskyEmail
Běžecký tréninkTrénink

Nevíte jak zrychlit? Zařaďte tyto čtyři prvky do svého běžeckého tréninku

od Vít Kněžínek 30. 4. 2021
autor Vít Kněžínek

Nejen objemovým tréninkem živ je běžec. Velké množství naběhaných kilometrů ve volném tempu bezesporu tvoří základ běžecké kondice, ale jestli máte ambice zrychlovat tempo, pak bude potřeba váš trénink trochu zpestřit. Ukážeme vám proto několik modelových tréninků, které obohatí váš trénink o silové, dynamické a rychlostní prvky, a které vám pomohou dosahovat vyšších rychlostí na všech tratích od čtyřstovky po maraton.

S postupujícím jarem je nejvyšší čas vyměnit objemové kilometry ve volnějším tempu za kratší, ale o to intenzivnější tréninky, které vás donutí pořádně se zmáčknout. Se závody to letos bude kdo ví jak, ale to, co teď odtrénujete, už vám nikdo nevezme, i kdyby byla nejbližší příležitost, jak trénink prodat, až v létě.

Na následujících řádcích vám popíšeme několik tréninků, které jsou velmi užitečné pro rozvoj běžecké výkonnosti.

Ve všech případech se jedná o vysoce intenzivní tréninky, kterým by měla předcházet kvalitní příprava v podobě rozehřátí a dynamického protažení. Jako rozehřátí může sloužit 15 minut rozklusu ve volném tempu, nebo například crossfitová rozcvička s angličáky, dřepy a podobnými cviky – v rozumném množství a intenzitě, aby vás rozcvička zbytečně neunavila. Po tréninku “vyklepejte” nohy alespoň 15 minutami lehkého klusu.

1. Rovinky

Stačit vám bude sto metrů rovné cesty. Rovinky o délce padesát až sto metrů se následně běhají v intenzitě lehce pod maximem výkonnosti a jejich hlavním přínosem je schopnost dosažení vyšší rychlosti. Snažte se posledních pár metrů nevypouštět a volnoběhem brzdit až po protnutí pomyslné cílové čáry. Mezi jednotlivými rovinkami by měla být dostatečně dlouhá pauza, abyste byli schopni výkon zopakovat ve stejné intenzitě. Počet opakování se může lišit, ale vzhledem k tomu, že se snažíte běžet, téměř jak nejrychleji to jenom jde, bychom doporučovali začínat na tréninku o pěti rovinkách a postupně se propracovat až k dvěma sériím o pěti až deseti kouscích. Větší počet opakování už obvykle znamená výrazné zpomalení, čímž trénink ztrácí svůj hlavní účel, aneb méně je někdy více.

Nelekejte se, pokud vás druhý (a třetí) den budou pěkně bolet nohy (lýtka a hýžďové svaly), po několika podobných trénincích si svaly zvyknou a únava po tréninku už nebude tak výrazná.

2.Rovinky do kopce

Kombinace rychlosti a síly. Najděte si cca 200 metrů dlouhé stoupání s mírným sklonem, které je pro takový trénink ideální. Kromě delší vzdálenosti a sklonu cesty se trénink od rovinek příliš neliší. Cílem je běžet v takřka maximální možné intenzitě s delšími pauzami (tři až pět minut) mezi jednotlivými opakováními, kterých by mělo být spíše méně než více. Kromě rychlosti se připravte doslova na laktátovou lázeň. Výsledkem je adaptace vašeho těla na vysokou intenzitu (kterou oceníte v závěru jakéhokoliv závodu) a zapomínat nesmíme ani na rozvoj síly vašich nohou.

3. Čtyřstovky

Oblíbený i nenáviděný “Zátopek”, neboli opakované čtyřstovky. Tato vzdálenost nabízí prakticky nekonečné možnosti využití. Můžete běžet velmi malé množství čtyřstovek v maximálním možném tempu, nebo počet opakování zvýšit a rychlost naopak snížit. 

V případě, že chcete zapracovat na rychlosti a síle, pak zařaďte cca pět čtyřstovek s dlouhými pauzami (tři až pět minut) mezi jednotlivými opakováními. Každý úsek pak běžte co nejrychleji to půjde. Snažte se přitom nepřepálit začátek a naopak spíše stupňovat rychlost v posledních metrech. Možná se vám zdá, že výsledné dva kilometry ani nestojí za zavázání tkaniček, ale po absolvování tréninku jistě změníte názor.

Druhou možností, jak čtyřstovky absolvovat, je rozvoj tempové vytrvalosti. V tomto případě se počet opakování výrazně zvedá na 10 až 20 – s krátkými pauzami (okolo jedné minuty). Tempo zvolte o něco rychlejší, než by byla vaše závodní rychlost na deset kilometrů, a snažte se ho udržet konstantní v prvním i posledním intervalu.

4. Kilometrové úseky

Kilometrová opakování už nejsou tak silová, ale mohou být o to náročnější, protože musíte vyšší rychlost udržet delší čas. Počet opakování se liší podle toho, jaká je vaše oblíbená závodní distance. Při tréninku na pětikilometrový závod vám budou stačit tři až čtyři úseky, na desítku ideálně šest až osm úseků a při půlmaratonu se nebojte až deseti kilometrových úseků. Rychlost by měla vždy být lehce vyšší, než jaké je plánované tempo na tom kterém závodě. I zde je důležité správné rozvržení sil, abyste nepřepálili začátek a ke konci netuhli. Správně provedený intervalový trénink je takový, kde dokážete poslední úseky běžet stejně rychle, nebo ještě o kousek rychleji než první opakování.

30. 4. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníSporttesteryVybavení

Snímání tepu ze zápěstí: je to dobrý ukazatel, ale špatný trenér

od Karel Holub 29. 4. 2021
autor Karel Holub

Využíváte k tréninku měření tepové frekvence a spoléháte se na údaje z optického měření? Možná byste měli zpozornit. Nespornou výhodou optického měření tepu je to, že nepotřebujete žádné další zařízení kromě hodinek se senzorem. Měření tak může běžet celou dobu, po kterou máte hodinky na ruce a můžete sbírat údaje ve dne v noci. Pojďme se ale podívat, jak přesné tyto údaje jsou.

Jak funguje měření tepu

Pro měření tepu používáme dvě základní metody – optické měření a měření hrudním pásem. Optické měření funguje na principu nazvaném krkolomně photoplethysmographie. Zní to spíše jako zaklínadlo, ale princip je relativně prostý, k měření průtoku krve využívá světlo. Proto většině hodinek s integrovaným optickým měřením tepové frekvence bliká světlo na jejich spodní straně. Senzor pak vyhodnocuje světlo odražené zpět a naměřené hodnoty tlačí do algoritmů, které pak provádějí věci na pomezí černé magie, aby nakonec vyplivnuly číslo, kterému chcete nebo nechcete věřit. 

Měření s využitím hrudního pásu využívá senzory, které snímají přímo signály vyvolané vašim srdečním tepem. Aby hrudní pás fungoval správně, je potřeba, aby senzory byly trochu vlhké, a proto se občas stává, že hrudní pás nefunguje úplně správně, dokud se aspoň trochu nezpotíte. Jinak jde ale obvykle o velmi přesnou metodu měření.

Přesnost měření optických senzorů je závislá na mnoha faktorech. Obecně se dá říct, že optické měření je relativně dost přesné, pokud jste v klidu. V tréninku to ale už taková sláva být nemusí. Hodně záleží na správném nošení hodinek s optickým senzorem, které nesmí být příliš volné, ale ani příliš těsné. Pokud jsou hodinky nošené příliš volně, dochází k rušení světelných signálů senzoru okolním světlem a měření může být zkreslené. Pokud máte hodinky naopak příliš utažené, ovlivníte tím průtok krve měřenou oblastí a opět tím můžete rozhodit naměřené hodnoty. Podobně to bude i v dalších situacích, kdy je nějak ovlivněn průtok krve měřenou oblastí. Takže třeba když je hodně zima. Nebo když hodně pevně držíte řídítka kola, nebo třeba veslo. V takových situacích mohou naměřené hodnoty opravdu lítat jak na horské dráze a vy pak jen kroutíte hlavou nad záznamem z tréninku a snažíte se marně vzpomenout, v jakém úsilí jste běželi nebo jeli v některých úsecích.

Jak přesné je optické měření

Na téma přesnosti optického měření tepu se na internetu vede řada vášnivých debat. Naštěstí je k dispozici i velké množství seriózních a dobře podložených studií, které ukazují, jak to s tou přesností je. 

Už v roce 2017 uveřejnil Journal of the American Medical Association Cardiology výsledky výzkumu provedeného na 50 zdravých, dospělých dobrovolnících. Test probíhal s využitím čtyřech různých optických senzorů a čtyřech hrudních pásů pro srovnání. Měření probíhalo jak v klidu, tak při pěti úrovních zatížení. A aby bylo možné určit přesnost jak optických senzorů, tak měření hrudním pásem, byli dobrovolníci napojení na velmi přesný elektrokardiograf využívaný například v nemocnicích. Výsledek ukázal, že přesnost měření hrudním pásem byl ve všech situacích na úrovni 99 procent, zatímco u optického měření se přesnost pohybovala mezi 83 a 91 procenty. A závěrem studie tedy bylo, že optické měření je možné využívat pro klidové měření, ale pro aktivní měření je vhodnější využít hrudní pás.

Můžete si říct, že přesnost mezi 80 a 90 procenty není zas tak špatná. No, špatná není, ale dobrá také ne. Například studie z roku 2019 z Journal of Sport Sciences uvádí chybovost optického měření v rozmezí 2,4 až 13,5 procenty. A to na první pohled nevypadá vůbec špatně. Ale pojďme si to dát do kontextu tréninku s využitím tepové frekvence. Představte si, že máte hodnotu aerobního prahu stanovenou na 150 tepů. Podle této hodnoty se budete orientovat v tréninku tak, abyste dosáhli optimálního poměru zátěže a následné regenerace. Nebo u ultra-dlouhých závodů pro plánování tempa a hlídání intenzity zátěže.  A teď do toho vstoupí pětiprocentní chyba. A ta ovlivní měření tak, že místo ukázaných 150 je hodnota tepové frekvence ve skutečnosti 157. A máte problém. V tréninku může dojít k přetížení a v závodě k tomu, že “narazíte do zdi”. 

Problém s (ne)přesností měření je i v tom, že nepřesnost není konzistentní. Nemůžete se prostě spolehnout na to, že vám hodinky vždycky ukazují o pět procent více nebo tři procenta méně. Chyba si prostě lítá až o deset procent nahoru a dolů a bohužel vypovídací hodnota takového měření je na úrovni rozbitých kukaček, které také dvakrát denně ukazují správný čas.

Technologie optického měření se samozřejmě stále zlepšuje a přesnost je také rozdílná u různých výrobců. Studie uvěřejněná v časopise Nature v roce 2020 (Investigating sources of inaccuracy in wearable optical heart rate sensors) se zabývá důvody pro možné zkreslení přesnosti měření a jedním ze závěrů je i to, že je zřejmá silná vazba mezi cenou hodinek a velikostí trhu, které daný model pokrývá a přesností měření. Není tak překvapením, že mezi nejpřesnější patří hodinky od Apple a velmi dobře jsou na tom i přístroje Garmin. Je potřeba zmínit, že pro účely studie nebyly použité hodinky některých dalších značek jako Suunto nebo Polar, kde je možné předpokládat srovnatelnou přesnost měření.

A co s tím?

Mám ty hodinky zahodit? Mám přestat trénovat podle tepové frekvence? Musím si koupit hrudní pás a před každým tréninkem se opásat?

Záleží na tom, co potřebujete a jak trénujete nebo závodíte. Pro běžné aktivity a tréninky se snažte hodinky dobře nasadit a občas zkontrolujte, jestli v tréninku nedošlo k podivných výkyvům měření. Naměřené hodnoty berte spíš jako orientační a pokud jsou skutečně dlouhodobě čísla zvláštní, zkuste třeba týden nebo měsíc používat hrudní pás pro srovnání.

A jestli potřebuje opravdu přesné hodnoty tepové frekvence pro seriózní trénink, používejte hrudní pás.  

29. 4. 2021 2 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky

Novinky na mail

Nové články z Rungo.cz na e-mail

E-mail odeslán. Zkontrolujte složku doručené pošty nebo složku pro Spam pro potvrzení odběru.

  • Facebook
  • Instagram

©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás