KOMERČNÍ SDĚLENÍ Extrémních závodů běžel už nespočet. Ve vedru i v mrazu. Na severu i na jihu. V pouštích i ve sněhu. V některých z nich se stal legendou. Třeba zimní Spine Race ve Skotsku vyhrál třikrát a při mistrovství světa ve Spartanu v zimě na Islandu skončil druhý. Přitom Spartan Race nikdy před tím neběžel. Pavel Paloncý.

Kdy jsi začal s adventure racingem a co tě na něm tak láká?
Svůj první adventure race (AR) jsem absolvoval v roce 2007, a byl to hned jeden z těch nejtěžších – byl to totiž zimní závod. Pětidenní AR na polské straně Krkonoš a na Sněžku jsme šli během závodu třikrát. Do té doby jsem na kole v noci jezdil minimálně, v zimě vůbec a prakticky po celou dobu závodu sněžilo. S předními týmy jsme se nemohli měřit, ale za 118 hodin (skoro pět dní) jsme se dostali do cíle a byl to pro mne hodně silný zážitek, po dlouhé roky u mne nepřekonán. Místo abych si řekl „nikdy víc“, což si mnoho i zkušených závodníků po zimním AR řekne, řekl jsem si „to je ono“. A tady to vlastně začalo.

Na AR mě láká především ta jeho pestrost – závodíme v nejrůznějších lokacích – od džungle, přes hory až po pouště. To prostředí samo o sobě je mi odměnou. Dostanu se do míst, kam bych se jinak neměl šanci dostat. A také je to velmi intenzivní a zhuštěná forma zážitku. Kolegové z týmu jsou mí dobří přátelé a závod AR často připodobňuji ke společným výletům – pouze 15 celodenních výletů zhustíme do třech dní.

Jaké typy závodů vůbec absolvuješ a kolik jich za rok je?
To je dost různé. Našlo by se mnoho lidí, kteří by řekli, že jich je příliš, ale já si to nemyslím. Závodů AR je to tak čtyři až pět do roka. K tomu tak dva až tři hodně dlouhé běhy. Když říkám hodně dlouhé, myslím tím tři dny a více – 400 kilometrů a tak. Většinou to je nonstop, běžel jsem i pár etapových závodů. K tomu jsem v minulosti absolvoval i docela dost multisportovních etapových závodů, převážně v Číně i když teď už tam téměř nejezdíme. No a k tomu si občas střihnu nějakou běžeckou stovku u nás nebo nějaký víceboj dvojic. Je toho docela dost a taky je to široká paleta formátů – závody čtveřic, dvojic i sólové, etapové i nonstop, s navigací i bez ní, běžecké nebo kombinace disciplín. Baví mě zkoušet nové a nové věci.

Jak často si během závodu říkáš: “Mám já tohle zapotřebí?”
Tohle je v podstatě omezené na to, když se něco děje a není to úplně v mé moci nebo to není čistě závodní/fyzický problém. Příkladem byl Cape Wrath Ultra – 400 kilometrů dlouhý osmidenní etapový závod na severu Skotska, kdy jsme byli odkázáni na stravu, kterou připravil pořadatel. Vše bylo vegetariánské a celkově jsem se s ní moc nesrovnal, do toho nečekaně horko. Na severu Skotska jsem čekal déšť a zimu, vše ostatní jsem bral jako „bonus navíc“. A tenhle závod jsem běžel prakticky na prázdno a to jsem si říkal, jestli to mám zapotřebí. Zkrátka, když mi nefunguje žaludek, nebo se smažím kvůli horku, tak mě to někdy napadne. Stravu už mám vyřešenou a s horkem se prostě musím srovnat. Ale abych si tohle říkal jen proto, že se mi něco nepodaří, ostatní jsou rychlejší než já nebo mi to neběží/nejede jak bych si představoval, to ne. To mě na těch závodech baví, že se člověk musí nějak vypořádat s nastalou situací.

Existují závody, u kterých nevíte, co vám pořadatelé připraví a třeba se setkáte s disciplínou, kterou jste nikdo z vás nikdy nedělal?
V podstatě nikdy nevíme, co nás dopředu čeká. V závodech AR známe sice dopředu pořadí a délky etap, ale mapu s trasou dostaneme až těsně před startem nebo na startu. Nebo třeba takový Spine Race – je to sice „jen“ běžecký závod, ale 430 kilometrů v lednu v Anglii je pokaždé jiných. Počasí promění každý ročník v unikátní zkušenost.

To je právě na těch závodech zajímavé – konají se venku, v různých prostředích – džungle, poušť, vysoké hory, planiny. Často navštívíme naprosto různé typy krajiny i během jednoho závodu. Navíc, jak závod trvá dlouho, tak je vždy spousta prostoru, aby se něco stalo a často to bývají neuvěřitelné příběhy, co se pokazilo, a taky jak si s tím závodníci nějak poradili.

Pořadatelé se neustále snaží udělat závody zajímavé, tak se setkáváme s něčím novým. Kdysi dávno jsme takhle poznali coasteering – stojíte před volbou jestli zátoku oběhnout nebo překonat plaváním. A k tomu si můžete vzít různé pomůcky – nic, nebo taky ploutve, matračky a podobně.

Případně nyní se rozmáhá disciplína zvaná packrafting – lehké, sbalitelné rafty, které je možné vzít na záda. A stojíme před volbou, jestli se pohybovat pěšky, vodní překážku obejít, nebo rychle nafouknout rafty a pádlovat – jak na jezeře, tak na řece. U nás na to nejsou moc vhodné terény, ale třeba Švédsko se svými jezery a řekami je na to jak dělané.

Co považuješ ve své kariéře za největší úspěch?
Z týmových závodů to bude asi 11. místo na MS v AR v Brazílii. Z běžeckých závodů to bude moje vystoupení na Spine Race (tři první a dvě druhá místa) a aktuálně 2. místo na závodě Eufória v Andoře – tam to byl boj až do konce. Do překážkových závodů Spartan Race jsem jen nakoukl, ale bylo z toho 2. místo na mistrovství světa na 24 hodin. To asi docením až časem.

A naprosto nejtěžší závod?
Tady těžko vybrat jeden – těžko se mi srovnává sólový běžecký závod v anglické zimě s týmovým závodem v brazilské džungli. Z běžeckých by to byla asi trasa Eufória v Andoře – 230 kilometrů, 20 000 metrů převýšení, to celé v horách a velmi technický terén – skály, sutě, prudké svahy. Byl to výborně obsazený závod dvojic, obsadili jsme 2. místo a na trase jsme strávili skoro 72 hodin, tedy rychlost „běhu“ těsně nad 3 km/h, to o tom závodě dost vypovídá. Ze závodů adventure race by to bylo pravděpodobně mistrovství světa v Brazílii v roce 2015. Na trase jsme strávili přes týden, teploty šplhaly k 40°C, vysoká vlhkost, všude spousta zvířat – hmyzu i větších potvor.

Kolik toho třeba tak za rok naběháš?
Bude to kolem 6 000 kilometrů, i když kilometry už moc nepočítám. Naučil jsem se, že kilometr v horách, v džungli a na silnici se nedá moc srovnávat.

Mezi věci, které používáš během své náročné sezóny sis vybral i věcičky od ORTLIEBu? Proč?
U mě je to neustálý boj mezi tím vzít si co nejvíc věci, abych byl na vše připraven a zase vzít si jich co nejméně, abych byl co nejlehčí. Nad každým kouskem, který si vezmu tak dvakrát přemýšlím a musí na něj být spoleh. A to je asi hlavní důvod, proč používám vybavení od ORTLIEBu. 

Jak je především používáš?
Udržet vše v suchu je povětšinou nereálné. Má ale smysl udržet v suchu ty nejdůležitější věci. Tak je prostě dám do loďáku – např. mapu a čelovku. Nebo péřové věci – spacák nebo bundu – díky loďáku od ORTLIEBu si jej troufnu vzít a ušetřím tak cennou hmotnost i objem při stejném komfortu. Takhle jsem ke svému údivu udržel peří suché i v Patagonii. A nebo někdy hodím celý obsah batohu ještě do loďáku a pak když je třeba přebrodit/přeplavat řeku, nemusím nic řešit. Na tom se dá ušetřit nebo taky ztratit strašně moc času a když vám navlhnou klíčové věci, tak můžete ztratit i celý závod.

To samé platí i o věcech v depu. Někdy naše věci stojí dlouhou dobu v zimě na dešti. Když dám veškerý materiál do obrovského 140 litrového BIG ZIPu, vím, že když přijdu do depa, najdu věci suché. A to je důležité, protože do depa se často dostaneme v dost žalostném stavu a spoléháme to, že se tam dáme do kupy. Nedávno mi tenhle TIZIP ve spolupráci s batohem Elevation Pro a tenkými loďáky zachránil dost drahé vybavení na jachtařsko-běžeckém závodě Three Peaks Yacht Race. Nakonec to nepřežila jen jedna kniha, které jsem si nevšiml…

Existuje na světě nějaký závod, který by byl tvým tajným snem, a kterého by ses chtěl jednou zúčastnit?
Závodům jsem propadl už dávno a obecně, když něco chci opravdu udělat, tak se snažím věci neodkládat. Takže když objevím nějaký opravdu zajímavý závod, netrvá dlouho a nakonec se tam objevím. Celkově mě hodně láká divoká krajina. Patagonie mne uchvátila, ale  v současné chvíli bych asi nejvíce chtěl na sever – Aljaška či Yukon. A tam už pár závodů je – jak běžecké, tak i adventure race.

Minulý rok jste se zúčastnili také legendárního znovuzrozeného Eco Challenge. Vím, že nemůžeš nic říct, a že se vše dozvíme až v reality show vysílané postupně na Amazon Prime, ale můžeš alespoň říct, jestli závod splnil tvá očekávání?
Čekali jsme bombastickou akci, obrovskou produkci a v tomhle závod naše očekávání splnil. Zjednodušeně řečeno jsem čekal, že nic co jsem doposud absolvoval se s tím nebude dát srovnat. To se naplnilo, co se týká produkce. Závodní očekávání nemohu hodnotit ve smyslu, zda byla větší nebo menší. Byla jiná, čekali jsme více expediční, pomalejší, delší a více technický závod, naopak to bylo docela fyzické a dynamické. Ale jako v každém závodě se zde zrodilo mnoho příběhů a bude na co koukat. Sám se na to těším a to ze dvou důvodů – v roce 2001 s tehdejší technikou dokázali natočit nádherný pořad. Co dokážou s dnešní technikou, která je úplně jinde? Druhý důvod je ten, že přestože týmy závodí na stejném závodě, každý tým má svůj vlastní unikátní příběh. My něco málo víme, když jsme se naháněli s ostatními týmy při závodě nebo se s nimi bavili po doběhu do cíle. Ale bylo tam 67 týmů a těch příběhů je mraky. Teď se dozvíme i spoustu příběhu od dalších týmů. Na to se fakt těším.

Díky za rozhovor!
připravil: Honza Galla

Více zajímavých článků najdete na www.alternativni-cyklistika.cz