Strach, koncentrace, načasování, výbušnost a neposledně velká rychlost. Tohle je svět sprintera na velodromu. Vaše kolo nemá brzdy, ale za to má opravdu těžký převod, který jen rozšlapat dá tak zabrat, že většina z nás by se z toho sbírala několik dnů. Tomáš Bábek je u nás jedním z těch nejlepších, jeho vyprávění vám odhalí tenhle sport, který je dle jeho slov „ prostě krásná magořina“ a nechá vás nakouknout do tréninkové přípravy.

Tomáši, považujete se za českého top cyklistu?
Spíš za v současné době mediálně známého. Někdo to může brát, jako že jsem top, ale tak to není. U nás je mnoho skvělých cyklistů a já jsem jen jeden z nich. Ten, který se snaží propagovat cyklistiku a hlavně tu cyklistiku dráhovou.

Vy jste takový skromný. Takže abych vám připomněl, máte na kontě 30 titulů mistra republiky, jste mistr Evropy v keirinu, vicemistr světa na jeden kilometr, máte bronz z mistrovství světa v keirinu a byl jste první v kilometru na Evropských hrách. To není málo úspěchů.
Asi ne. (smích)

Dobře, prozraďte mi, jak se malý Tomášek dostal k dráhové cyklistice, sportu, o kterém si spousta lidí myslí, že je to vlastně dřina a pakárna?
Pamatuji si, jak jsem byl poprvé jako kluk na veledromu, bylo to místo přírodopisu, tak jsme se šli ulít. Kluci ze třídy na to odmítli vlézt. Já to zkusil a druhý den jsem byl na tréninku, za měsíc jsem už jel mezinárodní závody. Skončilo to neuvěřitelně úspěchem a já bral bronz. Tohle asi rozhodlo, že jsem u toho celý život zůstal. Všechno vlastně byla náhoda
Jinak, ona to magořina asi je, ale když si to poprvé vyzkoušíte, tak tomu často propadnete. Máme teď v Brně čerstvě Akademii dráhové cyklistiky a vidíme, jak to ty lidi chytne. Naposledy z toho byl nadšený třeba herec a sportovec Jakub Štáfek. Ale souhlasím, že tento sport trošku bizarní je, máte tam klopené zatáčky, kolo nemá brzdy a má vlastně furtošlap, to jsou věci, kterých se můžete zaleknout. Na druhou stranu, když tohle překonáte, tak se vám otevře svět adrenalinu a to překonání se je to, co vás na tom chytne. 

To zní tak jednoduše, ale přece překonat to, že na oválu se pohybujete docela rychle, pod vámi je beton na kterém to bolí, nemáte brzdy, není jen tak.
Pravda. Ale velodrom je bezpečný, vy přesně víte trasu, kterou pojedete. Díky tomu, že na kole nejsou brzdy a je tam jen jeden převod, tak daleko lépe vnímáte samotnou rychlost a můžete jet pořád naplno.  

Myslíte si, že jste byl pro tenhle sport předurčen? Máte sportování v genech? 
To ne. Naše rodina není úplně sportovní, byť taťka cvičil na spartakiádě (smích). Maminka kdysi dělala lehkou atletiku, ale nic profesionálně. Možná jsem v sobě objevil skrytý talent nebo mě to prostě tak hodně bavilo. Pokud se ptáte, zda mám dar od Boha, tak myslím, že ne, drtivá většina to byla a je dřina a štěstí. 

Vraťme se tedy k vašemu dětskému úspěchu po měsíci trénování. To ve vás bouchla kamna nebo co se stalo, že jste se rozhodnul hrábnout si?
No, mně bylo čtrnáct let a myslím, že jsem v sobě v tu chvíli objevil soutěživost, o které jsem vůbec nevěděl (smích). Když jsem byl mladší a dostal se mimo svoji komfortní zónu, tak jsem strašně remcal a nadával. Za ty roky jsem na tomhle zapracoval a už skoro neprskám (smích). Zjistil jsem tenkrát, že mě baví na sobě makat a zlepšovat se. 

Tomáši, jelikož jezdíte sprint, tak mě samozřejmě napadá, jak moc často se u toho zvrací?
Já měl štěstím, že jsem vždy uměl ten laktát dobře zpracovat a vysokou zátěž snášel. Pamatuji si, že zvracení mě potkalo jen jednou po závodě, kdy jsem si sáhnul na úplné dno. V tomhle hraje velkou roli také jak člověk umí dýchat. Jsou ale kluci, kteří si musí odskočit na každém tréninku.

Jak dlouho se člověk dává dohromady, když si “pořádně” mákne?
Když jedete kilometr s pevným startem, tak to je opravdu náročný. Třeba dvacet minut po dojetí vám trvá, než se vůbec můžete postavit na nohy. Tohle neskutečně bolí. 

Po dojetí závodu nemůžete skoro půl hodiny chodit, někdo zvrací. No a teď mi řekněte, co je na tomhle sportu teda krásného?
Musíte být asi svým způsobem masochista s touhou se ztrestat. Je to určitá forma závislosti. A pak ta rychlost, to je něco neskutečného.

Sprinter v sobě musí mít výbušnost. Tomáši, vy sice působíte velmi klidně, ale neprojevuje se to někdy v běžném životě?
Sprinteři jsou asi trošku výbušnější než ostatní lidé, to zase jo. Já jsem kdysi býval velký bouřlivák, ale naučil jsem se s tím pracovat. Ten nával energie tak využívám jen na kole nebo v posilovně. Uvědomte si, že vy vlastně musíte během velmi krátkého momentu do toho dát úplně všechno, závodní převod máte například 57×12, což je obrovsky těžké. Musíte se tak naučit směřovat svoji energii právě do tohoto momentu a neplýtvat ji tam, kde není potřeba. Už i v normálním životě se rozmýšlím, zda se rozčílím, nebo si tu energii nechám na jindy.

Ale v mládí jste tohle neuměl, že?
Když jsem byl mladej, tak jsem byl samozřejmě i blbej. Pamatuji si jeden pitomej okamžik, kdy jsem se naštval a potřeba to vyventilovat vedla k tomu, že jsem do něčeho praštil a zlomil si záprstní kůstku. Tak jsem se s tím učil radši pracovat, protože tohle by nikam nevedlo. 

Co konkrétně jste pro to dělal?
Zaměřuji se hodně na dýchání, což pokud umíte dobře bráničně dýchat, tak vám to pomůže v různých stresových situacích. Pak medituji, to je také dobré. Stačí mi deset minut denně, zavřu se někam, pustím si muziku do sluchátek a soustředím se jen na svůj dech. Tohle se dá praktikovat i při usínání, tělo se uvolňuje a to je pro něj skvělé. 

Od otázky zklidnění pojďme na druhou stranu a to k tréninku. Jak takový trénink dráhového sprintera vypadá?
Ono záleží samozřejmě v jaké fázi přípravy jste. Pokud pracujeme na vytrvalosti, tak jezdíme na silnici. Nebo je trénink v posilovně, jde hodně o vzpěračské cviky jako jsou dřepy, mrtvý tah, dřepy na jedné noze s činkou a podobně. Pokud jde o dráhu, tak se nejdříve rozjedeme někde venku, pak jedeme ve skupině tak na patnáct minut, nejdříve lehký převod, třeba 48×17, a postupně tu rychlost stupňujeme a posledních 200 metrů sprintujeme. Pak jedeme tzv. nástupy, jde o sprinty opět na lehčí převod a jezdí se to z vrchu veledromu. Otáčky máme kolem 190 za minutu. Víte co, nejde jen o to umět roztočit ty těžké převody, ale musíte to umět i na ty lehké. Pak v tréninku následuje strečink. Pak si přehodíme na ty těžké převody, co jezdíme v závodě a pak teprve začne ta sranda. Jezdí se většinou úseky od 200 do 800 metrů a to buď s pevným, s letmým startem nebo za motorkou. Někdy jezdíme sami, jindy ve více cyklistech. Těch typů tréninků je spoustu. Po cca pěti úsecích, které jdete na plno, následuje vyjetí. A pak se jede po zhruba dvou až třech hodinách tréninku domů. 

Takže zbytek dne se pak sbíráte a opíráte o vše kolem sebe?
(smích) No, pokud se po tréninku vždycky zlehka vyjedete, tak se z toho malinko dostanete. Tím si taky připomenete, že jste taky vlastně cyklista. 

V Brně je otevřený velodrom, jak trénink probíhá přes zimu?
To většinou jezdíme do Vídně, což je časově velmi náročné. Pokud tam nejedeme, tak prostě trenažéry a posilovna. Tohle období je hodně o kompromisech. Přiznám se, že trenažér nemusím a myslím si, že z vás přestává být cyklista, takže jdu občas na brněnský velodrom i při mínus deseti stupních. Mezi úseky se chodím schovat do tepla. 

Když z nějakého důvodu nemůžete na kolo, jste nervózní?
Docela jo. Pro mě je trénink posvátný, je to něco, co beru jako úkol.

Opravdu jste nikdy trénink „nevošulil“?
To by byla neúcta k sobě samému, dělám to pro sebe. Možná někdy jsem to udělal, ale vůbec si nepamatuji kdy. I když se vracím z tréninku třeba na silnici, který byl plánovaný na dvě a půl hodiny a na cyklocomputeru mám dvě a čtvrt, tak jezdím kolem domu, jen abych to splnil. (smích)

Co třeba situace, kdy vaše malá dcera prosí vás tátu, aby zůstal doma a povídal pohádky. Ani tohle vám nevystaví stopku?
Ona zatím naštěstí neumí mluvit, takže to ještě na mě nezkusila, ale je fakt, že tohle může někdy přijít. Přiznám se, že já se sichruji už dopředu a koupil jsem dětskou sedačku za kolo a pomalinku ji na to zvykám (smích). Teď vážně, samozřejmě, že když by šlo o něco závažného, tak si trénink posunu, to je jasné.

Dráhový sprint spočívá v rychlosti, velké rychlosti. Tomáši, jakou největší rychlostí jste na kole jel?
Nevím, zda to můžu říct. Ale jo, jel jsem 125 kilometrů v hodině. Bylo to za autem. Kdyby nám z boční silnice nevyjel náklaďák, tak to mohlo být i víc. Bylo to naštěstí s předstihem, jen se muselo víc brzdit. 

Jaký je to pocit?
Strašně zvláštní. Na velodromu jedu 80 kilometrů v hodině, tak to si umím přestavit a jsem na to zvyklý. Na silnici je to úplně jiné. Musíte velmi věřit tomu, kdo to auto před vámi řídí. Je to adrenalin.

Pracujete na svém strachu?
Určitě je to o vyježděnosti. Ale v našem případě se strachem musíme pracovat do větší hloubky. Podle mě je nejdůležitější si strach uvědomit. Pak se od něj můžete částečně oprostit. Strach je v pořádku a je přirozený. Pokud říkáte, že ho nemáte, tak buď nejste v pořádku nebo lžete. Já mám v sobě červené světýlko, které mi říká, bacha. Kdybych ho neměl, tak se zabiju. Ale zase ho nesmím nechat rozhoukat moc, protože by mi to zatemnilo mysl a byl bych paralyzovaný. Snažím se to vše držet v rovnováze. A proto na druhou stranu medituji, dýchám, abych byl připravený, dobil baterku a mohl se zase vydat z maxima. Strach je důležitý k přežití. Je to stejný jako, když se lovil mamut, šlo jim o život. Nám naštěstí v tom sportu nejde, ale je to podobné.

Takže se dá říct, že na velodromu zabíjíte mamuty?
V podstatě jo (smích). V jakémkoliv sportu je vlastně zabíjíme.

Ve sprintu na dráze je také kromě výše zmíněného důležitý i moment načasování vyrazit vpřed. Jak se tohle učí?
Timing je třeba v keirinu (https://cs.wikipedia.org/wiki/Keirin) ten nejdůležitější faktor vítězství. Musíte vědět, kdy zaútočit. Naučíte se to hlavně zkušenostmi, jezdit a jezdit. Učíte se to na závodech které se vám nepovedly, ne těmi, co byly dobré. To je škola. Musíte vnímat rychlost soupeřů, být soustředěný. Důležité je být smířený s tím, že ne vždy zareagujete správně, protože chybovat je lidské. Tohle je moc dobré si uvědomit, může to pomoct rozvázat nohy a vy si pak řeknete, udělal jsem pro to maximum, ale může to být příště lepší. 

A poznáte hned i moment, že jste to neudělal dobře?
I takové myšlenky vám v hlavě skáčou, ale vždy je šance, že se to v tom závodě může otočit. Nesmíte se vzdát, bojovat je potřeba. 

Nedrtí vás, že po opravdu tvrdé přípravě můžete během vteřiny o vše přijít?
Ano, je to strašně nevyzpytatelné a vy během (lusknutí prstů) o celý závod, kvalifikaci na Olympiádu, finále prostě přijdete. V tom je ale sport kouzelný, nedá se předvídat.

Podcast s Tomášem Bábkem si můžete poslechnout buď na Spotify, Apple Podcast nebo na Anchor.