Příběh Kateřiny mne zaujal. Sportovně založené čtyřicátnici se jednoho dne ve vteřině změnil život, když spadla ze žebříku a ochrnula. Zůstala upoutaná na invalidní vozík, ale navzdory nepřízni osudu se nevzdala a sportuje dál. A dosahuje výjimečných výsledků. O sportu s handicapem jsem si povídala se sympatickou a usměvavou paralympioničkou Kateřinou Antošovou.

Kdo je Kateřina Antošová? Jak byste se charakterizovala?
Pro mě je důležitá rodina, práce a sport. Tři věci, bez nichž by to nešlo. Jak člověk prochází jednotlivými životními etapami, dává prioritu jedné, druhé nebo třetí… jenže se vše může náhle změnit, jako u mě. Najednou jsem ležela pod stromem a hrozilo, že přijdu o všechno. Bude ze mě divná paní na kolečkovém křesle? Možná jsem mohla žít pár let v bláhové naději, že se stane zázrak a začnu chodit. Ale já na zázraky nevěřím. Vždycky jsem si musela všechno odmakat. Tak jsem to vzala jako nový začátek. Tohle je Kateřina Antošová.

Můžete čtenářům říct, co se stalo? Protože vaše zkušenost je asi nepřenositelná…
Před deseti lety jsem spadla ze stromu a ochrnula. Nevím, zda bych vaše čtenáře nenudila technickým popisem toho, co znamená, když si přerušíte míchu. Nehodlám tady ani vztyčovat prst a říkat bacha, skoky do vody, pády z výšky, na lyžích či autohavárie nemusí vaše mícha přežít. A opravit ji zatím nikdo neumí. Já potkávám hodně lidí na vozíku, kterým se to také stalo, ale ani můj dospělý syn, který byl u toho, viděl mě padat a dělá rizikové sporty, nevěří, že by se ho to mohlo týkat. A asi je to normální. Do té doby jsem žila hodně aktivně, běhala jsem půlmaratony a maratony, za týden jsem naběhala i padesát kilometrů a bez pohybu jsem si nedovedla život představit. Už v nemocnici jsem hledala sport, který by se dal dělat s těmi svaly, které mi zbyly.

Takže jste se rozhodla pro handbike?
Handbike je jediný sport, ke kterému nepotřebuju dalších deset lidí a kromě speciálního kola nepotřebuju nic jiného. A když odhlédnu od toho, že to není na silnici zrovna bezpečné, tak je to pro mě ideální sport. Člověk se zapotí a nepotřebuje nic speciálního, žádnou tělocvičnu, nic dalšího. Kamarád, který dělá lukostřelbu, by řekl, že jsou i další sporty, ale to není nic pro mě. Já se potřebuju posouvat z bodu A do bodu B.

A jak dlouho trvalo, než jste se k sportu po úrazu vrátila? To, že jste dřív hodně sportovala, usnadnilo váš návrat?
Pro mě bylo jednoduché se ke sportu vrátit. Když si dvacet let každý druhý den vyrábíte endorfiny, tak si na ně prostě zvyknete a neměla jsem pocit, že bych v tomhle směru měla být nějak omezovaná. Cokoli nějak souviselo s pohybem, to jsem dělala dál. Plavání, běžkování na speciálních sáňkách, posilovna, jízda do práce MHD (což je speciální sport pro vozíčkáře, v metru něco jako orientační běh), a protože mě nejvíc bavila cyklistika, tak jsem teda dělala cyklistiku. Před úrazem jsem také jezdila na kole. Nerada. Manželovi jsem nestačila a z natřásání po hrbolatých silnicích mě bolela krční páteř. Jenže na handbiku se leží. No a v téhle poloze to bylo najednou o něčem úplně jiném. Handbike jsem si koupila z druhé ruky asi čtrnáct dní po tom, co jsem se vrátila z rehabilitace. Měla jsem kliku, že to byl závodní stroj, na kterém předtím závodil jeden z vozíčkářů. Takže mi vlastně nezbylo nic jiného než závodit, když už jsem měla takové kolo.

Vy jste se v této disciplíně velmi rychle vypracovala na špičkovou závodnici, umíte ještě pořád jezdit i pro zábavu nebo už jen tvrdě trénujete?
Potřebuju jezdit pro zábavu, neměla bych vnitřní potřebu závodit a něco si dokazovat, jako to mají chlapi. Ale přišla jsem k tomu asi tak, že dřív jsme jezdili s manželem na závody do ciziny, na maratony a půlmaratony a já jsem si říkala, že když nebudu moct teda běhat, tak co tam budu dělat? Na některých závodech jsou ale přidružené závody handbiků. A tak to začalo. První závod, který jsem absolvovala, byl na maratonu v Berlíně a byla jsem tam z nějakého záhadného důvodu třetí… (smích)

Handbike je jak silový, tak vytrvalostní sport a vytrvalostní složka je důležitá. Podle předpisů můžeme mít trať až do délky sedmdesát kilometrů, časovky jsou kratší, do dvaceti. Něco z vytrvalosti uplatním. To mám vrozené, zbytek teda už vydřený, no. (smích)

Jak často trénujete? Kolik kilometrů týdně najezdíte?
Trénuju přes sezónu tak čtyřikrát pětkrát do týdne na handbiku, dvakrát do týdne jdu do posilovny a do bazénu. Nebo jdu ráno na handbike a pak jdu do posilovny. Většinou mám jeden den v týdnu relax, aby si svaly odpočinuly. Na jednom tréninku najezdím průměrně kolem čtyřiceti, padesáti kilometrů, přes sezónu převažují ty padesátikilometrové, což zabere tak dvě hodiny. Přes zimu jezdím na trenažéru, tam délka záleží na tom, jak si to dám silově. Když na trenažéru najedu šedesát, tak už je to velká nuda. Zabere to přes dvě hodiny, kdy se nic neděje, jen sedím a potím se.

Jak rychle se jezdí na handbiku?
Nejrychlejší čas mám ze Švýcarska, kde jsme jeli okolo jezera a trať byla jen mírně zvlněná. Tam jsem jela necelých čtyřicet kilometrů za hodinu. Ale obvykle jezdíme závody tak třicet nebo třicet pět kilometrů za hodinu – podle profilu trati. Jeden hanbiker z kategorie H4, to je trochu mírnější postižení, ale je to taky paraplegik, tak ten havajského Ironmana (triatlon), zvládl za osm hodin patnáct minut. A tu samotnou jízdu dal 180 kilometrů za pět hodin. To je výkon na hranici snů, to obdivuju! 

Jak se cítíte na vrcholových závodech, paralympiádě? Jste spíš nervózní nebo si soutěživost užíváte?
Paralympiády, stejně jako olympiády jsou trochu zvláštní závody. Mám pocit, že to tak vnímají i běžní sportovci. Cyklisté určitě. Pár let jsem učila tělo, jak se vyrovnat se zátěží. Tělo si zvyklo na určitý rytmus a najednou mu ho jednou za čtyři roky nabourám akcí navíc? Akcí, kde hlava chce po tom tělu extrémně dobrý výkon, a přitom podmínky jsou – nebo aspoň na minulých dvou olympiádách byly – nestandardní, co se týká podnebí, tak i organizace. Nebudu se pitvat v detailech, pro sebe si říkám, že starého psa novým kouskům už nenaučíš. Já se víc těším na závody, kde jsem předtím viděla v televizi peloton zdravých profíků, například Flandry (Ronde van Vlaanderen).

Na normálních závodech si užívám. Málokterý závod je pro mě tak stresující, že bych si řekla, že už tam nikdy nepojedu. Na spoustu míst, kam jsem se podívala, bych jela znova. Paralympiáda je ale pro naši kategorii v něčem zvláštní, protože jsme spojení s jinými kategoriemi. Je nás zde dvakrát víc a jedeme s kategorií méně postižených, třeba i amputářkami, což je strašně nespravedlivé, protože jsou výrazně lehčí…

Nemáte pak pocit beznaděje? Bavila jste se někdy s těmi amputářkami, jak ony vnímají vítězství nad někým, kdo jim nemůže konkurovat?

Narovinu – já to moc neřeším. Tři roky se s těmi holkami normálně bavím, půjčujeme si nářadí a často se s nimi vozím v balíku, protože naše kategorie startují ve stejný čas a najednou je mám nenávidět jen proto, že mají o pár funkčních svalů víc? Každá z nich by vyměnila medaili za to, aby mohla běhat za svými dětmi, učit je lyžovat nebo něco podobného.

Odpovím  zkušeností z jiné kategorie paracyklistiky. Na tricyklech závodí lidé s mozkovou obrnou. Tricykl je normální kolo, jen kvůli stabilitě má vzadu dvě kola stejná jako je přední kolo. Tricyklisté mají dvě kategorie. Protože se jedná o postižení mozku, které se projevuje spasticitou, může být rozřazení do kategorií problém. Měli jsme na závodech mladou dívku s mozkovou obrnou od narození. Bylo těžké říci, do jaké kategorie patří. Nakonec ji dali mezi ty „zdravější“. Za mě je to tak správně. Bude mít motivaci se zlepšovat a tím se bude zkvalitňovat i její běžný život. Mozek je plastický a leccos se dokáže naučit. Nebude vozit medaile. Zatím. No a co?

Jaký máte dojem z poslední paralympiády v Tokiu? Byla jste na pátém místě… 
S výsledky z Tokia jsem hodně spokojená. Páté místo se nepovažuje za příliš dobré, člověk, co do toho nevidí a neví, jaká je konkurence, tak si řekne, že není čím se chlubit, ale já z toho mám stejně dobrý pocit. Jen já vím, co jsem tomu dala, jak jsem využila všechny své zkušenosti, naplánovala si doslova každý den minimálně deset měsíců před závodem – co pojedu, jak rychle pojedu, co budu jíst a jak se budu cítit. O sportovcích se obecně soudí, že toho v hlavě moc nemají, ale zkuste se soustředit tak dlouho na jednu věc a totálně vynechat nějaký další život. Já to zkusila i přesto, že jsem věděla, jak jsou ty první tři holky silné; že je těžko porazím. Taky o dost mladší. A v silničním závodě jsem dokonce byla ve své kategorii čtvrtá a třetí v kategorii méně postižených. V silničním závodě to snad ani lépe nešlo. (smích)

Druhá stránka věci… Normální závody organizuje UCI, což je mezinárodní cyklistická federace. A už je organizuje dlouho, takže ví, jaké tratě má postavit, aby se to dalo jet. Kdežto u paralympiád to postaví organizátor, nebo pověří někoho z cyklistické unie z té dané země, a tím pádem jsou ty tratě strašně nevyzpytatelné. Takto nám postavili strašně těžkou trať pro handbiky, které z kopce jedou rychleji než normální kolo, takže jsme z kopce jeli osmdesátkou, a navíc to dole končilo zatáčkou s „mýtnicemi“ a teď si vyberte, do kterého boxu se trefíte. Když je to do kopce, tak mi to nevadí, ale tyhle nebezpečné sjezdy, které končí zatáčkami… Jo, můžete si přibrzdit, ale potom vám všichni ujedou. 

Kateřina Antošová

• věk: 56
• sport: paracyklistika
• disciplína: handbike (časovka a silniční závod)
• kategorie: WH3

Úspěchy: 

• 5. místo v časovce (paralympiáda Tokio)
• vítězka světového poháru 2019
• vítězka Evropského poháru EHC (2018, 2016, 2015)
• 3. místo na Berlínském maratonu 2013