51. stránka – RUNGO.cz

Dřep, tvoje výzva na srpen. Naučte se ho správně tak, aby kolena nebolela a posilte zadek

od Adéla Ptašková 1. 8. 2022

Jak dělat „obyčejný“ dřep tak, abyste si neublížili? Chodidla jsou spojena s podložkou celá. Pokud zvedáte paty, není nic ztraceno. Poradí vám fyzioterapeutka Kateřina Honová a díky redaktorce Adéle se dozvíte, kolik dřepů je vaše výzva na srpen.

Máme za sebou červenec a s ním i první výzvu, klik. Učili jsme se ho dělat v tomto článku. Předtím, než vyhlásím výzvu na srpen, je čas na nějaké to bilancování. Dělali jsme kliky. Základní verze byla nejen naučit se ho správně, ale udělat každý den tolik kliků, kolikátého zrovna je, krát dva. Protože jsem si já osobně tuto výzvu zkušebně udělala již v červnu, tak jsem si to trochu ztížila a násobila jsem počet dní třemi.

Dle zpětné vazby od vás (za kterou vřele děkuji!) jsem rozhodně nebyla jediná, kdo si výzvu dobrovolně udělal těžší. Dokonce se našli i takoví „blázni“, co násobili deseti a končili tak na 310 opakováních! Mezi nimi byl i můj drahý muž, který tedy zhruba od třetího týdne docela nadával. Osobně jsem první komplikace pocítila zhruba za první třetinou měsíce. Když jsem dělala denně třicet a více kliků, už to nebyla úplná dávačka, kterou bych sfoukla za minutu. Pokud to šlo, snažila jsem se co nejvíce opakování (ideálně všechna) dělat co nejdříve ráno, nejlépe před snídaní. Co je lepšího než začít den s fajfkou v kalendáři?

A co mi výzva dala? Především dobrý pocit, ale taky pevnější tělo a zlepšený bench press. Co se týče Rungo hecu, ten byl pro mě těžší. Den bez sladkého jsem protrpěla, ale nakonec zvládla. A dokonce zvažuji, že se budu takto trápit pravidelně.

Je něco, co dala Rungo výzva a hec vám osobně? Podělte se o to pod článkem v komentářích.

Rungo výzva na srpen

A teď už pojďme na srpnovou výzvu. Kliky vyměníme za další klasiku: dřepy. Ale protože si troufám tvrdit, že deset dřepů udělá naprosto každý, trochu si to ztížíme a budeme násobit nikoliv dvěma, ale rovnou pěti! Dnes tedy začneme na legračních pěti dřepech a skončíme na ne až tak směšných 155.

Proč zrovna dřepy? Je to cvik, který každý zná a každý má (snad) představu, jak jej dělat. Nepotřebujete k němu žádné pomůcky a prakticky žádný prostor. Zvlátnete je dělat i při hlídání vnoučat nebo svých ratolestí.

Pokud vám to bude málo, můžete dělat dřepy s výskokem, případně dřepy se zátěží. Ti největší borci mohou zkusit i „pistole”, tedy dřepy na jedné noze. Hlavně pozor na správnou techniku, ať si neublížíte – a díky fyzioterapeutce Kateřině Honové toho opravdu dosáhnete.

Dřep pro všechny, i lidi po operaci kolene či s artrózou

Fyzioterapeutka Kateřina Honová: jak správně dělat dřep

Dřep je komplexní cvik, který výrazně stimuluje svaly dolních končetin. Jako u většiny komplexních cviků u něj platí jednoduché pravidlo – správný dřep je vysoce přínosným cvikem, který působí na celé tělo. Špatně provedeným dřepem veškeré benefity ztrácíte a jako bonus získáváte přetížení měkkých tkání, a to nejčastěji v oblasti kolenních kloubů a beder.
Vyjmenujeme si nejčastější problematická místa:
Chodidla: Chodidla by měla být vždy v kontaktu s podložkou celou plochou. Pokud zvedáte paty, zmenšete rozsah dřepu. Pokud zvedáte vnitřní hrany chodidel, možná se příliš snažíte korigovat kolena do osy. Chodidla mohou směřovat rovně vpřed nebo být lehce rotovaná ven, dávejte si pozor na plný kontakt a také na to, abyste při cvičení nezatínali prsty u nohou.
Kolena: Obecné pravidlo je kolena směřující vpřed (ne do X) a nejít příliš přes špičky (ve dřepu si sedat spíše vzad). Ne vždy lze toto pravidlo dodržet, ale přimlouvala bych se za něj u lidí s bolesti kolen, po operacích a s artrózou. Nezapomeňte, že méně, je někdy více.
Pánev a záda: Velice problematické místo. Pokud se nebavíme o hlubokém dřepu, pak by páteř měla být napřímená (představte si svou páteř ve stoje a úplně stejně ji „nesete“ do dřepu). Je nutné si uvědomit, že dřep je sloučením pohybů v kotnících, kolenou a kyčlích, záda se naklání vpřed, ale osa je stále napřímená. Žádné kulaté hrby! Pokud jdete do hlubšího dřepu, tak tam již u většiny lidí zakřivení v bedrech vidíme. Není to problém zad, ale často omezení rozsahu pohybu v kyčlích.
Krční páteř: U dřepu často vidíme záklon hlavy, protože spousta cvičících dělá tu chybu, že se dívá na stejné místo během celého cviku. Což, pokud chceme dodržet pravidlo napřímené páteře, technicky nejde. A na nohy se taky nekoukejte!
Paže: Pokud provádíme dřep bez zátěže, můžeme si při pohybu dolů přidat vzpažení (paže zvedáme nahoru). Je to funkční pohyb a vaše hrudní páteř vám bude vděčná.

Rungo hec

Rungo hec na srpen bude obdobně těžký jako ten předešlý. Zkusíme vydržet jeden (jakýkoliv vámi zvolený) celý den bez kofeinu v jakékoliv podobě. Tedy žádná káva, žádný kofeinový čaj, o energiťáku nemluvě. Bude to těžké, ale spolu to dáme!

Suma sumárum

Každý srpnový den udělej tolik dřepů, kolikátého zrovna je, krát pět,
jeden den v srpnu vynechej veškerý kofein,
sdílej své cviky na sociálních sítích, ať se přátelé přidají, hůře se ti bude cvičení „šidit“
#rungocz #rungovyzva #rungohec

1. 8. 2022 0 komentáře

„Vychlazenou desítku popíjím z bidonu,“ říká ultra cyklista Daniel Polman

od Marek Odstrčilík 28. 7. 2022

autor Marek Odstrčilík

Tenhle rozhovor není o „oné“ události, ale o Danovi Polmanovi (*1979) samotném, o tom punkáči a skejťákovi, který v něm pořád od mládí ještě je.

Daniel Polman se v poslední době objevil snad ve všech médiích, a to díky tomu, že i když vyhrál extrémní závod na 7 400 kilometrů North Cape – Tarifa, tak mu organizátor po skončení kvůli údajnému porušení pravidel vítězství odebral. Tenhle rozhovor, ale není o oné události, ke které se Dan vyjadřuje ZDE , ale o Danovi samotném.

Dane, vzpomeneš si na svůj první sportovní výkon v životě, který za to stojí?
Vybavím si, jak jsem na malých plastových lyžičkách s kačenkama ujel nějaké tři metry. Bylo mi kolem dvou a půl let a bylo to u nás v ulici. To by se dalo považovat za můj první sportovní výkon. (smích)

Takže v té době se začal formovat ultracyklista Daniel Polman – a jak to šlo se sportem dál?
Vždycky jsem rád blbnul a bavil se venku s klukama. Prostě klasika. Chvíli jsem hrál hokej, ale byl jsem tam úplně nejmladší a dostával jsem v kabině hroznou sodu od spoluhráčů. Pro mě tím pádem hokej znamenal bát se daleko víc spoluhráčů než protihráčů na ledě. S hokejem jsem rychle skončil.

Já to měl v hokejovém oddíle velmi podobné.
Víš co, lízat bahno z ledu, nemít svačiny, protože mi je snědli a podobně… to nechceš.

Naprosto chápu, co bylo tedy dál?
Začal jsem jezdit na snowboardu a skatu, kde jsem měl naprostou svobodu. Měl jsem skate vlastně už odmala, rodiče mi ho tenkrát přivezli ze Západu, kam se jim podařilo podívat. To mě ovlivnilo hodně, když tak vzpomínám.

A to jsi věděl, jak ho používat, když tady v té době moc informací obecně nebylo?
Trochu jo. Jezdil jsem z kopce nebo slalom. Taky jsem věděl, že existuje nějaká rampa, na které se USA jezdí, a tak jsem si ji doma na zahradě postavil z dřevotřískové desky a podepřel to kozami, které měl táta na řezání dřeva. Párkrát se to zřítilo, samozřejmě, ale táta mi to pomohl vyladit. On byl v tomhle skvělý, protože mě v těch extrémnějších věcech podporoval, za což dostal občas od mámy vynadáno.

Takže rodiče tě ke sportu vedli?
Rozhodně. Nedělali nikdy sport nějak závodně, ale táta s mámou byli pořád někde na běžkách, lyžovali nebo byli na kole. Hodně mě ovlivnili teta se strejdou, kteří mě často brali na lyže na hory. Nesmím zapomenout i na dědu, který tady v Nové Pace stál za místní sjezdovkou a skokanskými můstky. Ten na mě měl rozhodně též vliv.

Takže zdravé sportující dítě.
To jo. Zdravotní trable přišly až později. Měl jsem těžkou mononukleózu, na kterou se přišlo strašně pozdě. Už jsem měl chycená játra a rok jsem žil v tom, že budu mít až do smrti chronický zánět. Nesměl jsem se namáhat, což mi v těch osmnácti dost vadilo.

Daniel Polman. Foto: se svolením Daniela Polmana

Tak zase jsi mohl nahánět holky.
No, od těch jsem to zrovna chytnul, že jo. (smích) Zase jsem se díky tomu vyhnul vojně.

A když jsi se uzdravil, tak jsi objevil kolo?
Já byl zarytý skejťák a snowboardista. Kolo bylo pro mě v té době hlavně dopravním prostředkem, na kterém jsem přijel do skateparku. V té době jsem hodně dělal po stavbách, kde se daly vydělat celkem slušné peníze, ale ty jsem většinou utratil za metalová cédéčka a hadry na sebe. Můj kamarád si ale jednou pořídil horské kolo a mně to přišlo jako skvělá věc a moc se mi to zalíbilo. A tak jsem si začal šetřit a za dva roky jsem měl pěknou kupičku peněz, něco přidali rodiče a koupil jsem si svoje první horské kolo. To mi bylo asi kolem dvaceti.

Jaké bylo?
Nechtěl jsem žádnou hajtru, aby to něco vydrželo, takže jsem si vybral kolo od GT za nějakých 30 000 korun, což v té době bylo pro mě opravdu drahé kolo. Když se ohlédnu, tak to vidím jako skvělou investici.

Máš ho ještě?
Nemám, ale po Pace pořád jezdí, protože jsem ho prodal kámošovi, který ho pořád používá.

Takže tam začala tvoje láska k cyklistice a ty jsi začal pořádně jezdit?
K té extrémní ještě ne. Jezdili jsem hlavně z kopce, to nás strašně bavilo. Stavěli jsme si v lese traily a blbnuli. Pak jsme zjistili, že se tady v okolí jezdí maratony na horských kolech, a tak jsme to zkusili. Samozřejmě, že jsme jeli rovnou tu delší trasu. Nasadil jsem si skatovou helmu, volný kraťasy, před závodem klobásu a pivo a vyrazil. Ve sjezdech jsme excelovali, ve výjezdech nás zase všichni předjížděli. Ke konci nám většina ujela a my jsme toho měli plný zuby. Po dalších dvou cyklomaratonech jsme se přihlásili rovnou na ten nejdrsnější, Rallye Sudety a rovnou na tu nejdelší verzi, což bylo tuším 120 kilometrů. V půlce závodu už jsme lamentovali nad tím, kdo takovou šílenost vymyslel. Sjezdy byly opět super, ale trvalo nám to nějakých osm a půl hodiny. Prostě peklo.

Přerod skejťáka v ultracyklistu

Tak tady se musel ale rodit vztah ke dlouhým štrekám, neříkej, že ne?
Asi ano. I přes tu náročnost mi to nějak trošku zachutnalo. My pořád ale jezdili hlavně na skejtech na místním autobusáku, kde byl nejhladší asfalt a z toho místa vždy startovala Novopacká 24. Vždycky jsme na ně koukali a říkali si, co to je za magory, kteří jezdí celý den sem a tam jak „debilové“. No a za tři roky už jsem to jel taky. To byl rok 2003 a den před startem jsem si od strejdy půjčil silniční kolo, na kterém jsem do té doby nikdy neseděl. Bylo to staré ocelové kolo s řazením na rámu a ve volných hadrech jsem si to přihasil na start. Prostě punk se vším všudy.

A jak jsi dopadnul?
No, vyhrál jsem to, což kromě mě nechápe nikdo. Já jsem měl v plánu se během toho celodenního pachtění stavit u mamky na oběd, ale když už jsem byl mezi posledními pěti závodníky, tak mi přišlo líto se někde zastavovat. Vyřešil jsem to tak, že jsem bráchu poslal k mamce, aby do bandasky rozmixovala polévku, svoji budoucí ženu zase pro něco dalšího k jídlu a jedl jsem po trati, abych se nezdržoval. Jako první jsem pak v tom závodě překonal vzdálenost 700 kilometrů, dostal jsem za to 700 korun. Vlastně jsem si tenkrát vydělal víc, než na Race Across America (jeden z nejnáročnějších cyklistických závodů na světě, pozn. red.), tam totiž nedostaneš ani cent. (smích)

Takže v roce 2003 došlo k přerodu z punkáče a skejťáka na někoho, kdo v sobě objevil fyzický potenciál k ultra vytrvalostnímu sportu. Takových v téhle sortě lidí asi moc nebude, co?
No to ne. Myslím, že ale právě to moje fanoušky na tom baví, protože ten punkáč a skejťák pořád ve mně je.

A když se někomu neznámému představuješ, tak říkáš: jsem Dan Polman, ultracyklista?
Tak to rozhodně ne. Ultracyklistika je důležitou částí mého života, ale ne zase tak zásadní, abych se tak musel představovat. Snažím se žít nohama na zemi, jsem amatérský sportovec a dobře si uvědomuji, že především musím být dobrý táta pro svoje děti. Obdivuji profíky, kteří pro ten svůj sport obětují všechno, ale já to tak nemám. Chci dělat i jiné sporty, které mám rád nebo psát knížky. Na kole je blbý to, že si na něm hlava neodpočine a pořád nad něčím přemýšlím. Třeba v těchto dnech nad rozepsaným románem.

Spousta lidí si může myslet, že když děláš ultra cyklistiku, tak musíš pořád jezdit a trénovat. Je to tak?
V mém případě je to velký omyl. Já zase takové kilometrové nálože během roku nejezdím. Pro představu – v letošním roce byl můj zatím nejdelší trénink 130 kilometrů. Neřeším objem, ale hlavně pravidelnost a sázím na sílu a intenzitu, takže jezdím každé úterý a středu tady u nás časovky, jak na silničním, tak i na horském kole. Jinak se snažím jezdit každý den, a to i přes zimu. Prostě se udržovat.

A jak trénují jiní ultramaratonci?
Oni najezdí kolem 40 000 kilometrů ročně, já asi tak 20 000. Elitní jezdci neřeší nic jiného než kolo, jídlo a spánek. Takový život by mě nenaplňoval a nebavil. Znám závodníky, kteří třeba na trenažéru odsedí klidně osm hodin, ta představa je pro mě naprosto šílená. To by mi za to moje ježdění musel někdo hrozně moc zaplatit. (smích)

Počkej, ale na takové šílenosti jako je přejezd Ameriky, přece potřebuješ najezdit objemy?
Tak nějaké ano, měsíčně mi to dá nějakých 2 000 kilometrů, ale to je o dost méně než u jiných. Nějaký základ tam mám a to mi stačí. Když se blíží nějaký velký závod, tak v tréninku těch 300 kilometrů párkrát dám, aby si tělo na zátěž zvyklo. K tomu každý den cvičím, kliky, cviky na břicho, protože on není problém to ušlapat, ale spíše usedět to na kole. Je potřeba na tělo myslet komplexně.

I tak, proč to všechno podstupuješ a děláš vlastně ultra cyklistiku? Popiš mi to v pár větách.
Já mám v ultracyklistice dvě tváře. První je závodník a ta druhá je showman. Mě baví ty příběhy, které ultra přináší, pak sdílet a předávat dál, a to ať v knížkách, článcích nebo filmech. Mám pak moc rád, když vyrazím mezi lidi a dělám přednášky. Nechci honit jenom čísla a lepší výsledky, ale radši si najdu nový, jiný závod a jedu posbírat další zkušenosti než dělat lepší výsledky pořád na stejné trati. Nové kulisy, nový příběh. Žádný ultramaraton jsem nejel dvakrát.

Co je největší zrádnost takového cyklistického pekla?
Hlava a přemotivovanost. V roce 2017, po překonání českého rekordu na 24 hodin, kdy jsem dal 900 kilometrů, jsem jel MS v ultramaratonu a dupal jsem do toho jak šílený, jenže v půlce se zhoršilo počasí, mně začalo strašně docházet a posledních 450 kilometrů pro mě bylo očistcem. Dojel jsem to „na morál“. To byla lekce, kterou jsem potřeboval, abych pochopil, o čem ta ultracyklistika je. Moc jsem si věřil.

A jak jsi nakonec teda výsledkově dopadnul?
No, jelikož jsem jel do půlky fakt rychle a zpátky fakt pomalu, tak jsem nakonec skončil třetí v kategorii a nominoval se tak na Race Across America (RAM).

Jak vzpomínáš na RAM?
Jako na nejepičtější závod, který jsem kdy jel. To je neskutečný závod mnoha tváří. Jedeš v poušti, totální výhni přes Skalisté hory se sněhem, nekonečné roviny, vítr, déšť. Prostě všechno, co můžeš na kole zažít.

Každého asi napadne, že u tohohle sportu musí strašně trpět zadek. Co ten tvůj?
Můj? No ten je pěkný. (smích) Jinak je tohle zase o nějakých zkušenostech. Ty zmíněné svoje úplně první závody na strejdovým kole jsem jel v kalhotách od Sensoru, které neměly ani vložku. To trošku bolelo. Za mě je nejdůležitější tvar sedla. Za ty roky jsem postupně vyzkoušel asi třináct modelů sedel a už tři roky používám jedno a to samé. Stejně tak už vím, že ty nejdražší vložky v kalhotách nemusí být ty nejlepší. Používám měkčí sedlo a tenčí vložku, tak mi to vyhovuje. Třeba na RAM jsem zjistil, že mi najednou ta vložka v cyklokalhotách vadí, tak jsem jel přes 2000 kilometrů v normálních běžeckých legínách.

A co krční páteř, zápěstí?
Tak ta na kole bolí a je potřeba cvičit, což dělám i při jízdě. Pak dost trpí zápěstí a plosky u nohou. Prostě dostává zabrat vše, co je někde v kontaktu s kolem.

Na kole neřeším gramy

Pojďme ke kolu. Je něco, co na tak dlouhých vzdálenostech odchází, co trpí nejvíc?
Na tohle mám kliku a nemůžu si na materiál stěžovat. Pochválit musím pláště od českého TUFO, které mi opravdu vydrží. Sice nejsou nejlehčí a nejrychlejší, ale zase neřeším defekty, což při závodě zabírá samozřejmě čas a o ten jde. Mám elektrické řazení, což je prostě paráda. Dřív se mi z toho věčného přehazování stávalo, že jsem necítil konečky prstů. Nehody typu prasklý rám, vypletené kolo a podobně jsem ještě nezažil.

Musíš mít na kole vždy to nejlepší vybavení?
Tak ono to nejlepší je prostě nejlepší, to je jednoduchá rovnice. Na kole úplně neřeším gramy a nemusím mít titanové šrouby. Ale chtěl bych mít nejvyšší řadu Shimana Dura-Ace – ta teď ale není k sehnání.

Servisuješ si kolo sám?
Tak většinu běžných věcí umím udělat, jen mám trable s časem, takže mi strašně moc pomáhá táta. On je rád, že jako důchodce má nějakou aktivitu.

Víš, co by mě fakt zajímalo? Jak se takový cyklistický ultramaratonec stravuje? Klobásu a pivko už asi před závodem nedáváš, co?
Až po. (smích) Teď byl můj poslední závod přes Německo a končilo se v Bavorsku, takže tam se ty kalorie doplňovaly samy. (smích) Tohle si klidně dopřeji i jednou za čtrnáct dnů, ale pravidlo to není. Potřebuješ lehké jídlo, protože nechceš trávit něco spoustu hodin. U mě převažují těstoviny nebo rýže, ale jím i obědy, co nosí manželka ze školní jídelny. Popravdě to úplně nehrotím a kalorie nepočítám. Co fakt ale musím mít, tak to je něco sladkého po každém jídle. Bez toho to nejde. A něco sladkého si dopřeji i pozdě večer. Potřebuji jít spát s lehce plným žaludkem.

Prostě aby bylo v bříšku jako v pokojíčku, co?
Přesně tak, hladový neusnu. Myslím, že se ze stravy dělá hrozná věda, a přitom dle mého je trochu potřeba poslouchat svoje tělo. Je tolik odborníků a tolik názorů, kdo se v tom má vyznat. Pravda je u tebe, ale je zase potřeba být na sebe tvrdý a zapojovat mozek.

Ale při samotném závodě máš asi jídlo nějak naplánované, ne?
Na startu mám většinou zapečené tortily se sýrem a šunkou. Používám také Manu, což je tekuté jídlo. Já se hodně řídím pocity a klidně si dopřeju i makový koláč nebo obyčejné burgery z Mekáče. Je dobré být na sebe nejen tvrdý, ale umět se i odměnit. Jo a dost často si dopřeji pivo, protože ono pít jenom ionťák na tak dlouhé trase taky nejde, že jo. Desítku mi doprovod naleje vychlazenou do bidonu a piju to po hltech.

Kolik těch piv takhle dáš?
Nevím, kolem tří až čtyř třeba. Ale to je za 24 hodin. Všechno kolem stravy se dá řešit i víc profesionálně a vědecky, ale na to nemám kolem sebe takový tým. My jsme pro srandu a improvizaci. Mám kolem sebe opravdu dobré kamarády, se kterými jsem se nikdy nezhádal nebo nezažil ponorku. Humor nás spojuje. Já nikdy nepůjdu cestou vědeckého přístupu, ale chci zůstat solidním amatérem, který nepojede po předem nalajnovaných postupech, ale bude ten svět objevovat.

Kdo je Daniel Polman

*říjen 1979
S manželkou Šárkou a dcerami Danicou (*2007) a Sárou (*2013) žije v podkrkonošském městečku Nová Paka.
Přes 14 let pracoval jako šéfredaktor časopisu lidé&HORY, editor webu www.lideahory.cz, podílel se na organizaci Mezinárodního festivalu alpinismu a outdoorových kempů v Alpách. Nyní působí jako nezávislý publicista.
Vydal knižní průvodce „ALPENTOUR & Štýrsko“ a „SALZKAMMERGUT – nejhezčí MTB trasy v Solné komoře“. Jeho reportáž „Bike&hike expedice“ získala v roce 2010 cenu poroty v novinářské soutěži, kterou každoročně vyhlašuje Česká asociace novinářů a publicistů cestovního ruchu. V roce 2014 vydal také knihu pohádkových příběhů „Prapodivné cesty Nezmarů“, v roce 2017 navázal volným pokračováním „Nezmaři nic nezmaří“. Ze závodu Race Across America (2019) napsal knihu „DREAAM“. Více najdete v sekci PUBLIKAČNÍ ČINNOST.
S Petrem Novákem (BEEHOUSE.cz) vytvořil několik dokumentárních filmů: „Velký Benátčan – cesta od moře do mraků“, „Knock the Glock – cesta do srdce kamenného zvonu“, „98 hodin brouka“, „Devět kil“, „Hustej litr“, „Kód RAA – pekelná jízda po hranici ráje“ a „Americkej DREAAM“.
Ve volném čase aktivně sportuje – věnuje se cyklistice, snowboardingu, alpinismu, zahraje si ale i hokej a sveze se na skateboardu. Mnohé jeho sportovní akce mají i charitativní účel. Na cyklistických závodech dosáhl již mnoha úspěchů:

2002: Rallye Sudety – dokončení nejtěžšího MTB maratonu v ČR
2003: Čtyřiadvacetihodinovka Nová Paka: 700,11 km – tehdejší rekord závodu
2004: Čtyřiadvacetihodinovka Nová Paka: 719,5 km – tehdejší rekord závodu
2006: Apache maraton Jestřebí hory: 3. místo v kategorii
2007: Čtyřiadvacetihodinovka Újezd u Brna: 725 km – tehdejší rekord závodu
2008: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211km : 9. místo v kategorii
2008: Marathon Man – mezinárodní seriál (CZ, AT, POL, GER), 8. místo v celkovém pořadí
2008: Novopacký 1/2 maraton (35 km): 1. místo celkově
2009: Moravskotřebovský maraton: 2. místo celkově
2009: Novopacký 1/2 maraton: 3. místo celkově
2010: Mezinárodní etapový závod Alpentour Trophy (AT): 3. místo v kategorii
2010: Mezinárodní závod Sella Ronda Hero (ITA): 2. místo v kategorii
2010: Moravskotřebovský maraton (50 km): 1. místo celkově
2010: Čtyřiadvacetihodinovka Schötz (SUI): 3. místo, 880 km (první Čech přes 800 km)
2010: Jičínská Merida MTB Tour – seriál MTB časovek: 1. v celkovém hodnocení
2011: Etapový závod dvojic Alpentour Adventure (AT) – s O. Mikule: 1. místo celkově
2011: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211 km / 7050 m: 15. celk./7. kat.
2011: Marathon Man – mezinár. seriál (CZ, AT, ITA, GER), 9. celk./7 kat. – nejlepší Čech
2011: Jičínská Merida MTB Tour – seriál MTB časovek: 1. v celkovém hodnocení
2011: Bike Babí Léto (88 km): 4. celkově/2. v kategorii
2012: Alpentour Adventure (AT) – s O. Mikule: 3. celk. (kvůli krádeži na půjčených kolech)
2012: Welzlovo kolo (50 km), 1. místo
2013: Mezinárodní závod KitzAlp Bike (AT) 95 km / 4400 m: 12. celk. / 2. v kat.
2013: Mezinárodní závod Salzkammergut Trophy (AT) 211 km / 7050 m: 20. celk.
2013: Marathon Man – mezinár. seriál (CZ, AT, ITA, GER), 2. celk.
2014: Trek Krkonošák (90 km), 2. místo celkově
2014: Mezinárodní etapový závod GranitlandXtreme (AT): 4. celk.
2014: Krkonošská 70 s O. Mikule a M. Vláškem: 2. celk.
2014: Žacléřská 70 s O. Mikule a M. Kohlem: 3. celk. / 2. v kat.
2015: Mezinár.í etap. závod GranitlandXtreme ve dvojici s O. Mikule (AT): 5. celk.
2015: Trek Krkonošák (131 km), 2. místo celkově
2015: Ocelák: 1. místo celk.
2015: Hlinecká 30 ve dvojici s P. Kubínem: 1. místo celk.
2015: Novopacký 1/2 maraton: 6. místo celk./1. v kat.
2016: Author Bezděz 50: 5. celk. / 1. v kat.
2016: Mezinárodní silniční závod Alpe Ardia Giro (AT, SLO, IT): 16. celk. / 6. v kat.
2016: Slovakia Ring 24h Cycling Race (SVK), 1 místo v kat. „sólo“
– český rekord 911,68 km (první Čech přes 900 km)
2016: Moravskotřebovský maraton (50 km): 1. místo celk.
2016: Žacléřská 70 s O. Mikule a M. Kohlem: 1. celk.
2017: Hradešínský drncák (60 km): 1. místo celk.
2017: MS v ultracyklistice, Glocknerman (AT): 1000 km / 17 000 m / 45h (bez spánku)
– 3. místo v kategorii pod 40 let (U40)
2017: Trilogy Half Race – tříetapový závod (175 km / 4700 m), 1. místo celk.
2017: Podkrkonošský maraton (90 km), 3. místo celk., 2. v kat.
2017: Jezevec Race (sil. kolo + M. Kohl: MTB a V. Záveský: běh) – štafetový závod, 1. místo celk.
2018: Author Český ráj (50 km): 10. celk., 3. kat.
2018: Tour de Ralsko (50 km): 6. celk, 3. kat
2018: Hradešínský drncák: 1. celk.
2018: Ultra Cycling Dolomitica (ITA): 675 km / 16 300 m / 35 h a 38 min
1. místo v kategorii bez podpory „self supported“
2018: Salzkammergut Trophy (AT) – trasa all-mountain (55 km / 1820 m), 3. v kat.
2018: XC Brtevman – 1. celk.
2018: Race Around Austria (AT, 2200 km / 30 000 m / 115 h): 8. celk., 6. kat.
2018: Krkonošská 70 (se S. Vlčkem a T. Bergerem) – 3. celk
2018: Žacléřská 70 (se Š. Karbanem a Š. Trmatou) – 3. celk., 1. kat.
2019: RAAM (USA, 4960 km / 45 000 m / 260 h): 7. celk., 4. kat.
– 3. Čech v historii
2019: Bike babí léto (70 km) – 5. celk., 3. kat.
2019: Hlinecký hřebec (60 km) – 3. celk., 1. kat.
2019: Podkrkonošský maraton (90 km) – 10. celk., 3. kat.
2019: Krkonošská 70 (se Š. Karbanem a J. Radou) – 1. celk., rekordní čas ve veteránech
2020: Žernovský bike, 7. celk., 2. kat.
2020: Celkové vítězství v kategorii masters I v Cyklopoint Cupu (9 závodů)
2020: XC Hrádek Varrnsdorf, 2. celk. i kat
2020: Moravskotřebovský maraton (40 km): 3. místo celk., 1. kat
2020: Race Around Czechia and Slovakia (CZ, SVK, 3540 km / 36 000 m / 191 h)
– první absolvování trasy
2020: Rallye Sudety 113 km / 3300 m (český pohár MTB): 19. celk., 9. kat
2021: MTB Ultra 400 (CZ): 400 km / 9000 m, 1. místo, čas: 20:55
2021: Celkové 3. místo a 1. v kat. Cyklopoint jičínská cyklo liga
2021: Celkové vítězství v kategorii masters I v Cyklopoint Cupu (9 závodů)
2021: Trans Brody, MTB maraton, 1. celk.
2021: Tour de Ralsko, MTB maraton, 3. celk.
2021: Tour de Zeleňák, silniční závod, 50 km, 7. celk. / 1. kat
2021: Race Across Germany (GER): 1140 km, 1. místo (bez podpory) , čas: 43 h a 16 min.
– následně výstup na nejvyšší vrchol Německa Zugspitze (2962 m)
2021: XC Hrádek Varrnsdorf, 1. celk.

EXTRÉMNÍ PROJEKTY:

V roce 2005 absolvoval jako první Čech sólo a „na těžko“ kompletní MTB trasu Alpentour Austria 1730 km / 46 000 m (nejdelší MTB okruh na světě).
V roce 2009 uskutečnil bike&hike expedici „Velký Benátčan“, jejímž cílem bylo vlastní silou propojit Benátky a rakouský vrchol Großvenediger 3674 m (česky Velký Benátčan). Celkem 310 km dlouhou trasu s převýšením 6000 m zvládl bez přestávky na silničním kole, horském kole a výstupem přes ledovec pod 17 hodin. Další tři hodiny mu zabral ještě sestup a sjezd do údolí, non-stop expedici tedy zdárně ukončil po 20 hodinách.
V srpnu 2012 zvládl další extrémní bike&hike projekt „Knock the Glock“. Cílem akce bylo zdolání vzdálenosti mezi hlavním městem Rakouska a nejvyšší horou této země Großglocknerem – opět pomocí vlastních sil (silniční kolo, MTB, chůze, výstup přes Stüdlgrat) bez přestávky. Na vrchol Großglockneru se nakonec dostal v čase 22 hodin a 15 minut! Včetně sestupu a sjezdu byl v nepřetržitém pohybu 27 hodin. Celkem urazil 477 km a nastoupal 7400 m.
V červnu 2015 uskutečnil projekt „Praha-Sněžka …okolo Česka“, jehož cílem bylo propojit pomocí vlastních sil na kole a pěšky Prahu a Sněžku a mezi tím zároveň stanout na nejvyšších bodech všech čtrnácti českých krajů. Dan jel zcela sám, bez podpory a vše potřebné si vezl na kole a v batohu. Projekt dokončil za necelých 98 hodin (4 dny a necelé 2 hodiny), a tak si splnil svou tajnou výzvu – zvládnout vše pod 100 hodin. Na své cestě musel překonat celkem 1463 km a 24 300 výškových metrů! Každý den tak nastoupal přes 6 000 výškových metrů, což je s naloženým kolem skutečně extrémní výkon. Za 4 dny „vystoupal“ do stratosféry a objel republiku! Akci spojil také s charitativní sbírkou na Domeček plný koleček – projekt víceúčelového bezbariérového centra buduje organizace Sportem proti bariérám ve Staré Pace.

28. 7. 2022 0 komentáře

Inspirace Inspirace a příběhy

SOUTĚŽ: Na bike s batůžkem! Skvělý USWE putuje k výherci z Prahy

od Magdaléna Ondrášová 26. 7. 2022

autor Magdaléna Ondrášová

Lehoučký batoh s pohodlným křížovým upínáním na prsou i s hydratačním systémem je pecka. V minulém týdny jste měli možnost o něj soutěžit a dnes jsme vylosovali výherce.

Soutěžní otázku a podmínky najdete v minulém článku. Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili a zaslali nám vzkaz i zpětnou vazbu, vše jsme četli a brali na zřetel. Dostali jsme i několik povzbuzení, že vzpomínáte na naše závody. Momentálně se snažíme jeden ještě letos uspořádat, tak se, doufejme, dočkáte.

Při losování se usmálo štěstí na Lukáše K. z Prahy, během dneška mu výhru potvrdíme e-mailem. Přejeme, ať si batoh užije ve zdraví a ostatní zveme na novou soutěž o cyklistický dres značky Sensor viz níže.

Nezapomeňte se přihlásit do týdenního newsletteru (pod článkem), kdy vám budou přicházet poslední články a jako první se dozvíte Rungo novinky, sledovat nás na Instagramu, Facebooku, kde jsou občas také soutěže.

SOUTĚŽ: Vyhrajte pánský nebo dámský cyklistický dres Sensor Helium

Všeobecná pravidla soutěží www.rungo.cz.

26. 7. 2022 0 komentáře

Bolest achilovky Bolest kolene Pohyb Svaly Zdraví

Jakou mast použít na zánět šlach a jakou na výron v kotníku? Vybavte si lékárničku na dovolenou

od Rungo 25. 7. 2022

autor Rungo

Máte domácí lékárničku plnou mastí a krémů a když přijde úraz, natáhnete si sval nebo vás prostě jen něco bolí, střídáte všechny najednou dokud nějaká nezabere? Asi vám nemusíme říkat, že to není úplně správná cesta. Každá mast má svou účinnou látku, jinou dobu působení a jiný účinek. V extrémních případech byste si naopak mohli své poranění ještě zhoršit. Jakou mast použít na zánět šlach, výron kotníku nebo pohmožděninu?

Doba prázdnin a letních dovolených je nejen toužebně očekávaným časem oddechu, ale také časem, kdy je nejvíce lehkých úrazů, namožených svalů a odřenin. Je proto dobré se na něj dobře připravit a vědět, co si připravit na horskou túru nebo vodáckou výpravu.

Rozdíl mezi mastí a krémem

Nejprve si pojďme ujednotit terminologii. Ačkoliv se může zdát, že mast a krém je synonymum, není tomu tak. Rozdíl je zejména v poměru oleje a vody ve složení přípravku. Mast je více na bázi oleje (zpravidla 80 procent a 20 procent vody) a je proto logicky více mastnější a hutnější konzistence. Má také vyšší podíl účinných látek. Krém se používá více v kosmetickém než lékárenském průmyslu a je lehčí konzistence (obvykle 50 procent oleje a 50 procent vody).

Jak léčit modřiny a pohmožděniny?

Jedním z nejčastějších úrazů bývají pády, například z kola, koloběžky nebo jiných dopravních prostředků. Pokud takový pád přečkáte jen s pořádnou modřinou, můžete si gratulovat. Nicméně i tak to bolí. Po čem máte v domácí lékárničce sáhnout, když vás trápí pohmožděniny?

„Na pohmožděniny se mi v praxi nejvíce osvědčily masti s heparinem, který urychluje vstřebávání otoku a hematomu, zmírňuje bolest a působí protizánětlivě. Z volně prodejných mastí jde například o Heparoid nebo Lioton,“ popisuje fyzioterapeutka Bc. et Bc. Hana Slováková z Centra rehabilitační a sportovní péče.

Podle lékárnice Mgr. Ivy Friakové jsou vhodné i masti a krémy s obsahem rostlinných účinných látek jako například Traumaplant nebo kostivalová mast. Ty se tradičně využívají při léčbě poúrazových stavů. „Doporučujeme je na zhmožděniny, naraženiny, otoky a bolesti svalů a jsou také oblíbené u lékařů v chirurgické ambulanci naší nemocnice,“ říká Iva Friaková z lékárny AGEL.

Namožené a natažené svaly

Častou prázdninovou nepříjemností jsou namožené svaly, například z pádlování na vodě nebo práce na zahradě. Co pomůže na bolavé a namožené svaly?

„V případě namožení nebo natažení svalů je vhodné nejprve použít masti s přírodními složkami proti otokům a bolesti obsahující extrakty z konopí, kaštanu koňského, jalovce, arniky nebo boswelie. Postižená místa masírujeme dva až třikrát denně, v případě otoků aplikujeme studené obklady, na zatuhlé svaly a bolavá záda naopak použijeme teplý zábal nebo hřejivou náplast. Pokud potíže přetrvávají, můžeme doporučit silnější masti s protizánětlivými látkami, např. diclofenac, ibuprofen, nimesulid,“ říká Mgr Iva Friaková z lékárny AGEL v Říčanech.

Jak vyléčit výron v kotníku?

Výron v kotníku asi potkal každého z nás a nemusí jít zrovna úraz ze sportu. Mě osobně se několikrát neosvědčilo jít ze schodů a koukat přitom do mobilu…

Zažíváte-li podobné úrazy častěji, máte jistě zvládnutou metodu, jak si po nich ulevit od bolesti. Pokud Vám v minulosti pomohl Octan nebo obyčejný tvarohový obklad, je v pořádku postup zopakovat. A co třeba studený obklad nebo ledování?

„Ledování po výronech kotníku je i mezi odborníky předmětem diskusí. Obecně lze jako účinnou první pomoc doporučit aplikaci ledových obkladů, kryosprejů nebo kryoterapie ihned po vzniku úrazu. Chladem působíme maximálně 12 hodin od vzniku úrazu, abychom nepotlačovali tělu vlastní hojivé procesy, říká fyzioterapeutka Hana Slováková.

A dodává: „V praxi se často setkávám s tím, že lidé si v domácím prostředí přikládají led na poměrně dlouhou dobu. Zde platí pravidlo chladit po dobu 10 minut, poté 20 minut pauza a opakovat.“

Z mastí běžně dostupných v lékárně doporučuje Hirudoid nebo Traumaplant, oba přípravky mohou používat dospělí i děti. V případě závažnějších poranění lze krátkodobě (v řádu dní) mazat gely či krémy tlumícími zánět, jako je Ibalgin nebo Voltaren.

Český reprezentat Homoláč ukazuje, jak je to s došlapem při běhu. Špatný může vést k ostruze nebo přetížení

Klidový režim po výronu kotníku

Návrat do běžného života, respektive zejména toho sportovního, je v případě výronu kotníku velmi individuální a určitě dejte na radu lékaře. Každý úraz je jiný. Jako laik těžko poznáte, zda došlo k natažení, natržení nebo kompletnímu přetržení vazu. Každý z těchto stavů vyžaduje jinou dobu k dosažení plné rekonvalescence, a tedy i pro návrat k předchozí intenzitě zátěže. „Po počátečním několikadenním klidovém režimu je dobré začít s řízenou fyzioterapií. Proto doporučuji zkontaktovat fyzioterapeuta ideálně v prvních dnech po úrazu,“ říká Hana Slováková.

Fyzioterapeut stanoví optimální léčebný plán dle stupně poškození vazivového aparátu. Ten obsahuje typicky cvičení pro obnovu rozsahu pohybu v kloubu, optimalizaci a navýšení celkové síly svalů dolní končetiny. Trénuje se i nácvik stability na různých balančních pomůckách ideálně v pohybech typických pro běh nebo například skoky. Včasná a správně dávkovaná zátěž výrazně napomáhá k hojení a zpevnění kolagenních vláken a plné obnově funkce kotníku.

Jak poznat, že jsme se sportem začali příliš brzy po úrazu? Podle fyzioterapeutky Hany Slovákové nás na to, že zátěž kotníku po výronu je předčasná, tělo většinou nejprve samo upozorní bolestí a postupným rozvojem otoku. Je dobré si uvědomit, že pokud uspěcháme návrat do plné zátěže, zvyšujeme riziko nestability kotníku a opakovaných podvrtnutí v budoucnu. Podporou při návratu k plné sportovní zátěži může být zpevnění hlezna pomocí kinesiotapingu.

Kdy pomáhají konopné masti?

V poslední době jsou nejen mezi sportovci oblíbené masti s obsahem konopí. Na co je můžeme použít? Masťový základ používaný pro výrobu konopných přípravků obvykle neumožňuje hloubkový průnik účinných látek do poškozených tkání.

Konopné masti je tedy vhodnější používat je na různé odřeniny nebo povrchové pohmožděniny. V případě domácích mastí z volně pěstovaných rostlin musíme brát v úvahu rozdílný obsah a poměr rostlině vlastních účinných látek (CBD, THC, terpeny a flavonoidy), které mají ve své specifické kombinaci různé léčebné účinky. Není tedy mast jako mast, což je důvodem, proč někteří na konopné masti nedají dopustit a jiní říkají, že nefungují.

Například na zánět šlach je proto fyzioterapeutka Hana Slováková příliš nedoporučuje, podle ní jsou vhodnější spíše gely a masti s obsahem nesteroidních antiflogistik s hloubkovým průnikem, tedy látek účinně tlumících zánět. Vhodný je například Voltaren, Aulin nebo Ibalgin. Tyto přípravky však zvyšují citlivost na sluneční záření, na což je třeba pamatovat při pohybu venku. Při jejich aplikaci je tedy nutné dávat si pozor a chránit pokožku před slunečním zářením.

Doporučení pro klidový režim se stejně jako u výronů kotníku odvíjí od míry zánětu. S léčbou a návštěvou odborníka není vhodné otálet, čím dříve začnete zánět šlach řešit, tím dříve se můžete vrátit k původní zátěži. „Pokud k zánětu šlach dochází opakovaně, je vhodné nechat si zkontrolovat u fyzioterapeuta pohybové stereotypy a posturu v činnostech, které mohly svaly k přetížení a následnému zánětu přivést,“ vysvětluje fyzioterapeutka Hana Slováková.

Z výše uvedeného je zřejmé, že není mast jako mast a její účinné látky se hodí každá na jiný typ zranění. Je proto dobré navštívit při složitějších úrazech lékaře, který provede správnou diagnózu a doporučí léčbu.

Autorka textu: Kateřina Erbsová

„Takový to, s takovým tím.“ Jídlem a sportem proti zapomínání: Nikdy není pozdě začít

25. 7. 2022 0 komentáře

Inspirace Inspirace a příběhy

Horská ultraběžkyně Barbora Cichá: „Žiju v bublině, kam věci, co se netýkají sportu, moc nepronikají.”

od Adéla Ptašková 24. 7. 2022

autor Adéla Ptašková

Bára Cichá (*1994) je mladá běžkyně, která je v horách jako doma. Opakovaně je na bedně na tuzemských horských ultra závodech (LH24, Perun Skymaraton) a neztratí se ani na mezinárodní scéně. Přečtěte si o jejím životě a tréninku a nechte se inspirovat a motivovat!

Řekni nám něco o sobě – odkud jsi, kde pracuješ, jak dlouho běháš…
Pracuji v běžecké a triatlonové speciálce Triexpert v Brně, ale pocházím z Dolní Lutyně. Běhám už docela dlouho, i když ze začátku to byly běhy dlouhé tak kilometr až dva kolem domu. Závodně běhám zhruba pět let.

Je výhoda pracovat ve sportovním odvětví? Nemáš pak běhu „plné kecky“, když jej musíš řešit ještě i v práci?
Nyní mám v Triexpertu na starosti e-commerce. Takže je to propojení práce v online prostředí s oborem, ke kterému mám velmi blízko. Mám možnost vytvářet marketingový obsah, sledovat nejnovější trendy a pracovat s podobně naladěnými lidmi. Ale je pravda, že si často připadám, že žiju v bublině, kam věci, co se netýkají sportu, moc nepronikají.

Pocházíš z Orlové, odkud je to do hor kousek. Proč jsi se přestěhovala do Brna, nechybí ti Beskydy?
Přestěhovala jsem se do Brna kvůli škole a zůstala jsem tam díky práci. Brno je na běhání docela fajn. Bydlím dál od centra a mám to asi tři kilometry k prvnímu kopci do lesa. Z Orlové je to pořád asi 40 minut jízdy do Beskyd a upřímně, běhání po naší vesnici je pro mě docela za trest. Do hor momentálně jezdím skoro každý víkend, ať už jsou to Beskydy, Jeseníky nebo třeba za hranice na Slovensko, či do Rakouska. Hory jsou vzácnější, když je nemáte hned za domem, ale stejně je můj sen se k nim jednou přestěhovat.

Jaká je konkurence mezi ženami v horském ultra? Potkáváte se na závodech pořád ve stejném složení, nebo se špička stále obměňuje a nikdy nelze odhadnout, kdo bude na bedně?
S většinou holek v té naší ultra komunitě se znám osobně. Když přijedu na známější ultratrailový závod, třeba LHUT (Lysohorský ultratrail), většinou už dopředu odhadnu, jak asi skončím. Ale sem tam se objeví nějaká nová tvář a zamíchá kartami – třeba právě vítězka letošního ročníku LHUTu.

Zaujala mě tvá odpověď v jednom rozhovoru, kde říkáš, že nesouhlasíš s politikou Spartan race. Jak jsi to myslela?
Je to asi jako u každé masové sportovní akce. Lidi zaplatí nemalé startovné za to, aby si po závodě mohli pověsit medaili na krk a nechají se poplácat po ramenou. Několikrát jsem dělala na takových akcích dobrovolníka a půlka startovního pole byli ti, co opravdu vstali z gauče a šli se „hecnout“ na závod. Trochu se umazali, u trestných cviků podváděli, ale byli to Sparťani… Pamatuji si, že na posledním závodě, co jsem běžela, na mě ze startu pár takových Sparťanů křičelo, ať neběžím, že to bude dlouhé, tak ať se neunavím. A mysleli to vážně! Navíc úroveň závodu z organizačního hlediska byla často docela nízká. Ale už uplynulo pár let a úroveň závodníků se ohromně zvedla a ti, kteří běhají v elitních vlnách, podávají skvělé výkony.

Máš trenéra? Jak zhruba vypadá tvůj tréninkový plán?
Trenéra mám už asi dva roky a docela mi to vyhovuje. Sama bych určitě nenaběhala tolik a trénink by neměl takovou strukturu. Běhám pětkrát až šestkrát týdně a objem záleží na závodech a na tom, jestli mám zrovna nějakou bolístku. Když se daří, naběhám 80 až 90 kilometrů týdně.

A co nejradši děláš, když zrovna neběháš?
Často jezdím do práce na kole, v zimě jezdím na skialpech, občas si zajdeme na lezeckou stěnu, a když se hodně nudím, tak si i zaposiluju nebo zacvičím jógu. Prostě se věnuji jiným sportům v nějaké dobré společnosti. A ideální je, když u toho můžu být na horách.

Běháš nejraději sama, nebo máš běžeckého parťáka? A jak se stavíš k poslouchání hudby\podcastů při běhu?
Běhat sama mi nevadí, ale ráda trénuji s parťákem. Před několik měsíci jsme si pořídili pejska, tak doufám, že za chvilku mi bude dělat parťáka na většině mých výběhů. Na podcastech jsem docela závislá. Když mám běžet nějaké intervaly, poslouchám hudbu, která dobře nakopne. V horách nebo na závodech ale poslouchám jen okolí.

Nelákala by tě dráha profesionálního běžce? Myslíš, že je to v českých podmínkách možné?
Myslím, že to v českých podmínkách možné není. A i v těch světových je to velmi těžké. Buď musíte být hodně vidět a být pro nějakou sportovní značku atraktivní nebo jednoduše vyhrávat všechny závody.

Běhání bez běhání. Postup, jak zvládám psychicky překonat chvíle, kdy mám zdravotní distanc

Co tě nejvíce motivuje ve dnech, kdy se ti fakt nechce?
Myšlenka, že to budu mít brzy za sebou a budu mít klid.

Máš ještě nějaké nesplněné sportovní sny? Co máš v plánu dále?
Závody, které mám na wishlistu, mě čekají už tohle léto. Nejdříve to byl na konci června Lavaredo Ultra Trail a potom UTMB trasa CCC. Jestli mě bude běhání pořád bavit i za pár let, chtěla bych se dostat na Western States. Atmosféra, terén a tamní běžecká komunita jsou úplně něco jiného, než v Evropě.

Ve zkratce:

Oblíbený závod v ČR\SK: LHUT.
Běžecký vzor: vzor úplně nemám, ale moc fandím a obdivuji Courtney Dauwalter.
Největší úspěch: vítězství na LH24 v jednotlivcích i dvojicích, vítězství na Perun .Skymaratonu nebo 9. místo na ME ve skyrunningu (trasa UltraSky).
Nejoblíbenější jídlo před závodem: to už nemívám na nic chuť 😊.
Nejoblíbenější jídlo po závodu: záleží, po jakém závodě. Po tom posledním to bylo pivo a brambůrky.
Nejlepší regenerace: spánek.
Nejméně oblíbený trénink: když se vůbec nechce, jsou všechny druhy tréninky nejméně oblíbené.

Příběh mámy a dcery: navzájem si ukázaly cestu ke sportu. „Chci být jako máma a předat to samé svému synovi.“

24. 7. 2022 1 komentář

Inspirace Inspirace a příběhy

SOUTĚŽ: Na bike s batůžkem! Skvělý USWE s hydratačním vakem může být tvůj

od Magdaléna Ondrášová 22. 7. 2022

autor Magdaléna Ondrášová

Lehoučký batoh s pohodlným křížovým upínáním na prsou i s hydratačním systémem je pecka. Soutěžte a třeba ho toto léto budete vozit na výlety zrovna vy!

Připravili jsme si pro vás soutěž o švédský bikový batoh USWE Outlander 2 za více jak dva tisíce korun. Není to žádná krosna, vleze se do něj objem dva litry a hydrovak Elite na jeden a půl litru, ten je součástí. Žlutá barva sice láká mušky, ale také oko šoféra či dalšího jezdce a budete tak lépe vidět. Muškám ujedete.

Soutěžní otázka

Jak získat šanci vyhrát? Potřebujete odpovědět na následující otázku. A tady se ukáže, jak moc batoh chcete nebo máte odhad.

Soutěžní otázka: Kolik jsme publikovali článků na RUNGO.cz za jeho nové éry na vlastních nohách (jsme tu zpět už více jak dva roky)? Můžete i tipovat, za správnou odpověď bereme i číslo v toleranci 10 od přesného, ale pokud chcete mít jistotu, správnou odpověď jsme mým jménem schovali do komentářů jednoho našeho červencového článku z rubriky MASTERS 50+, která má za cíl inspirovat a obohacovat o informace starší aktivní lidi.

Jak soutěžit: Správnou odpověď pošlete na e-mail: redakce@rungo.cz, do předmětu napište soutěž. Nezapomeňte se podepsat celým jménem a uvést adresu, kam případně batůžek poputuje. A když přidáte vzkaz pro redakci, jak se vám Rungo líbí a co byste uvítali jinak, rádi si ho přečteme.

Každý smí soutěžit jednou. Soutěžit budeme do pondělí 25. července 2022. Druhý den ze správných odpovědí vylosujeme jednoho výherce. Hodně štěstí!

Nezapomeňte se přihlásit do týdenního newsletteru (níže), kdy vám budou přicházet poslední články a jako první se dozvíte Rungo novinky, sledovat nás na Instagramu, Facebooku, kde jsou občas také soutěže.

USWE Outlander 2 je nastavitelný pro malou i velkou postavu. Foto: Magdaléna Ondrášová

Všeobecná pravidla soutěží www.rungo.cz.

22. 7. 2022 0 komentáře

Inspirace Inspirace a příběhy

Hromadný start na orienťáku? Musíte chytnout správný vlak

od Rungo 21. 7. 2022

autor Rungo

Falun – Závodem s hromadným startem skončilo letošní mistrovství světa v MTBO ve švédském Falunu. Kryštof Bogar i Martina Tichovská vybojovali v těsných fotofiniších bronzové medaile. Dnes vám představíme, jak probíhá disciplína s hromadným startem.

Závod s hromadným startem je v orientačních sportech relativně vzácný a také docela nový. Na mistrovství světa se jel poprvé teprve před pěti lety v roce 2017 v Litvě. Na národní úrovni se jezdí maximálně jednou za rok.

Hromadný start se nejvíce podobá prvnímu úsek závodu štafet – trať mají závodnice podobnou, ale ne stejnou. Startujeme všechny naráz, ale jedeme každá trochu jinam. Většinou je část trati stejná a po pár kontrolách se na na takzvané uzlové kontrole rozdělí na okruhy (například A, B a C). Všechny ve finále absolvujeme všechny okruhy, ale každá v trochu jiném pořadí: BCA, ACB, CAB, … kombinací se najde dost.

Tím se startovní pole rozdělí a je potřeba zapojit schopnosti orientace a ne jen honit tu nejrychlejší, která jede vpředu. Po absolvování všech okruhů se po stejné trati vrátíme do závodní arény, do cíle. Někdy je uzlovou kontrolou už start, startovní pole se tak rozdělí hned na začátku a do cíle se řítíme aniž máme přehled, jak si ve výsledku reálně můžeme stát.

Pro mě to v každém případě znamená chytnout ten správný “vlak” a pokusit se ho co nejdéle nenechat ujet. Díky relativně slušnému umístění ve světovém poháru startuji z druhé řady a mám před sebou všechny favoritky. Patnáct vteřin před startem dostaneme mapu. Není to z ní na první pohled poznat, ale zhruba kilometr vzdálená kontrola je o 140 výškových metrů výše, než je start. Tempo je smrtící. A balík se rychle dělí na dva.

V závodě s hromadným startem je víc než v jiných závodech nutné si zachovat chladnou hlavu, ale přitom pečlivě sledovat, kudy a kam jedou ostatní závodnice. Je to i intenzivní boj o pozice, podobně jako na závodech cross-country.

Tím, že se startovní pole dělí podle počtu okruhů na dva a více, velmi rychle jako závodníci ztrácíme přehled o tom, kde se v závodě pohybujeme. Jelikož většinu svých soupeřek znám, tipuju, že spíše než na špici se podle toho, kdo jezdí kolem mě, nacházím “v kanále”. Ale je to orienťák, chybu může udělat kdokoliv, kdykoliv, takže se nevzdávám.

Překvapuje mě, kolik soupeřek, jež nevynikají v závodech s intervalovým startem, které si většinou musejí odmapovat samy, dokáže bodovat, když se dostanou do správného balíku a mapuje za ně někdo jiný. Většina žen na světové úrovni MTBO je na kolech jednoduše neskutečně rychlá a výkonná. A každý rok se zlepšují. Zdá se, že to nemá strop! Dosáhnout do top 15 je reálné, ale letos ne, musela bych jet bez chyb, a tak dojíždím v těsném finiši na 25. místě.

Kryštof Bogar získal v závěru MS MTBO pátou medaili! V závodě s hromadným startem naši reprezentanti nakonec pózovali nejen reportérům, ale i cílovým kamerám. V těsných fotofiniších vybojovali Martina Tichovská a Kryštof Bogar třetí místa, juniorka Sofie Stránská dojela těsně pátá. Do desítky se vešli i 7. Vojtěch Stránský a 10. Jan Hašek, k tomu ještě 11. a 12. finišovali Jakub Škoda a Jiří Hradil. Parádní výkon českého týmu na závěr mistrovství.

Příští rok se Mistrovství světa v MTBO koná na domácí půdě, v České republice. Divácky atraktivní závody se pojedou v Jičíně (sprint) a Nové Pace (štafety), skvělý bude i závod s hromadným startem v Jabkenicích nedaleko Mladé Boleslavi, ale i krátká a dlouhá trať u městyse Pecka.

Tímto bych vás ráda pozvala. Celý český tým bude opět perfektně připraven a budeme rádi, když budou v arénách slyšet i čeští fanoušci. Více informací na www.wmtboc2023.cz a Facebooku mistrovství.

Všechny články z mistrovství světa v MTBO 2022 najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

21. 7. 2022 0 komentáře

Sporttestery Vybavení

Nové T-Rex 2: Hodinky pro běžce s přesnou navigací a luxusní výdrží baterie

od Rungo 21. 7. 2022

autor Rungo

ADVERTORIAL Hledáte nového pomocníka na měření svých běžeckých výkonů, na kterého bude spoleh a bude disponovat skvělými funkcemi? Globální značka Amazfit právě představila svou novinku, hodinky T-Rex 2, které prošly nejpřísnějšími armádními testy a pyšní se ultra dlouhou výdrží baterie spolu s přesnou navigací.

Nezáleží na tom, zda milujete spíše krátké a intenzivnější běhy nebo se vydáváte na delší trasy, které mohou sahat až k délce (ultra)maratonu. Vědět, kolik jste právě uběhli, jaká byla vaše tepová frekvence, kolik jste spálili kalorií, jaké bylo převýšení a vaše průměrná rychlost a jaká je míra nasycení kyslíkem v krvi, je už dnes samozřejmostí pro všechny majitele chytrých hodinek. T-Rex 2 k tomu navíc ještě dokážou velmi přesně a v reálném čase lokalizovat vaši polohu a v případě dlouhého běhu nebo pěší túry umí rychle najít nejkratší přímou trasu zpět do výchozího bodu.

Neuvěřitelně přesná navigace

Právě navigace opírající se o dvoupásmový systém a pět satelitů je tím, co se dočkalo největšího vylepšení oproti předchozímu modelu. Rychlé a snadné ovládání, zaznamenávání polohy v reálném čase a možnost importu předem vybraných tras je to, co je dělá jedničkou na trhu ve své cenové skupině.

Monitoring regenerace těla

To, jaké výkony podáváte při běhu, už dávno není otázkou běhání a tréninku samotného. Vliv na to má mnoho dalších faktorů, především pak regenerace a celkový životní styl. Hodinky T-Rex 2 umí změřit úroveň stresu i kvalitu spánku. Podají analýzu, jak kvalitní odpočinek byl, ale i poskytnou doporučení, jak jej zlepšit. Ženy se mohou spolehnout na monitorování menstruačního cyklu a přizpůsobit tomu svůj trénink a jeho náročnost.

Bez nabíječky klidně až přes měsíc

Obrovskou předností nového modelu je pak baterie a její výdrž. Při běžném používání ji není nutné nabíjet až po dobu 24 dní, za předpokladu, že si budete užívat všech výhod nové navigace, si nabíječku připravte zhruba za 10 dní od plného nabití. V omezeném režimu je nutné hodinky dobít až po 45 dnech. To je neuvěřitelné ulehčení a zároveň zásadní výhoda oproti jiným značkám a modelům.

Pro milovníky běhu a outdooru

Kdybyste se rozhodli pro jiný sport než běh, nezapomeňte si připnout své hodinky T-Rex 2 na zápěstí. Změří vám totiž i méně obvyklé aktivity jako je například lovectví, surfing či lezectví. Hodinky disponují až 150 sportovními režimy, z nichž osm z nich dokážou rozpoznat samostatně. Amazfit se při vývoji inspiroval přírodou, což jistě jako běžci oceníte, hodinky proto můžete pořídit v několika barevných variantách odrážející různé části planety a přírody. Na výběr máte z Wildgreen, Ember black a Astro black & gold. Své T-Rex 2 pořídíte na www.amazfit.cz a ve velkých elektro prodejnách za cenu 5 590 Kč.

21. 7. 2022 0 komentáře

Běžecký trénink Trénink

Běhání bez běhání. Postup, jak zvládám psychicky překonat chvíle, kdy mám zdravotní distanc

od Rungo 21. 7. 2022

autor Rungo

Trénuje na svůj sen, maraton, a to už podruhé. Poprvé ji zastavila těžká autonehoda. Vnitřní síla a životní nastavení Andie jsou ale tak obrovské, že z nich můžete čerpat i vy. Jde si za svým snem již podruhé a momentálně překonává „pauzu“ po plánované operaci. Nefňuká a zvládá to bravurně.

Sledujte celou přípravu Andie na maraton.

Probouzím se ve 4:44, vstávám z postele, opřu se o „fofrklacky“ – francouzské berle, mé věrné kamarádky, jdu si umýt obličej, oblékám si sportovní oblečení, obouvám vyprané tenisky, přes postel si přehazuji deku, polštáře opírám o zeď tak, abych mohla být v polosedě a měla prostor kolem rukou. Otvírám okno, nadechnu se toho ranního čerstvého vzduchu, usměju se a zakroutím nad sebou hlavou. Sedám si na postel, protahuji se, opírám o polštáře, zapínám časovač na telefonu a zavírám znovu oči…

Vybíhám. Nejdříve pomalu, po rovince, po asfaltové cestě. Ta přechází ve zpevněnou cestu, zatáčím doprava a vidím moře. Ráno je moře klidné, vzduch není ještě teplý, vlny chodí v delších intervalech. Běžím. Na jedné straně je voda, druhá strana se zvedá na horu do kopců, jsou vidět jehličnaté stromy, skály, hory.

Běžím. Zrychlím tempo, zrychlí se mi dech. Chvíli to jde hůře, to běžím po písku na pláži, pak se terén trošku zvedá. Nejen, že cítím nohy a zadek, ale i ruce. Ruce makají. Pak terén klesá a já uvolňuji nohy i ruce. Běžím dál.

Kolik ještě zbývá? Nevím. I když se začínám potit, pořád ještě můžu. Je mi dobře. Vnímám své tělo, nohy v teniskách, nohy běží. Vnímám pánev, zadek, střed těla, záda, hrudník. Při každém dopadu vnímám ty otřesy. Cítím, jak mi vzduch omývá tvář a ramena. Otírám si čelo, pravidelně dýchám.

Otáčím se, jsem tak v polovině. Běžím stejnou cestou zpátky a pozoruji tu krásnou krajinu z druhé strany. Běží se mi lehce. Telefon začíná zvonit, otvírám oči, vypínám zvonění. Vydechnu si, otírám dlaněmi obličej, utírám si slzy. Předkláním se, chytám špičky tenisek a dýchám.

První z vizualizace výběhu je za mnou! Pocit? Zvláštní. Je mi ale dobře, usmívám se. Beru fofrklacky, jdu si dát sprchu, vařím kafe, budím mého malého syna, vstáváme a chystáme se do školky. Vybaví se mi období asi před rokem, kdy jsem se pustila do mých skutečných běžeckých začátků. Kdy jsem si po mateřské do diáře napsala, že do svých čtyřiceti let absolvuji maraton a pár měsíců pak zažívala několikrát týdně po doběhnutí domů takové ráno. Příště jdu zase!

Za dva dny mi zvoní budík zase ve 4:44. A v 5:00 zavírám oči a vybíhám. Tentokrát běžím hned po lesní cestě, vnímám měkký povrch, cítím vůni ranního lesa. Běžím rychlejším tempem, ale stejně dlouhou dobu, 50 minut. Po doběhnutí se nadechnu, vydechnu a otevírám oči.

Za další dva dny se probouzím, vybíhám a dobíhám ve stejný čas. Měním jen prostředí, tentokrát za hory, horské louky, skály, horský potok a vůni tohoto prostředí. Mám za sebou můj první týden. Týden zkušební vizualizace, na kterou jsme přišli s mým fyzioterapeutem Milošem během jednoho povídání si při individuálu, na který jsem chodila v rámci rehabilitace po mé autonehodě, při které jsem ztratila i paměť. Povídala jsem si s ním o tom, že jsem ve svých diářích našla poznámky o tom, že jsem běhala, přečetla si, že do svých čtyřiceti chci zvládnout maraton. Maraton! A já se pomalu plížím s fofrklackama, do levé nohy mi nejde žádný impuls k tomu, abych udělala krok – a já chci běžet maraton?!

Miloš je sportovec, fyzioterapeut, který se sportovci pracoval, ví o mně, že jsem závodně lyžovala. Před jízdou mezi brankami je potřeba si trať prohlédnout. Není to jen o jízdě mezi červenou a modrou bránou, není to jen o zatáčení vpravo a vlevo. Je to i o terénu, povrchu, vzdálenosti, kombinacích bran. Tu trať je potřeba si zapamatovat. A před každou jízdou, před každým startem si ji v hlavě projet. Vizualizovat. Miloš mi doporučil vyzkoušet si vizualizaci pro běh. Pro každý můj další pohyb. Já si k tomu přidala prostředí, a to prostředí jsem obměňovala. A ono to šlo, běhala jsem!

Současnost, přítomnost a skutečné běhání

Je ráno, za oknem je vidět ta čerstvost vzduchu a ranní klid. Všechno se pomalu probouzí. Tentokrát si nasazuji můj hrudní pás, obouvám „běhačky“ – již trochu rozběhané tenisky ASICS Kayano, zapínám chytré hodinky a vybíhám. Běžím po asfaltu, nejdříve pomalu, po rovince, pak odbočím mezi domy směrem k oceánu. U něj zatáčím doprava a běžím podél kamenitého břehu, na který jde jedna vlna za druhou.

Fouká vítr, ve vzduchu je cítit vlhkost a sůl. Běžím. Na jedné straně je voda, druhá strana se zvedá nahoru do kopců, jsou vidět stromy, skály, hory. Vnímám sílu oceánu, vnímám sílu hor, vnímám sílu větru. Vnímám sílu pohybu, mého těla, moji sílu, vnímám sebe sama. A naskakuje mi vzpomínka na moji vizualizaci před patnácti lety. Vždyť já jsem začala běhat právě v tomto prostředí! Ten písek, moře, hory, prostředí, kde mi bylo dobře. Prostředí, které jsem tenkrát neznala, jsem si vizualizovala současně s běháním. A teď jsem tam a teď běhám!

Během deseti dnů jsem byla běhat několikrát podle tréninkového plánu, který mi můj trenér Honza připravil. Nasávala jsem prostředí. Za dva týdny po návratu domů mě čekala plánovaná operace, jak v minulém článku Honza prozradil. Věděla jsem, že budu nějakou dobu bez jakékoliv pohybové aktivity. Nebudu moct trénovat. Teď, po tom, co jsem se začala tak krásně rozběhávat. Jak to zvládnu? Nejen fyzicky, ale i psychicky? Zvládnu. Zvládla jsem tolik věcí, které přišly do mého života neplánovaně, zvládnu tedy i plánovanou operaci a rekonvalescenci. A zvládnu i běhat. Budu vizualizovat! Budu běhat bez běhání! A tak se i stalo. V příštím článku se snad opět dotknu nohami země.

Příběh mámy a dcery: navzájem si ukázaly cestu ke sportu. „Chci být jako máma a předat to samé svému synovi.“

Slovo trenéra Jana Kohuta vz.:

…naplánoval mi trénink tak, abych si mákla, přizpůsobil pak zátěž tomu, abych neměla žádné zdravotní problémy a ve zdraví mohla nastoupit do nemocnice… Chtěla jsem běhat do posledního možného dne, musel mě trochu přibrzdit… Zná mě a ví, co dělá.

Autorka textu: Andrea Zelená

21. 7. 2022 0 komentáře

Inspirace Inspirace a příběhy

Do karantény na 3 hodiny, na trati pak 30 minut. Orienťák a jeho zvláštnosti. Co je embargo?

od Rungo 20. 7. 2022

autor Rungo

Falun – Předposlední závodní den je za námi a před námi vyhlášení vítězů, kde opět uslyšíme českou hymnu! Kryštof Bogar si mezi muži poradil s nástrahami sprintové trati nejlépe, ale zvítězil jen o dvě vteřiny před naším týmovým kolegou, Vojtěchem Stránským! Čtvrtý byl opět o dvě vteřiny za třetím Jan Hašek. “Skvělé,” ohodnotil to trenér.

Dnes se podíváme na dvě zvláštnosti, které doprovází všechny orientační sporty. Říká se jim embargo a karanténa. Do embarga nesmíme, do karantény naopak musíme.

Embargo v orienťáku

Embargované jsou prostory, kde se bude závodit, a jde o celé plochy lesů nebo v dnešním případě celých částí měst či obcí. Pro mistrovství světa jsou pro nás takto vyznačená místa zakázaná minimálně dva roky dopředu. Nemůžeme se tam projet na kole ani projít, natož s sebou vzít mapu a koukat do ní. Ani jako turista – ani omylem. Orientační sporty totiž kromě perfektního sportovního výkonu stojí na určování polohy, směru atd. v neznámém terénu. A aby se dalo závodit v duchu fair-play, tedy, aby všichni měli stejné podmínky, do “závodního prostoru” je zákaz vstupu.

Díky starým mapám a moderním technologiím je však příprava i tak velmi podrobná, ač virtuální. Ze starých map, leteckých snímků nebo turistických fotografií se snažíme vyčíst, jak bude terén vypadat, kde jsou kopce, jak hluboká jsou údolí a kudy vedou hlavní cesty. A kde to jde, což se týká především městských sprintů, procházíme si ulici po ulici pomocí Street View. Někdy i desítky hodin příprav.

Karanténa v orienťáku

Karanténa je naopak prostor, do kterého nás pořadatelé “naženou” v den závodu, abychom neviděli, co se děje v závodním prostoru, abychom nemohli spekulovat, kudy asi vede trať a hlavně, abychom nemohli komunikovat se světem mimo karanténu. Z těchto důvodů s sebou v žádném případě nesmíme mít jakokouliv mapu, ani jakékoliv komunikační zařízení, tedy především mobilní telefony.

Běžně začíná karanténa se startem prvního závodníka, někdy třeba ještě o půl hodiny později. Dnešní karanténa ale začínala hodinu před startem prvního závodníka. Závodilo se totiž kromě jiného v okolí hotelu, kde bydlí některé výpravy. Všichni jsme tedy museli být dostatečně dopředu “uklizeni”. A tak jsme v karanténě strávili dvě až čtyři hodiny, startuje se totiž intervalově, od těch horších závodníků, po ty nejlepší.

Vyznačení embargovaného prostoru u Falunu. Foto: Vendula Musilová

Během dlouhého čekání se snažíte vzpomenout na vše, co si o závodním prostoru pamatujete, spíte, jíte, klábosíte, pijete kafe, čtete si knihu nebo hrajete karty. Někteří pletou svetry a ponožky. Ano, v karanténě orientačních závodů se způsob trávení volného času vrací do minulého století.

A pak to pípne, rozjedete se na maximum a toho se držíte, aniž byste ztratili přehled o tom, kde se na mapě i v terénu právě nacházíte. A pokud jste mistr světa ve sprintu jako Kryštof Bogar, proletíte osmikilometrový závod s dvou set metrovým převýšením rychlostí 20 km/h. Jinak řečeno za 24 minut a 29 sekund. Tomu se říká efektivně strávený den!

Ještě doplním, že v ženské elitě se v úterý na 6. místě umístila Martina Tichovská, a juniorech Matěj Tuma vybojoval bronzovou medaili! Do desítky se vešli ještě šestá Martina Tichovská, sedmí Kateřina Nováková a Martin Kanta, osmá Rozálie Kuchařová a desátá Natali Chamraďa. Opět parádní výkony naší výpravy.

Všechny články z mistrovství světa v MTBO najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

Předstartovní horečka mistrovství světa v MTBO. Fanděte Čechům, ať přivezou opět medaile

20. 7. 2022 0 komentáře

Cyklistika Cyklodoplňky Vybavení

Na kolo s dětmi. Výhody a nevýhody přední, zadní a sedačky shotgun

od Karel Holub 18. 7. 2022

autor Karel Holub

Ze které sedačky budou mít vaše děti nejlepší prožitek z jízdy a na co myslet při volbě modelu? Redaktor Karel Holub popsal vlastní zkušenosti z cyklistiky se svými třemi dětmi. Rozebral klady i zápory přední i zadní sedačky, vyzkoušel tažné lano a sedátko bez opěrku do předu.

Když si chcete užívat cyklistické radosti s dětmi, může se vám hodit pár tipů, jak vozit děti na kole nebo jim pomoct s jejich vlastním ježděním. Sám jsem u svých tří dcer vyzkoušel různé způsoby umístění sedaček, a to nejen na kolo, ale i koloběžku. Existují systémy, které se mi osvědčily více, některé mi úplně nesedly. Popíšu čtyři možnosti, které používám nejčastěji, a které baví jak mně, tak moje děti. Pátým prostředkem pro společné vyjížďky je pak vozík, ale tomu se budeme věnovat někdy příště. Dnes se podíváme na tři typy sedaček a tažné lano.

Zadní dětská sedačka na kolo, výhody a nevýhody

Zadní sedátka jsou relativně rozšířeným způsobem vození dětí na kole. Jde o pohodlné, bezpečné usazení, které má ale i svá úskalí a nevýhody. V zadní sedačce je sice dítě docela dobře chráněné proti větru a proudění vzduchu při jízdě, ale má jen omezený výhled a ani komunikace s rodičem není úplně ideální.

Některé sedačky pro zadní usazení nabízejí možnost polohování opěrky, a tím dávají dětem možnost usadit se opravdu pohodlně, a dokonce si za jízdy usnout. Rodiče by si ale měli uvědomit, že v takovém případě je potřeba dávat velký pozor na prudké pohyby a otřesy, které mohou představovat zátěž pro krční páteř dítěte, které má ve spánku povolené svaly a navíc helmu na hlavičce. Další nevýhodou zadní sedačky je málo prostoru pro váš batoh. Pokud vezete dítě za sebou a na zádech vezete ruksak, nezbývá mezi ním a obličejem dítěte moc místa.

Při zadním usazení dítěte dbejte všech bezpečnostních opatření jako při jakémkoliv jiném. Prcek musí mít dobře usazenou a zapnutou helmu správné velikosti. Ujistěte se, že je dítě do sedačky bezpečně připoutané, a to včetně nohou, aby je nemohlo strčit do zadního kola. Určitě je vhodné vybavit dítko brýlemi proti větru a proudění vzduchu.

Při samotném výběru sedačky si dejte pozor na to, jak daleko bude od sedla a zadního kola, a jak výrazně posune vaše těžiště, až bude zatížená. Je dobré si uvědomit, že hlavně při nasedání a sesedání z kola je dítě v sedačce výraznou zátěží a zejména subtilnější ženy můžou mít problém celou situaci zvládnout a ustát. V neposlední řadě si ověřte, že má vybraný model objímku nebo systém pro uchycení, které jsou kompatibilní v vašim typem kola a rozměry rámu. Například majitelé karbonových kol budou nejspíš hledat marně.

Přední dětská sedačka na kolo, výhody a nevýhody

Přední usazení dítěte je náročnější na správné umístění sedačky a prostor mezi rodičem a dítětem, ale poskytuje prckům lepší zážitek z jízdy a také výrazně jednodušší interakci s rodičem. Osobně využívám přední sedačku na koloběžce, kde je to v podstatě jediná možnost vození dítěte, pokud nechci připojovat vozík. Přední sedačka se obvykle umisťuje na rám pod řídítka nebo na horní rámovou trubku. Dítě sedí po směru jízdy mezi pažemi rodiče a má možnost držet se přímo řídítek.

Přední usazení je obvykle vhodné spíš pro menší dítě o hmotnosti do 20 kilogramů, ale důležitá je i výška, protože je samozřejmě potřeba, aby přes něho rodič dobře viděl a pohodlně dosáhl na řídítka. Při výběru a umisťování přední sedačky je potřeba dát opět pozor, aby nohy dítěte nezasahovaly do předního kola, a to ani při zatáčení. Dostatek prostoru by měl být mezi hlavou dítěte a obličejem rodiče, protože kontakt mezi bradou rodiče a helmou dítěte není nic, co byste chtěli na své vyjížďce zažívat.

Samozřejmostí je bezpečné připoutání dítěte do sedačky, a to včetně nohou. Obvykle je také potřeba dětem dobře vysvětlit, že řídítek se mohou jen přidržovat, ale neměly by za ně tahat, lomcovat s nimi nebo blokovat zatáčení. Pokud potřebujete zatočit a musíte se o řídítka prát s dítětem, není to nic příjemného.

Z osobní zkušenosti bych řekl, že přední umístění je lepší z pohledu rozložení váhy a práce s těžištěm, ale přesto je vhodné dobře si vyzkoušet zejména nastupování a vystupování dítěte do a ze sedačky. Pokud ji používáte na koloběžce, je potřeba držet v patrnosti, že při nastupování a vystupování nemáte možnost přidržet koloběžku mezi nohama, takže je lepší, když držíte pevně za řídítka a partner vám dítě do sedačky podá.

Nikdo tě nepotřebuje – a co teď? Neřešte syndrom prázdného hnízda tabletkami. Možností máte více

Shotgun bez opěrky, výhody a nevýhody

Shotgun je přední sedátko pro umístění na horní rámovou trubku, které vám a vašim dětem nabídne skutečný zážitek ze společné jízdy. Sedátko nemá opěradlo a jde v podstatě o klasické dětské, cyklistické sedlo na speciální konstrukci, kterou velmi snadno připevníte na téměř všechny typy kol a rámů. Montáž sedačky shotgun je opravdu snadná a je možné ji bezpečně použít jak na horská, tak silniční kola, a to včetně karbonových rámů.

Dítě sedí mezi pažemi rodiče v klasickém cyklistickém posedu, nohy má na stupačkách zajištěné pásky a drží se řídítek. Jak jsem již zmínil, shotgun nemá opěrku a dítě tedy není možné nijak připoutat a samozřejmě tak není také možné, aby za jízdy na sedačce spalo. Tím je nejspíš dané omezení délky společné vyjížďky, kterou budete držet do dvou hodin, aby dítě udrželo pozornost a motivaci. Odměnou vám bude dokonalé zatažení dítěte do zážitku z jízdy a také to, že vaše kolo se bude chovat skoro stejně, jako když jedete sami.

Pořizovací cena sedátka Shotgun je poněkud vyšší, ale z osobní zkušenosti mohu říct, že ten zážitek ze společných jízd za to stojí. Interakce s dítětem je v tomto případě skvělá a děti jsou z jízdy nadšené, protože jsou velmi blízko vašemu prožitku samostatné jízdy.

Tažné lano, výhody a nevýhody

Nejsem velkým příznivcem tažných tyčí, ale tažná lana jsou skvělým způsobem, jak pomoct větším dětem zvládnout delší anebo kopcovitou vyjížďku. Tažná lana jsou elastická a jdou snadno sbalit, takže spojením mezi kolem rodiče a dítěte nemusí být permanentní. Jednoduše necháte potomka, ať si v klidu jede po rovině vlastním tempem a teprve pod kopcem cvaknete lanko mezi svoje a jejich kolo a vesele je vytáhnete nahoru, kde stačí jeden cvak a dolů už si jedou v klidu sami.

Většina tažných lanek je vhodná nejen k propojení dvou kol, ale také jako efektivní způsob spojení mezi rodičem-běžcem a malým doprovodem na kole. V klidu si tak můžete jít vyběhnout svých 10 až 15 kilometrů, dítě vás doprovodí na kole a vy ho podpoříte do kopce, nebo když dojdou síly.

Ať už si vyberte jakýkoliv způsob ježdění s dětmi, dbejte hlavně na jejich bezpečnost, pohodlí a nezapomínejte ani na tepelný komfort. Děti obvykle sedí pasivně a nemají možnost zahřát se tak dobře jako rodič, který šlape do pedálů. Podobně je to s nebezpečím přehřátí v létě, kdy nezapomínejte na pravidelný přísun tekutin, protože na dítě působí nejen teplo, ale také proudící vzduch a vítr. Rozhodně vybavte děti kvalitní a dobře padnoucí helmou. Vyplatí se pořídit i brýle, které ochrání dětské oči proti větru, prachu a muškám. A pak už jen užívejte společně strávený čas, protože nejlepší pohled na svět je ze sedla kola.

18. 7. 2022 1 komentář

Inspirace Inspirace a příběhy

Volby a rozhodnutí na dlouhé trati MTBO. Češi znovu vezou medaile!

od Rungo 17. 7. 2022

autor Rungo

Falun – Mistrovství světa v MTBO pokračovalo v neděli takzvaným longem – dlouhou tratí. Většina startovního pole žen i mužů má z tohoto závodu minimálně respekt. Jak už název napovídá, jede se dlouho a po celou dobu je třeba držet plnou koncentraci.

Hodně to bolí a dnes to navíc bylo i dost do kopce. Největší obavy ale plynou z toho, zda během závodu vyberete ty správné volby – zda pojedete ideálním postupem, nebo si v dobré víře vyberete úplně špatně. Zatímco na krátké trati jsou volby rychlé a většinou rovnocenné, na dlouhé trati může špatné rozhodnutí stát dlouhé minuty ztráty na ty nejlepší.

Zkuste si MTBO od stolu

Provedu vás svým dnešním závodem. Můžete si k tomu pustit tenhle GPS záznam a porovnat si, zda váš výběr postupu byl ten nejlepší. K tomu jen rychlý a stručný úvod do MTBO: Čím tlustší černá linie, tím lépe viditelná a velmi rychle sjízdná cesta (asfaltka), čím více čárek, nebo dokonce teček, tím se průjezdná rychlost rapidně snižuje. A čím je čárka tenčí, tím hůře je v terénu vidět, jde v podstatě o singltrail v přerostlém borůvčí.

Tak jdeme na to: Je 10:47, dostávám mapu, rychle ji vkládám do mapníku a mám minutu na to si zběžně prohlédnout, co mě čeká. Ruce pracují automaticky, oči se snaží co nejrychleji najít natištěný fialový trojúhelník a první kontrolu. Sakra, hned volba. Uhnout hned na první čárku doprava a pak první doleva, rozhoduju se, než se ozve pip-pip-pip-pip-píííp a startér mě vypustí do lesa. Začátek je do kopce, takže mám i čas si to znovu prohlédnout a měním své rozhodnutí – pojedu až druhou doprava, kdybych jela tou první, sestoupám zbytečně moc vrstevnic, které bych pak musela znovu vyšlapat. Energií je třeba šetřit.

Z jedničky je to relativně jasné, držet linii pěšinky, která vede od kontroly až na složitou křižovatku nahoře v mírném sedýlku. Tak jsem tu a panikařím. Cestiček je moc a ve Švédsku se oproti závodům v České republice nesmí přebíhat lesem. Musím tedy vybrat tu správnou, abych se nemusela vracet… Nejsem si jistá, kolik pěšinek už jsem minula, ale zahýbám doleva a modlím se. To bych neměla, v orienťáku musíte být vždy stoprocentně v mapě, ale trochu věřím své intuici a vrstevnicím, podle nichž by měla být kontrola nahoře na platu, kam směřuje i moje pěšinka. Ještě chvilka nejistoty a plánování, co udělám, když tam nebude, ale už ji vidím. Rychle na další.

Je to z kopce, což je děs, je tu strašně kamenů a kořenů, nemám šanci se podívat do mapy, a tak pro jistotu sahám na brzdy. Tlustou čárkou dolů po úbočí kopce, přeskočit asfaltku a hned za křižovatkou na trailík doprava, přeskočit další asfaltku a držet linii trailu. Trojka je doma.

Z třetí kontroly nemám plán, a tak jedu bezhlavě za jiným závodníkem. Pokud to dobře chápu, čeká nás podjezd silnice, tam se musí dostat všichni a předpokládám tedy, že má stejnou cestu. Trefa! Podjedu silnici a za ní musím hned doprava, potom beru druhou levou odbočku a v chaosu pěšinek se snažím držet vlevo. Jedu pomalu, tady se nechci ztratit. Ale je tu televizní kamera… no nic, tak to holt bude vypadat, že na tom kole neumím. Hlavně, že mám kontrolu.

Teď přichází úplně jednoduchý postup – jakkoliv se dostat doprava, než mi to dojde, přejedu první a vydávám se tak až druhou odbočkou. Teď do toho musím šlápnout, zatím jsem jela hodně opatrně, pátá kontrola je schovaná za křovím, ale odhalím ji, nezdržím se. Přes most a doprava po plné jedu maximální rychlostí. Za domy doleva a první doprava.

Cestou si všímám, že další postup je ona obávaná dlouhá volba. Zleva, nebo zprava?! Na první pohled mě vyděsí kopec na levé volbě, na pravé je ale zase zrádný konec – nezdrží mě ta čárka moc? Sjedu do údolí, ještě blesková kontrola, že na mé volbě není nějaká mapová past, zahýbám doprava a snažím se jet nejrychleji, co to půjde. Hlavně jet a nepřemýšlet nad tím, jak rychlejší nebo pomalejší by to mohlo být zleva. Čárka nahoru na kopec překvapí úzkou dřevěnou lávkou, díky ní to ale nedrncá.

Volba z 10. na 11. kontrolu. Screenshot z GPS tackingu. Foto: Vendula Musilová

Osmá je zase ve sjezdu, všechno ubíhá moc rychle! Tak hlavně nepřejet odbočku. Na devátou vybírám komplikovanou cestu, zbytečně moc zatáček, do kopce a ještě se mi při přehazování zasekne kolečko vodítka v kazetě. Čas běží… mám pocit, že to spravuju snad rok.

Na desátou sázím na jistotu a jedu nahoru a pak dolů z kopce stejnou čárkou, kterou jsem přijela. Strašná chyba, dochází mi v půlce, otáčet to už nemám smysl, musím trpět. Přestože se v místních terénech doporučuje co nejvíce objíždět po pevných cestách, volím jízdu po tečce a čárce zleva – překvapivě to odsýpá a závěrečný kopec by byl stejný pro obě volby, tak tady snad neztrácím. Maximálně fyzicky.

Jedenáctá kontrola – zase volba. Zleva po horších cestách, nebo delší z prava po lepších? Volím pravou.

Na dvanáctou není co řešit, je na kopci a vede k ní jen jedna rozumná pěšinka. Otáčím mapu a je tu další volba! Jedu zase zprava (pokolikáté dnes už?). Nejdřív trailem dolů na větší cestu, pak zapomenout na bolest a naposledy jet jak o život, pak už se bude zase spíš mapovat. Je to do kopce a fouká protivítr. Na širokánských šotolinových cestách mám pocit, že jedu jak v medu. Na čtrnáctou pohlídat odbočku, není v tom borůvčí skoro vidět.

Já vs. červen. Když se upachtěné šlapání na kole mění v radost

Opatrně sjedu přes kořeny a kameny dolů k louce a doleva. Kvůli tomu, že trail z křižovatky je více z kopce než trail kolem bažiny, beru zase volbu z prava. Přejíždím silnici a podle rad trenéra z večerního briefingu pozorně hlídám odjezd, do bažiny nechci. Na šestnáctce volba – už nechci! A tak to nekomplikuju, jedu okolo bažiny, po silnici a na kontrolu číslo 16 pro jistotu hledám kterýkoliv trailík doprava, chytnu ten druhý. Pak už volby nejsou, jen to nepokazit, dobře odmapovat a přes 17. a 18. kontrolu. Na 19. kolem mohutně skandujících fanoušků plná strachu, že to pokazím a všichni to uvidí, ale povedlo se, tak už jen na sběrku a finiš do cíle.

Skončila jsem 15. na světě na obávané dlouhé trati, mám radost. Strávila jsem v lese 107 minut, na vítězku mám ztrátu 11 minut. S tím umím žít. A kudy jsme to kdo jel, budeme řešit až do večera.

Kryštof Bogar v mužích vybojoval fantastické stříbro, juniorka Natali Chamraďa si přivezla nejlepší formu a má bronzovou medaili!

Všechny články z mistrovství světa v MTBO najdete tady.

Autorka textu: Vendula Musilová

17. 7. 2022 0 komentáře

Novější příspěvky

Starší příspěvky