Asi už jste tak nějak pochopili, že jsem v létě moc nestíhala psát. Ono za jízdy se píše dost blbě a nic jiného jsem po práci prakticky nedělala. Ne že bych teď jezdila nějak výrazně míň, ale občas se stane i to, že přijedu domů před půlnocí :-) A tak pomalu, ale ne moc jistě doháním resty… Srpnový deníček proto spíš než ohlédnutím za uplynulým měsícem bude vzpomínkou na léto, které už je nenávratně pryč. Na doby, kdy bylo světlo ještě v osm hodin odpoledne a místo váhání, jestli si přes tretry vezmu návleky proti zimě, nebo ty proti dešti, jsem řešila, jak silný faktor proti sluníčku vybrat…
Celý Deník robotické cyklistky najdete ZDE!!!
1.srpna – výjimečně do „hor“
https://www.strava.com/activities/12042291634
Dnes mě to nějak táhlo na západ, přece jen jsem teď na tom východě byla několikrát a jezdím tam prakticky pořád totéž, abych náhodou nezakopla o nějaký kopec. S těmi jsem na západě pochopitelně počítala, trasu jsem si připravila trochu jako „překvápko“.
První šok jsem zažila už v Hořovicích. Aby ne, až do nich jsem trasu v podstatě znala. Jenže tam jsem si naplánovala odbočku na jih. Podívám se tím směrem a tam je skoro kolmá stěna! Trasa je trasa, tak po několika týdnech řadím malou pilu a odevzdaně se na ni vyhrabu. Průběžně koukám na mapu, že se to dalo vzít po klikatější hlavní silnici, která by asi nebyla tak prudká. Tak příště.
Kopec nekončí ani za vesnicí, ale už je mírnější. Jako na potvoru za sebou mám autobus, kterému nemám kam uhnout. Nakonec mě přece jen předjíždí, abych ho za chvíli viděla stát kdesi mezi poli, ani zastávku tam neměl. Radši bych ho i v zájmu své bezpečnosti nechala jet, on se ale k ničemu nemá, tak ho objíždím a pokračuju dál do kopce. Situace se brzy opakuje a opět v jednom z nejužších míst se autobus objeví za mnou.
A přede mnou po dlouhé době nějaká civilizace. Obec Hvozdec. Asi jsem tu nikdy nebyla, proto jsem si sem tu trasu naplánovala. Proč jsou ale místa, kde jsem nikdy nebyla, vždycky na kopci? :-P Vyhlídky tam jsou krásné, to se musí nechat, člověk si tam připadá skoro jako někde v podhůří Alp. Klikaté silničky přes kopce a řídce rozeseté chaloupky. Stánek s občerstvením tady asi nenajdu, tak radši šetřím vodou doplněnou už v Hostomicích.
Z alpského snu mě do ČR vrátí tankodrom :-) Ale varovali mě, slibovali uzavírku, byť jen přes část vesnice, která byla rozkopaná ale spíš celá. Ani ve Kvani nečekám, že bych sehnala něco k pití, chci z ní co nejdřív pryč :-) No snad to tam brzo budou mít hezký :-)
Přijde mi, že jedu pořád do kopce. Nahoře je další vesnice. Cheznovice. Už jsem celkem smířená s tím, že si vodu doplním v Mýtě jako v pondělí, nakonec mě stánek překvapí v naprosto nečekaném místě. Odbočila jsem z trasy do slepé ulice „pro čtvereček“ a přesně v místě, kde mi stačilo se otočit, najednou vidím občerstvovnu! Že by paní zaznamenala záhadný provoz cyklistů kolem jejího domu? Do bidonů poprosím o tříšť naředěnou vodou a vesele jedu dál.
Sice úplně nejsem schopná definovat příchuť tříště, ale je fakt dobrá :-) Jinými slovy sladká jako prase :-) Možná to byla třešeň, ale kdo ví… A tak mám u stánku v Mýtě jeden bidon prázdný a nic mi nebrání dotankovat i tam.
Trasa mě vede dál na Rokycany, těšila jsem se na pěknou cyklostezku na Ejpovice, ale pohled na oblohu mi říká, že to nebude dobrý nápad. Zajedu si tedy na kopec pro další „čtvereček“ a po návratu na trasu se rozhodnu neriskovat a zdrhat na východ. Sice mířím domů s nedostatečným množstvím kilometrů, ale teď mi jde hlavně o to, abych ujela bouřce, kilometry už někde dokroutím.
Fouká slušně, pěkný teleport. Až si občas v obcích zapomínám hlídat rychlost :-) Těsně před Prahou už mám dojem, že jsem tomu ujela a bouřka se odebrala víc na sever. Tak dostanu blbý nápad to proti větru poslat zase zpátky stejnou cestou. Bouřku sice nepotkám, krátkému spláchnutí se ale nevyhnu. No když to srovnám s tím, co jsem viděla na obloze i na radaru, asi můžu být ráda.
Svou původní trasu už nedojíždím, její druhou polovinu si nechám zas někdy na příště. Z Berouna to beru klasicky, jak mám naučeno, na Hudlice, Nový Jáchymov a Nižbor, odkud jedu po novém asfaltu do Hýskova a z něj na kopec na Chyňavu. Pak už klasicky Nouzov, Unhošť, Břve, Zličín… Posledních asi 50 km jsem jela s pomalým defektem, naštěstí tak pomalým, že ho stačilo třikrát dofouknout. To budou ty kamínky, co chrstali na cyklostezku z Černošic do Dobřichovic…
2. srpna – Já chci pryč! :-)
https://www.strava.com/activities/12047283507
Poslední den dovolené. Teda když nepočítám víkend, který bych měla volný tak jako tak. Na počasí jsem si doteď nemohla stěžovat, tak holt na jeden propršený den nebudu nadávat. Zvlášť když se odpoledne přece jen trochu vyčasilo. Vyrážím tedy až kolem páté, nedochází mi, že je páteček a chataři vyrážejí na venkov opékat buřty. Horko těžko se probiju kolonami aut aspoň k nábřeží, abych si vzpomněla, že jsem zapomněla svůj „kapesní kompresor“ v nabíječce.
Kdybych se chystala vrátit, řekněme, do tmy, asi bych v případě problému někoho s pumpičkou odchytila, ale vidím to tak na půl druhou, to už moc cyklistů jezdit nebude. Ne že bych z toho měla kdovíjakou radost, ale probíjím se centrem, aspoň trochu jinou cestou, zpátky domů, kde jdu s pomyslnými klapkami na očích jen k nabíječce, aby mě nemohlo zaujmout nic jiného, co by mě tam mohlo zdržet. Popadnu dobitou pumpičku a jedu. Teď už doopravdy.
Dešťové mraky odešly na východ, tam tedy nepojedu, nechce se mi ale do kopců, tak udělám něco, co jsem nikdy nevěřila, že udělám. Najedu na cyklostezku podél Vltavy a jezdím po ní tam a zpět z Braníka do Vraného! Za slunečného počasí bych na to samozřejmě neměla odvahu, ale dneska je dostatečně hnusně na to, aby se stezka dala projet jakž takž plynule.
Samozřejmě se najdou „překážky“ v podobě volně pobíhajících psů, vedle sebe jedoucích bruslařek nebo bajkera, který v nejužším místě sice na všechny pěší, které objížděl, poctivě cinknul, aby o něm věděli, ale sám pak zůstal v levé části stezky… A o tom „závodníkovi“ na gravelu, který mě prostě musel předjíždět v nepřehledné levotočivé zatáčce, kde málem sundal chlapíka jedoucího proti, škoda mluvit. No naštval mě tím i proto, že chlapík prohlásil cosi zakončeného „vedle sebe“, z čehož jsem pochopila, že vinu hodil kolektivně na nás oba. Právem se cítím ukřivděně :-P
Nejsem jediná, kdo po stezce korzuje tam a zpět. Dvojici kluků v černo-bílých dresech potkám asi třikrát, několik běžců a kochajících se výletníků na městských nebo trekových kolech i víckrát. Jak se začíná stmívat, postupně zavírají stánky s občerstvením, ale já odolávám. Není čas ztrácet čas, tak si vystačím s jablkem z vlastních zásob. I když vonící klobásy a podobné prasárny docela lákají
Stezku dám nakonec čtyřikrát tam a zpět, potmě už mám strach, že tam sejmu nějakého neosvětleného ninju, a ještě dostanu vynadáno, že ho oslňuju světlem. Na Zbraslavi přejedu most a pokračuju v započaté činnosti, jen po silnici na druhém břehu. Tu po několika letech konečně zrekonstruovali natolik, že už na ní není žádné zúžení až do Davle.
Tam mě překvapí uzavírka – konečně tam likvidují kostky! Na půlce silnice už je nový asfalt, byť je tam zákaz vjezdu i vstupu. Zvědavost mi nedovolí to otočit a jedu to omrknout. Zákaz vstupu celkem chápu, když vidím v silnici krátery připravené na kanály. Do toho bych nechtěla šlápnout ani pěšky, natož to trefit předním kolem. Naštěstí jsou díry systematicky v řadách a obec je osvětlená, tak jedu prostředkem silnice a úspěšně je míjím.
Původně jsem chtěla dojet až do Štěchovic, ale tam už staveniště nevypadá tak sjízdně jako dosud, tak to otáčím a jedu zpátky na sever. Přestože jedu proti větru, odsýpá to pěkně, jen se divím, kolik je tam zvěře. Nejspíš jak je tam kvůli uzavírce menší provoz, zvykly si srnky, že tam mají volné pole působnosti. Jen nechápu, jak se tam dostaly, když je skoro po celé délce silnice strmá skála a sráz do Vltavy. No nejvíc jich je těsně za Zbraslaví, kde je terén schůdnější.
Na velkém kruhovém objezdu za Zbraslaví to otáčím a jedu zpátky na Davli. Váhám, jestli opět projet tím zákazem, nebo to otočit dřív, ale co, asfalt tam byl pěkný, auta žádná… Další otočka opět na kruháči a celkem to dám třikrát, což dohromady dá asi 70 kilometrů.
Při poslední otočce mi přes cestu přeběhli tři malí medvídci. Vsugeruju si, že to byla selátka, což mě tedy moc neuklidnilo, ale stejně vypadala spíš jako medvídci! Když tím místem jedu naposled zpátky, radši na to pořádně šlápnu, aby mě tam nepřišla pozdravit jejich nasupená maminka, ať už bachyně, nebo medvědice :-) Radši tam pošlu sezamovou tyčinku, asi už mám halušky z hladu. Je mi i zima, tak už to moc neprotahuju a se 180 kilometry to posílám na Prahu.
Na stezku se mi potmě nechce, v Modřanech je ale na silnici uzavírka, tak jsem to chtěla vzít přes Lahovický most na Chuchli. Jenže na tom velkém kruháči, kde jsem se doteď dvakrát otáčela, jsem sjela nějak blbě a místo na Lahovický most jsem najela na zavěšenou „miliardovou“ lávku přes Vltavu, kde se vůbec necítím dobře. Nad sebou jsem slyšela auta a pod sebou jsem měla jen plechovou mřížku, desítky metrů vzduchu a Vltavu. Zvlášť potmě to tam působí přízračně. Přistihla jsem se, že jsem si pro sebe několikrát nahlas řekla, že chci pryč! :-D
No vyplivlo mě to přesně na tu stezku, na kterou jsem nechtěla, to jsem po ní mohla jet rovnou :-P Tak už jsem po ní objela modřanskou uzavírku a za ní najela normálně na silnici, v Podolí na kopec a po magistrále až k Bulharovi. Pak už jen po vítkovské cyklostezce tam a zpět, abych dojela 200 km. Tam tedy zrovna stála dvě policejní auta a probíhala tam nějaká pátrací akce, tak jsem jen doufala, že tam třeba neodchytávají medvěda :-) Domů přijíždím přesně v půl druhé, jak jsem odhadovala od začátku, tak přesně se mi to moc často trefit nepodaří.
3. srpna – Pozornost podniku
https://www.strava.com/activities/12055819969
Vyrážím tradičně pozdě, takže do Poděbrad jedu jednou z nejkratších cest. Nejsem schopná definovat směr větru, Garmin mi tvrdí, že bych ho měla mít do zad, mně to tak ale nepřipadá. No jedu, co jiného mám dělat, že jo. Obligátní pizza.
Na lavičce se docela vyzevlím, odjezd mi urychlí paní, která si s nekontrolovatelným dítětem sedla až „nediskrétně“ blízko. Teda ona si sedla, dítě dělalo všechno možné, jen ne sedělo. Zatímco jednou rukou jím pizzu, druhou si držím kolo, jelikož ani od něj si ten raubíř diskrétní vzdálenost nedrží a o lavičku ho mám opřené jen řídítky, což zavání prů*erem.
Nějak se nejsem schopná rozhodnout, kudy chci z Poděbrad pokračovat, tak nakonec jedu směr Libice, Volárna, Ovčáry… Na jistotu Jelen a místní nový koberec. Zvažuju, že ho otestuju i opačným směrem na Konárovice, ale straší mě tam cedule, že silnice Týnec-Kolín je uzavřená, tak nevím, jestli bych se nějak dostala dál. Jedu tedy radši na Krakovany, z těch přes Lipec na Žiželice.
Využiju, že konečně otevřeli most v Pamětníku, a jedu přes něj na Štít a Klamoš, kde to stáčím na Chlumec. Tam ve stánku s kebabem poprosím o doplnění vody, a jelikož si mě prodavač pamatuje z minula, nafasuju ještě energy drink jako pozornost podniku :-) Mám ale obavy ho v půl desáté odpoledne poslat do sebe, to bych taky nemusela do rána usnout. Přeskládám obsah kapes a nakonec se přece jen vešel.
Z Chlumce to frčí pěkně, asi přece jen fouká z východu. Všímám si, že mě dnes řidiči na 11ce objíždějí až překvapivým obloukem. Přitom v sobotu večer bych čekala spíš prasata s nějakým tím promile v žilách. Tohle je milé překvapení. Ale kdo ví, možná právě to promile v žilách ty řidiče vede k tomu, že mě radši předjedou s pořádnou rezervou, protože kdyby mě sejmuli, měli by z toho větší prů*er než běžně…
Když se blížím k Lysé, pozoruju na obloze pohybující se kužely světla. Tentokrát to nejsou Letňany, to ožily Milovice :-) V Lysé už přejíždím Labe a jedu přes Přerov na Čelákovice. Tam chvíli zvažuju zajížďku přes Brandýs, ale nakonec to pošlu na kopec už na Mstětice. V Zelenči mě překvapí kousek nového asfaltu, už jsem stihla zapomenout, že když jsem tam jela naposled, bylo tam vyfrézováno. Přes Prahu už to vezmu nejkratší cestou, nějak se mi to nechce objíždět přes Prosek, i když je to příjemnější varianta.
Na cyklostezce z Hloubětína do Libně potkám jediného živáčka, a zrovna měl psa bez vodítka… Naštěstí bílého, tak jsem ho viděla včas. A naštěstí poslušného, tak na jeho zavolání zareagoval napoprvé.
4. srpna – Ruská ruleta
https://www.strava.com/activities/12064443674
Po probuzení se podívám na radar a je mi celkem jasné, že dneska zmoknu. Sice nevím, kdy, kde a kolikrát, ale desítky flíčků hrajících všemi barvami hovoří jasně. Bude to trochu jako ruská ruleta, spíš o náhodě. Průběžně samozřejmě pozoruju i oblohu a vyhodnotím, že do Poděbrad bude lepší jet dnes severnější cestou přes Lysou, kudy se běžně spíš vracívám. Aspoň bude změna.
Něco jsem asi „propočítala“ špatně :-D Docela dlouho se mi dařilo držet si bezpečný odstup od jednoho mraku na severu a od jednoho na jihu a tak nějak v suchu proplouvat mezi nimi… Jenže ten vítr asi nefoukal přímo ze západu, ale spíš z nějakého západoseverozápadu, takže mě ten severní mrak přece jen u Nymburka spláchnul. Ale jak!
V Poděbradech dávám tradiční občerstvení a následuje další analýza, kudy pokračovat. Pizzař mi radí jasně: „Já vím, kudy máš jet, abys nezmokla vůbec.“ Tázavě se na něj podívám, netušila jsem, že je pizzař a rosnička v jednom. Začne mi popisovat cestu, tak bedlivě poslouchám a čekám, co z něj vypadne. Ten vtipálek mě navigoval k nádraží :-P
Jeho rady tedy nedbám a pokračuju ke Kolínu, odkud už měl ten jižní mrak dávno odplout. Zas tak dávno to zjevně nebylo, protože ho tam pořád vidím. Vypadá spíš jako vlna tsunami než jako mrak, tak se tam radši nepřibližuju a stáčím to opatrně zpátky na severozápad.
Nastává dilema. Překřížit trasu, nebo zmoknout? Rozhodování je těžké, nerada si křížím trasu. Ale taky nerada moknu. Zatnu zuby a pošlu to zpátky na Lysou, odkud už to severem objíždět nemůžu, protože tam straší další mrak, zatímco na jihu okolo Českého Brodu už je skoro jasno. Tak mám jasno také… Dnes to prostě překřížím. Na to, co bylo na radaru, resp. na obloze, můžu být asi opravdu ráda, že mě to spláchlo jen jednou.
5. srpna – Nový koberec
https://www.strava.com/activities/12075006233
Začátek cesty z práce nic výjimečného. Jen v Lochovicích mě zlákala pěkně vyasfaltovaná odbočka na Netolice. Sice to bylo do kopce, ale po moc pěkné silnici. Nový asfalt pokračoval i v následném sjezdu, jen tam bylo moc ostrých zatáček na to, abych si to užila. No někdy to zkusím obráceně…
Z Praskoles jsem si dala neméně pěkný úsek přes Kotopeky na Hořovice a z těch už na 605ku a hurá na Králův Dvůr. Z toho ještě krátkou zajížďku na Hudlice a Nový Jáchymov, protože jsem nechtěla riskovat průjezd potmě uzavřenou silnicí z Nižbora na Beroun. Nakonec na ni ale přece jen došlo, uprostřed noci tam koneckonců nikomu překážet nebudu a světlo mám dost silné na to, abych případný bagr nebo propast viděla s dostatečným předstihem.
Dojezd už pořád rovně, jen jsem se tradičně vyhnula Rudné, je tam zbytečný provoz a kopec.
6. srpna – Tankodromy s kamarádem
https://www.strava.com/activities/12081851632
Tohle bylo trochu dilema. Na live tracku jsem viděla Miloše, kamaráda z Čelákovic. Dlouho jsme se nepotkali, což mě motivuje k tomu ho vystalkovat, na druhou stranu znám jeho matrix a vím, že bude chtít jet po strašných silnicích :-P Rozhodnu se to pro jednou přežít… Aspoň budu mít změnu.
Potkáme se v Dolních Měcholupech, pokračujeme po cyklostezce na Dolní Počernice – první tankodrom. Z Dolních Počernic jedeme na ty Horní – ještě horší tankodrom. Přes ně taky žádná sláva, pak už jen cyklostezka do Zelenče, sjezd do Čelákovic, kde už ten tankodrom naštěstí zlikvidovali. V těch se rozloučíme a já pokračuju dál na Přerov, za kterým přejedu Labe a v Lysé to stáčím zpátky na západ.
Pak už osvědčeným matrixem přes Lhotu, Konětopy, Všetaty a Neratovice. I tam by některé silnice zasloužily (sur)facelift, ale oproti 331ce, po které by to bylo kratší, je to furt ještě dobrý! Překvapení mě čeká v Hovorčovicích, kde ten tankodrom konečně vyfrézovali! Teď už budu odpočítávat dny do konce téhle uzavírky, na tu jsem čekala taky dlouho!
7. srpna – To zas byly zkraty!
https://www.strava.com/activities/12090109657
Dneska jsem se pořád nějak nemohla rozhodnout, kam chci po práci jet. Tak jsem v Dubči začala vymýšlet blbosti! Tou první bylo jet na Uhříněves, kde hlavní silnice stojí nejen v odpolední špičce, ale prakticky celý den tak možná s výjimkou doby mezi půlnocí a pátou v noci.
Druhou blbostí bylo najetí na cyklostezku vedoucí z Uhříněvsi do Mnichovic. Jednak na ní byla skoro stejná zácpa jako v té Uhříněvsi, navíc jsem v Říčanech (zase) jela nějak blbě. V Mnichovicích jsem si všimla, že žluté tabulky s označením cyklotrasy ještě někam pokračujou, tak jsem se vydala na průzkum. Další blbost :-) Vedlo to přímo po spádnici do strašného kopce, navíc za podjezdem trati končil asfalt.
Dala jsem šanci úzkému chodníčku se zámkovou dlažbou, který pravděpodobně nebyl konstruován na jízdu na kole, protože jsem většinu zatáček měla problém vybrat, navíc kdybych tam potkala nějakého živáčka, asi bychom se ani nevyhnuli. Byla jsem zvědavá, kam mě to vyplivne… A ono mě to vyplivlo přímo na nástupiště vlakového nádraží! To mělo být nějaké znamení, nebo co?!
Podívám se do mapy, jestli se odtamtud mám šanci dostat jinak než stejnou cestou, a vidím, že ano. Když celé nástupiště přejedu, napojím se na nějakou silnici. Naštěstí tam na vlak moc kuželek nečeká, tak i nástupiště projedu docela plynule. Po silnici se mi nechce zpátky do Mnichovic, to bych si překřížila trasu! Tak jedu odevzdaně doleva – zase na kopec. Prudké je to jako prase – ano, opravdu tam dávám malou pilu.
Na kopci mě konečně čeká odměna – parádní cyklostezka, která navíc vede z kopce :-) Obráceně bych z ní asi tak nadšená nebyla. Tobogán mě vyplivne v Mirošovicích, kde opět začnu dělat blbosti. I tady jsem se rozhodla sledovat dál žluté tabulky s číslem cyklotrasy, stezka vypadala nadějně. Bohužel ale jen kousek. Na konci vesnice už to pokračovalo po štěrku, tak jsem to odevzdaně otočila a z Mirošovic jela dál po silnici, jak z nich jezdím, kdykoli přes ně asi tak jednou za rok jedu :-)
V Dolní Lomnici je kopec, ten znám, tam jet nechci :-) Tak to za Mirošovicemi stočím po úzké asfaltce doprava, která už od pohledu po rovině také nevede… Dneska mám holt takový zkoumací den. Silnička přes les se mi líbí, dokud nevjedu na území spadající pod Kunice. Tam je asfalt (dá-li se to tak ještě nazvat) o poznání horší, naštěstí ten úsek není dlouhý, z cípu Kunic brzy vyjedu a pokračuju po ucházejícím povrchu.
Z předchozích nezdarů jsem se zjevně stále nepoučila, a tak ve Vidovicích opět spolknu návnadu v podobě žluté tabulky s číslem cyklotrasy. Odbočka vypadá moc pěkně… Po úzké asfaltce jedu přes pole směrem na Velké Popovice. Uprostřed pole ale asfalt opět končí a pokračuje jemná šotolina. Tu jsem ještě ochotná akceptovat, protože na mapě vidím, že to nebude dlouhé.
Čáru přes rozpočet mi udělalo to, co už v mapě bylo značeno jako silnice. Moc ji to totiž nepřipomínalo a tady už jsem opravdu v zájmu celistvosti svého kola sesedla. Vrátit jsem se „nemohla“, protože jsem ujížděla před nacucaným černým mrakem. Pěšky jsem nakonec šla docela dlouho, tak 200 metrů to být mohlo… Asfalt, ke kterému jsem se konečně dostala, taky za moc nestál, ale mezi dírami se dalo jakžtakž kličkovat. No stejně už touhle cestou asi nepojedu, dokud teda nezapomenu, jak vypadala :-)
Z Popovic už nic nevymýšlím, tam už to znám – Kamenice, Týnec… Uzavírka v Krhanicích mě trochu znejistila, jestli mám jezdit na Kamenný Přívoz, ale dám tomu šanci a nakonec nelituju, je tam rozkopaný jen kruhový objezd a projet to šlo v pohodě. A měla jsem to bez aut!
Úsek z „Kameňáku“ na Jílové asi komentovat nemusím, nejenže je to do kopce, ale náměstí v Jílovém ještě nepodlehlo trendu „dekubizace“, tak ty kostky musím předrncat. Odbočuju na Petrov a Davli, tam už vím, že je asfalt pěkný. Bohužel teda mokrý, ale to se nedá nic dělat. V Davli zaprasím a pošlu to přes staveniště, aspoň zkontroluju proces „dekubizace“ tam :-) Už se těším, až tam bude asfalt. Ty kostky tam byly opravdu dlouhé.
Pak už nic nevymýšlím a jedu podél Vltavy až na Smíchov, přejíždím řeku, na Příkopech prokličkuju mezi spoustou ožralých kuželek a vyhrabu se na kopec…
8. srpna – Had na Barrandově
https://www.strava.com/activities/12101181614
Tradičně jsem se orientovala podle mraků, odpoledne pršelo, ale vypadalo to, že bych to mohla i prokličkovat, když vyrazím na západ. Na Strakonické jsem nějak zazmatkovala – někdo tam na mě zatroubil stylem „nemáš tu co dělat“, navíc tam byly jen zelené ukazatele, tak jsem se vyděsila, jestli už nejsem v místech, kam nesmím, a radši jsem se zdekovala k pravému kraji. Tam jsem sice zjistila, že jsem jela správně, ale bohužel i to, že souvislým proudem aut už se zpět neprobojuju. Tím jsem se tedy odsoudila ke šplhání na Barrandov, kam jsem fakt nechtěla.
A znova tam opravdu nepolezu, protože jsem na té hlavní silnici viděla hada! Na zádech měl nějaký vzor, ale radši jsem zdrhala, než abych zjišťovala, jestli je to zmije, nebo nějaká vzorovaná užovka. Natož abych ho fotila. Za to, že mě to nesežralo, tomu přeju, ať se dostane na správnou stranu silnice bez úhony…
Co jsem tak pozorovala mraky na severu i na jihu, dost možná to byla jediná šance, jak nezmoknout. Trasa to nebyla špatná, jen to bylo zvlněnější, než jsem si představovala. Většinou se přes Nučice a Rudnou ze západu vracím, tak jsem už teď zvědavá, kudy to pošlu zpátky, abych si trasu nekřížila.
Z Rudné jedu na Úhonice, Nenačovice a Chrustenice, tam už tedy začíná být trochu mokro. Loděnice projedu po 605ce a za nimi odbočím na Svatý Jan pod Skalou. Tam si zavzpomínám na nedávné setkání se stádem divokých prasat a v tu chvíli mě dojíždí chlapík na gravelu. Nesměle se zeptá, jestli se mnou může kousek jet, že si zapomněl světlo a před námi je dost temný úsek.
Tak jedeme chvíli spolu, když se mě ptá, kudy kam jedu, popravdě mu odpovím, že ještě nevím. „Je půl deváté a ty ještě nevíš, kam jedeš?“ Začnu házet nějaká jména vesnic, kudy si to asi tak představuju, když vtom mě přeruší hláškou „Ježiš, to jseš ty!“. Myšleno ve smyslu „Jasně, to je ta ženská, co je schopná jezdit celou noc, jen aby to dvoukilo dojela.“ Jeho cílem byla Hlásná Třebaň, tak jsme se rozloučili v Srbsku, odkud už to bral po nějaké turistické značce. Já jsem jela na Tetín, Beroun, po nově vyasfaltované silnici na Nižbor a pak už klasicky na Poteplí, Unhošť, Červený Újezd, Břve a po Plzeňské domů.
9. srpna – Bez svačiny, bez návleků
https://www.strava.com/activities/12106184419
Zase vítr z východu, to mi ten začátek cesty z práce dokáže vždycky znepříjemnit. Sotva vyjedu, už mám pocit, že to nejede, a myslím jen na ten okamžik, kdy už to konečně otočím na západ. Zapomněla jsem si tentokrát vzít i svačinku, tak to musím přežít o tom, co jsem sežrala v práci, no málo toho nebylo, takže hlady trpět nebudu. Alzheimer mi schoval i návleky na ruce, tak to radši moc neprotahuju, naštěstí je docela teplo i po setmění.
Něco k jídlu bych si ale dala, to je klasika, kdybych si tu tyčinku s sebou vzala, přivezu ji netknutou. Ve Kbelích míjím docela vážně vyhlížející autonehodu, ulici policajti zablokovali, viděla jsem jen auto na střeše. Majáků tam bylo hodně, tak nezbývá než doufat, že to tak strašlivě jen vypadalo…
10. srpna – Zase ty Poděbrady…
https://www.strava.com/activities/12115210090
Chce se mi jet do Poděbrad severovýchodem, tak vyrážím po cyklostezce přes Hloubětín směrem k Černému Mostu. Tam jsem si to ale rozmyslela a jela jsem na jihovýchod na Kyje a Dubeč. Proč si po té Praze pořádně nepojezdit? :-) Nakonec ji opouštím přes Nedvězí na Křenice, odkud jedu po 101ce směrem na Český Brod. Ten radši jihovýchodem objedu a zamířím na Poříčany a Sadskou. V Poděbradech dávám klasicky žampionovou pizzu a pokračuju z nich tentokrát obloukem na Městec Králové. Sloveč, Kněžice, Chotěšice, Rožďalovice, Žitovlice…
Přes pole na Mcely, kde je jako vždy velká zaječí session, a pak přichází peklo :-) Nějak se na ten kopec dostat musím, ten přes Mcely se mi jet nechce, na to, jak je prudký, je sakra dlouhý, tak jedu až o dva kopce dál na Loučeň. Z té už jako vždy na Všejany, Straky, Zbožíčko a Milovice, z těch obloukem po pěkném asfaltu do Stratova. Tam je teď uzavřená silnice na Lysou, konečně zlikvidují další tankodrom! Já z něj tedy jedu pořád rovně až před Ostrou a do Lysé jedu až z ní. Z Lysé už tradiční cestou a nic neobvyklého se nestalo :-)
11. srpna – Nezastavujeme, máme zpoždění
https://www.strava.com/activities/12123892319
Jeden z těch dnů, kdy se mi nechce nic vymýšlet, tak jedu jednou z nejkratších cest do Poděbrad. Času mám ale trochu víc, tak to přece jen trochu protáhnu aspoň na Pečky a Sokoleč. Někde tam mi přijde na Garmina zpráva od kamaráda Milana, že je poblíž a jestli nepojedeme kousek spolu. Nepojedeme, spěchám na pizzu, na nikoho nečekám! :-)
Něco v tom smyslu mu i odpovím. Že spěchám na pizzu a dám mu šanci, až se najím :-) Jak jde o pizzu, nesmlouvám, prostě oznamuju. V Poděbradech tedy absolvuju svůj tradiční žrací rituál a průběžně koukám na Garmina, jak je Milan ještě daleko. Moc dlouho se mi čekat nechce. Naštěstí dorazil poměrně brzo, možná dokonce až moc. Úplně jsem si ve stánku zapomněla říct o vodu do bidonu. Na suchu dalších 120 nebo kolik kilometrů nedojedu, tak zatnu zuby (a střeva) a u pramene o pár set metrů dál natankuju místní samoserku. Snad se „ozve“ až doma…
Krátce se pobavíme o tom, kudy pojedeme, nakonec zvítězí poměrně přímá trasa zpátky na západ. Holt si zbývající kilometry dojedu tam. S větrem v zádech nám to docela jede, ale stmívá se nemilosrdně rychle. Ve Dvorcích ještě doplňuju vodu, dokud mi má kdo pohlídat kolo, a u Staré Boleslavi se rozloučíme. Já po kostkách nepojedu. Beztak po setmění nadávám na všechno, co Milanovi bliká, a chci mít svůj klid a tmu :-D
Začínám vymýšlet, kudy si trasu prodloužím, aby mi vyšla na 200 kilometrů. Ze Lhoty není moc co vymýšlet – Dřísy, Konětopy, Čečelice, za nimi až moc blízké setkání se srnkou, Všetaty, Přívory… A tam už se od svého „matrixu“ odkloním a jedu na Byšice. V těch najedu na 16ku a konečně jsem ve svém živlu. Hladký asfalt, široká silnice, minimum aut, minimum srnek, a k tomu všemu vítr v zádech. Ptáte se, proč ten oblouk z Čečelic na Byšice, když tam vede přímá silnice? Kdo tam někdy byl, ten asi tuší… Nejenže tam je zbytečný kopec, ale také strašný tankodrom.
V Mělníku ze 16ky „přestoupím“ na devítku a jedu po ní až před Libiš. Váhám, jestli odbočovat, když byl nedávno rozkopaný železniční přejezd v Neratovicích, ale zkusím to, třeba už bude otevřený. Pokus vyšel a koleje jsem přejela v pohodě, docela to tam pěkně vyhladili.
Dojezd už klasika Jiřice, Nová Ves, Měšice, z nich ještě odbočka na Líbeznice, protože přímo by to bylo moc krátké. Aspoň jsem si ověřila, že „uzavřená“ 244ka se už tímto směrem projet dá. V Hovorčovicích mě čeká trochu problém se zúžením Je sice fajn, že tam dělají nový asfalt, ale semafor, který to tam kyvadlově řídí, mě jaksi nezaznamenal, a v tuto pokročilou hodinu bych tu mohla čekat několik hodin, než přijede něco většího, co už smyčku aktivuje. Čekám asi 10 minut, přičemž si musím vyslechnout rozhovor dvou totálně opilých holek, které řeší, že už do Líbeznic pěšky nedojdou, a budou si volat taxi. Ale hlavně nic nebudou říkat Oldovi! Ne že bych věděla, kdo to je :-) Tak snad jsem je tu Oldovi nenapráskala!
Přes Prahu už dojezd na pohodu, jen jsem si zase neužila sjezd Proseckou. Já nevím, proč mám poslední dobou smůlu, že mě vždycky nahoře nějaké auto předjede a pak mě celou cestu dolů brzdí…
12. srpna – Dnes to bylo takové společenské
https://www.strava.com/activities/12131478296
Vítr z východu, z práce to nejede. V Běchovicích radši zalezu do lesa, v Klánovicích z něj nevylejzám. Asfaltka do Úval mi připadá nekonečná, a to má jen něco přes tři kilometry. Za lesem odbočím na sever na Jirny, kde mě předjíždí cyklista. Pozdravím a čekám, že mi zmizí v dálce, byla jsem fakt moc marná na to, abych se za něj hákla.
On mě ale poznává a odtah nabízí. A zmizí v dálce :-D Časem to zjistí, tak počká… To se opakuje ještě asi třikrát, až nakonec čeká na křižovatce, kde se naše cesty rozdělí. Na tom nejblbějším místě v nepřehledné zatáčce dáme krátký pokec a jedeme si každý svou cestou, aniž bych tušila, že sama dlouho nezůstanu.
Přes Mstětice se sesypu toho času uzavřenou silnicí na Čelákovice, dole na kruháči vidím povědomou postavičku. Pyšná na to, že jsem svou známou poznala, ji rovnou pozdravím jménem. Ona to měla těžší, protože mě měla proti sluníčku. Říkala, že jede naproti svému manželovi na Prahu, a jestli prý nechci jet s ní.
Tak to na kruháči otáčím zpátky na Mstětice, odkud tentokrát jedeme rovně na Zeleneč. Shodneme se na tom, že do Prahy se nám zajíždět nechce, tak v Zelenči pár minut počkáme. Ve třech jedeme – kam jinam – zpátky na Čelákovice a já si stejný úsek dávám potřetí. Tam už se s Milošem a Stáňou rozloučím a jedu dál na Přerov, kam jsem se rozhodla schovat před větrem.
U Lysé přejedu Labe, za ní pokračuju do lesa na Sojovice jako většinou. Ze Staré Boleslavi to tentokrát vezmu po tankodromu na Kostelec, mou obvyklou zajížďkou už by to bylo moc dlouhé. Teda ne že by mi vadilo trasu prodlužovat, ale to bych přijela domů tak v jednu. Ještě si potřebuju umýt kolo a do práce za mě nikdo vstávat nebude…
Kolo si opatrně „předopláchnu“ v samoobslužné myčce v Čakovicích, zbytky naschlých slimáků ale stejně budou vyžadovat něco agresivnějšího než pouhou vodu. Nic jako „aktivní pěnu“ v myčce radši neriskuju, abych náhodou neměla kolo bez laku. Stejně počítám s tím, že pohon pořádně vydrbu až doma. Vyjedu z myčky a … Tupolevka je čerstvě pokropená! To jsem s tím mytím opravdu mohla počkat na Prosek. Než dojedu k prosecké myčce, mám kolo nehezky puntíkované. Pokropeno je ale i tam, takže bych si stejně moc nepomohla.
Chci si zlepšit náladu aspoň sjezdem z Proseka, trolejbus mi to ovšem nedopřeje. Samotný bych ho asi ještě předjet zvládla, ale byla za ním další dvě auta a to už jsem vzhledem k počtu ostrůvků uprostřed riskovat nechtěla… Sjíždět Proseckou 35 km/h, to fakt chceš…
13. srpna – Na cyklostezce zácpa i koňský povoz
https://www.strava.com/activities/12143488292
Dnes po práci mířím na jihozápad. Už celkem klasicky Žitnou k nábřeží, podél řeky pěkně po silnici, protože na cyklostezku už bych se nevešla. Kam se vejde (n) lidí, tam se jich vejde i (n+1)? To možná platí v MHD, ale mám dojem, že povltavská cyklostezka je přesně tím, místem, kde už ani toto pravidlo neplatí :-P
Přejíždím Barrandovský most, stezka na druhém břehu řeky je o dost prázdnější. Sice mě tam koňský povoz vytlačil na hrubší asfalt, ale co se dá dělat, s koňmi se fakt přetlačovat nebudu. Byli na mě dva. Pořádná dopravní zácpa přichází v Mokropsech. Přesně pod těmi příšernými retardéry. Na těch horko těžko předjedu dvě motající se děti, abych dole musela zastavit kvůli parkujícímu autu. Než se paní podařilo zaparkovat, vyjelo od jiné chaty další auto, které se v tom nejužším místě ovšem muselo vyhýbat se třetím, které právě přijíždělo od Dobřichovic. Za každým z nich se naštosovalo nejméně pět cyklistů či „cyklistů“, ti z mého směru se museli dokonce uklidit do štěrku mimo stezku, aby dopravní kolaps skončil.
Výhoda této „kolony“ byla aspoň v tom, že mi z ní vykrystalizoval domestik na příštích pár kilometrů :-) Domestik a beranidlo v jedné osobě :-) Za Dobřichovicemi bohužel odbočí na kopec, tak mu poděkuji a rozloučíme se. Samota se mě moc dlouho nedrží, v Řevnicích mě dojíždí další kluk. Na to, že jedu s ranečkem a vypadám jako turista, se ke mně dnes hlásí docela dost sportovněji vyhlížejících cyklistů než obvykle. To mám opravdu vypozorováno, že vypadat úplně stejně, jen mít na zádech raneček nebo jakýkoli batůžek, automaticky snižuje procento zdravících cyklistů.
Nový domestik se na rozdíl od předchozího snaží i komunikovat, nakonec spolu jedeme několik hodin. Ač ho do ničeho nenutím, trasu si se mnou dobrovolně prodlouží (prý asi tak na dvojnásobek) a jede se mnou přes Hostomice a Zdice až do Berouna. Tam už padne tma a on už chce jet na Prahu, tak se v Loděnicích rozloučíme. Já tam pošlu ještě drobnou zajížďku na Nižbor, kde je teď krásný nový asfalt, ale pořád stejně hnusný kopec, na Poteplí, Unhošť, Břve a z Řep už klasicky po Plzeňské.
14. srpna – Přes Veloklasik na jih
https://www.strava.com/activities/12149358317
Mám domluvenou schůzku ve Veloklasiku, tak jedu zase na jih. Z Braníka vyrážím už poměrně pozdě, kolem půl osmé, ale na dalších 90 kilometrů je času dost. Nechce se mi zase k Berounce, tak jedu podél Vltavy až do Davle. Tam trochu zazmatkuju, nechce se mi projíždět staveniště, tak se rozhodnu jet po prkýnkové lávce místo silničního mostu, jen na ni napoprvé netrefím nájezd, tak si ji pěkně podjedu, pak musím přelézt betonovou zábranu, kterou k marině přidali, protože zákaz vjezdu není zeď. Na lávce vyfotím Festku a už se hrabu na kopec.
Asfalt je tam sice nový a pěkný, ale kopec je nekonečný. To byl zase blbý nápad. Proč jsem to nevzala nahoru radši Břežanským údolím? Chlomek, Petrov, Jílové… Pořád parádní asfalt, skoro pořád do kopce s občasným sjezdíkem na zlepšení nálady. Vyškrábu se na Mandavu, tam chvíli váhám, kam pokračovat. Rozhodnu se pro Jesenici, přece jen už je dost hodin a na hlavní silnici na Benešov už není takový provoz. Dlouho jsem tam nejela, tak jsem překvapená, že Sulice už sežraly Hlubočinku.
U Jesenice trochu zazmatkuju na kruháči, za sebou auto, tak suverénně signalizuju odbočení, abych vzápětí zjistila, že odbočuju do slepého výjezdu. Tak nic, nechám auto projet, a když zmizí z dohledu, najíždím zpátky na kruháč a dávám si ho celý kolem dokola, abych vyjela tou odbočkou, kterou jsem předtím přejela. Ze 101ky odbočuju na Dobřejovice, hodím smutný pohled na pekárnu, která už je samozřejmě zavřená. Dálnici přejedu radši přes další kruháče na Čestlice, tu myší díru na Nupaky nějak nemám ráda, je tam čím dál horší povrch.
Z Čestlic na Nupaky stejně odbočím, ale po lepší silnici. Přes pole z Nupak na Benice se do mě dá celkem zima, tak zvažuju vytažení návleků, ale zatím jedu. Jak vjíždím do Prahy, dají-li se za ni Benice, Lipany, Kolovraty a Nedvězí považovat, je tepleji. Z Nedvězí jedu na Královice a Sibřinu, už začínám propočítávat, jak moc si ještě musím zajet, abych dojela 100 km. Zatím je to po Kutnohorské moc blízko. Beru to tedy na Květnici a Dobročovice, v Úvalech to stáčím ostře doleva po Českobrodské, to už by mělo vyjít.
Klasicky z důvodu nekvalitního povrchu z Českobrodské odbočuju na Dubeč a Dolní Měcholupy, kde zjišťuju, že mi to pořád o kilometr nevychází. Provedu tedy drobnou zajížďku na Malešice, navigace mi ukazuje, že doma budu mít 99,8 kilometru. Ještě že v té Praze je ta síť ulic tak hustá :-) Na Olšanském náměstí to tedy vezmu o odbočku dál a stovečka je na světě.
15. srpna – Nasávat vůni pekárny
https://www.strava.com/activities/12160948290
Cesta z práce ničím výjimečná nebyla. Západní matrix jsem „ozvláštnila“ pouze drobnou zajížďkou přes Hořovice, kde mě „mučila“ vůně z pekárny. Sice naprosto netuším, kde přesně ta legendární Hořovická pekárna je, ale v jednu chvíli jsem cítila, že jsem asi hodně blízko! Aby toho trápení náhodou nebylo málo, zastavil mě nahoře na zúžení semafor, takže jsem tu vůni mohla nasávat ještě další minutu navíc…
16. srpna – Jednosměrkové peklo
https://www.strava.com/activities/12165713334
Dneska jsem z práce vezla nákup, tak jsem domů jela nejkratší cestou s tím, že na kolo pojedu radši nalehko až potom. Jen je tu jisté riziko, že se doma vyzevlím a pojedu zbytečně pozdě. Vím, že když pojedu hned, budu se moct vyzevlit po návratu, ale ne, já se prostě potřebuju vyzevlit teď, dokud je světlo, a jezdit potmě… A zkracovat vyjížďku jen kvůli tomu, že jsem sebou prostě plácla na gauč? To samozřejmě nejde.
Přestože z práce jsem doma někdy po šesté a nákup mám vykydaný za pět minut, na kolo vyrážím až po půl osmé. Je pořád celkem teplo, ale dny se zkracují. Jedu tradičně na východ, kde byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce silnice I/2, hlavní tepny směrem na Kutnou Horu. Konkrétně ji rozkopali v Říčanech, kde už to teda opravdu bylo potřeba. Jenže teď jsou hlavními výpadovkami ty klidné okresky, po kterých jsem doteď byla zvyklá jezdit.
Provoz už byl nejspíš neúnosný, tak tam (snad dočasně) zavedli jakýsi systém jednosměrek. V tomto případě byl v tom správném směru – úsek Březí-Babice-Strašín byl jednosměrný tak, jak jsem potřebovala. I tak mi to připadalo jako slušný chaos.
Pokračovala jsem už prakticky jako vždy – na Český Brod a Sadskou, přes Kersko a Čelákovice zpátky.
17. srpna – Domestik s přívěsem
https://www.strava.com/activities/12174656447
Vítr od Kremlu. Do Poděbrad vyrážím „na poslední chvíli“, tak se snažím před větrem aspoň trochu schovat do vesniček mimo hlavní silnici. Čelákovice, Přerov n. L., Semice… Tam už odbočuju směrem k 611ce, protože je to po ní kratší, navíc je kolem Kerska taky schovaná v lese. Pořád si nejsem jistá, jestli stihnu otvíračku stánku s pizzou v Poděbradech, ale pizzaři jsem se ohlásila, tak třeba počká :-)
Ve Velence přijde moje záchrana. Domestik jak malovaný. Traktor to byl sice poměrně velký, takže by mi jistě dokázal ujet, ale vezl za sebou přívěs, žádné trčící zemědělské nástroje, prostě hladkou plechovou „kostku“. Tomu nešlo odolat. Už jsem to dlouho do žádné podobné kostky nenapálila… Ale o tom až v říjnu ;-) Zatímco mě předjížděl, musela jsem trochu přidat, abych chytla tempo, a pak už jsem se utábořila přímo za kostkou. Ani mi nepřišlo, že jedeme 42 km/h…
V duchu jsem si říkala, kde mě asi „vysadí“. Občas jsem záměrně povyjela do boku, aby o mně řidič věděl, ale těžko říct, jestli mě tam zaznamenal. Ruce na pákách jsem měla samozřejmě celou dobu. Tempo mi držel pěkně stabilně, jen na nadjezdu přes trať za Sadskou jsem měla co dělat, abych se udržela v háku.
Jeho pouť končila v Pískové Lhotě, pár kilometrů před Poděbradami. Zamávala jsem mu na rozloučenou a ještě přidala gesto zvednutého palce. Těch šest kilometrů proti větru už jsem nějak zvládla :-)
Po patřičném doplnění energie jsem váhala, kudy dál, no moc už se mi proti tomu větru dál nechtělo, tak už jsem se s ním prala jen chvilku a za Pamětníkem jsem to poslala na sever na Chlumec. Z toho už pak na západ po hlavní na Dlouhopolsko, kde jsem odbočila na Městec Králové a z něj už jako dost často na Činěves, Budiměřice a Nymburk. V Činěvsi byly připravené objížďkové značky, vypadá to, že zavřou most přes 32ku. Nooo, to nebude úplně easy objíždět, ale zvyknout se dá nakonec na všechno.
Moc už se mi to nechce prodlužovat, přece jen už je dost hodin, tak dávám šanci tankodromu II/331 mezi Lhotou a prasečákem. Pak už jednou z nejkratších cest na Kostelec, Novou Ves, Měšice, Hovorčovice – tam už to konečně začíná vypadat k světu!
Přijedu do Prahy a čeká mě další překvápko – uzavírka na Rohanském nábřeží. WTF? No nic, jedu na cyklostezku, tam už v tuhle hodinu bude jen pár zoufalců na sdílených kolech. Další šok – uzavírka i na stezce. Naštěstí jen „formální“, zákaz vjezdu není zeď. Sice tam je značka, že mají cyklisté sesednout, ale je to asi deset metrů… Tak pro jistotu vyháknu pravou nohu a jedu. Zrovna v tom nejužším místě musím potkat jediného pěšího živáčka, který tou dobou na stezce byl. Naštěstí byl v pohodě, a ještě byl tak hodný, že mi uhnul, ač nemusel.
18. srpna – Společná sprcha :-)
https://www.strava.com/activities/12182912075
Obloha i radar od rána zavání nějakým prů*erem. Sotva vyrazím, ve Stromovce mě trefí pár kapek, ze kterých naštěstí nic moc nebylo. Díky live tracku potkávám kamaráda Davida, nechám si nastínit jeho plány a domluvíme se, že „jeho“ kolečko na severozápadě objedeme společně.
Celou dobu pozorujeme na obloze velký černý mrak, který nám jasně říká, že dál na západ už jet nechceme. Někde před Kladnem to proto stáčíme směrem na Kralupy, kde dáváme kebab a zkoumáme meteoradar. Bude to dobrodružné, zatím jsme v suchu, ale stačí maličká chybička a všechno může být jinak. Nebezpečí číhá na jihu a popluje stejným směrem jako my, tedy na východ. Podaří se nám udržet směr souběžně? Nebo být rychlejší?
David už to nemůže moc prodlužovat, tak to bereme podél 608ky na Úžice a Odolena Vodu, v Dolínku už máme jasno, že se v našem „meteopropočtu“ něco nepovedlo. Během minuty jsme zralí na ždímání, a přestože potkáváme zděnou autobusovou zastávku, máme celkem jasno v tom, že teď už se opravdu nemá smysl před deštěm schovávat. Akorát bychom mokří vymrzli.
V tom největším slejváku jedeme i tankodrom z Dolínku na Panenské Břežany. Trochu ruská ruleta – mezi dírami se tam jezdit nedá, tam si holt musíme vybrat, která z děr bude menší zlo. A to ve chvíli, kdy je silnice komplet pokrytá loužemi, dost dobře nejde. Z deště vyjedeme někde u Líbeznic, mokro je ale pořád dost. V Hovorčovicích se rozloučíme a David jede domů, na Prahu, kde prý chytil ještě jeden pořádný průplach, já pokračuju na severovýchod na Poděbrady.
Už to skoro vypadá, že silnice začínají osychat, když vtom kde se vzal, tu se vzal, nad Sojovicemi visí další černý mrak. A pořádně nacucaný. Už od pohledu vidím, že tohle na sebe opravdu vyždímat nechci. Jenže chtít je jedna věc a realita je někdy o dost jiná… Long story short – takový průplach jsem už dlouho nezažila! A že už jsem jela v lecčem. Provazy vody z oblohy tekly takovým způsobem, že jsem přes brýle nic neviděla, a když jsem je sundala, nedokázala jsem udržet oči otevřené, jak nepříjemně mi do nich tekla voda.
Tohle už bylo opravdu moc i na mě, tak ze zoufalství na chvíli zakempuju ve Dvorcích, kde je u hlavní silnice restaurace se zastřešenou zastávkou. Je mi jasné, že mi za chvíli bude zima a budu muset pokračovat, ale třeba to aspoň trochu zeslábne. Signál na internet tam mám mizerný, i tak ale na radaru vidím, že kdybych to tam chtěla úplně přečkat, musela bych tam asi přenocovat.
Asi jsem vypadala hodně zoufale, ale asi po 15 minutách jsem byla vyzvána, ať jdu i s kolem dovnitř. Taková nabídka se neodmítá, tak jsem zaparkovala Festku do chodby a usadila se k volnému stolu, odkud jsem na ni měla výhled. Objednávám horký čaj a jako bonus dostávám deku. Zkrátka o mě bylo výborně postaráno, a aby té pozornosti náhodou nebylo málo, byla jsem identifikována a zažívám takový malý „celebrity moment“.
A tak zatímco podnapilí štamgasti doteď pouze zaznamenali, že se tam usadila totálně promočená cyklistka, jeden z opodál sedících kluků mi sdělil, že mě sleduje na Stravě a že mě poznal podle Festky. Na společnou fotku si nemohl vybrat lepší počasí. Sice jsme se fotili vevnitř, ale můj styling „zmoklá slepice“ ho asi bude strašit nejen v mobilu, ale i ve snech.
Déšť pomalu zmírňuje, já už jsem si jistá, že pizzu v Poděbradech nestihnu. Kdybych věděla, jak dlouho v té hospodě strávím, bývala bych si tam asi dala rovnou i něco k jídlu. Bylo mi trochu trapně, že jsem za ten čaj nenechala aspoň nějaké důstojnější dýško, ale bohužel jsem tu desetikorunu potřebovala do myčky, abych si z kola opláchla ten největší sajrajt, než ho důkladněji umyju doma. Tak snad to aspoň trochu vykompenzuju tímto veřejným poděkováním za to, jak pěkně se tam o mě postarali :-)
Z deště pomalu vyjíždím, občas potkám pár kapek, ale po tom, co mě spláchlo odpoledne, už mě asi nepřekvapí nic. Ledaže by začalo třeba sněžit. Jedno překvapení ale přece jen potkávám – připravený přenosný zákaz vjezdu v Chrášťanech. Že by konečně udělali nový asfalt na tom tankodromu na Bylany? Bylo by to moooc fajn! V ostatních směrech už tam nový asfalt je… I když v ČR je možné všechno, tak se nechám překvapit, co přesně tam rozkopou.
Dojezd už je sice po mokrých silnicích, to už je mi ale tak nějak jedno. Na základě předpovědi jsem si dokonce vzala i tmavý dres, na kterém ten sajrajt nebude zas až tak moc vidět. To je vždy věčný boj, do snížené viditelnosti by to chtělo spíš něco zářivého, ale vždycky mi rve srdce, když vidím, jak na té svítivě žluté bundě přistávají hnědé kapky. Normální bahno se většinou v pohodě vypere, ale ta směs oleje, benzinu, nafty, šmouh od pneumatik a dalšího sajrajtu ze silnic, to už chce pořádnou žíravinu!
19. srpna – zahnána do Koutů
https://www.strava.com/activities/12193708820
Dneska už do těch Poděbrad prostě pojedu. Cestu tam neprodlužuju a zamířím rovnou na pizzu :-) V Poděbradech to stáčím na severozápad a začínám si „užívat“ vítr do ksichtu. Někde poblíž vesnice Kouty mě zaujala pěkná asfaltová odbočka směrem na Prahu, tak jí dám šanci, abych zjistila, že končí někde v křoví. Ani se to nesnažím projíždět, do toho bych možná šla, kdybych věděla, že to bude třeba 50 metrů. Navíc bylo po dešti… Když byla ta asfaltka tak pěkná, tak jsem si ji holt dala ještě zpátky :-)
Pokračuju nakonec podle plánu na Kouty a v Netřebicích to stáčím na Nymburk. Fujtajbl, ten vítr mě začíná pěkně štvát. Dojíždí mě cyklista a hned se ptá, jestli jsem to já :-) Tak ho ujistím, že ano, a jedeme přes les z Lysé společně. Když ve Dvorcích míjíme včerejší hospodu, vyprávím mu, jak jsem tam přečkávala slejvák. Ve Staré Boleslavi mě opustí, ještě mi tedy pohlídá kolo u benzinky, než si doplním pití, a můžu vesele dál bojovat s protivětrem.
Sama naštěstí dlouho nezůstanu. U Červené Písky mě dojíždí dva kluci ve sladěných dresech, tak si říkám, že je nemám šanci uviset, vypadali namakaně. Jeden šlachovitý, druhý naopak extrémně osvalený. Zkusím se za ně pověsit, a zatímco se za nimi s jazykem na vestě držím, z posledních sil se jich ještě zeptám, jestli je můžu chvíli zneužít.
Pan namakaný odpoví, že jasně, tak ze sebe vysoukám ještě něco ve smyslu, že jejich tempo asi stejně dlouho nevydržím, a pak už držím hubu a krok. Pánové na špici na pohodu konverzují, zatímco já za nimi pomalu a bolestivě umírám :-D Ale jedeme celou dobu 32-35 km/h. Sama bych v tom protivětru umírala úplně stejně a jela bych sotva 20 :-P
Na každé křižovatce trnu, že pojedou jinam, než potřebuju, měla jsem ale štěstí, že jsme měli společný poměrně velký kus cesty. Až v Netřebě to stáčeli na můj vkus moc na Prahu, já jsem potřebovala na Kralupy, tak poděkuju za odtah, rozloučím se a rázem jedu o 10 km/h pomaleji.
No pomohlo mi to dost, takže kluci, jestli to náhodou čtete, jako že asi ne, ještě jednou děkuju.
Po celý zbytek výletu už se nic výjimečného nestalo :-)
20. srpna – Jako na střelnici
https://www.strava.com/activities/12200220454
Nevím, co je dnes za erupce na Slunci, ale na silnicích si připadám jak na střelnici. Těsné předjíždění, ignorovaná přednost v jízdě, sebevražední chodci… Prostě co účastník silničního provozu, to debil. Dneska se to opravdu nedá říct jinak.
Jsem ráda, že jsem přežila průjezd Prahou a okamžitě se dekuju z hlavní silnice. na Český Brod tentokrát jedu delší, ale klidnější cestou, z něj už klasicky přes Poříčany na Poděbrady. Tam dávám jako vždy pizzu a jedu obloukem na Nymburk. Špičatá zajížďka na Velký Osek způsobila, že tvar trasy připomíná nějaké ptáče, které spadlo na zobák :-)
21. srpna – Všechno špatně
https://www.strava.com/activities/12212258878
Dnešní jízda byla nějaká divná. Všechno bylo špatně. Zapomněla jsem si svačinu, tím to začalo :-D A já jak nemám žrádlo, je zle! Jako na potvoru jsem zrovna potřebovala na západ, kde nemám žádné občerstvovací stanice vytipované. Takže jsem samozřejmě žádnou nenašla.
Na férovku přiznávám, že to na severozápad od Kladna moc neznám, tak si v těch místech zapínám navigaci na Mšec. Jó, to byl zase nápad. První šotolina – objíždím to po hlavní, druhá šotolina – objíždím to po nějaké menší silnici, třetí šotolina – nas*aně vypínám navigaci a jedu už jen podle mapy a ukazatelů. Podle čeho ten Garmin ty trasy vybírá, je mi záhadou. Dřív tohle nedělal a v nastavení jsem nic neměnila.
Na místo určení se sice dostanu asi tak o dvě hodiny později, než bylo v plánu, ale dojedu. Pozdě večer už je v lesích pěkná kosa. Chvílemi mám prsty zmrzlé, jako by byl leden. Garmin mi ukazuje 10 °C, ale jestli měří stejně dobře jako naviguje…
Dojezd podél Berounky už je o něco lepší, minimálně tam nejsou tak dlouhé sjezdy.
22. srpna – 23. srpna – Na turnaj do Třince
https://www.strava.com/activities/12224649599
Tyhle dva dny spojím, protože jsem jela nepřetržitě. V sobotu mám turnaj ve scrabblu, tentokrát v Třinci. Větší výzvu v rámci turnajů nemívám. Teda když pominu Brno, u kterého nikdy nemám jistotu, že existuje, ale to už je jiná pohádka, na tu si počkejte na zářijový díl :-)
Překvapila mě kamarádka, říkejme jí třeba Jana, když se sama od sebe přihlásila, že těch 430 kilometrů chce dát se mnou. Jely jsme spolu do Třince před čtyřmi lety a počasí nám tehdy zrovna nepřálo, celý pátek pršelo. Teď jsme na tom byly lépe, bylo krásně slunečno. Měla jsem celý týden dovolenou, tak jsem navrhla, že vyrazíme už ve čtvrtek odpoledne, abychom měly dostatečnou časovou rezervu pro případ nějakých problémů.
Ty jsme si tím nejspíš přivolaly, ale nebudu předbíhat… Foukalo z východu, tak jsem (majíc Janinu plnou důvěru) začátek naplánovala o něco delší, ale více krytou cestou. Co víc si přát na více než 400kilometrovém výletu, než prodloužení už na první padesátce? :-)
Přemýšlíme, kde dát první pauzu na nějaké zásadnější jídlo. Domluvíme se na Chlumci, jenže mi těsně před ním došlo, že přes něj nejedeme :-) Nepodstatný detail :-) Další zajížďku tedy zavrhuju a vymýšlím jinou občerstvovací stanici. Nakonec jsem až tak krutá, že rozhodnu, že vydržíme do Pardubic. Pro mě 120. kilometr, pro Janu přibližně stý, takže vzdálenost tak akorát.
Čas už ale moc ne, protože už celé Pardubice projíždíme po cyklostezce potmě, tak už najisto koukám na mapu, kde je ta nonstop benzinka, kde jsme stavěly před čtyřmi lety cestou zpět, když nám v deset před nosem zavřela ta v Holicích. Nakonec jsme našly jednu více po cestě, aspoň jsme nemusely do centra. Nakoupíme nějaké jídlo na noc, přece jen asi dost dlouho nepotkáme nic otevřeného. Docela se tam vyzevlíme, času máme přece dost. Když asi po hodině vyrážíme, zjišťuju, že mám měkkejše…
Odevzdaně jdu vyměnit duši, Janu zatím pověřím, aby mi našla a zalepila díru v té píchlé. Vzhledem k tomu, jak pomalu to muselo ucházet, bylo jasné, že to nebude jednoduchý úkol. Naštěstí byl u jednoho ze stojanů kbelík s vodou na mytí oken :-) V něm už se jí dírku najít podařilo. Já jsem tak úspěšná nebyla, jelikož se mi nedařilo nasadit plášť. Jak se setmělo, měla jsem už docela promrzlé prsty a cit v nich nebyl takový, jak bych bývala potřebovala.
Nakonec se mě zželelo nějakému klukovi, který tam tankoval, tak se zeptal, jestli nepotřebuji pomoct. Docela se divím jeho odvaze, protože ten vražedný pohled, který jsem směrem k jeho autu vrhla, když u stojanu zastavil takovým způsobem, že přímo na mě namířil dálková světla, musel budit strach. Naštěstí brzy zhasnul. Bez montpák to nešlo ani jemu, tak se mě snažil přesvědčit, že to zvládne s montpákou, aniž by skřípnul duši, tak jsem mu dala důvěru…
Asi tušíte, že bych to sem nepsala, kdyby šlo všechno hladce. Duši samozřejmě skřípl, tak přišla na řadu ta čerstvě zalepená. Byla jsem připravená na další souboj s pláštěm, tentokrát se mi ho ale podařilo bez montpák nasadit úplně na pohodu. Některý věci prostě nepochopím. Stejný plášť, stejný ráfek, stejný postup, jen o 10 minut později. Klukovi jsme poděkovaly za asistenci a konečně jsme mohly vyrazit. Kromě snídaně budeme ráno hledat ještě cykloprodejnu, kde si pro jistotu koupím další duši. Už mám jen jednu, s tím, že půjde zalepit ta skřípnutá, radši ani nepočítám…
Příští zastávku na jídlo si Jana vyžádá u Borohrádku, tedy asi po 40 kilometrech. Moc mi to nezapadá do matrixu, ale neprotestuju. Můžu být ráda, že se mnou do takové šílenosti vůbec jde, tak jí samozřejmě vyhovím. Zastavíme u zavřené benzinky, kde byla aspoň lampa. Chvíli tam strávíme, začíná mi být zima. Návleky na nohy jsem si nevzala, přece jen je srpen, to musím nějak zvládnout.
Když se rozjedeme, klepou se mi ruce i s řídítky. Musím tam na chvíli poslat plný plyn, abych se zahřála. Když se mi to podaří, vrátím se za Janou a pokračujeme spolu. Potmě se nám jede – až na tu zimu – docela dobře. Zatím je to skoro pořád po rovině. Skoro nic nejezdí, tak jedeme radši v blízkosti středové čáry, abychom si přidaly čas na reakci na případnou zvěř. Případná auta nám koneckonců zahlásí radary. Nehledě na to, že jejich světla stejně uvidíme dřív.
Projíždíme Choceň, ve které najíždíme na svou oblíbenou cyklostezku podél Orlice. Potmě se tam moc nepokocháme, naše oblíbená pekárna je taky zavřená, ale aspoň tam nejsou lidi. Závory nám tam ale jednou spadly i tak. U Orlice už je zima i Janě, tak jí slíbím, že zastavíme u první otevřené benzinky aspoň na „kafe“. V Ústí nic nepotkáme, nakonec se na nás štěstí usměje u České Třebové. A to až takovým způsobem, že se mi paní prodavačku podaří přesvědčit, aby nás i s koly pustila dovnitř.
Na jednu stranu bylo zahřátí moc příjemné, na druhou stranu jsme tam samozřejmě strávily víc času, než jsem ve svém matrixu měla naplánováno :-) Rezervu máme obrovskou, ale to zdržení v Pardubicích nám z ní ukrojilo poměrně dost. Z vyhřáté benzinky se nám nechce, ale cesta je ještě dlouhá. V tuto chvíli za sebou máme necelých 200, resp. 180 kilometrů. A 230 před sebou…
Z Třebové jedeme prakticky pořád podél nějakého potoka, což má výhodu v tom, že tam nic moc nenastoupáme, ale nevýhodu v tom, že je u něj chladněji, než by bylo někde mezi poli. Před Svitavami od potoka odbočujeme a začínáme stoupat.
V jakémsi Koclířově opět zastavíme, primárně abychom se dohodly, jestli chceme „risknout“ kratší, rychlejší, ale nebezpečnější trasu po hlavní silnici na Mohelnici, nebo jestli to objedeme po nějakých kopcích. Dáme rychlou sváču, já tam pošlu dvě tablety hroznového cukru s kofeinem, protože se mi začíná chtít spát. Nechápu, že Jana ještě nespí, je zvyklá chodit spát o dost dřív než já. Je asi pět hodin v noci a za sebou máme 225, resp. 205 kilometrů.
Po probdělé noci už jsme obě nějak bez názoru a trochu apatické, tak jsme se rozhodly to po hlavní poslat. Doufala jsem, že bychom v těch místech mohly být ještě v noci, kdy je menší provoz, bohužel jsme tam zrovna vychytaly ranní špičku. No aspoň už není tma. Začátek úseku po hlavní je do kopce, už v tu chvíli je mi jasné, že to tam bude opravdu o držku.
Mám jasno, chci co nejdřív pryč! :-) Zvažujeme, jak moc naše bezpečí ovlivní to, jestli pojedeme spolu, nakonec usoudíme, že nemá smysl, abych na Janu na kopci čekala, když jí pak stejně ujedu ve sjezdu. Dohoda tedy zní tak, že počkám v Mohelnici. A že tam budeme hledat snídani :-)
Našly jsme pekárnu, tak jsme ji vybrakovaly :-) S úlovky jsme se přesunuly na druhý konec náměstí, protože tam svítilo sluníčko. Teď už snad bude jen lépe. Našly jsme i turistické infocentrum, kde byl automat na teplé nápoje, ač bylo samo o sobě ještě zavřené. V Mohelnici se dlouho nezdržíme a konečně zase po rovině pokračujeme na Litovel. Tam jsme se rozhodly sehnat duši. V první prodejně neuspějeme, maximální délka ventilku 48 mm. Naštěstí jsme našly ještě jednu, kde už jsem úspěšná a pro jistotu rovnou kupuji i lepidlo, které mi v „kápézetce“ dochází. Doma ho mám asi tak dvacet tubiček, ale proč bych si s sebou brala náhradní, že… Ani v Litovli se moc dlouho nezdržíme, ale ono se to nasčítá…
Začíná se oteplovat, tak brzy vyhlásíme přestávku na odložení nadbytečného oblečení. Rozplácnem se na trávu, je nám úplně jedno, že jsme u trati, kde každou chvíli projel vlak a dělal bordel, navíc tam byly kostky, takže dělalo bordel i každé auto. Nám bylo na trávě dobře, tak jsme se tam neplánovaně vyzevlily, můj časový plán už byl dávno v háji, ale pořád byla dost velká časová rezerva, limit na příjezd na ubytování jsme měly v deset odpoledne.
My za sebou máme necelých 300, resp. 280 kilometrů a před sebou už jen asi 150 a je kolem poledne. Času dost! Tak bez výčitek dáváme ještě sváču asi po hodině v Olomouci, kterou naprosto suverénně prokličkuju k cukrárně, až se Jana diví, že to tam znám. Tak ji ujišťuju, že já jsem jen kličkovala co nejdřív ven z města a cukrárny jsem si všimla náhodou :-) Časté pauzy aspoň využívám k průběžnému dobíjení radaru, pumpičky a telefonu.
Z Olomouce po cyklostezce se jede pěkně, pak to ale začíná trochu stoupat a kazí se i povrch silnic. V Tršicích obligátně děláme fotku se sochou žáby a pokračujeme do kopce na jakési Lazničky, kde nás překvapí absence asfaltu, tak musíme zařadit drobnou objížďku. Jana zatouží po zchlazení v Bečvě, tak jí ho slíbím :-) Nakonec zakempujeme u jezera/rybníka jménem Jadran, kde je krásně čistá voda, že jsem tam po kolena vlezla i já :-) Další chvíli nás tam zabaví zelená žába, tentokrát živá.
Jana začíná mít pochybnosti, že to do Komorní Lhotky na ubytování do deseti stihne. Ujišťuji ji, že to dáme, a o pár kilometrů dál dáváme oběd u stánku. Sice pořádnou prasárnu v podobě smaženého sýra, ale lepší než nic :-) Tam už Jana ale opravdu zvážní a pošle mě napřed. Rozhodnutá nás ubytovat a pak jí vyrazit naproti tedy od stánku vyrazím sama. Jsem přesvědčená, že bychom to stihly i společně, ale trvala na tom. Aspoň že ten vítr se otočil a fouká mírně do zad.
Už se mi chce zase spát, potřebuju energy drink, tak po pár kilometrech zastavím u dalšího stánku, kde ho sice nemají, ale dávám teda aspoň plechovku coly. Jakmile ji dopiju, dojede mě Jana, tak zase jedeme kousek spolu. Pořád trvá na tom, že mám jet napřed, tak se zase rozloučíme a jedu. Bohužel nemáme nijak nasdílenou polohu, tak z toho nemám úplně dobrý pocit.
V Novém Jičíně mám opět defekt. Tentokrát zadní kolo. Zpruzeně zastavím, napíšu Janě, že mě tam nejspíš ještě najde, a vyměním duši. Plášť nasadím na pohodu bez boje, ale okamžitě vidím, že je prů*er. Z boku se mi udělala boule. Do Třince je to ještě asi 55 kilometrů. Oblepím to elektrikářskou páskou a chystám se pokračovat. Už bylo po šesté hodině odpoledne a naděje na otevřený obchod už byly mizivé.
V tu chvíli u mě zastavila nějaká paní, jestli nepotřebuji pomoct. Tak jsem jí problém vysvětlila a ona spustila akci, že byl skoro celý Jičín na nohou. Obešly jsme spolu několik jejích sousedů, kteří „mají kola“, všichni měli samozřejmě MTB a někteří ani nechápali, že si od nich plášť nepůjčím ne proto, že na mém kole bude vypadat blbě, ale proto, že se mi nevejde do zadní stavby, nebo je to dokonce „šestadváca“. No strávila jsem tam určitě přes hodinu, Jana mezitím dorazila.
Brainstorming nakonec dopadl tak, že v Novém Jičíně je Sportissimo, kde „kola neprodávají, ale pláště by tam mít mohli“. Chvíli jsme ho hledaly, nakonec jsme byly úspěšné, ale bohužel jen v hledání obchodu, protože tam měli asi tři pláště a všechny na MTB. Druhá varianta byla trochu náročnější, ale teď už jediná. Stihnout to do osmi do Decathlonu ve Frýdku-Místku. Na 30 kilometrů jsme v tu chvíli měly hodinu a čtvrt. Za normálních okolností je to tak akorát, s 385 kilometry v nohách už je to na hraně. Navíc s pláštěm oblepeným elektrikářskou páskou. Jo, kdyby nás tam paní poslala rovnou, mohly jsme ušetřit dost času. Ale snažila se pomoct, za to se na ni zlobit nemůžeme. Naopak mě těší, že se stále najdou lidi, kteří jsou ochotni obětovat hodinu vlastního času, aby pomohli někomu úplně cizímu.
Před Decathlonem jsme přistály ve 20:02. Mříž už byla stažená, ale šla jsem to zkusit. Napoprvé jsem sice byla odmítnuta, že už je zavřeno, tak jsem jen rychle objasnila svou situaci a jeden z prodavačů se slitoval. Zeptal se, jaký plášť potřebuju, tak celá šťastná říkám „cokoliv na silniční kolo, co bude do 30 mm“.
Něco přinesl, stálo mě to celých 329 Kč, tak mi bylo jasné, že to nebude žádný zázrak, ale mám plášť! Můžu být ráda za jakýkoli, i kdybych ho měla po návratu z Třince vyhodit. Navíc mám ještě v Třinci zálohu, kamarád mi bude schopen svůj plášť přivézt na turnaj v sobotu ráno. Takže jde hlavně o to, dojet na tom těch teď už jen asi 25 km do Třince. Byla jsem smířená i s variantou, že když už jsem na tom oblepeném dojela z Nového Jičína do Frýdku-Místku, nějak bych se na tom dostala asi i do toho Třince. Ale když to vyšlo takhle, bude to jistější.
Jana má opět obavy, že těch 25 kilometrů za dvě hodiny nestihne, tak vyráží napřed. Já pro jistotu volám na ubytování, že máme technické problémy a možná tu desátou přece jen nestihneme… Už je tma, tak si plášť přezuju ještě před nákupním centrem, zatímco mi tam nabízí pomoc jedna pochybná existence za druhou. Spoléhám na to, že zbytek Festky bez zadního kola nikoho z nich zajímat nebude, stejně si ji ale hlídám, stejně jako batůžek s věcmi. Naštěstí se mi výměna podaří poměrně rychle a vyrážím.
V duchu si říkám, jestli už nás Jana ubytovává, ale vyhodnotím, že je asi ještě brzy. Když opouštím Frýdek-Místek, přijde mi od ní SMS, že ji má trasa navedla na dálnici. A sakra. Volám a ptám se, kde je, dovídám se, že ještě nevyjela z Frýdku. Říká něco o Shellce, tak zavelím, ať tam počká, a vydávám se hledat Shellku. Naštěstí jí výrazně svítí „škeble“, tak Janu brzo najdu a teď už opravdu společně pokračujeme na ubytování.
Teď už nás zdržují jen drobnosti jako vybitý radar, zúžení řízené semaforem a vyfrézovaná silnice. Jo, tady bych fakt na tom roztrženém plášti jet nechtěla. Pro jistotu z Komorní Lhotky ještě voláme do penzionu, aby nám upřesnili místo, ať jsme tam co nejdřív, no nakonec jsme tam 22:04, ale dveře nám před nosem nezavřeli…
24. srpna – Jen krátký přesun, bez dramatu se to opět neobešlo
https://www.strava.com/activities/12233489344
Ráno nás čekal 15kilometrový přejezd z Komorní Lhotky do Třince, nechaly jsme si po včerejšku zbytečně velkou rezervu pro případ dalších problémů. Ty naštěstí nenastaly a aspoň tento přesun vyšel podle plánu.
Až na turnaji jsem si na plášti všimla šipky ukazující vhodný směr otáčení pláště, no jasně že jsem ho nasadila obráceně. Teď už se s tím fakt přezouvat nebudu, stejně si ho v pondělí nechám vyměnit. Holt nejsem zvyklá na jiné vzorky než podélné rýhy, tak mě nad směrem vůbec nenapadlo přemýšlet.
Návrat z Třince už máme vyzkoušený. Ten jsme před čtyřmi lety daly na dvě etapy a stejně to uděláme i dnes. Nechce se nám riskovat, že bychom to nestihly v pondělí do práce :-) První etapu dáváme odděleně. Ubytovány jsme u Janiných rodičů nedaleko Prostějova, tak se mnou na turnaji vydrží pár hodin a vypraví se za nimi. Tomu celkem rozumím – zaprvé tam dojede za světla, zadruhé stráví více času s rodiči, zatřetí by se celý den na turnaji mohla nudit.
Já vyrážím až okolo šesté, není divu, že na místo přijíždím až krátce před půlnocí, kdy už kamarádčini rodiče spí a ona je kvůli mně vzhůru, aby mi otevřela. Snažím se jízdu neprodlužovat a jedu po hlavní silnici. Sice proti mírnému větru, ale skoro pořád po rovině. Po příjezdu se jí nemůžu dovolat a vzpomenu si, že v těch místech není ideální signál. Tak co teď?! Pro jistotu píšu ještě zprávu, ta by třeba projít mohla. Nic.
Do řeči se se mnou dala nějaká místní paní, asi jsem vypadala, že mám nějaký problém. Tenhle víkend už by mě nepřekvapilo nic. Tak jsem jí to vysvětlila, dokonce mi potvrdila, že jsem u správného domu. Už jsem začínala přemýšlet nad tím, jak teď mám vyrazit do Prahy, když nemám nabitá světla. Jana naštěstí zaslechla můj hlas přes okno a přece jen si pro mě přišla :-)
25. srpna – Doklepnout to domů
https://www.strava.com/activities/12243091527
Z postele se mi nechce. Poctivá peřina je pohodlná a spánkový deficit obrovský. Jana mi už večer oznámila své rozhodnutí, že se mnou zpátky nepojede. Důvody má celkem oprávněné, tak se jen ujistím, že to nechce ani zkusit. A tak ráno z pelechu nespěchám. Když jedu sama, je mi jedno, jestli dorazím o půlnoci, nebo ve čtyři v noci. S kamarádkou bych se snažila být zpátky v nějakou rozumnou dobu.
Vykopu se nakonec až po desáté. Západní vítr nabral na síle, ale to se nedá nic dělat. Cestou tam jsme ho měly převážně v zádech, tak si to teď zasloužím. Hlavně nemyslet na to, že proti větru pojedu 300 kilometrů. To bych musela jít na vlak rovnou :-) Prostě pojedu, hlavně se posouvat dopředu.
Nejede to. Ale co můžu dělat, že… Třeba si dát klobásu, kterou mi nabalila kamarádčina máma. Moc to nezabralo, tak po další hodině dávám zmrzlinu a hned je to trochu lepší :-) No když teď zpětně vidím výškový profil trasy, už se ani nedivím, prvních 40 kilometrů to bylo mírně do kopce. Následuje sjezd a rovinka podél Třebůvky.
Sranda končí v jakési Kunčině. Silnička je pěkná, ale zase pořád do kopce. Ale přes vesnici to ještě šlo. Za ní už se jednak zhoršil asfalt, jednak to bylo víc do kopce. Ale byl to asi poslední větší kopec na trase, tak zatnu zuby a nějak se na něj vyplazím. Asi lepší než to brát po hlavní silnici, po které jsme jely v opačném směru. Kopec by byl i na ní.
Potok Třebůvka je nahrazen potokem Třebovka, v tom aby se prase vyznalo. Podél té jedu na Českou Třebovou (kdo by to byl čekal…). Pak už jedu vlastně stejnou cestou, jako jsme jely do Třince – pěkně podél Orlice po cyklostezce, Choceň, Borohrádek… Tam začalo drobně pršet, naštěstí jsem z toho brzy vyjela.
Někde před Pardubicemi jsem nemile překvapena zjevně opilým týpkem, který na mě začal povykovat: „Mam*de, ty máš Festku! Co si tím dokazuješ? Na*er si, p*čo.“ Na to se opravdu nedalo říct nic, tak jsem jen nezúčastněně vztyčila prostředníček, zatímco on na mě z dálky pořád něco hulákal. A to jsem jela po silnici a on šel po cyklostezce/chodníku. Nechci domýšlet, jak agresivní by byl, kdybych ho těsně minula na té cyklostezce… Ale možná by tam neměl ten správný úhel na to, aby viděl nápis na kole. Jestli ho tedy tak rozdráždila opravdu jeho značka.
Z aut jsem na pokřikování zvyklá, ale většinou to má „důvod“ – ať už jim vadí blikající radar, nebo to, že jsem se před ně postavila na semaforu – ale důvod tohohle zoufalce nejspíš byl, že mi prostě záviděl Festku… Já se mu nedivím :-P Ale dalo se to říct i slušně.
V Pardubicích už zapnu autopilota a prostě jedu domů :-) Matrix mi rozhodí jen uzavřený most v Činěvsi, který tedy naštěstí nezbourali, ale „jen“ na něm dělali nový povrch. Bude to tam brzo krásný :-) Doma jsem asi v půl třetí, ještě že zítra nemusím do práce!
26. srpna – Na dvoukilo není nikdy pozdě
https://www.strava.com/activities/12250905840
Vstávání dle očekávání. Do postele jsem se dostala někdy kolem čtvrté, z postele vlastně taky tak nějak :-P Měla jsem co dohánět, navíc bylo docela hnusně. Zvlášť teda na východě, tak jsem tam výjimečně nejela :-)
U Českého Brodu jsem to radši stočila na severozápad, abych tomu mraku ujela. To se mi sice podařilo, ale nastal celkem předpokládatelný problém. Jak se dostanu zpátky? :-D No, suchou nohou určitě ne… Zpod mraku naštěstí brzo vyjedu a návrat domů tak trochu uměle natahuju, aby mi vyšel na 200 kilometrů :-)
27. srpna – Nabídnutý odtah se neodmítá
https://www.strava.com/activities/12262130795
Ráno rychlovka ve Festce. Pár nezbytných drobností po dlouhém výletu. Všechno je v cajku, řetěz, destičky i kotouče prý ještě vydrží.
Vítr z východu. Odevzdaně vyrážím na jihovýchod na Český Brod, u Poříčan potkávám Radka – kluka, který ještě nevzdal snahy občas zorganizovat nějakou skupinovou vyjížďku. Minuli jsme se, tak ani nestavím, protože předpokládám, že přijel cestou, kterou já se chystám jet, tak ho nechci tahat zpátky. Za chvíli mě ale dojíždí a jako správný gentleman mi nabízí odtah.
Byla bych blbá, kdybych odmítla :-) Jednak už ho mám coby domestika vyzkoušeného a vím, že mi nečekaně nepřibrzdí, po silnici necestuje, drží stabilní tempo, a navíc má skoro dva metry. Jen poslední dobou dost zhubnul, tak už začíná foukat kolem něj :-) Najednou to proti větru nějak pěkně jede :-) Vydrží to se mnou docela dlouho, rozloučíme se až v té zatracené vesnici, kterou neumím skloňovat :-P Řekněme, že v Podbrahách.
Pak už pokračuju s větrem v zádech, tak to ještě vezmu na západ. V Kralupech se mi nechce kličkovat přes cyklostezkový most, tak Vltavu přejíždím radši u Veltrus. Tím jsem si ale podepsala rozsudek „smrti“ aneb kopce z Nelahozevsi. Co jsem tak namátkou zašilhala směrem k cyklostezce podél řeky, zdálo se mi, že by ji za těch 10 nebo kolik let, co jsem po ní nejela, možná mohli i vyasfaltovat… Budu ji někdy muset zajet omrknout za světla.
Vyhrabu se na Buštěhrad, abych se vzápětí sesypala k Berounce. Podél té jedu do Berouna a pak už po 605ce přímo na Prahu, jen s drobnou objížďkou Rudné. Tam je zbytečný provoz a kopec.
28. srpna – Pro hadříky do Veloklasiku
https://www.strava.com/activities/12268952603
Ráno mám „obchodní schůzku“ ve Veloklasiku. Že prý by mi mohly slušet jejich hadříky! Takže stay tuned, tohle bude velký :-) Nebo možná taky ne. Už se na tu spolupráci těším, tak mi držte palce, ať je spokojenost oboustranná! Pár prvních kousků si v ranečku odvezu domů, kde se z té 20kilometrové jízdy přes Prahu musím patřičně zotavit :-)
Na klasickou dvoustovku nakonec vyrážím až po šesté hodině odpoledne. Připadá vám to šílené? Nedivím se… Ale koneckonců je to v lecčem lepší než jezdit za světla. Zaprvé se nespálíte :-) Zadruhé je v noci výrazně menší provoz než přes den.
Navíc potmě vaše světla budou víc kontrastovat s okolím a pro řidiče budete dost možná viditelnější než přes den. Cyklostezky jsou většinou prázdné a za jediné zásadní riziko považuju zvěř. Ta je v noci aktivnější než ve dne, navíc ji potmě vidíte až ve chvíli, kdy se octne v kuželu vašeho světla, což už je leckdy dost pozdě.
Na co před jízdou, jejíž většinu – v tomto případě nějakých šest hodin – pojedete potmě, myslet? Rozhodně na to, jestli máte dost nabitá světla. Na těch to prostě stojí. Vždycky s sebou vozím záložní blikačku dozadu i dopředu, ale i powerbanku s potřebnými kabely. Nikdy nevíte, co se pokazí. Veškerá elektronika má svou životnost a jednou prostě odejde. Jak si můžete být jisti, že to nebude zrovna dnes?
Nezapomínejte ale ani na to, že se setměním se zpravidla ochladí. V létě jsou teploty sice pořád příjemné, ale když jedete přes den v 35 °C, bude vám připadat i 18 °C jako „strašná kosa“. Ty návleky na ruce zase tolik místa v kapsách nezaberou. Případně dává smysl rovnou vyrazit v dlouhém rukávu a tu hodinu, kdy vám asi bude moc teplo, prostě nějak přežít. Pak samozřejmě nepočítejte s tím, že si někde koupíte tyčinku nebo pití. Některé benzinky jsou otevřené nonstop, ne všude vás ale pustí dovnitř s kolem.
A na co ideálně nemyslet? Třeba na to, že když ve dvě v noci přetrhnete řetěz, budete si muset poradit sami. Otevřený servis najdete asi těžko, první vlaky jezdí většinou až po páté hodině… A volat v tuhle hodinu někomu, aby pro vás dojel autem? Jestli kolem sebe takové sovy máte, máte velké štěstí.
Já jsem měla to štěstí, že jsem pomoc nepotřebovala a vyjížďka se obešla bez problémů. Vlastně mi tma vyhovuje i v tom, že mě to nesvádí stavět a vyzevlit se někde u stánku, protože jsou všechny zavřené.
Každopádně kdybyste potřebovali návod, jak ujet přes 200 km a nenastoupat ani 1000 metrů, tahle trasa je řešením :-)
29. srpna – Zase pozdě…
https://www.strava.com/activities/12277345784
Po včerejším pozdním startu jsem chtěla vyrazit dřív, což zase nedopadlo. Ale dřív než včera jsem teda jela, to zas jo :-) Takže klasika na Poděbrady, z těch ještě na Chlumec a pak už zpátky na západ. Bylo docela horko, což mi všeobecně nijak nevadí, jen jsem musela neustále doplňovat pití.
Z Chlumce jedu tradičně po hlavní do Dlouhopolska a z něj doprava na Městec Králové, odkud pokračuju na Činěves… Už jsem stihla zapomenout, že tam uzavřeli most. Objížďka naštěstí není dlouhá, ale moc se mi nehodí, už takhle mám vyjížďku trochu delší, než bylo v plánu. To už ke konci i cítím, nějak jsem měla tělo nastavené na dvoustovku, tak už se mi těch posledních 36 kilometrů moc šlapat nechtělo. Kecám, bylo to tím, že to bylo do kopce :-P
Kilometry navíc mě trochu uvádějí v pokušení zkusit za srpen dojet 6000 kilometrů, ale to by vyžadovalo se ty poslední dva dny hodně hecnout. Blbý je, že na oba dny mám domluvené společníky, takže trasy nebudou čistě v mé režii…
30. srpna – Asistovat na první dvoustovce
https://www.strava.com/activities/12283195189
A zase Radek, tentokrát ale jiný :-) Tohoto jsem potkala někdy v létě kdesi v Polabí a poprosil mě, jestli bych mu nedělala psychickou podporu na jeho první dvoustovce. Taková role se neodmítá, tak dnes nastal jeho den D. Sraz v Úvalech, samozřejmě přijedu pozdě, protože byl dřív než ve dvanáct.
Ptá se: „Máš to nějak vymyšlený?“ Tak navrhuju, že bych jela jihem na východ a severem zpátky, ale že jestli chce jet jinak, poslechnu si jeho návrh. Rovnou ho upozorním, že když to jde, vyhýbám se kostkám a rozbitým silnicím. Jeho odpověď? „Já bych jel tady z Úval kolem klokanů na Tuklaty.“ Jeden z nejhorších tankodromů ever. Tenhle návrh zamítám s tím, že na Tuklaty pojedeme po hezčí silnici. Tady bude oříšek se na něčem domlouvat průběžně…
Naštěstí pro mě brzo vyjíždíme do míst, kde už to Radek nezná, a do trasy mi přestává mluvit :-) Nakonec tedy jedeme severem „tam“ a jihem „zpátky“. Jsem ale trochu nervózní, protože mám večer ještě sraz. Je pořád celkem horko, tak dost často stavíme na doplnění tekutin.
V Poděbradech dáváme pizzu, nějak se tam rozsedíme, až najednou zjišťuju, že večerní „rande“ začíná být v ohrožení. Přistihnu se, že už začínám být nepříjemná, kdykoli se můj společník dožaduje další zastávky, nakonec už pak dáme jen jednu rychlou na doplnění pití. V Dubči se rozloučíme, sice jsme společně 200 km nedali, ale teď už je jasné, že to Radek dojede.
Nakonec mám ale jen 224 kilometrů plus večerních 42 v rámci přesunu za svým domestikem na zítřejší výlet, abychom mohli vyrazit „v rozumnou dobu“. V plánu máme třístovku na Ještěd, to už by i s cestou domů od něj mělo na těch 6000 vyjít…
31. srpna – Není každý den posvícení
https://www.strava.com/activities/12292945955
Tak jsme nevstali… Mému domestikovi ráno nebylo dobře, a jak mě nikdo nekompromisně netahá za nohy z postele, prostě se z ní taky ven nehrnu. Sen o třístovce se tedy rozplynul, nebo spíše odsunul na následující den, a bohužel i na následující měsíc. Tím padla i šance dojet za srpen 6000 kilometrů, přitom už to bylo tak nadějné. Bylo by to poprvé, dosud mám rekord 5678 km za měsíc, no překonala jsem to i tak, ale 5840 je velmi nudné číslo.
Vyrazíme tedy až po poledni, ale nějak nám to nesedlo, tak se v Žebráku rozloučíme a jedeme si každý svoje. Já trvám na tom, že dojedu aspoň 200, třístovka by znamenala dojezd někdy kolem třetí, což by mi osobně asi úplně nevadilo, ale byli jsme domluveni, že se vrátím k němu, abychom druhý den vyrazili na tu slibovanou třístovku. Tak jsem se musela vrátit v nějakou „normální“ dobu. I proto, abych zítra byla schopná vstát brzo.
Byla jsem celkově nějaká zklamaná z toho, že to nedopadlo. Jelo se mi nějak blbě, navíc mezi Berounem a Plzní není taková placka jako „u nás“ v Polabí. Na 200 kilometrech jsem tentokrát nastoupala přes 2000 metrů, což je na mé poměry dost nezvyk. Navíc jsem se snažila šetřit síly na zítřek.
Ten už ovšem spadá do září, takže vám vlastně zatím nemůžu prozradit, jak to s nedělním Ještědem dopadlo :-) I když na Stravě už to samozřejmě zveřejněno je…
- Bolí vás při běhu zadek a bolest střílí do nohy? Je to opravdu hruškovitý sval?
- Koleno bolí, start se blíží. Proč ibuprofen není dobrá pojistka
- TEST: Hledání stroje času. Samsung Galaxy Watch Ultra 2
- Hořčík pro běžce: Kdy má smysl a za co zbytečně připlácíte
- Se psem nemusíte jen na procházku. Jak začít s canicrossem a dalšími psími sporty?
