RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás
Běžecké botyRady a chybyZačátečníci

Mýty o běžeckých botách, které se šíří jako lavina a nezakládají se na pravdě

od Vít Kněžínek 1. 10. 2021
autor Vít Kněžínek

Běhání by se bez nadsázky dalo označit za lidový sport s širokou členskou základnou: Kromě výhod v podobě společných akcí, tréninků a závodů to s sebou ale nese i jednu nevýhodu. Tou jsou rozšířené mýty a nepravdy, které se běžeckou komunitou šíří jako lavina. Dnes se podíváme na to, jaké nejrozšířenější mýty kolují o běžeckých botách.

Životnost

jedním z nejčastějších témat spojených s běžeckými botami je životnost. Už jste se jistě setkali s názorem, že boty jsou na konci své životnosti v okamžiku, kdy jim prošoupete podrážku. To ale není pravda. Míra opotřebení podešve (pryžové podrážky) má vliv pouze na to, jak bude, nebo nebude bota při běhu podkluzovat. Může se ale stát, a často se to opravdu stává, že boty jsou už dávno tzv. po smrti a vzorek přitom vypadá použitelně.

Rychlost opotřebení podešve závisí na technice běhu (kdo šoupe a škrtá nohama, bude vzorek brousit rychleji, než běžci, kteří poctivě zvedají kolena) a na povrchu, kde běháte (hrubý povrch funguje na podrážky běžeckých bot jako brusný papír). Vás by ale měl zajímat spíše stav opotřebení tlumicí pěny. To se bohužel dá jen velmi těžko poznat na první pohled. Místo toho se spolehněte na svůj pocit při běhu. Jakmile je bota při dopadu pocitově tvrdá, nepohodlná nebo nestabilní, tak je nejvyšší čas na výměnu. Bez ohledu na to, jak vypadá její podrážka.

Pronace, supinace, neutrální došlap

Jedním z nejrozšířenějších mýtů spojeným s běžeckými botami je návod, jak podle opotřebení podešve poznat, zda máte neutrální, pronační, nebo supinační došlap. Kdybychom se tím ale měli opravdu řídit, tak budeme mít téměř všichni došlap nadměrně supinační. Realita je ale naprosto opačná – nadměrná supinace se u běžců objevuje jen naprosto výjimečně.

Celá tato fáma pracuje s myšlenkou, že při supinaci dopadám na vnější hranu, při neutrálním kroku na celou plochu chodidla a při pronaci na hranu vnitřní. Mechanika došlapu takto ale nefunguje. Každý běžec nejprve dopadá na vnější hranu chodidla, čímž přirozeně a efektivně tlumí náraz. Při tomto prvním kontaktu dochází k největšímu opotřebení, proto by podle výše zmíněné rady všem vyšla nadměrná supinace. Po dopadu se váha chodidla přenese na celou plochu boty a odraz je veden přes palec po lehkém náklonu chodidla směrem dovnitř (tzv. pronace).

Aby byla supinace, nebo pronace nadměrná, pak by po dopadu muselo dojít k významné deformaci chodidla směrem dovnitř, nebo ven. Na podrážkách bot se tento jev projevuje pouze v extrémních případech. U většiny běžců se tak raději spolehněte na diagnostiku došlapu, nebo poproste svého běžeckého parťáka, aby vás natočil a ze zpomaleného záběru si prohlédněte, jak se chodidlo chová ve všech fázích kroku.

Test: Takto vypadají boty s nejlepší možnou přilnavostí Adizero Adios Pro 2.0

Správná velikost

Nejen začínající běžci často bojují se správnou velikostí nových bot. Obecná rada zní: boty musí být “o něco” větší. Tato rada rozhodně není mýtem. Naopak. Je nesmírně důležitá, abyste netrpěli otlaky, puchýři a černými nehty. Problém ale nastává v interpretaci této rady. Běžci totiž často srovnávají velikosti různých typů bot. Máte civilní obutí ve velikosti UK 8? Pak to vůbec nic nevypovídá o tom, jak velké by měly být boty na běhání. Je dost pravděpodobné, že číslo nových bot bude lehce vyšší, ale o kolik, to je otázka, na kterou neexistuje univerzální odpověď. Stejné číslo u různých bot často odpovídá výrazně odlišné reálné velikosti.

Místo čísel se tak soustřeďte na reálný prostor v botě. Při zkoušení si boty obujte, pořádně zavažte a postavte se. Teprve následně je vhodné řešit, jak moc jsou boty velké, nebo malé. Správná velikost by měla být taková, aby před nejdelším prstem bylo 5 až 8 milimetrů volného místa.

Nepromokavé boty jsou super

Nejsou. Ne pro běhání. Existují situace, kdy nepromokavá bota dává smysl a udělá svému nositeli dobrou službu. Obvykle to ale znamená, že taková bota není v botníku jediná a sáhnete po ní pouze v konkrétních případech (což v praxi znamená chladné, nebo deštivé počasí).

Problém s nepromokavými membránami je v tom, že jsou málo prodyšné. To pocítíte především v letních měsících, kdy se nohy v botě i při dešti extrémně potí a vy jste tak ve výsledku stejně mokří, jak kdyby vám dovnitř napršelo. Rozdíl je v tom, že pot nemá jak z boty odcházet a boty celkově velmi špatně schnou.

Při pořizování nových bot si tak velmi dobře rozmyslete, kolik času v nich reálně strávíte v dešti, nebo chladu. Drtivá většina běžců ocení mnohem víc obutí s klasickým prodyšným svrškem. V případě chladu nebo deště můžete vždy sáhnout po merinových, nebo neoprenových ponožkách a po návlecích na kotníky.

1. 10. 2021 2 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníSporttesteryVybavení

Test: Škrtí vás „hruďák“ i utáhlé hodinky? Malý a šikovný snímač z paže Polar Verity Sense

od Vít Kněžínek 30. 9. 2021
autor Vít Kněžínek

Pozorování srdeční frekvence je zavedený způsob, jak vést svůj trénink a jak nastavit správnou intenzitu zátěže. Měření tepu hrudním pásem je nejpřesnější způsob s okamžitou odezvou, přesnost optického měření na hodinkách je ovlivňováno více faktory, a tak může být pro mnohé východiskem optické měření z paže. Jeho výhody i slabiny prověřil redaktor Vít Kněžínek.

Mezi rekreační sportovce se sledování tepovky dostalo především s příchodem optických snímačů zabudovaných přímo do těla hodinek, bez kterých dnes běhá málokdo. Tento způsob měření tepu má ale svá úskalí a ne každému funguje bez potíží. Pokud vás podrobně zajímá, jaký je rozdíl mezi měřením optickým a hrudním pásem, a co optické měření tepu ze zápěstí ovlivňuje, doporučujeme náš článek Snímání tepu ze zápěstí: je to dobrý ukazatel, ale špatný trenér.

Ještě několik let zpátky byl hrudní pás s elektrodami jedinou možností, jak při sportu sledovat svůj srdeční tep. Tento způsob je maximálně přesný, ale také poměrně nepohodlný. Gumový pás kolem hrudníku spoustu běžců obtěžuje a způsobuje jim větší či menší nepříjemnosti, obzvlášť ženám, které nosí podprsenku. Navíc si za tzv. hruďák musíte připlatit, jelikož většina sporttesterů ho neměla a nemá jako součást balení. Vzhledem k těmto okolnostem hruďák najdete především u elitních a výkonnostních sportovců, kteří berou svůj trénink vážně a chtějí mít nad ním absolutní kontrolu. Z rekreačních běžců, kteří se hýbou pro radost ho používal a dodnes používá málokdo.

Nesmrtelné atletické výkony osmdesátých let

Zásadní zlom měření srdeční frekvence a rozšíření této metodiky mezi širokou veřejnost přišel s uvedením tzv. optického snímače. Ten je zabudován přímo v těle hodinek, které tak bez nutnosti dalšího příslušenství snímají tep přímo ze zápěstí. Dnes už nenajdete na trhu žádné hodinky, které by optický snímač neměly a možnost sledovat tepovku má tak prakticky každý.

Optika má obrovskou výhodu v komfortu. Kromě toho ale musíme zmínit také několik nevýhod. V ideální situaci vše funguje velmi dobře a přesnost optického senzoru se od přesnosti hrudního pásu prakticky neliší. Jenže ne vždy je všechno ideální. Nejčastější problém je špatné usazení hodinek na zápěstí. Stačí moc, nebo málo utáhnout řemínek, případně umístit hodinky na špatné místo vůči zápěstním kůstkám a přesnost optiky začíná klesat. Do hry vstupuje i individuální barva kůže, pot a v neposlední řadě i hmotnost hodinek, která při švihání rukou způsobí, že hodinky i při pevnějším utažení na zápěstí cestují a nemají neustálý kontakt s pokožkou, což je pro přesnost optiky zásadní. Za zmínku stojí i povětrnostní vlivy, protože při prochladnutí předloktí mají cévy tendenci se pod kůží stáhnout a znemožní tak optické monitorování průtoku krve.

Velmi často se tak stává, že běžci optiku nevyužívají, protože je příliš nespolehlivá a hruďák není řešením, protože je příliš nepohodlný. Verity sense od Polaru mi v tomto případě přijde jako optimální řešení.

  • Polar Verity Sense. Foto: Vít Kněžínek
  • Polar Verity Sense. Foto: Vít Kněžínek
  • Polar Verity Sense. Foto: Vít Kněžínek
  • Polar Verity Sense. Foto: Vít Kněžínek

Lehký a nastavitelný

Polar Verity Sense je maličké zařízení s vestavěným optickým senzorem. Váží pouhých pět gramů a bez problémů by se schovalo pod víčko od piva. Toto zařízení se dá použít hned několika způsoby. Hlavní z nich je připevnění k nastavitelnému gumovému popruhu (součástí balení), který si navléknete na paži, nebo na předloktí. Rozměr popruhu se dá snadno nastavit ve velkém rozmezí, takže se bez potíží přizpůsobí dámské i pánské ruce.

Snímač s popruhem neváží prakticky nic, takže ho nemusíte nijak zvlášť utahovat a on i tak drží jako přibitý, aniž byste o něm věděli. Nízká hmotnost se postará o to, že Verity Sense má nepřetržitý kontakt s pokožkou i při velmi intenzivním pohybu. Když k tomu připočteme skutečnost, že v paži je průtok krve mnohem intenzivnější a tím pádem i snadněji zjistitelný, než na zápěstí, tak je jasné, že přesnost v tomto případě není vůbec žádný problém. Při běhu, na kole, v posilovně a jakémkoliv sportu si vzpomenete, poskytuje Polar Verity Sense spolehlivou a svižnou zpětnou vazbu o srdeční frekvenci, která jen nepatrně zaostává za hrudním pásem (toho jsem si všiml snad jen při velmi intenzivních a rychle se střídajících intervalech, kde byla reakce na změnu tepovky lehce pomalejší, než u hrudního pásu).

Kromě gumového popruhu je součástí balení i upínač na plavecké brýle. Verity Sense totiž můžete připevnit přímo k nim a snímat tak při plavání tepovku ze spánku. Kladně také vnímám přidanou hodnotu, že Verity Sense sám o sobě dokáže zaznamenat kompletní údaje o plaveckém tréninku. Ve vnitřnostech tohoto zařízení je i gyroskop a akcelerometr, takže kromě tepovky zaznamená po spuštění patřičného režimu i vzdálenost a tempo plavání. Tyto údaje si po ukončení tréninku a následné synchronizaci s mobilním telefonem můžete prohlédnout v aplikaci Polar Flow (odkud se případně automaticky naimportují do Strava, Training Peaks, nebo jiné tréninkové aplikace).

Co se technických parametrů týče, tak Verity Sense vydrží na jedno nabití až 30 hodin a do paměti se vejde až 600 hodin tréninku. Spárovat se dá v jeden okamžik ke dvěma zařízením pomocí Bluetooth, ale na výběr je i párování pomocí ANT+. Zajímavý je i dosah přenosu mezi Verity Sense a přijímačem (sporttester, mobilní telefon, …), kde Polar slibuje až 150 metrů.

Ve výsledku je Polar Verity Sense všestranný tréninkový nástroj, jehož nejsilnější zbraní je pohodlné a zároveň přesné snímání srdeční frekvence, komunikace s několika zařízeními zároveň (ocení uživatelé cyklistických trenažerů a aplikací jako je Zwift, nebo Rouvy) a v neposlední řadě i autonomní měření plaveckého tréninku v krytém bazénu. Jedinou potenciální nevýhodou může být lehce vyšší pořizovací cena, ale 2 190 korun není o mnoho víc, než kolik zaplatíte za kvalitní hrudní pás.

Polar Verity Sense
Hmotnost: 5 g snímač + 12 g pažní popruh
Snímání srdeční frekvence: optický senzor
Výdrž baterie: až 30 h
Paměť: až 600 h
Párování: až 2 zařízení BT současně, nebo ANT+
Voděodolnost: 50 m
Dosah přenosu: až 150 m
Klady: velmi přesné a zároveň pohodlné měření srdeční frekvence, autonomní záznam plaveckého tréninku, párování k několika zařízením současně
Zápory: vyšší pořizovací cena

30. 9. 2021 2 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Nezařazené

Elegantní chytrá váha Garmin Index S2: Spočítá tuk, svaly i kosti a všímá si i drobných nuancí

od Karolína Hornová 29. 9. 2021
autor Karolína Hornová

Hmotnost je jen číslo, i když ho někdy považujeme za magické. Při hubnutí nebo „rýsování“ postavy je ale často mnohem důležitější sledovat složení tělesných hmot. V tom nám pomůže domácí bioimpedanční váha. Co prozradila recenze? Garmin Index S2 vyniká přesným měřením a komplexním zpracováním údajů do grafu, který nám toho o nás prozradí mnohem více, než jen kolik vážíme.

Jak funguje bioimpedance?

Chytrá váha Garmin Index S2 měří tělesnou hmotnost, BMI, procenta tělesného tuku, objem svalové hmoty, hmotnost kostí a procenta tekutin v těle. A jako bonus ještě přidá počasí na aktuální den. „Tomu nevěřím. A kolik to stojí? Za čtyři tisíce tolik informací?“ Váhu testuju společně se svou mámou, která se hned po vybalení dožaduje údaje o ceně váhy a detailních informací o funkcích, podložených tvrdými daty fyzikálních zákonů. Jestli to náhodou není zase nějaký humbuk…

Takže, mami: Váha funguje na principu bioimpedančního měření, které sleduje odpor tělesné tkáně, vystavené slabému elektrickému signálu, tedy velmi slabému elektrickému proudu o různých frekvencích. Tak slabému, že ho nemůžeme cítit, nemůže nás „kopnout“ ani nijak ohrozit naše zdraví. Výsledek je založen na faktu, že každý typ tkáně klade jiný odpor – ten je nižší u svalů, které obsahují dostatek vody a elektrolytů, a vyšší naopak u tuku a kostí. „Jo, tak to dává smysl,“ říká máma. Můžeme začít testovat.

Jak získat co nejpřesnější měření?

Na základě odporového měření váha spočítá poměr (nebo hmotnost) jednotlivých „hmot“ v těle. Operuje samozřejmě také s námi zadanými údaji, jako je věk a výška, což jsou nutné detaily pro výpočet BMI. Podle hodnocení trhu by mělo jít o jednu z nejpřesnějších domácích bioimpedančních vah. Co do designu, výdrže baterií (až devět měsíců) a především do citlivosti senzorů předčí i svého předchůdce Index S1. Novinkou je také ostrý, přehledný a především barevný TFT displej.

Abyste využili plný potenciál váhy, dbejte na techniku vážení: Všechny čtyři nožičky váhy musejí sedět na zemi a váha se nesmí viklat. Důležité je stoupat na váhu vždy bosí a se suchými chodidly – to umožní optimální průchod zmíněného elektrického signálu naším tělem. (Při vážení v ponožkách třeba váha naměřila o pět procent tělesného tuku více. A to nechcete. Pokud máte pocit, že váha někdy nereaguje, je to jen tím, že jste ji „neprobudili“ – před vážením je nutné na ni lehce poklepat nohou.

Překyselení organismu: dva názory, skutečný problém k řešení a marketingový tah

Párování a nastavení

Párování váhy s mobilem je snadné a probíhá podle postupu v Garmin Connectu a stisknutím tlačítka „reset“ na zadní straně váhy (čímž ji přepnete do režimu párování). Následuje možnost připojení váhy k vaší síti wi-fi, čímž se Index S2 stane součástí vašeho „Internet of Things“ – přes wifinu si bude stahovat informace o počasí, ale především jejím prostřednictvím odesílá data do aplikace Connect v mobilu nebo počítači jednotlivých uživatelů váhy.

Svou hmotnost pak můžete sledovat na přehledném grafu, který vám napoví tendenci vývoje vaší hmotnosti, a můžete zde opravdu pečlivě sledovat, zda se např. blížíte k hmotnostnímu cíli. Před prvním vážením si ještě nezapomeňte nastavit jednotky – překvapivě „analogovým“ posuvným tlačítkem na spodní straně váhy přepnete mezi kilogramy, librami a kameny. Zvolená jednotka pak platí pro všechny uživatele a nejde měnit v aplikaci. (Trošku komplikace pro smíšené páry!) 

Váha pro rodinu i celý oddíl

Garmin Index S2 si dokáže si zapamatovat až 16 uživatelů, které rozpozná automaticky – identifikuje je podle jejich zapamatovaných údajů. Na váhu je můžete „pozvat“ pomocí aplikace Garmin Connect a sdílet ji tak se svou rodinou, sousedy, nebo třeba parťáky z fotbalového týmu včetně náhradníků. (Pozvánku odešlete v nastavení aplikace Connect – Zařízení Garmin – Index S2 – Obecné – Spravovat osoby.) Každý z uživatelů musí mít svůj účet ve službě Connect a musíte ho mít v seznamu kontaktů. 

Nezaregistrovaný uživatel uvidí pouze svou hmotnost a údaj o počasí – ostatní zajímavé informace už ne. Trošku škoda třeba v případě, když chcete váhu nechat vyzkoušet kamarádovi, který Connect nepoužívá. Pokud nový kontakt na váhu stoupá poprvé, nerozpozná ho ihned – je potřeba stoupnou na váhu, slézt a pak na ni ťuknout nohou, čímž pozná, že jsme „ten nový“. Od této chvíle je už používání váhy velmi intuitivní a rozpoznávání uživatelů zcela bezproblémové.

  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová
  • Chytrá váha Garmin Index S2. Foto: Karolína Hornová

Vážení: Zaznamená i drobné změny

Váha Garmin Index S2 způsobuje závislost – ani ne tak na sledování vlastní hmotnosti, jako spíš na „pokusech“, které umožňuje. Dokáže zobrazit poměrně malé nuance a je zajímavé sledovat, jak se naše hmotnost mění v průběhu dne (a co toto číslo ovlivňuje). Nejnižší hmotnost jsem vždy naměřila ráno po probuzení. Naopak po vypití mého ranního půllitru vody hmotnost stoupla hned o necelé půlkilo a navýšila se i procenta tělesných tekutin. Takže to funguje!

Zkoušela jsem i vážení po osmikilometrovém běhu v rychlém tempu (s vysokým podílem anaerobního pásma), i v „rekreačním“ aerobním tempu. V prvním případě váha zaznamenala mírný úbytek svalové hmoty (0,1 kilogramu) a ve druhém případě naopak mírný úbytek tuku. Což by odpovídalo tomu, že v anaerobním pásmu tělo bere energii ze svalů (podobný výsledek jsem měla i po intervalech a „schodech“). Poměr svalové hmoty do druhého dne vždy vrátil na původní hodnotu, tuk ne. Asi dobrý jídelníček.

Obézní kulturisti a podvyživení běžci: BMI berte s rezervou

Proč sledovat poměry tuku a svalů?

Při hubnutí nebo nabírání svalů není hmotnost tím nejpřesnějším ukazatelem. Pravidelným cvičením totiž často hubneme „centimetry“, ale kilogramy zůstávají: Cvičením spalujeme tuk a nabíráme svaly (které jsou mnohem těžší než tuk). To nás může demotivovat. Důležitější je tedy sledovat právě změny poměru svalové a tukové hmoty. Já jsem dlouhodobě vážila 45 kilogramů, dva měsíce ale intenzivně cvičím: Váha ukazuje 46,5 kg, ale také poměr svalové hmoty, výrazně převyšující průměr pro můj věk. 

Co se týče přesnosti měření, internetové zdroje uvádějí Garmin Index S2 jako jednu z nejspolehlivějších domácích vah. A vypadá, že na kompaktní domácí váhu to bude opravdu dobré. Měření jsem kontrolovala s výstupem z přístroje v lékárně a čísla jsou si velmi blízká, což mě mile překvapilo: Tuku mám o 0,3 procenta více na Index S2, v lékárně mám naopak méně svalů (a vyšší celkovou hmotnost i BMI, protože v lékárně jsem se vážila samozřejmě oblečená). 

Komplexní data o tréninku i kontrola zdraví

Bioimpedanční váha může upozornit i na některé fyziologické nesrovnalosti – kromě nízké (nebo naopak vysoké) hodnoty BMI to může být kriticky nízký obsah tukové hmoty – třeba u hubených lidí, kteří si v tréninku nakládají příliš. Ta může vést k hormonální dysfunkci (a tedy třeba ztrátě menstruace). Vysoké procento tekutin zase může být signálem zavodnění organismu, způsobeného například kardiovaskulárním onemocněním nebo i nadměrnou konzumací sodíku. 

Údaje z váhy vám tak nejen pomohou lépe nastavit svůj trénink, ale doplní i skládanku našeho zdravotního „obrazu“. Mohou být dobrou podporou pro spolupráci s lékařem, trenérem či výživovým poradcem, kteří grafy z váhy (potažmo aplikace Connect) použijí k dalším analýzám. Hodně toho ale řekne i nám samotným – stačí si nastudovat tabulky optimálních poměrů hmotnosti, tuku a svalů k věku a kontrolovat svůj progres, ať už je náš cíl jakýkoli. (Tabulka poměrů je i součástí balení váhy.)

Někoho může napadnout argument – vždyť je to jenom váha, proč do něčeho takového investovat tolik? Jak už jsme zmínili (a jak potvrzují i slova odborníků), hmotnost opravdu není zásadním ukazatelem hubnutí a formování postavy. Levnější bioimpedanční váhy sice seženeme, ale měření často může být jen orientační nebo proměnlivé kvality. Garmin Index S2 pak navíc ocení všichni ti, kteří už nějaké zařízení Garmin mají – díky váze získáme další údaje, které se v aplikaci Connect spojí s těmi z hodinek nebo hrudního pásu a svůj progres tak můžeme sledovat zase o něco komplexněji. 

Běhání a klouby: jak (ne)běhat tak, aby nebolely

29. 9. 2021 1 komentář
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Nezařazené

Z Česka okolo alpských jezer: nabalte kolo a využijte tip na šestidenní cestu

od Soňa Dvořáčková 28. 9. 2021
autor Soňa Dvořáčková

Kterou cestou se dát a kde není tak útulno? Nechte se inspirovat podniknutou cestou redaktorky a dozvíte se také, s jakým vybavením kempů počítat a na co se po cestě můžete těšit. Šestidenní dovolená začíná.

Letošní covidové léto přineslo přes všechna rozvolnění určité problémy. Plánování zahraniční dovolené byl docela oříšek. Chtěli jsme jet na kolo, jako obvykle „na dálkaře“, tedy s bagáží, stanem a ve stylu „kam dojedeme, tam dojedeme“. Můj vysněný cíl, dojet z moravské hranice přes Alpy až do Slovinska, vzal za své. Pro každé překročení hranice bychom totiž potřebovali nový PCR test, a to by celou cestu značně zkomplikovalo. A tak se zrodil nápad vyrazit na alpská jezera. S jedním jediným překročením hranice, bez využití veřejné dopravy a hezky po svých.

Den první – z českých hranic na dohled Alp

Auto jsme nechali stát u nádraží v Horním Dvořišti, zabalili bagáž a vyrazili vstříc dobrodružství. Začátek cesty nebyl vůbec jednoduchý – vymleté lesní cesty, z kopce do kopce, co víc si s naloženým kolem přát. Hranici jsme překročili nedaleko nejjižnějšího bodu republiky a zamířili k Bad Leonfeldenu. Následoval průjezd kouzelnou zemědělskou krajinou s roztroušenými statky a pasoucími se krávami, ovšem z kopce do kopce, což nám dalo pěkně zabrat. Každou chvíli nás míjely skupinky cyklistů na silničkách a my jim jen tiše záviděli.

Pak ale přišla zasloužená odměna, před námi se otevřel výhled na údolí Dunaje a za ním se tyčící Alpy. Následoval perfektní sjezd. Dunaj jsme překročili přívozem v Ottensheimu a neméně kopcovitou krajinou zamířili k městu Wels. Musím podotknout, že tato verze není úplně optimální – mnohem vhodnější by bylo jet přes Linz a pokračoval od začátku údolím Traunu. Jenže nějakou tu chybu člověk udělá vždycky. Vy se z ní můžete poučit.

Den druhý – podél Traunu až do hor

Druhý den ráno jsme pokračovali po cyklostezce „R4 Traunweg“ směrem k Traunsee. V Gmundenu nás čekal odpočinek, oběd v restauraci u jezera, bouřka a první zuřivé hledání místa, kde je možné se otestovat. V Rakousku totiž toho času platilo nařízení, že je nutné se testovat každých 48 hodin antigenním testem nebo každých 72 hodin PCR testem.

Déšť nedéšť, bylo třeba jet dál. Po západním břehu Traunsee a dále podél Traunu, který jezera propojuje, jsme se dostali až k Bad Ischlu, kde jsme se konečně nechali otestovat. Lázeňské město Bad Ischl můžu jen a jen doporučit, za návštěvu stojí především Císařská vila s přilehlým parkem, letní sídlo císaře Františka Josefa I. a císařovny Alžběty – Sissi.

Naše putování ten den skončilo v Bad Goisern, nepříliš zajímavém městečku, kde se nám v penzionu podařilo narychlo zarezervovat pokoj. Ještěže tak, celý večer a velkou část noci lilo jako z konve a hory zmizely v mlhách. 

  • Podél Traunu.Foto: Soňa Dvořáčková
  • Na české hranici. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Koupání. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Hallstattersee. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Hallstatt. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Hallstatt. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Curry Wurst. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Alpy vás vítají –jezero Traunsee. Foto: Dvořáčková

Den třetí – Hallstatt

Ráno nás ale překvapilo slunce, které prozařovalo ustupující mlhu, z níž sem tam vykoukly horské štíty. K Hallstattskému jezeru to pak byl už jen kousek. Na začátek jsme zvolili jízdu po východním břehu, což se ukázalo jako správná volba. Skvělá cyklostezka, místy tedy pěkně kopcovitá, místa ke koupání v úžasně průzračné vodě, výhledy na jezero, okolní hory i ikonické městečko Hallstatt.

Na druhém konci jezera, v Obertraunu, jsme se konečně vykoupali. Místní koupaliště má skvělé zázemí, a to zadarmo, vybavené je též restaurací, kioskem se zmrzlinou a půjčovnou loděk a paddleboardů. Voda v jezeře je studená, ale v horkém letním dni to bylo příjemné osvěžení. Po zasloužené pauze jsme vyrazili do Hallstattu.

Jestli máte zájem toto městečko někdy navštívit, je kolo ta pravá volba. Doprava ve městě totiž doslova kolabovala. Všechna záchytná parkoviště praskala ve švech a my byli v naprostém šoku, jaký turistický tahák toto město vlastně je. Prošli jsme se uličkami, zašli do místního muzea (místo je známé pravěkými solnými doly i pohřebištěm ze starší doby železné, které dalo název celému období – halštatské kultuře), a po západním břehu opět zamířili k severu. Tato strana jezera není zdaleka tak cyklisticky příjemná – cyklostezka vede přímo po frekventované silnici a některé úseky jsou opravdu nepříjemné.

V Bad Ischlu jsme odbočili do údolí říčky Ischl a mířili k Wolfgangsee. Cesta příjemně odsýpala, cyklostezka se vinula zemědělskou krajinou po malých silničkách, nad námi se tyčily hory pozlacené zvolna zapadajícím sluncem. Rozhodli jsme se pro cestu po jižním břehu jezera, především kvůli většímu množství kempů, jejichž pohostinství jsme se rozhodli využít. Zakotvili jsme nakonec v kempu Jurlerhof, vykoupali se v jezeře a šli spát.

Den čtvrtý – Wolfgangsee, Mondsee a Attersee.

Po poledni nás v Sankt Gilgenu opět čekalo testování. Dopoledne jsme strávili koupáním na místním koupališti (opět bezplatném) a po testech vyrazili přes hřeben k Mondsee. Moje prvotní obavy, že to převýšení bude brutální a že se pořádně zapotíme, se brzy rozplynulo. Výjezd do sedla mezi skalnatými svahy nebyl nic strašného a následující sjezd byl doslova famózní.

Protože nám zbylo poměrně dost času, rozhodli jsme se objet celé Mondsee, a teprve pak pokračovat na Attersee. Po cyklostezce to pořádně svištělo a na druhé straně jezera Mondsee ve stejnojmenném městě jsme byli za chvíli. Cesta po severním břehu jezera už zdaleka tak příjemná nebyla, protože cyklostezka vede podél poměrně frekventované silnice. 

Attersee jsme se rozhodli projet po západním břehu, především kvůli většímu množství kempů v oblasti kolem města Attersee am Attersee. Hledání noclehu se však nakonec ukázalo jako docela svízelné. První kemp hlásil, že je plně obsazený, a další dva byly autokempy naprosto nepřipravené na to, že by tam mohl být někdo na kole a se stanem. Zachránil nás Camping Wimroither Mühle. Vybavením se sice hlásil do „doby Krále Klacka“ a v zanedbanosti by předčil i lecjaké české kempy, ale my byli rádi, že máme kde spát. Obzvlášť za divoké noční bouřky.

Den pátý – zpátky k severu

Po dopolední zastávce v městečku Kammer v severním koutu jezera jsme se vydali podél řeky Ager zpátky k severu. Turisté vymizeli, cyklotrasa se vinula nepříliš zajímavou průmyslovou krajinou. Řeka Ager svou hnědou barvou a líným tempem připomínala české řeky. V Lambachu se vlévá do Traunu a nám se v tomto místě kruh uzavřel. Od této chvíle jsme se vraceli stejnou cestou k severu, pouze s tou změnou, že jsme mířili již zmíněným údolím Traunu až do Lince, kam se nám ale dojet nepodařilo. Nakonec jsme se kvůli blížící se bouřce utábořili na turistickém odpočívadle přímo u cyklostezky nedaleko města Traunu.

  • Pravěká expozice na Attersee. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Přívozem přes Dunaj. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Směrem k Hallstattersee. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Traunsee. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Výhled směrem k Hallstattu. Foto: Soňa Dvořáčková
  • Wolfgangsee. Foto: Soňa Dvořáčková

Den šestý – do Lince na vlak

Po noční bouřce se ochladilo. Sice už nepršelo, ale hezkým počasím bych to tedy rozhodně nenazývala. Cyklostezka nás dovedla až do Lince, kde jsme nejdřív zajistili jízdenky na vlak směřující do Českých Budějovic (osobák není třeba pro kola rezervovat předem), a pak vyrazili do města na oběd. Museli jsme si pogratulovat, že se počasí takto pokazilo až poslední den, protože v tomhle bych tedy jezdit nemusela.

Závěrem mohu Rakousko jedině doporučit. Oproti naší vlasti je velmi dobře vybavené hustou sítí cyklotras a v drtivé většině případů není nutné jezdit po silnicích mezi auty. Pokud je nutné sledovat frekventovanou silnici, cyklotrasa vede odděleně podél, případně je svedena na vedlejší silnici do zástavby.

Pokud ale neholdujete spaní pod stanem „na divoko“, doporučuji bedlivěji promyslet noclehy. Cyklotrasy totiž nejsou na spaní vybavené. Nouzových přístřešků je poskrovnu, kempy s cyklisty také příliš nepočítají a spaní ve volné krajině samozřejmě není legální, navíc v turistické oblasti poměrně těžko proveditelné. U kempů je pak nutné počítat s menší vybaveností než u českých kempů – my jsme například ani v jednom z kempů nenarazili na občerstvení, takže stravovat jsme se museli z vlastních zásob, a s ohništi se nedá počítat už vůbec.

Obecně jsme předpokládali o něco větší vybavenost cyklotras. Na místo, kde je k dispozici kompresor na dofouknutí gum a základní nářadí na opravu kola, jsme narazili jen jednou, a ještě větší problém jsme měli s dobíjením telefonů. Alpská jezera ale rozhodně za cyklodovolenou stojí. Dají se tu dobře kombinovat různé typy odpočinku, ať už pohodová jízda téměř po rovině s výhledem na horské velikány, koupání v ledové vodě horských jezer, návštěvy památek i restauračních zařízení, a v neposlední řadě i lezení po horách. Zkrátka dovolená jak má být.

Součet denních kilometrů trasy:

  • 1. den 93 km,
  • 2. den 77,
  • 3. den 60,
  • 4. den 51,
  • 5. den 76,
  • 6. den 19 km.

Autor textu a fotografií: Soňa Dvořáčková

28. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Nezařazené

Nesmrtelné atletické výkony osmdesátých let

od Martin Kubala 27. 9. 2021
autor Martin Kubala

Osmdesátá léta byla s nadsázkou obdobím, kdy matička Země působila na lidi nižší gravitací a atmosféra byla prosycena vzduchem, jenž nekladl téměř žádný odpor. Tento úkaz byl o to zajímavější, že se vyskytoval převážně na atletických oválech. Tam vydržel do přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, aby se během další dekády zabydlel na trasách významných cyklistických závodů.

Ne vždy dokázali sportovci těchto příhodných podmínek využít, nicméně řada výkonů z tohoto období se i dnes po téměř čtyřiceti letech jeví jako z jiného světa. Výkony té doby vyvolávají řadu často oprávněných pochybností. Abychom zachovali punc objektivity, nebudou v tomto textu kromě současných padat žádná jména. Pouze data a výkony představující jedenáctku rekordů v individuálních disciplínách (pod širým nebem), které odolávají v průměru přes 35 let. Přehled aktuálních držitelů zmiňovaných výkonů si pak můžete prohlédnout v tabulce pod textem.

Příběh se smutným koncem

16. července 1988 je den, kdy byl ustanoven nový světový rekord v běhu na 100 metrů žen. Výkon 10,49 s nulovou podporou větru odolává již 33 let. Samotná držitelka pocházející z jedenácti dětí se do světových tabulek nesmrtelně zapsala ještě o měsíc později, když 29. srpna na olympiádě Soulu hned dvakrát překonala světový rekord na 200 metrů nejprve semifinálovým výkonem výkonem 21,56 vteřin, aby jej v následném finále vyšperkovala do stále platné podoby 21,34. Ještě v témže roce ukončila kariéru, aby se mohla věnovat módnímu návrhářství.

Když ve věku 38 let během spánku náhle zemřela na epileptický záchvat, vyrojila se řada spekulací, nicméně následná pitva nenašla žádné stopy naznačující předchozí užívání dopingových látek.

Její výkony, ke kterým se v následujících desetiletích nedokázaly soupeřky přiblížit v přepočtu ani na dva metry, se začaly otřásat v základech až v letošním roce. Jamajčanka Elaine Thompson-Herah dokázala 3. srpna 2021 zaběhnout dvoustovku za 21,53 a o osmnáct dní později královskou poloviční trať dokonce za 10,54, čímž se přiblížila k historickému maximu na pět setin sekundy. Od překonání světového rekordu ji dělil doslova necelý krok. Vzhledem k jejímu progresu, je docela pravděpodobné, že to bude právě ona, komu se podaří alespoň jeden z těchto dvou rekordů překonat.

Z Česka okolo alpských jezer: nabalte kolo a využijte tip na šestidenní cestu

Sedmiboj, skoky žen

Další disciplíny, které se dají vnímat jako velká show osmdesátých let, je sedmiboj a skoky do dálky a do výšky žen.

Začneme sedmibojem. Tady to vypadá, že výkon 7 291 bodů z 24. srpna 1988 (olympiáda, Soul) může vydržet klidně další desetiletí, možná několik. Nejbližší soupeřka Švédka Carolina Klüft se v roce 2007 dokázala dostat na 7 032 bodů. Z hlediska osobního maxima druhé místo v historických tabulkách, nicméně rozdíl 260 bodů je tak propastný, že o nějakém ohrožení nemůže být ani řeč. Pro lepší ilustraci stejný počet bodů dělí Carolinu Klüft od Ukrajinky Natalie Dobrynské nacházející se v tabulkách na 21. místě.

Skok daleký je specifickou kombinací fyzických a motorických dovedností a také psychiky. Může se stát, že atlet za optimálních podmínek předvede své absolutní maximum, ke kterému se již nikdy nebude schopen ani přiblížit. Tak jak tomu bylo například u mužů při skoku Boba Beamona v Mexiku 1968, kdy v ideální nadmořské výšce, za maximální povolené podpory větru předvedl výkon, kterým překonal stávající světový rekord o 55 cm. Výkon, který je dodnes druhým nejlepším v historii, už nikdy nedokázal napodobit a jeho druhý nejdelší pokus zaostává za rekordním o více než půl metru. To však není případ dálky žen.

Světový rekord z roku 1988 činí 752 cm a za posledních dvacet let se k němu dokázala přiblížit pouze Ruska Taťána Kotova na méně než 20 cm. Deset z dvanácti nejlepších výkonů spadá právě do období osmdesátých let a z hlediska osobních rekordů pak pět z devíti nejlepších atletek. První stovka nejdelších ženských skoků je zahrnuje celkem 62 výkonů z období let 1980 – 1989 a tento fakt umocňuje skutečnost, že z těch zbylých 38 pokusů patří většina právě atletkám z osmdesátých let, které přesluhovaly i v pozdějších letech. Pro úplnost, maximum z letošního roku 717 cm se z historického hlediska dělí o 112 – 125. místo.

Výška je z trošku jiného soudku. Zde dominovala jediná atletka a její výkon 209 cm z roku 1987 rovněž dodnes úspěšně odolává. Narozdíl od mnoha jiných se však tento rekord drží na výsluní doslova zuby nehty. Již sedm žen se od té doby dostalo na výšku 206 cm a více. Naposledy Maria Lasitskene v Lausanne 2017. O žádný výkon z kategorie nedostižných se tedy nejedná. Uvidíme, co přinesou nejbližší sezóny.

Sportem k trvalé invaliditě? Cvičení chrání běžce i cyklisty před zraněním. Znáte Redcord?

400 metrů + 800 metrů = 74 let

Přesně tak dlouho již odolávají oba rekordy dohromady. A co víc, jestliže ženské sprinterské rekordy se letos otřásly v základech, tak nejlepší časy na tratích 400 a 800 metrů představují na atletických mítincích stále nedostižitelnou metu. 

Rekordní čtyřstovku za 47,60 z roku 1985 v současné době pouze na dálku pozdravila Salwa Eid Naser z Bahrajnu, když v říjnu 2019 zaběhla své osobní maximum 48,14 a zařadila se na třetí místo historických tabulek. Pouze dvě atletky v historii se dokázaly dostat pod 48 vteřin. Obě jak jinak než v osmdesátých letech a k osmdesátým létům se navíc váže i sedm z deseti nejlepších časů v historii.

Osmistovka je na tom podobně. Čas 1:53,28 zaběhnutý v Mnichově roku 1983 je oproti maximu aktuální jedničky Caster Semenya z června 2018 stále o vteřinu rychlejší. U držitelky rekordu kromě robustní muskulatury budilo podezření zejména rapidní zlepšení, kterého dosáhla během necelých pěti let – navíc v relativně vysokém věku. Ve svých 27 letech ještě nebyla schopna zaběhnout 400 metrů pod 53 vteřin, zatímco o pět let později se na této trati časem 47,99 stala držitelkou historicky druhého nejlepšího výkonu a ve stejném roce pak zaběhla na dvojnásobné trati již zmiňovaný a aktuálně nejstarší rekord atletických tabulek.

Abychom však rekordmance nekřivdili, nutno dodat, že začínala původně na sprinterských tratích 100 a 200 metrů, k delším postupně přecházela a navíc teprve ve svých sedmadvaceti letech obdržela vzhledem ke svým výkonům státní podporu nahrazující polovinu jejího tehdejšího platu v továrně, díky čemuž mohla začít pracovat na zkrácený úvazek a věnovat se naplno tréninku.

Koule, disk, kladivo

Začněme diskem mužů, jehož rekordní pokus 74,08 metrů se zrodil 6. června 1986 v Neubrandenburgu a všechny předchozí výkony přeletěl o téměř dva a půl metru. O faktu, že se jednalo o naprosto mimořádný výkon svědčí i to, že samotný aktér se ke svému světovému maximu již nikdy nedokázal přiblížit na méně než tři a půl metru a kromě dvou pokusů z let 2000 a 2006 (Virgius Alekna, Gerd Kanter) nikdo nepřehodil vzdálenost znamenající více než dvoumetrový odstup. Nezbývá než čekat, až to opět někomu ulítne.

30. srpen 1986, Stuttgart 86,74 cm a… kladiváři asi vymřeli. Pouze pět hodů za posledních sedm let se dokázalo probojovat mezi sto nejlepších výkonů. Všechny provedl Polák Pawel Fajdek, přičemž nejlepší 83,93 metrů jej řadí na 44. místo z hlediska všech platných pokusů a mezi atlety v historických tabulkách uzavírá první desítku. Šance na překonání rekordu v nedohlednu.

Disk ženy. Tady to v osmdesátkách holky zjevně přepískly. Disk z roku 1988 letící na vzdálenost 76,80 metrů by v dnešní době připomínal spíše dron. Sandra Perkovič výkonem 71,41 z roku 2017 zaujímá v historickém žebříčku patnáctou pozici a její pokus se krčí někde na sedmdesátém místě. Nikdo jiný za posledních bezmála třicet let nedokázal přehodit vzdálenost, kterou by od světového rekordu dělilo méně než pět a půl metru. Šance na překonání rekordu – přirozenou cestou téměř nulové.

Aktuální ženské koulařské maximum činí 22,63 metrů. Je z roku 1987 a ze současného pohledu nejvíce vzdáleno aktuálním možnostem. Za posledních deset let se nejlepším výkonem může pochlubit Novozélanďanka Valerie Adams výkonem 21,24, který je v tabulkách zařazen na 178. místě. Maximum z posledních dvou let 20,58 drží Číňanka Lijao Gong na 658. místě a do první stovky nejlepších pokusů se pro roce 1989 dokázaly dostat pouze dvě závodnice. Pohled do historických tabulek vyvolává dojem, jakoby současným vrhačkám poněkud ztěžkly koule.

Disciplína1980-891990-992000-092010 – …
100 m10.49/10.61/10.6210.65/10.70/10.7110.64/10.67/10.7310.54/10.60/10.61
200 m 21.34/21.56/21.7121.62/21.64/21.66  21.74/21.81/21.8821.53/21.61/21.63
400 m47.60/47.99/48.16 48.25/48.63/48.8348.70/48.83/48.89 48.14/48.36/48.37
800 m1:53.28/1:53.43/1:54.44 1:54.82/1:55.19/1:55,291:54.01/1:54.87/1:54.97 1:54.25/1:54.60/1:54,77
dálka7.52/7.48/7.457.49/7.49/7.48 7.42/7.33/7,27 7.31/7.30/7.25
výška2.09/2.08/2.07 2.05/2.05/2.052.08/2.07/2.06 2.07/2.06/2.06
disk76.80/74.56/74.5671.68/71.30/71.10 69.38/69.14/68.70 71.41/71.38/71.16
koule22.63/22.60/22.5521.69/21.66/21.52 21.46/21.09/21.07 21.24/21.11/21.03
sedmiboj7291/7215/7158 7044/6985/69427032/7001/6952 7013/6981/6955
disk (M) 74.08/71.86/71.3271.50/71.14/71.06 73.88/73.38/72.02 71.86/71.84/71.45 
kladivo86.74/86.66/86.34 84.62/84.48/84.26 84.90/84.86/84.51 83.93/83.48/83.44 
Nejlepší výkony vybraných disciplín v jednotlivých dekádách – čísla hovoří za vše. Zdroj: https://www.worldathletics.org/

Nepřekonatelný oštěp (anulován)

Absolutní rekord. Tentokrát však není na vině ani tak aktér jako samotný nástroj. 20. července 1984 uletěl dvoumetrovému obrovi oštěp do vzdálenosti 104,80 metrů a funkcionáře IAAF začal oblévat pot. Oštěpy v té době měly těžiště více u středu, aby nešly tak brzy k zemi. To však sebou neslo negativní efekt, protože se po dopadu občas nezapíchly do země, ale ještě chvíli klouzaly po trávě. V případě hodu výrazně přesahujícího 100 metrů tak hrozilo, že se po dopadu namísto trávy povozí po tartanu.

IAAF nejevila nijaký zájem udělat z běžeckých disciplín probíhajících souběžně s oštěpem adrenalinový sport, stejně tak jako oštěpáři z východního bloku netoužili v době studené války sundávat z kopí některého z amerických čtvrtkařů, a tak se těžiště oštěpu se přesunulo více dopředu, což mělo za následek zkrácení letu a zvýšení bezpečnosti. Veškeré rekordy se resetovaly a začalo se znovu od nuly. Aktuální rekord Jana Železného 98,48 metrů je od běžeckého oválu v uctivé vzdálenosti.

S kolem do letadla krok za krokem: Jde to snadno a někdy i zdarma

Jak to bylo doopravdy?

To se s největší pravděpodobností nikdy nedozvíme. Faktem je, že zejména v zemích východního bloku existovaly propracované státem řízené systémy dopingové podpory. Ačkoliv držitelům aktuálních rekordů užívání nepovolených podpůrných prostředků nebylo prokázáno, dokumenty zveřejněné zejména po pádu železné opony vypovídají přesný opak. Jedním z nich je i dopis, ve kterém jedna z rekordmanek píše stížnost na svaz, že její kolegyně z reprezentace díky „nadstandardním“ vztahům s některými členy realizačního týmu dostává vyšší dávky steroidů než ostatní. Čtenáře vystrašené vidinou bizarní představy bych chtěl uklidnit tím, že se nejednalo o koulařky.

Zároveň však nelze všechny házet do jednoho pytle a řešit to například tlustou čárou za minulostí v podobě smazání všech zápisů starších roku 1995, což je návrh, který již jednou oficiálně zazněl. Počkejme, co přinese čas. Je totiž docela možné, že některé disciplíny v budoucnu upadnou v zapomnění a s nimi i všechny podezřelé výkony.

DisciplínaJménoStátVýkonRokMísto
100 m (Ž)Florence Griffith JoynerUSA10.491988Indianapolis
200 m (Ž)Florence Griffith JoynerUSA21.341988Soul
400 m (Ž)Marita KochNDR47.601985Canberra
800 m (Ž)Jarmila KratochvílováČSSR1:53.281983Mnichov
SedmibojJackie Joyner KerseeUSA7291 b1988Soul
Dálka (Ž)Galina ČistjakovováSSSR752 cm1988Leningrad
Výška (Ž)Stefka KostadinováBLR209 cm1987Řím
Disk (Ž)Gabriele ReinschNDR76,80 m1988Neubrandenburg
Koule (Ž)Natalia LisovskáSSSR22,63 m1987Moskva
Disk (M)Jurgen SchultNDR74,08 m1986Neubrandenburg
Kladivo (M)Jurij SedychSSSR86,74 m1986Stuttgart
Aktuální držitelé nejstarších atletických rekordů pod širým nebem. Zdroj: https://www.worldathletics.org/
27. 9. 2021 4 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Nezařazené

SOUTĚŽ: Stačilo zaběhnout 40 metrů. Známe výherce nových adidasek

od Magdaléna Ondrášová 27. 9. 2021
autor Magdaléna Ondrášová

Měli jste více než týden na to, abyste se zúčastnili akce pořádanou značkou adidas v Praze. Kdo zaběhl 40 metrů a zapsal se pod týmem Rungo, byl ve slosování o boty Adidas Adizero Adios Pro 2.

Kdo tedy bude brzy běhat ve slíbených raketách Adidas Adizero Adios Pro 2 (naši redakční recenzi těchto závodech čtěte zde). Nebudeme to dlouho napínat. Šťastný los v soutěži, jejíž podrobnosti najdete v tomto článku, padl na Viktora Natha. Viktore, ozvěte se nám, prosím, na redakční e-mail redakce@rungo.cz.

Mockrát děkujeme všem, kteří se cítí být Rungo a zapisují se na závody všeho druhu pod tímto „týmem“! Vážíme si toho.

27. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníSporttesteryVybavení

Test: Garmin Venu 2S: Každodenní elegance, nabitá sportovními funkcemi

od Karolína Hornová 24. 9. 2021
autor Karolína Hornová

Sportovní, nebo chytré? Obojí! Garmin Venu 2(S) spojení svých pověstně přesných sportovních funkcí v elegantním těle moderních chytrých hodinek se špičkovým dotykovým displejem a designem, který můžete s klidem vzít i k večerním šatům. Garmin Venu 2S navíc přicházejí ve dvou velikostech a nabízejí vysoký komfort i při nepřetržitém nošení. 

Nemohu nezačít osobním příběhem „já a Garmin“. Musím přiznat, že i když vím, že jejich hodinky patří k „nejnadupanějším“ co se sportovních funkcí a přesnosti týče, sama od sebe bych si je v obchodě asi nevybrala a musela jsem se k nim trošku „propracovat“. Většina garminů disponuje transflektivním displejem – všichni známe důvody a výhody jako výdrž a skvělou viditelnost na slunci, ale…já ty hodinky prostě chci nosit i k šatům a nastavit si na nich krásný ciferník! 

Trh dnes nabízí desítky „krásných“ modelů za zlomek ceny, ale znáte to: „Když před vás postavím dvoje hodinky a o jedněch vám řeknu, že jsou z USA…“ Jedinou možnou volbou tak pro mě byly Garmin Venu první generace. Odrazovala mě ale jejich univerzální velikost i šuškanda, že se chystá „dvojka“: Když jsem nové Garmin Venu 2S vybalovala z krabičky, bylo mi jasné, že se vyplatilo počkat. 

Držím v ruce hodinky, které v lecčems mohou konkurovat i vlajkovému modelu Fénix 6s, ale na rozdíl od něj jsou decentnější, elegantnější, pohodlnější, lehoučké a jejich displej se blíží dokonalosti – hodinky, které jdou s dobou, ale zároveň se neotáčí zády k rodině Garmin. Tak se na ně pojďme podívat!

Displej: Nebojte se vstoupit „do jiné řeky“

Jemnost, ostrost, elegance a rychlé reakce. Tak by se to dalo shrnout. Garmin Venu 2 disponují AMOLED displejem s 452 PPI, jednou z nejvyšších hodnot jemnosti displeje. Má perfektní kontrast, věrné zobrazení černé i dalších barev. Dokonce do takové míry, že moje kamarádka na první pohled řekla: „Jé, ty máš takový ty hodinky, jak mají displej i ručičky!“ Myslela model Vívomove a spletla se a já měla radost. Eleganci displeje ještě podtrhává plynulé rozsvěcení při aktivaci (během vteřiny přejde z černé a nerozsvítí „plnou palbu“ hned, což je příjemné mimo jiné večer).

Na slunci je displej vidět skvěle. Při základním podsvícení si vede trošku hůř než transflektivní, ale když bylo „azúro“, nastavila jsem si na aktivitu vyšší jas a s čitelností absolutně nebyl problém. Displej hodinek Venu 2 (a samozřejmě i menších 2S) je důkazem, že se nemusíme bát změny. Navíc dokonale reaguje na pohyb a aktivuje se během vteřiny. Možnost „always on“ jsem tedy využila zřídka, třeba při běhání intervalů, kdy čísla kontroluji rychle a často. Displej lze také nastavit na časové rozmezí, kdy lze aktivovat jen tlačítkem, takže „chodí spát“ s vámi a v noci neruší.

Jediné mínus displeje tak vidím v tom, že není „dotažen“ do okraje lunety, od které ho dělí poměrně silné „orámování“. Displej tak má menší průměr, než by teoreticky mohl mít. Díky indikátorům, „tečkám“ po jeho obvodu (a také díky věrné černé na displeji), ale tento detail dokonale splývá a prakticky není vidět.

Personalizace displeje přímo v hodinkách
Naprosto mě nadchla možnost „namíchat“ si vlastní ciferník přímo v menu hodinek. Jen pozadí nabízí v základu 27 možností, upravit ale jde i vzhled ručiček a zobrazení času a také dalších dat (namátkou výdrž baterie, počet kroků, srdeční tep, datum a další), které úvodní displej zobrazí. Nabízí elegantnější, extravagantnější i sportovní možnosti pro každou příležitost, a když si nevyberete, můžete si stáhnout desítky dalších vzhledů z aplikace Garmin Connect.
Test chytrých hodinek TickWatch E3 aneb když chcete Google na zápěstí

Ovládání: Intuitivní kombinace dotyků a tlačítek

Přehledné a intuitivní ovládání je něčím, co uživatelé považují tak nějak za samozřejmost. Garmin byl v tomto směru vždy trošku svérázný. Na jedné straně má klasické (pro dlouhodobé uživatele značky až kultovní) tlačítkové ovládání mnoho výhod, nicméně spoustu nováčků může i odradit. Venu 2 přichází s kombinací, která „garmiňákům“ přinese to, na co jsou zvyklí (např. kruhové menu hlavní nabídky, pravé horní „výběrové“ a dolní „vracecí“ tlačítko), ale zároveň se už velmi blíží modernímu rozhraní typu Apple nebo Samsung.

Spojení toho nejlepšího z obou přístupů k ovládání mi naprosto vyhovuje. Tlačítkem vybírám a spouštím nebo pauzuji aktivitu. Dlouhé stlačení pro zobrazení menu hlavní nabídky a nastavení a personalizace hodinek. Pro zobrazení denních aktivit ale stačí jen potáhnout po aktivovaném displeji. Potáhnutí doprava pak zobrazí rychlou volbu – já jsem si nastavila Garmin Pay. Nový operační systém přináší nejen modernější design, ale i intuitivnější listování: Jednotlivé položky menu „rotují“ na řádcích a nezabírají celou obrazovku – to přispívá k přehlednosti a orientaci v „útrobách“ softwaru. 

Intuitivní a „bezpečné“ ovládání
Ačkoli Garmin Venu 2S mají citlivý dotykový displej, všechny „zásadní úkony“ je potřeba potvrdit tlačítkem. Po „pauznutí“ aktivity se objeví jasně oddělené možnosti: „Pokračovat“ (pravým horním tlačítkem), červené „zahodit“ se symbolem popelnice (dotykové, které je ale třeba následně potvrdit tlačítkem) a zelené ukončení symbolem „fajfky“. Pouze u poslední možnosti hodinky aktivitu ukládají ihned a pak už nejde obnovit. Takže pozor – ukládat vždy až opravdu v cíli!

Funkce

Nadstandardní výbava. Tu člověk u značky Garmin už tak trošku čeká. I proto jsem vybírala spíš podle vzhledu displeje – Garminu prostě věřím, že by hodinky za deset tisíc neochudil o nic, co do nich patří. Hodinky nabízejí jak funkce „pro život“, tak pro sport. Do první skupiny patří hledání telefonu, bezkontaktní platby Garmin Pay nebo vnitřní úložiště pro hudbu (až 650 skladeb). Samozřejmostí pak jsou budík, stopky, časovač, kalendář nebo předpověď počasí. Biometrické senzory měří tep a okysličení krve a hlídají jak vaše „klidové“ zdravotní parametry, tak měří výkon při aktivitě.

Sportovní a fitness funkce zahrnují počet kroků, nachozenou vzdálenost, kalorie, ale i vystoupaná patra a minuty intenzivní aktivity. U těchto položek si lze nastavit vlastní denní cíle, po jejichž splnění vás hodinky pochválí veselou, ale decentní grafickou „oslavou“ na displeji. Při outdoorových aktivitách hodinky využívají senzory GPS, GLONASS a Galileo, zaznamenávají stoupání, nadmořskou výšku, tlak vzduchu a využít lze i kompas a senzor teploty – to jsou funkce shodné (a srovnatelně přesné) s modelem Fénix 6. Na tak stylové hodinky hodně solidní výbava.

Sporty pro náročné i chytré režimy
Garmin Venu 2S mají přednastavených 30 sportovních režimů, včetně třeba „moderního“ HIIT nebo lezení po umělé stěně. K dispozici jsou animované tréninky pro jednotlivé sporty i kompletní tréninkové plány, především pro běh. Režim plavání dokáže automaticky rozpoznat styl. Automaticky hodinky rozpoznají i běh nebo jízdu na kole a začnou po pár sekundách zaznamenávat aktivitu (třeba i běh na tramvaj). Nechybí bezpečnostní funkce LiveTrack (sledování aktivity vašimi kontakty) a detekce pádu při aktivitě a podání hlášení vašim kontaktům pro případ nouze.

Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová
Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová
Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová
Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová
Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová
Garmin Venu 2S. Foto: Karolína Hornová

Garmin Venu 2S při sportu i v životě

Pohodlí bez kompromisů. To jsem od nových Garmin Venu 2S očekávala a taky jsem je dostala. Nemusela jsem se rozhodovat, zda pořídit elegantní hodinky, ochuzené o sportovní funkce, které možná úplně nepotřebuji, ale rozhodně chci, ani nosit na útlém zápěstí něco velkého, humpoláckého. Hodinky díky velikosti, hmotnosti a pohodlnému řemínku na ruce téměř nevnímám (Konečně!), takže v nich i spím a naplno využívám monitoring spánku, který je stejný jako v modelu Fénix 6. Přijde mi, že funguje velmi přesně a výsledky i doporučení odpovídají tomu, jak se druhý den v závislosti na (ne)kvalitě spánku cítím.

Není stres jako stres. Monitoring stresu jsem nikdy moc nevyužívala – mám pocit, že žádný stres nemám. S Venu 2S ho sleduji a zaznamenala jsem zajímavé situace, které hodinky vyhodnotily jako výrazně stresové oproti mému normálu: Téměř vždy volantem při dopravní zácpě v centru Prahy (nepřekvapivě), a dvakrát v průběhu party s přísunem většího množství alkoholu (trošku překvapivě). Oba večírky jsem si užívala a měla dobrou náladu, ale hodinky to odhalily správně – alkohol působí na organismus jako stresor a i z tohoto důvodu bychom to s ním neměli přehánět. Stejně tak mě vyvedly z omylu, když jsem ráno po akci měla dojem, že jsem spala jako zabitá – spánek byl dlouhý, ale méně kvalitní než obvykle. Pocitově také nic moc a pohled na hodnotu Body Battery to potvrdil – 70 %.

Solidní monitoring aktivity. To jsem od Garminů tak nějak čekala, nicméně stejně mě pár věcí překvapilo – třeba přesnost zaznamenané trasy. Při srovnání tras, které jsme běželi ve dvojici, byl GPS výstup z Venu 2S často výrazně přesnější než z modelu Garmin Forerunner 945. I snímání tepu a okysličení krve je citlivé – hodinky mají oproti první generaci více optických senzorů. Na základě měření pak Venu 2S určují i VO2max (tedy stav kondice) a doporučují typy tréninku pro její zlepšení. Nadchla mě přítomnost barometrického výškoměru a jeho automatické kalibrace – stačí počkat 30 vteřin po zvolení aktivity a nalezení GPS signálu. Při běhání po pražských kopcích byl výstup z výškoměru přesný s odchylkou 1–2 m.

Více zdraví ale neméně sportu. Hodinky Venu 2S mohou v mnoha sportovních funkcích konkurovat Fénixům. Novou softwarovou platformou je z mnoha pohledů předčily, stejně jako designem (což ale může být subjektivní názor). Jsou to ale zároveň i chytré hodinky, určené i pro „běžný život“. Velmi široká je tak nabídka zdravotních funkcí, jako je monitoring menstruačního cyklu, zmíněná funkce Body Battery, která při pravidelném nošení „garminovsky“ přesně odráží reálný pocit množství energie nebo únavy, nebo výpočet metabolického věku. K němu je zapotřebí zadat do aplikace svou hmotnost (ideálně pomocí měření na chytré váze Garmin Index). Prý je mi o šest let míň – taková informace potěší.

Prodloužená „ruka“ telefonu. Mým zápěstím už prošlo hodně garminů a musím uznat, že Venu 2S se mi povedlo nejlépe zakomponovat do života. Nemám problém nosit je „non-stop“ a konečně využívám i funkci Garmin Pay (i díky dotykovému displeji, kde se mnohem příjemněji zadává PIN). Moc se mi líbilo zobrazování upozornění a zpráv s podporou české diakritiky i (oproti bezdotykovým garminům) snadnější odesílání předvolených zpráv. Funkce vyhledání telefonu není nová, ale poprvé jsem zakusila, jak dokáže ušetřit nervy – díky hodinkám jsem rychle zjistila, že mobil leží pod sedačkou v autě a není ztracený (a dávno ukradený) někde u benzínky.

Výdrž. To je v kontextu hodinek s AMOLED displejem a relativně tenkým tělem hodně skloňovaný pojem. Na „internetech“ najdeme rozmezí od 8 hodin po 10 až 11 dní. Prvního čísla se nelekejte – jde o stav se všemi zapnutými senzory, spuštěnou GPS aktivitou a nepřetržitě přehrávanou hudbou. Druhá informace je zase bez GPS v „omezeném“ režimu chytrých hodinek. Zlatý střed, který jsem zaznamenala já, bylo minimálně šest dnů při běžném užívání: Tedy neustálé připojení Bluetooth, zapnuté senzory (včetně nepřetržitého snímání okysličení krve), s monitoringem spánku a každodenní minimálně hodinovou GPS aktivitou. Výdrž tedy považuji za naprosto dostačující. 

Test: Samsung Galaxy Watch4 Classic. Na rovinu o tom, jak jsou skvělé i nedokonalé

Mínusy

Nikdo není dokonalý a i u Garmin Venu 2S se pár nevýhod najde. 

Chybějící možnost „obnovit později“ po pozastavení aktivity se mě dotkla nejvíce. U běhání to nevadí, ale během celodenní cyklistiky se zastávkou v restauraci to už zamrzí. Hodinky sice výrazně upozorní na blížící se automatické uložení, ale když máte vypnuté „vrnění“, nemusíte si signálu všimnout a aktivitu na vteřinu spustit, znovu pozastavit a celý proces oddálit. 

Absence zvukových signálů mně osobně nevadila, zvlášť když si vzpomenu na deprimující zvuky při animovaném tréninku u Fénixů, které se mi po několik minut nedařilo deaktivovat. Cyklisté ale často hodinky používají jako cyklocomputer (upevněné na řídítka) a propojené třeba s radarem Garmin Varia. Hodinky pak pípnou, když se blíží auto. V případě „němých“ Venu 2 se musíme spokojit pouze s grafickou signalizací, nebo vrněním, ale to zase musíme mít hodinky na zápěstí, což je na kole méně praktické.

Sladěné tělo s řemínkem. Zní to jako plus, ale může to být i mínus. Designu hodinek nemám co vytknout, stejně jako nabídce barevných kombinací, ze které si vybere každý. Tělo hodinek má ale (stejně jako třeba u Fénixů nebo Vívoactive) stejnou barvu jako řemínek. Díky systému Quick Release ho tak sice rychle vyměníte za nový, ten ale musíte velmi pečlivě vybírat, aby se netloukl s barvou těla. Standardní řemínek je ale tak pěkný, že o výměně možná ani nebudete uvažovat. 

Shrnutí: Konečně univerzální hodinky na sport i do divadla

Co dodat? Příznivci (a především příznivkyně) značky Garmin mají konečně hodinky, které mohou nosit kamkoli. Cena nových Venu 2S není nízká, ale za necelých deset tisíc si kupujeme univerzálnost, která se z pohledu „cost per wear“, tedy ceny v přepočtu na jedno nošení, rozhodně vyplatí. Hodinky zvládnou monitorovat i náročné sportovní aktivity, mají solidní výdrž a nechybí jim všechny potřebné funkce pro život (na rozdíl třeba od vysoce elegantních, „městských“ Garmin Lily, které nemají platební funkci Garmin Pay). To vše v opravdu povedeném a – v dobrém slova smyslu – až „negarminovském“ designu, který ale zároveň zachovává to hlavní, na co jsme u značky zvyklí. A přidává i něco navíc, mimo jiné zcela nový operační systém „moderního typu“. Takhle si představuji novou generaci!

Garmin Venu 2S
Placení hodinkami: ano
Displej: AMOLED
Hudba: ano
Sledování zdraví: tep, pulzní oxymetr, zdraví žen a další
GPS: ano
Cena: 9 990 Kč
Pozitiva: vzhled, displej, hmotnost
Negativa: postrádá zvukové signály
24. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Cestování s kolem
Kola

S kolem do letadla krok za krokem: Jde to snadno a někdy i zdarma

od Karolína Hornová 23. 9. 2021
autor Karolína Hornová

Které letecké společnosti dokáží kolo přepravit zdarma nebo v ceně příplatku za odbavené zavazadlo? Jak vybrat kufr na kolo, který se „nezasekne“ v přepravě, a lze jízdní kolo převážet letadlem v papírové krabici? Připravíme vás a vaše kolo na vaši první společnou cestu letadlem krok za krokem.

Ať chceme nebo ne, pomalu nastává období, kdy se musíme rozhodnout: Buď natáhneme návleky, větrovky a dlouhé rukavice, nebo sobě a svému kolu zarezervujeme místo v letu na Mallorku, Kanárské ostrovy, Portugalsko nebo jiné destinace, kde na vás čekají hladké silnice, šotolinové cesty (záleží, co preferujete), zalité středomořským sluncem.

Je to rozhodně příjemné zpestření cyklistické sezóny obzvláště pro ty, kteří trpí v chladu na astma nebo mají citlivé klouby k prochladnutí.

Táhnout kolo do letadla a celou cestu trnout nad jeho osudem, zní jako něco, co si možná radši odpustíme a zvolíme půjčení kola na místě. Pojďme si ale hned na začátku udělat rychlé srovnání: Při správném výběru aerolinií s vámi vaše kolo může letět zdarma a navíc ušetříte až sedm tisíc za půjčení kola na týden ve vaší destinaci. Na místě se pak vyhnete cestě do půjčovny a budete moci hned po snídani nasednout na kolo, jehož geometrie vám perfektně sedne. Co víc si přát? Ano, ještě tu fotku na vrcholu Pico de las Nieves se svým vlastním kolem.

Před koupí letenky: Ověřte si pravidla aerolinek

Každá letecká společnost má trošku jiná pravidla. Třeba ČSA/Smartwings (jejichž lety spojují Prahu právě s oblíbenými Kanárskými ostrovy a Mallorkou) patří k aerolinkám s poměrně vysokými limity na rozměr a hmotnost odbaveného zavazadla. Konkrétně to je 250 cm (součet délky, výšky a šířky zavazadla nebo krabice), což některé kufry a tašky na kola (ale i krabice od kol) splňují. Váhový limit u ČSA je 32 kg, takže ke kolu můžete často v klidu přihodit navíc i další vybavení nebo oblečení (kterým lze krabici i vycpat) a jako další zavazadlo vám tak postačí už jen příruční kufr.

U nízkonákladových aerolinek bývá limit odbaveného zavazadla o něco nižší, i tak byste se s kolem měli vejít. Letecké společnosti často také nabízejí speciální službu přepravy sportovního vybavení (jako třeba lyže, surf, nebo právě kolo). Zde se přímo počítá s většími rozměry (opět záleží na společnosti – pár příkladů najdete níže). Je to dražší, ale dobrá volba pro „nerváky“, kteří chtějí mít jistotu, že se nebudou po cestě muset dohadovat. Orientační ceny přepravy sportovní výbavy jsou 1.000 až 1.500 Kč za let, konkrétně třeba 1 530 Kč (ČSA), 30 eur (WizzAir), 60 eur (Ryanair), 1 100 Kč (Easy Jet).

Sportem k trvalé invaliditě? Cvičení chrání běžce i cyklisty před zraněním. Znáte Redcord?

Co projde? Aneb odbavování v praxi

Aerolinky celkem běžně odbavují kola v lepenkové krabici na kolo i speciálním kufru jako odbavené zavazadlo. Často tolerují i to, že krabice trochu překračuje oficiálně dané rozměry – především na linkách, kde jsou na přepravu kol zvyklí, a v případě organizovaných cyklo zájezdů. Vždy si ale raději tuto možnost ověřte – ideálně už před koupí letenky. Pokud totiž společnost nabízí jak možnost přikoupení odbaveného zavazadla, tak možnost přepravy sportovního vybavení, bude lepší si rovnou objednat druhou možnost – cenový rozdíl nebývá tak markantní a s ním si koupíte i trochu klidu navíc.

Na některých menších nebo starších letištích nadrozměrná zavazadla nemusejí projít přepravními dveřmi a pásy. S koupí „přepravy sportovního vybavení“ odbouráte i případné dohady na přestupu nebo v cíli. Ty v případě přepravy kola ale ze zkušenosti cyklistů z kategorie „frequent flyer“ nehrozí: Se zabaleným kolem (i když lehce nadrozměrným) vás většinou ani nepošlou k přepážce pro odbavení nadrozměrných zavazadel a obecně platí, že by délka krabice neměla překročit 150 cm – pokud si tento rozměr pohlídáte, měli byste projít všude.

Bezpečnost: Jak zabalit kolo na cestu letadlem

Každý někdy z nás viděl, jak „kluci na cargu“ zacházejí se zavazadly. Všechno musí odsýpat co nejrychleji a personál nemá čas (a přiznejme si, často ani chuť), přenášet naši bagáž v rukavičkách. Ať už kolo umisťujete do krabice nebo kufru, je namístě prostor zavazadla pořádně vycpat. Dvojnásob to platí o měkkém přepravním vaku na kolo. Před zabalením bude třeba sundat kola – minimálně přední. Zvláštní pozornost věnujte přehazovačce – ta je (spolu s páčkami na řídítkách) nejnáchylnější k poškození, takže je obojí radno obalit „do koule“ pomocí bublinkové fólie nebo pruhů molitanu.

Následně obalte i rám a ráfky (obzvlášť pečliví buďte v případě karbonu). Speciálně tvarovaný tvrdý kufr takto „ošetřené“ kolo pak už dostatečně podrží. Pokud ne (nebo pokud používáte krabici či vak), vycpěte celý prostor – buď neekologickými, ale praktickými vzduchovými sáčky, nebo oblečením, které vám uvolní místo v příručním zavazadle. Pokud kolo vezete v krabici, zpevněte její rohy a hrany páskou (nejlépe izolační „gafou“) a krabici doma nebo na letišti obalte fólií, aby byla po cestě co nejvíce zpevněná (a také chráněná před případným deštěm a použitelná i pro návrat).

Konkrétní tipy pro balení kola
·        Skvělou vychytávkou na ochranu rámu jsou podélně rozříznuté pěnové izolační trubky.
·        Před zabalením zafixujte řetěz tak, aby se nedostal mimo převodníky.
·        Sundaná řídítka pevně zafixujte k rámu, ale tak, abyste nezdeformovali bovdeny.
·        Sundejte pedály, cyclocomputer a osvětlení, zabalte a zafixujte.
·        Sundejte nebo obalte i rychloupínáky kol (mohou prorazit krabici).
·        Drobné komponenty přichyťte k rámu páskou nebo zdrhovacími pásky.
·        Dbejte na to, aby se nikde nemohl třít „kov o kov“ a vše bylo pevně uchyceno.
·        Pokud se zadní kolo vejde do krabice či kufru, nesundávejte ho, pomůže chránit převodníky.
·        Pevnou lepicí pásku a zdrhovací plastové pásky přibalte navíc i na cestu zpět.
·        Případné deformaci rámu zabráníte vložením plastových rozpěrek mezi patky vidlic.
·        Nakonec přibalte i veškeré nářadí, kterým jste kolo rozebrali, na cestu zpět.

Jak vybrat zavazadlo na přepravu kola

Limity leteckých společností pro přepravu odbaveného zavazadla jsou různé. Některé dovolují převézt kolo jako odbavené zavazadlo (tedy zdarma či za poměrně nízký poplatek). Je tomu tak u zmíněných ČSA (součet tří stran zavazadla do 250 cm). Easy Jet povoluje dokonce 275 cm. WizzAir odbaví i „obří“ zavazadlo 140 × 119 × 171. Váhové limity zmíněných společností jsou shodné – 32 kg.  Naopak společnosti KLM, AirFrance a Lufthansa pouze 150 cm (ale umožňují odbavení sportovního vybavení do součtu rozměrů 300 cm za poplatek – podobně to má i Swiss Air, SAS nebo British Airways). V takovém případě nemusíte velikost obalu na kolo příliš řešit.

Tipy na „cyklokufry“ do letadla (do 250 cm)
Thule RoundTrip Pro (126 × 30 × 89, 8,6 kg, pevná taška s kolečky, kapsami a integrovaným montážním stojanem)
Thule RoundTrip Traveller (130 × 38 × 81, 7,7 kg, pevná taška, externí kapsy na kola a kapsy na komponenty, kolečka)
Kufr na kolo Force (128 × 18 × 90 cm, 9kg, skořepina s kolečky, ochranná pěna uvnitř)
Scott Premium 2.0 (138 × 30 × 80, 8,6 kg, pevná taška na kolečkách, hliníkové výztuhy)
Acepac Bike transport bag (130 × 30 × 80 , 4,5 kg, měkká polstrovaná taška s úchytem na rám a řídítka)
Scicon Cycle Bag Travel Plus (117 × 20 × 82 cm, 2,4 kg, měkký vak s ochrannou pěnou uvnitř)
Krabice na kolo z cykloprodejny (rozměry od 130 × 30 × 80 cm – krabice jednotlivých značek se velikostí liší)

Kde sehnat obal na přepravu kola letadlem?

Krabici na kolo seženete zdarma téměř v jakémkoli obchodě s jízdními koly, kde budou rádi, že se zbaví „odpadu“. Velkou krabici seženete i v prodejně obalových materiálů za cenu mezi 100 a 200 Kč. Seženete zde i lehké výplňové materiály (vzduchové sáčky, bublinkové fólie apod.)

Zapůjčení speciálního přepravního obalu na kolo za dobrou cenu nabízejí některé prodejny a půjčovny kol a cyklistického vybavení. (Např. Triexpert tuto službu nabízí za 150 Kč na den, Půjčovna kol Tábor za 75 Kč, třinecký Androit Bike za 1.050 Kč na týden a podobně.)

Kufr na přepravu kola se vyplatí koupit, cestujete-li často (a také, když vás čekají další přesuny). Měkké tašky seženete za cenu od 3.000 Kč, tvrdé (které jsou pro kolo bezpečnější) od 5 (základní skořepinový kufr nebo vyztužená taška) až do 15 tisíc (kufry s kompletní bezpečnostní výbavou).

Osobní tipy pro cestování s kolem

S přikoupením zavazadla neváhejte. Pokud si chcete koupit letenku a až pak si rozmyslet, zda poletíte s vlastním kolem, nebo si bicykl půjčíte, není to dobrý nápad – cena odbaveného zavazadla, zakoupeného online s letenkou činí od 600 do 1000 Kč. Dokoupení online posléze je často dražší (někdy i za stejnou cenu jako přímo na letišti, a to až za 1 500 Kč, v závislosti na zvoleném přepravci).

Připravte si důkazy. I když se kola v krabicích běžně odbavují, nikdy nevíte, na koho na přepážce narazíte. Pro snížení cestovní horečky je radno si tento fakt vždy ověřit u přepravce, nejlépe pomocí e-mailu, který budete mít v mobilu nebo vytištěný s sebou pro případ „prokazování důkazů“. V dotazu vždy udejte cílové letiště i letiště, kterými bude probíhat případný transfer.

Krabici důkladně označte: Jméno, adresa, e-mail, telefon včetně předčíslí, ale také adresa cílové destinace (a třeba i číslo do hotelu) – to vše pomůže vaše kolo dopravit do cíle v případě ztráty při přestupu. Visačku pro všechny případy umístěte i dovnitř krabice přímo na kolo. Nalézt ztracené zavazadlo co nejrychleji pomůže i výrazné označení (specifická barva nebo obrázek na krabici).

Přibalte pomůcky na transfer. Velká krabice s kolem je na transfer z letiště velmi neforemná. Přibalte si do příručního zavazadla dva popruhy se sponou („kurty“), ze kterých si vytvoříte ramenní popruh, nebo přibalíte měkčený popruh od sportovní tašky, který za kurty přichytíte. Možností je ale více – pomoci může i dostatečné množství gafa pásky, z níž vymodelujete „ucho“.

Co když se s kolem něco stane

Kryje cestovní pojištění poškození kola i při přepravě letadlem? Zeptali jsme se vedoucího Tomáše Reitermanna z Odboru pojištění občanů v Kooperativě. Z odpovědi vyplývá, že v letadle za kolo zodpovídá přepravce a případnou škodu musíte řešit s ním.

Cestovní pojištění se ale rozhodně vyplatí sjednat a prostudujte si, jak máte pojištěné zavazadlo, jelikož kolo se za zavazadlo považuje. Můžete se poohlédnout i po speciálním připojištění. „Pro sportovně založené rodiny a jednotlivce máme Pojištění sportovní výbavy FIT. Pojištění jsme koncipovali tak, aby pokrylo velmi širokou škálu škod, které mohou na sportovní výbavě vzniknout. A to jak při jejím uskladnění, krátkodobém odložení nebo přepravě, tak i při amatérském sportování,“ popisuje Tomáš Reitermann.

23. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
BěháníBěžecké botyVybaveníZávodní boty

Test: Takto vypadají boty s nejlepší možnou přilnavostí Adizero Adios Pro 2.0

od Vít Kněžínek 22. 9. 2021
autor Vít Kněžínek

Adidas historicky patří mezi giganty v oblasti výkonnostního silničního běhání. Svého času sbírali atleti s modelem Adios na nohách jeden světový rekord za druhým. Jenže pak přišel odklon od výkonu k lifestylu a adidas dobrovolně vyklidil závodní pole. Mezitím přišla éra karbonu a ještě před rokem to vypadalo, že německá značka nemá zájem se v této nově vznikající kategorii bot výrazněji angažovat.

Mezitím se ale z karbonových “superbot” stal naprostý fenomén a žádný atlet se nechtěl ochudit o benefit, který tato nová konstrukce bot přináší. V adidasu tak naštěstí otočili list a na podzim roku 2020 přichází na scénu Adios Pro, které se okamžitě podepsaly pod řadou světových rekordů na půlmaratonské distanci. Recenzi na tento model si můžete přečíst zde.

Je vidět, že výkonnostní kategorie vybavení je v adidasu opět v kurzu, protože od uvedení Adios Pro se objevilo spoustu podobně laděných novinek. Od předimenzovaných Prime X přes tréninkovou tempovku Boston 10 (její recenze zde) až po novou generaci Adios Pro 2, kterým se budeme věnovat na následujících řádcích.

Citlivě zvolená vylepšení

Úplně první pokus adidasu o implementaci karbonu nesl jméno Adizero Pro. Tahle bota sice vůbec není špatná, ale k tomu nejlepšímu z kategorie závodních karbonových bot měla hodně daleko.

Adios Pro je úplně jiný příběh, protože už při své premiéře tento model dosahoval velmi vysoké úrovně a nezbylo příliš prostoru na možná vylepšení. Je proto jedině dobře, že Adios Pro 2 staví na osvědčených základech a místo revoluce nabízí “pouze” citlivá vylepšení svého předchůdce. Nutno podotknout, že změny se nevyhly žádnému z konstrukčních prvků a Adios Pro 2 tak přichází s novou podešví, mezipodešví i svrškem. Celkový dojem se ale mezi první a druhou generací příliš neliší a okamžitě po obutí poznáte, že charakter obou bot je velmi podobný.

Při pohledu na Adios Pro 2 začneme od podlahy. Druhá generace této karbonové superzávodky je podražená tenkou vrstvou měkké a extrémně přilnavé směsi Continental. Díky tomu bota drží jako přibitá prakticky na jakémkoliv povrchu za sucha i za mokra. Asi není třeba dodávat, že výjimku přirozeně tvoří bahno a podmáčený povrch, kam Adios Pro nepatří a kde se díky absolutně hladkému vzorku nechytá.

Přilnavost nové podešve je nejvyšší možná a řadí se mezi to nejlepší mezi silničními botami vůbec. Počítejte ale s nižší životností, která je pro takto měkkou a lepivou pryžovou směs typická. Vzhledem k celkově nízké životnosti karbonových závodek by to ale nemělo představovat žádný vážnější problém.

Mezipodešev i nadále stojí na tlumicí vrstvě o mohutnosti 39 milimetrů. Lehce se ale zvýšil drop z 8,5 na 10 milimetrů. Tento rozdíl prakticky nemáte šanci rozpoznat. I přes poměrně vysoký sklon mezi patou a špičkou je ale Adios Pro 2 díky vyladěné geometrii velmi příjemnou botou pro běh přes střed chodidla. Vysoký sklon pak pomáhá urychlit přechod z dopadové do odrazové fáze a především šetří vaše lýtka a achilovky, které nemusí při každém dopadu pumpovat tak hluboko jako u bot s výrazně nižším dropem.

  • adidas Adizero Adios Pro 2.0. Foto: Vít Kněžínek
  • adidas Adizero Adios Pro 2.0. Foto: Vít Kněžínek
  • adidas Adizero Adios Pro 2.0. Foto: Vít Kněžínek

Z tlumení se uřezávalo kvůli hmotnosti

Tlumení samo o sobě je stále tvořeno ultralehkou a extrémně energetickou pěnou Lightstrike Pro. Ta pod chodidlem působí jako marshmallow a trampolína v jednom. Měkkost dopadu je opravdu velmi vysoká. Stejně jako energetická návratnost, která vás doslova katapultuje do odrazové fáze. Vše je tedy přesně tak, jak má být, protože mohutná vrstva energetické pěny tvoří základ úspěchu všech tzv. “superbot”.

Kromě lehce odlišné geometrie se druhá generace Adios Pro odlišuje i strategicky vyřezanými kousky pěny za účelem snížení hmotnosti, která se tak dostává na 215 gramů ve velikosti UK8. To je o 10 gramů méně, než kolik vážily Adios Pro 1.

Samozřejmostí jsou zakřivené karbonové pruty, tzv. Energy Rods, které suplují tradiční karbonový plát; zvedají podélnou tuhost na maximum a zajišťují nejvyšší možný přenos energie do odrazu.

Lehkých změn se dočkal i svršek. Ten je velmi těsně vypasovaný kolem paty a nártu, ale v přední části dává chodidlu velké množství prostoru. Kromě upraveného tvaru je nový i průhledný materiál Celermesh, který slibuje vyšší prodyšnost. Osobně jsem neměl s prodyšností problém ani u první verze a přínos úprav svršku vidím především v pohodlnějším a stabilnějším fitu. Obzvlášť jazyk totiž nebyl u Adios Pro 1 zdaleka dokonalý.

Ve výsledku je adidas Adios Pro 2 dalším krokem vpřed pro už tak velmi úspěšnou botu, která patří mezi to nejrychlejší a nejlepší v oblasti silničních závodních modelů. Celá konstrukce pracuje přesně tak jak má se všemi svými výhodami (maximální boost rychlosti a úspora energie) i nevýhodami (nevhodnost využití mimo ideální podmínky jako je hladký asfalt, nebo dráha).

Největší benefit bota přináší při dynamickém pojetí běhu a ve svižnějších tempech (pod 4:00/km). Hledáte-li nekompromisní long-distance závodní botu, která dokáže podpořit váš výkon, pak Adios Pro rozhodně patří mezi žhavé kandidáty. 

adidas Adizero Adios Pro 2.0
Hmotnost: 215 g (UK 8)
Drop: 9,5mm
Tlumení: 39,5 mm
Karbon: ano (pruty Energy Rods)
Cena: 5 899 Kč
Klady: extrémní energetická návratnost a vysoká dynamika, skvěle funguje pro podporu výkonu a úsporu energie, vynikající přilnavost, drobné úpravy vylepšují původní verzi Adios Pro 1
Zápory: nižší stabilita – poznáte na nerovném povrchu, při prudkých obrátkách, nebo při nestabilním chodidle; nižší životnost použitých materiálů
Test: Mrštné i citlivé závodky od Scottu Kinabalu RC 2.0 šlapou dobře na plyn
22. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Nezařazené

Recenze: Tato čelovka je diblík, všude se vejde a nic neváží. Má i SOS světlo

od Magdaléna Ondrášová 20. 9. 2021
autor Magdaléna Ondrášová

Pravda, testovala jsem už čelní svítilny i se silnějším svitem, předností Fenix HM51R RUBY V2.0 jsou ale její rozměr a hmotnost, díky kterým se nebudete muset rozhodovat, zda ji brát s sebou. Má tak ambice stát se skutečným parťákem. 

Důvodů, proč si čelovku pořídit, je pro aktivního člověka mnoho. Hlavním důvodem by mohlo být třeba běhání za tmy. Je však fajn mít doma svítilnu, která bude k dispozici i v dalších případech a testovaný model má dobře našlápnuto se jím stát.

Do rukou se mi dostala nová čelovka z rodiny Fenix, jejichž modely v testech obstály již v minulosti. Je menší, lehčí a také slabší. Co by se ale mohlo zdát jako nevýhoda, může být pro někoho předností. Řeč je o poslední jmenované vlastnosti. 

Pět stupňů intenzity svitu

Maximální výkon této čelovky je totiž „jen“ 700 lumenů (výdrž při tomto režimu 0,5 hodiny), čímž bych ji zařadila mezi standard. Pro představu, v tomto nejvyšším režimu ji použijete k přisvícení, například, když ztratíte orientaci v terénu nebo budete chtít zaměřit a oslepit divočáka 120 metrů vzdáleného. K samotnému běhu vám postačí slabší výkon. Vybírat budete dle náročnosti terénu a vlastní bystrozrakosti mezi režimem 400 (1,5 hodiny) a 150 lumenů (2,5 hodiny).

Zbývají už jen dva slabší režimy, 50 lumenů (8 hodin), které se hodí k chůzi nebo, jak já říkám, záchodové světélko se 3 lumeny (120 hodin).

Než budeme hodnotit, pro koho se tato čelovka tedy hodí, pojďme si ji představit i z dalších praktických stránek.

Postrach stezek. Neviditelný běžec, který děsí, osvícený, který oslepuje

Pohodlí na hlavě i v kapse

Čelní svítilna je na svém místě uchycena jedním gumovým (nastavitelným) páskem s protiskluzovou úpravou. Část obvodu pásku je z vnitřní strany opatřen silikonem. Osobně preferuji ještě jištění středovým páskem vedoucím od týlu k čelu (přes temeno hlavy). Modelu RUBY ale nechybí, jelikož 80 gramů včetně pásku i akumulátoru je legrační „zátěž“. 

A tím se dostáváme k největším přednostem testované čelovky. Dovedu si představit, že nízkou hmotnost ocení každý, ale především lidé trpící bolestmi hlavy, na krční páteř nebo například starší lidé. 

Váha je dána rozměry, které jsou opravdu kapesní (66 × 36 × 32 mm). To dělá z této čelovky parťáka, který nebude ležet doma ve chvíli, kdy jej budete nejvíc potřebovat. Protože přibalit či nepřibalit „vrabce“ pro všechny případy s sebou opravdu není věc, nad kterou byste se pozastavili a vás tak nikde nepřekvapí tma „s holubem doma na polici“.

  • Testovaná svítilna uprostřed. Nahoře výkonnější, ale také větší model, níže velmi starý model. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Čelovka je dobíjecí nebo na jednorázový akumulátor. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Malé rozměry, na délku nemá ani 7 cm. Foto: Magdaléna Ondrášová

Praktické všestranné použití

Uchycení

Tělo svítilny je uloženo v kolébce jištěné páskem. Do té se zasouvá pomocí spony. Kužel světla (při nasazení na hlavě) jde tak natáčet pouze vertikálně. Horizontálně pak otáčením vlastního krku. Ve chvíli, kdy vyjmete tělo z kolébky, máte kromě třímání v ruce dvě další praktické možnosti:

  1. sponou si připevnit svítilnu na příklad za kapsu nebo poutko batohu,
  2. „přilepit“ svítilnu integrovaným magnetem v koncovce na cokoliv železného – třeba v dílně se to bude hodit.

SOS nebo blikačka

Svítilna může posloužit i jako blikačka. Disponuje červeným světlem o síle 5 lumenů. Stálé má výdrž 36 hodin, blikání či SOS režim pak 72 hodin (nebo dokonce 1 lumen 100 hodin, ale tady si prakticky nedokážu představit, k čemu to využít). SOS světlo znamená, že se střídají tři krátké, tři dlouhé a tři krátké zablikání.

Obsluha

Ačkoliv máme k dispozici jediné tlačítko, velmi dobře a rychle se ovládá a orientuje v přepínání režimů, a to i ve chvíli, kdy je svítilna usazena na hlavě. Pokud na to intuitivně nepřijdete sami, vše je popsáno v návodu. Dlouhý stisk – zapnutí a vypnutí, krátké stisky – výběr intenzity, dvojitý stisk – přepínání bílého a červeného světla. Čelovka si po vypnutí pamatuje poslední zvolený režim a na tom se zase příště zapne.

  • Fenix HM51R RUBY V2.0. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Fenix HM51R RUBY V2.0. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Klips na těle svítilny. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Čelovku drží magnet. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Nabíjení pomocí USB-C kabelu. Foto: Magdaléna Ondrášová
  • Mód červeného světla. Foto: Erik Ondráš

Nabíjení

Využít můžete nabíjecí akumulátor, kterému dodáte „šťávu“ dnes již rozšířeným USB-C kabelem (součástí balení), nebo si do kapsy či na dovolenou můžete přihodit pro jistotu jednorázový akumulátor. USB-C vstup disponuje gumovou krytkou, která dostatečně chrání otvor. Dejte si dobrý pozor, abyste krytku nezapomněli po ukončení nabíjení použít a do vstupu se vám nedostával prach a vlhkost, bude se špatně čistit. Řešení nabíjení u jiného modelu čelovky, pomocí magnetického konektoru, mi přišlo šťastnější.

Odolnost

Tělo je ze slitiny leteckého hliníku a působí velmi bytelně. Při bližším ohledání je precizně zpracované. Výrobce slibuje odolnost proti nárazu z výšky dvou metrů, proti prachu a také voděodolnost IP68. Údajně čelovka přežije, i když vám upadne do hloubky dvou metrů a bude tam na vás čekat čtyři hodiny. To jsem opravdu nezkoušela.

Parťák pro všechny případy

Suma sumárum tady máme mravence Ferdu, lehkého malého pomocníka, který vás nenechá na holičkách. Neosloví ultramaratonce a skyrunnery, kteří opravdu potřebují stroj s delší výdrží. 

Fenix HM51R RUBY V2.0 perfektně poslouží těm, kteří se mohou vyskytnout venku po setmění a může je to zaskočit. Malého pomocníka v kapse ani neucítí a bude připraven kdykoliv na „šichtu“. Ať už si chcete zaběhat svých deset kilometrů v zimě, kdy se brzy stmívá (čelovka), nebo se protáhne pěší výlet a budete se pohybovat v krajnici silnice (červená blikačka), nebo píchnete na kole a výlet se protáhne do setmění (k čelovce se dají dokoupit různé doplňky a úchyty). Doma, na výletě, pod stanem, v dílně, pracant za přijatelnou cenu vás, troufám si říct, nezklame. 

A nezapomeňte, je sice důležité vidět, ale někdy je mnohem důležitější být viděn!

Čelní svítilna Fenix HM51R RUBY V2.0
Výkon: až 700 lm
Výdrž: max. 120 h
Rozměry: 66 × 36 × 32 mm
Barva světla: neutrální bílá (4000-5000 K), červená 
Voděodolnost: IP68, 2 m
Světelný zdroj: Cree XP-G3, Everlight 2835  
Napájení: 1x CR123A, 1x RCR123A, USB-C dobíjení
Hmotnost: 80 g 
Cena: 1 699 Kč
Pozitiva: skladná, lehká, výkonná, multifunkční, zpracování, cena
Negativa: výdrž, dbejte na dobré utěsnění nabíjecího vstupu
20. 9. 2021 0 komentáře
0 FacebookThreadsBlueskyEmail
Inspirace

Rady do lesa: Osamoceného psa se nesnažte zastrašit, medvědovi odhoďte bundu

od Marek Odstrčilík 19. 9. 2021
autor Marek Odstrčilík

Asi se shodneme, že pohyb v přírodě, lesích, horách je něco, co dokáže skvěle dobít vaše baterky. Brzké ráno, východ/západ Slunce, výhled do krajiny je totiž něco, co vás nestojí žádné peníze. Benefitem pro vás je pak radost z krásy kolem. Je to ale vždy opravdu idylka nebo můžou pro vás lesní hvozdy skýtat i nějaké to nebezpečí?

Když běháte nebo se procházíte, tak pár nástrah na vás může číhat. Nikdo asi nevyhledává blízké setkání se statnou bachyní, která právě školí své mladé, s exhibicionistou, který zrovna testuje svůj nový baloňák, nebo psem na volno, lapajícím po vašich vysportovaných lýtkách. Takže, co s tím?

Divoké prase není “svině”

Pokud už máte tu kliku, že na něj narazíte, tak si ho prostě nevšímejte a jděte si po svém. Eventuálně zadupejte nebo zatleskejte, to by mělo pomoct ho odehnat. Pokud se s ním potkáte třeba za zatáčkou “face to face”, tak karate pohyby a zvuky s tím spojené si nechejte domů před zrcadlo. Klid, doprovázený pomalým odchodem je obrana. Jestli náhodou dostane chuť si s vámi zaskotačit, tak vězte, že umí běhat až 50 km/h. V tomhle případě prchejte a snažte se stylem veverka dostat třeba na nejbližší strom. Dobrá zpráva je, že vás nechce sežrat, ale prostě odehnat. 

Utíkej za 3, 2, 1… takto ne. Zjistěte, jak se za chovat tváří v tvář divočákovi

Pes

Když potkáte v lese osamělého psa, tak je dobré vědět, že jste pro něj stresovým spouštěčem. Začne pravděpodobně běhat kolem vás a štěkat. Není to fajn situace, o tom žádná. Nejlepší je se otočit a pomalu prostě od něj odcházet. Pokud na něj začnete štěkat taky a máchat rukama, neděláte dobře. Často zranění vznikají právě z nutkání psa zastrašit, pes to může vnímat jako útok. Neprovokujte ho, protože tím zvyšujete o dost riziko vašeho pokousání. Možná máte uhrančivý pohled, ale ani tento způsob vykolíkování si teritoria u psa nefunguje. Naopak.  Dobrým pomocníkem pro tato nečekaná setkání je pepřový sprej, který je velmi účinný. Jen v této pro vás vypjaté situaci miřte správným směrem.

Medvěd

Medvěd je daleko větší kalibr než pes a divočák. Potkat ho ale není úplně obvyklé, byť jejich výskyt je u nás vyšší než dříve. Dobrá zpráva je, že o setkání s vámi Míša většinou vůbec nestojí. Pokud už k setkání dojde, tak i zde platí to, co výše popsané. Chce to klid, pomalý ústup. Zapomeňte na oční kontakt, protože to pro něho může být spouštěčem útoku. Jestli se z nějakého důvodu medvěd za vámi vydá, tak se doporučuje odhodit ze sebe třeba bundu, to by ho mohlo natolik zaujmout, že o vás ztratí zájem. Ještě lepší alternativou je jídlo, protože medvěd je gurmán. Tyhle rady ale nejsou stoprocentní, takže vyjít můžou, ale také nemusí. V drtivé většině situací vás medvěd bude chtít jen odehnat a prožene vás pár desítek metrů. Pokud je jeho nálada ale velmi mrzutá, tak zkušení radí polohu “klubíčko”. Na kolena, schoulit se a chránit krk. Pokud do vás několikrát plácne, nezkoušejte MMA, které znáte z televize, hrdinství stranou. Medvěd totiž umí zabít i jednou ranou. Stejně jako u psa je dobré mít s sebou “pepřák”, který máte vždy hned na dosah, jeho účinnost je opravdu velmi dobrá.

Exhibicionista

Tohle setkání je pro většinu (hlavně žen) velmi nepříjemné. Běžíte a najednou u cesty odhalená postava. To může být velmi traumatizující zážitek. Určitě se nedoporučuje na někoho takového začít řvát, mluvit na něj nebo nedejbože okukovat. Nemůžete totiž tušit, co se mu honí hlavou a co může následně udělat. Prostě ho ignorujte a snažte se dostat co nejrychleji mezi lidi a zavolejte určitě policii. Běh je pro vás vším a vy s ním chcete mít spojené jen hezké zážitky, takže tady je jen pár rad, jak takovému setkání předejít. Běžte klusat raději tam, kde se pohybuje víc lidí, pokud preferujete odlehlejší místa, tak běžte ve více lidech. Hudbu radši nechejte doma, protože je fajn slyšet, co se kolem vás děje. Díky moderním technologiím můžete s rodinou nebo přáteli online sdílet svoji polohu a oni tak vidí, kde zrovna jste. A rozhodně není k zahození mít opět po ruce pepřový sprej. 

Běhání a klouby: jak (ne)běhat tak, aby nebolely

Maliní, pavučina a moucha v krku

Tohle jsou pro mě za ty roky běhání asi ti největší nepřátelé. Zamotat si nohy do maliní je něco, co vás na pětníku zastaví a vy si můžete následně odnést domů památku na tohle setkání i na rukách nebo obličeji. Takže, volte raději vyšlapané pěšiny. 

Znáte to, je teplo, běžíte a vaše hlava se koupe v potu. Vy se rozhodnete, že uhnete z cesty a proběhnete se lesním zádumčivým zákoutím a v ten moment se vám přes obličej přilepí zaručeně ta největší pavučina v nejbližším okolí. Dobrá zpráva je, že to není smrtelné, jen je to kvalitně přilepené. Pokud sebou máte vodu, tak se opláchnete, jestli ne, tak prostě otřít do trika. Pokud běháte do půl těla, tak trenky, ale tím se vystavujete riziku situace viz exhibicionista výše.

A to pro mě nejhorší nakonec. Mít mouchu ve vyschlém krku je něco, co mě děsí, protože dostat ji ven nebo dovnitř, když nemáte vodu, je neskutečný výkon. Je to situace kdy se dusím a zároveň dávím. Na tohle radu nemám. Aspoň že zvuky, které mé snažení provází, na druhou stranu vyděsí každého lesního “predátora”

Každopádně je i přes několik možných nepříjemností dobré vědět, že les je básník. Les je přítel.

19. 9. 2021 0 komentáře
1 FacebookThreadsBlueskyEmail
Běžecký tréninkTrénink

Ultramaratonec Orálek: pokračuji v dlouhém běhu. Vím, že chci, a že můžu

od Rungo 17. 9. 2021
autor Rungo

„Opět běžím a opět nevím, jestli doběhnu. Můj příběh, který jsem popsal v knize Můj dlouhý běh dále pokračuje. Nebo přesněji můj příběh, který napsal novinář Luboš Brabec na základě mého vyprávění. To v knize končí někdy v roce 2016, ovšem běhat jsem nepřestal i po oslavené padesátce,“ popisuje osoba v hlavní roli, ultramaratonec Dan Orálek.

Faktem je, že po tomto roce jsem musel neustále bojovat, a to jednak se svou formou, zdravotními potížemi a pochopitelně i motivací. Dlouho jsem bojoval jen s únavou, poklesem formy. V roce 2019 se k drobným obtížím, které běžně provázejí běžce, přidala bolest levého kolene, která vrcholila na podzim, kdy jsem kvůli tomu vzdal můj oblíbený Winschoten a poté i Spartathlon. Když jsem šel na artroskopii s diagnózou poškozeného menisku, tak jsem doufal, že v prosinci už budu běhat.

2020: Špatné zprávy střídají horší

Bohužel, po probuzení z narkózy jsem se od lékaře dověděl, že kromě menisku, který mi opravili mám mnohem větší problém. Že mi na hlavičce stehenní kosti chybí chrupavka. Slovy lékařské zprávy to bylo něco jako “rozsáhlý defekt chrupavky na vnitřním kondylu levého femuru”. Ošetření spočívalo v řadě děr do kosti, aby se vytvořilo nějaké vazivo na místě, kde kdysi chrupavka byla. Další nevýhodou bylo, že jsem další dva měsíce nesměl došlápnout na levou nohu a v lednu se učil znovu chodit.

Bolelo to. Bolelo to při chůzi i při běhu, ale to mě neodradilo od toho, abych to nadále zkoušel. Při náhradní oslavě svých narozenin (odložené z důvodů státních omezení kvůli Čínské chřipce) jsem se rozhodl pro sebe a pro přátele udělat běh na 50 km, který se mi povedlo dokončit. Skoro by se dalo říci happyend. Kolik jsem vlastně slavil můžete třikrát hádat. Proč o tom píši? No proto, že kondice se mi s postupujícím časem ne a ne zlepšovat a s kolenem je to hodně kolísavé. Etapový ultramaraton MUM 2020 jsem sice dokončil, ale na 4. místě a po poslední etapě mě koleno bolelo opravdu za hranici snesitelnosti. 

Samozřejmě že je potřeba odpočívat, ale mnou oblíbený Winschoten 2020 mi rušit nemuseli. A tak jsem v létě ke svému překvapení aspoň stihl uběhnout půlmaraton a nějakým zázrakem jsem se dostal pod 1:17 a na přesunutém Loštickém Boráku jsem vybojoval 2. místo, ale jen s velkým vypětím.

Svou další přípravu jsem zaměřil na MČR na 100 kilometrů, které se mělo konat začátkem prosince, kdy nás stát nechal laskavě na pár dnů vydechnout. Přesně týden před závodem mi odešly svaly ve stehně na levé noze tak moc, že jsem nemohl ani dokončit trénink. Závod jsem musel zabalit už po deseti kilometrech, takže jsem si udělal negativní rekord v rychlosti DNF.

2021: Bojuji, kulhám, závodím, křečuji

S dalším tréninkem jsem začal těsně po vánocích a cílem mělo být MČR na 100 kilometrů v březnu. Trénoval jsem docela tvrdě, ale v půlce února jsem si pro změnu skřípnul nerv od SI skloubení na pravé straně a výsledkem byla silná bolest tentokrát v pravém stehně. Zároveň se výrazně zhoršilo moje levé operované koleno. Takže do konce dubna jsem spíš kulhal, než běhal a nějakém tempu nebo delším běhu si mohl nechat zdát. 

Na přesunutém MČR v Plzni 5. června jsem sice uběhl více než v prosinci, ale odkulhaných 50 kilometrů mě bohužel běžecky neuspokojilo ani na půl.

O týden později jsem ve Veselici už běžel o mnoho lépe a nebýt silných křečí v posledním kole z šesti, tak jsem byl nadšen. Takhle jsem byl alespoň maximálně spokojen, protože, i přes ztrátu 15 minut na posledním desetikilometrovém okruhu, mě soupeři nechali vyhrát MČR v ultratrailu. To MUM 2021 už tak veselý nebyl. Teda pořadatelsky jsem byl spokojen. Běžecky byly dobré pouze první dva dny a potom jsem se uvařil, tedy dostal jsem úžeh. Můj výkon to ovlivnilo ve všech zbývajících etapách a na té poslední jsem si udělal další negativní rekord na svém nejpomalejším maratonu vůbec za 5:06. Koleno také bolelo, takže jsem zrušil všechny další případné závody a zaměřil se na tradiční Winschoten, který se letos opět vrátil do termínovky. Vůbec mě nemohlo rozhodit, že zrušili oficiální ubytování v rodinách, protože moje holandská rodina van Dijkových se mnou počítala a ubytovala jak mě, tak samozřejmě moji Renatu, která mi dělala doprovod a ještě Luboše (autor knih o běhání, pozn. red.), který se rozhodl zaběhnout si 50 km. 

Knihy o běhání: trénink na maraton i strhující příběhy. Kterou si přečtete?

Vzájemná láska: Winschoten

Závod ve Winschotenu je pro mě vždycky zážitek a letos byl umocněn tím, že loni se neběželo a v roce 2019 jsem kvůli kolenu nedokončil. Přípravu jsem začal pět týdnů před závodem s tím, že ten poslední bude pochopitelně odpočinkový. Moje týdenní kilometráž byla pokaždé kolem 160 kilometrů a v každém týdnu jsem měl asi dva až tři tempové tréninky a jeden nebo dva zaměřené na objem. Plán byl splněn a někdy i překročen. Tréninky o délce 20 kilometrů jsem běhal v tempu 4:20 s tím, že závod budu rozbíhat 4:25 – 4:30. 

Letošní kvalita závodu na 100 kilometrů byla mimořádná hlavně proto, že se přihlásila velká skupina Italů, kteří si v Holandsku udělali svoje vlastní mistrovství Itálie. V zásadě mi to nevadilo, protože jsem věděl, že o první místa bojovat stejně nebudu. Po startu vyrazila velká skupina běžců v tempu čtyři minuty a rychleji. To jsem rozhodně nechtěl zkoušet a během dvou kilometrů se mi tempo ustálilo na 4:20 – 4:25 min/km a nadále jsem se toho držel. První dvě 10kilometrová kola byla v pohodě, ale v tom třetím začalo přituhovat a trochu mi přestal fungovat žaludek. Ve čtvrtém přišla celková krize a k tomu se přidružila bolest v koleni a potažmo v kyčli jako důsledek mírného kulhání. Zpomalil jsem a doufal, že se to zlepší. To se sice stalo, ale bohužel tempo jsem už nedokázal dlouhodobě stlačit pod pět minut. Maraton byl ještě za 3 hodiny a 14 minut, ale mezičas 4:02 na 50 km mi jasně dával na vědomí, že pod 8 hodin to dnes nebude.

Někdy v té době mě poprvé předbíhal vedoucí běžec a podle mého výpočtu běžel na úrovni výsledného času někde kolem 6:25. Další krize na mě přišla někdy v 8. kole, ale mezitím jsem musel vyhrát svůj boj s motivací. Bylo jasné, že cíl „A“, který byl zaběhnout co nejlépe pod 8 hodin, nesplním ani náhodou. Nový cíl, tedy cíl „B“ bylo dokončit závod a bylo více než zřetelné, že to bude bolet, a to i psychicky. Diváci, ale byli jako obvykle skvělí a povzbuzovali mě stejně jako ostatní bez ohledu na mé šnečí tempo. Vždy, když jsem probíhal do dalšího kola, tak hlasatel odbil libovolného běžce přede mnou pouhým ohlášením a pro mě spustil entré ve stylu „do dalšího kola probíhá čtyřnásobný vítěz 100kilometrového závodu, který je přezdíván Mister ‚RUN‘ – Daniel Orálek“. Pro neznalé, závod se totiž jmenuje RUN Winschoten. To se hned plní cíl B mnohem lépe.

  • Foto: Meijco van Velzen
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek
  • Foto: Dan Orálek

Horší bylo množství běžců včetně běžkyň, kteří mě předbíhali, ale občas, když mě znali a viděli, jak se tím peru, se mě snažili povzbudit. Jak se mi rychle vzdalovali, tak to na mě působilo spíše depresivně. V osmém kole mě předběhl již o druhé kolo vedoucí běžec, vzápětí mě také předběhl Giorgio Calcatera, ale protože jsme prohodili pár slov, tak mi stihl říct, že ho čeká ještě jedno kolo. Vlastně běžel na úrovni, kterou jsem původně plánoval pro sebe. 

Při náběhu do posledního kola jsem cítil energetickou krizi na úrovni Kalifornie v období letních veder. Natlačil jsem do sebe gel, zapil ho kolou, cucnul si Redbullu a rozhodl jsem se, že se do cíle dostanu v čase pod 9 hodin. Měl jsem na to asi 57 minut, a tak mi to přišlo, že to bude reálné. To jsem se ovšem opět trochu přepočítal, protože na třetím kilometru mi do toho hodil vidle můj žaludek a já ztratil 3 minuty v předklonu a 1 minutu vysvětlováním pečlivé zdravotnici, že to vlastně nic nebylo a že těch 7 kilometrů do cíle určitě doběhnu. Dokonce ani nepochopila můj pokus o již fousatý vtip, že pokud zkolabuji, tak hlavně potřebuji pauznout Garmina.

Nakonec mě nechala a já zjistil, že musím dost zrychlit, jestli chci na hodinkách opravdu vidět čas, který začíná číslovkou 8. Balancování na hraně svých aktuálních možností jsem akorát prokládal zdravením divákům a odpovědí na dotazy jestli běžím už poslední kolo. Jasně, že ano, a byl jsem za to fakt rád. To jsem jim neříkal, ale museli to vidět. Cíl se blížil a já jsem věděl, že to dám. Závěrečný účet 8:59:20 rozhodně není něco, co bych před závodem chtěl, ale znamená již 15. pomyslnou čárku u závodu ve Winschotenu a taky vyrovnání nejvyššího počtu účastí, a protože spoludržitel tohoto rekordu už neběhá, tak mám šanci se příští rok osamostatnit na čele tabulky místních čárkařů. Tradiční pozávodní kocovina zahrnovala další a definitivní vyčistění žaludku a nevolnost na další 2 hodiny, zatuhlé koleno a ztrátu citu v otlačených palcích na nohou. Skvělá zpráva je, že zvládnu i se svým kolenem 100 kilometrů. Na udržení tempa musím trochu zapracovat a nejlépe si zaběhnout pár tréninkových maratonů, abych si zvykl na to, že ultra závody na dvacítce teprve začínají a ne končí. 

  • Vývoj tempa při závodě ve Winschotenu. Foto: Dan Orálek

Celá anabáze po mé operaci a velmi nepříznivé diagnóze mi ukázala důležitou věc, stále v sobě dokáži najít dostatečnou motivaci, abych běhal a také abych závodil. Jistě, že jakékoliv zlepšování bude obtížné, protože čas nezastavíš. Jasně, že to bude více bolet než dříve, ale teď vím, že chci a že můžu.  

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.

17. 9. 2021 1 komentář
1 FacebookThreadsBlueskyEmail
Novější příspěvky
Starší příspěvky

Novinky na mail

Nové články z Rungo.cz na e-mail

E-mail odeslán. Zkontrolujte složku doručené pošty nebo složku pro Spam pro potvrzení odběru.

  • Facebook
  • Instagram

©2020 RUNGO.cz běží na Wordpressu pod dohledem Martiny


Nahoru
RUNGO.cz
  • Zdraví
  • Trénink
  • Vybavení
  • Začátečníci
  • Inspirace
  • O nás