Třikrát se mu zatmělo. Třikrát se srdce zastavilo, ale pokaždé to zvládnul. Běžec Michal Krška má nad sebou anděly, kteří si očividně pořádně máknou. On se však ze svého osudu nerozsypal a naopak se řádně rozběhnul. A dře na sobě po vzoru svých strážců. Všichni očividně jedou v módu ultra.
Toto je část rozhovoru, celý ho můžete slyšet v našem podcastu Kecka na Spotify.
Michale, jelikož si běžci mezi sebou obvykle tykají, tak se tě chci zeptat, zda můžeme i v tomhle rozhovoru.
Určitě.
Super. Řekni mi, jaký je tvůj nejemotivnější životní zážitek?
Narození mých dvou dcer. A pak loňské vítězství a zisk titulu mistrů republiky na Beskydské sedmičce v kategorii mix v kategorii 26-35 let, kde se mnou běžela Lenka Kohnová.
Ty dcery jsem čekal, ale popravdě jsem si myslel, že další jmenované bude, jak jsi přežil něco, co taky mohlo dopadnou mnohem hůře.
Tak to je určitě také hodně emoční vzpomínka, ale už jsem se s tím po těch šesti letech naučil žít, hodil to za hlavu a žiji přítomností.
Můžeš, prosím, pro ty, kteří tvůj příběh neznají, zavzpomínat? Co se tenkrát stalo?
Celé to bylo opravdu nečekané, protože do té doby jsem neměl žádné zdravotní potíže. Navíc jsem, třičtvrtě roku předtím nastoupil k policii a prošel si velmi důkladnou zdravotní prohlídkou. Ve spánku nastala zástava srdce. Mám štěstí, že moje přítelkyně je zdravotní sestra, nebyla zrovna ve službě a v tu chvíli nespala. Všimla si, že jsem ve spánku začal chrčet, nahmatala mi nulový puls a zavolala záchranku. Dvanáct minut mi masírovala srdce, než přijeli. Kdyby začala o pár minut později, tak bych byl buď na vozíku, v ústavu, nebo mrtvý. Dva dny jsem byl v umělém spánku.
Jaké to bylo, když jsi se probral?
Byl jsem v šoku. Usínáte v posteli, probudíte se v nemocnici, visí z vás spousta hadiček. Nevíte, proč tam jste, co se stalo. Když mi to řekli, tak jsem tomu zprvu nechtěl ani uvěřit.
Položil sis někdy otázku: ,,Proč zrovna mně se to muselo stát?„
Dva dny mi trvalo než jsem se z toho trochu vzpamatoval. Pak jsem byl naštvaný na celý svět, měl jsem blbý kecy o tom, že jsem to neměl radši vůbec přežít. Víš co, mě se zhroutil celoživotní sen stát se policistou. Byl jsem hodně depresivní. Když se na to dívám teď, tak mám nakonec daleko lepší práci, splnil jsem si spoustu snů a všechno dobré se mi stalo až po téhle události.
Co konkrétně?
Zmíněné narození dcer, dobré výsledky na závodech, spousta zážitků a nových přátel. Rozhodně si víc vážím každého nového dne.
Ví se, proč k zástavě došlo?
Osobně si spolu s mojí kardioložkou myslíme, že to byla reakce na záněty. Mně předtím strašně bolel zub a přešlo to až v zánět. Následně došlo k té události. Minulý rok jsem se doma zase nečekaně skácel k zemi, bylo to v době, kdy jsem přecházel zánět achilovky. Naštěstí mě nahodil voperovaný defibrilátor. Letos, když jsem měl zánět průdušek, tak se mi to stalo opět. Jmenované situace nás utvrzují v tom, že ten zánět v tom prostě roli hraje. Podle mého lékaře za to může prostě to moje dřívější přecházení různých nachlazení, chřipek, angín apod.
Ty jsi hodně sportoval i před tou zástavou srdce?
Sportoval jsem daleko méně, než dnes. V současné době se hýbu skoro každý den.
Takže tě to vlastně nakoplo k daleko větší aktivitě.
Ještě je důležité říct, že jsem měl za deset dnů po té zástavě běžet svůj první závod v životě a to půlmaraton Moravským krasem. Strašně jsem se na to těšil. Já jsem si myslel, že už nikdy nebudu moct běhat a že mě maximálně čekají procházky v lese. Tady mi pomohla opět moje kardioložka. Když jsem jí s pláčem říkal, jak je mi moc líto, že už ten půlmaraton nikdy nepoběžím, tak pronesla: Proč ne, můžeš třeba příští rok. To mě nakoplo a já začal makat. Zhruba po dvou měsících od operace jsem pomalinku začal. Bylo to sice terno a šlo to pomalu, byl jsem strašně zadýchaný, ale po nějaké době se to začalo lámat a za sedm měsíců jsem běžel svůj první dvanáctikilometrový závod. A za rok a tři měsíce pak tu moji vysněnou půlku Moravským krasem. Potom následovalo několik různých lokálních závodů.
Ale to ti nestačilo, co?
No nestačilo. Začal jsem přemýšlet o maratonu, který jsem si následně i zaběhl. A minulý rok už to bylo sto kilometrů. Letos mám v plánu, pokud se tedy bude konat, běžet Transmoravský masochistický terénní běh, což je 161 kilometrů.
Proč, Michale, ultra?
Já jsem už si vyzkoušel všechny vzdálenosti a zjistil, že ty rychlé pro mě nejsou a na těch delších se cítím nejlépe. Víc si to užívám a cítím se přitom svobodně. Pro spoustu lidí jsem ten, co si neváží života, který mu byl znovu darován. Já ale nechci doma sedět na gauči a čekat na smrt. Vše co dělám, konzultuji s lékařkou a ta s tím nemá zatím problém.
Ty jsi od operace, kdy ti dali defibrilátor, prodělal další dvě zástavy. Jak se žije s tím pocitem, že to vlastně může přijít kdykoliv?
Když se to stalo poprvé, tak to byl pro mě neskutečný šok, absolutně jsem to nečekal. Bylo to po pěti letech a já už si říkal, že jsem si ten defibrilátor nechal dát možná zbytečně. No nenechal. Teď už vím, že ho chci do konce života. Největší strach mám z řízení auta, takže většinou řídí přítelkyně.
