Začal, aby shodil kila. Nečekal, že běhání může být svět, bublina sama o sobě. Tahle bublina je jedna z věcí, která nás běžce drží nad vodou a jedním z nich je právě i MUDr. Alan Munteanu, jehož zamyšlení plyne v „kecacím tempu“.
I v tomhle průseru, v kterým jsme každopádně až po uši (a na tom by se snad mohly všechny informačně deformovaný tábory shodnout), se dá dělat hodně věcí. Teda ne každej může, to musím říct hned na začátku.
Nemocný v lepším případě lapá po dechu, nekteří jeho blízci dřepí v karanténě. Lidi, kteří ztratili podnikání, práci, iluze, jsou na tom podobně, jen se jich to týká jinak, psychicky, finančně, existenčně. Co tedy můžou všichni dělat, když nikam nemůžou, na co se těšit? Kdo má sklony k autismu je spokojen, dny si jsou podobné jako vejce vejci, činnosti se zpravidelnily, i vládní opatření vnáší jistotu do jeho života. Sice je to jistota chaosu, jistota, že co platí dnes nemusí platit zítra, ale jistota to je.
Pandemický poddruh „běžci“
A pak je tu zvláštni sorta podivínů, ke které se taky počítám, a ti se těší na běh. Jedni se zaměřují na to, jak si naordinují trénink, trasu, prostě výběh. V mezidobí se koukají do aplikací, přemýšlí, jak by podpořili svoji formu. Jiní běhají bez hodinek, jen pro radost a pocit volnosti, odreagování, splynutí s přírodou. Těch kategorií je víc, ale důležitý je jedno, běhat může, až na nemocné, každý. Stejně jako třeba pomáhat v nemocnici, zajímat se o druhé.
Ono je to vlastně v drtivé většině, to omezení, jen v naší hlavě. Trochu jsme se nechali unést možnostmi, pozlátkem, pocitem, že hlavně cestování, zážitky (užil sis to?), mají hodnotu. Nemůžu lyžovat, plavat, jet na dovolenou, jít do hospody… dosaďte si sami. Tragédie.
Ale to není žádná tragédie! Omezujeme se sami, podléháme módě, trendům. Vždyť se můžu učit jazyky, v podstatě cokoliv, je tolik kursů, informací! Stejně jako můzeme číst knihy. A je tolik filmů, divadelních a jiných kulturních aktivit, co jsem nestačil skouknout. Vzdyť jen uklidit doma, ve sklepě, dát si do pořádku papíry, archívy, vytřídit staré fotky, má smysl. Kdo má vše v komíncích, srovnané, spočítané, v cajku?
Dá se, samozřejmě, taky začít s běháním, lépe chůzí. Ale o tom nechci psát.Já osobně jsem začal jako tenista běhat jen kvůli nadváze, nic jsem od běhu neočekával. Když, tak bolest, pot, nudu. Na druhou stranu je to sport, který se dá dělat skoro všude, kecky, tričko, v zimě bunda a jde se. Běhal jsem už v hlubokém sněhu, hustém dešti, na horách, podél pobřeží moře. Ve městě, v Praze na Žižkově, na Vítkově, ve vinařské oblasti kolem vinic, dokonce jsem zažil běžecký závod s pitím piva na stanovištích.
Běh nemusí být individuální sport
Samotnou kapitolou je běhání v přírodě, nejlíp brzy ráno, na jaře a v létě, když ostatní ještě spí. Ptáci řvou, všechno voní, kytky, les, takový ten chladný opar, první záblesky slunce. Běhával jsem sám, možná kus autisty ve mně je. Nerad jsem šel na první jakýsi Rungo výběh. Cizí lidi, o čem se s nima budu bavit, nebudu jim stačit, nebo mě budou zdržovat… Ono je to divný, ale opak byl pravdou.
Dozvěděl jsem se, že existuje „kecací tempo“, kdy se dá mluvit a běžet současně. Že jsou závodníci o dvě třídy lepší, ale poběží klidně i s lůzrem jako jsem já. Že jsou magoři, kteří nadšeně brebentí o botách, tričkách, hodinkách, trasách, v podstatě jen o běhu a jsou tím nadšení. A hlavně, že to uteče jak voda, že nemyslím na píchání v koleně, nebo že je to daleko domů. Tenhle svět mě vtáhnul. Začal jsem závodit, střed pole byl můj odvážný cíl. Našel jsem si nové kamarády, píšeme si, vídáme se, slavíme narozeniny, víme o sobě. Jsou z jiných bublin, sfér, ale je to skvělé, o to zajímavější. Chápou moji potřebu sdílet svoje zážitky, poznatky, zklamání.
Jsem rád, že běh a tyhle potrhlé kamarády, ale i ženu, která běhá se mnou, mám. Tahle doba je divná. Nepřítel co není vidět. Rozklížený stát, selhávající v elementárních činnostech. Dezinformace, deziluze, něco, co naše generace nezažila. Není pravda, že se nedá nic dělat. Můžeme se zastavit, udělat si pořádek v hlavě, srovnat hodnoty, nemusíme se pořád jen bavit. Běh je k tomu geniální pomůckou. Uvolňuje, odplaví stres, protože jednoduše začnete vnímat, že vás bolí nohy, že je hezky, že jste venku. Srovná rozhozenou psychiku. No, koukám, chtěl jsem napsat něco o Covidu, a ono je to o běhání. Není to ale nakonec lepší?
