První úvaha nad tím, co nedělat při běhání mě okamžitě dovedla k myšlence, že nejlépe by vlastně bylo neběhat vůbec. Tím v podstatě chci říct, že každý, kdo běhá, někdy zjistí, že nějakou věc při tom běhání zrovna dělat neměl a pokud není nepoučitelný blbec, tak se tomu příště vyhne. Nicméně jestliže byl Jára Cimrman pionýrem slepých uliček, tak i já jsem jich pár na poli běhu objevil a rád se o ně podělím. 

Na běh méně, po něm více

První část se týká oblékání a obouvání. Každému se určitě jednou stane, že po deseti minutách zjistí, že něčeho bylo moc nebo naopak málo. Osobně se většinou obleču raději méně než více, ale zažil jsem závod, kdy jsem byl při doběhu v takovém stavu ztuhlosti, že jsem nemohl mluvit. Na Mozartově 100 v Salzburgu jsem byl po 60 km deště při teplotě kolem 5°C šťasten, že na checkpointu mi moje partnerka Renata předala větrovku, která mi zachránila život a vedení v závodě. V opačném gardu jsem zase běžel závod na 10 km a až před startem, jsem zjistil, že jsem si nevzal tílko a trenýrky. Běžel jsem v kraťasech a bavlněném triku a fakt mi bylo hodně horko. Pak je tu další věc, nezapomeňte si vzít věci na převlečení po běhu, a pokud možno všechno o trochu teplejší, než by se zdálo potřeba. Ono i dnešní super oblečení když je mokré, může dost studit a navíc tělo, které ztratilo hodně energie, je náchylné k prochlazení.

Zpevněná lesní cesta pro mě není terén

Na běhání po silnici si neberte terénní boty. Já si je neberu ani na běžné terénní běhání v okolí Brna s jedinou výjimkou, a to když je jako letos po zimě hodně mokro a bahnivo. Naopak hodně tréninků i závodů v terénu jsem odběhal v silničničkách a bylo to naprosto v pohodě. Terénní boty jsou pro mě totiž vždy méně pohodlné a vždy budou o kousek těžší než silniční model.

Jídlo, pití, vylučování

V oblasti jídla a pití, potažmo trávení a žízně, může jistě každý běžec, který běhá déle než půl sezóny, vyprávět romány. Pár věcí jsem se naučil a také odnaučil. V zimě si neberte pití. Je to zbytečné, tedy s výjimkou situace, kdy běžíte objemový trénink trvající přes čtyři hodiny, ale i potom na to bude stačit lahev do objemu tři decilitry.

V létě berte pití dle vašich pocitů, ale já při tréninku přes 20 kilometrů už se sebou něco vezmu a navíc si naplánuji trénink tak, aby vedl kolem některé ze studánek. Další variantou je vzít si něco peněz a počítat s občerstvením v nějakém obchodě nebo třeba výletní restauraci.

Všichni už vědí, že jídlo v žaludku mně často dělá problémy, a tak jsem se naučil všechny tréninky absolvovat bez jídla a na lačno. Má to velkou výhodu, protože tělo si pěkně zvyká na to, že funguje z vlastních zásob. Naopak při závodech se mi už mnohokrát nevyplatilo, že jsem přísun energie podcenil a dobíhal hodně vyčerpaný. Bohužel těžko to odhaduji, protože často stačí jen malé množství jídla navíc a potkají mě problémy s žaludkem. Jinak pokud používáte gely (obzvlášť v horku), tak nezapomeňte doplnit dost vody, protože o střevní potíže, které následně váš závod zpestří, určitě nestojíte.

Zvláštní varování: pokud nejste zásadním příznivcem přírody ve všech směrech, tak není špatné si brát toaleťák a moje zkušenost říká, že nejlépe v igelitovém sáčku, protože propocený papír se poněkud hůře používá.

Když se chce moc nebo málo

Dostávám se k samotnému tréninku. Základní myšlenka je, že pokud jste velmi ambiciózní, nezapomínejte také odpočívat. Vím, že to vypadá jako další z banalit, ale věřte mi, že vím o čem mluvím. Naopak pokud máte problém vyběhnout, tak mi věřte, že nejtěžší je vyjít před dům, pak už to půjde skoro samo.

Před ostrým tréninkem se zahřejte volným během a také se trochu rozcvičit není špatný nápad. Fakt se vám poběží lépe. Na konci stejného tréninku si dejte výklus na vychladnutí. Pokud by vaše nohy mohly mluvit, tak by vám určitě poděkovaly.

Hobíci na dráze

Pokud se dostanete tak daleko, že začínáte trénovat na dráze, tak vězte, že s velkou pravděpodobností tam s vámi bude trénovat i hodně dalších běžců a atletů a většinou běhají o trochu rychleji. Je poměrně žádoucí, a pokud nejste na hřišti sami, také velmi důležité, si udržovat přehled a buď uhýbat rychlejším běžců z první dráhy anebo rovnou běhat v některé z dalších drah – na velkých stadionech jich může být i osm.

Dobrá rada: za každou další dráhu od vnitřního kraje stadionu a za každé kolo si připočtěte ke standardním 400 metrům dalších 7 metrů (přesněji by to bylo 7,5 m. Tedy  2 x π x1,2 m ). Bude to pochopitelně trochu náročnější na výpočty, ale pokud běháte na dráze, tak si stejně trénink připravujete dopředu nebo máte chytré hodinky. Nápovědou může být, že pokud budete napodobovat Zátopka a jeho 400 metrové úseky, tak na tartanových (a jiných umělých) drahách jsou vyznačeny starty na 400 m pro jednotlivé dráhy. Na škváře to bude těžší (trénuje ještě někdo na škváře?), ale někdy to bývá naznačené v okraji dráhy. 

Závody

Pokud ještě stále čtete, tak jste se úspěšně dopracovali k závodění, které považuji za vrchol úsilí běžce, a to i přesto, že i já chápu existenci lidí, kteří si prostě běhají jen tak pro radost.

Pokud jste na závodech, tak před startem platí to co při ostrém tréninku, tedy čím rychleji poběžíte, tím více je potřeba se před startem zahřát a až do samotného startu si teplotu udržet. Pokud budete sledovat špičkové závodníky, tak uvidíte, že se svléknou těsně před startem. Dokonce jeden z příkazů startéra bývá „Svlékat!“, což asi, pokud startujete na velkém závodě a nepatříte k elitě, vůbec neuslyšíte.

Vím, že při hromadných startech je to pro většinu běžců těžké, ale máte dvě řešení. Buď si vzít něco starého nebo třeba i jen pláštěnku nebo kus igelitu a po startu to zahodit, anebo se uprostřed davu zahřívat lidským teplem vašich spoluběžců.

S tím svlékáním mám zajímavý zážitek z největšího (počtem závodníků, kdy limit je 20 000 běžců) a nejstaršího ultramaratonu na světě – z Jihoafrického Comrades. Běžel jsem směr down, tedy z Pietermaritzburgu do Durbanu, což znamená 90 km a start skoro 900 m nad mořem s cílem na pobřeží. To také znamená při startu v 6:00 teplotu okolo 4°C, ale v cíli bude hodně přes 25°C. Je tedy běžné, že všichni oblečou něco, co později zahodí a protože nechcete ztrácet čas, tak dobrý trik je triko s dlouhým rukávem, které má vpředu vytvořenou díru pro číslo. Po několika kilometrech běhu ho prostě strhnete a zahodíte. Jen nesmíte udělat chybu jako já, tedy že jsem triko odhodil už po 8 km a hned v dalším údolí šla teplota na nulu. Dost jsem tehdy litoval neuváženého činu. Mimochodem jsem startoval v elitě a v první lajně, ale po startu to byl takový úprk, že na prvním checkpointu asi po 5 km jsem se nacházel v pořadí kolem čísla 700 a to jsem běžel tempo těsně pod 4 min/km. 

Pokud už závodíte a dostává se vám toho štěstí, že bojujete o přední místa, tak jsou věci, které se buď nedělají, anebo musíte počítat s tím, že pokud je dělat budete, tak moc úcty a respektu u svých soupeřů nezískáte. Mezi ně se počítá situace, kdy se jen vozíte v závětří ostatních běžců. Ono se to nezdá, ale běžet v čele, a hlavně třeba proti větru, bude o dost těžší, než ve skupince na posledním místě. Jasně, občas to držíte zuby nechty a stejně odpadnete, ale pokud už máte dost sil, tak pomoc v tempu vaši soupeři ocení a vy ji pak třeba oceníte, až budete bojovat o svůj osobák, kdy jiný běžec v čele vám k němu pomůže.

Chápu, že ve skupince se někdy stane, že někdo do někoho strčí, ale určitě to nikdy neoplácejte. Za dlouhé roky si opravdu nepamatuji, že by to někdo udělal schválně. Například v roce 1988 mi na MČR v krosu někdo šlápl na tretru a potom jsem ve sněhu a blátě běžel asi jeden kilometr na půl bos. Tretru jsem pak za pomoci trenéra obouval, ale přesto z toho byla bronzová medaile a velké uznání přihlížejících, že jsem ten boj nevzdal. 

Pokud se vám náhodou dostane toho krásného bonusu, že zvítězíte, tak se patřičně radujte, ale vězte, že obzvláště v ultramaratonu vás příště může porazit kdokoliv z těch, kteří doběhli za vámi a určitě si zaslouží patřičnou úctu, že dokázali uběhnout stejnou vzdálenost jako vy. 

Jak jsem trénoval v březnu

Bohužel celý březen byl ve znamení poranění pravého stehenního svalu, kdy mě skřípnutý nerv bolel tak, že jsem spíše kulhal na obě nohy, než běhal. Dokonce jsem se ze dvou tréninků vrátil po několika málo kilometrech, protože jsem tu bolest prostě nedokázal přeběhat. Věřím, že náhodné diváky, kteří mě viděli běžet, musely bolet oči, ale noha bolela více. Několik návštěv fyzioterapie a každodenní cvičení a naštěstí v posledních dnech bolest ustupuje a té činnosti, kterou chodím dělat, se skoro dá říkat běh. 

O autorovi: Dan Orálek je jeden z nejlepších českých ultraběžců. Byl prvním Čechem, který absolvoval Badwater Ultramarathon, jenž se běží v americkém Údolí smrti. Pětkrát získal titul mistra republiky ČR v běhu na 100 kilometrů. K jeho největším úspěchům patří 5. místo na nejslavnějším ultramaratonu světa, Spartathlonu. Každý měsíc se na RUNGO.cz dělí o své zkušenosti i to, jak je na tom aktuálně se svým tréninkem.